Skip to main content

Full text of "Blahověst"

See other formats


LIBRARY OF THE 
UNIVERSITY OF ILLINOIS 
AT URBANA-CHAMPAICN 

057.86 
BL 

v. 19 




4 




HLASY KATOLICKÉ. 

Ročník devatenáctý. 



Léta Páně 




Redaktor a nakladatel: 
FRANTIŠEK SRDÍNKO, 

ředitel kníž. arcib. semináře i stud. konviktu, k. arcib. notář, pokladník Dědictví sv. Prokopa* 



Tiskem kníž. arcib. kněhtiskárny za Rohlíčka a Sieverse. 



Obsah p@ 



čníku XIX, 



^Duchovni řeči a rozjímání: 

Zjevení Páně str. 1. Slavnost nejsv. 
ifména Ježíš str. 3. Slavnost Očisťování B. 
P. Marie str. 17. Ovoce kříže. Sedmero 
postních kázaní L O křtu sv. str. 40. II. O 
sv. biřmování str. 49. III. O nejsv. Svátosti 
oltářní str. 65. IV. O sv. pokání str. 81. V. 
O svátosti svěcení kněžstva str. 97. VI. O 
svátosti stavu manželského str. 113. VII. 
O svátosti sv. pomazání str. 117. Na hod 
Boží velikonoční str. 129. Rozjímání o světě 
větším str. 209., 227., 243. Na den Božího 
Těla str. 225. Promluva při započetí stavby 
železné dráhy str. v 2o8. Na den sv. ap. Petra 
a Pavla str. 273. Řeč při odhalení pomníku 
Arnoštova str. 294. Nanebevzetí Marie Panny 
str. 337. Řeč ranní na Velehradě str. 385. 
Škola církve dcera str. 417. Na neděli XXIII. 
po sv. Duchu dvě řeči I. str. 449. II. str. 
450. Na den Všech Svatých str. 465. Řeč 
při svěcení školy v Chotěboři str. 468. O 
vtělení Páně str. 529. Patero řečí o božství 
Krista Pána I. na neděli 3. adventní str. 
531. II. na neděli mezi narozením a obře- 
záním Páně sir. 533. III. na den Zjevení 
Páně str. 560. IV. neděle 2. po Zjevení 
Páně str. 563. V. na neděli 3. po Zjevení 
Páně str. 565. Na den nep. Početí blh. P. 
Marie str. 535. Hod Boží ván. str. 545. 
Pojednání: 

Všeobecný sněm církevní nejblíže pří- 
ští str. 20., 34., 57., 69., 86., 104. Modlitby 
Mariánské 161., 177., 193. Sv. Řehoře bi- 
skupa Nyssenského o duši a z mrtvých 
vstání rozmluva s vlastní sestrou Makrinou 
257., 275., 305., 321., 340., 353., 369., 387., 
401. Pláč svatých otců 433. Druh jídel 
moučných v sv. náboženství základ majících 
441. Svěcená voda v kat. církvi 452., 470., 
484., 497., 516. Proč dovoleno v postní dny 
ryb požívat? 519. 

Pastýřské listy: 

Pastýřský list J. Em. nejdůst. p. kar- 
dinála arcib. Pražského (řád postní) str. 33. 
Pane, zachovej nás! Pastýřský list J.Excel, 
nejdůst. pána Jana Valeriana, biskupa Bu- 
dějovického daný d. 25. ledna t. r. str. 132. 
Kněžské druhotiny pap. Pia IV. I. Pastýř- 
ské listy nejdůst. pp. biskupů Českých v 
příčině té daných str. 145. II. List. sv. Otce 
Pia IX. 156. Apoštolský list sv. Otce na- 
šeho Pia IX. o plnomocných odpustcích u 
příležitosti všeob. sněmu církev, udělených 
241. Pastýřský list Pražský o všeob. sněmu 
cirk. 289. Pastýřský list nejdůst. p. bisk. 
Budějovick. o nastávajícím sněmu cirk. 481. 



Úvahy časové, zápisky historické: 

Óasové úvahy 179., 195., 213., 260. 
Synové světla a synové tmy 436. Hledali 
pravdu a nalezli ji 500. Církev katolická a 
vzdělanost 513. 

Obrazy ze života, příběhy a popisy: 
Felix Dupanloup, biskup Orleanský str. 
73. f Kněz Jan Herčík 75. Umučení kněze 
Chapdelainea v Číně 210. Vojtěch Valenta 
245. Kostel sv. Václava v Budějovicích 308. 
P. Augustin Strobach 326. Pouť na Vele- 
hrad 388., 406. 

Povídky : 

Moje láska od Fr. Pravdy str. 6., 25., 
44., 72. Lidé blázni. Obrázek ze života od 
Jos. Ehrenbergra str. 122., 137., 167., 184., 
200., 216. Naproti. Obrázek ze života od 
Fr. Pravdy str. 229., 246., 264., 278., 298. 
Nová škola v Dlouhé Lhotě. Obrázek ze 
života za posledních let od Jos. Ehrenbergra 
str. 329., 343., 359., 375 , 392. Druhé „po 
pědadvaceti letech" od Fr: Pravdy str. 422. 
Farář ve vsi a páni v zámku od Fr. Pravdy 
str. 439., 456., 473., 487., 502., 520., 536., 
548., 566. 

Písně a básně: 

Svatý Petr v okovech str. 5. Nápis u 
průjezdu str. 8. Zdrávas Maria str. 25. Sv. 
Stanislav str. 54. Modlitba 106. Dvojí pro- 
buzení 106. Na Golgotě 136. Truchlá palma 
166. Povzdech 167. Při soumraku 183. Bůh 
Otec náš 186. Utuhlost 195. Na ledové hoře 
216. K slavnosti Božího Těla 228. Tři hvězdy 
242. Po bouři jasno 246. Sv. Cyrill a Me- 
thodčj 260. Žalm 41. str. 277. Pomněnky 
Ouvalské 297. V zápasech 308. Svatá Lud- 
gardis 310. Mocný Vůdce 325. Patř a plesej, 
328. Bratřím 329. Vyvolení sv. Ambrože za 
biskupa 331. Útěcha 331. Dvě sestry 339. 
Pod večer 343. Hlavě církve 345. Orlice 
358. Chvála Marii 363. Píseň slavíčka 363. 
Na Vyšehradě 363. K Matce Boží 374. K 
andělu strážci 374. Sv. Petr 377. Kříž 387. 
Poutník 392. K Hospodinu 406. Píseň ku 
poctě sv. Václava 420. Plamenné písmo 436. 
Hvězda mořská 441. My v svatý půjdem boj 
442. Nad mrtvolou 455. O dušičkách 467. 
Po mrazné bouři 487. K Otci nebeskému 
504. Zkamenělé chleby 504. Světlo pravé — 
pravda jasná 519. Smrt dítka 520. Památka 
matčina pohřbu 523. Posvátné harmonie 530., 
548. Vánoční půlnoc 548. Zpomínky 551. 
Různé články a delší zprávy v Kronice: 
Církevní život v Paříži str. 12. f Karel 
Vinařický 59. A dressa katolick. obyvatelstva 
Pražského sv. Otci ku druhotinám 125. 



Z katolického oboru světa 127. Druhotiny 
sv. Otce Pia IX. 172. Řád Trappistů ve 
Francii 206. Nekatolické knihy 351. O jep- 
tišce Barboře Ubrykové 382. 

Dopisy: 

Od Bečvv na Moravě 540. Z Bezdědic 
u Hostomic 90., 201. Z Mladé Boleslavi 459. 
Od Brna 157. Z Brna 492., 552. Z Českého 
Brodu 60. Z Něm. Brodu 171. Od Vlachova 
Březí 490. 570. Z Dolních Břežan 156. Z Nov. 
Bydžova 188. Od Cidliny 429. Z Čelákovic 
312. Z Čibusi 332. Z Dymokur 233. Z Ge- 
orgswaldu 78. Z Hory Kutné 524. Z Hradce 
Králové 91., 107., 413., 507., 523. Z Hře- 
del u Žebráka 552. Z Charvátce 379. Z 
Chicago 111. v Americe 237. Z Chudenic 8. 
Z Jeseníku 78. Z Jilemnice 9., 171. Z Jí- 
lového 186. Z Innomostí (v Tyrolsku) 172. 
Ž Karlina 505. Z Klecan 251. Z Kolína 
219. Od Černého Kostelce 231. Z Kuklen 
u Hradce Králové 389. Od Kyšperka 282., 
346., 426., 443., 538. Z Litoměřic 170. Z 
Lipnice 442. Od Mělníka 477. Z Moravy 
188. Od hranic Moravských 381. Z Nym- 
burka 171. Z okolí Nýrského 316. Od 
Oharky 314. Z Olomouce 142., 508. Z Ose- 
ká na Moravě 157., 189. Z Uher. Ostroha 
na Moravě 92., 460., 492., 541. 571. Z Bílého 
Oujezda 491. Z Oustí nad Orlicí 284. Z 
Ouval 202., 208., 332., 442. Z Písečné 27., 
429. 552. Z Písku 141. Z okolí Píseckého 
187. Z Planan 170. Z Polabí 60. Z Polsky 
221., 233, 395., 554. Z Pouchová 314. Z 
Prahy 75., 140., 169. 269., 311., 377., 551. 
Z Proseká 411. Z Přeštic 300. Z Příbrami 
364. Z Příbramského vikariatu 505. Od Ra- 
kovníka 232. Z Rataj nad Sázavou 188. Z 
Rejéic 33a, Z Říma 10. 478, Od Řípu 
218., 249., 269., 458., 489., 569. Od Sá- 
zavy 476. Ze Slivice 280. Ze Soutic 476. 
Z vikariatu Novo-Strašeckébo 345. Ze Su- 
šice 380. Od Šumavy 252. Z Teplice 283. 
Z Třeboně 108. Z Třeboratic 141. Z Tur- 
nova 394 Z Vídně 9., 301., 317., 461. Ze 
Žebráka 313., 475. 

Kronika: 

Z Afriky. 15.574. Z Ameriky 15., 48., 159., 
107., 255., 271., 303., 320., 334., 367., 431., 
447., 464. 510., 557., 559. Z Anglicka 15., 
47., 126., 239., 350., 495., 558. Z Asie 559.,673. 
Z Austrálie 304., 383. Z Badenska94., 205., 
288., 446., 525. Z Bavorska 144., 238., 
286., 318., 334., 397. Z Belgio 126., 191., 
298., 544. Z Bezdědic 144. 573. Z Berlína 254., 
366., 383., 445. Z Bramlenburku 525. Z 
Brna 286., 331., 642. Z Něm. Brodu 93, 
Z Budějovic 62., 173., 190., 208., 271., 286., 
318., 334., 366, 431., 509. Z Nov. Byd- 
žova 271. Z Číny 224., 479. Z Dalmácie 



464. Z Florencie 447. Z Francouzska 12., 31., 
47., 174., 206., 238., 255., 349., 398., 431., 
495., 526., 544., 557. Z Haliče 46., 286. 
Z Hollandska 31. Z Horažďovic 191. Z 
Hradce Králové 127., 191., 286. Z Itálie 
11., 47., 79., 110., 174., 255., 334., 398., 446., 
479., 543., 557 , 573. Z Indie Východní 366 . Z 
Irska 319. Z Japanu 559. ZKlatovllO. ZKo- 
čínčiny 447. Od Kolína 79. Z Kostnice 366. Z 
Krakova 204., 382., 425. Od Labe 94. Z Lito- 
měřic 173. Z Lince 271., 318., 425. Z Londýna 
239., 383., 447., 510. Z Lublaně 348., 366., 
543. Z Horní Lužice 494. Z Mnichova 319., 
349., 543. Z Mohuče 349., 543. Z Moravy 
11., 46., 203., 253., 318., 366., 425. Z Ne- 
apolska 431. Z Německa 158., 318., 383. 
Z Palestiny 350. Z Paříže 239., 319., 349., 

447. Z Pešti 510. Z Polska 95., 318., 558. 
Od polských hranic 46. Z Prahy v každém 
čísle. Z Pruska 11., 144., 238 , 303., 334., 
348., 445., 525., 543. Od Příbrami 79. Z 
Rakouska 318. Z Ruska 288., 367., 446., 
527. Z Řezná 543. Z Říma 15., 29., 46., 
94., 110., 144., 159., 173., 205., 238., 254, 
349., 397, 415, 446, 464, 479, 495., 526., 
543, 556. Ze Saska 543. Ze Semil 286. 
Z Prukého Slezska 319. Ze Solnohradu 
543. Ze Španělska 95. Ze Štýrska 425, 
548. Z Terstu 463, 479. Z Turnova 431. 
Z Tyrolska 11, 286., 425. Z Uher 11, 
46, 271, 318., 348, 415, 479, 509. Z 
Vídně 79, 204., 286., 334, 479., 543. Z 
Vratislavi 573. ZWurtemberska 238, 367, 
383, 519. Z Vyšehradu 431. Ze Záhřebu 
223, 254. V Ženevě 558. 

Literární oznamovatel: 
Str. 16. 32. 48. 62. 80. 96. 111. 127. 
159. 175. 191. 208. 239. 255. 304. 320. 
335. 350. 367. 383. 399. 732. 448. 480. 
496. 511. 527. 544. 559. 574. 

Zápisky Dědictví sv.-Janského : 
Str. 16. 32. 62. 176. 192. 335. 
Osobní věstník duchovenský: v každém čísle. 
Milodary: 

Pro sv. Otce: 32. 112. 192. 144. L6Q, 
170. 210. 352. Na chrám sv. Yitskv 16. 
32. 80. 176. 192. 208. 352. 432. 448. Na 
pomník Sušilúv 16. 32. 80. 112. 176. 432. 
Spolku k stálému klanění se nejsv. Sváto- 
sti oltářní atd. 192. Na zřízení katol. školy 
v Běhčíně 176. 208.240. Ve prospěch chrá- 
mu sv. Vácslava v Budějovicích 208. 224. 
2 K>. 2fx;. 288. 304. 336. 352. 368. 400. 
132. l is. 480. 496, 538. 560. 576. Na 
chrám Páně v Milwaukec v Americe 432. 

448. 512. Na kapli sv. Cyr. a Meth. v 
Husinci 528. 560. 576. 

Listárna redakce: 
Str. 16. 48. 80. 96. 208. 224. 51 2. 528. 560. 



Ročník XIX. V Praze dne 5. ledna 1869. ĚíslO 1. 



Vydává se Před plácí ne 

5., 15. a 25. MBM v expedici 



náři čisto 190—1. 



serui- | M CH ^^^B II WF I IH « ■ 

sam Mmsesi 



Po posté: 

(jenom v expedici 

Expedice: , w 

'"zvossr www wmwwjiíiww scfitft 

a a sv. - Václavském 
oéméatí, čí*. 786 — II. 

Předplaceni č t vrt- 

Redaktor a nakladatel: kněz FRANTIŠEK SRDÍNKO. ^^T^ 

▼ měsíci. • . neprodávají. 

„Spravedlnost zvyšuje národ, ale hřích bídné činí národy/' (Pří si. XIV. 34.) 



Zjeveni Páně. 

Od Jos. Ehrenbergra, sídel, kanovníka na 
Vyšehradě. 

„Otevřevše poklady své, obětovali je- 
mu dary : zlato, kadidlo a myrhu." 

Mat. 2, 11. 

Všecko, co se dotud u jesliček 
Kristových událo, jest takové, že to člo- 
věka nejen mocně dojímá, ale také k 
následování neobyčejně pobádá a po- 
vzbuzuje. S anděly jsme se narození 
Spasitelovu radovali, s pastýři jsme 
se božskému Děťátku klaněli, s li- 
dem Betlémským jsme se velkému divu 
Božího slitování divili. Zkrátka: utě- 
šené události u jesliček Páně až dotud 
vedle své milostné dojímavosti k ná- 
sledování zrovna unášely. 

Dnes ale děje se v Betlémském 
chlévě něco obzvláštního. 2a jasným 
svitem divotvorné hvězdy připutovali v 
průvodu slušného komonstva z dalekých 
končin tři mudrcové, kteří ve vzdále- 
né vlasti z vnuknutí Božího o naroze- 
ní žádoucného Spasitele se dozvěděli. 
Učinivše v Jerusalemě poptávku po no- 
vě narozeném králi židovském, za hvě- 
zdou ubírali se dále, až v Betlémě na 
zápraží chléva u cíle své dlouhé pouti 
se zastavili. Tu sstoupají s velblou- 
dů, uctivě vcházejí do jeskyně, před 
jeslemi padají na kolena, nemluvněti v 
nuzných plenkách se sklánějí : a otevřev- 
še poklady své, obětují jemu dary vzá- 
cné: zlato, kadidlo a myrhu. 

Věru zvláštní to událost! Také 



ona jest přeutěšená a nesmírně dojem- 
ná ; ale možné-li, ji následovati : opra- 
vdu nevím ! Ovšem s mudrci v duchu 
uctivě do jeskyně vstoupiti, před jesle- 
mi pokleknouti, božskému pacholátku 
se klaněti: to by všecko mohlo býti. 
Ale jak s dary? Zlato, kadidlo a myr- 
ha nejsou věci každodenní ; odkud jich 
nabrati? Kterak jich milému Spasite- 
li v oběť podati? Nevím, nevím, bu- 
de-li možné svatých mudrců následo- 
vati a dle jich štědrého příkladu Ježí- 
še uctíti. A přece to musí možné 
býti každému, kdo zalíbení Kristova do- 
jiti chce. 

Kterak medle tomu máme rozu- 
měti ? Inu tak : že 
bez obětí, oné mudrcův podobné, Kristu 

zalíbit se nelze; 
o čemž dnes ku svému vzdělání se po- 
učíme. — 

Jak bez oběti, oné svatých mudrců 
podobné, Kristu se zalíbiti nelze, tuť pa- 
trno, že týchž darů jako mudrcové Spa- 
siteli podávati musí každý, kdož zalí- 
bení jeho dojiti chce. Jest-li tak mož- 
no, budeme nyní ohledávati. 

První dar, kterýž mudrcové kno- 
houm Páně položili, první dar byl zla- 
to. Zlato jest kov vzácný, kov nad 
kovy, kov královský ! Koruny králův 
jsou zlaté, žezla králův jsou zlatá i 
trůny králův zlatem jsou ozdobeny. Zla- 
to jest kov královský ; a tudy již ona 
panovnice Sábská, kteráž přijela do Je- 
rusalema, aby viděla skutky a slyšela 



moudrost Šalomouna, podala králi ctí 
a darem 120 hřiven zlata. Tou pří- 
činou mudrcové od východu, chtíce dů- 
stojně uctíti krále všech králů, něco 
menšího než zlato jemu obětovati ne- 
mohli. Než co nám činiti nastává, a- 
bychom Spasitele, podobně mudrcům, 
zlatem uctili? Potřebuj e-li Pán, sám 
dárce všeho, potřebuj e-li nyní ve svém 
oslavení darů a štědrosti naší? Potře- 
buje, a bez takové štědrosti Jemu se 
zalíbiti nelze! Až dotud nalézá se u 
prostřed nás Ježíš Kristus potřebný, 
chudobný^ nuzný, ba i ruky své pro- 
sebně k nám vztahuje, a k milosrden- 
ství nás vybízí. Tážete se, kde ? Ó 
není zapotřebí daleko choditi: v každé 
obci, v každé sebe menší osadě nalé- 
záme Jej! Řekl zajisté Spasitel: „Co 
jste učinili jednomu z bratří nejmen- 
ších, mně jste učinili" (Mat. 25, 40) ; 
a takových těch bratří nejmenších, kte- 
rýmž co dobrého se prokáže, Pán po- 
kládá tak, jakoby Jemu samému se sta- 
lo : ano takových těch bratří nejmen- 
ších, totiž chudých, nuzných a nemoc- 
ných, nalézá se všady ! Pročež neza- 
vírejme nikdy ruky své před těmi bra- 
try nejmenšími. Yždyť na jich obda- 
rování královského pokladu zapotřebí 
není. Dej co můžeš, dej co máš, ale 
bez nevrlosti a s myslí veselou ; a od- 
plata tě nemine. Řeklť Pán: „Kdo- 
koli jednomu z těchto nejmenších po- 
skytne nápoje číši vody studené: ne- 
ztratí odplaty své" (Mat. 10, 42) ; a sva- 
tý Tobiáš napomínaje svna svého k ště- 
drosti, dí toto : „Jak budeš moci, mi- 
losrdný buď* Budeá-li míti mnoho, dá- 
vej mnoho: jcsí li že málo míti budeš, 
také / thila rád udílej, a odplatu do- 
brou složíš 'sobě ke dni potřeby" (Tob. 
4, 8.). Hle N ! štědrostí prokázanou 
chudému ctíme Spasitele tak, jakož Jej 
mudrcové uctili zlatem : a bez štědro- 
sti takové Pánu se zalíbiti nelze. Vždyť 
i v den posledního soudu, jak se do- 
čítáme v Písmě, zatvrzelému, k chu- 



dému nelítostným, vytýkati bude Kri- 
stus soudce takto: „Lačněl jsem a ne- 
dali jste mi jisti ; žíznil jsem a nedali 
jste mi piti . . . neboť ♦ . . pokud jste 
toho neučinili jednomu z nejmenších 
těchto, ani mně jste neučinili." (Mat. 
25, 42.) 

Druhý dar, kterýž mudrcové kno- 
houm Páně složili, druhý dar bylo ka- 
didlo. Kadidlo, co do ceny, jest ovšem 
daleko nepatrnější než zlato; proto ale 
přece i tento dar byl velice vzácný a 
co do významu, vzácnější samého zlata. 
Kadidlo, na uhlí planoucí a libou vůni 
vydávající, toliko Bohu se obětuje; a 
hned v zákoně starém z rozkazu Ho-, 
spodínova v obět zápalnou na oltář se 
kladlo. Odtud viděti, že mudrcové Kri- 
stova božství najisto se domýšleli, když 
dar toliko Bohu příslušný s sebou k je- 
sličkám přinesli. Avšak toho se do- 
my sliti, bylo snadné. K vůli obyčej- 
nému dítěti lidskému nebyloby se nebe 
odělo divem, nebylaby se obloha za- 
skvěla zázračnou hvězdou. Z úkazu to- 
hoto předvídali mudrcové Kristovo bož- 
ství : a přinesše tudy dar, jedině Bohu 
náležitý, nic tak velice záslužného ne- 
vykonali. Zásluha mudrců, pacholátku 
v jeslích kadidlo obětujících, počíná te- 
prvé pak, když oni u chatrného oby- 
dlí čka, u chléva Betlémského se zasta- 
vili. Ó jak velice sklamány spatři- 
li se mudrcové ve svém očekává- 
ní! Oni myslili, že naleznou palác, a 
zatím nalezli chlév; myslili, že spa- 
tří při děťátku matku královnu a spa- 
třili zatím chudičkou ženu z lidu ; my- 
slili, že pacholátko bude dřímati na po- 
duškách alespoň hedbávných, a zatím 
je uhlídali na slámě ; myslili, ze zázra- 
čný novorozenec bude obklopen celým 
davem dvořeními, a zatím jej našli me- 
zi dvěma ho\ádkv v jeslích! Kdyby 
mudrcové při toni pohledu In li počali 

pochybovat!, bebylobj nic divného ; kdy- 
by pn tom pohledu z chléva byli na 
rychlo odešli, nikdo za zlé nemohlby 



- 3 



pokládati ! Avšak neučinili takto. Nu- 
zným zevnějškem nedali se másti; o- 
kem víry viděli jasněji, než okem těla : 
a nepochybujíce ani okamžení, padají 
na kolena, a dar kadidla, jen Bohu pří- 
slušící, podávají na důkaz : že i ve mdlo- 
bě nuzného nemluvněte Boha věčného 
poznávají. Darem kadidla mudrcovéza- 
jisté víru skálopevnou osvědčili ! Než 
co nám činiti nastává, abychom Spasi- 
tele, podobně mudrcům, darem kadidla 
uctili? N! To jediné činiti nám jest, 
abychom vírou mudrcům se podobali ; 
a příležitosti k osvědčení takovétéž víry 
až dotud nám se poskytuje. Až dotud 
objevuje se nám Kristus Pán, co pra- 
vý Bůh i člověk ve spůsobě ještě pro- 
stější než byla podoba nuzného pacho- 
lete v jeslích, a ve spůsobě oné toutéž 
vírou, jako od mudrců, od nás uctěn 
býti žádá. Tážete se, kdy a kde ? Na 
oltáři při oběti nejsvětější! Tam ob- 
jevuje se nám Syn Boží v prostinké 
spůsobě chleba, v nepatrné hostii : a 
tétéž víry, tétéž úcty, jakáž se mu 
od mudrců stala, od nás očekává. 
Pročež klanějme se nejsvětějšímu ta- 
jemství Těla Kristova s vírou nezvrat- 
tnou ! Jen tak možno, zalíbiti se Kri- 
stu, jak docela jasně dotvrzuje Apoštol 
národů řka: „Bez víry Bohu se líbiti 
nelze." (Žid. 11, 5.) 

Třetí dar, kterýž mudrcové k no- 
houm Páně složili, třetí dar byla myr- 
ha. Jakož se mudrcové z Božího vnu- 
knutí domyslili Kristova božství : tak- 
též dovtípili se muk a smrti, jež Spa- 
sitel za hříchy všeho světa podstoupiti 
musil. Na důkaz toho podali Pánu dar 
myrhy. Myrha byla smíšenina vonných 
mastí, kterouž se těla vzácných zemře- 
lých do hrobu natírala. Ó smutný, ža- 
lostivý dar tento ; zrovna tak, jakoby 
někdo nemluvněti do vínku věnoval u- 
mrlčí rubáš a pohřební svíci. Ale i 
tento dar přijal Pán milostivě, protože 
za hříchy světa rád chtěl trpěti, rád 
chtěl umříti. Než co nám činiti nastá- 



vá, abychom Spasitele, podobně mudr- 
cům, myrhou uctili? N! Myrhu svého 
utrpení přijal Syn Boží od mudrců: 
pročež podejme Jemu v obět myrhu u- 
trpení naši :h ! Všecky bídy a strasti, 
hoře i zármutky, všecka utrpení a kří- 
že milému Spasiteli poroučej me, obětuj- 
me a z lásky k Němu ochotně a rádi 
snášejme ! Tak Pána darem myrhy dů- 
stojně uctíme, a Jeho zalíbení i věčné- 
ho s Ním podílu dojdeme, jak sám po- 
věděti ráčil, řka: „Kdož chceš za mnou 
přijíti, zapřiž sebe, vezmi kříž svůj, a 
následuj mne." (Mat. 16, 24.) 

N! Jak v Boha doufám, jasné- 
ho přesvědčení jsme nabyli, že obět dle 
příkladu svatých mudrců svému Spasi- 
teli nejen podati můžeme, nýbrž také 
musíme : chceme-li Jeho zalíbení do- 
jiti. Zlato almužny a milosrdných skut- 
ků, kadidlo pevné živé víry, myrha kře- 
sťanské trpělivostí: totě ona obět, ja- 
kouž svatí mudrcové svým příkladem 
dnešního dne nám naznačili a kteráž se 
Spasiteli líbí, nám pak cestu k Němu 
upravuje. Pročež vzácné tyto dary po 
celý život k nohoum Páně sobě uklá- 
dejme ; celý svůj život křesťanskou do- 
bročinností, živou vírou a statečnou tr- 
pělivostí posvěcujme, a za odměnu toho 
bezpečně místa na nebi vedle svatých 
mudrců před obličejem milého Ježíše 
jedenkráte nalezneme. Amen. 

Slavnost nejsv. Jména Ježíš. 

„Žádný nemůže říci: Pán Ježíš, nežli 
jen v Duchu Svatém." (1. Koř. 12). 

Slavnost nejsv. Jména Ježíš jest sla- 
vností i našeho jména, jest slavností jmé- 
no vin všech křesťanů. Nebo „ve jménu tom, 
kteréž jest nade všecka jména, každé kole- 
no klekati má, nebeských, zemských i pe- 
kelných!" — „A není jiného jména dáno 
lidem pod sluncem, v němž by mohli spa- 
seni býti." — Jest to jméno „Boha Člově- 
ka," skrze něhož nám všecka milost při- 
chází. 

Sv. praotcové viděli Jej v duchu při- 
cházejícího, prorokovali, však jméno Jeho 
nejmenovali. „Jméno Jeho" pravil Isaiáš, 
bude: „Rádce, Silný, Kníže pokoje." — Je- 

1* 



4 



remiáš : „ Ťotot jest jméno Jeho : Náš Pán ! 
Spravedlivým — Ne tedy proroci, ale jakž 
dosvědčuje sv, evangelium, anděl Páně zje- 
vil nám jméno to. — „Neboj se Maria, ne- 
bo jsi nalezla milost u Boha, počneš a po- 
rodíš syna a jméno jeho bude Ježíš." 

Ó jaké to přesvaté jméno! prorokům 
bylo zatajeno, andělem, duchem nebeským 
bylo té nej čistší Panně zjeveno. — Však 
„Žádný," praví sv. Apoštol, „nemůže říci: 
Pán Ježíš, nežli jen v Duchu svatém. u 

Rozjímejmež, a sice : 

1. Žádný nemůže říci : Pán Ježíš, nežli 
v Duchu Svatém ; nebo prv musí to nejsvě- 
téjsí jméno pochopiti, a 

2. Žádný nemůže říci: Pán Ježíš, nežli 
jen v Duchu Svatém; nebo prv musí to nej- 
světější jméno milovati. 

1. Rozličně bývá jmenován původce a 
Pán všech věcí. Kíkámeť n. p. „<? všemo- 
houcnosti Božská ! aneb : 6 prozřetelnosti Bož- 
ská ! 6 Lásko věčná /' 4 aneb : „Otče nebeský ! 
Otče nášř 1 — Však všecka tato jména, praví 
sv. Bernard, znějí mně v uchu a v duši, kdy- 
koliv to jediné jméno: „Ježíš!" uslyším. — 

Zajisté, nebo tímto jménem vyslovuje 
se tolik co „Bůh Spasitel . M Jméno to učí 
nás, že neskončená láska Boží se vtělila, 
že Bůh Syn se stal člověkem, aby se stal 
naším Spasitelem; neviditelný stal se vidi- 
telným, Ten, kterýž žádným jménem pod- 
statně vysloven býti nemůže, — Bůh, při- 
jal jméno, a jméno to jest — „Ježíš 7" V 
tomto jménu obsaženo jest všecko zjevení 
Boží a vše, co se týká našeho spasení. 

Chceš n. p. poznati v jménu tom vše- 
mohoucnost Boží? Nuže pohleď jen do těch 
casů, kde kníže temnosti držel hříšné člo- 
věčenstvo v otroctví. V těch časech n. p. 
pod jménem „Moloch' 11 požadoval ďábel lid- 
ské oběti. Ano „Molochem" jmenovali tu 
modlu, která ze železa vzdělána byla; a 
do modly té duté naházelo se množství u- 
bohých dětí, a rozdělal se pod ní oheň, až 
do červena se rozpálilo železo. — A kdo 
potřel ďábla a všechnu modloslužbu jeho? 
„Ježíš!" Poznej tedy, že jméno to „vše- 
mohoucí" jest! 

A chceš poznati v jménu tom nesmír- 
nou Lánku Boží! Nuže pohledni jen na 
kříž. Kdo trpěl, kdo umřel pro tebe? — 
„Ježíš," tvfij Spasitel ! 

Ano v jménu tom obsaženo jest všecko, 
což jest rozumu našemu světlem, srdci na- 
šemu útěchou, duši naší Životem ! 

A proto jméno to vzývati má každý ja- 
zyk a vyznávati: „že Pán Ježíš Kristus jest 
v slávě Boha Qtcf\ u Však vyznává avzý- 



vá-li každý jazyk jméno „Ježíš?" Ach ne- 
vyznává, nebo praví Apoštol Páně : „Žádný 
nemůže říci: Pán Ježíž, nežli jen v Duchu 
Svatém /" Tedy jen ten, kdož v duchu a 
pravdě jméno to a důstojnost a slávu jeho 
pochopuje, poznává. 

2. Rovněž nemůže nikdo říci: Pán Je- 
žíš! nežli jen v Duchu Svatém; nebo prv 
musí toto nejsvětější jméno milovati. 

Sv. apoštol Pavel napsal 14 listů roz- 
ličným křesťanským osadám a v těchto na 
počet jen 14 listech dvě stě a devatenáct- 
kráte vyznačeno jest to nejsvětější jméno 
Ježíš. — Když ale apoštol Páně jen v ně- 
kolika listech to nejsvětější jméno „Ježíš" 
219kráte napsal, ó jak mnoho množstvíkrát 
více je oustně ve svých kázáních vyslovil! 

— Staré podání nám vypravuje, že ještě v 
tom okamžení, když již meč, jímž sťatbyl, 
se nad jeho hlavou zablesknul, třikráte po 
sobě vyslovil nejsvětější jméno Ježíš! 

A proč tak mnohokráte napsal, a proč 
nesčíslněkrát Apoštol Páně vyslovil to nej- 
světější jméno Ježíš ? Proto, že Pána Je- 
žíše nade všecko miloval, proto, že v té 
síle, která v tom jménu spočívá, všecko vy- 
konal. O jakou mocí bylo j.emu a všem a- 
poštolům to nejsvětější jméno Ježíš, 

,. Zlata a stříbra nemám," řekl sv. Petr, 
když u dveří chrámových žebrák od naro- 
zení chromý jej o almužnu žádal, „ale což 
mám, to tobě dám; ve jménu Ježíše vstaň !' 4 

— I vstal chromý a chodil. A jakou si- 
lou osvědčilo se toto nejsvětější jmé- 
no n. p. sv. Bernardinu ze Sieny ! Muž ten 
měl toto nejsvětější jméno na malé tabulce, 
již na srdci zavěšenou stále při sobě nosil, 
a kdežkoli do domu vstoupil, a lidi pozdra- 
vením : „Pochválen buď Pán Ježíš Kristus!" 
pozdravil, věru zázračným spňsobem každé- 
mu domu požehnání Boží přinesl. — A ja- 
kou útěchou, jakým poklidem duše bylo toto 
nejsvětější jméno sv. Bernardovi ! Vyzná- 
vat, že nejsvětější jméno Ježíš bylo srdci 
jeho nej vyšší sladkostí, rtům jeho medem, 
sluchu jeho ncjlíbeznější hudbou. 

To vše jest nám důkazem, že není pod 
nebem jiného jména (laného lidem, v němž 
by mohli spaseni byli, leč jen nejsvětější 
jméno Ježíš. 

Ó s jakou láskou, s jakou vděčností 
máme i my to nejsvětější jméno vyslovo- 
vati ! — Avšak jen ti tak činí, kdož v Du- 
chu Svatém, v duchu a pravdě Pán Ježiéf 
říci mohou, t. j. kteří Jej miluji] — 

Miluj eš-íi koho, nedostačí tobě pouhé je- 
ho jméno, ale jména všelijaká sobě vymýšlíš 
a v něžné lásce mu je přikládáš. „Má duše, 



— mé srdce ! — můj miláčku !" a jinak a 
jinak mluvívá matka k svému dítku; a co 
tu bývá rokování, jen aby se novorozeňát- 
ko na lahodné jméno pokřtilo! A přec měj 
si v oblibě jakákoli jména milá, v nebez- 
pečí-li se octneš, víš, které jméno pak v 
důvěře i bezděky vyslovíš ? — Nejsvěťější 
jméno „Ježíš \ u ,,Ó Ježíši !" zvoláš, silué-li 
píchnutí u srdce ucítíš; „o Ježíši !" zvoláš, 
když ze sna se probudiv, oknem blízký po- 
žár spatříš; „Ježíš, MariaV voláš, blesk-li 
ti oko osloní. — Však ach, jakmile nebez- 
pečí, ouzkost pomine, hned opět lidé na to 
nejsvětější jméno zapomínají a i v žertech 
nevážně je pronášejí! O Ježíši \ jak málo 
tě znají a milují lidé ti ! 

V pevnostech nebo v čas války* ve vo- 
jenských táborech vždy všem vojínům se u- 
dá heslo, slovo neb jméno některé, dle ně- 
hož přítele od nepřítele vojín rozeznati mů- 
že. Pakli se kdo blíží, .,8tůjl kdo jsi ?" — 
volá stráž, a přicházející udá to tajné slo- 
vo, jímž osvědčí, že přítel jest. — 

O přátelé drazí! nám budiž nejsvětěj- 
ší jméno Ježíš jediným heslem po celý ži- 
vot náš ! Budiž jméno Ježíš nám heslem, 
když procitneme z rána, když se chystáme 
k spaní, když za dne k práci přistupujeme, 
když za dne i v noci v jakémkoli nebez- 
pečí neb pokušení se nacházíme. Kéž pak 
jako po celý život i v poslední své hodince 
vyslovením toho nejsvětějšího, toho nejmo- 
cnějšího jména dosvědčíme: „že není jiného 
jména daného lidem pod sluncem, v němž 
bychom mohli spaseni býti," jedině jméno Je- 
žíš, Jemuž čest a chvála budiž nyní i vždycky, 
i na věky věkův. Amen. 

F. Janura. 

Svatý Petr v okovech. 

Na síni tajné v noci temné stínu 

sbor věrných před Pánem se vroucně koří, 

a modlitbami k nebeskému týnu 

se duše nesou, zahloubené v hoři ; — 

jeť úzko jim a těžko : zloba světa 

jak z pouští líté vichry, pekly štvané, 

na Církev útlou střely svoje metá, 

chtíc zničit vše, co láskou Boží plane. — 

Král Herod Agrippa se z Říma vrátil, 

jsa planým nadán jménem krále Židů 

a korunou, již děd byl otci ztratil, 

co tyran děsný, kletbou stíhán lidu. 

Král nový chtě krýt pamět svého děda 

a na novotě přízně dobyt sobě, 

meč břitký proti Kristu na boj zvedá, 

i dává vůli farisejské zlobě. 



Již Jakob, rek to přední v boji svatém, 
vzal za své, lítým utracený katem ; 
již Petr, hlava Církve, v pouta skutý, 
u vazbě čeká na den vraždy krutý; 
a kde kdo nebeskému věren Pánu, 
již propsán jest a stíhán od tyranů. 

Za také tísně zahloubený v hoři 
sbor věrných s důvěrou se Pánu koří 
a z prachu země, z nejnižšího dola 
za temné noci k Otci světel volá: 
„Slyš Otče náš, co vládneš nad nebesy, 
viz kterak vlci ovečky Tvé děsí, 
viz lid Tvůj, kvíle rukama jak lomí, 
že hlavy mu a vůdce berou vrazi ; 
slyš, kterak zloba stádečko Tvé hromí, 
a dílo Tvoje vztekem svojím kazí ; — 
slyš Pane, slyš a přispěj ku pomoci, 
vrať lidu svému ohroženou hlavu, 
ať vidí tvoji vrazi to a soci, 
seč Tebou v tuhém boji jsme a davu 
ať světlo Tvoje vzejde z temné noci 
a uzří svět moc pravdy Tvé a slávu!" - 

Tak z tajné síně v temné noci stínu 
se touhy nesou k nadhvězdnému týnu, 
a Církve ohrožené od tyranů 
hlas silný na nebeskou tluče bránu. 

Touž dobou Petr, skutý ve- žaláři, 
na blízkou popravu již uchystaný 
trůn Páně vida ve nadhvězdné záři 
a Kristem oblahoslavené stany, 
tak Bohu za oběť již oddal sebe, 
že smrt mu žádoucím je darem s nebe. 
Klid blahý, jenž mu celou projal duši 
a radost, kterou nitro svaté tuší, 
již jasno vidí v ozářené dáli, 
v sen sladký posléz ho ukolébaly! — 
Již hlava dřímá tvrdém na kamenu, 
na prsou křížem kleslé ruce leží, 
nad hlavou záře osvěcuje stěnu 
v té děsno-temné, lidomorné věži, 
již střehou zámky, mříže, meče stráže, 
v níž smrt si vybrané své žertvy váže. 

Než kdo to náhle stanul ve žaláři ? 
Šat běloskvělý vane mu kol těla, 
tvář světlem přepodivným do tmy září, 
a veleba mu z jasna kyne čela, 
krok lehký jako libý, jarní vánek 
jej nesl v děsný muk a mrákot stánek. 
Již stanul ticho, noc kde vládne němá, 
kde Petr klidně na kamenu dřímá, 
spjat řetězy a poután dráby dvěma 
v sen tuhý zároveň pohříženýma; 
a jak jen stanul, širém po žaláři 
den rozlil jasnou, milou svoji záři. 



A jak. tu stanul — v větroletném kroku 

svou rukou Petrova se dotek boku 

i ze sna budí, do života volá 

uchystaného na smrt apoštola. 

„Vstaň Petře !" — káže — „vstaň! Pán velí tobě, 

bys rychlo ušel vrahů svojich zlobě." 

A Petr cítě ránu, mocná slyše slova, 

se chápe ze sna — v světle oči topí;* 

on ruce zdvih, a pouta řetězová 

mu z rukou klesla — on se hbitě vzchopí, 

a nohy volné těžkých od okovů 

se cítí jaré, čerstvé, chtivé, vyjít znovu. 

„Teď vezmi pás !" — tak ozářenec káže — 
„šat podpásej, i obuv podvaž sobě !'* 
a Petr podpásav se, obuv váže — 
i hotov jestiť v okamižné době. 

,,Nuž vezmi ještě plášť i na neklamnou 
pojď cestu ku svobodě ; — rychle za mnou V ( 

A Petr pláštěm oděv se již kráčí 
jak ozářenec kroky jemu značí. 
Již vyšli ze žaláře, vyšli z dveří, 
kdež na hlídce spí ozbrojenci čtveří. 
I dále prošli volně stráží druhou, 
jež rovně dřímotou je jatá tuhou. 
Chvat k železné je oba dones bráně, 
jež uzamyká východ každý z hradu, 
jíž nelze otevřití bez nesnadu. 
Než div divoucí ! Jasný posel Páně 
jak ruky pozdvih' — těžká brána celá 
se sama od sebe jim otevřela. 

I prošli branou — hradních od veřejí 

dál bez závady na důl v město spějí. 

A když tu v městě tichém Petr stanul, 

kdež klidem nočním volný vzduch mu vanul, 

druh jasný náhle žasnoucímu zraku 

znik, jako stíny v temné noci mraku. — 

Tu Petr na svobodě cítě sebe 
zřel okem jasným, že to posel z nebe 
jej z vazby a od smrti vysvobodil, 
by v Církvi dále ještě vojevodil. 
I)ik za to vřelou duší Pánu pěje, 
sám jistým krokem ve sbor bratří spěje, 
jenž zahloubeni ve trudu a želi 
za hlavu svoji na modlitbách bděli. 
Jak blaze jim, že Petra vidí zase, 
že po dověrném tužeb jejich hlase 
Pán slibů svých a lánky na oslavu 
své Církvi drahou vysvobodil hlavu. 
Jak blaze jim, že z věčné lásky Pána 
jest prosba lásky jejich vyslysána ! 

Vdcslav fttulc. 



Moje láska. 

Obrázek ze života mladého kaplana. 
Od Fr. Pravdy. 

Bylo to před svatodušními svátky, když 
jsem se přistěhoval do Kv . . . ., jsa tam 
ustanoven za kaplana. Stařičký farář mne 
již očekával a mně již několik dní chodil 
naproti věda, kudy přijedu a hádaje, že 
přijedu asi odpoledne anebo k večeru. 

Opozdil jsem se v Praze a nechtě do 
Kv . . . . doraziti v noci, zůstal jsem na 
cestě přes noc a teprv ráno jsem tam 
přibyl. 

Milý farář byl překvapen, když jsem 
s jedním koněm a s vozíkem pod plachtou 
octnul se na jeho dvoře a zajisté laskavě 
a bratrsky mne přivítal. Bylo mu líto, že 
se mu nepodařilo, sejiti se se mnou mimo 
dům, když mi chodil naproti a vypravoval 
mi to, aby dokázal, že se na mne těšil. 

Nikdy jsme se neviděli a ještě jsme 
se neznali leda z jednoho listu, co on po- 
slal mně a já jemu. Měl jsem k němu z 
domova svého daleko, víc než dvacet mil 
a i krajina mi byla neznámá. Doma jsem 
trval po vysvěcení svém v předešlém roce 
deset celých měsíců, vypomáhaje ve správě 
duchovní na osadě, a v Kv . . . .jsem na- 
stoupil svou první štaci. Opatřil mi ji šle- 
chetný přítel můj p. Št . . ., jenž tam 
přede mnou kaplanoval a arciť jsem byl 
zvědav a napnut, jak se mi bude líbiti a 
jak se mi tam povede. 

Přívětivost dobrého faráře a příbuzných 
jeho, jenž mu vedli hospodářství, mne hned 
na počátku zajala a s pravou útěchou jsem 
vstoupil do vyklizené kaplanky. Nábytek 
jsem si nepřivezl žádný mimo těžký kufr 
se šatstvem, prádlem a knihami, a mimo 
peřiny dvě velké a dvě malé. Modrý plást 
a zelenou čepici jsem měl na sobě a vy- 
soký klobouk, památka ze semináře, odpo- 
číval v zvláštní škatuli. 

Pan farář bez prodlení dal snesti, co 
jsem potřeboval a půjčil mi postel, stůl, 
několik židlic, skříň na šaty a mnoho ma- 
ličkostí. Nechtěl jsem to podržeti dlouho 
nul jo peníze, za něž jsem si mínil zjednati 
nábytek nový. Přivézti ho s sebou z ta- 
kové dálky bylo spojeno s obtížemi a ú- 
tratami a proto jsem raději přijel bez něho 
:i přinesl si peníze (akořka na svou vý- 
bytnou. 

Hned odpoledne došli jsme k truhláři, 
jenž byl v místě, smluvili se s ním o ná- 
bytek dubový a on mi pak dodával kus po 
kuse. Já zase kus po kuse panu faráři 



vracel a brzy jsem s ním byl vyrovnán 
vzdávaje mu díky a těše se z vlastní zá- 
soby, jenž se časem arciť rozmnožila a do- 
plnila. 

Téhož dne také navštivili jsme školu 
a pan farář mne představil panu učitelovi, 
starému a mladému, otci a synu, a pak 
dětem. Vyučovalo se v jedné školní svět- 
nici, dost malé a bídné a celá škola po- 
dobala se skrovné a chatrné chaloupce. 

Jednalo se o vystavění nové již přes 
dvacet let a jeden čtverák osadník říkával, 
kdyby lidé za ten dlouhý čas, kdykoliv šli 
do kostela, v kapse byli přinášeli písek a 
v ruce kámen, že by tu bylo, jak se říká, 
materiálu na školu nazbyt, kdyby třebas 
chtěli míti hlavní aneb latinskou o šesti 
třídách. 

Bylo to věru pravda Škola nová se 
nezačala stavěti ani za ty tři leta, co já v 

Kv byl a písek a kámen nesnášel 

nikdo. Teprv později přišlo k stavbě a 
škola nová, pěkná a velká již stojí. 

Já ovšem v paměti mám školu starou, 
chudinkou, nedostatečnou, mně ale ještě 
vždycky milou a drahou, že jsem v ní za- 
žil šlechetných a čistých radostí uprostřed 
oddaných mi nevinných dítek. 

Překročil jsem ponejprv práh školní 
v společnosti pana faráře, otevřeli jsme 
dveře a celá škola vítala nás slovy: „Po- 
chválen bud! Pán Ježíš Kristus!" 

I odpověděl jsem: r Ažnavěky. Amen," 
a odpověděl jsem to z pohnuté a plné 
duše 

Ještě vidím ty rozkošné hlavy, co na 
mne tenkrát upřeným zrakem patřily a jež 
i já si prohlížel vina je v duchu k srdci. 

Tu stáli hoši, tam stály dívky, menší 
napřed, větší vzadu. Pan farář jim po- 
věděl, což již tušili a věděli, že jsem totiž 
nový kaplan, katecheta jejich a napomenul 
je, aby mne ctili a poslouchali a mi byli 
vděčni za dobrodiní, jež jim budu proka- 
zovat. 

Dobrý stařec chtěl mluviti hodně z vy- 
soká, hodně učeně, ne snad k vůli dětem, 
nýbrž k vůli mně a pravil také mezi ji- 
ným : „Musíte prospívat literárně i morálně, 
abyste ze školy měly všestranný užitek." 

Děti mu arciť nerozuměly, ale já mu 
rozuměl a to i ono, prospěch v učení i v 
dobrém chování, jsem u nich hleděl dosá- 
hnouti. 

Zamilovaly si mne hned při té první 
návštěvě a já si je také zamiloval věnuje 
všem svou upřímnou lásku. 

Chodil jsem k nim každého dne do 



školy. Co z ní již byly vystoupily, že v 
letě měly práci doma, přišly ještě, malá 
škola se naplnila, nestačily stolice. Děti 
seděly po stranách u zdi, za kamny, v síni 
a ty nejmenší si k sobě brala paní učite- 
lová do pokoje, vypravujíc jim a opakujíc 
s nimi. 

Po prázdninách nezůstal doma nikdo, 
kdo do školy patřil a já slíbil všem, co 
školu ani jednou nezanedbají, leda stane-lí 
se to z podstatné příčiny a pro důležitou 
překážku, jenž se vždy musí oznámit a o- 
hlásit, že se jim odměním na jaře a v letě 
hrami a radostnými veselůstkami. 

Měli jsme toho mnoho za lubem a již 
se k tomu činily přípravy. Já dal dělati 
dřevěné pušky a šavle pro hochy, aby si 
mohli hráti na vojáky a koupil jsem jim 
také buben a červenobílý prapor. Dívkám 
jsem ku hře opatřil obruče a hladké hůlky, 
aby je házely do výšky a pak chytaly. 
Budeme dělati výlety a navštívíme jednou 
školu filiální víc než hodinu cesty vzdále- 
nou, odkud nám žáci přijdou naproti. lí- 
čili jsme se také zpívat a deklamovat, kdo 
bude chtít, bude poslouchati a školní rok 
se uzavře nejen pobožností v kostele, ný- 
brž i plesem na faře, k němuž se připustí 
jen ti, co školu lehkomyslně nikdy nepro- 
meškali. 

Byly to sladké naděje a lákaly děti 
do školy, že nikteré nechtělo zůstatidoma, 
třebas by to rodiče byli trpěli. Ano rodiče 
je museli nutiti apřemlouvati, když je doma 
chtěli podržeti a přihodilo se také, že je 
bili, aby do školy nešly. 

Byli to ovšem nehodní rodiče, ale děti 
byly hodné a tak si školu zamilovaly a tak 
jí přivykly, že jsem je míval i v letě skoro 
všechny pohromadě. 

S potěšením a s pravou útěchou zpo- 

mínám na hodiny, co jsem v Kv 

ztrávil ve škole. Byly to hodiny snad nej- 
blaženější mého života. Děti mi přirostly 
k srdci, byl jsem jejich otec, jejich přítel, 
jejich miláček. I mimo školu shromažďo- 
valy se okolo mne, chodily se mnou, do- 
provázely mne a přicházely mi vstříc, když 
jsem se dvakrát za týden mezi poledním 
vracel ze školy filiální. 

Tu seděly pod mezí, za plotem ti malí 
broučkové, spatřili mne, zdvihli se a po- 
spíchali, aby u mne byli první, vedli se se 
mnou, vypravovali mi a hleděli na mne. 
Kolikráte pršelo, mrzlo, padal sníh a děti 
přece vyšly až za ves, když jsem se blížil, 
aby mne přivítaly. 

Odpoledne byl jsem zase u nich ve 



škole, uměly své úlohy, poslouchaly, odpo- 
vídaly a já plesal radostí. 

Drazí holečkové, již dávno odrostli, 
jsou rozptýleni po světě, mnozí se oženili, 
mnohé se vdaly, jsou mužové a ženy, ot- 
cové a matky. Já je ještě mám před se- 
bou co děti, nevím, kam se dostaly, jak se 
jim vede, ale to vím, že na mne nezapo- 
mněly a těšil bych se, kdyby některý z 
iných starých miláčků mi vydal svědectví 
a mi potvrdil, že mluvím pravdu a že se 
nemýlím. 

Ó přeji si, aby svaté učení, aby víra 
křesťanská, již jsem jim vštěpoval do srd- 
ce, ještě tam žila, ovoce vydávala a za pra- 
vidlo jim sloužila veškerého jednání i 
chtění. 

Můj největší drahoušek, můj kochánek 
a vyvolenec mezi nimi ke mně se na světě 
arciť již nepřihlásí a právě toho jsem měl 
na mysli, když jsem obrázku tomuto ze ži- 
vota svého dal název: „Moje láska." Již 
ho není mezi živými, umřel v květu mla- 
dosti a já o něm chci promluviti, abych 
mu na hrob postavil pomník. • 

Byla to dívka, Ludmila Ch . . . . . , již 
jsem přede všemi miloval a k níž duch 
můj nejvíc přilnul, a každý se přesvědčí, 
Že toho zasloužila. (Pokračování.) 

Nápis u průjezdu. 

Jest malý průjezd, ouzký, v onen svět, 
ten vede branou tam, však nikdy zpět. 

Co lidí žilo dávným během dob, 
vše tudy musilo : ta brána — hrob ! 

A nápis u průjezdu vážný psán, 
tajemnou rukou věstně vytesán : 

„Sem. kde se lidský sejde všechen rod, 
ved Často,, zemský poutníČe, svůj chod (' 

„Zde poznej, kterak vetchý, křehký jsi: 
co tvoji předchozí, též budeš ty." 

„Když lokty svými smrt tě ovine, 

jak sličnost, nádhera, lesk pomine!" — 

„Ten, v jehož rukou každá chvíle tvá, 
snad za krátko tě k soudu povolá." 

„ttvým životem se přičiň hotov být, 
bys každý den moh' správně odejít." 

„I neváhej, bys dobou nastalou 
tím těžil, co má cenu trvalou." 

„Jen co zde Šlechetného vykonáš, 
tam na avňj dobrý učet psáno máfi. u 

FranU Doucha. 



DOPISY. 

Z Chudenic na den sv. Štěpána 1868. 

(Štédrý den. Zpěv. Zasnoubení.) 

Co studený pramen vody čisté pro u- 
mořeného poutníka u prostřed děsné a vy- 
prahlé pouště, co oása v strašné Sahaře, 
toť utěšené vánoce pro ubohý lid náš. 
Děsnými událostmi, týkajícími se římské 
Stolice, sv. náboženství a rozervané spo- 
lečnosti lidské, postrašeni stojíme u dveří 
nejisté budoucnosti. A v tomto stavu při- 
blížily se nám ulekaným, co jasná hvězda 
plavci za bouřlivé noci, typřemilé vánoční 
svátky, ta věčně nová, věčně krásná doba 
veškerého křesťanstva. — Duše potápí se 
tu v moře přeblahých a nejrozkošnějších 
upomínek z dob dětinských, zapomínajíc 
na umořující strasti a soužení jiných dní. 
— Hladová bída vetřela se již do mnohé 
chýše, leč o dnu „Štědrém" ustupuje nouze 
hojnosti. Jindy kane z usouženého oka 
našeho slza zármutku a v den ,, slito vání" 
stkví se oko slzou svatého nadšení a sv. 
lásky ; jindy bědujem a žalujem s usouže- 
ným srdcem, o nej milejších svátcích zpí- 
váme však rozohněnou duší: „Nám, nám 
narodil se!" 

Sv. metropole naše, ta stověžatá Praha, 
každoročně vyšperkuje mnoho jesliček a 
vánočních stromků, obětavě otvírajíc ště- 
drou ruku svou tisícům ubohých dítek. 
Vznešeného toho příkladu následuje celá 
země česká a tak i milá Šumava. Ač zchu- 
dnul lid náš, přec v chudobě a zármutku 
podporuje sebe, ochotně stíraje slzu, která 
teče po tváři ubídněného bratra. — Jako 
každoročně tak i letos vedena jest ubohá 
chudina místním duchovním správcem do pro- 
strané síně starožitného zámku, aby tam 
obdarována byla milými dary. Jaké to pře- 
kvapení pro ty roztoužené dítky. Tři vy- 
soké stromky potápí se v lesku a záři svě- 
tel nad množstvím šatstva a hojností la- 
hůdek. Před rozdělením darů poučeni jsou 
kratičkou promluvou o významu „štědrého 
dne," pak vykonává se modlitba za spani : 
lomyslnou dárkyni hraběnku z Černínů. Ó 
bývá to utěšený pohled na ty milé, na ty 
přešťastné dítky. Zdá se, že andělé modlí 
se tu a že klanějí se dobrotivému Ježíši u 
jeslí Betlémských. Na to ošaceny jsou dít- 
ky ty od hlavy až k patě šal cm z dobré, 
látky a poděleny bochníky chleba, jablky, 
ořechy a vánočkami. — 

Na hod vánoční, při slavných službách 
Božích ozval se ponejprv náš zpěvácký spo- 
lek. S potěšením zmiňuji se o něm. Po- 



dobá se nyní sice zrnu hořčičnému, oprav- 
dovou snahou dosáhne ale znamenitých vý- 
sledků. — Cvičení odbývá se několikrát v 
týhodnu a že děje se s dobrým prospěchem, 
uznává u nás každý nepředpojatý poslu- 
chač. Jindy promarnila mládež dlouhé zi- 
mní večery netečností a zahálkou, která 
mívá smutné následky v zápětí, nyní pak 
učí se chválit ústy svými Boha, sloužit 
církvi, okrašlovat milou vlast. Voláme jim 
tedy z celé duše „zdař Bůh" a přejeme 
sobě, by v započatém díle statečně setr- 
vali. — 

As před 14 dny zasnoubila se kom- 
teska Teresie Černínova z Chudenic a na 
Chudenicích s hrabětem J. Schónbornem. 
Jest to již čtvrtá svatba z domu Černínův, 
nynější panující rodiny a veškeré hraběn- 
ky provdaly se za české bohatýry, (jichž 
jména jsou: Salm — kníže Óttingen-Wal- 
lerstein — Ledebour — Schónborn). O kéž 
by duch této rodiny panoval ve všech do- 
mech a rodech bohatců tohoto světa! Pak 
nemuseli bychom hořekovati nad smutnými 
výjevy, jakých nyní v hojnosti, že výše po- 
stavený drze otírá se o oltář Páně, o usta- 
novení církve. — Kéž brzy vzplane nový 
oheň lásky v ohledu náboženském v ná- 
rodu našem! — Silně doufejme a Bůh po- 
může! —a. 

Z Jilemnice o vánocích 1868. 

(Návrat do Církve. Štědrý den.) 

V době, l$de bouře za bouří nad hla- 
vami věrných synů sv. Církve se nese, kde 
duch proticírkcvní slaví vítězství svá, ne- 
sluší mlčením pominouti, když do lůna té 
nenáviděné, osočované, jedině pravé Církve 
vrací se úd, aby napravil chybný krok ne- 
dávných předků svých. 

F. T. obuvník, za úda řádné rodiny 
křesťanské považovaný, který od mladosti 
školu navštěvoval katolickou, dokázal, co 
umí dobrých křesťanů společnost. Láskou 
ku poznané pravdě Boží veden, učinil při 
naplněném chrámu Páně katolické vyznání 
víry, při které příležitosti podotknuto, že 
před sto lety dle výkazu matrik nestávalo 
u nás žádných jinověrců, až pak v době 
potomní to „náboženství pánův' 1 se odpo- 
roučelo a schvalovalo, navnadili a chytili 
se mnozí. — 

Druhé co pověděti dlužno, jest : že 
štědré Jezulátko rukou dobrodinců hojné 
dary podalo našim chudým školákům. Na 
místě zbytečných visitek — kterýžto návyk 
zacházel již do směšného podrobná, — 
měly se složiti dárky v ceně doročního za 
tyto lístky výdaje. — Obětoval se práci a 



chůzi té vel. p. J. B., kaplan zdejší; — 
snešeno peněz přes 160 zl. — za ty kou- 
pen oděv, jejž městské děvy dobrotivě děv- 
čatům chudobným upravily, — pro chlapce 
smluveno s mistrem. Obec městská jako 
každoročně opatřila obuv, — p. měšťano- 
sta J. R. daroval 60 vánoček v ceně 12 
zl. — koupeno také pro doplnění radosti 
něco ořechů a jablek ; i měli jste vidět ve- 
selé mladistvých těch nuzařů tváře! Byl 
to zjev u nás toho spůsobu první. — 

Na štědrý den po mši sv. poděleno 70 
žáků a žákyň, dle stupně potřeby, zmíně- 
nými dárky, a když božskému Jezulátku 
byly společně poděkovali přiměřenou mo- 
dlitbou, vzdávajíce „zaplať Pán Bůh, 44 ubí- 
rali se v radosti mnohé tonouce domů. — 
Aby pak, když tělu se snadí, také duch 
žádoucí došel obživy, daroval p. farář F. 
B. knihovnám farní i filiální školy štědrého 
večera více spisů Pečírkových, Hoffmanno- 
vých atd. mládeži odhodlaných, — v ceně 
10 zl. r. č. — 

Požehnej ž Bůh zrnu v domněle naděj- 
nou půdu vhozenému, aby stý vydalo uži- 
tek laskavým dobrodincům, dvojnásobnou 
pak podporu chudobné mládeži v roce bu- 
doucím ! — š. 

Ve Vídni, na den sv. Štěpána 1868. 

(Čechové ve Vídni.) 

Blahověstu by snad byla vítaná nějaká 
zpráva o zdejších Češích. Než k důklad- 
nému seznání poměrů zdejších Čechů bylo 
by zapotřebí delšího zde pobytí, více zná- 
mostí a času, čeho všeho se mi nedostává. 
Co ale jsem viděl a slyšel, to musím přece 
a sice ku chvále krajanů svých podotknouti. 
Na svých východech zabočím častěji do 
tak zvaného „českého" kostelíčka na Renn- 
wegu, abych tam na zvuku našich krásných 
(a nyní jmenovitě něžných vánočních) písní 
ducha svého občerstvil. Ale naděje má velmi 
často bývá sklamána; neboť nemoha se ča- 
sněji vypraviti — nedostanu se nikdy do 
vnitř ; tak přeplněn jest tento chrám ! U 
oltáře to jde téměř o život, a veliký zá- 
stup stojí ještě navzdor zimnímu počasí 
přede dveřmi pod širým nebem, a naslou- 
chá, zdali možno slyšeti aspoň některé 
slovo horlivého kazatele Redemptoristy ; 
je-li modlení, aneb zpívá-li se, slyší hlai 
jeho hvězdná výšina ! Hodinu napřed již 
musí si pojistiti místo, kdo chce české 
slovo Boží slyšeti. Zvláštního povšimnutí 
hoden jest úkaz, že tu mužští neméně jsou 
horliví než nábožné pohlaví ženské, Činí 
to dojem velebný na člověka, vidí-li ty 
vážným vousem zarostlé tváře poslouchá 



— ti 



t) — 



jící slovo Boží, slyší-li v chvalozpěvích se 
ozývati jejich pevné, zvučné hlasy. Jest to 
s jedné strany nezvratný důkaz, že vv. 00. 
ze shromáždění nejsv. Vykupitele nerozši- 
řují žádné „pobožnůstkářství," nýbrž že 
zdravý pokrm podávají svěřenému sobě 
stádu. Bůh jim to odplat — S druhé strany 
spatřuji v úkazu tom nejen pevný' základ 
sv. víry i pro budoucí doby, ale i zacho- 
vání lásky k naší milé vlasti. Chrám Páně 
jest to jediné duševní střediště, kde každý 
bez rozdílu stavu, stáří, pohlaví nejen svou 
víru vyznává, ale i zřejmě dává na jevo, 
že se nestydí za svou řeč, za lid, mezi 
nímž Bůh mu dal spatřiti světlo světa. 
Jest ale také skutečně v mnohých na po- 
hled maličkostech viděti, že svůj obyčej a 
zvyk i zde věrně zachovávají. Bývá totiž v 
Čechách vídati po službách Božích lid před 
kostelem v chumáčích státi; tu setkal se 
strýc se strýcem, tu kmotr s kmotrem, 
sestra se sestrou atd.; musí si povědíti, co 
se stalo od té doby, co se naposledy vi- 
děli a p. Tak také zde. V jiných kostelích 
bývá slyšeti jen zvuk varhan — zpěv žá- 
dný; zde ale kolik hrdel, tolik hlasů: ba i 
cestou při vycházení z chrámu až i za 
práh ještě si každý prozpěvuje; zrovna tak 
jak jsem to doma pozorovával a i sám dě- 
lával. Co se známých tužeb zdejších Čechů 
týče: zajisté každý uzná, že nepatrný, nej- 
výš as osm set lidí obsáhnouti mohoucí 
chrám Marie Panny na Kennwegu nepo- 
stačuje. Jak dalece se již spravedlivým žá- 
dostem ohledně služeb Božích i ohledně 
školy vyhovělo aneb vyhovj, nevím ; vím 
ale, že zde mnoho Čechů ne pouze svou 
vinou duševně hyne. Ó kéžby ti a tací ne- 
museli déle volati: „Proč jsi nám dal 
zblouditi Hospodine od cest svých, zatvr- 
dil jsi srdce naše, abychom se nebáli Tebe? 
Obratiž se k nám pro služebníky své, pro 
pokolení dědictví svého." (Is. 63, 17.) 
Kdybych mohl, řekl bych jim : „Dobré my- 
sli buďte synové a volejte ku Pánu: bude 
zajisté památka na vás od toho, kterýž 
vás odvedl. Ten zajisté, kterýž dopustil 
na vás zlé, zase přivede vám věčné veselí 
6 vysvobozením vaším." (Bar. 4, 27. 29J B. 

V ítímě 20. prosince 1868. 

(Audience u •▼. Otce.) 

Bývalý ministr finanční v Rakousku, J. 
Excellence p. hrabě z Larisch - Mónnichu 
meíka tuto zimu spolu s mnoha jinými údy 
katolické šlechty RakouHké ve věčném městě. 

V neděli dne 20. prosince 1868 měl týž 
p. hrabě slySení u sv. Otce Pia IX. Ze sou- 
kromého listu, její o slyšení tom napsal mladý 



hrabě Jindřich z Larischu svému vychova- 
teli, sdělujeme tato slova: 

V neděli 20. prosince měli jsme sly- 
šení u sv. Otce. Na mne tato audience 
učinila dojem takový, že bych celý život 
svůj na to vynaložiti musel, abych ji z pa- 
měti vytiskl : nikdy ji tedy nezapomenu. 
— Před 12. hodinou polední vstupovali 
otec a matka, strýc a teta se mnou po ve- 
likých a překrásných schodech mramoro- 
vých ku komnatám papežským. Švýcarská 
garda vzdala nám poctu; nahoře pak ně- 
kolik šarlatem přioděných sluhův nás při- 
jalo a vedli nás dlouhou řadou přeskvost- 
ných komnat do velkého salónu, kdež jsme 
čekati měli. Celá síň se ponenáhlu napl- 
nila nově příchozími, mezi nimiž se také 
nalézal hrabě Blome se svojí chotí. Za 
chvíli byli jsme uvedeni do menší síně, 
kdež jsme opět chvíli čekali, načež jsme 
se dostali do síně třetí a poslední; neboť 
odtud se přímo vchází do komnaty sv. Otce. 
Po nějaké chvíli zavzněl zvuk zlatého zvon- 
ku, dvéře se otevřely a my vstoupili; na 
druhém konci podlouhlého pokoje stál sv. 
Otec v bílém taláru. Jaký to vznešený kmet. 
Jak ctihodný on a jak klidný ! A to jasné jeho 
oko! Zdá se, že ani necítí svého stáří, 
neboť duch jeho jest čilý nad míru. Mluvil s 
námi tak laskavě, jako otec se svými dítkami. 
Onť se úplně světci podobá, tak vznešený jest 
nad všelikou křehkost lidskou. Déle než 
čtvrt hodiny s námi mluvil, zejména s ot- 
cem mým; zmíniv se nejprvé o Vratislav- 
ském biskupství*) a podotknuv, že diecése 
tato do dvou říší zasáná, mluvil dále o di- 
ecési Krakovské; pak přešel k financím a 
tu zejména prohodil, jak to podivné, že 
právě největší státy mívají nejvíce dluhů. 
Posléze mluvil sv. Otec o trudných pomě- 
rech nynější doby vůbec, obzvláště pak v 
Rakousku; avšak i tu každé slovo jeho 
bylo důkazem andělské jeho mírnosti. Sv. 
Otec udělil nám pak své požehnání a my 
až k slzám pohnuti jsouce odešli jsme z 
komnat papežských. O jedno poschodí výše 
přebývá státní tajemník kardinál Antonelli, 
u něhož jsme pak též návštěvu svoji vy- 
konali. Jest muž vysoké postavy, hubené 
ale významné tváře, kteráž prozrazuje zku- 
šeného diplomata. Hr. L. 

KRONIKA. 

Z Prahy. Zej tra o slavnosti Ijmmk 
Páně či sv. 'tří králů bude J. EmÍH6DCfl 
nejdůst. p. kardinál arcibiskup sloužiti u 

I *) kdež hrabě Larisch má Btatky svoje. 



— 1 



1 — 



Všech Svatých na hradě v 11 h. slavnou 
pontifikální mši sv. 

* — * Pobožnost 40hodinná bude se 
konati do 8. ledna u sv. Havla, od 9.— 13. 
v cis. král. dvorní kapli na hradě, od 14. —18. 
v Emausích. 

*— * Náš slavně panující papež Pius 
IX % bude dne 10. dubna t. r., v sobotu po 
neděli bílé, slaviti 50letou památku svého 
posvěcení na kněžství. Horlivý redaktor 
něm. týdenníku „Frisch voran" vyžádal si 
u c. k. místodržitelství povolení, aby směl 
k tomuto slavnému dni do Bíma zaslati 
adressu opatřenou podpisy všech ctitelů sv. 
Otce, kteříž den kněžských druhotin sv. 
Otce oslaví konáním dobrých skutků. Adressa 
zní v tato slova: 

Svatý Otče! 

Ježto se padesátiletá slavnost onoho šťast- 
ného dne blíží, v který Tys kněžskou hodnost 
dosáhl, pudí nás to u míře zvláštní ctíti kněž- 
ství Ježíše Krista v tom, jenž na zemi před- 
stavuje vrchol kněžství katolického. Pamětlivi 
jsouce toho, že kněžství, jež Spasitel náš zde 
ustanovil, pramenem jest milostí všech a tím i 
pramenem všech dobrých skutků, soudíme, že 
nelze padesátiletou památku Tvého posvěcení 
na kněžství lépe uctíti, leč když se snažíme 
tento velepamátný den oslaviti skutky bohu- 
milými ve smyslu katechismu katolického a tak 
Nejvyššímu knězi za Tvou kněžskou hodnost 
děkovati. Za takovým úmyslem slibujeme, že 
každý z nás ten dobrý skutek, který vedle 
svého jména poznamenal, podlé sil svých a po 
možnosti vykoná, a trvajíce Tvými věrné po- 
slušnými dítkami prosíme o Tvé požehnání 
apoštolské. 

Podpisy přijímají se v Praze: u por- 
týra v kníž. arcib. paláci na Hradčanech ; 
u fortnýře v k. arcib. semináři, v místno- 
stech spolku katol. tovaryšů blíž chrámu 
Matky Boží před Týnem, ve farním domě 
u sv. Haštala, v obydlí pp. kaplanů u sv. 
Jindřicha, u p. kan. Rosta na Skalce a v 
redakci týdenníku „Frisch vóran" č. 139 — II. ; 
na venkově u každého odbíratele řečeného 
týdenníku, jimž všem dotčené listiny za- 
slány byly. Koncem měs. ^března bude 
adressa zaslána do Říma. Žádá se, aby 
vedle podpisu bylo ponecháno místo pro 
překlad latinský, tak aby n. př. vedle pod- 
pisu: „N. syn okresního hejtmana, vě- 
nuje na opravu metrop. chrámu atd." na- 
psáno býti mohlo totéž latině. 

Z Moravy. Nejdůst. p. arcibiskup 
Olomoucký daroval chudobnějším kněžím 
na vinici Páně pracujícím ke dni sv. Mi- 
kuláše na podělenou 5000 zl., učitelům 



pak věnoval k svátkům vánočním 2000 zl. 
tak, aby z každého děkanátu arcidiecése 
Olomoucké obdržel jeden učitel 40 zl. Po- 
děleni mají býti z nej potřebnějších ti, kteří 
pilností a mravopočestností se vyznamenali 
a příchylností k církvi vynikají. 

Z Uher. Dne 3. prosince 1868 při- 
šel správce statků biskupa Vesprimského do 
schůze obecního výboru města Velké Ka- 
nišy a oznámil, že J. Excellence nejd. p^ 
biskup Ranolder se odhodlal založiti v témž 
městě klášter šedých sester, jež by pečo- 
valy o zdárné vychování ženské mládeže. 
K tomuto účelu daroval p. biskup 20.000 
zl. na dotaci, 10000 na stavbu a 8000 na 
zařízení školy klášterní, úhrnem 38000 zl. 

Z Tyrolska. Na fakultě bohoslovecké 
v Inomostí, kdež vyučují" skriěží z Tov. Je- 
žíšova, čítá se letos úhrnem 210 poslu- 
chačů, mezi nimiž jest 106 cizozemců. Kle- 
riků světských jest 119 z 26 rozličných 
biskupství, řeholních 91 z 14 klášterů; 
kněží 17. V konviktu u sv. Mikuláše na- 
lézá se 107 alumnů, scholastiků Tov. Je- 
žíšova jest 46, v domech soukromých o- 
bývá 46 bohoslovců. 

Z Pruska. Veškeré příjmy jednoty 
sv. Bonifacia činily v letech 1862, 1863 a 
1864 toliko 163.500 tolarů stř. ; v dalším 
tříletí r. 1865, 1866 a 1867 vzrostly však 
příjmy tyto až na 247600 tolarů. V po- 
sledních těchto třech letech bylo znovu zří- 
zeno 28 stanovisk misionářských a 49 škol. 

* — * V krajině Ukermunde v Pomo- 
řansku nalézá se uprostřed obyvatelstva 
protestantského několik skrovných vesniček, 
výhradně jen katolíky obydlených, kteříž 
před- 70 lety do té krajiny se přistěhovali 
a věrnými syny církve katolické zůstali, ač 
neměli žádného pastýře duchovního. Vedle 
svých nízkých chaloupek vystavěli sobě bu- 
dovu větší na spůsob chrámu, kdež se na 
znamení zvonkem dané v neděli a ve svá- 
tek scházeli a pokud jim možno bylo, slu- 
žby Boží konali. Jeden ze sousedu před- 
čítal kázaní z tištěné postilly; jiný konal 
modlitby, jež ve mši sv. kněz říká, shromá' 
ždění pak zpívali nábožné písně; když mě- 
lo přijití sv. pozdvihování, tu všickni uml- 
kli a tiše se modlili. Za celých 70 let ani 
jediný z nich neodpadl od víry. Letos ko- 
nečně postarala se jednota sv. Bonifacia o 
to, aby měli zase svého faráře. 

Z Itálie. (Dvojí míra). Italská vlá- 
da nadělala mnoho hluku za příčinou orte- 
le smrti, jenž v Římě byl vykonán na dvou 
zločincích Montim a Tognettim; a právě 
nyní prý se ministerstvo Florentinské o to 



— 12 - 



zasazuje, aby jiným zločincům v Římě od- 
souzeným život zachovalo. Tuf bychom vším 
právem se měli domýšleti, že v šťastné I- 
talii vražedníkům se vydávají pochvalné de- 
krety. Že tomu ale tak není, o tom nás 
přesvědčil italský list „Monitore, u jenž při- 
náší zprávu z Bologny, že tam 11. prosin- 
ce 1868 sťati byli Ferdinand Bobola z E- 
ste a Angelus Cavallero, kteříž pro spácha- 
nou dvojí vraždu k smrti byli odsouzeni; 
italský král odepřel udělení své milosti. 
Svobodná Itálie tedy odsuzuje k smrti zlo- 
čince, kteříž toliko dva životy lidské zka- 
zili, v a přece táž Itálie se hněvá a durdí 
na Řím proto, že tamější vláda k smrti od- 
soudila zločince, kteříž 22 životů lidských 
utratili ! 

Z Francouzska. (Církevní život v Paří- 
ži.) Hlavní město Francouzské čítá 1,680.585 
katolíků ; duchovní správu vede 534 kněží 
v 68 farních okršlcích. V celku se ducho- 
venstva světského a řeholního v Paříži čítá 
asi 2000. Mužských řeholí jest v Paříži 22; 
některé z nich mají dva neb tři řeholní 
domy, tak n. př. Jesuité, jichž asi 100 zde 
se nalézá. Klášterů ženských čítá se v 
Paříži 58. Z velkého počtu duchovenstva 
vysvítá, že se v chrámech Pařížských kaž- 
dodenně velký počet mší svat. slouží; o- 
byčejně se od 6 h. z rána až dopoledne 
každé půl hodiny (v některých kostelích 
každou čtvrt hodiny) jedna neb více mší sv. 
najednou sloužívá. Každý kněz, i cizí ob- 
drží zde hojně stipendií, tak že ani jednu 
mši sv. bez stipendia sloužiti nemusí a je- 
ště mimo to se z Paříže mnoho stipendií 
na venek rozesílá. Pochází to odtud, že 
se zde stálé fundace pro budoucnost neza- 
kládají (jesti to velmi obtížné), nýbrž v 
pádu úmrtí se z pozůstalosti zemřelého o- 
byčejně vykáže peněžitá částka k tomu cíli, 
aby jistý počet mší sv. za něho co nejdříve 
byl odsloužen. — Každou neděli a o svát- 
cích konají se služby Boží ve farních chrá- 
mech spůsobem velmi slavným ; při zpívané 
mši sv. bývá mimo celebranta 4—6 ducho- 
vních přítomno; kostelníci jakož i zpěváci a 
hudebníci mají v kostele oděv církevní. Fa- 
rář bud sám slouží zpívanou mši sv. aneb 
alespoň jest přítomen. Na zelený čtvrtek 
každý z farářů Pařížských v presbytáři dva- 
nácti starcům nohy umývá. — V každém 
kostele na zvláštních tabulkách jest napsán 
pořádek služeb Božích ; na jiné tabulce 
blíž sakristie zavěšené udány jsou hodiny, 
kdy a který z duchovních sv. zpovid bIv- 
šeti bude. Na každé zpovědnici bývá na- 
psáno jméno zpovědníka. Asi ve 20 chrá- ' 



mech jsou též němečtí, jinde opět angličtí, 
flámští, polští, italští i španhelští zpověd- 
níci. — Chrámy bývají po celý den otev- 
řeny a vezdy se v nich nalézá dosti věří- 
cích, kteří bud celé mši sv. přítomni jsou 
aneb aspoň modlitbu svou vykonavše po 
své práci se ubírají. Ještě na večer v 8 ano 
i 9 hodin lidé do kostela přicházejí, obzvlá- 
ště pakli se nějaká pobožnost ve chrámě koná. 
— Sbírky k účelům dobročinným konají 
kněží, před nimiž kráčí Švýcar (uniformo- 
vaný hlídač chrámu) ; nej důležitější sbírku 
k. př. halíře sv. -Petrského koná farář sám. 
Příjmy farářů mimo skrovný plat, jejž do- 
stávají ze státní pokladnice, záležejí z po- 
platků štoly, kteráž jest v Paříži značně 
veliká, a z jiných poplatků kostelních, 
zejména z dávek, které se vybírají ze 
sedadel. Většina farářů má ročních pří- 
jmů přes 20000 franků; někteří 40—50000, 
a farář v St. Madeleine 60—70000 franků 
ročně; pročež se diviti nelze, že ten onen 
farář Pařížský nechtěl faru svou ani za in- 
fuli biskupskou vyměniti. Z větší části jsou 
farářové ti též čestnými kanovníky; někdy 
bývá první kaplan (vicarius) čestným kano- 
vníkem, kdežto farář té důstojnosti nepožívá. 
Nesmíme se však domnívati, žeby farářové Pa- 
řížští byli velikými boháči ; majít oni taková 
vydání na chudinu (každý desátý člověk v 
Paříži jest chudobný a potřebuje podpory), 
na ústavy církevní a dobročinné vůbec, že 
značné příjmy jejich sotva vystačí, aby všem 
těmto požadavkům náležitě vyhověli. První a 
druhý kaplan (vicarius) mívá v Paříži ročních 
příjmů 4 — 15000 franků, mladší kaplané 
1200—4000 franků a stipendia mešní. U 
některých chrámů bydlí farář s kaplany ve 
zvláštní farní budově, jinde však přebývají 
v najatých bytech soukromých, v jednom 
domě farář, v jiném první kaplan, zase v 
jiném druhý a třetí kaplan atd, Ku chrá- 
mům v novější době vystavěným se přista- 
vují také zvláštní budovy farní. Mimo fa- 
ráře a kaplany zdržuje se při každém chrá- 
mů několik kněží pohostinu (prétres habi- 
tués); jsou to nejvíce kněží starší, kteřížto 
z provincií do Paříže se odebrali a skrov- 
né pense požívají. Těm poskytuje farní 
chrám rOČně 900-1500 franků a mimo to 
každého dne stipendium mešní; kněží tito 
musejí vypomáhat!, když všickni kaplané 
jsou jzaměstnáni, obzvláště v zpovídání a 
assistenci pří slavných službách Božích. 

Co do náboženského života křestanů v 
Paříži vflbec, musíme arci podotknouti, že 
vedle neobyčejné zbožnosti také náramnou 
prostopášnost, zpustlost mravů a úplnou 



i8 - 



nevěru v hlavním městě francouzském na- 
lézáme. Bezpečně se však může 'říci, že 
nejméně jedna třetina veškerého obyvatel- 
stva plní křesťanské povinnosti svoje. Do 
všech kostelů obzvláště ve dny nedělní a 
sváteční ustavičně přicházejí lidé a jiní 
opět vycházejí; každý se v kostele chová 
slušně, nevšímá si jiných lidí, nýbrž po- 
hlíží toliko na oltář aneb slovům kazate- 
lovým naslouchá. Ovšem také mnozí, ob- 
zvláště cizincové, pouze ze zvědavosti do 
chrámu přicházejí a sem tam zevlují ; ale 
těmi se Francouz nedá vytrkovati v mo- 
dlitbě své, nýbrž on právě* příkladnou svou 
zbožností bývá u příčině, že ani nejspust- 
lejší nevěrec se neodváží neslušným cho- 
váním urážeti velebnost posvátného místa. 
O největších slavnostech, n. př. o vánocích, 
ve sv. týdnu, o velkonocích atd. bývají dvéře 
farních chrámů obsazeny policejními úředníky 
a vojáky ; to se neděje pro zamezení výtr- 
žností, jichž v chrámě nebývá, nýbrž jen z 
té příčiny, aby se četné davy lidstva u dveří 
chrámových příliš netísnily. — Také ve vše- 
dní dny bývá na každé mši sv. aspoň 
40 — 60, někdy i 100 a více lidí a počítá- 
me-li, že aspoň 10 — 12 mší se v každém 
chrámě denně slouží, jest to zajisté počet 
dosti znamenitý. K tomu pak připomenouti 
sluší, že bezmála při každé mši sv. ně- 
kteří z věřících k stolu Páně přistupují ; ano 
o hodinách ranních se může říci, že vět- 
šina všech v kostele přítomných přistupuje 
k sv. přijímání. V neděli a ve svátek však 
při každé mši sv. až i sto neb více lidí 
velebnou svátost přijímá, tak že počet všech 
v jediný den přijímajících až na 1000— 2000 
vzrůstá. 

V jednotlivých rodinách se přečasto 
spatřuje v ohledu náboženském veliký roz- 
díl mezi mužem s jedné a chotí i dítkami 
s druhé strany. Mnohdy bývá manžel v 
ohledu náboženském netečný aneb zjevný 
nepřítel církve, kdežto chot jeho velkou 
zbožnost a vzorné mravy křesťanské násobě 
projevuje. Manžel snad slovem i pérem ky- 
dá hanu na církev a kněžstvo, aneb je-li 
obchodník, oddává se podvodu a lichvě, 
kdežto choť jeho ve skutcích milosrdenství 
a konání ctností křesťanských největší ú- 
těchu svou nalézá a dítky své, obzvláště 
děvčata nábožně a křesťansky vychovává. 
Takových rodin jest v Paříži na sta, ano 
na tisíce. Někdy bohužel následuje man- 
želka bezbožný příklad chotě svého a od- 
říká se sv. náboženství; ale u rodin Fran- 
couzských se to přece jen zřídka kdy stává, 
protože Francouz dle rázu svého národního 



se ku každému a tím více ku své choti 
přívětivě chová a byť by sám nebyl pří- 
kladný křesťan, přece v šťastném manžel- 
ství žije se zbožnou chotí svojí. Avšak při- 
stěhovalci, zvláště němečtí, bývají v tom 
ohledu více popudliví a nesnášeliví, pročež 
také manželkám svým větších překážek v 
náboženském životě v cestu stavějí než ro- 
dilí Francouzové. 

Neverců takových, kteří se docela zře- 
kli vší positivně víry křesťanské, se nanej- 
výš několik tisíc v Paříži sečte. Přemnozí 
sice nedbale vykonávají náboženské povin- 
nosti své, proto však přece chtějí katolíky 
slouti, a do smrti jimi zůstati. Říkává se, 
že Francouz, byť by jinak byl sebe neteč- 
nější, dojista nejméně třikráte svatých svá- 
tostí přijímá: při prvním sv. přijímání, před 
sňatkem a před smrtí. Zejména -první sv. 
přijímání se vždy koná slavným spůsobem ; 
řemeslník neb dělník, který jinak i v ne- 
děli pracuje,' béře si dovolení od mistra neb 
pána, vyhledá svůj nejlepší oděv a dítko své 
do kostela provází, aby byl svědkem slavného 
okamžiku toho, kde se dítko poprvé úzce 
spojí se svým Spasitelem ; pohled ten-i na otce 
sebe zpustlejšího učiní obzvláštní dojem, ne- 
boť se tu každý živě rozpomene na utěše- 
nou dobu svého dětinství a své nevinnosti. 
— Jedině fanatikové, kteří duši svou holé 
nevěře zaprodali, zbavují se duchovních ra- 
dostí těchto, nedadouce dítky své ani křtíti 
ani ve sv. náboženství vyučovati. Před ně- 
kterým časem měla se provdati dcera je- 
dnoho profesora (na fakultě lékařské), kte- 
ráž o náboženství ani pojmu neměla; přece 
však chtěli oba snoubencové podle církev- 
ních obřadů býti oddáni; i nezbylo nic ji- 
ného, leč že nevěsta se musela podrobiti 
vyučování ve sv. katechismu, jež se jinak 
jen malým dítkám udílí, načež šla ku zpo- 
vědi, přistoupila poprvé k sv. přijímání, 
pak byla biřmována a posléze byla kopu- 
lace. Případy zatvrzelé nevěry se často 
objevují u příležitosti společných exercicií, 
jež konají údové jednoty sv. Vincencia ( jest 
jich v Paříži asi 3000); tu obyčejně ohla- 
šuje kazatel celou řadu proseb, jimiž údo- 
vé jednotliví odporučují své známé neb 
příbuzné nábožným modlitbám jednoty. Jistý 
spoluúd odporučil k. př. modlitbě bratří 
svého 821etého otce, který ještě nikdy v 
celém životě svém ku stolu Páně nepři- 
stoupil; jiný spoluúd modlitbám odporučil 
svého 851etého otce, který nedávno byl po- 
prvé u sv. přijímání a nyní jest nemocen. 
Starcové tací jsou pozůstatkové francouz- 
ské revoluce, kdež veřejné služby Boží za- 



— 14 — 



povezeny byly; v nevěře vyrostli a později 
touhy po něčem vyšším nepocítili ; ale zna- 
menitý to zajisté úkaz, že syny jejich mezi 
údy jednoty sv. Vincencia, tudíž v řadě 
horlivých katolíků nalézáme. 

Ze se náboženský život v Paříži a ve 
Francouzích vůbec vždy více zvelebuje, že 
se vědomí katolické šíří a církev zde roz- 
květu utěšenému se těší, to každý nestran- 
ný pozorovatel uznati musí ; ač se tomu vše- 
mu dosti vynadiviti nelze, povážíme-li, jak u- 
krutným spůsobem v zemi té řádila revo- 
luce v předešlém století proti všemu zjeve- 
nému náboženství. V témž duchu pokra- 
čoval král Ludvík XVIII., když se byl z 
emigrace opět do Francie navrátil ; známo 
jest, že král tento i na smrtelném loži se 
zpěčoval přijmouti sv. svátosti a že v ne- 
kajicnosti zemřel. Také král Ludvík Filip 
nedbal o náboženství a jeho nenávist proti 
katolické církvi byla neposlední z oněch 
příčin, jež konečné jeho svržení s trůnu 
přivodily. Neboť Francouzové považují ná- 
boženství katolické za něco takového, co 
úzce souvisí s národním jich rázem a kdo 
víry katolické nešetří, toho oni také za ne- 
přítele národnosti své mají. Z té příčiny 
prostý občan francouzský nikterak pocho- 
piti nemůže, jak se to mohlo státi, že v 
Prusku a jiných německých státech, An- 
glicku atd. vznikly rozepře náboženské, 
kteréž národ na několik částí rozdělily. 
Mezi vojskem francouzským nenalézáme sice 
obzvláštní nábožnost; přece však vojínové 
v Alžíru do rukou sveřepých Turků upadší 
raději smrt vytrpěli, než aby víru Kristovu 
byli zapřeli; asi před 30 lety bylo v Al- 
žíru 40 vojáků francouzských přepadeno 
od Turků; byvše vybídnuti, aby se stali 
Mohamedány, žádají-li zůstati na živu, dali 
se všickni ti rekové raději odpraviti, jen 
aby co křesťané zemři ti mohli. Z vojínů 
cizinské legie, jakož i z vojáků protestan- 
tů (byt byli rodilí Francouzové) leckterý 
bohužel zapřel víru a co Mahomedán bo- 
joval pak proti rodákům svým. 

Protestantů francouzských se v Paříži 
nachází asi 24XXX); mimoto se tam zdržuje 
rodilých Němců, Angličanů atd. protestant- 
ského vyznání asi 40.000; mají vesměs 33 
modlitebnic a tolikéž škol. Ačkoli si spol- 
ky protestantské dávají všemožnou práci, 
aby trochu „papeženců" pro svou vím zí- 
skali, nechce se jim přec dařiti ; rodilý 
Francouz jen zřídka kdy se odhodlá k od- 
padnutí od církve. Roku 1860 vydal jistý 
profesor protestantský, Uosscuw de St. Hi- 
laire, brožurku, v níž vyzýval celou Francii, 



aby odpadla od římské církve k protestan- 
tismu, jelikož prý se tím spůsobem otázka 
římská nejlépe rozřeší! Na tuto nestydatou 
řeč dala celá Francie odpověď důstojnou. 
Veškery denníky francouzské, ani „Siěcle," 
„Journal des Débats," „Charivari" a „Opi- 
nion nationale" nevyjímaje rázně odbyly 
fanatického pisálka poukazujíce k tomu, že 
katolická víra s národním rázem Francouzů 
tak srostla, žeby změna víry nutně také 
převrat politický spůsobiti musela. 

O zpěvu chrámovém v Paříži úsudek pří- 
liš pochvalný projeviti nelze. Zpěváci a 
hudebníci kostélní bývají namnoze pouzí 
řemeslníci v hudbě ; ráno v církevním oděvu 
hrají na kruchtě, kdežto na večer umění 
své v divadle provozují. V posledních letech 
se hudby církevní ujalo bratrstvo tak řeče- 
ných „bratří z Vézelise (kteříž také kostel- 
nickou službu zastávají), ale všecky nešvary 
ovšem jedním rázem vypuditi možno není. 
Při větších chrámech odchovává se jistý po- 
čet chlapců (vokalistů), kteříž na chóru 
zpívají; duchovenstvo stará se o časné jich 
zaopatření, jakož také o vědecké vzdělání 
jejich. Teprv od r. 1862 nachází se v Pa- 
říži „akademie hudby církevní," výborný to 
ústav, kdež mnozí biskupové francouzští na 
svoje útraty schopné hudebníky cvičiti dá- 
vají. Celkem převládá v kostelích zpěv 
gregorianský ; jen při pobožnostech večer- 
ních a Mariánských bývá slyšeti písně v ja- 
zyku francouzském. Jinak obecný lid z velké 
části umí latinské hymny, žalmy a litanie 
nazpaměť; nikdy téměř nemodlí se kněz s 
lidem litanie v řeči francouzské. 

Překrásný obyčej, který se z prvních 
dob křesťanských až podnes ve Francouz- 
sku a také v Paříži zachoval, jest rozdá- 
vání požehnaného chleba (panis benedicti) 
mezi nedělními službami Božími. Kněz mezi 
mší sv. požehná několik bochníků chleba z 
pěkné mouky upečených, jež byvše rozkrá- 
jeny na malé skývy kladou se do čistých 
bílým plátnem potažených košíčků a roznášejí 
se od jedné řady sedadel k druhé v kostele ; 
každý z přítomných vezme sobě skývu a po- 
znamenav se znamením sv. kříže, požije ji. V 
některých krajinách na veuku jest obyčej, 
že střídavě každou neděli jedna z přifaře- 
ných rodin všecken k tomu účelu potřebný 
chleb do chrámu přinese, začez se JI zvlá- 
štní čestné sedadlo v kostele vykáže, ka- 
tolíci jsou si toho dobře povédomi, že tímto 
obřadem se upoinenouti maji na společné 
„hody lásky" (agapae) prvních křesťanů. 
Dojemný jest obřad tento obzvláště,, když 
dítky po prvním sv. přijímání malé (k tomu 



- 15 - 



cíli schválně upečené) chlebíčky dostávají, 
jakož i tenkráte, když údové jednoho spolku 
k. př. cechu o tento požehnaný chleb se 
sdílejí. Cechové ti čili společenstva každo- 
ročně slavívají den svého patrona, 'zejména 
k. př. zahradníci, ' tesaři, ševci, pekařové 
společnými službami Božími. 

Z Říma. (Statistické zprávy.) Pius 
IX. narodil se v Sinigaglii 13. května 1792, 
na stolici Petrovu povýšen jest 16. června 
1846. Co papež má název: Náměstek Je- 
žíše Krista, nástupce knížat apoštolských, 
nej vyšší hlava všeobecné církve, patriarcha 
na západu, primas Itálie, arcibiskup a me- 
tropolita Římský, vladař časného majetku 
Římské církve. Svaté kollegium, rada (se- 
nát) papežova, záleží, je-li v plném počtu, 
z 70 kardinálů (6 kardinálů-biskupů, 50 
kardinálů kněží a 14 kardinálů-jahnů). Ny- 
ní jest uprázdněno 10 míst kardinálských. Ve 
sboru kardinálův nalézá se ještě jenom 12 
kardinálův, jež jmenoval papež Řehoř XVI., 
všickni ostatní jsou od nynějšího sv. otce 
Pia IX. jmenováni či za kardinály povýšeni. 
Čtyři kardinálové -čítají přes 80 let věku 
svého, 12 přes 70 let, 26 přes 60 let, 22 
jsou přes 50 let staří a jen 4 nedosáhli 
ještě r. 50. Nej starší kardinál, Cyrille Alu- 
meda, čítá let 87, nej mladší, Lucian Bona- 
parte, není posud 40 let stár. Svatovláda 
či hierarchie záleží z 12 patriarchů obřadu 
latinského a východního, 139 arcibiskupství 
a 714 biskupství. Připočteme-li k těmto 
865 stolcům církevních popředníků stolce 
in partibus infidelium, jichž 229 (38 arci- 
biskupských a 191 biskupských) se čítá, 
shledáme úhrnem 1094 místa a titule, z 
nichž 982 obsazena jsou. 

Mezi svrchu dotčenými 12 patriarchy 
jest 5 obřadu či ritu východního s pravo- 
mocí patriarchalnou : v Antiochii (patriar- 
cha Melchitů, Maronitův a Syrských), v 
Babylóně (Chaldejských), v Cylicii (Armé- 
nův) ; 7 patriarchů obřadu latinského : v 
Cařihradě, Alexandrii, Antiochii a Jerusa- 
lémě, v Benátkách, Indii a Lissabonu. Mezi 
139 arcibiskupstvími jest 7 řeckého a 132 
latinského ritu. Ze 714 sídel biskupských 
náleží 63 východnímu a 651 latinskémn 
obřadu. ť*očet opatství a prelatur nullius 
obnáší 15. Nad to stává 103 apoštolských 
vikariátů, (z nichž nyní 12 uprázdněno), 5 
apošt. delegací a 22 prefektur (z nichž 6 
neobsazeno.) 

Pius IX. zřídil 6 arcibiskupství a 111 
biskupství, 20 sídel povýšil za sídla metro- 
politů, dále zřídil 20 vikariátů^ 1 delegaci 
a 7 prefektur. Církevní stát má v ohlede 



administrativném toto rozdělení: 1 presi- 
dentství, 4 legace, 20 delegací neb prefek- 
tur a čítal 3,134.688 obyvatelů, nyní však 
po urvání mnoha krajů má jenom něco přes 
600.000 obyvatelů. Diplomatické spojení 
udržuje 7 nunciatur: v Brusselách, Lissa- 
bonu, Madridě, Mnichově, Neapoli, Paříži 
a ve Vídni ; 4 inťernunciatury : v Haagu, 
Florencii, Modeně a v Rio Janeiro ; 1 je- 
dnatelství: v Lucernu. 

Z Anglicka, Úmrtím linkolnského bi- 
skupa dr. Tomáše Watsona byla r. 1584 
přerušena katolická hierarchie v Anglicku. 
R. 1623 svěřena duchovní vláda katolíků 
anglických apoštolskému vikáři; r. 1688 
rozmnožil papež Innocenc XI. počet vika- 
riátů apoštolských o tři, a předešlý papež 
Řehoř XVI. r. 1840 zřídil osm vikariátů. 
Nynější sv. otec Pius IX. obnovil konečně 
r. 1850 řádnou hierarchii katolickou v Angli- 
cku a od té doby se v míře neočekávané 
množí počet katolíků v zemi této. Od r. 
1840 vzrostl počet duchovenstva o 8001kně- 
ží ; chrámů a kaplí 500 bylo vystavě- 
no, 200 ženských klášterů zabývá se vy- 
chováváním ženské mládeže. Vedle arci- 
biskupa Westminsterského jest nyní v An- 
glicku 12 biskupů a proslýchá se, že nyní 
opět dvě nové diecése se zřizují. — Nej- 
novější zprávy zvěstují, že Pius IX. také 
ve Skotsku řádnou hierarchii zařídí. 

Z Ameriky. Arcibiskup Spalding z 
Baltimore a biskup Wood z Filadelfie uveřej- 
nili v Baltim. listu „ Volksztg. ;< provolání 
ku všem zámožným katolíkům spojených 
státův, vyzývajíce jich, aby přispěli k za- 
placení schodku severoamerického kollegia 
v Římě, by blahodárný tento ústav nemu- 
sel zaniknouti ; bude k tomu zapotřebí asi 
300.000 dolarů. Jeden katolík Baltimor- 
ský ihned věnoval 5000 dolarů. 

Z Afriky. Na jaře 1868 vyslán jest 
kněz Dismas Stadelmeyer, františkán z Ty- 
rolska, do střední Afriky, aby tam co mi- 
sionář působil v osadě černochů v krajině 
Chartumu. Prozatím z rozkazu apoštolské- 
ho visitátora arcibiskupa Alexandrijského 
Ciurcia zůstal kn. Dismas v městě Kaiře, 
odkudž teprv v září se do Chartumu vy- 
bral, ješto v tu dobu vedro pro cizince jest 
snesitelnější než v letě. Roku 1867 po- 
křtěno bylo 14 dítek a 5 dorostlých černo- 
chů, z nichž dva už byli přes 60 let staří. 
V městě Chartumu bývá v leté ve stínu 
33° Reaumur, v zimě klesá teplo ze 22° až 
na 11° R. ; při 11° tepla třesou se černo- 
chové a zuby jektají tak jako u nás při 
11° zimy. Domky Chartumské nejsou vy šší 



18 stop a jsott stavěny z nepálených ci- 
hel ; jen dům misionářův jest z kamene 
zbudovaný. V krajině Chartumské i s městem 
téhož jména čítá se obyvatelstva 40000, jež 
dvanácti rozdílným národnostem přináleží; 
jazykem italským, francouzským neb ně- 
meckým mnozí tu mluví. Podle nábožen- 
ství jest větší část obyvatelstva muhame- 
dánská ; ačkoli však korán zakazuje pití li- 
hových nápojů, vypije se přece v Chartu- 
mu za rok 500 centnýřů líhu a mnoho ko- 
gnaku, vína, piva, jakož také 18000 cent- 
nýřů merissy. Asi 500 obyvatelů náleží 
k vyznání Koptův, jiná část jsou sjednoce- 
ní Řekové, Arménští, Syrští ; také 5 židov- 
ských rodin se v Chartumu zdržuje. Kato- 
líků se mimo misionáře čítá 113. 

Literární oznamovatel. 

* — * „Časopis katol. duchovenstva. 11 
Ročníku IX. svazek 8., vydaný dne 31. pro- 
since, obsahuje: M. A. Ratisbonne; Breviářv 
rukou správce duchovního ; .Církevní zákono- 
dárství o zpěvu a hudbě chrámové. V Kro- 
nice nalézá se postní mandát na rok 1869. 
První sešit nového ročníku vyjde 19. února. 

* — * „Dalibor." Časopis hudební počal 
od nového roku opět vycházeti redakcí a ná- 
kladem Em. Melise. Vycházeti bude tiskem 
k. are. knihtiskárny třikrát za měsíc. 

* — * K Dědictví sv. Prokopa přistou- 
pili pp. Frant. Čermák, os. děkan v Řepíně, 
Jiří Láska, bohoslovec v Olomouci, Frant. 
Hradil a Jan Chlup, chovancové chlap, se- 
mináře v Kroměříži; Lohel Schmidt, kn. ř. 
premonstr. na Strahově; Eduard Křižánek a 
Jan Skácel, bohoslovci v Olomouci. 

* — * „Vesna Kutnohorská" přestala vy- 
cházeti. — »Die Zeit' 1, nazývá se nový polit, 
denník, jenž od nov. roku v Praze vychází. 

Osobni věstník duchovenský. 
V arcibiskupství Pražském. 
V Pánu zesnul: 

P. Váe. Eman. Noli, jubil, kněz, senior v 
Teplé, 28. pros. (nar. ve Volyni 1. února 
1780, vysv. 6; ún. 1803). 
Ve správě duchovní ustanoveni jsou: 

j). Jan I lalhhuber, os. farář v Iteisclidorfu 

(diec, LitomSfieA m faráře do Bchttnwaldu; 
p. Mat. Dušek, kapl. za admin. v Oharvátci. 

I ipi a/dněnc niislo : 
Charvátec^ fara patron, p. Fcrd. kníí. z Kin- 
ských, od 23. prosince. 

V bi»kupství Kralohradeckém. 
\> správě onebovBi netáDOvenl Jsou: 

p, Jan I hni jtt, kněz Df odpojí M luixla- 
tistu do Kezku u Nového Města nad Metu jí ; 



p. Ant. Hrubý , kaplan v Pecce, za admin. 
do Radími ; 

p. Jos. Fidler, koop. v Nové Pace, za pro- 
zatimn. kaplana do Pecky. 

Na stálý odpočinek dáni jsou : 

p. Jos. Vorel, kněz jubil., osob. děkan a fa- 
rář v Oujezdě u Chocně ; 

p. !Frant. Kleiner, farář v Jetřichově (Dit- 
tersdorf.) 

Uprázdněná místa: 
Sobčice, fara patron, nábož. matice, do 12. 
ledna. 

Oujezd u Chocně, fara patron, nábož. matice, 

do 26. ledna. 
JeWichov (Dittersdorf), fara patron, knížete 

Thurn-Taxis-a do 26. ledna. 

V biskupství Litoměřickém. 
V Pánu zesnul: 
p. Ant. Fritsch, os. děkan a farář v Bečo- 

vě, 18. prosince (nar. v Nehasicích 29. 

července 1805, vysv. 2. září 1829). 

Ve správě duchovni ustanoveni jsou: 
p. Frant. Ovesný, farář v Velk. Hořesovicích 

(arcid. Pražské), za faráře v Lenešicích ; 
p. Jan Tyrichter, amin. z, Držková do 01 eSnice. 

Milodary, Na chrám sv. Víta v Praze : 
Jeden Čtenář „Blab." v Praze 1 zl. ; Johan- 
na Ovesná z Pečeňan na Slovensku 3 zl. 

Na pomník SuŠilův : p. Jak. Švebla, 
admin. v Koztokách, 1 zl., p. M. Velický, 
kaplan v Plananech, 1 zl. 

Rukopisy nám zaslali k uveřejnění v 
tomto ročníku : vd. p. Ehrenberger : „Lidé 
blázni," obrázek ze života ; d. p. Fr. Pravda : 
Obrázek z války; d. p. Jan N. Desolda: Sv. 
Otce Řehoře, bisk. nys. : „O duši a z mrtvých 
vstání;" d. p. Jos. Dobicer: Kard. Bellar- 
mina rozjímání o větSím světu ; v. p. F. Taufer: 
Modlitby Mariánské. Za vše toto a jiné slí- 
bené jménem Čtenářů vroucí díky ! 

Jeden čtenář žádá nás, bychom zprávu novin, 
„že letošní masopust patří k nej kratším tohoto sto- 
letí, čítaje toliko 34 dní 4, opravili v ten smysl, že 
letos připadá popelec na 10. února, kdežto r. 1845 
byl popelec 5. února, o celých 6 dní dříve. Tfi 
čtenář stýská sobě na to, že tu a tam i v advente se 
tančilo, z čehož jde, že letošní masopust nebude 
nejkratší, alebrž nejdelší v tomto století, trvajíc 
bez mála po celý rok pro lidi a obce nad jiné 
pokročilé. 

Od Kyšperka došla nás zpráva o překvapení 
připraveném p. far. J. K., jenž na sv. Jana Ev., v 
den svých imenovin kázal a po kázaní ozval se 
místo obvyklé písné v kostele hlas: Pomodleme se 
za našeho p. faráře, aby mu Pán Bůh atd. a cele 
shromáždění modlilo se hlasitě na udaný úmysl 
ftkrát Otře náš, Zdrávas a Věřím v Boha. ToC chvály 
a následováni hodno. 

Do Bi. n. M.: H. 1H<*>8 zakázán, nesmíme. — 
Ze starších roěníkň zbývá ještě několik úplných vý- 
tisk fi r. lHf>. r > a 1H<;<;, jež v snížené ceně po 1 zl. 
25 kr. v expedici dostati lie. 



Tiskem kuiž.-arcibiskupskó knihtiskárny za Rohlíčka a Sieverse v Praze. 



Ročník XIX. T Praze dne 15. ledna 1869. CÍSlO 2. 



Vydává se Předplácí *e 

5 15 a 25 v expedici 

m Alini7t?^T'"S 

t kníž. arcib semi- ■ IM B W M _ _ na pfthv. 1 zl. 30 ke 

■ i i/i LU W yli p« iioété 

■#■■■■■■1 ■ ■■^^ «™ ■ (jenom v expedici 
JbÁxpeaice: ^ _ 

k Předplacení 6 t vrt- 

^.^r- Redaktora nakladatel : kněz FRANTIŠEK SRDÍNKO. i^"^ 

v mé»íct. neprodávají. 
„Spravedlnost zvyšuje národ, ale hřích hídné činí národy." (Přísl. XIV. 34.) 



Slavnost Očisťováni B P. Marie. 

Podává far. V. Janura. 

„Viděly oči mé spasení tvé : světlo 
k zjevení národům." (Luk. 2, 33,) 

Fra Bartolomeo, jak znamenitý, 
tak i zbožný malíř z řádu sv. Domi- 
nika, zanechal nám mezi svými obrazy 
zvláště jeden, který všechnu pozornost 
k sobě poutá a podivením nás naplňuje. 
Umělec ten vyobrazil dnešní sv. evan- 
gelium ; obraz jeho obsahuje patero o- 
sob znamenitých, rozdílného stáří, vý- 
razu a jednání. 

V skupení tom spatřujeme dítě, 
jež středem tu jest osob všech, stře- 
dem vyvoleného národa v středu celé 
země, neboť tím byl Jerusalem staré- 
mu světu ; dítě s nevinným pohledem 
novorozence, ale též s velebnou vážno- 
stí v tazích celého obličeje — dítě jakož- 
to Bohu Otci se obětujícího Prostřed- 
níka, Spasitele, — dítě na loktech star- 
cových ! Tu zdá se, jakoby svět nový 
se spojoval se světem starým; tu zdá 
se, jakoby první paprsky vycházejícího 
slunce padaly na temeno ledovce vě- 
čným sněhem pokrytého. 

Dále tu spatřujeme Marii a An- 
nu, v nichž se nám představuje trojí 
stav ženy: co panny, matky a vdovy. 
Vidíme zde Annu, tu ctihodnou, v zbo- 
žnosti sešedivělou stařenu, Marii, tu 
kvetoucí, vším půvabem nadobyčejné ne- 
vinnosti ozdobenou pannu ; zde spatřu- 
jeme však tutéž Annu, vdovstvím a 
stářím na pohled ctihodnější, a tutéž 



Marii, jakožto Bohorodičku převyšující 
všecky ženy celého světa. 

Konečně spatřujeme tu Josefa a 
Simeona. Mužové ti představují nám 
stavy na vykoupení lidském podílu be- 
roucí, stav kněze a nekněze. Simeon 
mluví tu samojediný, a jménem všech 
lidí vzdává chválu Pánu a poučuje svět 
o tom, koho na loktech drží. Ó jaký 
to obraz činnosti kněžské v nastávají- 
cím zákoně novém! Krista vinouti k 
srdci, Bohu vzdávati chválu, učiti ná- 
rody : toť povoláním křesťanského kně- 
ze. A Josef, ten muž prostý, muž spra- 
vedlivý, kterýž tu více jen svědkem 
býti se zdá, nežli jednající osobou, ti- 
chý a jen se obdivující, kohož on vy- 
značuje nám ? Představuje nám vše- 
cky ty zástupy věřících duší, učení Spa- 
sitele světa vděčně přijímajících k bla- 
hu a spasení svému. 

Ó jaké to skupení osob velezna- 
menitých ! 

Slova však Simeonova : „ Viděly o- 
Či mé spaseni tvé: světlo k zjevení ná- 
rodům," — pohnula církev svatou, že 
ustanovila zvláštní obřadná, dnešní den, 
totiž svěcení voskovic. 

Avšak co vypodobňuje nám světlo ? 

1. Božství, 

2. službu Bolí, a 

3. Život lidský. 

I. 

Ze všech živlů a zjevů tohoto svě- 
ta jest světlo nejjemnějším, nejněžněj- 
ším úkazem ; světlo tvoří meze mezi tělem 

2 



8 



a duchem, a jest spolu také tím nej- 
mocnějším zjevem; proto také k jeho 
přijetí nej vznešenější všech smyslů na- 
šich, oko nám bylo dáno. 

Světlo přede vším jest podoben- 
stvím samého Boha, jest takřka přio- 
děním jeho, viditelně-li se zjevuje li- 
dem. — Tak n. p. zjevil se Bůh No- 
emovi po potopě světa v sedmibarevné 
duze) Mojžíšovi v hořícím keři y a lidu 
svému vyvolenému v blesku na hoře Si- 
nai ; jakož i později nej vyšším kněžím 
ve zvláštním světle, jež obkličovalo ar- 
chu úmluvy; a mudrcům na východě 
zjevil se Bůh hvězdou] a na hoře Tá- 
bor spatřili apoštolé proměněného Pána 
v úžasně jasném světle a o letnicích vzná- 
šeli se plamenní jazykové nad jejich hla- 
vami ; a takž i poslední zjevení Jeho 
všem blaženým v nebi stane se v svě- 
tle věcném. 

Avšak hledáme-li podobenství Bo- 
ží i v přírodě samé, jest nám jím svě- 
tlo. Neboť světlo, protiva tmy, jest nám 
vůbec obrazem dobrého, vždyť pak do- 
bročinně, křísíc a obživujíc, na všecko 
tvorstvo působí ; a proto jest světlo, 
jakožto zdroj života tím, čím Bůh sám 
jest v duchovním smyslu: dárce všeho 
dobrého, rozdavatel všech milostí, po 
Němž jako po světle všecko touží, na 
Něhož se všecko těší. Nad to jest svě- 
tlo tak jemné, že všecko proniká, vše 
objímá, a pozoruj, s jakou to zázračnou 
čerstvostí se pohybuje! 

Co tedy na tomto světě vhodněj- 
šího, aby sloužilo nám za obraz Boží, 
ovšem že mdlý, nežli světlo t Všudy- 
přítomnost Bolí, vše obsahující, všecko 
pronikající, neobsdhlost Bozi, všecku pro- 
storu a všechen pohyb z jednoho mí- 
sta na druhé vylučující — ovšem nám 
zde povždy zůstanou nevyzpytatelným 
tajemstvím : avšak pochopujem-li zcela 
tu zázračnou rychlost, a tu vše proni- 
kající moc světla? Není-liž nám i to- 
to nejasným tajemstvím přírody ? 

JL)ále ; iny neobdivujeme v Bohu to- 



liko neskončenou dobrotu a milosrden- 
ství Jeho, nýbrž i Jeho vsemohoucnost 
a spravedlnost, kteráž se v čase tre- 
stáním zlých tím nejzjevnějším spůso- 
bem i zde již osvědčuje. A který ži- 
vel ve své vše pohlcující, vše zničující 
moci jest strašlivější ohně? a nebyl-liž 
oheň častokráte všemohoucím Pánem za 
nástroj zvolen velikých navštívení a tre- 
stů Jeho? Vzpomeň na města Sodo- 
mu a Gomorhu, a čím že má jedenkrá- 
te zahynouti celý svět? — 

Tomu-li tak, že světlo za obraz a 
ku podobenství přirozenosti Božské nám 
slouží, nelze se diviti, že ho církev sv. 
při službách Bozích užívá a podnětem 
zbožných citů a úmyslů činí. 

IL 

Světlo budí, ob vesel uje, světlo o- 
slavuje ; slunečné světlo více, než stro- 
jené světlo lampy neb svíce. Aby však 
toto blahodějným se stalo při službách 
Božích a výkonech církevních, žehná, 
světí je církev. 

a) Pravým bohoslužebným světlem 
církevním jest tedy posvěcená hořící vo- 
skovice', účelem služby její přede vším 
jest nahraditi přirozené světlo: osvě- 
covati posvátné místnosti, oltáře, obra- 
zy — k povzbuzení pozornosti a ná- 
božnosti věřících. 

b) Hořící svíce v chrámě zpone- 
náhla se stráví; a jelikož se to dějek 
oslavení služeb Božích, tudíž samého 
Pána, považována býti může v širším 
smyslu za obět, poněvadž všecky sta- 
rodávné oběti význam zničení, spálení 
v sobě chovaly. Hořící světlo v chrá- 
mě jest tedy stálou, tichou obětí, na 
níž příroda podílu beře, poskytujíc olej 
rostlinný, neb čistý vosk pracovité vče- 
ličky, a v nížtose zúčastňuje i člověk, 
an látky ty připravuje, rozsvěcuje aje- 
jich službám význam a smysl uděluje. 

c) Na oltáři hořící svíce jest o- 
brazem, podobenstvím Pána našeho. Je- 
žíše Krista. Onf již co dítko byl dnes 
od Simeona pozdraven jakožto „Světlo 



- 19 - 



ndroduv ! u a sv. Jan Evang. praví o 
Něm hned na počátku svého evangelia i 
v Bylot světlo pravé, kteréž osvěcuje ka- 
ždého člověka přicházejícího na tento 
svět," (1, 9.) a On sám se nazývá 
světlem řka : „Jdťjsem světlo světa, věřte 
v světlo, abyste byli synové světla. u 
(Jan 12, 35.) 

Hořící svíce jest však podobenstvím 
Jeho i za tou příčinou, že netoliko u- 
čení Jeho svět osvítilo, a že celý ži- 
vot Jeho byl pouhým sebezapřením, o- 
bětí lásky; nýbrž že jako obě přiroze- 
nosti Jeho v jednu osobnost spojeny 
jsou, právě tak světlo se svící spo- 
jeno jest. — Svíce svůj původ beře ze 
země, světlo však její přichází s hůry ; 
jestiť světlo ze světla, aniž by samo v 
sobě něčeho ztrácelo, rozžíhá-li se sví- 
ce jedna, ana druhá hoří; a jako v sví- 
ci spojeno jest světlo s látkou, ne však 
smíšeně, takž v Kristu spojeno jest Bož- 
ství a člověčenství v osobě jedné, dle 
přirozenosti rozdílné, ne však smíšené. 

Proto se také užívá ustavičně ho- 
řícího světla před nejsvětější Svátostí 
oltářní, aby věřící na Kristovu příto- 
mnost v sv. hostii, na Jeho Božství i 
lidskou přirozenost i na Jeho stále se prý* 
štící osvěcování a oživování všech duší 
upamatováni byli. 

Ó jestiť to něco zvláštního — to 
tiché „věčné světlo u v kostele před hla- 
vním oltářem! Kdož v pozdní hodině 
se kdys o samotě tu modlil a tu ta- 
jemnou záři tohoto „věčného světla" po- 
zoroval, čeho tu pocítil: ví Bůh, že to 
nevypoví, co v duši a v srdci jeho se 
dálo! — Ó jak výmluvné jest toto sva- 
té, mlčenlivé světlo ! Zvěstuj eť nám 
věčnost u prostřed pomíjej ícnosti ; zvě- 
stuj eť nám svatost u prostřed hříšní- 
kův; ^ěstujeť nám Božství uprostřed 
tvorů m'dných. . — Tiché toto „věčné 
světlo" rozlévá se blaživě v duši ná- 
božné, tklivé v duši hříšné ; dusně, tra- 
pně v duši nevěřící. — Již mnohého 
vracejícího se ze společnosti zpustlé v 



pusté noční chvíli k domovu, zarazilo ta- 
jemnou mocí toto tiché kostelní světlo, 
stavši se mu nejmocnějším kázáním! 

Konečně jest světlo obrazem lidské- 
ho života. 

in. 

a) Člověk žije tím, že neustále 
přijímá životné látky a je tráví; a prá- 
vě tak světlo. Avšak rozžehnutí, oži- 
vení životného světla jest skutkem a mi- 
lostí Boží, kteráž také ustanovuje čas, 
jak dlouho to neb ono světlo, ten neb 
onen život lidský zde trvati má. 

b) Nesvěcená i svěcená svíce do- 
hořívá stejně, s tím však velikým roz- 
dílem, že posvěcená svíce hoří na mí- 
stě svatém, hoří na oltáři a jest Bohu 
milou obětí. — A takž živi jsou vši- 
ckni lidé, trávíce síly své, ne však vši- 
ckni tráví je v službě Boží. Ach mno- 
zí nenechávají svítiti „světlo své před 
lidmi," aby chválen byl Otec, jenž jest 
v nebesích ! Lidé ti podobají se svícím, 
které nestojí a nehoří na oltáři svatém, 
ale stojí na oltáři^ světa, jsouce obětmi 
jeho, hříchu. — Život zbožného člo- 
věka dohořívá sice také jako svíce, ale 
dohořívá jako obět svatá, Bohu přine- 
šena na oltáři onom, na nějž ji posta- 
vil Bůh, t. j. v tom povolání, v těch 
okolnostech, jakž On ustanoviti ráčil. 

c) Bohu žel ! život náš vezdejší 
podroben jest přemnohým pokušením, 
podobaje se ubohé svíci — sem tam 
větrem zmítané a planoucí. Mnohá sví- 
ce divoce hoří; a takž mnohá duše, ac 
dobře smýšlí, v ustavičném nepokoji a 
v ouzkosti se nachází. Avšak tu při- 
chází nám při vroucí modlitbě ku po- 
moci Pán, a drží takřka nad námi ru- 
ku svou, a plamen svíce pne se tiše 
a svatě vzhůru. Naopak ale člověk, 
který neslouží Bohu, vše v sobě pře- 
vracuje: podobá se květině, která kvé- 
sti nechce, podobá se světlu, které sví- 
titi nechce, jen čmoud vydávajíc, jako 
svíce zvrácená. 

d) Hořící svíce jest tedy též o- 

2* 



- 20 - 



b rázem působící v nás milosti Bozi) 
nebo jakož svíce prv [nežli se rozže- 
hne, chladna jest a jako mrtva, 
takž i duše lidská chladna jest a jako 
mrtva, prv nežli oživena bývá pla- 
menem milosti od „Otce světel/' což 
když se stalo, pak blaze rozšiřuje světlo 
své, rozžehujíc je i v duších jiných, 

A toho pravého světla abychom 
nalezli, uchylmež se k Marii, prostřed- 
nici našil Onať jest hvězdou naší ji- 
třní slunce předcházející; a byť mlha 
a tma obkličovaly nás, a byť dětem, v 
lese zbloudilým a cestu pravou hleda- 
jícím jsme se podobali : pronikne k nám 
blahá záře její; neboť ona jest útoči- 
ště hříšníkův, potěšení zarmoucených, 
uzdravení nemocných, pomocnice kře- 
sťanův ; ona vyžádá nám zbloudilým mi- 
losrdenství u Syna svého. Pak světleji 
a světleji bude kolem nás; za blahou 
tou září milé jitřenky vzejde nám pl- 
nost „světla milosti", tmy pominou, a 
my živi budeme v světle novém. 

Vás však, milé svíce hromničné, ne- 
chať odtud roznesou ku požehnání všem ! 
Některé z vás zářiti budou zde při nej- 
světější oběti, jiné nositi se budou v 
slavných průvodech a zvěstovati příchod 
Toho, kterýž na svět přišel, aby jako 
slunce pravé obdařil vše požehnáním 
svým. Jiné z vás, svíce posvěcené, zá- 
řiti budou v kruhu rodin křesťanských 
při pobožnostech domácích; jiné opět 
při křtu svatém podávati se budou dít- 
kám, jiné při úvodu nábožným matkám, 
jiné opět přešťastným těm, jenž poprvé 
přistupovati budou k sv. přijímání, ;i jiné 
konečně ozářiti mají bledý obličej umí- 
rajících a zvěstovatijim té/ příchod Páně. 

Nu/c. kamkoliv $e odtud rozejde- 
te, svíce milé, svíce svěcené! všady bu- 
diž požehnána záře vaše. Jedněm nechť 
jest povzbuzením, druhým výstrahou, 
všem pak útěchou ! Svěťtež svíce milé 
dítkám i nám na dráze křesťanského ži- 
vota, svěťte umírajícím při odchodu na 
Věčnost, aby došli „Světla věónélio," a 



svítíce na hrobě a na památku věrných 
zemřelých, přimlouvejte se a proste : 
„ať odpočívají v pokoji a světlo věčné at 
jim svítí \ u Amen. 

Všeobecný sněm [církevní nejbliže 
příští. 

Dožili jsme se s Boží milostí roku 
1869. Co nám nastalý tento rok přinese? 
co kryje v lůně svém? — Pravý katolík, 
ač ve světě žije, nedbá tak věcí světských, 
jako více veškerou svou pozornost záleži- 
tostem duchovním věnuje. Jemu mlčí po- 
litické snahy, válečné bouře, národní roz- 
broje; mysl a srdce jeho obráceny jsou k 
království Božímu, a to nejen věčnému tam 
na onom světě, ale i k tomu, které rytě- 
řuje v tuhém zápasu zde na zemi — k 
církvi svaté. A tu nelze, aby se nekor- 
moutilo srdce každého věrného syna cír- 
kve, an vidí, jak velikými odevšad bouře- 
mi zmítána jest lodička Petrova, a s sv. 
apoštoly zdá se, že musí probouzeti Pána 
ku pomoci úzkostným voláním: „Pane, za- 
chovej nás, hyneme ! a 

Ale nespí Pán, nýbrž bdí nad církví 
svou v osobě náměstka svého, sv. otce, ač 
veletísněného v Římě, papeže Pia IX. Tent 
uváživ nebezpečí církvi hrozící, z vnuknutí 
Božího, tak věříme, uchopil se zbraně, která 
vždy pomohla k odražení útoků nepřátel- 
ských na lodičku Kristovu, po čemž pak 
vždy nastalo „utišení veltké-\ poněvadž ji 
vedla mocnost Ducha svatého. Svatý otec 
ohlásil 29. června, na den sv. ap. Petra 
a Pavla r. 1868, slavně všeobecný snem cír- 
kevní a určil k němu den 8. prosince 1869, 
slavnost neposkvrněného početí bl. Rodičky 
Boží, Panny Marie. 

Jaký radostný dojem to učinilo v celé 
církvi katolické všech dílu světa, jakou 
vroucí horlivost to roznítilo u všech, jimž 
na takovém sněmu podíl míti náleží ; jaké 
blahé naděje to vzbudilo u všech upřímných 
synů této svaté máteře věncích, — toho 
důkazem jsou horlivé listy pastýřské, vy- 
dané od biskupů všech krajin, národu a 
jazyku. Mezi těmi pak jest jeden l nej- 
důkladnějších list biskupa Orleanského ve 
Francii, Dupanloupa, TenC zasluhuje, aby 
všemi jazyky byl vysvětlen. Jako za prv- 
ních dob křesťanských jednotlivé obce sdě- 
lovaly si vespolek sv. napomenutí svých 
pastýřů; tak doufám nebude od místa, anii 
pak bez prospěchu, sdčlíme-li na uváženou 
i našim krajanům to, co výtečný onen ve- 
lekněz přímo sice k svým věřícím, tím však 



~~ 21 - 



i veškerým katolíkům praví na poučenou a 
k útěše. — 

„Již celý rok jest i církev i svět v o- 
čekávání věcí velikých. U přítomnosti bis- 
kupů katolických ze všech zemí a národů, 
shromážděných v Římě k oslavě osmnácté 
stoleté památky mučenické smrti sv. apo- 
štolů Petra a Pavla a k svatořečení mno- 
hých sluh Božích, prohlásil sv. otec nevy- 
hnutelnou potřebu toho, aby se sešel vše- 
obecný snem církevní a spolu se na tom u- 
snesl, že ho svolá. 

Bulla, kterouž se tento sněm ozna- 
muje, vyšla 29. června 1868, na slavnost 
sv. ap. Petra a Pavla a sv. otec listem ke 
všem biskupům katolickým oznámil, že 
ten sněm bude a pozval je k němu do 
Říma. 

Od té doby vydal sv. otec dva v pravdě 
otcovské listy, jeden k nesjednoceným bis- 
kupům řeckým, druhý k našim od jednoty 
církve odloučeným bratřím rozličných vy- 
znání protestantských, v nichž je laskavostí 
něžnou zve, aby dobu toho sněmu církev- 
ního použili k docílení blaženého sjedno- 
cení se s církví, o kteréž se tato byla ča- 
sto pokusila, ale nepříhodou časovou jí ne- 
dosáhla. 

Tak tedy všeobecný sněm ten církevní 
jistě očekávati lze. První k němu čin vy- 
konán jest, t. právní a řádné svolání. Listy 
papežské o tom jednající jsouť známy celé- 
mu světu, vzbudily všudy upřímnou radost 
a rozčilily blaženou útěchou veškerá srdce 
v trudných poměrech doby nynější. Všecky 
zraky jsou znova obráceny k Římu, lidé 
druhdy k církvi lhostejní, ba sami nepřá- 
telé její pozastavují se udiveni nad tím, co 
se děje; znamenají, že se chystá něco ve- 
likého. 

A zajisté co se v Římě chystá; jest 
řídká, veleslavná událost, jejíž důležitost ka- 
ždý uzná; ta snad bude událostí největší naše- 
ho století 

Nediv se nikdo slovu tomuto. Já vím, 
že události nesmírně daleko zasahující za- 
počaly století naše a uvrhly je na dráhu 
velebouřlivou ; hluboko zarývající revoluce 
prošly svým železným krokem dobou naší 
a právě jsme patřili, jak se jeden z nejdá- 
vnéjších trůnů sřítil; válečné bouře zmí- 
taly národy semo tamo ; otázky hrozné dů- 
ležitosti očekávají rozluštění svého v sta- 
rém i novém světě. A přec i v tomto na- 
šem věku jest něco, co stojí nad světským 
sháněním se po cti a slávě, co převyšuje 
palčivé zájmy vášní politických, a to jsou 
duchovní zájmy národů, to jsou nejvzneše- 



nější otázky, s jichž rozluštěním jedině do- 
sahuje člověčenstvo pokoje duševního a do- 
spěje k svému věčnému účelu. 

Proto právě jest církev svatá nej ve- 
lebnější mocí na světě, poněvadž jest mocí 
duchovní, ačkoliv jistým lidem novověké 
společnosti nepatrnou se býti zdá a mnozí 
státníci i opravdu radí, aby se jí nic ne- 
dbalo ; a Řím, střed moci této, kterýž tento 
rok spatří u sebe nejvyšší soudní sbor cír- 
kve katolické, jest a zůstane povždy nej- 
krásnějším a nejsvětějším předmětem ze 
všeho, co pod sluncem jest: „Rerum pul- 
cherrima Roma!" 

Nuže, co jest církev katolická? a co 
jest ten sněm, kterýž za několik měsíců 
svět s obdivením spatří? 

To chci i já dle příkladu svých pastýř- 
ských bratří v úvahu vzíti. Upamatuji nej- 
prvé na to, v čem vlastně záležejí ekume- 
ničtí t. všeobecní sněmové, jimž jsme dáv- 
ným časem odvykli ; udám pak, které jsou 
ty důvody, jenž sv. otce z vyššího vnuknutí 
pohnuly, aby se k tomu kroku odhodlal, 
který se jistotně co nejdůležitější jeho čin 
vládní velebiti bude; pak budu pátrati po 
tom, zdali důvodná jest obava, kterouž 
prohlášení toho sněmu u mnohých bud! zlo * 
volných anebo zle zpravených lidí vzbudila; 
a konečně ukáži též, čeho se z něho všickni 
i biskupové i kněží i věřící nadíti smíme. 

I. 

Sněm církevní. 

Bůh vykonal u nás, dí Bossuet, díle 
které nespočívajíc na žádném jiném zákla- 
dě leč na něm samém, všecky časy a ve- 
škerá místa obsahuje a na celém okresu 
zemském jeví a značí působení jeho vše- 
mohoucí ruky, jeho božské velebnosti: a 
to jest Ježíš Kristus a svatá jeho církev. 

Jest tedy v tomto světě společnost 
vznešená nade všecky lidské záležitosti a 
přec úzce s nimi sloučená, pravá říše du- 
chovní. Tato říše náleží obzvláštnímu, 
božskému řádu, nebi více nežli zemi, a přec 
jest skutečná říše, úplná společnost, která 
jako každá jiná společnost, má své zvlá- 
štní zřízení, své zákony, svou činnost, 
— svůj život. Společnost ta není založena 
rukou lidskou, ale rukou Boží; k své by- 
tosti nepotřebuje oprávnění od nikoho ; 
posvátné jest její povolání, jakož posvátný 
jest původ její, v tom jest zřídlo všeho je- 
jího práva. Putujíc v údolí pozemském co 
cizinka božského původu, panuje nicméně 
co vládkyně a to nad dušemi, kdežto svůj 
nezvratný presto! má, při tom však ani v 



- 22 - 



obor pozemských mocností nezasáná, aniž 
pak cosi z božského práva svého nikdy 
nezadává. Za šťastnou se považujíc, dosta- 
ne-li se jí pomoci těchto mocností, nikdy 
nezavrhuje spolku jejich, ale s tím vědo- 
mím, že musí-li tak býti, i bez něho se 
obstará. Nepřekáží světským mocnostem 
v povolání jich na zemi, ale taktéž nedo- 
pouští, aby světské mocnosti povolání je- 
jímu překážely. Jsouc společnost všeobec- 
ná, všeobsahující, nezná žádných mezí ani 
časových ani prostorných. Majíc svěřenství 
darů nebeských s tím určením, aby lidstvo 
až k poslednímu dni evangelické pravdě 
vyučovala, zaujímá pro své povolání a původ 
i rozšíření ve světě, kterýž byla svým pů- 
sobením k vzdělání přivedla, takové místo, 
které žádná jiná moc nevyplní nikdy. 

Tento div jeví se před očima našima: 
uprostřed vlád lidských, časem a prosto- 
rem tak obmezených a pomijitelných, trvá 
společnost ta a říše duchovní, na všecky 
strany rozšířena, nezměnitelná, neobmezena 
— církev. 

Uvažme tedy zřízení společnosti této 
blíže; neboť nevyhnutelně potřebí jest, ale- 
spoň okem je přehlédnouti, abychom nej- 
vyšší vládní výkon této společnosti, všeo- 
becný sněm, řádně pojali. Tak poznáme, 
s jakým božským uměním Kristus Ježíš v 
pravý poměr k cíli určenému postavil to, 
čím by se ho dosáhlo. Syn Boží — tak 
věříme — vydal lidem soubor učení, zá- 
konů, ústav a zřízení a to nikoliv na krát- 
kou dobu, ale na všecky časy. Tato Božská 
zjevení chová společnost křesťanská, kte- 
rouž Pán náš církví svojí zůve, jakožto svě- 
řené sobě dědictví, a ta společnost křesťan- 
ská jest společnost viditelná, poněvadž ná- 
boženství nemělo býti nic skrytého; vidi- 
telná po všecky časy, neboť jí věčné trvá- 
ní slíbeno jest, a společnost všeobecná, k 
kteréž lidstvo veškeré bez výminky povolá- 
no bylo a náleželo. 

Ale dědictví toto zjevení Božího neby- 
loby přešlo od jednoho věku k druhému, 
kdyby se bylo zůstavilo nestálému a vrt- 
kavému výkladu úsudku osobního. Nevy- 
hnutelné tedy bylo potřebí, zříditi nejvyš- 
ší, neodvislou, svrchovanou autoritu učeb- 
ní, t j. ustanoviti autoritu neomylnou ; ne- 
boť žádné autoritě nelze býti svrchované u 
věcech víry, kteréž by se totiž všickni lidé 
podrobiti povinni byli, leč která jest neo- 
mylná. A to Božský zakladatel křesťanstva 
ustanovil, když apoštolům tato poslední 
slova svá řekl : „Jako mne poslal Otec 
tak i já posilám vás. Jděte po všem světě 



a učte všecky národy křtíce je ve jménu 
Otce i Syna i Ducha svatého; učte je za- 
chovávati všecko } co jsem pověděl vám; ai\ 
já s vámi jsem až do skonání světa." 

Ta jest tedy ta význačná známka cír- 
kve, že jest autoritou učební, dle ustano- 
vení Prozřetelnosti neomylná pomocí Bož- 
skou ve všem, co Bůh nám zjevil. 

Z neomylnosti té vyplývá, jak snadno 
lze pochopiti, jednota, a to nikoliv náhod- 
ná, zevnitřní, ale nutná, trvalá, majíc dů- 
vod v církvi samé. Tento důvod a dále i 
střed té jednoty zakládal se v přirozené 
povaze a neodvratné podmínce církve takto 
založené. Zajisté tato církev vyučující, po 
celém okresu zemském rozšířená, měla nut- 
ně potřebí skutečného středu a hlavy nej- 
vyšší, aby v jedno tělo spojena byla. O 
tuto potřebu postaral se Kristus Ježíš, vy- 
voliv ze svých apoštolů jednoho, kteréhož 
zvláštními přednostmi obdařil, jemuž, jak 
sám dí, „dal klíče království nebékého" — 
jehož učinil „základní skalou své církve, 11 
jemuž poručil, „aby bratry své u víře po- 
tvrdil," jemuž vzdal „pásti ovce i beránky 
své," t. j. ustanovil ho nejvyšším pastýřem 
nad celým stádem svým. 

V tom se zakládá svatovláda církevní. 
Takové duchovní společnosti, takové vlády 
potřebí bylo, aby se opřela času všerušící- 
mu, aby ku pomoci přispěla duchu lidské- 
mu tak nestálému; ale bylo i potřebí bož- 
ské ruky, kterážby založila a udržela spo- 
lečnost takovou, záležející z lidí. A tento 
znak autority a jednoty, trvalosti a věčnosti, 
vtiskla církvi své co vznešenou pečeť ona ruka, 
která ji založila. Tak trvá církev mezi li- 
dem pevně a nezvratně při vší nestálosti 
věcí světských. Marně se o články víry 
její urážeti bude vrtký rozum lidský a blud 
na blud ploditi; tento ruch, jemuž nelze 
se vyhnouti, nic nezmůže proti silnému zří- 
zení církve; ta potrvá nezvratně, jakožto 
„sloup a základ pravdy." 

Taková jest církev katolická. 

Nuže tedy všeobecný sněm církevní )est 
táž církev katolická shromážděna v jedno, 
aby tím jasněji konala dílo, kteréž koná ka- 
ždodenně, t. aby právě vykládala lidem člán- 
ky víry i mravů, které se v zjevení Božím 
obsahují. 

A to hodlám nyní jasněji vysvětliti a 
okázati vrstevníkům svým, jimž otázky z 
oboru náboženského nejsou docela známé 
a běžné. 

Nemíním do zevrubná o snčmích cír- 
kevních pojednati ; toť by ani nebylo mo- 
žná. Ale jsou ohledem k tomuto předmě- 



— 23 - 



tu pojmy základní, které určitě vyměřiti ne- 
vyhnutelné potřebí jest, poněvadž ty otázky, 
jaká jest tato, méně jsou známé a vůbec u 
vyšetřování každého předmětu nejvíce zá- 
leží na určení pojmů základních. 

Sněm církevní jest shromáždění biskupů 
k poradě a rozsouzení o věcech víry, mravů 
a kázně církevní se týkajících. 

Sněm církevní jest buď částečný nebo 
všeobecný ; částečný (concilium particulare), 
když obsahuje toliko částku církve; všeo- 
becný, ekumenický (c. generále), když 
představuje celou církev. Všeobecný sněm 
má právě tím, že celou církev představuje, 
přednost neomylnosti v učení a nejvyšší au- 
tority, jakž to Kristus církvi t. sboru du- 
chovních pastýřů v jednotě s nejvyšší jich 
hlavou udělil Sněm částečný této před- 
nosti nemá. 

Papež, co nejvyšší hlava církve, má 
jediný to právo všeobecný církevní sněm 
svolati. 

Z téhož důvodu jde i jemu jedinému 
právo prvního místa na sněmích všeobec- 
ných. A skutečně byli vždycky papežové, 
kteří bud osobně bud skrze své náměstky 
první místo na sněmích církevních měli. Tak 
předsedali skrze své legáty sněmům cír- 
kevním Nicejskému, Carhradskému, Efes- 
skému, Chalcedonskému ; osobně pak La- 
teránskému, Lyonskému, Vienskému, Flo- 
rentskému. 

„Svatý Otče," — pišou otcové sněmu 
Chalcedonského sv. Leonovi, — „uprostřed 
biskupů, soudců víry, první místo zastávals 
ty v osobě náměstků svých. u 

Jakož má papež právo všeobecný sněm 
svolati a první místo na něm zastávati, tak 
mu i přísluší, sněm takový uzavřití, nebo 
dle potřeby rozpustit), i potvrditi. Sjedno- 
cenost biskupů s papežem potřebná jest k 
zdárnému provedení všeobecného sněmu cír- 
kevního. 

Biskupové ze všech dílů světa na sně- 
mu shromážděni s papežem v čele, bud o- 
sobně bud svými legáty, rozhodují o před- 
ložených otázkách jakožto svědkové víry 
svých církví a jakožto soudcové dle Boží- 
ho práva. 

Zevnitřní formy takového sněmu jsou 
právně ustanoveny. Rozeznávají se slavná 
zasedání, v nichž se učiněná usnešení — 
dekrety — prohlašují, a sbory, v nichž se 
byly před tím vypracovaly. A s jakou pe- 
člivostí a svědomitostí a důkladným uváže- 
ním se to děje! Toho důkazem jsou ději- 
jiny sněmu Tridentského a sněm nejblíže 
příští zajisté taktéž to dotvrdí. 



Jak mile papež se na tom usnesl svo- 
lati všeobecný sněm, zaměstnává se s ním 
tak pilně a bedlivě, jak toho i důležitost ta- 
kového podniku i jeho postavení co nej- 
vyšší hlavy církve žádá. Sestavují se roz- 
ličné sbory z učených kardinálů a bohoslov- 
ců všech zemí, zvoleni a určeni k tomu, aby 
horlivě předměty k všeobecnému sněmu při- 
pravovali; z těch jest zvláštní odbor pro 
učení víry, pro církevní právo, pro ducho- 
vní společnosti, pro poměry mezi státem a 
církví, pro církev východní. 

Když papež všeobecný sněm povolává, 
jest v obyčeji, že biskupy před tím slavně 

0 tom zpraví, kteří pak dostavivše se k sně- 
mu nejenom svou autoritou přispívají, ale 

1 svou radou, svou zkušeností k uznání po- 
třeb, jichž rozličné poměry i času i jedno- 
tlivých národů žádají. A tak i posledně 
minulý rok papež Pius IX. ve dvou řečích 
k shromážděným biskupům příští sněm sla- 
vně ohlásil; zvláštní pak bullou je pozval 
a dobu sněmu toho určitě udal, aby zpra- 
veni jsouce o tom, měli kdy důležité k sně- 
mu otázky proskoumati a tak se důkladně 
připraviti, než by se na sněm dostavili. 

Není ani podotknout* třeba, že papež 
a biskupové na sněmě shromáždění právo 
mají zákony o církevní kázni vydávati a v 
církevním právu zrušiti anebo změniti to, 
co dle povahy své zrušiti anebo změniti 
lze; ale nijak že nesmějí nové články víry 
uváděti ; neboť na sněmě se žádný článek 
víry nedělá, nýbrž toliko určuje. Co tedy 
sněmům náleží a co vždy činili jest, aby 
zkoumali svatá písma a ústní podání spolu 
s uznanými výklady svatých písem a úst- 
ního podání. Pomocí těchto náhledů a dů- 
kladných úvah a když byli všickni opětně 
Ducha svatého za osvícení vzývali, určují 
pak shromáždění otcové, co dle potřeby i 
času i duší vírou církevní bylo a jest. 

Dějiny církevní udávají posud 18 vše- 
obecných sněmů církevních*; ; počet částe- 
čných udati bylo by těžko. 



*) Jsout pak : 1. Nicejský I. (325) proti Ariovi, 
jenž popíral božství Kristovo. 2. Carhradský I. 
(381) proti Macedoniovi, jenž popíral Božství 
Ducha sv. 3. Efesský (431) proti Nestoriovi, 
jenž bludně učil o vtělení se Syna Božího a ne- 
chtěl, aby Maria slula Matkou Boží. 4. Chalce- 
donský (451) proti Eutychoví, jenž učil bludu 
opáčnému co Nestorius. 5. Carhradský II. (553) 
proti třem pověstným článkům proti Božskému 
vtělení se čelícím dle učení Nestoria. 6. Car- 
hradský III. (680) proti Monotheletúm, kteří 
Kristu jednu toliko vůli přičítali. 7. Nicejslý II. 
(787) proti obrazoborcům (Ikonoklastůmj. 8. 
Cai hradský IV. (869) proti Fokiovi, původci 



- u ~~ 



Nic nedokazuje mocněji životní sílu 
církve nad tyto sněmy, sílu, kterouž se 
církev brání bud proti bludům, jež duch 
lidský ustavičně plodí, bud proti zkázám a 
zlořádům, v ní samé vznikajícím a jimž pro 
slabou přirozenost lidskou vyhnouti se ne- 
lze. Církev jest jediná lidská společnost 
na světě, která nic nemá potřebí násilných 
převratů, revolucí, ale ze sebe sama vždy 
opravy působí. Není ani jednoho z tak 
mnohých všeobecných i částečných sněmů 
církevních, na němž by se nebyla určení 
stala nejen ohledem víry ale i mravů a ká- 
zně. Veliký sněm Tridentský nic se nele- 
kal slova „reformace" (opravy), které te- 
hdáž skoro celou Evropou pohýbalo, nýbrž 
totéž slovo přijal za své, jakožto církvi ná- 
ležející, a připojil ke všem usnešením o ví- 
ře i usnešení o reformaci (opravě). Papež 
a biskupové, u všeobecném sněmu shromá- 
žděni pronikají pevným zrakem celý stav 
obce křesťanské a mužně užívají potřebných 
léků proti ranám a neduhům jejím. Tím 
se vždy nesmrtelná téměř mladost církve 
obnovuje, dech oživující provívá mocněji 
a účinněji velikým tělem jejím a celá spo- 
lečnost čije spasitelné jeho působení. 

Takový tedy sněm svolal sv. otec. Po 
důkladném rozvážení potřeb doby nynější, 
po snažné a vroucí modlitbě promluvil, co 
nejvyšší hlava církve, jedno slovo a slavně 
pokynul a — to dostačuje; od východu a 
západu, od jihu a severu, ze všech dílů 
světa, z každého národu, z každého jazyka 
hotovují se biskupové, představení této du- 
chovní společnosti, rozptýlení po celém o- 
krsku zemském údové této svatovlády, slo- 
voucí od měst svého obydlí a to od měst 
nejprvnějších na zemi, ti všickni hotoví se 
na cestu! aby se dostavili na místě jim od 
papeže určeném a tam se radili, ale ni- 



roztržky východní. 9. Lateránský 2. (1123) u- 
končení sporu o investituru a za příčinou ta- 
žení křižáckých. 10. Lateránský II. (1139) k 
sjednocení se b církví řeckou a proti Albigen- 
ským kacířům. 11. Late>an«ký III. (1179) pro 
napravení kázně církevní a proti rozličným ka- 
cířům tehdejším, jako Waldenským a j. 12. La- 
teránský IV. (1216) proti týmž kacířům. 13. 
Lyomký I. (1245) za příčinou křižáckého taže- 
ní a k urovnání sporu s císařem Fridrichem. 
14. Lyonnk ý II. (1274) za příčinou křižáckého taže- 
ní ak docííení jednoty s Reky. 16. KťeiMfctf (1311) 
za příčinou křižáckého tažení a opravy kázně 
pro rytíře templářské. 16. Florentinský (1439) 
za příčinou sjednocení se sŘeky. 17. Laterán- 
ský V. (1611) proti neoprávněnému sněmu Pi- 
sanskému. 18. TridenUký (\bil») proti protestan- 
tismu. — Některá sezení snimu Kostnického po- 
važují se též za všeobecná. 



koliv jako v jiných sněmích lidé se radí- 
vají o války a boje, o utiskování a roztr- 
hování národů, nýbrž o blaho duší a po- 
svátné zájmy jejich, o věci duchovní — 
věčné. A to činí poslušní jsouce slova Bo- 
žího, které založilo církev, řkouc: „Jděte 
a učte všecky národy!" To činí, aby do- 
stáli nejvyšší povinnosti poslání svého, aby 
t ve všeobecném sněmu proti lidským blu- 
dům pravdu hlásali, kteráž jim co svatý 
závdavek k ostříhání vzdána jest od toho, 
kterýž jest pravda věčná. Ta jest úloha, 
ten jest účel sněmu všeobecného ; můž-li 
pak býti větší na zemi? 

Tři sta let jest to, co svět neviděl ta- 
kový sněm; ještě na počátku tohoto století 
za nemožné se pokládalo, aby se sešel. 
Tak napsal asi před padesáti lety Josef 
de Maistre : „Za nynější doby, co se vzdě- 
laný svět mezi tolik svrchovaných vlád té- 
měř rozdrobil, a odvážlivostí plaveckou tak 
nesmírně rozšířil, jest všeobecný církevní 
sněm pouhý klam a přelud." 

Při tom si mnozí připomínali politické 
obtíže, které se protivily již sněmu Trident- 
skému a ohledem oněch zdála se doba na- 
šeho věku mnohem nepříznivější býti; do- 
mnívaliť se, že vlády světské okáží ještě 
větší nedůvěru a nepřátelství k církvi a ta 
že bude mnohem více stísněna, aby činnost 
svou svobodně nevyvinula. Ale tím se na- 
šemu věku křivda děla; místo co bychom 
tak sprozřetelností Božskou účtovali, lépe uči- 
níme, obdivujíce mocné působení její, ana 
i po křivolakých cestách svého cíle dochází, 
a proti vůli lidské události donucuje k to- 
mu, aby se dle vůle její řídily. Církev na 
své pouti missionářské má kratší cesty 
potřebí ; k svobodnému zvěstování evange- 
lia jí prospívá odstranění všech pomezních 
zahrážek a ona jest tomu ráda. A hle ! 
právě těchto dvou výhod docílila doba naše : 
kratší cesty a odstranění zahrážek pome- 
zních, i v politickém i v hmotném smyslu. 
Mnozí se domnívali, že tím prospějí zájmům 
světským a prospěli tím víře; celý ten ruch, 
o němž se zdálo, že jest proti církvi, obra 
cí se nyní k jejímu prospěchu. Duch času 
nutí vlády, aby vol nevol byly spravedli- 
vější k církvi a upustily od starých před- 
sudků, jenž činnosti církve překážely. 

A tak jest všeobecný církevní sněm v 
ohledu politickém snadněji možný nežli za 
Filipa LI., Ludvíka XIV. anebo Josefa [I. 

Dále dí týž Joseí de Maistre: „Aby 
se jenom všickni biskupové svolali a sněm 
ten právně započali, nedostačilo by k to- 
mu ani 5 až i 6 let." 



— 25 — 



A dnes dostačí, když jenom Pius IX. 
své pozvání k sněmu církevnímu na dvé- 
řích chrámu Lateránského přibije, a veřej- 
nost nynější rozšíří je i proti vůli tomu 
odporné až k nej dalším mezím země oby- 
dlené. A za nedlouho, dík podivuhodnému 
pokroku věd a průmyslu ! přikvapí k po- 
zvání papežovu biskupové na lodích parou 
letmo plovoucích a na parovozech, jichž 
oheň veškerou vzdálenost pohlcuje ; přijdou 
ze všech zemí i svobodných, i — jak se na- 
dějeme — nesvobodných. 

A tak s potěšením dokládám, poslou- 
ží novověký pokrok ve vědách a průmyslu 
netoliko k hmotnému blahobytu, ale i vlá- 
dě duchovní k nej vznešenějšímu osvědčení, 
že lidstvo žije ještě životem duchovním, že 
v něm působí všemocný Duch Boží na 
zemi. 

Jak právem jest a jak Božská prozře- 
telnost tomu chce a od věků tak určila 
tajemným řádem v celém tvorstvu se jeví- 
cím, tak bude i tehdáž, že hmota sloužiti 
bude duchu a smýšlení lidská že i nevolky 
přispějí k provedení úmyslů Božích. 

Třikrát již sešli se za naší doby bisku- 
pové katoličtí vůkol náměstka Kristova; ale 
nikdy nebylo shromáždění to sněmem cír- 
kevním. Vznešenému, tak ušlechtile smý- 
šlejícímu veleknězi, tak statnému ve své 
jemnosti, nikdy svou jasnost duševní nepo- 
zbývajícímu, ani v nejtěžších zkouškách, tak 
pevně v Boha důvěřujícímu ve všech tí- 
sních, tomu zbývala ještě ta oslava, aby 
nový věk v jed o spojil se starým páskou 
církevního tak dlouho přetrženého podání 
pomocí všeobecného právního sněmu cír- 
kevního, k němuž první myšlenku, tak vě- 
říme, vdechl mu Bůh sám, v něhož tak 
pevně důvěří a jenž jediný jej tak mocně 
Udržuje. (Pokračování.) 

Zdrávas Maria. 

„O zrlráva bud, Maria!" 

voláme v nebes výš; 

plná Boží milosti, 

j enž krásou vší se stkvís ! 

Ó zdráva bud, Maria! 

vždy Hospodin s Tebou, 

o Nepožehnanější, 

slyš od nás chválu svou ! 

O zdráva buď, Maria ! 

bud! s vroucností žehnán 

též plod života Tvého, 

náš smrče — Kristus Pán. 

O zdráva bud, Maria! 

dive všech světa žen ; 



hle, Tebou nám zasvitnul 
pověcné spásy den. 

O královno, Maria! 
Ty Matkou Boží jsi; 
svou přímluvou nám hříšným 
bud posilou duší. 

O královno, Maria! 

při nás i v smrti stůj, 

mocnými svými slovy 

za bídné oroduj. J. L. K. 

Moje láska. 

Obrázek ze života mladého kaplana. 
Od Fr. Pravdy. 
II. 

Vykládal jsem dětem svaté náboženství, 
rozuměly mi a když jsem se jich na něco 
tázal, vždy jich alespoň několik bylo s to 
dáti mi správnou odpověď. 

Mezi těmi sedělo také děvčátko a to 
vždycky také zdvihalo ručičku na znamení, 
že věc pochopilo a ji může vysvětlit, jestli 
je vyvolám. 

Dlouho jsem si toho nevšímal, mysle, 
že si s ručičkou jen hraje a že ani neví, co 
a proč to činí. Vypínalo ručičku jen tak 
napolo, pořád ji spouštělo a když někdo 
dost dobře neodpověděl, hned ji zase mělo 
nahoře, jakoby mohlo odpověděti lip, však 
bálo se a nedůvěřovalo si. 

Učitel to také zpozoroval a smál se 
tomu, řka jednou k neznámé mi ještě dív- 
čině :„Co pak ty vystrkuješ ruku, vždyť nic 
nevíš \ u 

Když jsem se nad tím pozastavil, pra- 
vil ke mně: „Ona je teprv začátečnice, cho- 
dí sice již přes rok do školy, ale ještě se 
nic nenaučila." 

I pověděl mi, ze je slabá a že má asi 
špatné vlohy. Neumí ani slabikovati a tím 
méně čisti. Psaní jí také nejde, maže jen 
a škrabe. Mám prý se podívati na ty kli- 
kyháky, co dělá na papír. Jen počtům prý 
drobet rozumí, ano právě počtům rozumí 
víc než malé její družky, jenž zase k čtení 
a psaní jsou schopnější. Ostatně prý je 
hodné děvče, pilně chodí do školy, dobře 
se chová a se všemi se snáší. Dá Pán Bůh, 
že jí také to učení lépe půjde do hlavy, 
musí si dáti pozor a pak bude výtečná 
školačka. 

„Jak pak se jmenuje ? u ptal jsem se. 

„Ludmila Ch odpověděl pan 

učitel. 

I oznámil mi, že pochází ze statku. 
Otec jí umřel, matka se vdala, pak zase 
matka umřela a otčím se oženil. Nemá 



— 26 — 



tedy vlastního otce ani vlastní matky, ale 
nepotřebuje si naříkat, nynější rodiče její 
starají se o ni pečlivě a zajisté jí neubližují. 

Ludmila se začervenala, když mi o ní 
pan učitel začal vypravovati a když žaloval, 
že se špatně učí, sklopila oči a bylo na ní 
viděti, že ji to mrzí a že se stydí. Zpráva, 
že dobře počítá, ji zase potěšila a naděje, 
že se i ve všem druhém sebere, jí poskytla 
útěchu. Také jí byla milá chvála jejího 
bezúhonného chování, a řeč o otci a mat- 
ce, jenž jí oba umřeli, vyloudila jí z očí 
slzy, jež si tajně pod stolicí bílým šáteč- 
kem utřela. 

Díval jsem se na ostýchavou děvinku 
a líbila se mi přenáramně, ačkoliv nebyla 
krásná, ani, jak to jmenujeme, hezká. Šat 
na sobě měla pěkný, čistý, pečlivě uprave- 
ný a učesané lesknoucí se vlasy visely jí 
po stranách dolů s hlavy v upletených vr- 
kočích. Oko víc sivé než modré hledělo 
upřímně a důvěrně před sebe a bledá tvář 
jevila takovou jemnost, že byla jako prů- 
hledná. Když se zarděla, spojila se krev 
s mlékem a Ludmila byla celá jiná, živěj- 
ší, vroucnější a horlivější. Jen rty se jí 
vždy červenaly a nad těmi se vypínal ma- 
lý nosíček, jenž k obličeji jejímu, řekl bych 
náležel a mu dodával jakési půvabnosti. 
Nejvíc mne vždy zajímalo čelo její vysoké a 
ústa její nevinná a přívětivá, v nichž se 
stkvěly bílé, malé, dokonalé zoubky. 

Ó hledím na tebe, dítě Ludmilo, a duch 
můj je u tebe jako tenkrát, když jsem k 
tobě přistoupil, abych zastavil proud slz, k 
nimž tě zmínka o otci a matce byla pohnula ! 

Vzal jsem za ruku milou dívku, vy- 
zdvihl jsem jí hlavičku, držím ji za bradu, 
patřím jí do očí a pravím : „Neplač Lud- 
milo! Pán Bůh tě má rád. Dal ti zase 
hodného otce a hodnou matku. Já tě budu 
míti také rád a dám ti víru, vyučím tě sva- 
tému náboženství. Vezmeš-li si je k srdci a 
do srdce, budeš ctnostná, budeš blažena. 
Pán Bůh v nebi, rodiče v nebi, rodiče na 
zemi a i já budeme se z tebe radovati." 

Ludmila byla v nesnázi, již se zase 
rděla, slzy jí zalívaly oči, ale skrze slzy dí- 
vala se na mne laskavě a vděčně. 

Pohladil jsem jí čelo, pohladil jsem jí 
tvář a ona nevědouc, co má délati, políbila 
mi ruku a prostomyslné se na mne usmála. 

Hned v tom prvním okamžení vábilo, 
táhlo mne něco k Ludmile, duše se hlásila 
k její duši, byly si příbuzné, znaly, spoji- 
ly se, patřily od té doby k sobé. 

Ještě mi nebylo známo, jaký duch žije 
v malém děvčeti a že ten duch "podobá se 



mému duchu, myslí, zkoumá, posuzuje a na 
světlo vynáší pravdy jako duch můj. Byl 
to, smím-li se tak vysloviti, jeden duch v 
nás, můj byl starší, byl zkušenější, její se 
teprv vyvinoval a přicházel k stejným, k 
těm samým výsledkům. Ležely již v něm, 
jak jsem se často přesvědčil, a Ludmila by- 
la druhé moje „já," obraz můj, rozum můj, 
tvor Boží rovně se mnou nadaný. 

Vykládal jsem dále svaté náboženství 
a hle, útlá panenka zase zdvihla ručička, 
když jsem dětem postavil novou otázku. 

Učitel se s ní již chtěl vadit i a ručič- 
ku jí sehnul dolů, zlobě se, že je neposlušná. 

Já se tomu divil a dím k ní ; „Víš, co 
se ptám?" 

Neodpověděla mi, ale přisvědčila, po- 
kynouc hlavičkou. 

Pravil jsem: „Tedy to řekni." 

Řekla to a věru nepochybila. 

Učitel nemůže pochopiti, odkud to má 
a já si to také neuměl vysvětlit. Ona to 
arciť sama neví, vzniklo to v její malé hla- 
vičce, přišlo jí to na mysl, nenamáhala se 
a je moudré a dobré, co propověděla. 

Pokračuji ve svém vyučování, Ludmila 
se pořád hlásí k slovu, zkusím to s ní po- 
druhé a po třetí a nastojte, ona vždycky 
dává tu nejlepší odpověď. Když žádná ru- 
ka není nahoře, je nahoře její a i děti to 
mají za div, jevíce, že v ní takových vědo- 
mostí nehledaly. 

Napřed odpovídala Ludmila jen za ma- 
lé, když jsem je vyučoval. Později nemo- 
hla se zdržeti a hlásila se i když jsem vy- 
učoval velké a vždy dostatečně obstála. 

Nemohl jsem zkoušeti a nemohl jsem 
se.vyptávati jen jí a obyčejně jsem napo- 
tom vyvolal Ludmilu jen tenkrát, když mi 
všickni zůstali dlužni odpověď. 

Hleděla na mne pozorně, ale nenuce- 
né a jako lhostejně, nikdy si nehrála a 
nikdy nemluvila na jiné, když já jsem vy- 
učoval. Chytala mi slova jako od úst ; do- 
vtípila se, co řeknu, kam mířím ; duch můj 
v ní pracoval, byl činný, doplnil a sestavil, 
co jsem jen napověděl. 

Nebyla na to pyšná, aniž si to nepo- 
kládala za zásluhu, dělo se vše přirozeně, 
žilo to v ní, napadlo jí to, Bůh ji opatřil 
pravým úsudkem, řeknu, mým úsudkem. 

Soudila i v jiných věcech dobře, ale 
ve svatém náboženství jevila poznání, že 
jsem si na dítěti nežádal a nemohl žádati 
dokonalejší. 

Zvlášt v sobotu, když jsem rozebíral 
a vysvětloval svaté evangelium, vyznamená- 
, vala se mezi malými i mezi velkými a vždy 



— 27 - 



uhodla smysl a obsah božského učení a 
Božských dějů. Vyslovila ho prosto- a je- 
dnoduše, slovy nelíčenými, řečí opravdu 
dětskou. 

Ó těšíval jsem se na její výklady, učil 
jsem se od ní po dětsku mluviti a často 
jsem se sám sobě přiznal, že vypodobnila 
věc lépe, než bych já to byl dovedl bera 
ku pomoci výrazy vysoké a učené. 

Ludmila brzy i v druhých vědách po- 
kročila, ale tak jako v náboženství nevyni- 
kala v nikteré leda v počtech, jak učitel 
říkával. Psala vždycky nepravidelně, ano 
špatně, ba ani v čtení to nepřivedla k žá- 
dné výtečnosti, 

Knihy si vypůjčovala ráda, ale každá 
se jí nelíbila a ji nezajímala a to tím mé- 
ně, jednala-li o věcech jí nedůležitých. 

Děti mi přinášely také práce písemní : 
obsahy svatých evangelií a i obsahy mých 
kázaní v kostele. Ani tyto nebyly tak dů- 
kladné jako její výpovědi ústní a ona si z 
nich mnoho nedělala. 

Učitel s ní sice byl spokojen, ale ne- 
počítal ji k svým nejlepším žákům, sotva 
jen mezi ty lepší ji stavě. Že je u mne 
první, to věděl a uznával a nikdy se tomu 
nepřestal diviti. Nazýval Ludmilu mou a 
děti ji měly jako za nějakou věštkyni a ja- 
ko za prorokyni, jenž jim vyjevuje přesvěd- 
čení mé a pravdy, s nimiž je chci seznámiti. 

Lišila se od nich i ve svých spůsobech 
a zvycích a zdálo se, jako by jí nezáleželo 
na světě a radostech jeho a na všem, co 
jen dočasnou má cenu. Nebyla k tomu 
ani dobře schopna, duch její si toho nežá- 
dá, tělo toho nemá zapotřebí a je v tom 
nezkušené, nejapné a neobratné. (Pokrač.) 

DOPIS. 

Z Písečné, v lednu 1869. 

(O Mariánské úctě ve Filipsdorfu.] „ 

Když jsem v prosincovém čísle Školy 
Božského Srdce Páně na stř. 376 s potě- 
šením četl, že vel. p. František Storch na 
mnohé žádosti dal nadělati z prken podla- 
žních, místu zjevení se Panny Marie ve 
Filipsdorfě nejbližších, malé křížky: tu za- 
toužil jsem po takovém křížku a nemeškal 
jsem písemné požádati řečeného vel. pána 
o jeden takový křížeček. Než jsem se na- 
dál překvapen jsem byl od něho čistým za- 
skleným obrázkem, v němž velmi vkusně 
složené skupení něžně vyhotovených nástro- 
jů umučení Páně se naskýtá, za který roz- 
tomilý dárek nemálo povdéčen jsem a sr- 
dečné díky vzdávám. Přiloženy byly dvě 
knížečkv o devítidenní pobožnosti k Matce Bo- 



ží, a list, z něhož ku potěšení Čtenářů a 
pro rozšíření chvály a slávy Rodičky Boží 
následující vyjímám : „Na místě, kde se Pan- 
na Maria zjevila, položena jest tabule ne- 
malé ceny, po krajích ozdůbkami opatřená, 
a na ní velkým písmem naskýtá se nápis: 
„Mein Kind von jetzt an heilťs (Mé dítě, 
nyní ozdravíš u ) a datum 13. ledna 1866. — 
Návštěva ve Filipsdorfu i letos byla četná 
a Bůh nám poskytl milost mnohých, zna- 
menitých uzdravení, a ukázal tak poznovu 
sílu svého mocného ramene. Jeden farář 
z hrabství Madského došel zde po vyko- 
nané noveně, t. j. devítidenní pobožnosti, 
zhojení svých nohou, jenž plný jeden rok 
z místa na místo přenášen býti musel ; — 
tak silně trpěl dnou. — Matka jiného fa- 
ráře z Pomořan byla zbavena rozumu a co 
nezhojitelná dopravena do blázince. I ten 
farář za matku svou vykonal novenu, při- 
šel domů, a eihle, v nejbrzčím čase ozdra- 
věla jeho matka a byla mu co zdravá vrá- 
cena. Toť pouze dva případy z mnoha ji- 
ných. — Na stavbu kostela obdržel jsem 
za r. 1868 zde víc než 9000 zl., aniž jsem 
byl komu o haléř řekl. Více než 550 psa- 
ní, — píše 16. prosince — leží 1 na stolku 
mém, došlých od 1. ledna 1868, a to jedi- 
ně ve Filipsdorfské záležitosti. Prosím Pá- 
na Boha, aby celou tu záležitost k šťastnému 
cíli, k své větší cti a chvále přivésti ráčil. 
— O uzdraveních r. 1866 a 1857 vyšly dva 
svazečky pod názvem „Maria Heil der Kran- 
ken" (Maria uzdravení nemocných) : — 
čistý výnos obnášel víc než 1500 zl., kte- 
rýžto výtěžek se vynaloží na stavbu chrá- 
mu. Dnes také píši do Bonnu, Frýburku 
vBadensku, a do Poznaňská." Vzávírcežádá 
o Memento u oltáře Páně, což ovšem my- 
slím, nejen já, ale každý čtenář kněz rád 
učiní. 

Rozjímám sobě, že jako ondy všemo- 
houcí Pán nepatrná, u lidu opovržená mí- 
sta, Betlém k narození svého Božského Syna 
a Nazaret k vychování Jeho vyvolil, tak 
skoro učinil ve Filipsdorfu; kteroužto ne- 
známou prvé vesnici vyvolil Bůh, aby skrze 
královnu nebeskou činil tam divy, aby se 
osvědčila pravda výroku sv. Pavla (I. Kor. 
1, 18.), „že neurozené u světa a potupné 
vyvolil Bůh, a to což není, aby ty věci, kte- 
réž jsou, zkazil, aby se nechlubilo žádné 
tělo před obličejem Jeho." — Kdo chceš o 
tom více se dočisti, čti Školu Bož. srdce 
Páně, svazek říjnový a prosincový 1868, 
pak lednový 1869, tam se o původu až do 
nynějška o všem dost obšírně dočteš a po- 
těšíš se v Bohu. J. Št. K. 



- 28 - 



KRONIKA. 

Z Prahy. O slavnosti nejsv. Jména 
Ježíš t j. v neděli 17. t. m. a po celý oktáv 
udělují se plnomocné odpustky všem věří- 
cím, jenž sv. zpověď vykonavše a Tělo Páně 
přijavše, slavné mši svaté přítomni jsou. 

* — * Pobožnost 40hodinvá bude se 
konati od 19 — 23. t. m. u sv. Tomáše ; od 
24—28. u sv. Ducha. 

* — * J. Emin. nejdůst. p. kardinal- 
arcibiskup posvětí zej tra 16. t. m. v 9 h. 
ráno nový oltář bolestné Rodičky Boží v 
chrámě Týnském, v 10 h. pak nově zříze- 
nou opatrovnu městskou v klášteře Mino- 
ritském u sv. Jakuba. 

*— * J. Eminence nejdůst. p. kardinál 
arcibiskup nyní sloužívá každou neděli ti- 
chou mši sv. v kollegiatním chrámě u Všech 
Svatých a sice v 8 li. ráno (před českým 
kázáním) u hlavního oltáře. 

* — * Spolek Arimatejský pochoval v 
měsíci prosinci 127 chudých v Praze zemřelých 
křesťanů, za celý předešlý rok úhrnem 1378 os. 

* — * Měli jsme příležitost u důst. p. 
arcibiskupského ceremonáře spatřiti list, 
jejž k minulým hodům vánočním zaslaly 
JEminenci nejdůst. panu kardinálu dítky 
sirotčince stojícího pod správou Školních 
sester v Ebersdorfu (v hrabství Kladském; 
a viděli jsme též dárky, o kterých se v 
listu tom zmínka činí. Sdělujeme obsah 
zmíněného listu na důkaz, že našemu vrch- 
nímu pastýři vedle trpkých zkoušek, jichž 
mu snášeti jest, též hojné útěchy a radosti 
se dostává. List onen zní takto: 
Nej důstojnější, nejjasnejsí Pane Kardinále 
a Kníže! Nej milostivější arcipastýři! Nej- 
dražší Otče! 

V minulé době letní tak velkých mi- 
lostí jsi nám udělil a svatých radostí bez 
počtu jsi nám připravil, že nikdy nezapo- 
meneme těch dnů a hodin, kde jsi dlel 
mezi námi. Pevně umínily jsme sobě, že 
Tobě a Pánu Bohu svému vděčnými se 
prokážeme. Proto se každodenně za Tebe 
modlíme, velice Té máme rády a častěji 
na to myslíme, jak bychom Ti radost spů- 
sobily. Vánoční hod Boží poskytuje nám 
k tomu příležitosti. Nej důstojnější arcipa- 
stýři! Ty zajisté každodenně, obzvláště pak 
o hodě B. vánočním slovy všemohoucího 
Boha milé Jesulátko s nebe na oltář při- 
voláváš a v plénky kladeš. Bůh — a plén- 
ky! Jaká to velebnost — a jaká nízkost! 
Velebnost Bůh Tebou působí, nejdůstojnější 
veleknězi ! Nízkosti oné i my dítky při- 
spěli můžeme a to nás ubohé nad míru 



blaží. Prosíme tedy, nejdražší Otče! abys 
pro milé, sladké Jesulátko přijal od vděč- 
ných dítek svých plénky zde přiložené.*) 

Nejdůstojnější arcipastýři ! nejdražší 
Otče! V minulém letě řekl jsi nám : „Bude- 
te-li sv. Otce Pia vroucně milovati, spůso- 
bíte mi tím radost velikou;" a také jsi 
řekl: „Z malých věcí stávají se velké." 
To jsme si pamatovaly a dle toho jsme 
jednaly. V tomto posvátném čase advent- 
ním konaly jsme každého dne zbožná cvi- 
čení, s dvojnásobnou pílí modlily jsme se 
za milého sv. Otce a jídaly jsme chleb 
svůj bez másla; takto nastřádaly jsme pe- 
níze tuto přiložené. K tomu připojujíce 
nesčíslná pozdravení a blahopřání pro na- 
šeho dobrotivého a nám nad míru milého 
sv. Otce Pia prosíme, abys mu tento vá- 
noční dárek s sebou vzal, až se vydáš na 
cestu do Říma. Kéžby matka Boží s ne- 
beským děťátkem skrovný ten dárek pro- 
měnila ve zlato !**) 

Nejdůstojnější arcipastýři ! Nejdražší 
Otče ! Rády bychom Ti ještě mnohé věci 
vyprávěly, jako o krásném stromku vánoč- 
ním, jejž ku cti našeho sv. Otce Pia ozdo- 
bíme a na štědrý den osvětlíme; o našem 
dobrém veledůstojném p. arciděkanu, jenž 
následkem návštěvy a zajisté také modlitby 
Tvé nyní jest tak statečný a zdravý, že 
každodenně v naší milé kapličce mši sv. 
sloužiti může : ale obáváme se, že bychom 
Tě delším listem příliš unavily. Račiž nám 
jen dovoliti, abychom připoj iti směly dvojí 
prosbu: Nejdůstojnější arcipastýři! Nej- 
dražší Otče! Přijdiž brzy opět k nám do 
Ebersdorfu a když se modlíš, když y srdci 
svém uzavíráš srdce Božské, když milé Je- 
sulátko Tobě žehná: ó modli se také za 
našeho pěstouna, veledůst p. arciděkana, 
za milé sestry, kteréž nás vyučují a vycho- 
vávají, modli se za nás všecky a žehnej 
Tobě poslušné oddaným dítkám sirotčince 



*) Dítky zaslaly ve skřínce několik překrásných 
korporalU (plátno, na němž při mši sv. spočí- 
vá svatá hostie) pro J. Eminenci. Na každém 
vyšit jest uprostřed bílými nitěmi beránek Boží 
8 praporečkem stojící na knize 7 pečetěmi u- 
zavřené; kolkolem pak v okraji gotickými o- 
krasami ozdobeném vyšita jsou slova: Tu es 
sacerdos in aeternum secundum ordinem Mel- 
chisedech (Ty jsi kněz na věky podle řádu 
Melchisedcchova). 

**) Ve skřínce svrchu zmíněné nalézá se krásné 
vyšívání, sestávající z mnoha hořících srdéček 
zhotovených stříbrnými nitkami na červeném 

fmli: pod každým srdérkem položen jest stH- 
irny tolar. Doslýcháme, že J. Eminence co 
ii<'jiinve iliirek tento spolu s italským překladem 
listu výše položeného zašle sv. Otci do Rima. 



— 29 - 



šv. Antonína. V Ebersdorfu blíž Habels- 
werdy 21. prosince 1868. 

* — * U P. Marie Vítězné (uKarmeli- 
tánú) na Malé straně bude se v neděli ko- 
nati výroční slavnost nejsv. Jména Ježíš 
tímto pořádkem: V 8 h. bude ranní mše 
sv., o V 2 10. h. něm. kázaní, pak slavná mše 
sv. ; odpoledne o 3. h. bude české kázaní 
a po něm požehnání. 

Z Říma, 26. prosince 1868. (Z dopisu 
profesora dr. HefeU, nyní v Římě meška- 
jícího, dle „Vaterlandu.") 

Na štědrý den konaly se v 9 h.večer 
v Sixtinské kapli hodinky j itřní (Matutinum 
et Laudes), načež v 10 h. večer sloužena 
byla mše sv. (kteráž se u nás v Čechách 
teprv o půlnoci sloužiti smí). V ostatních 
chrámech konala se mše sv. teprv ve 12 h. 
aneb o něco později. V 8 h. ráno na Boží 
hod vánoční spěchali jsme do velechrámu 
sv. Petrského, kdež v 9 h. sám sv. Otec 
Pius IX. slavnou mši sv. sloužil. Prostřed- 
nictvím bývalého žáka svého, jenž nyní jest 
setníkem švýcarské gardy, obdržel jsem po- 
hodlné místo nedaleko kardinálů Hohenlohe, 
Bilio a Bonaparte. Sv. Otec na trůně byl 
donešen až k hlavnímu oltáři; před ním 
kráčelo asi 100 kněží, prelátů, biskupův a 
kardinálů; kardinalové-biskupové měli na 
sobě pluviály, kardinálové kněží skvostná 
roucha mešní (kasule), kardinalové-jáhnové 
dalmatiky; biskupové ostatní měli pluviály 
a všickni na hlavách nesli bílé mitry. Když 
sv. Otec s trůnu sestoupil, sundána jest 
tiára (papežská koruna) s hlavy jeho a dána 
jemu biskupská infule. Kardinálové polí- 
bili papeži ruku dříve se poklonivše; pre- 
láti políbili pokleknuvše nohu sv. Otce. 
Oblečen jsa v mešní roucho vykonal sv. Otec 
u oltáře modlitby stupňové a nakouřil oltář, 
načež se usadil na trůnn naproti oltáři ; 
kol trůnu sedělo množství biskupů a pre- 
látů ; kardinálové zasedli uprostřed mezi 
oltářem a trůnem papežovým. Nejblíž u 
sv. Otce byli assistenti jeho, a sice jeden 
kardinal-biskup, a dva kardinalové-jahnové, 
z nichž jeden byl Antonelli ; něco dále stál 
assistující kníže Orsini (nekněz) a tři za- 
stupitelově senátu římského ve skvostném 
oděvu. Po Gloria a oráčích byla epištola 
zpívána nejprv latinsky, pak řecky ; taktéž 
evangelium latinsky i řecky. Po Credo při- 
stoupil sv. Otec opět k oltáři ; při Lavabo 
vlil vodu na ruce papežovy senátor markýz 
Cavaletti ; kardinál jáhen Mertel incensoval 
(nakuřoval ) všecky přítomné kardinály ; 
mezitím zpíval sv. Otec praefaci. Při po- 
zdvihování papež k lidu jsa obrácen ukázal 



Tělo Páně, nesa je v polokruhu nejprv od 
pravice k levici, a pak od levice k pravici ; 
tak i s kalichem učinil. Po ukončeném 
„Pater noster u přistoupil sv. Otec opět k 
trůnu, kamž jáhnové jemu donesli nejsv. 
Hostii a Kalich ; papež stoje přijal Tělo 
Páně, a pak pomocí zlaté trubice (fistula) 
nejsv. krev. Po té z rukou papežových 
přijali kardinálové jáhnové, assistující kníže 
a senátoři Tělo Páně. Zvonkem dává se v 
Římě znamení toliko při Sanctus a při po- 
zdvihování. Po mši sv. byl sv. Otec opět 
v slavném průvodu nešen z kostela, tiaru 
na hlavě maje. Den sv. Štěpána není v 
Římě svátkem zasvěceným ; také velkonoční 
a svatodušní pondělí jsou v Římě dnové 
všední; za to den s. Jana Evangelisty jest 
zasvěcený svátek. — Povětrnost jest zde 
mírná tak jako na jaře; o topení není ani 
řeči ; všude otvírají se okna i dvéře, aby 
teplý vzduch také do příbytků vniknul. 

* — * Sv. Otec Pius IX. zaslal biskupu 
Orleanskému zvláštní Breve, jímž jemu vy- 
slovuje uznání apoštolské Stolice za spis o 
příštím sněmu oekumenickém, řka, „že tento 
spis zaplaší temnost, kterou nevědomost 
anebo zloba rozšířily, a že vzbudí ve všech 
srdcích touhu po blahodárném ovoci oeku- 
menického sněmu; jako pak v minulých 
stoletích sněmem obecným bludy bývaly po- 
tlačeny a společnosti lidské mír navrácen, 
tak i příští sněm bohdá odvrátí zkázu věku 
našemu hrozící, pakli se mu podaří odstra- 
niti příčiny nehod nynějších." 

* — * (Promluva sv. Otce na hod Boži 
vánoční.) Doufám, že bude čtenářům vděk, 
slyšeti slova sv. Otce, jež promluvil ve Va- 
tikánu v hod Boží vánoční. — Skončiv 
pontif. obřady, a odloživ posvátná roucha, 
přijal sv. Otec blahopřání, jež mu ve jménu 
sboru kardinálův přednesl kard. Patrizzi. 

Řečený hodnosta jav se mluviti o utě- 
šené slavnosti téhož dne, pravil, že radost 
pronikající srdce všech, poskytuje posvát- 
nému sboru vítanou příležitost, aby mu 
projevili nej hlubší úctu a nej upřímnější bla- 
hopřání. Jako anděl Páně poslán byl k 
pastýřům, aby jim pokoj zvěstoval, tak přál 
by si také, aby i dnešního dne rty jeho 
zvěstován byl žádoucí mír lidu Božímu. 
Žádati to, bylo by však nevčasné; pročež 
omezil se na opětování vroucích tužeb a 
přání, aby prosbami svými přispěti mohl, 
by brzy zasvitnul den, v němž tento mír 
opět zavítá a se uhostí. Den tento snad 
není daleký, vždyt sama jizlivost tohoto 
zuřivého boje dává nám naději, že dlou- 
hého trvání míti nebude. Tato důvěra po- 



~r 50 - 



silňuje nás, a doufáme, že se splní pro- 
rocké vyrčení : „Seděti bude lid v hojnosti 
pokoje. 11 

Sv. Otec odpověděl : „Boj, jenž se vede 
proti církvi, jest velmi starý. Řím, střed 
církve, byl od jakživa předmětem lásky a 
nenávisti, bojištěm přátel i nepřátel Božích. 
Bůh chtěl, aby tato posvátná půda, na níž 
stojíme, byla zbrocena krví četných mučen- 
níkův . . . Jako v pozdějších stoletích ná- 
rodové křesťanští, nadšeni jsouce snahou 
ušlechtilou, hleděli osvoboditi hrob Kristův: 
tak opět jiní lidé puzeni jsouce city opáč- 
nými, usilovali zmocniti se hrobu sv. Petra 
a sv. Pavla, aby jej opanovali a zprznili. 
Císařové, králové a národové účastnili se 
v boji proti první této stolici. Mnozí pa- 
pežové byli pronásledováni, žalařováni, vy- 
povězeni ; leč opět byli ze žalářů vysvobozeni, 
a z vyhnanství vraceli se vítězně. Bůh 
nikoli nepřipustil, aby který světský pa- 
novník na tomto prestole usadil se pevně. 
Tomu nás učí dějiny, a byť vrstevníci naši, 
jak se zdá, naučení to byli zapomněli, ne- 
přestane býti pravdivým. Přihlížejíce k ny- 
nějším trudným poměrům v Evropě a vi- 
douce tolik trůnů zbořených, kojí se mnozí 
nadějí, že blízek jest okamžik, kdy še to stane 
i tomuto. Však, kdybychom i zůstali o sa- I 
motě, kdybychom opuštěni byli ode všech, 
čemuž nevěřím, hlas římského papeže na- 
lezl by vždy ohlasu ve světě; jemu zajisté 
slíbena jest ochrana, jakož z vás nikoho 
tajno není. Tato ochrana prospěje, jak dou- 
fám také všem vám . . . Ovšem ale nepo- 
stačí, pouze za ni prošiti, třeba též ji sobě 
zasloužiti konáním ctností křesťanských, 
zvláště pak pokory a lásky. Anděl temno- 
stí stále předstírá synům tohoto světa : 
,. Budete jako bohové." Jestliže padnouce bu- 
dete se mi klaněti, všecko vám dám. Po- 
hříchu, naslouchají mnozí až příliš tomuto 
klamnému šálení a davše se svésti, brojí 
proti církvi nenávistí, rostoucí zpupností, 
tupením a hanobením, jež nemá míry. Jednak 
zase anděl Páně ukazuje synům Božím — 
Kalvárii a Toho, jenž zde v největší pokoře 
umřel, „poslušným jsa učiněn až k smrti. u 
Život pokorného podoben jest lodi, jež sice 
sama se skrývá ve vlnách mořských, plachty 
své pak co nejšířcji otvírá dobrým a pří- 
znivým vánkům, kteří ji uvedou do přístavu 
pokoje. Anděl temností poskytuje synům 
tohoto světa slasti a rozkoše; vy však buďte 
bez úhony, aby i nepřátelé naši byli nuceni, 
vám se obdivovati. Oni milují hmotu; my neu- 
pírámc, jak velký prospěch z ní kynouti může, 
když vyhovuje požadavkům života, myšlén- 



ku střelhbitě přenáší a prostory zkracuje; 
však my z ní nečiníme modlu. Pilně se bu- 
deme varovati, abychom se jim nepřipodo- 
bňovali v lásce té, jež je ponouká k nespra- 
vedlivým nárokům, k násilnému sahání po 
cizím majetku a k nepravostem všeho dru- 
hu ; aliena rapere si possunt, concupiscere 
si non possunt. My podrževše pouze to, 
čeho nám k životu třeba, dáme ostatní vše 
chudým, a to s láskou, jež nás ho- 
dnými činí, abychom jich otci zváni byli. 
Buďme okem slepému, a nohou chromé- 
mu. Nadto zachovejmež také na vzájera 
nejvroucnější a neochablou lásku. Takto 
působíce a živi jsouce, nemáme se čeho o- 
bávati. Hospodin bude nás chrániti věrně 
a vyplní se na nás, co psáno jest v žalmu: 
„Po hadu a basilišku choditi budeš. u Šípo- 
vé budou kolem nás dštíti a sršeti, ale ne- 
tknou se nás; „k tobě se však nepřiblíží," 
(ad te autem non appropinquabit). O tuto 
ochranu Božskou vroucně Boha vzývám, a 
vzdávaje vám díky za vaše blahopřání, o- 
pětuji vám je s želáním všeho dobrého a 
s požehnáním, jež vám z celého srdce u- 
dílím. u — 

Slova tato vyňata jsou z italského li- 
stu „Osserv. Catt. a , a ač původní jich sli- 
čnost jest poněkud setřena, jsou přece od- 
leskem vznešených pomyslů a citů duše 
nej ušlechtilejší, a vyvolala nejživější pohnutí 
v mysli všech posluchačů. V. 

*— * „Perla domu Savojského. lí Tak 
nadepsán jest list řeholníka Bologneského 
z Ariěge ze dne 25. prosince m. r., uveřej- 
něný v časopise: „Ancora." Píše takto: 
„Meškal jsem delší dobu v Pyrenejích v 
lázeňském místě Eaux-bonnes (nedaleko zám- 
ku Pau, kde svého času dlela španělská ex- 
královna Isabella), abych užíval vyhlášené 
vody sirnaté místa tohoto. Zde jsem se- 
znal osobu nevšední nábožnosti — dceru 
Viktora Emanuele, chol prince Napoleona. 
Znáte zajisté již z pověsti výtečné ctnosti 
její, přece však mi dovolíte, abych podo- 
tknul některé věci, jež jsem viděl a slyšel. 
Doufám, že to bude k vašemu povzbuzení, 
jakéhož jsem zakusil sám. Každého jitra 
Šla kněžna KlotUda do chrámu Páně a s vrou- 
cností andělskou slyšela nejméně dvě mšesv. 
Několikráte za týden přistoupila k stolu Pď 
ně, jevíc patrné známky neobyčejné zbožno- 
sti. V hodinách odpoledních opět navští- 
vila chrám Páně, a prodlévala zde drahně 
času, vždy na kolenou se modlíc, ano v 
ustavičné pohřížena koření. Chodívala pě- 
šky, a místní farář mne ujišťoval, že mu 
není možno, příměti ji k tomu, aby se 



- 81 - 



vozila. Šat její byl velmi jednoduchý v ú- 
plném jsa souhlasu s nezměnitelnou skro- 
mností ušlechtilé tváře. Nejednou ráčila se 
zastaviti se mnou, představovala mi své dí- 
tky, Viktora a Ludvíka, poroučejíc je mým 
modlitbám. Když se nahodilo mluviti o sv. 
růženci pravila mi, jakoby se honosíc : „ Já 
jsem též sestra sv. růžence, ano, ano,já též. tl 
(Io pure sono consorella al Santo Rosario: 
si si, io pure). — Počínání její bylo tak 
milostné a blahosklonné, že bych ji byl nero- 
zeznal od osoby stavu nízkého. Dotčený p. 
farář mi též vyprávěl, že v domácnosti Bo- 
hu slouží ustavičnou téměř modlitbou. V 
pravdě lze říci, že tato kněžna jest důstoj- 
nou vnučkou ctihodné Marie Klotildy, Ma- 
rie Kristiny a onoho Karla Felixe, jenž ka- 
ždoročně konal duchovní exercicie a sko- 
nal se slovy: „Fiat voluntas tua. (í Jak bo- 
lestná to protiva, když porovnáme s ní otce 
Viktora Emanuele, jak trapný opak, když 
ji postavíme vedle chotě prince Napoleona. 
Leč nesmíme zapomenouti, co dí apoštol ná- 
rodů sv. Pavel, že „posvěcen bývá muž nevě- 
řící skrze ženu věřící." (I. Kor. 7, 14). 

Z Francouzska. V městě Lilie usne- 
sla se na začátku minulého roku městská 
rada většinou 13 hlasů proti 9 na tom, že 
sníží odměnu školních bratří, kteříž tam v 
8 školách vyučovali, nepodrobí-li se všickni 
vesměs státní zkoušce pro učitele přede- 
psané ; dříve platilo město za každého uči- 
tele (byloť 32 školních bratří) 700 franků, 
od nynějška měl plat ten na 510 franků 
snížen býti. Představený školních bratří 
nahlížel, že městská rada vlastně obmýšlí 
bratry z města vypuditi, i učinil tedy mír- 
ný návrh, jejž ale rada zavrhla. Teď škol- 
ní bratři dali výpověď a město tím bylo 
najednou do nej větší nesnáze uvrženo, pro- 
tože nemělo žádných učitelů. Prefekt sice 
v této nouzi přispěl liberální většině městské 
rady tím, že zkoušky čekatelů dříve než 
obyčejně dal odbývati a tím spůsobem zí- 
skalo město několik mladíků pro svoje školy. 
Leč katolíci města Lilie opřeli se té libo- 
vůli statečně; 8000 otců rodin podepsalo 
protest k městské radě, a dva měšťané, 
kteříž dříve městu darovali dva domy stou 
výminkou, aby v nich školní bratři zřídili 
školy své, požádali nyní nazpět majetek 
svůj, kterýž jim město navrátiti muselo. 
Nyní katolíci sbírali peněžité příspěvky, arci- 
biskup z Cambray postoupil jim část domu 
svého, jenž mu v Liliu náleží, někteří mě- 
šťané zdarma aneb za nepatrnou náhradu 
přenechali jiné potřebné místnosti a za 5 
měsíců bylo v městě zřízeno opět 8 škol 



pod správou školních bratří; a školy ty vydr- 
žují katoličtí obyvatelé z dobrovolných pří- 
spěvků, a počet dítek v těch školách vždy 
vzrůstá, kdežto naproti tomu světské školy 
nově zřízené jsou téměř prázdné. I nej- 
chudší dělníci raději připlácejí na katolickou 
školu, nežli aby ditky své posílali do škol 
městských, ač tam zdarma se vyučuje. 

* — * Katolické duchovenstvo vždy a 
všude hájí práva mateřského jazyka obyva- 
telstvu vrozeného. Nový důkaz o tom po- 
dává duchovenstvo v Loťhringdch, kdež v 
diecési Metenské (Metz) přebývá bezmála 
400.000 Němcův. Vláda francouzská všemi 
spůsoby se o to zasazuje, aby vytiskla jazyk 
německý, pročež do všech národních škol 
řeč francouzskou uvedla. Učitelové se zcela 
řídí dle rozkazů vlády a vyučují dítky ja- 
zykem francouzským. Duchovní správcové 
však nejen na kazatelně a v kostele ale i 
ve školách hájí práva mateřského jazyka 
těchto dítek německých. Že však dítky 
se ve škole jen samé frančině učí, musí je 
kněz nejprvé sám německému čtení přiučiti, 
načež teprv k výkladu katechismu přikro- 
čiti může. Nedávno bylo od úřadů naří- 
zeno, aby ti knězi, jenž nevyučují dítky 
jazykem francouzským, ani do škol připou- 
štěni nebyli, pročež nyní v kostele aneb v 
jiných místnostech někdy i v stodolách sva- 
tému náboženství učiti musejí. Ano světští 
dozorcové (inspektoři) školní, od vlády usta- 
novení, předložili nedávno senátu francouz- 
skému petici, v nížto žalují na kněze Lo- 
trinské, řkouce, že prý „tito dítkám fran- 
couzsky (?) mluvícím vnucují náboženské 
vyučování v jazyku německém (?), a tudy 
že dítky si náboženských vědomostí v ná- 
ležité míře přivlastniti nemohou !" S druhé 
strany však zadalo také duchovenstvo die- 
cése Metenské petici k císaři francouzskému, 
ve které žádá, aby ve školách národních 
jazyku německému patřičné místo popřáno 
bylo. Lid v Lothringách rozhodně stojí na 
straně duchovenstva. 

Z Hollandska. V zemi Hollandské 
nalézá se až doposud 6000 Jansenistů v 25 
osadách farních pod správou dvou biskupů 
a jednoho arcibiskupa. Zvouť sebe „staro- 
římskými katolíky" aneb „církví biskup- 
skou. u Papežská bulla o svolání obecné- 
ho sněmu církevního na letošní rok spůso- 
bila mezi těmito Jansenisty nemalé pohnu- 
tí. Jistý Jansenista z Rotterodamu zaslal 
5. listopadu dopis do katolických novin 
„Tyd", v němž vyslovuje naději, že také 
jansenističtí biskupové přijdou na sněm 
Římský a že se postarají o urovnání poměru 



- 32 — 



hoiiandských Jansenistů k Římu. Zasílatel 
tvrdí, že Jansenisté nechtí býti bludaři ani 
rozkolníky, nýbrž pravými dítkami církve 
svaté a že hotovi jsou podrobiti se výroku 
obecného sněmu, ať zní tak anebo jinak. 
Dopis ten končí slovy ; „Nechať tedy sněm 
rozsoudí záležitost naši a pak se i na nás, 
jako na všech křesťanech katolických po- 
tvrdí pravda slov Kristových : ,. Kdoby církve 
neposlechl, budiž za pohana a veřejného 
hříšníka považován." — Mimo to uveřej- 
nil svrchu zmíněný „Tyd" také provolání 
od dvou Jansenistů podepsané, v němž tito 
vyzývají duchovenstvo jansenistické, aby 
všelikou pílí o to se zasadili, by na příštím 
sněmu byli Jansenisté zastoupeni. 
, Zápisky Dědictví sv.- Janského. 
Údům Svatojanského Dědictví dává se 
návěští, že expedice kněh téhož Dědictví pře- 
nesena jest z knehkupectví B. Stýbla do 
knehkupectví Jaroslava Pospíšila v Praze 
na svatovácslavském náměstí, (koňském trhu) 
č. d. 783. K do zná polohu závodu p. B. Stýbla, 
snadno tuto novou expedici nalezne, ležíť ve- 
dle knehkupectví B. tttýbla pouze o dva do- 
my níže. — Žádají se tedy údové Svatojan- 
ského Dědictví, aby budoucně zasýlajíce své 
lístky pro vybírání podílů, adresovali je na 
„ kněhkupectvi Jar. Pospíšila," nikoli pak na 
kněhkupectvi p. „B. Stýbla" aneb dokonce 
na „Crednera." — Podíl na rok 1869 „0- 
brazy z historie církevní od Tom. Nováka" 
počne se okolo svátků Velikonočních řádně 
vydávati. Kdož podíl z roku 1868 ještě ne- 
vybral, nechať se již na Jar. Pospíšila obrátí ; 
tutéž lze koupiti všecky ostatní knihy téhož 
Dědictví, jichž posud jest na skladě. V. Bradáč. 

Literární oznamovatel. 

* — * „Jednání a dopisy konsistoře ka- 
tolické i utrakvistické." K vydání upravil 
dr. Klement Borový. Dílu II. sešit 3. a 4. 
— Sežity právě vydané obsahují téměř 100 
listin, kteréž nejvíce jednají o rozšíření se- 
ktářství. Zvlášť povšimnutí hodna jest listi- 
na Č. 7H6 týkající se tehdejšího vyjednávání 
mezi papežem a císařem vzhledem urovnání 
sporů náboženských v Cechách. 

* — * ^íieči a epištoly na všechny ne- 
děle a svátky, pak několik jiných znameni- 
tějších dní církevního roku." Od Ant. Vojt. 
llnojka, býv. profes <ora bohosloví pastýřskó- 
ho, c. k. dvorního kaplana, hisk. skuteč. kon- 
sistorního rady, přísežního veřej. h. notára, 
děkana v Libochovicích. Nové, laciné vydání. 
8o schválením ncjd. hisk. Ordinariatu Litomě- 
řického. V Praze 1869. Nákladem knih- 
kupectví I. I,. Kolon. Sešit I. llplné vyjde 

▼e 4 sefcitech. . 

Tiskem knlfc.-aicihinknpHW' knihtisk 



Osobní věstník duchovenský. 

V arcibiskupství Pražském. 

V Pánu zesnuli: 

p. Volfgang Netsch, správco vikar. Žlutické- 
ho, farář v Štědré, 22. pros. m. r. (nar. 
v Haslavě 18. listop. 1816, vysv. 2. srp. 
1840); 

P. Ant. Maresch, jubil, kněz, senior ř.knžov. 

v Praze 12. ledna (nar. v Popovicích 16. 

led. 1791, vysv. 12. srpna 1814). 
Vyznamenán jest: 
p. Jan Wenig, děkan v Chebu, obdržel export. 

canonic. 

Ve správě duchovní ustanoveni jsou : 

p. Ignác Prasky, far. v Modřanech, za fa- 
ráře v LiŠnici 

p. Jan Sebánek, far. u sv. Jana pod skalou, 
za faráře v Velkých PeČicfch; 

p. Frant. Vellek, kapl. v Mýtě, za admin. 
u sv. Jana pod skalou ; 

p. Václav Čejka, kaplan, z Nových Benátek 
do Mýta ; 

p. Ignác Matejovský, adrain. z V. PeČic, za 

kapl. do Nov. Benátek; 
p. Ant. Dittrich, kapl., za admin. v Štědré ; 
p. Jan Horáček, kapl. v Zbraslavi, za adm. 

do Modřan ; 
p. Jos. Zbejval, admin. v LiŠnici, za proz. 

kooper. do Zbraslavi. 

Uprázdněná místa: 
Modřany, fara patron, p. Karla kníž. z Oet- 

tingen-Wallersteinu, od 4. ledna, 
U sv, Jana pod skalou, fara patr. nábož. 

fondu, od 4. ledna. 
Štědrá, fara patron, p. Karla hrab. z Koko- 

řova, od 5. ledna. 

V biskupství Budějovickém. 

V Pánu zesnuli: 

p. Vác. Nachbar, farář v Neurazí, 25. pros. 
m. r. (nar. v Březnici 24. srp. 1819, vysv. 
25. Července 1843); 

p. Ant. Bouček, b. notář, farář v Malé Chyš- 
ce, 5. ledna (nar. v Milovicích 8. břcz. 
1797, vysv. 13. dub. 1821). 

Vyznamenán jest : 

p. Jan Cori, os. farář diec. Buděj., duch. 
rada hisk, Mohue,, polní kaplan v iš<>ln<>- 
hradě, jmenován hisk. notárem. 
Ve správě duchovni ustanoveni jsou: 

p. Mat. Fischmeiater, admin. za faráře v 
Mlad jšovicích ; 

p. Vojtěch Ptáčník, admin. za far. v Plesu. 

Milodary. Pro sv. Otce: z Louhová u 
Semil 7 zl. a 2 dvacetníky. 

Na chrám sv. Víta v Praze: p. Antonín 
.JiroH, kaplan v Přichovicích 1 zl. 

Na potnnik Sufilů v : týl 1 » 1. ^ 

rny za Rohlíčka a Sievcrse v Praic. 



Ročník XIX. V Praz e dne 25. ledna 1869- ÉÍS\0 3. 



Vydává se Pi-ed pláci «e 

5., 15. a 25. ■■■■■■ — — — — v expedici 

JjiiAflu V tiii 1. 

Expedice: ™^™ B "™™ I ™™ B ' ™" (Jenom" 



Celoroč.: 8 zl. — kr 
pftlroé.: lzl.55kr 

Předplaceni i t v r t- 

"^u/te^f 8 " Redaktor a nakladatel : kněz FRANTIŠEK SRDÍNKO. I*!" 1 "! 6 ? ; ímá * 

mujte nejaeie Jednotlivá žísla •« 

v mencL neprodávají. 



.Spravedlnost zvyšuje národ, ale hřích bídné činí národy. " (Přísl. XIV. 34.) 



Řád postní. 

BEDŘICH 

z Božího milosrdenství a z v milosti apoštol- 
ské Stolice kardinál sv. Římské Církve, 

kníže- arcibiskup Pražský, 

vzkazuje všem milým věřícím svého arcibiskupství 
vrchnopastýřské 
pozdraveni a požehnání ve jménu Páně! 

Xa základě obdrženého od apo- 
štolské Stolice plnomocenství uznal jsem 
za dobré ve své arcidiecési zmírniti 
církevní přikázání o postu v roce 1869 
následujícím spůsobem : 

Především slušno činiti rozdíl mezi 
dny zdrželivosti, mezi ujmou a mezi ta- 
kovými posty, v kterýchž se při zdrže- 
livosti těz ujma přikazuje. 

Dnové zdrželivosti slují oni, kdež- 
to se všechněm věřícím, kdož jsou výš 
jak sedm let stáři, zapovídá masitých 
pokrmův požívati. Dnové ujmy čili 
dnové postní v přísnějším smyslu jsou 
onino, kdežto věřícím, kteříž 21tý rok 
života svého skončili, dovoleno jest, je- 
nom jednou za den do syta se nají- 
sti, ráno pak a večer z masa pouze po- 
lívky, a vůbec jen pro občerstvení, ni- 
koliv ale k opětnémn nasycení něčeho 
požívati. V takovýchto dnech ujmy jest 
též zakázáno, vedle masitých pokrmů 
či mimo maso požívati i ryb. Dnové 
zdrželivosti a zároveň i ujmy šlovou po- 
sléze onino, o kterýchž platí oboje zá- 
pověď, jak za příčinou požívání masi- 
tých pokrmů, tak i častějšího nasyco- 
vání se přes den. 



Ohledem na tento rozdíl zachovejž 
se tohoto roku následující řád postní : 

Pátky po celý rok (mimo pátky v 
čtyřicetidenním postu, v suchých dnech 
a v adventě) jsou dnové zdrželivosti od 
masitých pokrmův. 

Během čtyřicetidenního postu jsou 
všecky středy (vyjímaje středu ve sva- 
tém týdnu před velikonocí), všecky pát- 
ky, pak Zelený čtvrtek a Bílá sobota 
dny zdrželivosti a ujmy, ostatní pak dni, 
vyjímaje neděle, jsou jenom dny ujmy. 

Ve čtyřech týdnech suchých dnův 
jsou středy a pátky dny zdrželivosti a 
ujmy zároveň, na soboty pak nařizuje 
se pouze ujma v požívání pokrmův. 

Vigilie nebo-li svatvečery před ho- 
dem Božím, svatodušním (i 5. května) a 
před hodem Božího narození (24. pro- 
since) jsou dnové zdrželivosti od masi- 
tých pokrmův, zároveň pak i ujmy v 
jídle. Naproti tomu jsou dnové vigilie 
sv. apoštolův Petra a Pavla (28. čer- 
vna), vigilie před Nanebevzetím Panny 
Marie (14. srpna), a vigilie před slavno- 
stí Všech Svatých (30. října) pouze dny 
ujmy v jídle. 

V adventním case jsou pátky dno- 
vé zdrželivosti i ujmy; středy pak pou- 
ze dnové ujmy, vyjímaje středu dne 
15. prosince, na kterýžto den za pří- 
činou připadajícího postu suchodenního 
od masitých pokrmův se zdržeti naří- 
zeno. 

Nemocní, chudí a ti, kdožkoli se 
těžkými pracemi obírají a tudíž záko- 

3 



^ u - 



nem ujmy, vedle kteréhož toliko jednou 
za den dovoleno do syta se najísti, vá- 
záni nejsou, mohou o dnech ujmyiví- 
cekráte za den požívati masitých po- 
krmův- Těm, kdož se jen jednou za 
den do syta najísti smějí, dovoluji, aby 
večer polívku z masa požívali. Sprá- 
vcům duchovním i pro tento rok uděluji 
plnomocenství, aby na kratší lhůty je- 
ště větší úlevy věřícím poskytnouti mo- 
hli ; v pochybných případech povinni 
jsou věřící, duchovních správcův svých 
o radu se tázati. Avšak právo udělo- 
vati úlevu čili dispensi na celý rok 
aneb ještě déle trvající, sá^ sobě po- 
nechávám. 

Kdož za příčinou poměrův a okol- 
ností svých pohledávají pokrmův za ci- 
zím stolem, kdežto se jim bezděky a 
bez ohledu na dny zdrželivosti podá- 
vají pokrmy masité; těm a takovým 
dovoluji, aby masitých pokrmův poží- 
vati směli, přitom však je ve svědomí 
jejich zavazuji, aby pokud mohou, za- 
chovali zákon o postu, tudíž aspoň mo- 
žnou ujmou se postili, a mimo to, po- 
kud nelze změniti poměrův, obrátili se 
ke svým zpovědníkům, od kterýchž se 
jim podle okolností jiná přiměřená cvi- 
čení v modlitbě, v kajicnosti a účinné 
lásce uložiti mají. 

Za příčinou vysoké ceny, jakéž 
obzvláště tohoto roku potravniny dostou- 
pily, uděluji vůbec a pro každou do- 
mácnost své povolení k tomu, aby se 
o dnech zdrželivosti pokrmy netoliko 
máslem, ale též všelikým sádlem mastiti 
a připravovati směly. 

Poněvadž se ale vyznačený na hoře 
postní řád na církevní dispensi zaklá- 
dá, tou příčinou zavázáni jsou všickni 
věřící, kdož ho užívají, každou neděli 
čtyřicetidenního postu pětkrát Otče náš 
a Zdráva* Maria, jakož i jednou Vě- 
řím v Boha se pomodliti, tři božské 
ctnosti a lei i lítost nad hříchu vzbu- 
diti, nad to pak, seč síly stačí, tolikéž 



i v jiných skutcích křesťanské lásky k 

bližnímu se cvičiti. 

Duchovní pastýřové ohlásí naříze- 
ní toto při počátku čtyřicetidenního 
postního času osadám svým, a budou 
pokaždé po kázaní nařízené modlitby s 
přítomnými hlasitě vykonávati. Mimo 
to nechať i ostatní v tomto řádu post- 
ním ustanovené posty tu neděli neb ten 
svátek před připadajícím postem z ka- 
zatelny ohlásí, aby se tím opětovaným 
ohlášením věřícím církevní jejich po- 
vinnost na paměť uvedla. 

Dáno v Praze o slavnosti Obřezá- 
ní Páně, dne 1. ledna 1869. 

Bedřich, 

kardinál a arcibiskup. 

Všeobecný sněm církevní nejbliže 
příští. 

ii. 

Program sněmu. 

Proč medle a v jakém úmyslu svolává 
nej vyšší hlava církve k tomuto katolickému 
přísežnému soudu účastníky, jež zůve '.„svými 
velebnými bratry, biskupy veškerého katoli- 
ckého světa, kteří povoláni jsou, aby dle po- 
svátné důstojnosti své účast měli na jeho péči ? u 

To nám zřejmě dí vyzývající bulla apo- 
štolská, a dle té sluší posuzovati církev spra- 
vedlivě z jejích vlastních slov, nikoliv pak 
z toho, jak se s mnohé strany vykládají, 
zlomyslně-nedůvodně. Sv. otec sám v ře- 
čené bulle udává církevnímu sněmu tento 
program : 

„V tomto všeobecném sněmu uváží a 
ustanoví se po vyskoumání co nejbedlivějším 
to, co se zvlášť za těchto velmi trpkých časů 
týče: větší cti a slávy Boží, neporušeného 
zachování víry, vážnosti služby Boží, věčné- 
ho blaha lidstva, kázně duchovenstva svět- 
ského i řeholního a jeho spasitelného, du 
kladného vzdělání, zachování zákonů cír- 
kevních, napravení mravů, křesťanského vy- 
učování mládeže i všeobecného všech míru 
a svornosti." 

„Bude se pak s horlivosti co nej snažněj- 
ší přičiniti o to, aby s pomo( i Boží všecko zlé 
se odvrátilo od církve i od. občanské společno- 
sti, aby, kdo bídně zbloudili, nápravou stez- 
ku pravdy, spravedlnosti a blaženosti uvedeni 
byli, aby po vymiténí nepravostí a bludů velebné 
nafe náboženství a spasitelné jeho učení po cel ř 
zemi oživlo a co den více se šrfilo a panovalo, a 



— 35 — 



tak aby zbožnost, počestnost, rozsafnost, spra- 
vedlnost, láska a veškeré ctnosti křesťanské 
k nejvetšímu prospěchu společnosti lidské 
rostly a kvetly. " 

Ta slova udávají celý program a celé 
dílo sněmu nejblíže příštího. O dva před- 
měty bude se tam tedy jednati : O blaho 
církve a o blaho společnosti lidské. O to, 
a o to jediné tu jde. 

Církev sv. shromažďuje se hlavně za 
tím účelem, aby vnitřní život svůj vzbudila 
a posilnila, nebo dle slov Apoštolových : 
„aby znovu vzbudila milost Boží, kteráž jest 
v nás." Církev totiž má tu zázračnou 
přednost, svrchu již podotknutou, že jest 
jediná společnost obdařená tou mocnou silou, 
že stále trvá a stále mládne. 

Dle této božské vlastnosti a toho zázrač- 
ného řádu nic se nemění na těch pravdách, 
které ona chová; nic v nich nepovstává 
nového, nic se z nich neztrácí, ani slůvka, 
ani písmenky (dle Mat. V. 18.). Církev, 
jsouc ústavou živou, záležejíc z lidí a berouc 
své představenstvo ze všech národů, ze všech 
vrstev lidské společnosti, jsouc otevřena 
každému, kdo vejiti chce, neustále se množíc 
přidružováním si všelikých kmenů lidských, 
podobá se veletoku, který mnohé jiné řeky 
v lůno své pojímá a předměty na svém 
pobřeží stojící ve své hladině obrazuje a 
běh svůj řídí dle rozličnosti ponebí, polohy 
a spádu. Tak má i církev ten dar, aby 
vyhověla okolnostem i časů i lidských ústav 
a potřebám národů, které přežije, i věků, 
které vzdělává. 

Svatá církev se nachází zde na zemi 
v stálé těžké práci, aby vždy hodnější a 
schopnější se stala s lidmi o Bohu rozprá- 
věti tak, aby ji poslouchali, a jí rozuměli. 
Neustává co nejuctivěji, ale i co nejvážněji 
zkoušeti své vlastní ustanovení o kázni, 
své zákony, své řády, své skutky, zvlášť 
pak všeliké na rozličném stupni stojící 
údy své svatovlády. 

My opravdu nepovažujeme se za lidi 
prosty vší chyby a — vší vady. „Ký pak 
div, dí Fenelon, ze se na lidech nalézají po- 
zůstalé známky lidskosti, slabosti lidské P ( 
Ale, — věčné budtež za to díky Bohu vše- 
mohoucímu — my máme i v nehynoucím 
sobě svěřeném pokladu svatých pravd a 
božských zákonů pomoc k poznání a naprave- 
ní svých chyb, k své opravě (reformaci). 

Tak tedy bude příští sněm shromážděn 
vlastně proti nám biskupům, či pro nás 
biskupy. Nebude nikterého z nás, kterýby 
maje zasednouti u vznešeném tom shromáždě- 
ní, nepoklekl z jitra toho dne na nejnižším 



stupni nejsvetějšího oltáře a neponížil čeío 
své k zemi a nebil se v prsa svá, řka při 
tom v hloubi duše své: „Jestliže lidé vůkol 
mne Boha neznají lépe aniž mu lépe slouží ; 
jestliže se pravda utlačuje, chudým se ne- 
pomáhá, spravedlnost v nebezpečí se nalézá: 
jest to, ó Bože, má vina, má vina, má nej- 
větší vina!" — Králové pozemští! kteří 
mnohdy hroznou svévolí v jednání svém 
rozhodujete nad osudem svých národů, ach! 
jak dobře by bylo i vám, abyste takto sebe 
sami zkoušeli, kdybyste s to byli ! 

A vy druzí sněmové lidští, jakkoliv 
slujete; parlamenty, porotami, národními 
sbory a t. d., zdali pak nevěříte, žeby takové 
přísné nahlédnutí do útrob vašich, takové 
pokorné vyznání, takové pochybnosti, tako- 
vé mužné chopení se kázně a opravy nebylo 
ku prospěchu i vám, abyste zaslepené bro- 
jení stran a vášnivé své naduto sti ukojili ane- 
bo se ze své ospalé ledabylosti vybystřili? 

Když tak byl každý z nás biskupů sám 
sebe zkoumal, tázal, přísně vinil, otážeme 
se pak vespolek, co že jest to, co za ny- 
nější doby nejhlavněji překáží rozšíření 
křesťanské víry u těch národů, kteří jí ještě 
nemají, a co jest proti obnovení jejímu u 
národů, kteří jí byli pozbyli? Přehledneme 
pak posavadní ústavy, opravíme zlořády, 
v zapomenutí upadlé zákony obnovíme, změ- 
ny určíme a zavedeme tam, kde jich bude 
potřebí. Pod nej vyšší autoritou společného 
otce všech věřících, biskupa nad biskupy, 
přičiní se i zkušenost starců i plamenná 
horlivost mladších i vnuknutí těch, kteří 
ve svatosti nejvýše se vznesli, i moudrost 
a věhlas učených, všecko -— všecko se při- 
činí k upřímnému a šlechetnému ustano- 
vení pravdy ohledem našeho postavení, na- 
šeho poslání na zemi, našich povinností. 
Tuto zkoušku učiníme v pojednáních svých 
s svobodnou, bratrskou láskou; na to se 
uzavrou usnesení důvodná, která se pro- 
hlásí co zákony, jenž by byly na mnohé věky 
pravidlem neomylným života věřících. 

Ale, táže se snad mnohý, proč právě 
za naší doby, proč nyní se má konati sněm 
veškerých biskupů ? Proč má právě nyní 
postaviti se ozbrojená tato hlídka noční? 
Nač ty přípravy, to chystání se, ty práce 
velikého sněmu církevního? Proč medle 
nejvyšší hlava církve z vnuknutí a téměř 
pokynutí Božího za dobré uznala, aby tento 
všeobecný církevní sněm shromáždila — 
nyní v druhé polovici století devatenáctého ? 
HL 

Důvody k svolání příštího sněmu. 

Který medle jest duševní stav národů 



po celé zemi rozšířených ? — Kdož by se 
tou otázkou neobíral? 

Svatý otec pohledná na stav nynějšího 
světa a naslouchaje hlomoznému ryku společ- 
nosti lidské, nemohl neuznati, co všickni vidí, 
a jak on sám praví, tu hlubokou ránu, či, ať 
slovy apoštolského listu díme: „tu hroz- 
nou bouři, kteráž nyní najednou i církví i 
celou společnosti lidskou zmítá. u Jaký tedy 
jest rozhodný ten stav světa a církve? 

Přehledneme-li běh dějin a nesmírnou 
bohopustu časovou, na jejichž vlnách i my 
poněkud svrchu ploveme, až pak, když na 
nás řád dojde, v hlubinu se ponoříme, nu- 
ceni jsme vyznati, že nynější rozhodná doba 
jest toliko jednotlivý případ z rozhody ne- 
ustále se opětující, výjev jednotlivý z dra- 
matu světového, na němž se odehrávají 
osudy lidstva. Nově přibývající cesto vníci 
k plavbě života domnívají se vždycky, jako- 
by právě oni toliko za nepohodlné povětr- 
nosti na lodičku svou vstupovali a jakoby 
toliko jim bylo moře života tohoto plno 
skalisk a mělčin. Avšak staří lodníci dobře 
vědí, že vlny vždy jsou dráhou pochybnou, a že 
před bouří dnešní mnoho — mnoho jiných 
již minulo. 

Považujeme-li nejen pozorně ale i spra- 
vedlivě běh světový, poznáme, že nynější 
rozhodná doba, nynější jitření časové není 
holou náhodou; neujdet ani ono řízení Bo- 
žímu, jakož žádné jemu neušlo. Pomním - 
li tajemně a hluboko skrytých úmyslů pro- 
zřetelnosti Božské, mohu tuším říci, že ny- 
nější rozhodná doba jest poněkud velkolepá, 
majíc do sebe zvláštní svou krásu, své zá- 
kony, svůj účel, jako se nám to jevívá při 
úkazech přírodních na pohled velmi zmo- 
taných a nepravidelných. Ale středem těchto 
vždy se obnovujících půtek a vždy znova 
vzrůstajících překážek béře se církev svatá, 
vědouc dobře kam — béře se lidstvo, 
často ani nevědouc kam — za týmž cílem 
— za ideálem sv. Evangelia, za ideálem 
víry křesťanské. Církev svatá, jsouc po- 
volána, aby duše k tomuto ideálu povzná- 
šela, kvílí zde na zemi, poněvadž ideál tento 
posud nikdy dosti k blahu a oslavě člově- 
čenstva v skutek uveden nebyl. Nutno za- 
jisté uznati práce a snahy, umění a odvahu, 
kteréž lidstvo našeho věku na vše strany 
vyvinuje; za posledních století nakupeno 
jest nesmírných pokladů i vědy i bohatství 
i moci; starý i nový svět zplodil množství 
mužů veleschopných: umělců, řečníků, učen- 
ců, bojovníků, státníků, publicistů, jichž 
jména a díla potomstvo s vděčností si při- 
pomínati a oslavovati bude. Ale to vše 



nijak nedostačuje člověčenstvu. Uznali-li 
jsme s své strany dobro věku svého, nuže 
uznejmež i jeho zlo- Patřme mu jenom 
přímo do očí a přisvědčíme jistě vznešené- 
mu hlasateli pravdy, sv. otci Piovi IX., že 
lidstvo za nynější doby v útrobách svých 
velmi jest rozbouřeno. Tím nemyslím bouře 
politické a válečné. 

Vím, že celá Evropa za posledních let 
nejednou duněla hromobitím válečným, a 
také nyní děsný nepokoj svírá srdce lidská: 
národové zbrojí a hotoví se k ohromným 
podnikům. 

Zdali pak jest vůle sv. otce, aby se 
na sněmu tom jednalo o těchto otázkách : 
národností, — rovnováhy, — pomezí? Cír- 
kvi zajisté není lhostejno, panuje -li pokoj 
anebo žuří-li válka mezi národy ; modlitby 
své zasílá každodenně k nebesům za svor- 
nost jak mezi knížaty tak i mezi národy 
křesťanskými. Avšak na rozhodnutí těch 
otázek sv- otec, jak svrchu již řečeno, sněm 
církevní nesvolává. Pokojné shromáždění 
biskupů v Římě nebude se obírati ani s revo- 
lucemi ani s výboji ani s smlouvami mezi kní- 
žaty anebo národy, ani s povýšením nebo s 
svržením rodu některého panovnického. Co 
celá Evropa, a pohledneme-li dále, celý i 
starý i nový svět při každé zvěsti o re- 
voluci a válce se chvěje, sejdou se tam v 
Římě, v středu veškerého křesťanstva, na 
místě Božskou prozřetedlností chráněném 
„pastýřové národů" v jedno vůkol nástupce 
sv. Petra a sv. stolice pravdy, a stojíce na 
nezvratné skále obírati se budou s očima 
k nebesům pozdviženýma s potřebami a věč- 
nou spásou duší, slovem s vyššími a trva- 
lými zájmy veškerého člověčenstva. 

A toho zajisté jest potřeba svrchovaná. 
Neboť kdož by tajil a nepřiznal, že jde za 
nynější doby o spásu duší? že jde o víru 
národů ? 

Avšak zeptá se snad někdo : „Které no- 
vé kacířství vzniklo ? — Které ? — Z lůna 
církve nevyšlo žádné ; nikdy nebylo ducho- 
venstvo tužeji spojeno u víře od jednoho 
konce světa až k druhému. Ale ze zevněj- 
ška dorážejí na církev útoky staré v nových 
podobách a s novou zuřivosti, útoky již mno- 
hosetkrát odražené a čelící proti všem člán- 
kům učení církevního. Ba ani na tom není 
dosti; děje se ještě více. S bezbožností, 
která daleko převyšuje bezbožnost století 
minulého, popírají a vyvracejí se s hroznou 
drzostí přirozené, základní pravdy nábožen- 
ské, na nichž všecken vezdejší život záleží; 
i véda má svá kacířstva a rozkol i íilosofy 
rozlučuje; sám též i rozum vystaven jest 



- 37 - 



útokům, jimiž se druhdy toliko proti víře 
brojívalo. Zvláštní osud! Víra zachovává 
dnes poklady rozumu a slouží jim za ohradu. 
Nyní potřebujete nás, vy učení badatelově! 
Vy nás co den viníváte, že nemáme ani vě- 
deckých ani jiných známostí; ale vy ubozí 
bratří, ač jste tak učení a tak rozumní, vy 
nebyli jste s to, abyste jedinou pravdu svých 
věd pevně zachovali a udrželi. A vy, pro- 
testanti, kteří jste chtěli církev opravovati, 
vy sami nyní opravy potřebujete a bolestně 
cítíte, jakou nouzi máte o dobrodiní jisté, 
pevné autority. 

Vizte a poznávejte, v jakém stavu se 
duchové lidští nalézají. V čem blouzní vše- 
cky soustavy rozervané filosofie? Po tři 
století povstávali v Německu nyní tak po- 
bouřeném a roztrženém duchové mocní, 
kteří svrhše uzdu víry ponechali se všeliké 
odvážlivosti rozumu a okázali udivenému 
světu, kam se až rozum pustiti, ale i kam 
až zablouditi může, načež takové též od- 
vážlivosti, bludy a převrácenosti v životě 
praktickém následovaly. Ale co vzešlo z 
toho náramného namáhání ducha a umění? 
Ve filosofii povstaly všecky bludy starého 
věku ; pantheism, atheism, skepticism ; v ná- 
boženství pak výklady písem jedny druhým 
co nejodpornější, jimiž celá náuka křesťan- 
ská na zmar by přišla. Ten jest ten cíl, u 
něhož se před našima očima devatenácté 
století po Kristu se vší svou duševní prací 
a snahou konečně octlo ! 

A co pozorujeme za nynější doby u 
nás?*) Tu zřejmě viděti lze, jak ohrada 
víry nábožné jest násilně proražena, zru- 
šeno jest všeliké přesvědčení na víře bud- 
si i filosofické spočívající ; převráceny jsou 
všecky pravdy rozumné a všudy se rozlívá 
povodeň tak zvané vědy, která opojena jsouc 
hrdou samolibostí zapírá i zdravý rozum a 
pomocí materialismu a atheismu lidem víru 
iv nesmrtelnost duše i v Boha odníti usi- 
luje. Pomocí tisku, časopisů, běžných se- 
šitků, románů rozšiřují se na vše strany co 
nejhorlivěji učení nejzhoubnější proti Bohu, 
duši, mravnosti, budoucímu životu, rodině a 
společnosti, tak že mnozí z vrstevníků na- 
šich v bouři těchto bludů se zmítají bez 
kompasu, bez vesla za všemi větry klam- 

*; Co tuto osvícený spisovatel praví o Francii, 
své vlasti, to platí v jisté míře dnes všudy ; nebo 
směr neznahožecký táhne se co krvavá nit os- 
novou všeho, co se za našeho věku děje, jest 
to směr protikřesťanský, antichristův, který po- j 
vstana ve Francii, v mnohých zemích odtamtud 
ge usídlil, v některých teprvé nyní se jeví ve- 
řejné, ale s zběsilostí tím ošemetnější si počíná. 



ných pochybností. Všudy tísní bouřlivá te- 
mnota ducha lidského a proniká vrstvami 
národů až na dno. 

Spolu s tím povstala veliká, vážná 
nedorozumění ve všech otázkách církve se 
týkajících, čehož pak jest ten následek, že 
se za nynější doby proti ní odevšad brojí. 
Když v minulém století ve Francii vypu- 
kla revoluce, která nyní svým děsným, kr- 
vavým krokem Evropou a celým světem 
pořád se béře, uchvátila svou hroznou bouří 
tehdáž i církev, ana časem se vyvinuvši se 
starým řádem vládním v jedno byla srost- 
la. Neumělo se v tehdejším boji proti cír- 
kvi rozeznati, co sice s tehdejším řádem 
zákonitě souviselo, aniž by pak nevyhnu- 
telně bylo potřebno, od zásad bytnostných, 
na nichž nezmněnitelný duch křesťanstva se 
zakládá. 

Povstalá tehdáž a daleko široko roz- 
šířená nenávist proti víře křesťanské žije 
u některých lidí posavade, jsouc rovněž za- 
slepena, jako jest zarytá. Lidstvo zapo.- 
mnělo v blbé nevděčnosti nesmírných do- 
brodiní po osmnácte set let prokázaných a 
neustává boje vražedného. Poněvadž tato 
povodeň v spádném běhu svém pravdu i 
lež, ctnosti i zločiny, dobrodiní i zhouby s 
sebou nese ; a poněvadž církev, nemohouc 
se nikdy usmířiti s bludem a zlobou, stat- 
ně a stále dle povolání svého lidstvo upo- 
zorňuje na klamná a podvodná slova, na 
nebezpečí nepravých učení; a poněvadž, ať 
díme všecko, mnozí zarytě nepřestávají na 
vrub církve počítati úmysly a požadavky, 
kteréž ona nikdy nechovala aniž za své u- 
znává: proto haní a tupí touž církev ne- 
znabožecký anebo svedený tisk a pobuřuje 
národy proti ní. 

A tak jest nám slýchati o tak zvaných sje- 
zdech, jichž účastníci od nikoho žádného 
mandátu nemají,- tak jest nám čítati v ča- 
sopisech a novinách mimo válečná provo- 
lání k válce společenské spolu i rouhavé 
tupení a hanobení církve, kteréž nevíme zdali 
jest více hloupé či více krvolačné ; jest nám, 
bohužel ! viděti, jak bezdůvodná zásada, dle 
kteréž se mnozí násilného odtržení církve 
od společnosti lidské domáhají, pronikla i 
v střed našich zákonodárných sborů. 

A když nedávno sv. otec pozdvihl hlasu 
svého, aby lidstvo laskavě upozornil na hro- 
znou povodeň učení bezbožného a nemrav- 
ného, které celou lidskou společnost zapla- 
■ viti a v bezedný kal nepravosti ponořitiu- 
siluje, jaký to nastal jest ryk, jaké bezdů- 
vodné, nezasloužené, nespravedlivé obviňo- 
vání ozvalo se odevšad! 



- 38 — 



Mnozí utrhali mu na cti, anižby byli 
slovům jeho rozuměli ; s bolestí jsme pa- 
třili, jak i státníci a politikové, dadoucese 
překvapiti náhlým rozčilením, až příliš spě- 
chali, aby i s své strany prohlásili onu do- 
mnělou vspornost mezi církví a nynější lid- 
skou společností, kteréž Bohu díky není. 

Taková brojení proti církvi odcizují 
zklamané národy společné jich matce, a zvy- 
šují nebezpečí, v které nás bludy uchva- 
cují. Nebot učení tato nejsou neškodná ; 
ba děje se tu dle zákona zkušeností stvr- 
zeného, který Bonald těmito důraznými slo- 
vy vyjadřuje: „Jsout vždy veliké zlořády v 
životě tam, kde jsou veliké bludy, a veliké 
bludy tam, kde jsou veliké zlořády*) My- 
šlenky jsou roditelkami činů ; blesk bije o- 
byčejně s hůry. 

Táži se každého poctivého muže : Nuže 
vy usilujete o to, abyste založili vlády ná- 
rodů a život řídili pouhým rozumem; již 
sto let se o to tak snažně pokoušíte; jak 
pak daleko dospěli zkoušky vaše ? Mravo- 
počestnost — jest-li pak lepší? Autorita — 
jest-li pak pevnější ? Války — zdali pak 
pominuly? a taktéž s nimi i bída — i ne- 
vědomost? — Jak jest medle s otázkami, 
které rozum tak plodně vždy z nova navr- 
huje, ale nikoliv taktéž snadno zodpoví dá- 
vá? Míním pak otázky o znovuzřízení a 
uspořádání společnosti, o rozměru sprave- 
dlivém práce a mzdy, o poměrech lidu pra- 
covního k pánům práci dávajícím. Nic ne- 
přeháním trvaje, že od té doby, co si roz- 
um sám a sám osobuje právo vlády nad li- 
dem, že tak vládne, jako hvězda noční nad 
stíny, kteréž přemoci nemůže, a že od té 
doby země naše jest obydlím nespokojeno- 
sti, omrzelosti, rozervanosti, — hrůzy i tam, 
kdež společenská vzdělanost nej vyššího stu- 
pně dostoupila. Devatenácté století dochá- 
zí k svému konci vůčihledě bez pokoje, 
zemdleno, vysíleno, celé nemocno. Odvá- 
žlivé by trval, kdoby řekl, že slavně kon- 
ce svého dojde, aniž by v záhubu nějakou 
neupadlo. 

IV. 

Pohled v dobu minulou. 

Avšak prosím přátele a souvěrce své, 
aby se nevzdávali přílišným citům svým a 
nepřenáhlili se v svém úsudku. Nelze sice 



*) To dotvrzují dějiny všeobecné vůbec, naší pak 
mil 6 vlasti zvlást. Uvážiti by to měli t. ř. vla- 
stenci naši, kteří usilují obnoviti ! bludy, jimiž 
před Htoletimi vlast naše i s národem aknroaž 
na dno záhuby uvržena jest; „bludy," jimž oni 
»ami nevěří, a jimž osvěta 19. století dávno od- 
rostla. 



nebýti trudnomysluým za doby nynější ; i 
řekl bych skoro, že kdoby pováže postavení 
lidstva v době nynější, nezasteskl si, neměl 
by ani citu pro čest, ani šlechetné hrdosti. 
Jsouce synové devatenáctého století dělali 
jsme si s muži souvěkými mnohé blahé na- 
děje; ale s těmi umřeme. Avšak naše krát- 
ké živobytí nepojímá v sobě dějiny veške- 
ré. Nežili jsme v století šestnáctém a dva- 
cátého se my starší nedočkáme ; církev pak 
byla včera, jest dnes a bude zítra. Musel-li 
bych říci, čeho se naději, nepředpovídal 
bych samé smutné věci; a bych srovnával 
své upomínky s nynějškem, ukázala by se 
mi přítomná doba v lečemsi lepší býti nežli 
minulá. Pohledneme-li tedy zpět do minu- 
losti, zdažli pak nenalezneme mnohá sto- 
letí, která též své nehody měla? 

Ach, pohlednu-li k malomyslnosti mno- 
hých katolíků, napadá mi na mysl slovo 
knihy moudrosti: „Neříkej, Čím jest to, že 
časové předešlí lepší byli, nežli nyní jsou ? 
nebot bláznivá jest taková otázka !" (Kaz. 
7, 11). 

Přečta tyto dny papežské bully zovou- 
cí k sněmům církevním za středověku, se- 
znávám, že stížnosti papežů na nehody svých 
časů daleko převyšují to, čeho se dnes duše 
nejbázlivější obávají. Abychom se nepou- 
štěli příliš daleko, pozorujmež aspoň, jaké 
byly časy před sněmem Tridentským? jak 
to tehdáž vyhlíželo ve světě? 

Byloť století ono v mnohém podobno 
našemu tehdejšími vynálezy, krásochutí k 
vědám a uměním, ale podobno též našemu 
zlým užíváním darů těchto. Století 16. vy- 
slalo své osady do nedávno objevené Ame- 
riky, ale dopustilo se tam spolu přehrozných 
ohavností svou lakotou a ukrutenstvím ; zave- 
dlo tam hanebnost otroctví. Odtamtud při- 
cházely náramné poklady zlata a stříbra a 
drahého zboží k zkáze mravů evropských. 
Pohledneme-li k trůnům a k vnitřnímu sta- 
vu národů, ba i církve samé tehdejšího vě- 
ku, všady se nám objevuje divadlo trudné. 
Totéž století 16. mělo Jindřicha VIII. a 
Alžbětu v Angličanech; Kristiána II. ve Švéd- 
sku, Ivana Hrozného v Rusku; rodinu AU' 
dicejskou v Itálii ; Karla IX. a Jindřicha 
Jíl. ve Francii. Tehdáž byl Řím popleněn, 
Paříž obležena. Místo opravy byla církev 
roztržena, Evropa v zmatek uvržena, kře- 
sťanstvo rozdvojeno.*) Kdo čte život výte- 
čných muži) veku tehdejšího, jako Karla 



*) Jak velmi utrpěla válkami tehdejšími v 16, a 
17. stol. vlast naše, vidno r. toho, že z 5 mili- 
onu obyvatelň v Cerhárh zbylo po SOtiletó vál- 
ce toliko 500.000, tedy 10. díl. D. 



— 39 — 



Boromejského, Františka Saleského, jaké | 
zlořády se mu tu objeví i v církvi i v lid- j 
ské společnosti vůbec! Přečtěme si bully 
papežské, vyzývající k sněmu Tridentské- 
mu, a uslyšíme, jak Adrian VI., Pavel III., 
Pius TV. ještě více si stěžují a hořekují nad 
nebezpečím křesťanstva nežli Pius IX. Skle- 
slá kázeň, zlořády, pohoršení všudy a všu- 
dy ; duchovenstvo zanedbalé, neumělé, ře- 
hole spustlé, knížata v sporu a válce, ná- 
rodové utýráni, boj zuřivý na všech stra- 
nách neustále, — takový byl věk tehdejší. 
A promluvíme-li o tehdejším sněmu, co ře- 
kneme? Svolán jsa za okoličností veletru- 
dných, nemohl se sejiti leč v městě malém 
v horách Tyrolských; šest let bylo čekati, 
až se knížatům k tomu zlíbilo ; sněm byl 
přetržen a opět započat a to v neustálých 
nespravedlivých půtkách. 

Ale všecky tyto překážky byly na zmar ; 
síla církve přemohla je všecky. A po sně- 
mu pak jaké divadlo objevuje se zrakům 
našim! Jak velicí mužové, jak hrdinská 
díla vyšla právě z tohoto sněmu dechem 
nověoživujícím, kterýž ze sněmu toho vanul 
tehdáž celým křesťanstvem ! Svatí : Karel 
Boromejský, Filip Nerský, Petr Alkantar- 
ský, svatá Teresie, Jan od kříže, František i 
Saleský, svatá Johanna Chantalská, Vin- I 
cenc z Pauly, Františkové Borgiáš aRegis, 
dědici ducha sv. Ignacia a Františka Xa- 
verského ; pak mimo tyto světce a světice 
jiní mužové apoštolští, kteří svou neúnavnou 
snahou duchovní znovuzrození národů spů- 
sobili: Petr Fourierský, kardinál Berulle a 
j. v. ; pak mnohé duchovní sbory a spasi- 
telné ústavy, jimiž duchovní a zbožný život 
všudy vzešel a rozkvetl, jimiž všudy umě- 
ní, dobrý řád a mrav s křesťanskou láskou 
znova oživly, konečně vůbec celé hnutí cír- 
kve k obnovení vedoucí. Přes všecky srá- 
ze a propasti, kterými církev svatá, tato 
laskavá máti lidstva, od tehdejší doby svou 
pouť konati musila, přešla šťastně a má 
nyní své chrámy v Jerusalemě, svobodu i 
v Pekinku i v Carhradu, svatovládu obno- 
venou v Anglicku a Nizozemí, církevní sně- 
my v Baltimoru, své blahověsty v Africe, v 
Oceánii, v Japonsku. Těší se tomu upří- 
mně, že přes všecko, čeho by si ještě žádati 
bylo, i čeho jí skutečné želeti jest, přec 
vůbec zákony věku nynějšího více než jin- 
dy k spravedlivé rovnoprávnosti hledí; že 
vojska válečná nyní lidstvo tak netýrají a- 
niž utlačují, že slabí více ochrany, chudí 
podpory, otroci osvobození nalézají. Pohle- 
dne-li při tom církev na reformám, tak zva- 
nou, která v 16. století povstala a státni- 



ctvím téhož věku jsouc podporována, staré 
řády církevní rázem zrušila; vidí, ana ve 
svém učení jsouc rozdrobena udržeti se déle 
nemůže, že jest s působením svým, s zbra- 
ní svou na koncích. Naproti tomu ukazuje 
se za nynějška v církvi katolické, jejíž zlo- 
řády prý tehdáž byly nesnesitelné přede- 
vším v čele papež, jehož výtečnost každé- 
ho k upřímné, hluboké uctivosti donucuje; 
biskupové jsou mnohem i četnější i horli- 
vější; kněžstvo nábožné, svorné, obětavé; 
řádové duchovní slynou i učeností i ctno- 
stí, jsouce pronásledováním a chudobou pro- 
tříbeni. 

A tato církev hodlajíc nyní svolati svůj 
všeobecný sněm, zve ho přímo do Říma s 
veřejností celým světem pronikající, po bez- 
pečných dráhách, po cestách ku podivu čer- 
stvých při všemožném usnadnění, kteréž jí 
vyplývá z ducha, z spravedlivého smýšlení 
a z pomůcek věku nynějšího. 

Všeobecně známo jest, že nenáležím k 
těm, kteří by oči zavírali k nehodám věku 
svého a k nebezpečím duševním mlčeli; 
ale nerad bych též k dobrodiním Božím ne- 
vděčen byl. Nezavírám očí svých k silám, 
kterými by se nám pomohlo a které Bůh 
vždy .k prospěchu své církve vzbuzuje, řídí 
I a zachovává, aniž pak chci nepozorným býti 
k odlehčením, které v nejhorších dobách 
Bůh dobrým uděluje. Dále nesmíme zapo- 
menouti, že po všecky časy jest člověk po- 
vinen zápasiti i že každá doba svou úlohu 
a s ní své nesnáze má. Nestěžuji si na 
dobu naši, neklnu jí; nezoufám na národech, 
neprohlašuji kletbu nad knížaty. Knížata 
nejsou všemohoucí,, majíce sami s mnohými 
obtížemi zápasiti ; modlím se za ně, jakož 
to církev činí a velí. Dávám na srozumě- 
nou co mohu a varuji před tím, co se státi 
může, všecky i knížata i národy a žádám 
za věrné a upřímné spolupůsobení k veli- 
kému dílu církve, k vzdělání a posvěcení 
světa. 

Troje zlo časové především dostoupilo 
za nynější doby nejvyššího vrcholu a do- 
dává nám důvodu k trpkým steskům : úpa- 
dek víry, působený a urychlený protinábo- 
ženským vedením studií vědeckých a filo- 
sofických ; potom prostopášnost mravů, roz- 
šířena tisícerými prostředky svůdnictví a 
zkaženosti, konečně nespravedlivá nedorozu- 
mění mezi církví a národy, spůsobena a udr- 
žována od nepřátel všeho náboženství s obli- 
bou obzvláštní. 

Jsouť lidé, kteří za to mají, že tato 
trojí rána působena jest třemi pruty jedné 
metly, kterouž považují za největší zlo i 



- 40 - 



nynějšího i minulého Času, — t. revoluce. 
Avšak slovo to jest neurčité — obojetné, 
tak že tomu, kdo ho užívá, dle libosti co 
příšera se vztýčí až k oblakům. Ale to 
jest pravda, že svrchu řečené trojí zlo živí 
a udržuje v lůnu společnosti lidské roztrž- 
ku v smýšlení, odpor proti Bohu a vší au- 
toritě, pýchu a nenávist, jimiž se právě re- 
voluce živí a neustále vzbuzuje. 

(Pokračování.) 

Ovoce kříže. 

Sedmero postních kázaní.*) 
I. O křtu svatém. 

„Křtem mám býti křtěn a kterakž 
jsem soužen, dokudž se nevykoná." 

(Luk. 12. 50.) 

Dnové radovánek pominuli, Čtyřiceti- 
denní půst nastal. Církev svatá nezpívá 
více radostné Alleluja, ona truchlí. — A ne- 
máme i my podstatné příčiny zármutku? 
Snad i mnozí z nás světu se oddavše u- 
štknuti jedem hada krvácejí a jiní opět po- 
volivše žádostem těla poranili se na duši, 
v hříchy, nemoc to duševní, upadnuvše. 

Nechválím takovýchto poklesků, ale ne- 
nezoufejte ! Jako druhdy povýšil Mojžíš na 
poušti hada měděného a ti, kdož hady pal- 
čivými ušknuti byli, kajicím pohledem na 
hada měděného uzdraveni jsou: tak i cír- 
kev svatá v tomto svatopostním čase povy- 
šuje kříž na oltáři, aby všickni litostí pro- 
niknuti pohlíželi na znamení toto, jež při- 
neslo a přináší zdraví nemocným, život 
mrtvým. 

S důvěrou tedy pohleďme vzhůru, z ran 
Kristových prýští se léčivý balsám do ran duší 
našich a těšme se z toho ovoce, kteréžto 
uzrálo tam. Jako strom poznáváme po o- 
voci, tak poznáme a vřeleji sobě zamiluje- 
me strom sv. kříže po jeho milostném ovo- 
ci jej posuzujíce. Tážete se, které to mí- 
ním ovoce sv. kříže?' 

Vy je znáte, vy jste ho již okusili — 
jsou to svaté svátosti. 

A jako ovoce nejlépe chutná se stro- 
mu utržené ; tak i my v tomto svatopostním 
čase u paty kříže o sv. svátostech, ovoci 
to uzrálém na stromu sv. kříže, rozjímati 
budeme. 

Neuvedeme sice všecko o každé sv. svá- 
tosti na paměť; přece však o každé něko- 
lik spasitelných pravd. 

Ve jménu Páně započnémež dnes s 
první sv. svátostí, na kterouž poukazují 
slova : „Křtem mám býti křtěn a kterak jsem 
soužen, dokudž se nevykoná !" Slova tato 



*) V seminářském chrámu P. t Praze r. 1868. 



vyřknul Spasitel, když ještě vyučoval a vy- 
slovil jimi touhu po utrpení a smrti za nás. 
Křtem míní tu Kristus Pán hořkost utrpe- 
ní svého; míní tu kalich, který piti bude 
za hříchy člověčenstva; míní tu všelikou 
nevýslovnou tíseň a bolest a proto volá : 
„Křtem mám býti křtěn" atd. 

Toužil sice Spasitel náš po celý život 
svůj po křtu utrpení, nejvíce však na sklon- 
ku života. Při poslední večeři zvláště ka- 
ždé jeho slovo tolik znamená, jakoby řekl : 
„Křtem mám býti křtěn" atd. 

Touhu tuto vyslovuje řka k Jidášovi: 
„Co Činíš, učiň spěšně ! u Touhu tu vyslovuje 
vece k apoštolům: „Vstaňme, pojďme od- 
tud !ř Touhu po křtu utrpení znamená ka- 
ždý jeho krok na horu Olivetskou. — A- 
však v jakém spojení jest křest utrpení ne- 
beského Mistra s naším křtem vody? Na 
tuto otázku nám odpovídá sv. Pavel, řka: 
(Rím. 6, 3. 4.) „Kteřízkoii pokřtěni jsme v 
Kristu Ježíše, v smrt Jeho pokřtěni jsme 
a vštípeni ku podobenství smrti jeho' u Zdaž 
nevyznamenávají slova apoštolova,' že křtem 
vody jsme se podobnými stali trpícímu, sebe 
samého zapírajícímu, umírajícímu Spasiteli ? 

Ano, kdo křest vody přijal podoben 
jsa učiněn Kristu Pánu, má též s K. po u- 
utrpení toužiti a snímvolati: „Křtem mám 
býti křtěn" atd. Pravý křesťan věda s kým 
trpí, rád takto volá, rád utrpení přijímá, 
rád trpí. A proto rozjímejme dnes, že křest 
vody zavazuje křesťana : 

1. k trpělivosti v utrpení a 

2. k zapírání sebe samého. 

1. 

Křest vody zavazuje křesťana k trpěli- 
vosti v utrpení. Vykoupení naše od viny 
hříchů a trestů jest veliké tajemství. Jak 
to možno, že snášel Kr. P. tolikeré strasti, 
úzkosti a muky za nás ? A jakž to možno, 
že zásluha jeho poslušnosti, přebolestné smrti, 
jest i zásluhou naší ? 

Nejmilejší! kdyby se byl Bůh nestal 
člověkem nám ve všem podobným, vyjma 
hřích, nestávalo by vykoupení, zásluhy ; 
neboť padl člověk hříchem svým do přehlu- 
boké propasti, roztrhl hříchem svým onu 
milostnou pásku lásky, jež se líbila Bohu 
a spojovala tvora se Stvořitelem. A kdo 
mohl člověka s rozhněvaným Bohem opět 
smířiti, ze smrti duchovní ku pramenu ži- 
vota, k Bohu jej opět povznésti ? Či mohl 
snad některý člověk pokolení lidskému 
vyjednati ztracenou milost ? 

Chválíme' hrdinu, když v tuhé bitvě 
krev, život svnj za jiného dává ; ale co se 
dotýčc vykoupení od vlny hříchů a trestů 



- 4 



í - 



věčných, tuť hříšník hříšníku nespomůže, 
hříšník hříšníka neočistí. — A my vši- 
ckni byli jsme hříšníci; „nebot jako skrze 
jednoho člověka hřích na tento svět přisel a 
skrze hřích smrt, tak smrt na všechny lidi 
přešla, v němž všickni zhřešili !* (Rím. 
5, 12) 

Ci mohli snad blažení sborové andělů 
člověka vykoupiti? Nikoliv! Zdaž nejsou 
i andělé tvorové obmezení, pádu podrobe- 
ní, ano neprovinili-li se v skutku někteří 
proti Bohu ? Síla, mohútnost jejich nemo- 
hla ospravedlniti člověka a všecko, což by 
byli mohli vykonati, neučinilo by zadost svr- 
chovanému, neskončenému Bohu. k proto 
Syn Boží musil státi se člověkem, aby shla- 
diti mohl rány hříchu a zásluhu neskona- 
lou vydobyti a přivlastniti . ji člověčenstvu. 
A hle to učinil K. P. „Ow byl,* jak Apo- 
štol národů svědčí, „prvorozeným bratrem 
mezi bratřimi mnohými. 1,1 (Rím. 8, 29.) Jako 
prvorozený syn v nepřítomnosti otce jest 
hlavou celé rodiny a milosti a dobrodiní 
jemu prokázaná na všechny členy rodiny se 
vztahují : tak Kr. Pán dal a přivlastnil vše- 
cky zásluhy své rodině, církvi svaté, do 
kteréžto jsme my přijati byli na křtu sv. 

Nejsa pokřtěn byl jsi jako ratolest 
ulomená, jako oliva planá, vyrostlá na starém 
hříšném Adamovi ; ale svátostí křtu vštípen 
jsi byl v kmen jiný, v tělo Kristovo a proto 
zásluha Kristova se stala i tvou zásluhou. 

A že v skutku tak bratrského poměru 
stává mezi Kr. a pokřtěnými, vyslovil Pán 
sám řka: „Já jsem vinný kmen, vy jste ra- 
tolesti; kdo zůstává ve mne a já v něm, tent 
nese ovoce mnohé, nebo beze mne nemůžete 
ničeho učiniti." (Jan 15, 4). Na poměr tento 
naráží i sv. Pavel, an jmenuje Kr. „kořenem 
svatým, a křesťany Jeho ratolestmi." A žatou 
příčinou jako ratolest ze vláhy kořene svého 
žije, kvete a ovoce nese: tak i ty údem 
jsa těla Kristova s Kristem máš žiti a z 
něho život ssáti, aby vidno bylo na tobě, 
připodobněném ku smrti K. P. i společen- 
ství smrti jeho. A co byl život J. Kr., 
ne-li hořkost a utrpení ? První zajisté jeho 
pláč tam v jeslích betlémských tolik zna- 
menal, jako slova : „Křtem mám býti křtěn" 
a t. d." Po celý život trpěl K. P., ale nej- 
více na konci. Popatřte tam na horu Oli- 
vetskou ! Sotva že přešly jeho sv. nohy 
přes potok Cedron, ohlíží se po svých uče- 
nících, jakoby jim říci chtěl : „Můžete i vy 
kalich piti, který já piti budu ?" Na to 
padá na kolena svá, tvář jeho dotýká se 
země, Pán se modlí — a co vidí v duchu, 
co slyší? Hluk žoldnéřů dotýká se sluchu 



jeho; on je vidí přicházeti s kyji, mečí, 
provazy. Zří nebeský mistr náš, jak veden 
bude od nespravedlivého soudce k nespra- 
vedlivému soudci, kdež naň čeká trnová 
koruna, těžký kříž, bolestná pout na horu 
Kalvárii. Však co více ; jako prudký příval 
hrne se naň veliká tíž hříchu od onoho v 
ráji až na ten nejposlednější, pokud světa 
stávati bude. Pán vidí, že jeho krev na- 
darmo pro mnohé prolita bude; neníť ho 
tajno, že mnozí jej lehkomyslností budou 
zrazovati, nevěrou zapírati, lakomstvím pro- 
dávat!, utrháním, mstivostí, zlolajicností po- 
ličkovati, nečistým myšlením, nestoudnými 
činy obnažovati, zkrátka, abych slovy Apo- 
štola národů mluvil: Pán předzvídá, že mnozí 
jej hříchy svými „poznovu křižovati budou." 

To předzvídá Pán, a co činí? 

Utrpení se počíná a nebeský Mistr 
neprotivuje se bolestem, nýbrž do vůle Otce 
se odevzdávaje volá: „Otče, ne má vůle, 
ale Tvá staň se/" Utrpení se končí a 
Pán nezoufá, nýbrž opět volá: „Otče, v ruce 
Tvé poroučím ducha svého!" Hle, zdali 
se nevyplnilo doslovně na Vykupiteli našem 
proroctví : „Obětován jest, protože sám chtěl 
a neotevřel úst svých. Jako ovce k zabití 
veden bude a jako bevánek před tím, kterýž 
ho střiže, oněmí a neotevře úst svých.'' 1 flsai. 
53, 7.) 

„Nezlořečil Pán, když jemu zlořečili, 
nehrozil, když trpěl, ale vydával se soudí- 
címu ho nespravedlivě." (I. Petr. 2, 23.) 
Tak trpěl Pán. A my, údové těla jeho, ku 
podobenství smrti jeho vštípeni na křtu 
svatém, nechceme trpěti ? Kéžbychom i 
my pochopili smysl slov: „Křtem mám býťv 
křtěn" a t. d.; kéžbychom i my jako Pán 
trpěli trpělivě! Nejmilejší! křest vody za- 
vazuje nás k trpělivosti v utrpení. Proto 
již na křtu sv. znamenáni jsme byli svatým 
křížem, aby se naznačilo, že křest utr- 
pení jest naším podílem, aby se nazna- 
čilo, že kříž, život Krista P. zjeven býti 
má na našem smrtelném těle. Či může 
být jinak, když trpěla hlava, Kristus Pán, 
aby netrpěli údové, křesťané? Kdo skrze 
křest vody spasen býti chce, tenť i křest 
utrpení rád na se přijití má ; ano křest vody 
může býti křtem utrpení, jenž křtem krve 
se nazývá, nahražen. Mohl bych vyprávěti 
mnoho příkladů o křtu krve, kterou nepo- 
křtění křtem vody, pro Boha, pro Kr. vy- 
lili ; mohl bych vás uvésti do pohanských 
časů, kdež za pronásledování Římských eí- 
sařů vrátní, žoldnéři, katané a jiní pohané 
uzřevše stálost mučenníků, dotknuti milostí 
Boží, bez prodlení Krista vyznali a nejednou 



— 42 — 



na témž místě zabiti byli, na kterémž mu- 
čenníka skonávati viděli; avšak z přemno- 
kých uvedu toliko jeden příklad. 

Dívka římská jménem Emerenciana ne- 
byla ještě pokřtěna křtem vody, když směle 
se protivíc modloslužebníkům, Čest a jméno 
Kr. P. hájíc, ukamenována byla, a církev 
sv. světí její výroční památku a dotvrzuje 
tímto, majíc Emerencianu za světici Boží, že 
křtem utrpení, křtem krve pokřtěna do ne- 
beského království vešla. Mnozí tedy svatí 
jen křtem utrpení do slávy nebeské vešli ; 
ale nikdo z dospělých křesťanů, ba ani ne- 
mluvně beze křtu utrpení neuzří nebeského 
Jerusaléma. Či netlumočí i to dítko, sotva 
že se narodilo, pláčem bolest svou? Když 
tedy tomu tak, když křest vody každého 
křesťana zavazuje k trpělivosti v utrpení: 
rádi trpme s Kristem a rceme se sv. To- 
mášem: „Pojďme i my, abychom umřeli s 
ním!" (Jan 11, 16.) Heslo naše v tomto 
slzavém údolí budiž : ,,Křtem mám býti 
křtěn a t. d. " 

A protož bratře, sestro v Kr.! když 
trapná nemoc svírá prsa tvá, když chřadna 
sil pozbýváš a vidíš před sebou smrt blízkou : 
nezoufej, nýbrž trpělivě trp, a pomni, že na 
jméno trpícího Kr. pokřtěn jsi. Nehoda 
když za nehodou a neštěstí za neštěstím 
jako zhoubná mračna na tebe se hrnou: 
nezmalomyslni, alebrž na Ukřižovaného upři 
zrak svůj, na jehožto jméno pokřtěn jsi. 
A jestliže nezaviněná chudoba, nouze, bída, 
jako zloděj přepadají tebe: netrať mysli, 
ale na Kr. pohled, jenž sám o sobě řekl : 
„Lišky mají doupata svá a ptáci hnízda, ale 
Syn člověka nemá, kdeby hlavy sklonil." 
Jednu však bolest v tomto svatopostním 
čase obzvláštně odporoučím tobě, bolest to 
nad hříchy tvými. Ku slzám kajicnosti, 
které sice oko kalí, duši ale bělí, zavázán 
jsi i křtem vody; neb bolestí i nad tvými 
hříchy proniknuta byla duše Spasitele, k 
jehožto podobenství vštípen jsi byl na křtu 
sv. Pročež takovouto bolestí zkormoucen 
rád a ochotně volej : ,, Křtem mám býti 
křtěn" a t d. a uznej, že úkolem tvým po 
křtu svatém jest s Kristem žiti, v Kr. trpěti. 

Avšak též hříchům spáchaným máme 
umírati, zlé náklonnosti mrtviti, křižovati, 
Bebe zapírali : i k tomu nás zavazuje 
křest vody. 

2. 

Kristus Pán, jak Apoštol národů praví, 
„umřel hříchu," a napomíná nás, abychom 
i my připodobněni jsouce smrti Jeho umře- 
li hříchu a živi byli v Kristu Ježíši, Pánu 
našem. 



Co znamenají slova „umřel hříchu?" 

Tížila snad svědomí Krista P. některá 
vina, nějaký hřích, kteréhož jej Bůh spro- 
stil pro nadpřirozenou lítost a nevýslovnou 
bolest, kteroužto stísněn volal: „Křtem mám 
býti křtěn" atd. ? Daleko budiž toto rouha- 
ní od nás ! Slovy : „umřel hříchu" chce Apo- 
štol říci, že umřel Spasitel za hříčky člo- 
věčenstva, za duchovní smrt lidstva, zlomiv 
moc pekla a roztrhnuv pouta hříchů, vazby 
zlých náklonností a náruživostí, kteréž člo- 
věčenstvo svíraly, usmrcovaly. Avšak ne- 
toliko sproštění hříchů dostalo se nám smrtí 
Kr., jí nám i život milosti, již jsme hříchem 
prvotným a jinými ztratili, zjednán. Pod 
křížem pohřben jest hřích a z půdy krví 
nejsvětější skropené pučí se život milosti, 
kterouž uložil R ve sy. svátostech. A této 
milosti i my jsme se oučastni stali na křtu 
sv. ; neboť i s nás v této tajuplné koupeli 
smyta byla skvrna hříchu prvotného, i my 
umřeli hříchu a život nový, život milosti v 
nás štípen byl. Pokřtěn jsa znovu jsi se 
zrodil ; a „v znovuzrozených, jak sv. sněm 
Tridentský praví, nemá v nenávisti Bůh ni- 
čeho, protože nic odsouzení hodného není 
na těch, kteří opravdově spolupohřbeni jsou 
s Kristem skrze křest; ale nevinnými, ne- 
poskvrněnými, čistými, Bohu milými se stali, 
tak že žádná překážka více brány nebeské 
jim nezavírá." Ku cti slouží to dítkám, 
když z urozených rodičů se narodily : a kře- 
sťan, jenž se na křtu sv. z Ducha Sv. znovu 
zrodil, stav se ze svna hněvu synem zalí- 
bení Božího, směl by sobě této urozenosti, 
tohoto synovství a dědictví Božího nevážiti ? 
Jsa pokřtěn, jako dítko přistoupiti jsi mohl 
k Bohu Otci nic se nestrachuje trestů, vždyť 
krev Syna jeho, milost Krista P. ozařovala 
duši tvou. Pokřtěn jsa se sv. Pavlem jsi 
mohl zvolati : „Živt jsem ne jií já, ale i živ 
jest ve mně Kristus!" (Gal. 2, 20.) 

Hle ! „takovou lásku dal nám Otec, 
abychom synové Boií slouli i byli." (I. 
Jan 3. 1.) 

Avšak kdožby dokonale vypsal a uvážil 
velikost milosti obdržené na křtu sv.? Této 
milosti, tohoto synovství a dědictví B. vě- 
dom sobě byl nábožný král francouzský 
jménem Ludvík, jenž rád říkával: „Větší 
slávy, větší důstojnosti nabyl jsem v Po- 
siaku, kdež jsem křtěn byl, nežli v Remeši, 
kde za krále korunován." Kéžbychom i 
my o milosti na křtu sv. obdržené takto soudili! 

Avšak ačkoliv taková milost na křtu 
sv. nám byla udělena, přece ponechán jest 
v nás osten hříchu, žádost těla, smutný to 
I následek hříchu prvotného, aby v křesťan- 



- 43 - 



ském boji ctnost naše utvrzena byla. Ale 
neděje se tak; mnozí oddávajíce se žádo- 
stem těla, neprospívají v ctnosti, nýbrž z 
hříchu do hříchu padají, tak že konečně 
hřích nad nimi opanuje. A jaké to neštěstí, 
když hřích panuje nad člověkem ! Neboť 
kdo žádostivosti povolil a kým hřích vlá- 
dne: tomu neprospěje úzkostné volání Kri- 
stovo „Křtem mám býti křtěn" atd; na tom 
zmařena krev P., tomu není pláten křest 
vody, vždyť svévolně hříchy svými potrácí 
milosti a vzdává se synovství Božího. Ne- 
stane se a státi se nemůže z pokřtěného 
hříšníka svatý, dokud hově svým žádostem 
více miluje peklo než nebe, více ďábla než 
Krista; dokud jest přítelem, otrokem toho, 
jenž jest „otec hříchu od počátku." A jak 
mocně svádí žádostivost k hříchu, jak se 
nechce podrobiti vůli B., svaté církve, před- 
stavených, a jen dle svých chtíčů jednati 
chce ! Pohledněte do světa a spatříte tam 
ono mocné evangelium žádostivosti ! Uvi- 
díte tam sice divy ve védách a umění a 
průmyslu, zdáti se vám bude, že na vrchol 
vzdělanosti dospěl svět, jelikož nespatříte 
tam prostředku, kterýžby neupokojoval žá- 
dost těla, žádost očí. Hle jako zaslepení 
jedni jen po bohatství, po mamoně a po 
pohodlí se shánějí, žádný prostředek za 
zlý nemajíce. Pravidlo, jímž se takoví řídí, 
není zákon Boží, jenž zní „Nepokradeš," ný- 
brž zchytralost ; ta jim při zjevné kráde- 
ži, při ošemetné lichvě pomáhá. Jiné 
opět tam spatříte řady smyslníků, kte- 
říž v hodování, v obžerství a opilství tělu 
svému hovíce hříchy pášou, o kterých me- 
zi křesťany ani řeči býti nemá. Takovíto 
smilníci domnívající se, že toliko ku poží- 
vání se zrodili, daleko jsou za pohany, neb 
to, co střízlivým pohanům svaté bylo : pa- 
nenskou nevinnost nohama šlapou ; za žert, 
za maličkost považujíce, když kvítko pa- 
nenské nevinnosti, manželské věrnosti po- 
špiniti, rozdrtiti mohou. 

Nepodobá-li se smyslný a žádostivý 
svět divoké řece, kteráž vše do víru zhou- 
bných žádostí trhá, vrhá a přibližujících se 
v hluboké propasti pohřbívá? 

Tak vévodí evangelium žádostivosti! 
Také nám hrozí toto nebezpečí, neboť i my 
žijeme v tomto světě, kdež všecko dle slov 
sv. Jana r jest žádost téla, Žádost očí a pý- 
cha života." 

Kdožby tu nezvolal, když žádost těla 
nás k zlému ponouká a trápí, se sv. Pavlem: 
„Ach já nešťastný člověk, kdož mne vy- 
svobodí z těla smrti této !" (Řím. ?, 23.) 
Kdožby v takové tísni, když tak mocný ne- 



přítel spasení našeho na nás doléhá, ne- 
vzdechl sobě s Kristem: „Křtem mám býti 
křtěn" atd. Ano, kdo zkusil a poznal, jak 
nebezpečný nepřítel spasení našeho jest žá- 
dostivost: tenť porozumí slovům tak vrou- 
cně k ostražitosti nás napomínajícího Apo- 
štola: „Nepanujž tedy více hřích ve vašem 
smrtelném těle, tak žebyste poslouchali žádo- 
stí jeho, aniž také vydávejte oudů svých hří- 
chu za nástroj nepravosti ; ale oddávejte se 
Bohu, jako * mrtvých oživlí a oudy své vy- 
dávejte za nástroj spravedlnosti Bohu. u 
(Řím 6, 11. 12.) 

A nemá-li v nás hřích panovati, nesmí- 
me onomu ostnu hříchu, nesmíme žádosti- 
vosti hověti, nýbrž ji potlačovati, mrtviti, 
křižovati, zapírati se musíme. Zapírati se 
musíme, nepříjemné to slovo a hořký ob- 
sah jeho. Avšak nejsme křesťané? Co 
činil Pán náš, jehož těla údové učiněni jsme 
byli na křtu sv.? Pomlčím o jeho naroze- 
ní, o jeho chudobě, jen na poslední doby 
života jeho upomenu. Tam na hoře Oli- 
vetské padli žoldnéři před ním, před jeho 
prosvítajícím božstvím! Hle, jak se skrýti 
a pryč odejiti mohl; jakož i v této nevý- 
slovné tísni prošiti mohl Otce svého o pomoc 
a více než dvanácte pluků andělů byl by 
poslal Otec jemu. A pohledněte na Pána 
svého před Pilátem! Právem řekl jemu 
Pán : „Neměl bys nade mnou moci, kdyby 
ti nebyla s hůry dána;" a doložiti mohl: 
Já s Otcem jedno jsem, všemohoucí jako On ! 

Avšak Pán neskrývá se, nežádá andělů, 
nýbrž dobrovolně tam žoldnéřům podává vše- 
mohoucí ruce, dobrovolně a ochotně tu před 
Pilátem nechává se bičovati, snáší posmí- 
vání, přijímá křivý soud, a přijímá na svá 
bedra kříž On, jenž jest „oblesk slávy a 
obraz podstaty Otce^ a nesa všecky věci 
slovem moci své." (Žid. 1, 3.) Hle, zmařil 
sebe Syn Boží, přijav spůsobu služebníka; 
ponížil sebe sám, poslušen jsa k smrti a to 
smrti kříže; tak zapíral se Mistr náš! 

A my nechceme se zapírati? Zapírání 
sebe jest od té doby, co jsme na jméno 
zapírajícího se Ježíše pokřtěni byli, naší 
povinností ! Již stávaje se křesťanem odřekl 
jsi se satanáše a skutků jeho; již tenkráte 
vypověděl jsi válku světu, náruživostem těla, 
pýše, za jediného Pána sobě obrav zapíra- 
jícího se Ježíše, neboť na otázku „Věříš v 
Jesu Kr., Syna jeho jediného, Pána našeho/ 
dána odpověd ve jménu tvém „věřím." A 
nyní, když jsi povyrostl, když dospěl rozum 
tvůj, chceš opustiti prápor Kr. a nechceš 
se znáti k slovům jeho: „Křtem mám býti 
křtěn ?" Právem haníme onoho vojína a 



— 44 — 



nazýváme jej bídným sketou, jenž dotud 
věren práporu, dokud nebezpečí, nepřátelé 
neruší mír a pokoj země; utíká však, jak 
mile tuhý boj nastati má. 

A co bych říci měl o křesťanu, jenž 
sice na křtu sv. obdržel a má na duši své 
nezměnitelné znamení zapírajícího seKrista,v 
jednání, konání, v životě svém ale k němu 
se nezná, ano jej zapírá prodávaje sebe pá- 
nům jiným, hříchům a náruživostem za o- 
troka? Nebuduť takového odsuzovati, onť 
odsoudil sebe sám; to ale dím, že tomu, kdož 
neshromažďuje s Kristem, kdo nekrotí žá- 
dostí svých, neprospěje křest vody. Onť 
zůstane sice údem těla K., on zůstane sice 
ratolestí na kořenu živém a svatém, ale pro 
Bůh ! křesťanem mrtvým, ratolestí suchou, 
neboť živí údové těla K. „tit, H jak Ap. ná- 
rodů praví, „ukřižovali tělo své s hříchy a 
s žádostmi 11 (Gal. 5, 24.) 

Pročež bratří znajíce povinnosti, vědou- 
ce, že úkolem každého křesťana po křtu 
sv. jest, s Kr. trpěti, s Kristem sebe za- 
pírati; připodobněni jsouce Kristu, „nepři- 
podobňujte se tomuto světu, nežijte podle těla, 
jelikož nejsme dlužníci těla, abychom podle 
tela živi byli. 11 (Rím. 12, 2.) f ,Budete-li po- 
dle těla živi, 1 ' tak napomíná sv. Pavel, ,.ze- 
mřete, budete -li ale duchem skutky těla mrb- 
viti, živi budete.^ 1 Povinnosti takové vždy 
na zřeteli majíce nesvolte v hřích, kdyžná- 
ruživosti vás ponoukati, klam a mam dá- 
bia a světa vás k hříchu sváděti budou: 
nýbrž násilí sobě činíce v takovýchto tra- 
pných dobách rcete : „Křtem mám býti křtěn 
atd.," ale nesvolím v hřích, zapírati se 
budu. V tomto svatopostním čase jděmež 
i my na poušť s Kristem; a na poušť půj- 
deme, když více na nebe než na zem my- 
sliti budeme, když méně pokrmů požívati 
budeme, masitých v určitý čas se zdržují' 
ce. „Sobě sám poroučej, zdržuj se 1 ' tak 
volali pohanští mudrcové a křesťané ne- 
chtěli by uposlechnouti volajícího k nim Spa- 
sitele: „Kdo chce přijíti za mnou, za- 
přiž sebe sám, vezmi kříž svůj a následuj 
mne?" 

Ano přislibte a plňte, že oči na uzdě 
držeti budete, „aby se nestalo necudné oko 
necudného srdce poslem" (sv. Jarolím). Ne- 
poslouchejte ničeho, aniž čtěte, co mravy 
kazí; jazyk svůj též kroťte; „v mlčení budiž 
síla vaše." A kdožkoliv jste až posud ta- 
kým spfisobem nad sebou nebděli , zpytuj- 
te svědomí své, hledajíce hlavních příčin, 
ježto vám nejvíce v následování Krista pře- 
kážejí. Vynalezše je, proti nim jakožto svým 
ouhlavním nepřátelům vší silou bojujte. Boj 



tento spasitelný se vám podaří ; jen počně- 
te a vítězstvím korunována bude práce vaše. 
Není tedy v šloví ch : „Křtem mám býti 
křtěn" atd. pouhý pelyněk a hořkost, v nich 
uschována i radost, útěcha, vítězství. 

Křesťanský boj bojujíce, nikdy nezapo- 
mínejme, že pomine toto slzavé údolí, že nás 
bolest a žalost trápiti přestanou a pak kdo 
následoval K. v utrpení a zapírání sebe sa- 
mého, že jej následovati bude v slávě jeho ; 
neboť „kdež já jsem, u praví Spasitel, „tut 
i můj služebník bude i( a Apoštol dokládá, 
že utrpení tohoto života nejsou rovna slá- 
vě, kteráž zjevena bude na nás. 

Požehnaný budiž tedy den našeho křtu 
vody, jenž nás sice zavazuje ku povinno- 
stem nesnadným, otvírá však též bránu k 
druhým svátostem, pravým to zdrojům ne- 
beské blaženosti již zde na zemi. A pro- 
tož vděčností proniknut za křest vody vo- 
lej v srdci svém : 

„Kristus budiž věčně moje heslo, 
praporec můj — svatý jeho kříž! 
Neb i pro mne na Golgotu neslo 
svaté tělo hroznou dřeva tíž ! 
Zbraň má — spasitelná víra, 
outočiště přesvatých pět ran. 
S Kristem živ jest, světu kdo umírá, 
smrtí jeho nám byl život dán ! ťt Amen. 

Jos. Meloun. 

Moje láska. 

Obrázek ze života mladého kaplana. 
Od Fr. Pravdy. 

in. 

Když si děti hrály, Ludmila si hrála 
také, ale netěšilo ji to, ba ani jí to neslu- 
šelo. Běhala, ale nikoho nedohonila a ne- 
chytila ; házela obroučkem, ale nedostala 
ho vysoko a vždy jí upadl na zem. 

Nechala toho vždy brzy, přiblížila se 
a přistoupila ke mně, já ji vzal za ruku, 
dívali jsme se na skotačivou, bujnou mládež 
a Ludmila byla veselejší, byla blaženější u 
mne než mezi ní. 

Ona ani hezky nezpívala a nezpívala 
ráda, ale když zpívaly děti, poslouchala je 
s velkou oblibou a byla jako roznícena a 
jako nadchnuta. 

Připravil jsem dětem na konci školní- 
ho roku přislíbenou besedu, hrály si, zpí- 
valy, deklamovaly a pak také tančily. 

Ludmila nedeklamovala a kdy/ nni na 
tanci nebrala podílu, pravil jsemkní:„Li- 
duško, což ty netančíš?" 

„Ne, w odpověděla mi. 



± 45 - 



„Proč ?" 

„Mne to nebaví." 
„Zkus to aspoň." 

Zasmušila se a vrtěla hlavičkou, že 
nechce. 

Nutil jsem ji a ona §e mi přiznala, 
že ani neumí. 

„Nemusíš to uměti," řekl jsem, „ne- 
záleží na tom, ba nestojí to za nic a mno- 
hému člověku to již přineslo zkázu." 

Rozuměla mi, vyjasnila tvář, stáli a 
chodili jsme spolu a děti okolo nás skáka- 
ly a křepčily. 

Bohatší a zámožnější přinesly s sebou 
rozličné pokrmy, bylo tu maso, byly tu 
koláče a buchty a chudé jedly s nimi. 
Mnohý ubožáček třásl se na vystavené 
pochoutky a laskominy, doma jich nikdy 
neměl, tu najedl se jich do syta a ještě 
si s sebou vzal zbytky. I ty, co doma je 
často mívaly, chtivě se po nich ohlížely 
a pak s velkou chutí se daly do jídla. 
Každý si bral, co přinesl jiný, zakládal si 
na tom, že se má dobře a že slaví hostinu 
a — jen Ludmila si z ní nic nedělala. 

Jedla také, ale jedla málo a nic ne- 
bylo viděti, že by to měla za ňákou la- 
hůdku. Tělo žádalo potravu, dala mu ji, 
naplnila jeho potřeby, zahnala hlad a jinou 
rozkoš v tom nehledala a nenalezla. 

Sloužili jsme spolu druhým, Ludmila 
jim přála lahůdky, byla u mne a byla se 
mnou, to jí bylo milejší, vzácnější. 

Dělal jsem s dětmi výlety, Ludmila 
byla s námi a plesala, ale neplesala nad 
tím, nad čím plesaly společnice její. 

Chlapci si hráli na vojáky, měli své- 
ho velitele, podvelitele, tambora a prapo- 
rečníka. Když jsme se sešli s žáky z fili- 
ální školy, vedli spolu vojnu, sváděli bitvy 
a dobývali pevnosti a hradby. 

Dívky provozovaly jiné hry a Ludmi- 
la byla štastna, že je — v Boží přírodě, 
může se jí se mnou obdivovat, může mluvit 
o všemohoucím Stvořiteli. Hle, každý čer- 
víček, každý brouk a každý motýl, ptáci i 
čtyřnohá zvířata hlásaly jí Ho a květinky 
na poli byly také jeho dílem. I poznávala 
Ho ve všem a když ten malý skřivánek 
vznášel se k Nému nahoru, hledělo oko její 
za ním, chtělo proniknouti nebesa a duch 
její je v skutku pronikl, viděl život nesmr- 
telný a viděl slávu věčnou. 

Ludmila tu stála jako u vytržení, já 
ji z něho probudil, ona přitulila se ke mně 
a pak s dětmi se již vyrážeti nemohla, ne- 
vážíc si tělesných rozkoší a světského veselí. 
Byla mi pořád na blízku, patřila ke mně, 



doplňovala mne, toužili jsme po sobě a 
nikdy jeden druhého jsme se nenabažili. 

Mně se po Ludmile opravdu stýská- 
valo, vyhledával jsem ji a těšil jsem sena 
ni. Ve škole nescházela nikdy a já vždy 
již napřed . byl žádostiv, kterak zase spojení 
a příbuzenství duševní se mnou dokáže. Vidě- 
la mi v očích, co si myslím, dala mi odpověď 
zcela takovou, jakou jsem žádal, poznala 
pravdu z té strany, z jaké já ji viděl, díva- 
la se na ni zrakem mým, rozumem mým 
a vyvedla na světlo, co žilo ve mně a co 
žilo také v ní jsouc vlastností mého a je- 
jího ducha. 

Děti se připravovaly k svaté zpovědi 
a k svatému přijímání; Ludmila pronikla 
hluboko do svatých tajemství a jdouc k 
zpovědi a jdouc k sv. přijímání ponejprv, 
zpovídala se a přijímala Tělo Páně, jako 
by to již od jakživa byla činila. 

Mnohé jiné dítě jevilo snad větší ná- 
božnost, větší vroucnost a větší pokoru než 
Ludmila, ale poznání nemělo důkladnější 
a víru nemělo silnější. 

Ludmila se chovala, jako by se něco 
dělo, co se samo od sebe rozumí, co bylo, 
je, musí být a bude a co duši prospívá 
vnitřní podstatou, závisí od této a ne od 
těla, jenž jí jest obydlím a schránkou. 

Ona se taktéž modlívala, jakoby k tomu 
těla neměla ani zapotřebí ; to bylo pokojné, 
lhostejné a duše se nalézala u Boha mluvíc 
s Ním a koříc se Mu. Všecka povrchnost 
a okázalost a všecko nucení se jí protivilo 
a mně též, což nás na sebe ještě víc 
upoutalo. 

Ludmila chodila ke mně také na faru 
a když umřel starý p. farář a já se stal 
správcem fary, měly u mne děti druhý svůj 
domov a Ludmila ovšem snimi. Přicházela 
a odcházela, kdy se jí líbilo a já býval 
blažen v její společnosti. Věru jsem si 
nepřál jiné a jako Ludmila dítě nevábila 
mne žádná panna velká ani ta nej sličnější. Ho- 
spod jsem arciť nenavštěvoval, do domů jsem 
bez příčin důležitých nechodil nehledaje v 
nich světského obveselení, ale byl jsem 
přece spojen s celou osadou a každému 
přístupen. Měl jsem co jednati s muž- 
skými i se ženskými, ale srdce moje nena- 
klonilo se nikomu jako Ludmile, ta byla 
opravdu mojí útěchou a mojí láskou. 

Když jsem domů přicházel ze své fi- 
liálky, Ludmila vždy byla mezi dětmi, jenž 
mi chodily naproti a když ji nikdo nedo- 
provodil, byla tu třebas sama a čekala na 
mne. Sešli jsme se s patrnou rozkoší a 
když jsem někdy navštívil její rodiče, měla 



- 46 - 



to Ludmila za štěstí, jemuž nic pod sluncem 
se nevyrovnalo. (Dokončení.) 

KRONIKA. 

Z Prahy. O slavnosti Očišťování P. 
Marie (hromnic, 2. února) vykoná u Všech 
Svatých na hradě J. Emin. p. kardinál ar- 
cibiskup sám svěcení hromnic a povede 
průvod před slavnou mší svatou o 11. h. 

* — * Pobožnost 40hodinná bude se ko- 
nati od 29—31. ledna, 1. a 2. února u sv. 
Jana Nep. na Skalce, od 3 — 7. ún. u sv. 
Josefa (u Anglických panen) na Malé 
straně. 

* — * Památná socha Nejsv. Trojice na 
náměstí před chrámem sv. Mikuláše na 
Malé straně bude obnovena snahou zvlášť 
ního výboru, jenž příspěvky k tomu účelu 
sbírati bude. Předsedou výboru jest p. 
hrabě Fr. Schónborn. 

* — * Z účtů Dědictví sv. Vojtěcha (ku 
podpoře chudých knězi) za r. 1867, uve- 
řejněných v Ord. Listech vyjímáme, že mělo 
řečené Dědictví Koncem r. 1867 svého jmění 
35014 zl. 91 kr. v oblig., a 356 zl. 65 kr. 
na hotovosti po odrážce vydání, mezi nimiž 
se nalézá 1088 zl. 17 kr., jimiž poděleno 
bylo 25 nuzných kněží v arcibiskupství 
Pražském a sice po 20, 30, 50 až 150 zl. 

* — * K účelům dobročinným sešlo se 
v k. arcib. konsistoři r. 1866 úhrnem 4520 
zl. 74 kr.;r. 1867 však jen 4357 zl. 31 kr.; 
mezi tím nejvíce na opravu chrámu sv. Vít- 
ského, totiž r. 1866: 1395 zl. 37 kr., a r. 
1867 : 1335 zl. 29 kr. 

* — * V Přešticích a ve Vodňanech za- 
vedeno bratrstvo literátské. Stanovy bra- 
trstva Přeštického byly jsou již jak od du- 
chovní tak i světské vrchnosti po zákonu 
v záležitosti té stávajícím schváleny a vyšly 
tiskem na světlo v Klatovech, kamž, aneb 
upřímo k panu děkanu Přeštickému obrá- 
titi se může každý, kdožby tento spolek 
zaraziti a těch stanov použiti chtěl. 

* — * Časopisy v Rakousku, Německu a 
Švýcarsku. Roku ] 868 listy vycházející ně- 
meckým jazykem takto byly rozšířeny: 1. Z 

katolické theologie', „Prediger and Katecheť* 
v 5000 výtiscích; „Philotbea" 4600; „Ohry- 

idogtti" aOOO^jKutholik" 1 100; „Archiv 
fUr Kircbenrechť 4 1000; „Tlibingcr C^uartal- 
8 chrift"500, „Oesterr. VierteljahrBschrifť' 400. 
— 2. Katolické časopisy k poučen í lidu : 
Frankfurter Hroschllren 21000 výtiskíiv: „Bo- 
nifaciusblatt" 14000; „EuchariuH 44 2400; 
^Markische* Kirchcnblatt 4 ' 1700; „Katbol. 
Jjlatter auB Tyrol" 700; „Wiener Kirchcn- 



zeitung il 500. — 3. Literární časopisy : 
„Liter. Handweiser" 5700; „Bonner theol. 
Lit. Blatť' 900;„Zarncke's liter. Central- 
blatt" 1100. — 4. Z paedagogiky: „Oesterr. 
Scnulbote" 1000 výtisků. — 5. Z přirodných 
věd: „Nátur u. Offbg." 950. — 6. Z děje- 
pisu a zeměpisu: „Historisch-polit. Blátter" 
2000; „Sybels histor. Ztscbft 1 700;„Perthes 
geogr. Anstalť 4 4000; „Ausland" 2000. — 
7. Umění: „Witťs Fliegende Blatter fur 
Kirchenmusik" 1400. — Zábavné: „Ulustrirte 
Welt" 100.000, „Uber Landu. Meer" 55.000, 
„Illustr. Familien-Journal" 50.000, „Leipzi- 
ger illustr. Ztg." 12.000, „Fliegende Blatter" 
10.000, „Westermamťs Monatshefte" 10.000. 

Z Moravy, Dne 14. února t. r. při- 
padá tisíciletá památka úmrtí velkého apo- 
štola Slovanů sv. Cyrilla. 

Z Uher. Seňský biskup Mirko svob. 
pán Olegovič zemřel 8. t. m. co nestor hor- 
vatského duchovenstva v 94. roce života, v 
68. kněžství a 35. biskupování svého. Na- 
rodil se r. 1775. — Novým rokem počal po 
tříleté přestávce opět vycházeti „Cyrill a 
Method. u kat. časopis pro církev, školu a 
literaturu. Předplácí se u redaktora Ště- 
pána Ručky v Trnavě. 

Z Haliče. V solných dolech veWie- 
ličce nacházela se od r. 1690 pamětihodná 
kaple, v kteréžto oltář, krucifix, sošky sv. 
Antonína a Stanislava, i kazatelna utvoře- 
ny byly z kamenné soli, a kdež se každo- 
ročně 3. července mše sv. sloužila. Letos 
však při veliké spoustě, kterouž v dolech 
voda spůsobila, i tato kaple vzala za své, 
tak že ani památky po ní nezůstalo. 

Od polských hranic přinášejí Vš. 
Nov. Aug. tuto zprávu. Před nedávnem 
jednalo se v Petrohradě o to, zdali by ne- 
byl čas, zavěsti místo Julianského kalen- 
dáře Řehořský, dle něhož nyní již počítá 
celý vzdělaný svět. Ale staroruská strana 
se tomu návrhu protivila tak, že od no- 
vého roku 1869 i v někdejším království 
polském, které nyní jest kus Ruska, starý 
onen kalendář Julianský zaveden jest, To 
v celém Polsku spůsobilo náramný zmatek, 
zvlášt v propouštění a najímání čeledi, a 
zavdalo důvod k mnohým sporům. Sprostý 
člověk nepochopuje, proč by 12 posledních 
dní v roce mH počítali dvakrát a proč sla- 
viti vánoce po druhé, když je byl UŽ je- 
dnou slavil ? Jest to truchlivé vítězství za- 
rytého ruského rozkolnictva, kteréby se 
rádo vydávalo za jádro vší vzdělanosti ; 
ba jest to pošetilý vzdor i proti věčným zá- 
konům nebeským. — eoa — 

Z U inia A. Svátek Zjev o ti Vám 



— 41 - 



slavil se v kostele akademie „de propagan- 
da fide, u zasvěceném svatým třem králům, 
s obyčejnou slávou. Hned z jitra odebral 
se tam J. E. kardinál Bamabó, prefekt sv. 
sboru „de propaganda fide" provázen jsa 
mnohými biskupy, preláty a kněžími, jme- 
novitě rozličných obřadů východních, mel- 
chitských, ruthenských, maronitských, chal- 
dejských a arménských. První nešpory měl 
Ms. Brunoniy areib. Taronský, apošt. delegát 
carhradský pro východní křesťany a vikář 
pro latiníky; druhé slavil Ms. Manning, arcib. 
Westminsterský ; mši SV. sloužil Ms. Viard, 
biskup Wellingtonský z Nového Seelandu. 
Pollyglotní akademii slavili žáci téhož ú- 
stavu v neděli a v pondělí na to, 10. a 11. 
ledna na památku určení svého, rozšiřová- 
ní víry mezi pohany, básněmi v rozličných 
řecích. Po úvodní řeči latinské přednášely 
se 32 básně; řeči které se tu ozývaly jsou 
z asiatských i afrických: hebrejská, chaldej- 
ská spisovní a obecná , syrská , armén- 
ská spisovní a obecná , arabská , perská, 
kurdská, hindostanská, telugurská, kanárská, 
tamulská , turecká , thebánská , memfitsko- 
koptická a yolofská ; básně v řečích evrop- 
ských přednášeny byly : latinsky, francouz- 
sky, italsky, keltsky, hollandsky, německy, 
česky, anglicky, řecky, illyrsky, bulharsky, 
albanesky. Mezitím se zpíval 109. žalm, 
v němž se Božství Messiáše velebí; složen 
jest žalm ten v italské verše s hudbou od 
abbate Jacovacci, proí. kollegia, učenci ho 
pěli s průvodem výtečného orchestru. B.) 

*— * Svatý Otec vyslyšev minění kar- 
dinálů ústřední komisse sněmovní usnesl 
se na tom, že vydá k biskupům „in parti- 
bus infidelium u zvláštní jmenovitá pozvání. 
Tak tedy z takových biskupů jen ti úča- 
stenství na sněmu míti budou, kterým se 
pozvání dostane. (M. J.) 

* — * (Ze života sv. Otce.) Sv. Otec 
Pius IX. vstoupiv jednoho dne do velké 
síně, jež byla přeplněna čelnějšími osoba- 
mi, ubíral se k trůnu, aby připustil pří- 
tomné k políbení nohou. Ješto však sto- 
lec byl nedobře postaven, při sedání sv. 
Otce silně se počal viklati. Pohnutí četného 
obecenstva bylo nemalé. Sv. Otec hleděl 
ukonejšiti velikou rozčilenost a s úsmě- 
vem, jenž mu jest tak přirozený, pravil k 
okolostojícím: „Nebojte se, synové moji, 
víte dobře, že trůn můj jest v nebezpečí a 
viklá se, — avšak on nepadne,' 1 (Nazione.) 

*— * Sv. Otec narodil se r. 1790, a 
dosáhl tedy 78. roku věku svého. Poslední 
statistické zprávy však udávají, že jest pouze 
70 roků stár. Jedné osobě, jež mu přála 



štěstí, že ještě v tak pokročilém věku stá- 
lého zdraví požívá, odpověděl Pius IX. s 
úsměvem: ,,Co tomu řeknete, mne olupují 
již i o léta?" narážeje nato, že mu dle se- 
znamů dvé let ujímají. (Voce Cattollica.) 

*— * Dne 7. prosince 1868 byl v 
Římě mladý kníže Massimo co novic přijat 
do řádu tovaryšstva Ježíšova. 

Z Itálie. Od té doby, co zrušen byl 
v Itálii trest smrti, spácháno za rok o 67 
vražd více než jindy. V Belgii bývá z 15 
vražedníků odpraven jeden, v Anglii ze 75, 
a v Itálii ze 468 jeden. V Belgii připadají 
dle statistických výkazů na 1 milion oby- 
vatelů pouze 3 vraždy, v Anglii 14, v Itá- 
lii 140 vražd. 

Z Francie. Roku 1867 bylo ve Francii 
nově zřízeno 32 loží freimaurovských : vláda 
francouzská všude svobodné zedníky pod- 
poruje a pak se diví, že lid tajnými těmi 
spolky podněcován vládě nesnáze činí, z 
nichž jí vybřednouti nesnadno. 

*--* Ústřední rada jednoty „svatého 
dětství Ježíšova" vydala roční zprávu, z nížto 
vysvítá, že r. 1867 měla jednota všech přij- 
muv 709.282 zl. r. č. Z toho připadá na 
Francii 400.000 zl., z Belgie došlo 78700 
zl, z Hollandska 20500 zl., z Bavorska 
22600 zl, z Pruska 41000 zl, ze Švýcar- 
ska 10977 zl., z Rakouska 7488 zl., z Itálie 
56900 zl., ze státu církevního 15270 zl., z 
Ameriky 37600 zl. — Péčí této jednoty 
bylo r. 1866 pokřtěno v 61 stanicích mis- 
sionářských 371.419 dítek pohanských ro- 
dičů, a 42.997 dítek na útraty jednoty se 
vychovává. 

Z Anglie. Pauperismus a zločinstvo v 
Londýně. Jakým poměrem se chudina a zlo- 
činstvo v Londýně zmáhá, dokázal nedávno 
Dr. Hawskley v jedné řeči své statistickými 
výkazy opravdu hroznými. Toto hlavní mě- 
sto světové má přes 1000 dobročinných ú- 
stavů, vydávajících ročně více než 4,000.000 1. 
st. *) k podpoře chudých. K tomu se do- 
stává ještě 2,500.000 1. st. rukama sou- 
kromníků nuzným všeho druhu, a 1,200.2001. 
st. dodává stát. Lze tedy říci, že sek pod- 
poře všeliké nouze rozdává v Londýně roč- 
ně 8,000.000 1. st. a to přec nic nedosta- 
čuje; chudiny přibývá co rok. Co veškerého 
obyvatelstva za 10 let 2 / 6 přibylo, zdvojná- 
sobnil se počet nuzných týmž časem. — 
Týmž poměrem pokračuje zločinstvo. R. 
1867 bylo 8964 zločinců a podezřelých li- 
dí v tom městě na svobodě, a r. 1868 vy- 
kazuje takové sběře 10.342 osob Že se zlo- 



*) Libra šterlingú jest přes 10. zl. r. iu. 



— 48 



činci do zámořních osad dovážeti přestali, 
propouští se jich ročně 2000, a přes to jest 
jich v vězeních asi 100.000, co tolikéž o- 
puštěných a zanedbaných dítek zástupy že- 
brácké a zlodějské rozmnožuje. Za tako- 
vých poměrů velevítána jest nová společ- 
nost, která si za účel vytknula zameziti roz- 
máhání se takových neblahých poměrů spo- 
lečenských. Hledí toho docíliti tím, že ú- 
stavy dobročinné podporuje, o vyučování a 
vychování zanedbaných a opuštěných dítek 
pečuje, propuštěným kárán cům práci a za- 
městnání opatřuje, a tak nedbalcům nedo- 
pouští, aby na útraty společenstva žili. — 

Z Ameriky. V městě Baltimore byla 
před rokem zřízena nová fara u sv. Marti- 
na, kteráž nyní stojí pod správou 00. Re- 
demtoristův a čítá asi 10000 katolíků v 
1800 rodinách. Farní škola rozdělena jest 
na 13 tříd a navštěvuje ji 120 dítek. Ku 
spolku „sv. Rodiny" přistoupilo 600 mu- 
žův a 900 žen. 

* — * V New-Yorku konala se na pod- 
zim r. 1868 synoda presbyteriánské sekty, 
jejížto účastníci obzvláště si stěžovali na 
mnohé rodiče protestantské, kteříž dítky 
své posýlají do katolických ústavů vycho- 
vávacích, kdež prý z 10 dítek vždy nejmé- 
ně 7 ku katolické víře přistupuje. 

* — * V New-Yorku konali v prosinci 
m. r. kněží Redemtoristé (9 německých kněží 
a 2 Angličané) obnovení sv. misie při chrámě 
sv. Štěpána; Bůh práčem jejich požehnal 
tak, že 16000 věřících přijalo svaté svátosti 
a 50 evangelíků se do lůna církve katoli- 
cké navrátilo 

* — * Ve Filadelfii nařídili nedávno 
páni dohližitelové školní, že se ve školách 
národních nesmí budoucně užívati žádných 
čítanek, nýbrž že školní mládež má čisti 
ve škole noviny, aby se rozum její záhy 
ostřil vědomostmi politickými, debatami a- 
merikánského kongresu a zprávami o vál- 
kách národů i pračkách jednotlivých lidí, o 
vraždách, povodních a požárech atd. — Asi 
po 20 letech bude zajisté na takovou ge- 
neraci utěšené podívání! 

* — * K žádosti druhého koncilu Bal- 
timorského, kteréž Marii Pannu bez po- 
škvrny počatou za patronku katolické církve 
v sjednocených státech bylo prohlásilo, po- 
volila apoštolská Stolice, aby den 8. pro- 
since v celém soustátí se budoucně slavil 
co svátek zasvěcený. 

Literární oznamoratéL 

* — *„DějevÍ8 Hradce Králové nad La- 
bem a biskupství Hradeckého." Hepsal a vy- 
dal .1. .1 Rolař. Sešit druhý řstr. 81 — 160). 

Tiskem knlí.-arcibiskupské knihtisl 



Úplný vyjde v Šesti sešitech po 50 kr. P. 
spisovatel nedal dílo toto žádnému knihku- 
pectví do komitie, kdo tedy by sobě přál je 
odbírati měsíčně po sešitu, raciž jemu peníze 
zaslati poukázkou poštovní do Křelovic a se- 
šity budou mu postou posílány. 

Osobní věstník duchovenský. 

V arcibiskupství Pražském. 

Ve správě duchovní ustanoveni jsou: 

p. Jos. /Slavíky kaplan na Kornouze, za ad* 

min. do HoreŠovic; 
p. Ignác Jelínek, kapl. zaadministr. vPlzenci; 
p. Jos. Radl } kaplan v Kraslicích, za próz. 
koop. do Třiseker. 

Uprázdněné místo : 
Místo 'katechety a prof. paedagogiky, ka- 
techetiky a methodiky na c. kr. České vzor- 
ní hl. Škole v Praze. Žádosti do 30. duhna 
k arcib. konsistoři, konkursní zkouška d 19. 
20. a 21. května tamtéž. 

V biskupství Kralohradeckém. 
V Pánu zesnul : 
p. Jos. Čížek, kněz na odpoc. a osob. farář 
v Hořicích, dne 7. ledna (nar. v Rychno- 
vě 21. pros. 1788, vyav. 15. srp. 1815). 
Ve správě duchovni ustanoveni jsou: 
p. Frant. MichaliČke y admin. za faráře v 
Stárkově ; 

p. Bedřich Landrock, katech, a řidit. hla- 
vní a podreal. školy v Králové Dvoře, za 
faráře do Lánů ; 

p. Eduard Kohl, farář v Harrachsdorfu, za 
faráře do Velké Oupy ; 

p. Jan Dvořák, kapl. z HořiČek do Náchoda. 
Uprázdněné místo: 

Harrachsdorfu fára patron, nábož. matice od 
12. ledna do 23. února. 

V biskupství Budějovickém. 

Ve správě duchovni ustanoveni jsou : 

Knčží ř. cisterciáckého ve Vyšším Brodě : 
P. Alfred Streinz, farní admin., z Borsova 

do Přídolí; 
P. Dominik Peuker, novicmistr, za far. admin, 

do BorŠova; 
P. Maxm. tíinko, kaplan z Rychnova do 

MyŠlan ; 

P. Jeroným Jany, kaplan z Strop nic do Ko- 
zinitáln ; 

P. Nivard Rndofský, kaplan z MyŠlan de 
Přídolí; 

p. Frant. Gundermann, děkan ve Volyni, 
b. tajemník vikar. Volyň^kého, vstoupil na 
stálý odpočinek. 

D prázdněni místi 
Černice, fara patron, kuíž. íScbwarzenberga, 

do 1. února. 
Volyně, děkanství patr. p. probošta metrop. 
kapituly Pražské, do 8. března. 
""Dopisy / f\ K, Pol., Ti - . ;i j. příště, 
rny ra ltohliřka a Si*»vcrse v Prnzc. 



Ročník XIX. V Praze dne 5. února 1869- Číslo i 



Vydává se Předplácí ae 

5., 15. a 25. v expedici 

kaidého měsíce, "rí**^*!- A "Bf "ťí JP^"! | áNl I I * a váech řadn ý ch 

knihkupců 

K M H I II WH ^ 

r kniž. arcib. semi- ■ ■ _ IM CJ ■ H# B " ■ ua pAlr.: 1 zl. 30 kr. 



nári čísio 190—1. 



BLAHOVEST. 

sam Msiaassi 



Po pOité: 

., , _ . . _ _ (jenom v expedici 

Expedice: ^^^^ m , _ T « 

<rkatol.knlhkup.etri m rC rf mm rnn, f^r^rírTl/^rnir-Ti Celoroé.:8zl.-kr 

B. Stýbla, 
na sv- - Václavském 
aáméstí, čía. 786— O. 



pftlroč.: lzl.55kr 



Předplaceni 6 tvrt- 



'"Sť&Sr- Redaktor a nakladatel: kněz FRANTIŠEK SRDÍNKO. l ££T2£Z 

v méjícl. neprodávají. 



Spravedlnost zvyšuje národ, ale hřích bídné činí národy." (Přísl. XIV. 34.) 



Ovoce kříže. 

Sedmero postních kázaní. 
II. O sv. biřmování. 

„Ukázal se jemu anděl z nebe, 
posiluje ho." (Luk. 22, 43.) 

V předešlém rozjímání nahlédli jsme 
v zarmoucenou duši nebeského Mistra, a 
seznali jsme, v jak hrozné jasnosti na my- 
sli mu tanul křest utrpení jeho. Sou- 
citem hnuti chtěli jsme onen zármutek 
se Spasitelem sdíleti, onen nepochopitel- 
ný zármutek, ono zarmoucení až k smrti 
v duši naši pojmouti. Že v skutku ne- 
vyslovitelná byla úzkost, která opanovala 
duši jeho, lehce poznáme, když blíže uvá- 
žíme, jak se jevila. Ví zajisté Božský 
Spasitel náš, že se přiblížila hodina jeho, 
a jasně předzvídá všechny okolnosti nastá- 
vajícího utrpení. Vidí v duchu hanebnou 
zrádu Jidášovu, vidí Petra a ostatní uče- 
níky své, na kterých vyplniti se mají pro- 
rocká slova Zachariášova : „Biti budu pa- 
stýře a rozprchnou se ovce stáda." Vidí ko- 
runu trnovou, kříž a ostatní nástroje umu- 
čení, hrozí a leká se, a proto vychází s u- 
čeníky svými na horu Olivetskou, aby u 
Otce hledal ulehčení. Netají před nimi 
vnitřní bolest svou, ale praví: „Smutná jest 
duše má až k smrti' 1 — a poodchází, aby 
se modlil. 

Sv. tělo jeho takový soucit má s duší 
že krev z obyčejných kolejí svých na po- 
vrch těla vystupuje a s potem smrtelným 
se spojuje. 

Spasitel krví se potí, a v nevýslovné 
úzkosti této na tvář padna volá: „Otče můj, 
jestli možné, al odejde ode mne kalich tento ! u 

Po třikráte se vzchopiv, třikráte pro- 
sbu tuto opakuje, avšak nenachází osvobo- 
zení; nebot veliké provinění člověčenstva, 
které ráčil vzíti na se, velikého též žádá u- 
trpení. — Ale přece nezamítá naprosto ne- 



nebeský Otec prosbu Syna svého ; vysíláť an- 
děla svého, aby mu donesl nebeskou posi- 
lu k boji, kterýž podstoupiti má. 

I my, N., bojovati musíme na tomto 
světě boj duchovní, i nám třeba jest posily, 
kteráž by nám dopomohla k vítězství. Kr. 
Ježíš, náš Pán a Spasitel, i o ni se posta- 
ral, zanechal nám ji totiž ve svátosti, která 
v řadě sedmera svátostí druhé zaujímá mí- 
sto, v svátosti sv. biřmování. Svátost tato 
jest pro nás totéž, co pro Spasitele našeho 
byla posila, kterou mu nebeský Otec poslal 
skrze anděla svého. 

Když ukázal se Jemu anděl z nebe, 
posiluje ho, bylo to znamením, že boj pod- 
stoupiti a výboj o vati musí ; bylo to ale spolu 
tajemným, nebeským posilněním k tomuto 
nastávajícímu boji. 

A tak i nás svátost biřmování 

1. do boje volá, 

2. v boji posiluje. 

1. 

Poslední doby, jež Spasitel náš zděna 
zemi trávil, nazvali jsme minule křtem utr- 
pení, kterým křtěn býti měl. Dnes ale na- 
zvemež je bojem, krutým bojem, který vy- 
bojovati měl. Od onoho okamžiku, co slávu 
Otce opustiv z Panny se narodil, neschá- 
zely mu sicé protivenství, obtíže a nedo- 
statky mnohé, avšak to vše bylo pouze pří- 
pravou, bylo jen slabým stínem toho, co 
ještě naň čekalo. Nyní teprv nastává mu 
boj, jakéhož žádný člověk, ba ani anděl 
schopen není, jaký jedině vtělený Bůh sám 
vítězně vybojovati mohl. 

Již již vydati se má na bojiště, a vy- 
stoupiti proti tolikerým a tak mocným ne- 
přátelům. Potýkati se má s mocnostmi pe- 
kelnými, a zrušiti království jejich zde na- 
zemi ; vytrhnonti má člověčenstvo z podda- 
nosti cřábla, jenž po 4000 let nad ním byl 
panoval, a přivésti je opět k Otci a Stvo- 
řiteli. Proti němu táhne celá řada pomsty - 

4 



— 50 — 



chtivých fariseů a zákoníků, kteří nic pil- 
něji nevyhledávají, než bezživotí jeho. V 
čele jejich stojí jeden z těch, jež za učení- 
ky a nejbližší přátele byl vyvolil, které 
vroucně miloval, ■ — nevděčník ten zradou 
splácí lásku a za mrzký peníz prodává Mi- 
stra svého. — To vše v duchu jasně vidí 
Božský Spasitel náš, ano ještě více. Vi- 
díť Otce svého, an vloživ naň hříchy celého 
světa, nyní sám proti němu se staví, a za 
neskončenou vinu neskončené též žádá do- 
stiučinění. 

Lidská přirozenost hrozí se toho, proto 
smuten jsa úpěnlivě se modlí a prosí Otce 
by, možno-li, mírnějším prostředkem doko- 
náno bylo spasení světa. Ale přidává ta- 
jemství plné slovo „možno-li;" neboť láska, 
která ho k tomu přiměla, aby s nebe sstou- 
pil, láska ta vítězí nad bázní. Z lásky ho- 
tov jest Kristus Pán, je-li to vůle Otce ne- 
beského, i krev svou vycediti až do posled- 
ní krůpěje. 

Když vojevůdce vojsko své zbrojí a 
zbraní zásobí, bývá to znamením, že do boje 
půjdou. A když nebeský Otec mocného 
bojovníka svého J. K. posilou s nebe byl 
ozbrojil, bylo to znamením, že již již na bo- 
jiště vydati se měl. Znal zajisté Otec úz- 
kost Syna svého viděl krvavý pot jeho a 
slyšel prosbu, kterou třesoucím se hlasem 
v zahradě Getsemanské pronášel. — Láska 
a milosrdenství ušetřily by jej, však jinak 
káže svatost a spravedlnost; a proto an- 
dělem odpovídal Otec na prosbu Syna své- 
ho asi takto: „Má vůle jest, abys bojoval 
proti mocnostem pekel a náhončím ďábla, 
abys bojoval proti vlastní lidské přirozeno- 
sti, anaž trpěti nechce, abys bojoval proti 
pýše, nenávisti a zlosti, jimiž naplněn jest 
svět. Má vůle jest, abys udatně započal a 
dokonal boj, který by přinesl království ne- 
beskému vítězství, říši pak temnosti záhu- 
bu. Ti, jež stvořil jsem pro sebe, odtrhli 
se ode mne a následovali toho, jenž lhář 
jest od počátku. Protož jdi nyní, Synu můj, 
zmař svůdníka toho, a přived pobloudilé 
dítky opět do náručí laskavého Otce." 

Takovou asi zprávu přinesl anděl Spa- 
siteli našemu, takto volal jej do boje. 

Cosi podobného jako s K. P. na hoře 0- 
livetské, děje se až podnes i s námi. 

I nás tíží zde na světě mnohé nehody, 
i my máme nepřátele, kteří ze všech stran 
na nás dorážejí. Jsout to tělo, svět a ďá- 
bel, jež ustavičně ouklady nám strojíce 
zbaviti nás chtějí milosti Boží. Proti nim 
tedy musíme bojovati, a k tomu cíli zane- 
chal nám Kristus J. v církvi svaté potlo 



bné zbrojení, jakého jemu se dostalo, když 
ukázal se mu anděl z nebe, posiluje ho. — 
Neposílá sice anděly, nýbrž apoštoly své a 
biskupy, aby nám v sv. biřmování přinášeli 
nebeskou posilu k boji, který od outlého 
mládí bojovati máme až do poslední hodi- 
ny vezdejšího žití svého. Čím anděl snebe 
byl K. Pánu na hoře Olivetské, tím jest 
biskup všem, kterým uděluje sv. biřmování. 
I on zvěstuje jim co posel Páně vůli Boží, 
i on volá je na bojiště a zbrojí mocí Ducha 
sv., aby statně bojujíce zvítězili a dojiti 
mohli koruny, která připravena jest jim od 
věčnosti. 

K tomu cíli vzkládá na ně biskup ruce, 
aby naznačil zvláštní přízeň a ochranu Boží, 
jaké se jim dostalo. On čela jejich maže 
v podobě kříže, podávaje jim takto prápor, 
pod nímž bojovati mají. Z kříže jim vze- 
šlo spasení, v kříži ho hledati mají. Maže 
vně čelo jejich sv. křižmem, záležejícím z 
oleje a vonného balsámu, duše pak jejich 
přijímá vnitř milost a sílu nebeskou. Jako 
olej tělo činí hebkým a spolu i silným, tak 
i milost Ducha sv. biřmovancům udělená 
činí je schopnými, aby hbitě a mocně bo- 
jovali proti všelikým nepřátelům spasení 
svého. Balsám pak, jenž vše, cokoliv jím 
pomazáno bylo, před hnilobou chrání, upa- 
matovati má věřící na to, že milostí nyní 
jim udělenou zachováni býti mají před ná- 
kazou hříchu a nepravosti. 

Všecky tyto sv. obřady značí tedy mi- 
lost a posilu nebeskou, již sluha Páně ve 
jménu Ukřižovaného biřmovancům přináší, 
a proto i o nich říci se může, že ukázal se 
jim anděl z 7iebe, posiluje jich. 

Takovýmto spůsobem podává se nám 
mocná zbraň duchovníka ozbrojení toto má 
nám býti znamením, že do boje půjdeme. 
Mnohé zajisté nesnáze, mnohá protivenství 
potkají nás v boji tomto, i na ty upozor- 
niti nás musí ve jménu Kristově zástupce 
jeho. K tomu cíli dává každému malý po- 
líček, řka při tom: „Pokoj s tebou," a na- 
značuje takto, že připraveni býti musíme na 
mnohá protivenství, jichž nám snášeli bude 
pro Krista a sv. víru jeho. Každého / nás 
potkalo již aneb snad potká protivenství, 
avšak nezoufejme; neboť pomoc, potěcha, 
odměna naše jest veliká. Jestiť to pokoj 
Kristův, pokoj, jehož i v protivenstvích to- 
hoto světa požívati můžeme, pokoj, jehož 
svět nemá, a ani míti, ani dáti nemůže, po- 
něvadž není s Kristem, nýbrž proti Němu. 
Konečně odříkávají všickni biřmovaní spo- 
lečně apoštolské vyznání víry, a biskup u- 
děliv jim všem sv. požehnání propouští je 



- 51 



ozbrojené a posilněné silou a milostí Ducha 
svatého. — 

Jako ale vůdce před bitvou několika 
slovy povzbuzuje vojsko své, tak mluví též 
Spasitel náš vnitřním hlasem svědomí k 
biřmovancům asi takto: „Rozhodná již se 
blíží doba, kde proti vám povstane tělo s 
žádostmi svými, kde ouklady vám počne 
klásti svět a přívrženci jeho, kde protiviti 
se bude dábel spasení vašemu, — a proto 
musíte bojovati. Ovšem, slabí jste, já však 
ozbrojuji a posiluji vás, a jako já v boji 
předešel jsem vás, tak i vy nyní jděte a 
bojujte statně proti nepřátelům říše mé. 
Bojujte a v boji vytrvejte, abych přijda je- 
dnou zase v slávě své co vítěze vás o- 
věnčiti mohl korunou spravedlnosti. 41 

Nám též platí slova miláčka Páně, sv. 
Jana: „Píši vám mládenci, že jste silni a 
slovo Boží zůstává v vás, a přemohli jste 
zlostníka." (Jan 2, 14.) — Mládencům píše, 
tedy těm, jenž duchem přestávají býti dět- 
mi, jenž přijavše milost Boží skrze sv. biř- 
mování, stali se muži silnými a přemohli 
zlostníka, nepřítele lidstva od počátku. 

I nám N., aspoň z větší části dostalo 
se tétéž milosti, i my stali jsme se muži 
silnými, i my skrze sv. biřmování připoje- 
ni jsme byli k bojovníkům Kristovým, i my 
věčnon věrnost přísahali jsme praporu sv. 
kříže. 

Ale právě proto i my zachovávati máme, 
co dále píše týž apoštol: „Nemilujte světa, 11 
praví, „ani těch věcí, kteréž na světě jsou. 
Miluje-li kdo svět, není lásky Otcovy v něm. 
Nebo všecko, což jest na světě, jest žádost 
těla, a žádost očí a pýcha života, kteráž není 
z Otce, ale jest ze světa." 

Těmito slovy dobře naznačil sv. Jan 
spůsob boje, do kterého povolánijsme byli 
v svatém biřmování. — Svět jest ono stře- 
diště, kde i dábel všecku svou moc chová, 
a proto zde hlavně opříti se mu musíme. 
Žádost těla, žádost očí a pýcha života, — 
ty ť jsou tři hlavní skrýše jeho, odtud vysýlá 
ohnivé střely své, jimiž raniti chce a bo- 
hužel často ranívá bojovníky Kristovy. A 
bylo-li kdy třeba statně bojovati proti těmto 
zdrojům všelikého hříchu, jest to zvláště 
za našich časův, kde víc a více se zmáhá 
říše temnosti. Nejeden křesťan zapomíná 
na zákon Páně, a slepě následuje zákon 
těla bez ohledu na to, že usmrcuje duši 
svou. Odtud pak ona spoust duchovní, 
odtud i časná bída, snížto se nyní tak často 
potkáváme. Co télo káže, to se činí, a 
proto se rozmáhají, ano za nic se nepo- 
kládají hříchy temnosti, o nichž praví sv. 



Pavel, žeby mezi křesťany ani jmenovány 
býti neměly. Proto tak zhusta potkáváme 
se s nestřídmostí a hýřivostí, proto slýchá- 
me hroznou onu zásadu: Žijeme, abychom 
světa užili ! — A jaké bývají toho následky ? — 

Smutné a strašné : nejen zkáza věčná, 
ale i časná, neboť odtud pochází ztráta cti 
a dobrého jména, ztráta zdraví a majetku, 
odtud nesvornost manželská a různice, od- 
tud chudoba a špatné vychování dítek, od- 
tud na konci pláč a nářek. — Ó kéž by 
nebylo nikoho mezi námi, jemuž by svědo- 
mí podobné výčitky činilo! — 

Jiný zase sbor tvoří ti, kdož hříšně hoví 
nenasytné žádosti očí. Jejich heslo jest jen 
bohatství, toho stále vyhledávají," po něm 
ustavičně touží, jakoby ono bylo jejich je- , 
dinou spásou. A k čemu shánějí tak dychti- 
vě statků pozemských ? — Snad proto, aby 
měli potřebnou výživu v stáří? Aneb snad 
proto, aby podporovati mohli nuzné bratry 
své a nabyli prostředků, jimiž by sobě zí- 
skati mohli blaženosti nebeské ? — Ó ni- 
koliv, oni statků vyhledávají jen proto, aby 
je měli ! Aby jim ničeho neubylo, nechtějí 
se slitovati nad nouzi trpícím, ale vše by 
rádi, byť i spůsobem nespravedlivým, jen 
sami pohltili. A nepodaří-li se jim to, tu 
vzplane v srdcích jejich závist, nepřízeň a 
jiné nepravosti. Často lpí na statku jejich 
krvavá mzda dělníků, často poslední jmění 
zchudlých rodin a zadržený podíl ubohých 
sirotků, — ale to vše oni nevidí, poněvadž 
je zaslepila žádost očí! 

A co dále říci mám o pýše života? — 
I tato mocně kořeny své rozkládá, a vše 
podmaniti sobě hledí. Jedni si zakládají 
buď na skutečných, aneb snad docela jen 
na domnělých přednostech svých tělesných, 
na kráse, síle, jmění neb urozenosti, nepo- 
mníce, že dárce všeho toho jest Bůh. Oni 
jen sami sebe na zřeteli mají, sebe vyná- 
šejí a jiné tupí, jimi opovrhují. Aby ale 
i od jiných uznána byla jakási přednost 
jejich, rádi pýše za obět přinášejí i ctnost, 
a proto pak často v krásném a mocném těle 
přebývá šeredný a nemocný duch ! — 

Jiní opět chtíce vezdejší dojiti slávy 
staví se ctnostnými a dobročinnými, ale v 
srdci jejich přebývá hřích a nepravost. 
Oni se podobají hrobům zbíleným, které 
se zdají býti krásnými, uvnitř pak jsou 
plny prachu a nečistoty. Ještě jiní na bystrost 
ducha svého spoléhajíce nad jiné moudřej- 
šími býti chtějí, ano oni v bláznovství svém 
i Kristem asv. církví jeho opovrhují. Odtud 
pochází nevěra a blud co nejohavnější plod 
pýchy lidské. 

4* 



■2 — 



Žádost těla tedy, žádost očí a pýcha 
života, toť ouhlavní nepřátelé blaha našeho ; 
proti nim, jak sv. Jan učí, bojovati musíme. 
A jak jsme viděli, nepřátelé tito mocni 
jsou, a protož bojujme statně a neunaveně ; 
oni ale i lstivi jsou, a proto bojujme bedli- 
vě bez příměří a bez pokoje. Neboť, kdy- 
bychom jedenkráte jim povolili, přemohou 
nás i podruhé, a brzo pak upadli bychom 
zcela v službu jejich. Pojďme ke kříži a 
učme se bojovati. Tamtě prápor, tam i 
vůdce a vzor náš-K. J., jenž posilněn an- 
dělem statně bojoval a zvítězil. I my ne- 
beské posily jsme došli v sv. biřmování, i 
my povoláni jsme do boje, ku kterému vy- 
bízí apoštol Páně sv. Pavel milého Timo- 
thea svého a s ním i nás všech, řka: Ty 
tedy, synu můj, posilni se v milosti, kteráž 
jest v Kristu Ježíši, pracuj, jako dobrý bo- 
jovník J. K., nebo i ten, kdo o závod bojuje, 
nebývá korunován, léčby řádně bojoval* 

Chceme-li tedy koruny slávy dojiti, 
musíme si jí prvé vytrvalým a statečným 
bojem zasloužiti. Boj tento sice krutý jest, 
ale nesmíme ztráceti důvěry, neboť sv. biř- 
mování nás nejen do boje volá, ono též v 
boji nás posiluje. 

2. 

Vojsko doprovázívá do boje hudba. 
Stává se to proto, aby se vojínům mysli 
dodalo, aby zmužilosti nabyli, aby oheň 
srdnatosti srdce jejich rozehřál, aby nad- 
šenost žíly jejich oživila. Podobný takořka 
účinek shledáváme na Spasiteli našem, když 
ukázal se jemu anděl z nebe, posiluje ho. 

Sotva že uslyšel nezměnitelnou vůli 
Otce svého a ujištěn byl o stálé pomoci 
jeho, hned všecka úzkost ustoupila od něho. 

Vraťme se v duchu ještě jednou do 
zahrady Getsemanské, popatřme na sklíče- 
ného J. a pozorujme úzkost, která ho po- 
jala. Takovéhoť dosáhla stupně, že mní 
božský Mistr náš, jakoby ji sám již ani 
přemoci nemohl. Opět a opět vrací se k 
milým učeníkům svým, a nalezna je, ani 
spí, budí je, aby i oni s ním bděli, a takto 
aspoň nějakou útěchu vlili v zarmoucenou 
duši jeho. Než, ačkoliv duch jejich hotov 
jest, tělo přece nemocno, — v brzku zase 
podléhají slabosti své a spí opět, — avšak 
Pán jich více nebudí, neboť ukázal se jemu 
anděl h nebe, posiluje ho. Již dostalo se 
mu útěchy nebeské, již dosti v sobě cítí 
síly a srdnatosti, a proto milostivě k nim 
praví : Spěte již a odpočívejte. Dosti jest ! 
— Posilněn nastupuje zmužile křížovou 
cestu svou, nečeká, až by se přiblížili ne- 
přátelé jeho ; ule sám jim vstříc vychází, 



sám, ač nevinný, se vydává v ruce ozbro- 
jeného zástupu. Neodchází, když tito před 
ním na tvář padají, neboť od této chvíle 
zcela zmizela bázeň, odstoupily od něho 
ouzkost a málomyslnost. Mysl jeho ne- 
klesá více, aniž se hrozí strašných muk a 
kruté smrti, jež ho očekávají. S rekovskou 
odhodlaností snáší všecky bolesti, které 
hluboce pronikají sv. tělo i duši jeho ; u- 
krutně zbičován ochotně přece přijímá ko*- 
runu z trní spletenou, a neodporuje, když 
bezbožní žoldnéři rouchem šarlatovým jej 
přiodívají, aby se mu posmívali. Vidí ne- 
přátele své, ani tím více se radují a ple- 
sají, čím více on trpí vidí zkormoucenou 
a opuštěnou Matku, jejížto bolestný pohled 
jako meč proniká sv. srdce jeho : to vše 
snáší trpělivě a neběduje, nenaříká, nereptá. 
— Před soudem mlčí, a neprotiví se vý- 
roku soudců nespravedlivých. Tak dalece 
již zvítězil sám nad sebou, že ochotně na 
se přijímá kříž, aby na něm dokonal vy- 
koupení světa. 

Umdlen klesá sice pod tíží jeho, avšak 
ihned se vzchopí, aby dále kráčel s břeme- 
nem svým. Podává se mu nápoj omamu- 
jící, aby zmírněny byly muky jeho ; však 
on ho nepřijímá. Neboť svobodně a vě- 
domě zhřešil člověk, svobodně a vědomě 
též vytrpěti chce K. Pán vše, co mu ulo- 
ženo od Otce. Již se blíží poslední hodina 
jeho, tělo na kříži slábne a umírá, ale duch 
jeho neztrácí síly nadpřirozené, nýbrž On 
silným hlasem volá : Dokonáno jest ! 

Ejhle, takovou změnu spůsobila, tak 
povzbudila a rozplamenila Vykupitele posila 
s nebe. Naproti lidským nepřátelům svým 
stal se sice beránkem, jenž k smrti veden 
oněměl a neotevřel úst svých, avšak lvem 
proti peklu, jehož moc co slavný vítěz zrušil 
a zmařil. — 

Jako K. P., tak máme i my statně bo- 
jovati a zvítěziti nad nepřátely svými, neboť 
i my povoláni jsme do boje. Avšak nejen 
že máme, my můžeme též zvítěziti ; neboť 
i nám dostává se podobné posily a pomoci, 
jakéž se dostalo Spasiteli našemu, když 
ukázal se jemu anděl s nebe, posiluje ho. 
Dostává se nám jí v sv. biřmování, které 
podobnou změnu v duši naší působí, vlé- 
vajíc v nás útěchu, zmužilost a sílu právě 
tehdy, kdyžbychom přirozenými silami svými 
nic více nepořídili. 

Pozorujeme li důležité dílo spasení 
svého, které na tomto světe dokonat i mamo, 
tu chvěje se duše naše, anať před sebou 
vidí cíl tak vzneseny. Kadi byrhom již 
napřed ujištěni byli o tom, že se nemineme 



- 53 — 



s vítězstvím, avšak zároveň s úlohou po- 
znáváme též slabost svou, a strach a bázeň 
pojímá srdce naše. Ano, ona konečně v 
nevyslovitelnou ouzkost vzroste, když po- 
mníme, že mnohé zajisté překážky, mnohá 
protivenství nám nastanou, kterých dosud 
ani neznáme, které snad obelstí nás a od- 
vrátí od cíle žádaného. Tu truchliti počíná 
duše naše, a jako dobrotivý Spasitel na 
hoře Olivetské apoštoly své budil, aby po- 
dílu brali v utrpení jeho, tak i my se o- 
hlížíme, zdaž bychom nenalezli přítele, jenž 
by nějakou aspoň útěchu připravil duši naší. 

Pouhý člověk nám zde ovšem pomoci 
nemůže, avšak vstříc vychází nám starostli- 
vá matka naše, sv. církev, podávajíc nám 
v sv. biřmování podobné útěchy, jakou 
truchlícímu Spasiteli podal anděl, jenž u- 
kázal se jemu, posiluje ho. Jestiť to ona 
útěcha nebeská, o níž mluvil P. J., když 
apoštolům svým první tajuplné biřmování 
sliboval slovy: A já 'prošiti budu Otce, a 
jiného Utěšitele dá vám, aby s vámi zůstával 
na věky, Ducha pravdy, jehož svět nemůže 
přijití, nebo nevidí ho, aniž ho zná, ale vy 
jej poznáte, neboť u vás zůstane a ve vás 
bude. (Jan 14, 16. 17.) — Duch Sv. tedy 
sám stojí při nás v boji proti tělu, světu 
a cřáblu, a protož, pevně důvěřujíce v jeho 
sv. pomoc, neklesejme ! Hle, on štítem 
milosti své střely nepřátelské od nás od- 
ráží, a nepřemožitelnou zbraň v ruce nám 
vkládaje radou svou ukazuje, kde a jak jí 
užívati máme. On tedy s námi sám bo- 
juje, a „když Bůh s námi, kdo proti nám f u 

Jaká to útěcha pro nás, když víme, 
že žádný nepřítel, byt byl sebe mocnější, 
není s to, ublížiti nám, jen když se mu 
sami nevydáme. A protož, R. v K., nevy- 
hledávejte sami hříšných příležitostí, jako 
byste snad, spoléhajíce se zúmyslně na 
Božskou pomoc, padnouti nemohli ; — neboť 
kdo nebezpečenství miluje, zachází v něm. 
Za to ale, když Bůh sám nějaké pokušení 
na vás dopustí, nebuďte málomyslní, ale 
pomněte, že Duch sv. s vámi jest a s 
vámi bojuje. Statně se vždy opřete ne- 
příteli svému, a vězte, že zvítězíte; neboť 
„věrný jest Bůh, kterýž nedopustí vás pokou- 
íeti nad to, což nésti můžete. 11 (I. Kor. 10, 13.) 

Upomínka na sv. biřmování oslazuje 
život křesťana, a nebeskou útěchu v srdce 
jeho vlévá; neboť přesvědčen jest, že Bůh 
ho neopustí, a odtud nabývá též zmužilosti, 
aby rozhodně vystoupil proti nepřátelům 
spasení svého. 

Koná-li poutník cestu po krajině, v které 
by přepaden a oloupen býti mohl, tu sc 



ohlíží po příteli, jenž by jej doprovodil a 
v čas potřeby i od všeliké škody ochránil. 
A našel-li ho skutečně, pak mnohem leh- 
čeji oddychuje, a již se nebojí nepřátel 
svých, tak sice, že i přepaden od nich zmu- 
žile se jim vstříc postaví a brání. A co 
jsme my jiného, než takovíto poutníci spě- 
chající do nebeské vlasti své ? — Vezdejší 
život náš podobá se pouti plné nebezpe- 
čenství a nepřátelských nástrah i útoků. 
Avšak ani my nekonáme cestu tuto samotni; 
neboť nalezli jsme přítele, který nás do- 
provází, Ducha sv., jenž co mocný ochránce 
k nám se připojil v sv. biřmování. 

A protož nebojme se vraha pekelného, 
neboť mocnější zajisté ochrany dostalo se 
nám, než kdyby všecken svět pomoci a o- 
chrany nám podával. V ní tedy důvěřujme, 
s ní zmužile se beřme k cíli svému, a kdyby 
proti nám zbouřiti se měli všickni nepřá- 
telé naši, nebojme se, neboť Bůh jest s 
námi, a před ním třesou se i mocnosti 
pekelné. f Patřte, N., na velký počet sv. 
mučeníků, které církev sv. ctí, a pozorujte 
zmužilost, jakou vynikají mezi bojovníky 
Kristovými. Naleznete mezi nimi slabé dítky, 
outlé panny a sešlé již starce, ani směle 
před celým světem vyznávají víru svou. 
Mocní protivníci kříže slibují jim všelikou 
přízeň a podporu svou, čest, slávu a bo- 
hatství, oni hrozí jim též nejkrutšími mu- 
kami a strašnou smrtí, avšak nadarmo. 

Známáť jsou jim slova Páně: Na světě 
budete míti nátisk, .ale doufejtež, ját jsem 
přemohl svět. (Jan 1G, 33.) A proto posil- 
něni milostí Boží pevně u kříže stojí tito 
vyvolenci Páně, a než by Spasitele svého 
zradili, raději život svůj nasazují, a krev 
svou ochotně cedí až do poslední krůpěje. 
Ejhle, takové bylo ovoce sv. biřmování u 
prvních křesťanů, zmužilost totiž, která se 
nehrozí ani trýzně, ani smrti, a síla nad- 
přirozená, která přemohla všecky nepřátele 
kříže. 

Takovéto síly dostalo se i nám v sv. 
biřmování, síly totiž, která vítězství zajisté 
má, a nás nejen do boje volá, ale i v boji 
provází, a k vítězství vede. 

Neboť tato svátost není jen znamením, 
že nás Bůh posilniti chce, ale je sama síla 
nepřemožitelná, poněvadž síla Boží, síla 
nebeská. Tělesná síla ovšem často bývá 
nedostatečná, nikdy ale síla Boží. Patrný 
důkaz toho nalézáme na Goliáši a Davidovi. 
Onen všecek ozbrojen domníval se, že nikdo 
nebude s to, přemoci ho, poněvadž každý 
se hrozil velikosti a síly jeho. Tento však 
pokorně sice, ale pln důvěry v Boha vstříc 



— 54 - 



mu vyšel bez odění, beze zbraně, a přece 
zvítězil, neboť Bůh byl s ním. A tak zdají 
se i duchovní nepřátelé naši. býti nepře- 
možitelnými, — avšak nelekejme se jich ; 
síla jejich jest jenom zdánlivá; my pak 
obdrželi jsme sílu nebeskou, která zvítěziti 
musí, když ji jen Člověk sám nezavrhne. 
Pročež , R. v K., nevzdalujte se sami 
svévolně milosti Boží, ale obraťte se k Pánu 
a proste ho vroucně, aby obnovil v srdcích 
vašich onu nebeskou sílu, kteroužto ozbrojil 
vás v sv. biřmování. Jsou-li ale mezi námi, 
kteří posud nepřijali tuto sv. svátost, k těm 
volám : Nezbavujte se tohoto zdroje všeliké 
síly, ale připravte se náležitě, a přijměte 
ji plni důvěry a nebeské touhy. Biřmováni 
pak byvše, nebědujte více, že boj váš ne- 
snadný a těžký jest. Dosti silni jste, abyste 
přemohli nepřítele svého, neboť jste nabyli 
síly a zmužilosti nadpřirozené. 

Dosti silni ale jste i proto, že se vám 
dostalo nebeské útěchy, anaž do boje vás 
provází, a boj váš oslazuje. Pohledněte 
vzhůru k nebi : ejhle tam vás očekává ko- 
runa, kterou vám po věrném bojování dá 
Bůh, spravedlivý soudce. A protož, když 
nepřítel krutěji na vás doráží, a vy skoro 
již klesáte; utecte se k ukřižovanému Spa- 
siteli, v jeho sv. ranách hledejte oddechu. 
Tam se zotavte, tam se rozpomeňte na sv. 
biřmování a nabyvše takto nové síly, útě- 
chy a zmužilosti, schopni zajisté budete, 
abyste znovu počali a šťastně dokonali boj 
proti úhlavnímu nepříteli svému. 

Jak jsme viděli, rozdělen jest tento 
svět na dva tábory. Tam vůdce ďábel, a 
zbraně jeho žádost těla, žádost očí a pýcha 
života; tu vůdcejKristus, tábor jeho církev, a 
prápor kříž, k němuž jsme i my přísahali 
při sv. biřmování. 

Těžce ovšem to nese nepřítel náš, že 
přidrževše se kříže, odřekli jsme se jeho a 
všech skutků jeho; a proto všemožně o to 
usiluje, aby nás od K. odvrátil a k sobě 
přitáhl. Proto zákon Kr. co nesnesitelné 
jho nám představuje, jenž ustavičné sebe- 
zapírání káže, proto k sobě nás volaje svo- 
bodu a neobmezenost žádostí a chtíčů při- 
slibuje. 

Lživá jsou všecka jeho slova, neboť 
lhář jest od počátku, jenž užívá lstí a usko- 
ků, aby tím spíše podvedl a usmrtil duše 
naše. Co asi odpovíme na lákání jeho? Či 
uposlechneme ho? Opustíme a zradíme 
Kr. Pána? — O nikoliv, k jeho bojovní- 
kům přičteni jsme byli v sv. biřmování, 
jemu tedy věrnými chceme zůstati věčné! 
A protož obnovme nyní slib při bv. biřmo- 



vání učiněný a rceme každý z duše své : 
„K Tobé ukřižovaný Spasiteli se utíkám, s 
Tebou chci statně bojovati proti tělu, světu 
a ďáblu; ó nedopusť, abych kdy klesnul, 
aneb snad Tebe a sv. církev Tvou opustil ! 
Obnov ve mně, prosím* onu sílu, kterouž 
jsi mne ozbrojil v sv. biřmování, abych o- 
dolal všelikému pokušení, které by mi hro- 
ziti mohlo. Ty-li se mnou budeš, rád se 
podrobím všelikým bídám a protivenstvím, 
ano pro Tebe i život svůj položití hotov 
jsem, neboť 

s Ježíšem umříti sobě žádám, 
s Ježíšem živu být naději mám ; 
Ježíš věčně věkův jest mým Pánem, 
Ježíši bud chvála věčná. Amen." 

V. Motil. 

Sv. Stanislav. 

„Biskupe, tož věz, že déle 
na tvé skutky drzé, smělé — 
já, pán této polské země, 
hleděť nechci, hleděť nebudu : 
Aj tu zpupnost tvou a nerudn, 
to tvé tvrdé čelo, — drzé témě 
já je ohnu, pokořím 
ramenem a žezlem svým. 
I hroz už mi pekly, Římy, 
Basily a Jarolímy; 
na všeliký ten tvůj děsný klam 
nedbám nic, a země této pánem 

býti chci a budu sám. 

A teď slyš, co ještě proti tobě mám 
na soudě tom, řádně povolaném ! 
Petrovín pán umřel — a ty kněz 
bohatou jsi po něm vzal si ves. 
Ves ta i vše zboží zemřelého 
přísluší však mojí komoře, 
a ty, biskupe, je v pokoře 
vydáš v ruce krále, pána svého!" — 

Takto na soudě král zemském shromážděném, 
smělec rozbujnělý, vede sobě Boleslav, 
i ač Božím zahajoval ten soud jménem 
smíchy sobě tropí z Božích zákonů a práv. 
Starci chvějí se a hrůzou celí blednou — 
milci na pochvalu pokyvují hlavami. 
Kynul král a na svá místa všickni sednou 
podle veku, důstojenství svého, řadami. 
Jeden toliko tu biskup Stanislav, 
jak jen ticho nastalo, 
ano nan se každé oko upalo, 
na popředí z křesla svého vstav, 
uklonil se králi, sboru poctu vzdal, 
i tak vážným slovem mluviti se jal : 

„Králi můj a pane, péče o tvou duši 
z vůle Boží biskupu též tvému sluší; 



- 55 - 



a já prosil jen a káral, aby zlých se cest 

varoval můj král pro spásu svou a trůnu čest. 

Leč v tom sud mne Bůh, jenž do duše mi vidí, 

a vše krále soudí jako jiné lidi ; 

ba že mnohé hřivny jsou, kterými vládnou, 

tož i tresty mnohé na zlé krále padnou. — 

A ty králi můj — ted o Petrovu ves 

chceš mne soudit na tom slavném sněmě dnes ? 

Ves tu, pravé Petrovo to zboží, 

já ji řádně koupil — z těch mých dlaní 

nebožtík sám cenu přijal za ni. 

Chceš -li, svatou přísahu hned složí 

tobě Krakovský zde biskup na to, 

za ves tu že já dal Petru moje zlato ; 

a ta ves že nyní právem přísluší 

Svatováclavskému na Vavelu záduší. 

Ba i svědek moh- by na to nejeden 

do sněmu sem býti uveden, 

by tu po právu a řádu král 

průchod volný pravdě dal. 

Ty se horšíš, pane můj a králi, na mne, 

že ti tady pravdu Boží káži směle, 

a ne, jak ti milci lichometky klamné 

na záhubu duše v rozbujnělém těle " — 

„Zaraž knězi, kaž kde chrání!" 

hněvivý král zakřik sluhu Páně, 

„ kazatele netřeba tu nám, 

a bych já byl taký, jak tvá ústa lhou, 

za tu dnešní novou hanu tvou 

meč můj byl by rozpoltil již tobě skráně. 

Než, ač spravedlivý jest můj hněv, 

ruky mé tvá nepokálí krev. — 

Nač tu planá řeč? — Aj prokaž zápisem, 

po právu že v držení jeUvém 

ves a zboží Petrovo ; — " 

na přísahu tvou a na slovo 

nelze, abych v této věci dal 

já, tvůj pán a král." 

A na to zas biskup s těžkým žalem, 
uražený, pohaněný králem 
vážným vece slovem: 

„Přísaha má — moje slovo 
pravdy slovo biskupovo 
ničím nejsou mému králi: 
jak by svědci tu obstáli? 
Pane můj a králi, po tvém slově 
mám tu prokázati zápisem 
pánem po právu že jsem 
na vsi druhdy na Petrově. 
Zápis ten, ty králi, víš to sám, 
jak i kam se poděl nám. — 
Za to ale já též vím, 
Bůh že sluhům ráčí svým 
od takové příhany 
mocné dáti ochrany. 



A tož králi věz, 

kterak doufá kněz 

v Boha svého moc: 

až den mine třetí, 

a až třetí mine noc, 

důkaz podá se ti 

nevídaný, neslýchaný: 

Petrovín, tři leta 

sešlý z toho světa 

v hrobě pochovaný, 

z hrobu vstane, 

a tobě, králi můj a pant, 

on sám tady dosvědčí 

právo mé a pravdu mé řeči!" 

. I směje se král a s králem milci 
chechtají se knězi pošetilci; 
a král hrdě na stolici soudné vstav: 
„Nuže bud si," vece, „a já přísahám, 
na svědectví Petrovo že něco dám; 
jinak biskup Krakovský, kněz Stanislav, 
nesplní-li co tu pravil dnes, 
bud co klamný, ošemetný kněz 
pro své zločiny 
zbaven statků všech a práv, 
a s potupou vyhnán z otčiny !" — 

Po té páni valem vstali, 

a posvědčivše králi, 

ze soudnice pryč se brali. 

A pryč svatý též se biskup z síně bral 

s vírou živou, pevnou ve své hrudi, 

Spasitel že Petra nebožtíka zbudí, 

by se král i národ z hříchu kál. 

A s biskupem svatým věrní kněží 

do svatyně na modlitby těží — 

dnem i nocí se tu modlí, se tu postí 

s vírou živou, v pokoře a skroušenosti. 

1 minul den první, druhý minul, třetí, 

minuly tři Bohu zasvěcené noci ; 

a vždy k Bohu všemocnému lkáno, 

by co věrný Otec svých se ujal dětí, 

a svým věrným přispěl ku pomoci. , * 

Hle, již čtvrté zasvitnulo ráno! 

Svatý biskup u velebném průvodu 

kněží, panstva, národu, 

jižto modlí se a pláčí, 

do malého chrámce kráčí, 

kdež je Petr, bývalý té vísky pán, 

pod kamenem těžkým pochován. 

I vešli tam. — Biskup svatý v prachu země 

před Pánem své koří témě; 

rozprostřený v prachu dlouho modlí se tu 

k Pánu života i králi všechněch světů. 

Již vstal a s tváří v plném víty lesku, 

všecek spoléhaje pomoc na nebeskú 

vážným káže slovem: 



- 56 - 



„Odvaltež mi kámen nade rovem! — u 

Kámen odvaleno. „A tecř 

prokopáte klenbu — odklidíte zeď!" — 

A po slově biskupově 

klenba zmizela i zeď, a v rove 

rakev dřímá, v které Petr hnije. — 

„Vyzdvihněte rakev, ať se vidí, čí je !" — 

A již rakev tu, v níž mrtvý Petr hnije. 

„Odkryjte to víko, mrtvolu jež kryje!" 

V okamžiku víko to již je odkryto 

a kolkolem rozletěl se puch • 

že mdlí — drufe i druh. 

A po té znova biskup klekl 

i vstal zase — hlasem mocným řekl : 

„Nuže Petře, já tu, Páně kněz, 

od tebe co koupil tvoji ves, 

musím na svědectví tebe míti, 

ač nechci-li, aby král 

na svou duši záduší si bral, 

a Pán náš směl tupen býti. 

A tož káži tobě, 

Petře, dřímající v hrobě; 

Ve jménu Otce, Syna y Ducha svatého 
Boha našeho! 
Petře vstaň a ožij zase 
po všemocném Božím hlase 
a se mnou pojď i tam králi svědč, 
má že je dle pravdy řeč!" 

I na stoj te, jaký div to divoucí, 

z rakve čilo vstává Petr živoucí, 

kosti — hnáty berou kůži na se, 

mihem maso oblékají zase; 

žílami krev proudí — srdce hřeje, 

z víček plných zřenice se skvěje. — 

Biskup Páně, ano vše se chvěje. 

rukou pojav Petra oživlého, 

z chrámu kráčí ve zázračném průvodu, 

ohlučený pláčem národu, 

před stolici soudnou krále svého. 

Došli tam, kde bujný král je s milci 

uchystán, jak popu pošetilci 

za vše, co kdy spravil jemu trudu, 

kalívaje rozkoše mu zákonem a vírou, 

co nevidět vrchovatou odslouží se mírou, 

a naň jako na příšeru, na obludu, 

kněze klamného a lháře 

hanbu uvalí všech lidí a všech věků, 

an ho, pýchy plného a vzteku, 

z Polsky káže vyvézt na potupné káře. 

Než hle, smíchy vše a spíle 
mihem tuhnou v každém obličeji, 
jak jen mile 
biskup u veřejí 



objevil se v průvodu, 

lkajícího národu. 

Onť pravicí Petra veda, 

okem mezi milci krále hledá . . . 

Zraky trnou, každá tvář je bledá. 

Biskup beře v před se přímo dál 

tam kde, uzřev netušený div, 

jedva polo živ 

sklesl na svém stolci král. 

„Nuže králi můj a pane," 

vece biskup vážným slovem: 

„Hle Bůh svědčí tobě rovem — 

zde svědectví rukou Páně psané! 

A ty Petře z vůle Boží mluv tu dnes, 

zda měl pravdu Kristův kněz, 

tvoje druhdy, po právu teď čí je ves?" 

A v rubáši Petr hlasem neslýchaným 
káže králi, svědčí pánům ulekaným: 

„Králi věz 

já že svoji ves 

a v ní zboží vše a vládu 

po právu a vedle řádu 

prodal bez závady 

knězi biskupovi tady. 

A já vzal jsem z jeho dlaní 

zlato vyplacené za ní; 

tudíž moje druhdy zboží přísluší 

Svato- Václavskému na Vavelu záduší. 

A tak jisto — králi věz, 
že děl pravdu Boží kněz, 
a již, pokud ještě čas, 
čiň, co káže Páně hlas 
a svou bídnou duši spas. 
Ustaň kálet trůnu čest, 
sic tě schvátí Boží trest 
se všemi těmito milci, 
lichometníky a potměšil ci. 

Ty však Boží sluho, kněže svatý, 
k jehož slovu sám Bůh, nepojatý 
v neskonalé milosti a moci svojí, 
na tu chvíli s tělem spojil duši moji, 
ty mne milo doveď zas, . 
odkavad mne vyvolal tvůj hlas. 
V rově ulož moje tělo 
tam, kde hnilo, práchnivělo, 
s bratry za duši se modli moji : 
ať můj Spasitel a nebe vládce, 
z očistce mi kynout ráčí v krátce 
po trudu a mnohém boji 
v blaho nebes — věčném u pokoji." 

Král tu tme jako zkanienclv 
a soud hrůzou uchvácen je celý : 



57 — 



každé oko vázne, každá tvář je bledá, 
v mnohé duši ozývá se : běda, běda ! 

Biskup svatý zdvih se, kráčí v průvodu 
lkajícího, Boha chválícího národu, 
pravicí svou Petra skroušéného veda, 
do chrámečku zase, 
kdež po Božím hlase 

z hrobu vstal nebožtík a kdež má znovu 
v otevřeném uložit své tělo rovu. 
Biskup ticho modlí se tu na té pouti, 
druh se modlí s ním, až svato pohlédnouti, 
a lid v tiché radosti a v tichém pláči 
též se modle, za biskupem svatým kráčí. 
Došli ve chrám. — Otevřený dosud rov 
na pána tu čeká; posvěcený krov — 
rakev prázdná — vše jak bylo leží. 
Za biskupem, Petrem k rakvi došli kněži, 
a tu ukřižovaného Pána před obrazem 
v pokoře a lásce všichni padli na zem — 
z očí slze díků — modlitby se roní 
z duší všem, co se tu vděčně Bohu kloní. 
Biskup zdvih se, zdvih se Petr — všickni vstali 
hlasem díků ještě jednou chrám se malý 
zachvěl celý. Po té zase v svatem tiše, 
kdežto jedva duše utajená dyše, 
svatý biskup velebnými ku Petrovi 
zahovořil slovy : 

„Na oslavu Pána 
již je dokonána 
z moci, dané od Boha, 
tvoje úloha. 

Nuže Petře, vrať se zase 
v rakev svou a do rovu, 
usni jak to duši k spáse. 
Na žádoucí obnovu 
tělo tvoje nech tu hnije ; 
tvůj duch na nebi at žije, 
po trudu a po boji 
v nehynoucím pokoji!'' 

A jak ta slova biskup řek' 
Petr znova před ním klek' 
velekněz ho křížem požehnal, 
svaté políbení jemu dal. 
Petr vstal a do své rakve leh', 
an se všechněm v prsou úží dech. 
V okamžiku kůže, maso zmizely, 
v něž se ráno kosti byly oděly, 
a jen holá zase mrtvola 
prázdnými to víčky hledí do kola. 
Víkem rakev zavřeli a zas 
chrámem svatých žalmův hlučí hlas, 
„De profundis" biskup pěje v nov, 
rosou nebes vykropuje rov 
a v pokoře dlouho drahou za duši 
volá k Spasiteli, Kristu Ježíši. 



Již i rakev do hrobu jest spuštěna — 
již i kamenem jest hrobka zavřena ; 
biskup svatý a . sbor věrných kněží 
v prachu dosud na kolenou leží 
a jim z duší k nebi ticho vane dík, 
že vstal na obranu pravdy nebožtík; 
a jim z hrudí vane prosba plamenná: 
aby pobloudilý král 
z hříchů svých se kál — 
aby duše jeho byla spasena! u 

Václav Stulc. 

Všeobecný sněm církevní nejbliže 
pnsti. 

v. 

Jaké pomoci dostane se nám tím 
sněmem. 

Z toho všeho jde, proč církev v ny- 
nější době tak citelně jest dojata a po- 
hnuta, poněvadž totiž jsouc pečlivá o du- 
ševní blaho lidstva, nikdy nebývá lhostejná 
k útrapám jeho. Církev a společnost lid- 
ská nejsou jedno; avšak jdouce na tomto 
světě vedlé sebe a pojímajíce v oboru svém 
totéž člověčenstvo, stojí s sebou v nutném 
a pevném poměru ve všech nebezpečích a 
utrpeních svých. A proto právě chce se 
církev nyní shromážditi, nahlížejíc, že k 
zahojení obecných neduhů mnoho přispěti 
může. 

Varujme se však, abychom, co jest 
pravda ani nepřeháněli aniž si toho málo 
toliko vážili. Zdali pak závisí od církve, 
aby konec učinila všem nehodám lidským? 
Nikoliv. Ale právě v této tuhé práci, v 
tom velikém zápasu dobrého proti zlému 
má ona svou úlohu nesmírnou; dle této 
své úlohy povolává tento sněm. Člověk 
jsa svoboden, koná dobré dle svého roz- 
hodnutí; ale má k tomu nevyhnutelně po- 
třebí milosti Boží, která ho podporuje, aniž 
by svobodné jeho vůli ujmu činila, nebot: 
„pomoc Boží nerusí svobodné vůle, ale uvol- 
ňuje ji * dí papež Celestin. Jsouc stráž- 
nicí darů nebeských jest lidstvu sama po- 
mocí Boží a přispívá mu nadpřirozeně i v 
časných věcech. Shromážďuje-li se za naší 
doby církev k poradě, činí to, tak opět a 
opět trváme, toliko za tím úmyslem, aby 
úloze své lépe dostála, účinněji — úsilněji 
k blahu člověčenstva působila. 

„Kdož by pochyboval* volá SV. otec 
v listu vyzývacím, „ze církev neúčinkuje to- 
liko k věčnému blahu lidstva, ale že přispí- 
vá též k blahu časnému společnosti lidské, 
k jejímu dobrému zdaru a řádu i k vnitř- 
nímu jejímu míru f u Kdož pak by církvi 



— 58 - 



tuto spojující a vzdělávající moc upíral? 
„Náboženství — náboženství" — prohlásil 
se nedávno znamenitý státník (Guizot) — 
„to jest život člověčenstva všudy, vždycky, 
vyjímaje některé dni hrozných převratů a 
hanebného úpadku. Náboženství slouží k 
tomu, aby ctižádost lidskou buď krotilo 
nebo ukojilo ; náboženství slouží k tomu, 
aby nás drželo a sílilo v bolech našich, 
povstávajících buď ze vnějších poměrů na- 
šich anebo z vnitřního stavu duševního. 
Žádná politika, a budiž si sebe spravedli- 
vější a mocnější, nesmí se domýšleti, že by 
to dovedla bez pomoci náboženství. Čím 
živější, čím rozšířenější bude hnutí spole- 
čenské, tím méně dostačí politika, aby to- 
muto hnutí lidstva vládla a je řídila. K 
tomu potřebí jiných mocností nežli pozem- 
ských; k tomu potřebí výhledu, dosahují- 
cího přes život tento." 

Když byl sv. otec v bulle vyzývací 
připomenul prospěšného vlivu náboženství 
i na řád vezdejší, zvěstuje znova, jakož byl 
často se prohlásil, že víra a rozum si ne- 
odporují, ale srovnávají se a že se vespo- 
lek dle řízení prozřetelnosti Božské pod- 
porovati mají. „Jako církev," dí, „podpo- 
ruje společnost lidskou, tak podporuje Bož- 
ská pravda lidskou vědu\ utvrzuje půdu, 
na níž by věda kráčela; zdržujíc ji, aby na 
bezcestí nezbloudila, vede ji k pokroku.'-'' 

Slyšte, považte ta slova vy, jenž mar- 
ně o to se zasazujete, abyste vědu učinili 
protivnicí víry. Ňejvyšší hlava církve nic 
se nebojí vědy; miluje a vychvaluje .ji a 
připomíná , že pravdy víry křesťanské po- 
kroku a důkladnosti vědy slouží. Tak smý- 
šleli i výtečníci mezi učenci: Leibnitz, New- 
ton, Kepler, Koprník, Paskal, Descartes, 
jimž po boku učenci našeho věku, by je 
hrdopýcha nezaslepovala , za pouhé pídi- 
mužíky by se považovati měli. 

„To dotvrzují též," dí sv. otec dále, 
„dějiny všech věků slavnými důkazy." Týmž 
smyslem dí též Bacon Verulamský: „Skro- 
vné okušení vědy odlučuje od víry; důkla- 
dné poznání vědy vede k víře." A tak jest 

přirozeně: věda na nojvyšsím svém vrcholu 
objímá celek veškeré pravdy a přehlédá 
celý řád její. 

OflObívá nevědomost anebo zaslepené 
vášně našeho věku mohou na to zapome- 
nouti, ale nejvýtečnějáí duchové vždy u- 
znávali, že se víra s vědou srovnává, že 
církev a společnost lidská vespolek sou- 
hlasí; že by pak vespolek si odporovaly, 
jako za nynějška setrvá na proti svědectví i 



dějin i pravdy samé, tomu oni nepřiznali 
nikdy. 

Nedávejme zde dvojsmyslným vyjádře- 
ním žádné příčiny k ňákému útoku. Tá- 
žeme se přímo a určitě : Jak si počíná cír- 
kev chtěj íc stav společnosti lidské zrněni ti ? 
— Odpověď na to dávají dějiny; jen před- 
pojatost a předsudky bezdůvodné mohou 
si o tom počínání církve utvořiti přeludy 
o domnělých přechmatech církve v oprá- 
vněnou svobodu ducha lidského. Letošní 
sněm římský bude devatenáctý všeobecný 
sněm, a padesátero asi národů na něm za- 
stoupených bylo vesměs týmž spůsobemna 
víru křesťanskou obráceno, t. j. uvedeno 
ze stavu divochů k stavu vzdělaného lid- 
stva, t. auktoritou slova, moci svátostí, vy- 
učováním svých duchovních pastýřů, pří- 
kladem svatých. Ty jsou cesty Boží, to jest 
skutečné jednání církve, kteréž mocnářové 
světští někdy podporují, častěji však po- 
tlačují. 

Jsouc vychovatelkyní duší, užívá církev 
též methody, které každé 'vychování uží- 
valo: autority a trpělivosti. Když druzí 
pochybují, církev prostě své články před- 
náší; odporuje-li se jí, trvá na svém výro- 
ku; zatemňuj e-li se jí to, co povídá, snaží 
se, aby to vysvětlila ; působi li se odtržení, 
ona spojuje ; hlásá vždy a vždy svá učení, 
a jaká učení! Poučuje nás o pravé bytno- 
sti Božské, o pravé přirozenosti člověka, o 
svobodné vůli a mravní odpovědnosti, o ne- 
smrtelnosti duše, o posvátném řádu man- 
želském, o zákonu spravedlnosti a lásky, o 
nedotknutelnosti práva a majetku cizího, o 
povinnosti k práci a pokoji. Tomu vyučuje 
církev všudy, vždycky, všecky vzneše- 
ného krále i sprostého pastýře, Řeka a Ří- 
mana, v Anglicku i Francii, v Evropě i 
v Austrálii, za Karla Velikého i Washing- 
tona. Řekli bychom skoro, že nepřetržená 
stálost učení církevního rovněž tak rozmě- 
řuje poměry společnosti lidské, jako slunce 
určuje rozměr dnů a počasí azúrodňuje role. 
Vy filosofové, kteří tak s patra pohlédáte 
na církev, řekněte upřímně, co by bylo bez 
ní mezi národy z idei živého Boha? Pro- 
testante- Řekové 1 přiznejte se, že by vám 
bez církve ani velebný obraz Krista Ježíše 
nebyl ziistal ; a vy moralisté a politikové, 
COŽ pak byste byli bez církve učinili I ro- 
diny a Z svatosti manželstva? 

Nuže tedy CO církev druhdy pro Kri- 
sta učinila, učiní znova i tehda/. ; CO mlu- 
vila jindy, mluviti bude i nyní. Pokračo- 
vati bude ve svém životě svou cestou za 
svým povoláním s týmž duchem moudrosti, 



59 — 



opatrnosti, lásky; neustane učiti lidský ro- 
zum těm vznešeným pravdám, jichž stráž 
jí vzdána jest. Tím, a tím jediným účin- 
kuje církev a to vší silou na společnost 
lidskou. 

Často se již řeklo, že celé její učení 
mravů jest náboženstvím národů. Nuže když 
učení mravů jest pravým zřídlem dobré po- 
litiky a dobrých zákonů, záleží všecken po- 
krok národů v tom, aby původní základy 
spravedlnosti u něho vždy více v život sou- 
kromý i veřejný vnikly. Každý národ tedy, 
který v křesťanském smyslu ku předu krá- 
čí, jest na cestě pokroku, a každé století, 
které otázky člověčenstvem pohybující proti 
svatému evangelium rozluštiti chce, jest na 
cestě bludné a zajde. Tažte se o to věku 
minulého; ten vám to stvrdí! Kdož od- 
stranil ohavnou nemravnost pohanstva? kdož 
divochy vzdělal a obrátil? Vizte země vý- 
chodní! Jak to tam vyhlíželo za rozkvětu 
křesťanstva a jak to vyhlíží nyní za pano- 
vání islámu? 

Vliv křesťanstva na vzdělání národů 
jest výjev tak jasný jako slunce. Ale zá- 
kony sv. evangelia nevydaly ještě všecko, 
co obsahují, a žádný čas nevyváží je doce- 
la, poněvadž jsou hlubokosti nesmírné. 

Ačkoliv tedy věkové minulí z křesťanské 
zásady lásky, rovnosti, bratrství mezi všemi 
lidmi čerpali pravidla taková, která starý svět 
docela přetvořila, mnoho ještě schází, aby 
všecko, co se v zásadách oněch obsahuje, 
vyváženo bylo. Dle mého náhledu záleží 
úloha času novějšího právě v tom, aby ona 
křesťanská zásada vždy více a více v zá- 
kony a mravy vnikla, a aby dle ní se zaří- 
dilo a uskutečnilo všecko jak v politickém 
tak i oekonomickém i sociálním ohledu, v 
čem záležeti má čest tohoto století, jestli- 
že se totiž nespustí dráhy víry křesťanské. 
V tom ohledu má církev s sněmy svými 
tu úlohu, aby zásady evangelia zachovala v 
přesné čistotě, prosty všelikého křivého 
výkladu. 

Tudíž jest každé slavné projevení pravd 
evangelických, každé vysvětlení nastalých 
ohledem jich pochybností a nedorozumění, 
každé smíření se národů s vírou křesťan- 
skou skutek i společenského i náboženské- 
ho pokroku; a právě za tou příčinou svo- 
lává se sněm nejblíže příští. K tomu jest 
právě r toto veliké dílo církve a vy vinutí vsí 
její moci," jak svatý otec dí; k tomu 
svoláni jsou všickni biskupové ze všech 
dílů světa, aby se s nejvyšsí svou hlavou 
radili. 

Marné jest, co říkáte, naplněni jsouce 



svými předsudky jak nespravedlivými tak 
i na nevědomosti se zakládajícími, že církev 
jest již stará a časové že jsou noví. I zá- 
koňové světoví jsou prastaří a všecky nové 
vynález}', na kteréž právem hrdi jste, podařily 
se a působí toliko použitím těchto prastarých 
zákonů. Nevíte ani, z jakých živlů i povolných i 
odporných Božský zakladatel církev svou 
složil; jakého ústrojí i k stálosti ik pokroku 
jí udělil. Její učení víry jest tak důmysl- 
né a tak plodné, její ústava tak volná, že 
ji nikdy žádný pokrok společnosti lidské 
nepředstihne a že pod každou vládou žiti 
a prospívati může. Nic nezměňujíc na svém 
vyznání víry, vynímá ze svého pokladu, jak 
Pán dí, od jednoho věku k druhému staré 
i nové věci. Církev bude vždy hotova, vpra- 
viti se ve všecky přetvary a změny lidské 
společnosti. Sv. evangelium jest a bude 
vždy světlo světa ; a proto, věřte mi, bude 
i sněm nejblíže příští jitřenkou nové doby 
a nikoliv západem slunce církve. (Pokrač.) 

DOPISY. 

V Praze, 4. února 1869. 

(Kan. Karel Vinařický f.) 

Čeho jsme se obávali, stalo se. Na 
Vyšehradě shasla opět jedna hvězda první 
velikosti církvi — vlasti. Kanovník 

KAREL VINAŘICKÝ 

mĚmmmmmmmĚmmmmmmmtmmmmmmumĚĚmmĚm 

zesnul v Pánu v poledne o památce sv. 
Blažeje. Vloni pochovala Morava svého 
Sušila, my pochováme zej tra našeho Vina- 
řického. Na onen pohřeb spoluzakladatele 
a hlavní podpory Dědictví sv. -Prokopského 
vybral se do Brna i náš Vinařický co zá- 
stupce téhož Dědictví a z lásky k dávné- 
mu příteli svému. Navrátiv se z milé Mo- 
ravy s pláčem vyprávěl o slavnostech smu- 
tečných, dokládaje, nyní že na něm samém 
jest připravovati se na věčnost, a v skutku 
pak churavěl víc a více, až ikonečně žá- 
dné pomoci nebylo a ctitelům jeho posléze 
nezbývalo, než prošiti Hospodina, aby trá- 
pení jeho ukrátiti ráčil. V životě svém 
přestál mnoho bojů, které podkopávaly zdra- 
ví jeho ; nejprudší byl pak boj poslední, 
života se smrtí, kteréž tělo podlehlo, aby 
duše pout zbavena a utrpením očištěna na- 
vrátila se k Stvořiteli svému. 

Zásluhy drahého nebožtíka tohoto jsou 
veliké, uznání nedošel mnohého , protože 
byl kněz, jenž hájil pravdu proti bludu 



— 60 — 



právo proti přechvatům. Uznání nedošel 
na mnoze ani mezi svými ; viděliť jsme se- 
znamy básníků novověkých a s bolestí po- 
hřešili jsme jméno Vinařického, a že čítan- 
ky pro naše národní školy sestavil on : zvě- 
děl-li každý? Kéžby se někteří ti nepří- 
znivci našeho duchovenstva nad hrobem 
tohoto pravého národovce přiučili spravedl- 
nosti, kteráž jediná zvyšuje národ, a odře- 
kli se nespravedlivého zlehčování církve a 
sluhův jejích, což jest hřích, jenž bídné 
činí jednotlivce i národy ! 

Ač Yinařický byl kanovníkem staro- 
slavné kapitoly a v životě svém úřadů za- 
stával mnoho, umřel přece bez bohatství. 
Bůh budiž mu hojnou odplatou za vše do- 
bré, co prokázal světu, jenž se mu neod- 
měnil. Největší zásluhy získal sobě o mlá- 
dež ; povzbuďme ji, aby Otčenášem dala 
vděk svůj na jevo. Veliké zásluhy vydo- 
byl si o duchovenstvo, jež prosíme, aby 
jeho pamětlivo bylo při oběti nejsvětější. 
Protivníky pak jeho žádáme, aby kajíce se 
nezuřili více proti víře a církvi, jejímž věr- 
ným sluhou až do skonání byl Karel Vina- 
řický. Po boji at odpočívá v sv. pokoji! 

Z Českého Brodu 24. ledna 1869. 

(Sbor literátský.) 

Již tomu přes rok, co byly potvrzeny 
stanovy sboru lit. v Č. Brodě, proto zásluš- 
no, aby se o působení jeho zpráva podala. 
. — Dne 3. ledna t. r. odbýval náš sbor li- 
terátský svou druhou celoroční čili valnou 
schůzi. Sbor čítá 34 údů účinkujících (k 
nimžto i duchovní co představení náležejí) 
a 31 údů přispívajících. Hlavním předmě- 
tem valné schůze byla zpráva o stavu jmění 
spolkového. Během roku 1868 přijato od 
údů účinkujících a přispívajících, pak od 
pohřbů a z fundací úhrnem 190 zl. 67 kr.; 
vydáno pak na lucerny, knihy a jiné po- 
třeby 140 zl. 42 kr. Ze zbývajícího jmění 
se 40 zl. 30 kr. rozdělilo mezi literáty ú- 
činkující, při čemž zvláště na odměnu ře- 
ditele a jeho zástupců ohled vzat byl. Ve 
schůzi ustanoven pro rok 1869 příspěvek 
10 zl. na pohřeb řádných údů. Též roz- 
tříděni byli literáti na (\ tříd, aby i všed- 
ní)) o dne při službách Božích po třídě se 
súčastnili, — Sbor lit. v Č. Brodě nemálo 
přispívá k zvelebení služeb Božích a jiných 
posvátných úkonů. Tak zpívání nešpor o 
slavnostech zajisté každé srdce pozdvihuje 
a mnoho lidí do chrámu Páně k odpoled- 
ním službám Božím láká. Zvláště tu po- 
dotknouti sluší, že již od dávna se zde zpí- 
valy v advonté staročeské zpěvy rorátní, 



avšak dříve jen od několika málo mužů a 
ne zcela pravidelně. 

V roce předešlém ale počalo řádné 
cvičení sboru ve zpěvích rorátních, a v ad- 
ventě přednášel je celý sbor k hlasu varhan 
při ochotném spoluúčinkování pp. učitelů 
spůsobem velebným k nemalému potěšení 
všech osadníků, jenž časně z rána chrám 
Páně naplnili a vážným zpěvům těmto na- 
slouchali. Před půlnoční zpíval sbor lit. 
české cirk. hodinky střídavě s ostatními 
cvičenými zpěváky, kteříž „Invitatorium" a 
„Responsoria" dle „Manuále" od Škroupa 
spůsobem velmi dojemným přednášeli. — 
Literáty často vidíme doprovázeti v Pánu 
zesnulých na místo odpočinutí ; svým údům 
jdou z povinnosti, avšak i od mnohých ji- 
ných bývají pozváni ; nebof každého to těší, 
když celý sbor lit. s černou umbelou rakev 
předchází a střídavě s hudebníky žalm „Smi- 
luj se nade mnou Bože" pěje. 

Tolik se mi zdálo jen v krátkosti po- 
dotknout! o našem sboru literátském ; častým 
cvičením, které se každou neděli po pože- 
hnání odbývá, doufám že dosáhne větší 
zběhlosti ve zpěvu a vždy více bude moci 
působiti k f zvelebení služeb Božích. Kéžby 
za těchto rozervaných časů sv. církev ka- 
tolická, pravá víra a vroucí nábožnost na 
sborech literátských vždy větší podpory 
nalézala ! F. V. 

Z Polabí dne 24. ledna 1869. 

(Ohlas z kraje.) 

Nemýlil jsi se ani neklamal rozmilý 
Blahověste, když jsi v úvaze o minulém 
roce pověděl: „Mnohým otevřel oči, aby vi- 
děli, mnohých probudil ze sna netečnosti, 
nejednoho přiměl k tomu, aby se přihlásil 
a přivinul k církvi a jejím pastýřům. 14 Že 
tomu tak, přisvědčí každý, kdo pozoruje 
život po kraji,- aspoň zdejším. Mezi kněž- 
stvem postoupila nadšenost a činnost měrou 
podivuhodnou. Kteří bývali liknaví v cír- 
kevních službách, učiněni jsou horlivi; kteří 
se ohlíželi za světem, přilnuli vřeleji ke 
království Božímu, jsou snažnější v zapírá- 
ní sebe. Ovšem nemůže se to tvrditi o 
všech. Avšak těchto církevních sluhů nyní 
bude sotva ve větším poměru k oněm, kdož 
celým srdcem oddáni jsou svatému po- 
volání svému, ochotni k všelikému oběto- 
vání sebe, odhodláni po apoštolsku násle- 
dovat! božského Mistra, jenž neměl ani 
kam by hlavu položil, pro jméno jeho s 
radostí trpěti pohanění i okovy, aby viděl 
svět, že slovo Boží není ukováno. Touž 
měrou u lidu viděti jest utěšený pokrok v 
církevním uvědomění a životě, jenž proje- 



fil — 



vuje se pobožností veřejnou i soukromou, 
přikázanou i odporoučenou, dobročinným 
podporováním domů Božích i všelikých ná- 
božných účelů, vyslovováním vroucího úča- 
stenství ve všem, co děje se v Církvi. Kteří si 
nevšímali Církve, nyní na ni obracejí svou po- 
zornost. Kteří byli vlažni u víře, rozhřívají se 
anebo na celo stydnou, aby neodpadnou-li zje- 
vně od těla církve, byli co oudové mrtví u ži- 
vých a činných na výstrahu. Mezi kněžstvem i 
lidem každý musí se ukázati, jakého jest 
ducha. V tom ohledu posud plní Pán Je- 
žíš, co o něm pověděl předchůdce sv. Jan: 
„Věječka v ruce jeho jest, vyčistí humno 
své a shromáždí pšenici do obilnice své, 
ale plevy páliti bude ohněm neuhasitelným" 
(Luk. 4, 17.). Nechť odepře se Církvi vše 
cka podpora, ona tím slavněji dokáže světu 
že nikoliv lidskou, nýbrž božskou mocí stojí. 
„To jest to vítězství, kteréž přemáhá svět, 
víra paše." (1. Jan. 5, 5.) Dá Bůh, že i u 
nás potvrdí se slova slovútného velekněze 
Dupanloupa: „Mnozí se domnívali že tím 
prospějí zájmům světským a prospěli tím 
víře ; celý ten ruch, o němž se zdálo, že 
jest proti Církvi, obrací se nyní k jejíma 
prospěchů." 

Nelze ale věrnému srdci i bez trpkého 
stesku pohlížeti na časové poměry. Bouř- 
livým větrem pokušení mnohá slabá rato- 
lest se ulomí se stromu života, jímž jest 
církev, aneb uschne, aby uvržena byla do 
ohně pekelného. Proto „běda tomu, skrze ko- 
ho přichází pohoršení \ u I pro vezdejší a spo- 
lečenský život jest se obávati hrozných ná- 
sledků. K čemu dospěje lid, když pozbude 
víry, zhrdne církví? Dějepis má dost od- 
povědí i dosvědčí, že jakož nevěra chrlí 
povodeň vše bourající, i horlivost pro víru 
snadno vyšlehne v požár všecko uchvacující 
a nelehce uhasitelný. Nedopouštěj toho 
Bůh, ale at se také hledí, aby se nestalo, 
co psáno: „Vítr rozsívají a vichr zíti bu- 
dou." (Ose. 8, 7.) — 8— 

KRONIKA. 

Z Prahy. Přípravy k oslavení kněž- 
ských druhotin sv. Otce Pia IX. nabývají 
vždy širších rozměrů. Ať pomlčíme o adresse, 
kteráž z Vídně a o jiné, kteráž z Německa 
v 10.000 výtiscích k podpisování se roze- 
sílá, vizme, co u nás se chystá. Ducho- 
venstvo Pražské zašle sv. Otci relikviář s 
ostatky našich sv. patronů Václava, Voj- 
těcha a Jana Nepom., zhotovený ze zlata 
a ozdobený českými drahokamy v ceně 
UXX) zl.; věřící lid upisuje dobré skutky, 



kteréž v den slavnosti vykoná, skládaje i 
halíř sv.-Petrský. Katolická jednota Pražská 
zašle sv. Otci nejméně 500 franků s ná- 
sledujícím blahopřáním : 

Svatý Otče! Slavnost kněžských druhoti a, 
kterouž Svatost Vaše s pomocí Boží konati bude 
dne desátého měsíce dubna t. r., naplňuje srdce 
věncích po veškerém katolickém světě radostí 
a jásáním a povznáší jich, aby chválu a díky 
vzdali Hospodinu, jenž toho a takového Církvj 
své dáti ráčil pastýře. — Ve spolku se všemi 
těmito věrnými budeme také my, v hluboké pokoře 
podepsaní členové Jednoty katolické pod ochra- 
nou sv. Vojtěcha v Praze v Cechách, převzácnou 
onu památku slaviti plesajíce a vroucně pro- 
síce Boha všemohoucího a nejvýš dobrotivého, 
aby Tebe, Svatý Otče ! bedlivého vůdce kře- 
sťanstva a zjevené pravdy strážce a obránce, 
k naší útěše a podpoře, kteréž zvláště za těchto 
trudných časů velice zapotřebí máme, na mnohá 
léta ve zdraví zachovati, chrániti a říditi ráčil. 
— S tímto blahopřáním v pokoře přistupujíce 
k posvátnému trůnu Tvému v tento slavnostný 
den vyznáváme zřejmě a před veškerým světem, 
že v Tobě, Svatý Otče, mile uznáváme nej- 
vyšší viditelnou hlavu Církve svaté, v Tobě 
spatřujeme a ctíme náměstka Kristova, jemuž 
Pán skrze knížete apoštolův odevzdal klíče 
království nebeského : Tvůj hlas jest nám 
hlasem Spasitele našeho ; Tvoje ústa hlásají 
nám vůli Boží. Tobě tedy, Otče Svatý, slibu- 
jeme nezvratnou Věrnost a synovskou poslušnost; 
ať se co chce s námi děje, my nespustíme se 
nikdy Tebe, Svatý Otče, aniž Stolice apoštolské, 
kteráž jest učitelkou pravdy, aniž svaté Kímské 
Církve, kteráž jest samospasitelná, hotovi jsouce 
v této Církvi a dle jejích zákonů žiti, v ní 
a kdyby třeba bylo, pro ni i zemříti ! — Račiž 
Svatost Vaše toto upřímné osvědčení našich 
citů a synovské oddanosti spolu s obětí, kterouž 
láska naše pokorně podává, blahosklonně při- 
jmouti a požehnání apoštolské, za kteréž co 
nejvřeleji prosíme, milostivě nám uděliti. 

* — * Pobožnost 40hodinná bude se 
konati od 8. — 12. t. m. u sv. Cyrilla a Me- 
thoděje v Karlině, od 13.— 17. u Křížov- 
níků. 

* — * Odpolední česká kázaní postní 
budou se konati : každou sčfodw o 4. hod, u sv. 
Haštala, u sv. Havla a u sv. Štěpána. V 
pátek o 4. hod. u sv. Ducha, u sv. Petra, 
u sv. Vojtěcha v Jirchářích a na Vyše- 
hradě. V nedělto 1 / 2 3. hod. u sv. Salvátora 
v semináři a v kostele na sv. poli Malostran- 
ském ; ve 3 h. na Strahově, o h. u sv. 
Ignacia, na Karlově a v Podskalí ; ve 4 
h. v Týně, u sv. Mikuláše a v Karlině. 

* — * V t neděli postní, 14. t. m„ v 



— 62 - 



6 hodin večer otevře se první valnou schů- 
zí v místnostech spolkových „u zlatého za- 
jíce" v Liliové ulici č. 246 — I., 1. poschodí, 
„Beseda katolická," jejímž účelem dle sta- 
nov jest: „aby se rozhodně katolicky smý- 
šlející mužové bez rozdílu národnosti ča- 
stěji scházeti, přátelsky rozmlouvati a vů- 
bec i baviti mohli, jak se na katolické muže 
sluší." Zakládající údové složí nejméně 
1,00 zl. jednou na vždycky, přispívající pro- 
zatím 6 zl. ročně. Zdař Bůh, by nová tato 
Beseda stala se ohniskem a středem katol. 
života v Praze. 

*— * Z Budějovic došel nás pastýř- 
ský list J. Exc. nejdůst. p. biskupa o slo- 
vech : „Pane zachovej nás, hyneme," kte- 
rýž svým časem, bude-li dovoleno, u- 
veřejníme. — V min. roce 1868 udělil nej- 
důst. p. biskup v diecési své sv. biřmová- 
ní 23746 osobám. — Týž nejdůst pán o- 
brací se v č. 3. Ordin. Listů tklivými slovy ku 
kněžstvu svého biskupství, aby stavbu chrá- 
mu sv. Václava při bisk. konviktu a gy- 
mnasiu v Budějovicích podporovali bezplat- 
ným sloužením mší sv., na něž stipendia 
obdržel od nejdůst. p. biskupa Lineckého. 

Literární oznamovatel. 

* — * „Posvátná kazatelna." Svazek 3. 
(únorový) přináší na slavnost Očišťování P. 
Marie řeč (III.) o osvětě a pokroku tohoto 
Času; na ned. II. po Devítníku: Od Ježíše 
doufá věřící i nevěřící pomoci, protože jest 
Bůh; na ned. I. postní: 1. Žádost těla po 
rozkoších — největší svůdkyně k hříchu, 2. 
Přikázání postu ; na ned. II. postní : L Vlastní 
výpovědi Ježíšovy potvrzují Božské synovství 
jeho, 2. Kterak se proměny radjstné dochází, 
3. o generální zpovědi; na ned. III. postní: 
Úvaha o slovech „Jsou poslední věci Člověka 
toho horší nežli první," 2. každé samo v so- 
bě rozdílené království pustne; na ned. IV. 
postní: L Telo Páně, 2. Nejsv. Svátost jest 
nej dražším pokrmem duševním; na ned. V. 
poftní: 1. Nepřátelé slova Božího, 2. Vůle 
neSlechetná jest hlavní příčinou nevěry. 

* — * n fteČi a epištoly" atd. od Hnojka. 
Sešit 2. fstr. 81— 160). 

* — * „Vroucí vzdechy k Bohu." Výbor 
modliteb a poučení pro vzdělaný mladý věk. 
Dle katolických spisů Českých a polských 
sestavil P. J. Beran, kooperator. Nákladem 
knihkupectví 13. Stýbla v Praze. Stran 378, 
s 3 ocelorytinami. S aprobací b. konsistoře 
v Hradci Králové. Nová tato modlitební 
knížka vyniká nad jiné toho druhu netoliko 
sličnótl úpravou, ale i obsahem svým, podá- 
vajíc vedla obyčejných modliteb též příslušná 



rozjímání a stručné poučení o slavnostech ce- 
lého roku. Mše sv. otištěna tu dle missálu 
latinsky a zároveň v překladu Českém. 

* — * „O zvířatech hospodářských." Čí- 
tanka pro kandidáty učitelství, hospodáře a 
dospělou mládež Českoslovanskou. Sepsal Jan 
L. Mašek ? V Praze 1869. Nákladem kněh- 
kupectví Mikuláše a Knappav Karlině. Str. 56. 

*— * „Praktický návod pro zahradníka, 
aneb: Dobrá rada, kterak se dle více než 
301 eté zkušenosti veškeré práce zahradnické 
dle měsíců atd. v pravý Čas a nejlépe vy- 
konávají." Spolu věčný zahradnický kalen- 
dář a užitečná i téměř nevyhnutelně potřebná 
kniha pro zahradníky, přátele zahrad, ho- 
spodáře a pro hospodářství vůbec. Dle mno- 
holetých zkušeností nově zpracoval zkušený 
zahradník. V Praze 1868. Nákladem kněh- 
kupectví Mikuláše a Knappa v Karlině. Sešit 
2., 3. a 4. Str. 65—256. PřiŠtím sešitem 
5. bude dílo toto ukončeno. 

*— * K Dědictví sv. Prokopa přistou- 
pili (zaslal Šeb. Kubínek) : pp. Jos. PeČ, far. 
v Vyváni, Simon Svoboda, far. v Zaječí, Jos. 
Loucký, kooper. v Tvrdonicích, Jos. Čech, 
rolník v Mor. Kynicích, Frant. Nesrsta, rol- 
ník v LiŠni, Alois Picka, písař v továrně v 
Dol. Kounicích, Tomáš Nohel, rolník v Bla- 
žovicích, Ondřej Spáčil, rolník v Křen o vících*,, 
bohoslovci v Hradci Králové: Karel Syrový, 
Karel MíČko, Jan Dvořák, Frant. Hrubý, 
Ant. Svoboda, Vác. Bezděk, Jos. Kaplan, 
Kar. Pražan, Ant. BrdíČek, Otakar Richter a 
Ant. Holub; Ignác Hustý, voskář v Dol. 
Kounicích, Marie Valešova v Veverské Bi- 
tyŠce, Frant. PalíŠek, kaplan v LiŠni, JSmjl 
Weinbrenner, kaplan v Šlapanicích a Thekla 
Snedarová, manželka rolníka v NěmČicích. 

Zápisky sv.-Janského Dědictví. 

K sv.- Janskému Dědictví v Praze ^při- 
stoupili ještě koncem roku 1868. Z Cech: 
Josefa Zimová v Nov. Bydžově, Jan Šmýi 
v Zadusí, Anna Pokorná v Podolí, Václav 
Mareš z Velk. Illasiva, Jan Herlík a Marie 
Ilcrlíková v Mrdákově, Kateř. Klára Trčková 
v Lhenicích, Kateř. Anna Zárubová a Bar- 
iu >i a Alžběta Nováková ve Vatkově, rod An- 
tonína DiviŠka v PěČíně, Antonín BraČtí v 
Týnci nad Labem, Jan Pospíšil v BraČicích; 
Btatek Šrámku v v Záluží. 

Z Moravy : Tomáš Arnošt v Polkovi- 
cíih, Františka Vitásková v Prostějově, rod 
| Pavla Kašpara a Mario v Biskupstvu, rod 
Innocencic Šuraňovó a Anna Knotová v Kněz- 
poli, Mariana Oplustilová v SmrŽicích, Ma- 
riana Sovova v Střelících, Mariana Richte- 
rová v Třídvořích, Kateřina Tjoková v Že- 
rotíně, Jan Sedláček v Tučapcch, Mariana 



— 63 — 



Fuseková v Knězpoli, Mariana Skořupová v 
Mor. Ostrově, Anna Bednásková ve Vítko- 
vicích, Majd. Kozubková ve Vítkovicích, Bar- 
bora Přecechtělová v Lobodicích, škola farní 
v Konici, škola obecní v Buděcku, Anna 
Vodičková v Kounici, rod f Jakuba Drbálka , 
a Anastasie v Klenovicích, Jan Obrtel^ a 
Anna Obertelová v Henčlově, Antonie Ce- 
chová v Starém městě, rod Martina a Bar- 
bory Vávrových v Kostel anech, Agata Klim- 
ková v Slávkově. 

Z Uher: rod Jana a f manželky Evy a 
Filip Majznm v Nových Zámkách. 

Osobní věstník duchovenský. 

V arcibiskupství Pražském. 

V Pánu zesnul: 

p. Karel Vinařický, sídelní kanovník a ad- 
ministr. děkanství in temp. na Vyšehrade, 
Čestný rada k. arcib. kons. Pražské a b. kons. 
Buděj., býv. děkan Vltavo-Týnský a b. vikář 
i školdozorce téhož střídnictví, zakladatel 
a první starosta Dědictví sv. Prokopa, 
redaktor „Časopisu katol. duchovenstva" 
atd., po dlouhé a trapné nemoci f d. 3. 
února (nar. v Slaném 24. led. 1803, vysv. 
21. září 1825). ttlavný pohřeb konati se 
bude zej tra 6. t ra. v 9 h. ráno na Vy- 
šehradě. 

Vyznamenáni jsou : 

p. Jan Starý, farář u nejsv. Trojice aškol- 
zorce v obvodu Starého města v Praze, 

p. Frant. Vilímek, děkan v Spáleném PořiČí, 
Rokycanský k. are. vikář a školdozorce,^ a 

p. Frant. Janda, farář v Přistoupímě, Če- 
skobrodský k. are. vikář a Školdozorce, 
jmenováni jsou Čest. rady kníž. arcibisk. 
konsistoře; 

p. Jos. Mottl, farář na Kladně, jmen. sekre- 
tářem vik- Slánského; 

p. Frant Hrádek, vicerektor v k. arcib. se- 
mináři, dr. theol., jmenován k. arcib. e- 
xaminátorem při přísných zkouškách z 
mravouky a pastýř, bohosloví ; 

p. Ant. Reinwarth, c. k. řád. a veřejný pro- 
fessor past. bohosloví v jaz. něm., pový- 
šen jest za dr. theol. na vysokých školách 
Pražských. 

Ve správě duchovní ustanoven jest : 

p. Karel Rauscher, kapl. v Jesenici (diec. 
Litonk), za faráře v Metikalově. 

Uprázdněné místo : 
Místo //. katechety na c. k. něm. hl. 
škole Malostranské, (služné 600 zl.) do 6. 
března. 

V biskupství Kralohradeckém. 

V Pánu zesnnli: 

p. Alois Fabian, Kalištský farář na odpoč. 
v Kališti dne 28. ledna (nar. v Králové 



Hradci 17. července 1797, kněz od 1. 

listop. 1820); 
p. Ant. Scholz, farář v Knapovci, dne 22. 

ledna (nar. v Broumově 8. dubna 1804, 

kněz od 24. srpna 1827). 

„ Vyznamenán jest: 
P. Karel Šindelář, ř. praemon. v Zelivě, řed. 

gymnasia v Něm. Brodě, obdržel zl. zá- 
služný kříž s korunou. 

Ve správě duchovní ustanoveni jsou : 
p. Frant. Patřil, farář v Tučápech (Budějov. 

diec), za faráře do Jeřic ; 
p. Jan Matouš, farář vRtyni, za faráře do 

Hronova ; 

p. Frant. Preclík, administrátor, za faráře v 

Nových Dvorech ; 
p. Robert ViŠňák, kapl. v Trutnově za ad- 

min. do Harrachsdorfu ; 
p. Eman. Miiller, koop. za admin. in spirit. 

ve Vilímové ; 
p. Frant. Krblich, admin. v Lánech, za ka- 
zatele při chrámu sv. Ignáce v Jičíně , 
p. Eduard Knopp, koop. v Schwarzenthalu, 

za kapl. do Trutnova; 
p. Frant. Proschwitzer, koop. z Pilníková do 

Schwarzenthalu. 

Uprázdněná místa: 
Knapovec, fara patr. náb. matice, od 24. led, 
Rtyně, fara patron, kníž. Lippe-Schaumburga 

od 27. ledna do 10. března. 

V biskupství Budějovickém. 

Ve správě duchovní ustanoveni jsou : 

p. Jos. Vackář, b. vikář a děkan v Postob- 
prtech (diec. Litoměř.), za děkana v So- 
běslavi ; 

p. Václ. Marek, far. Olešnický, potvrzen co 
učit. nábož. na vyšší reálné Škole v Bu- 
dějovicích ; 

p. Karel Kortus, admin, za faráře u sv. Jana ; 
p. Jos. Fulín, kapl. za admin. v Olešnici ; 
p. Vác. Chvojan, kapl. v Plánici, za admin. 
v Neuraze; 

p. V&c.Bi^uha, kapl. za admin. v Malé Chyšce. 

Uprázdněná místa: 
Olešnice, fara patron, města Budějovic do 24. 
února. 

Neuraz, fara patron, nábož. fondu, do 15. února. 
Malá Chyška, fara patron, p. Fr. Lamprechta, 
do 1. března. 

V biskupství Litoměřickém. 

V Pánu zesnul : 

P. Frant. Schirgy, kněz Tov. Jež. v Šejno- 
vě (Bohusudově), 11. ledna. 
Ve správě duchovní ustanoveni jsou: 

p. Ant. Kurz, supi. profes, na theol. ústavu 
Litoměřic, za íaráře v Brandově; 

p. Ant. Svoboda, kapl. v Skoroticích, za fa- 
ráře v Kostomlatech ; 

p. Ant. Hienek, kapl. z Radonic do Skorotic 



— 64 — 



p. Ant. Kiihn, kapl. z Mergenthalu do Li- 
berce ; 

p. Jak. Kasper, kapl. z Šenova do Mergen- 
thalu ; 

p. Frant. Tschischka, kapl. z Žíbel do Je- 
senic. 

Uprázdněná místa : 

PostolopHy, děkanství patron, knížete Schwar- 

zenberga, od 14. ledna. 
Místo katechety na hl. a niž. reálné škole v 

Ml. Boleslavi, od 14. ledna (služné 630 zl.) 

Druhotiny kněžské budou — dá-li Pán 
Bůh — letošního roku slaviti p. t. kněží: 

V arcibiskupství Pražském: 
J. Milost světící p. biskup Petr Krejčí, bi- 
skup, Oropenský, generální vikář i děkan 
kapitoly u sv. Víta; nar. v Březině 27. 
června 1796, vysv. na kněžství 24. srpna 
1819, za biskupa posvěcen 28. ún. 1858; 

p. Ant. černý, kn. are. notář, býv. polní ka- 
plan, nar. v Král. Kradci 17. ledna 1794 ; 
vysv. 11. února 1819 ; 

p. Frant. Effenberger, bisk. rada kons. a notář 
Litoměř., býv. c. k. školní rada; nar. v 
Grupně 18. listop. 1795, vysv. 24. srp. 1819; 

P. Rudolf Frank, z ř. August, u sv. Tomáše, 
bisk. notář Litom. a os. děkan; nar. v 
Mostu 9. února 1796, vysv. 15. srp. 1819; 

p. Ignác Hanka, farář u sv. Jindřicha v Praze, 
nar. v Lípě 16. října 1793, vysv. 15. 
srpna 1819 ; 

P. Vojt. Henika, z ř. Bened. v Emauzích, býv. 
polní kaplan, nar. v Rakovníku 30. října 
1791, vysv. 21. září 1819 ; 

P. Robert Koepl, z ř. prem. v Teplé, os. dě- 
kan v Stodu, nar. v Neustadlu 23. čer- 
vence 1796, vysv. 15. srpna 1819; 

P. Václav Kozelka, komendátor ř. křižovn., dr, 
theol., cis. rada a prof. bibl. studium ve 
Vídni, býv. prof. theol. v Praze, nar. v Pře- 
louči 6. pros. 1795, vysv. 15. srpna 1819; 

p. Jiří Rohlena, farář v Hostívicích, nar. v 
Blešně 4. září 1794, vysv. 24. srpna 1819; 

V. 'Jlieod. Weymann, z ř. prem. v Teplé, býv. 
adm. fary; nar. v Stodu 27. listop. 1793, 
vysv. 11. února 1819; 

p. Jan Záveský, os. děkan v Ohržíně, nar. v 
Radošíně 30. října 1790, vysv. 15. srpna 
1819. 

V biskupství Litoměřickém: 
p. Jan Jedlička, far. v Kadlíně, nar. v Jičíně 

24. června 1796, vysv. 23. srpna 1810; 
p. Aug. MUnnich, os. děkan v Žaboklikáeh, 

nar. v 6. Lípě 19. července 1794, vysv. 

24. srpna 1819; 
p. Jan Palánek, děkan v Sobotce, nar. v Na- 

varově 19. září 1793, vysv. 24. srp. 1819; 
p. Václav Plachta, záin. kaplan ve Svijancch. 

I i bk e iq krí 1 i. -are ib iski i p s W« IcnintUkai 



os. farář, nar. v Mělníce 7. pros. 1790, 
vysv. 24. srpna 1819 ; 
p. Jos. Schmelzer, os. děkan v Želči, nar. v 
Stachlé 13. dub. 1794, vysv. 24. srp. 1819; 
p. Jos. Schrbter, farář v Albrechtdorfu, nar. v 
v Liberci 8. dubna 1793, vysv. 24. sr- 
pna 1819; 

p. Jos. Usler, farář v Rošovicích, nar. v Č. Lípě 
17. února 1794, vysv. 24. srpna 1819. 
V biskupství Kralohradeckém : 
p. Flor. Bien, os. farář, kněz na odp. v Ji- 
lemnici, nar. v Nové Vsi 15. ledna 1793, 
vysv. 24. srpna 1819; 
p. Jan Císař, v bisk. notář a býv. polní kaplan 
(nyní ve Štýrském Hradci), nar. v Třebe- 
chovicích 14. září 1796, vysv. 4. listopa- 
du 1819; * 
p. Karel Scharfenberger, farář v Bystré, nar. 
v Jaroměři 31.. března 1796, vysv. 10. 
dubna 1819; 
p. Ambrož Scbmied, os. děkan v Starých Bu- 
kách, nar. v Trutnově 14. května 1792, 
vysv. 24. srpna 1819; 
p. Aug. Štěpánek, býv. farář v Pravoníně a 
sekr. vikar., nar. ve Vestci 2. února 1794, 
vysv. 24. srpna 1819; 
p. Jan Zedníček, býv. farář v Zbislavi, nar. ve 
Vys. Mýte 18. února 1796, vysv. 24. srpna 
1819; 

p. Frant. Zeman, farář v Chocni, nar. v Hosto- 
vicích 8. pros. 1794, vysv. 24. srp. 1819. 
V biskupství Budějovickém: 
p. Jan Bauernhansl, kněz na odpoč. v Pelhři- 
mově, nar. vJindř. Hradci 26. května 1796, 
vysv. 11. května 1819 ; 
p. Frant. Buděšínský, býv. farář, nyní na odp. 
ve Volyni, nar. ve Volyni 11. listop. 1793, 
vysv. 15. srpna 1819 ; 
p Vác. Dušek, os. děkan v Hořepníku, nar. 
v Záblatí 20. srpna 1790, vysv. 22. srpna 
1819; 

p. Aug. Gedlička, farář v Záboří, nar. v Ka- 
sej o vicích 23. června 1795, vysv. 15. sr- 
pna 1819; 

p. Jos. Kobler, děkan v Klatovech, nar. v Kla- 
tovech 27. března 1 796, vysv. 14. dub. 181!'; 
p. Frant. Nltsch, os. děkan ve Zhuří, nar. v 
Jindř. Hradci 26. listop 1796, vysv. 8. 
listopadu 1819; 
I>. .los. Rambousek, farář v Jiloviclcji, nar. v 
Slaníkách 18. prosince 1792, vysv. 24. 
srpna 1819; 
p. Jos. WorlíČek, bisk. notář a býv. farář, nar. 
v Chcjnovó 27. prosince 1793, vysv. 22. 
srpna 1819; 
[Vesměs jubilantů letos 33; roku 1868 bylo 
22, r. 1867 pouze 19; roka 1866 rovněž 
Jako letos 38.) 

,rny *a Itnhlírka a Šírwrsc v Praze. 



Ročník XIX. V Praze dne, 15. února 1869- Číslo 5. 



Vydává se Předplácí *e 

O., 15. <l 25. _____ ^^^^^ v expedici 

kaidého měsíce. A ' HĚT ÍÍÍ1P tf^l I i^f I I a " všech řádnycb 

knihkupců 

■C M H r | lf H 

kniz. arcib. semi- Mm ■ |M ■ R W I ^—^^ na pftlr.: 1 zl. 30 <r 



náři číslo 190—1. 



BLAHOVEST. 



Po pesté: 

_ ____ _ (jenom v expedici 

Expedice: ^ * , v _ , 

v katoi. knihkupectví m rn n m m m n i — urin nmrnni ceioroc: »zi.-kr 

B Stýbla, 
na sv. - Václavském 
náměstí, čís. 786—11. . 



pňlroé.: lzl.55 kr 



Předplacení čtvrt- 



s ' d e.\t,r" Redaktor a badatel: kněz FRANTIŠEK SRDÍNKO. ^^tut 

v měsíci. neprodávají. 



.Spravedlnost zvyšuje národ, ale hřích bídné činí národy. 4 * (Přísl. XIV. 34.) 



Ovoce kříže. 

Sedmero postních kázaní. 
III. O nejsv. Svátosti oltářní. 

„Jakž jim řekl: Já jsem! postou- 
pili zpět a padli na zem." 

(Jan 18, 6.) 

Před očima mýma rozkládá se zahrada 
Getsemanská na hoře Olivetské; — vidím 
Ježíše, an tu padá na tvář svou a modlí 
se ; vidím anděla s nebe, an ukazuje se 
mu, aby ho posilnil. — Posilněn andělem, 
povstal Spasitel náš od modlitby a vrací 
se k učeníkům svým, jenž sedí opodál a 
spí; — spí, ač Pán odcházeje, aby se modlili 
jim byl přikazoval : Bdětež, a modlete se ; 
oni spí, přemoženi jsouce zármutkem nad 
tím, co by očekávalo drahého mistra jejich. 
— Pán je budí, a pln tesklivosti oznamuje 
jim začátek svého utrpení, oznamuje jim 
příchod zrádce. n Aj u voláť smutné, „při- 
blížila se hodina a Syn člověka vydán bude 
v ruce hříšných. VstaňteŽ, pojďme / přiblížil 
se, který mne zradí." A hle, již tu Jidáš; 
„přišel," praví evangelista, „as ním zástup 
mnohý * lucernami a pochodněmi, s meči 
a kyjmi a zbraní jinou, posláni jsouce od 
knížat kněžských a starších lidu." Spasitel 
kráčí proti nim ; již slyší Jidáše mluviti : 
„Kteréhožkoli políbím, tent jest, držte ho" ; 
již se vidí políbením jeho zrazena; nicméně 
ale ptá se neohroženě těchto příchozích: 
„Koho hledáte ?" Odpověděvším pak jemu : 
„Ježíše Nazaretského,'"'' praví : „Ját jsem. 
A jakž jim byl řekl : „Já jsem" : postupují 
zpět a padají na zem.' 1 Tak mocně otřáslo 
dušemi jejich slovo Páně, nenadále se jim 
objevivšího u božské své velebnosti a slávě. 

„Já jsem /" Tak volá Ježíš Kristus až 
podnes; volá tak obzvláštně z jedné svá- 
tosti. Působí sice ve všech svátostech; 
neboť božská láska jeho a dobrota opatřila 
a opatruje bez ustání viditelná svatých 



svátostí znamení blahočinnou mocí nevidi- 
telné — posvěcující milosti Boží: sám pří- 
tomen ale jest jen v jedné, jen z jedné 
ozývá se věřícím slovo jeho: Já jsem, — 
ze Svátosti oltářní totiž, kteráž jest pravé 
tělo a pravá krev jeho ve spůsobách 'chleba 
a vína. Avšak — neznít toto „Já jsem 4 ' 
všechněm stejně ; aniž ukazuje na jednom 
takový účinek, jako na druhém. Toto slovo 
Kristovo, dotknuvši se na hoře Olivetské 
zároveň i přítomných tu učeníků, nejen 
nepřátel jeho, jinak přece dotklo se oněch 
a zcela jinak opět těchto. Učeníci, jak 
neměli se radovati, vidouce Mistra svého 
v takové velebnosti, vidouce, že pouhým 
slovem rotu žoldnéřů v prach položil ? jak 
neměli se radovati z nadpřirozené moci 
jeho? jak neměli se radovati, nabývajíce 
přesvědčení, že v pravdě jest, zač ho měli, 
— že v pravdě Syn Boží? Ony odvážlivé 
zlomyslníky však poděsila velebná tvář 
Páně a velebné slovo jeho tak, že postou- 
pili zpět a padli na zem. — Podobně bývá 
i přítomnost jeho v nejsvětější Svátosti a 
zní se ozývající slovo jeho „Já jsem" mnohým 
příčinou radosti, mnohým zase . příčinou 
strachu a hrůzy ; jelikož to jedněm přináší 
život, jiným smrt. Než — jest se ptáti, 
komu pak život a komu smrt? Odpověď 
dává nám sv. Tomáš Akvinský, an o stolu 
Páně důmyslně pěje : 

„Zlí i dobří k němu pílí; 

— rozličné však jsou jich díly, 
života neb záhynu : 

' dobrým k žití, zlým je k smrti. u 
Přítomnost Krista Ježíše v nejsvětější 
Svátosti oltářní přináší tedy 1. dobrým 
život, 2. zlým smrt. 

1. 

Na hoře Tábor ukázal se Pán Ježíš 
též u velebnosti a slávě, jako na hoře Oli- 
vetské. Ukázal se tam .sv. Petrovi, Jakuba 
a Janovi v světlém oblaku, s tváří jak slunce 

5 



tí6 — 



se stkvící, v rouchu jak sníh bílém a při 
nebeském hlaholu slov : „ Tentot jest Syn můj 
milý, v němž jsem si dobře zalíbil ; toho po- 
slouchejte." Rozvažuj ete-li, jakou z toho 
pocítili učeníci radost, počíná se zajisté v 
každém z vás toužebný ozývati hlas : „Kéž 
by i mně bylo lze spatřiti Spasitele v tako- 
vé velebnosti a slávě ! Slyšte však : Kri- 
stus Pán miloval nás tak velice, že pro 
spasení naše přijal na se člověčenství, že 
trpěl pro nás na zemi všelikou bídu, vše- 
liký nedostatek a trampoty a protivenství; 
že za nás podstoupil konečně smrt kříže. 
Aniž dost na tom. Láska jeho ku pokole- 
ní lidskému byla ještě větší. Mám opustiti 
dítky své ? — Tak ptalo se otcovské srdce 
jeho ; mám docela a na vždy opustiti mi- 
láčky své, pro něž na kříži umru? Nikoli, 
synové a dcery, mluvilo pečlivé srdce dále, 
zcel a vás neopustím. Odkáži vám tělo 
své, jež jsem z Marie P. přijal ; odkáži 
vám krev svou, kteráž za vás na kříži bude 
vylita ; odkáži vám duši svou, anat pro vás 
až k smrti smutná bude ; odkáži vám člo- 
věčenství své i božství, vše co mám a čím 
jsem se z lásky k vám byl stal: a za sta- 
n^, v nichž bych mezi vámi přebýval, vy- 
míním si oltáře. — A zasedna k poslední 
s učeníky svými večeři, vzal chléb, dobro- 
řečil, lámal a dával jim řka: „Vezměte a 
jezte; totot jest tělo mé. u Pak vzal kalich, 
díky Činil a dal jim řka: „Totot jest krev 
má. To čiňte na mou památku." Od té 
chvíle pak tento Bůh člověk, tento král 
králův, v jehož rukou jsou všecky končiny 
země, tento Hospodin zástupů, před nímž 
každé koleno klekati má, nebeských, zem- 
ských i pekelných, — od té chvíle přebý- 
vá na oltářích našich, přebývá tu s božstvím 
svým i člověčenstvím ; zahaluje ale veleb- 
nost rvou v prosti čké podstaty chleba a 
vína, dobře věda, jestliže královna zeSáby, 
uzřevši Šalomouna v nádhernosti a slávě 
jeho, pozbyla ducha, a jestliže oni tři uče- 
níci na hoře Tábor, uzřevše proměnění Pá- 
ně, padli jako v omdlení na tváře své : tím 
méně že by snesli slabé .oči naše vzezření 
jeho, že by musily pro jeho záři a lesk 
oslnouti, ba vyschnouti. -/ Kristus Pán mezi 
námi přítomen jest na oltářích a na oltá- 
řích se také objevuje. Jako se však na 
hoře Tábor ukázal toliko třem z apoštolů 
svých, toliko miláčkům a nej věrnějším svým 
přátelům : tik i nyní objevuje se jen ně- 
kterým. Spůsoby chleba a vína vidí sice 
všickni ; všichni vidí svatou hostii ; k tomu do- 
pomáhá jim oko tělesné ; — Syna Boží v slá- 
vě jeho nevidí v ní ale jen dobří. Dobří, 



jakmile vstupují do svatyně chrámové a 
uklánějí se před oltářem, připomínajíce 
sobě, že tu Kristus má svůj stan: ihned 
slyší, jako ondy apoštolové na hoře Tábor 
mluviti Otce nebeského: „Tentot jest Syn 
můj milý, 11 a velebně, jako na hoře Olivet- 
ské ozývá se jim od oltáře slovo Synovo : 
„Já jsem,." „Já jsem, jehož hledáte/* volá 
k nim ; „já jsem Stvořitel a zachovatel váš, 
já jsem Vykupitel, Bůh váš. Pojďtež ke 
mně všichni, kteříž pracujete a obtíženi jste, 
já vás občerstvím/' Zjevte mi svá trápení, 
své nehody, své svízele; trpělivě vás vy- 
slechnu, uvážím vaše nářky, setru vaše slzy, 
zhojím vaše rány. Já jsem váš přítel, 
jehož láska převyšuje lásku matek vašich; 
a když nebylo mi těžko, obětovati za vás 
život: co neučinil bych pro vás ještě více? 

Syn Boží, král králů zve je k sobě; a 
není jim třeba, teprv v předsíních očeká- 
vat! , až by byli předpuštěni před trůn jeho. 
On "sám je k sobě volá. Smějí přistoupiti 
až k samému trůnu, před samý oltář a třeba 
celé hodiny s ním rozmlouvali, a čím déle 
s ním mluví, tím raději je poslouchá ; smí 
se mísiti i v sbory andělů a archandělů, 
okolo trůnu tu vznášejících se a s nimi 
prozpěvovati chválu jeho. A vizte, jak to 
na ně působí! Srdce jejich překypuje těmi 
nej vřelejšími city, a otvírá se bez ostýchání 
před laskavým tímto přítelem ; ruce bez- 
děky povznášejí se vzhůru k oltáři; ústa 
jejich šeptají upřímné slovo proseb a díků ; 
a zdá se, jakoby viděli Krista Pána: však 
co pravím? nezdá se jim to pouze, oni 
vidí Jej skutečně, neboť pevná víra, s jakouž 
sem přistupují, odhaluje roušku, jížto zakryt 
jest Kristus Ježíš, a oko jejich duchovní 
spatřuje ho u vší jeho slávě a velebnosti. 
I oni vidí tu proměnění, jako sv. Petr, Jan 
a Jakub. Okem tělesným vidí ovšem jen 
bílou spůsobu chleba; okem víry však vidí 
Krista též v světlém oblaku, s obličejem jak 
slunce se stkcícím, v rouchu jak sính bílém, 
tak že, jakoby se sv. Pavlou do třetího 
nebe vtrženi, volají v duchu: Ani oko ne- 
vídalo, ani ucho neslýchalo, ani na srdce 
lidské nevstoupilo, co by bylo rovno naší 
radosti a slasti! — 

Než ale Kristus tnuto dobrým duéím 
netoliko se objevuje; On se }\m dává také 
za pokrm, A — ony ho přijímají zbožně, 
s pravou vírou a pravou důvěrou; a blaze 
jimi Pak teprv /vídají, zc našly vpravděj 
koho hledaly. Především již ta úvaha : Ten, 
kteréhož nebesa obsdhnouti nemohou, všemo- 
houcí, věčný a nesmrtelný Bůh že ponavštivil 
je, nehodné tvory své, dada se jim za pokrm; 



- 67 - 



tato úvaha naplňuje srdce jejich svatým 
úžasem, ale i nevýslovnou pokorou.^ I po- 
korou, řku; neb oni si pák nepřestávají 
připomínati svou ničemnost, svou křehkost, 
— nepřestávají si připomínati, že všeliké 
schopnosti jejich a důstojenství a vyzname- 
nání jsou jen z tohoto světa; a připomí- 
najíce si také: byťby před světem platili, 
zač chtěli, před Bohem že jsou jen hříšní 
tvorové, volají často se žalmistou Páně: 
r Zhřešil jsem a hřích můj 'proti mně jest 
všď/chy. u — A kdož neví, že pokora jest 
základ a zárodek všechněch ctností kře- 
sťanských ?^>pokora že udržuje dobrých v 
bohabojném, bohumilém životě? — Kdo však 
na zemi bohumile žije, nedojde-li ten života 

věčného? A budiž, že i dobrým u 

dosažení onoho vznešeného cíle v cestu se 
staví pokušení vezdejší : jsouce učiněni 
přátely Kristovými, vědí oni, kde hledati 
útěchy, kde hledati poučení a rady, kde 
podpory a posily ve všelikých svých po- 
třebách. A protož oni Krista Pána v skutku 
často navštěvují, řkouce po každé, jako sv. 
Petr na hoře Tábor: „Pane, dobré jest nám 
zdebýti:" navštěvují ho na oltáři přítomného, 
vypravují mu nehody své a trápení, sdě- 
lují mu pokušení k hříchu, v nichž se na- 
cházejí ; a když mu byli i prosby své před- 
nesli, odcházejí posilněni na duchu a vrací 
se zmužile k boji svému s žádostí těla, s žá- 
dostí očí a pýchou života, těmito původci 
veškerého hříchu. 

Ježíš ale nepřestává bojovati s nimi ; 
a milost jeho provází je a sílí a oblažuje 
v tomto životě, a neopouští jich ani v smrti. 
A jak radostné bude jich povstání k soudu ! 
Jak jim bude, až uzří Spasitele, jehož ví- 
dali okem víry v Svátosti oltářní, až ho u- 
vidí ne zahaleného v spůsobách chleba, 
nýbrž až ho spatří okem tělesným, tváří v tvář, 
an přichází v oblacích nebeských s mocí ve- 
likou a velebností a s anděly svými ; an sedá 
na trůn a shromáždí okolo sebe všecky ná- 
rody, aby je soudil ! Tehdáž nebudou se ho 
lekati jako nepřátelé jeho na hoře Olivetské. 
Jestliže se těšívali, když se jim ve Svátosti 
oltářní ozývalo slovo jeho „já jsem," budeť 
radost jejich tím větší, až uslyší ze svatých 
ust jeho živé slovo „Já jsem." Já jsem 
týž Bůh, jemuž v Svátosti oltářní jste 
se uklánéli; já jsem Spasitel váš, jehož 
zásluhy jste si v svatém přijímání při- 
svojovali; já jsem přítel váš, jehož na 
oltáři přítomného jste navštěvovali, k ně- 
muž jste se utíkávali v radostech i v 
ouzkostech svých. Věřili jste ochotně a 
rádi výroku mému : „Totot jest tělo mé, 



totot jest krev má, u aniž vidělo oko Vaše v 
tu chvíli co jiného než spůsoby chleba a 
vína: mějte tedy jistotu, že právě jste 
věřili ; ve mne skládali jste všechnu naději 
svou: a nesklamali jste se; já byl jediným 
předmětem lásky vaší: pročež veškerá stvo- 
ření vás blahoslavte, neboť budete okoušeti 
hojněji než potud lásky mé, aniž mne více 
ztratíte. „Já jsem," jehož jste pohosťovali 
v srdcích svých; za odměnu vejdete nyní 
do příbytků mých nebeských a budete se- 
děti za stolem mým v království mém. Já 
jsem onen chléb života, po němž jste lač- 
nívali*: požívejte ho nyní na věky. — A 
brány nebes otevrou se, a tyto duše dobré 
vejdou a radosti jejich nebude konce, a 
bez přestání budou velebiti Pána, jehož pří- 
tomnost na oltářích je učinila na věky bla- 
ženými, — přinesla jim život. 

Přítomnost Krista Ježíše v Svátosti ol- 
tářní dobrým tedy přináší život. Avšak 
kdo jsou tito dobří? Jsou to snad duše 
takové, které Boha nikdy nehněvají, které jsou 
zcela prosty jakýchkoli poklesků, které jsou 
čistý, nevinny a tudíž samy sebou bohumi- 
lé? — Ovšem, ti jedině slouli by právem 
dobrými ; ale nebojte se, že byste se ne- 
mohli i vy počítati mezi tyto dobré. Spa- 
sitel náš zná naši křehkost, naši slabost; 
ví, jak snadno klesáme a proto nezamítá 
námi, vidí-li aspoň, že slabost svou přemá- 
háme a že zhřešivše — hříchů svých opla- 
káváme a upřímně litujeme ; ano byť by 
míra hříchů našich sebe větší byla, neza- 
vrhuje nás, jako nezavrhl Marii Magdalenu 
a kajícího lotra,- připouští nás k sobě, 
připouští nás k svému stolu, vidí-li jen na 
nás pravou, úplnou kajicnost. 

Nuže, chcete-li, můžete i vy dojiti 
života. Přistupte v pokoře a skroušenosti, 
s důvěrou a pravou kajicností k svatémn 
přijímání; přistupte sem brzy, ještě v tom- 
to postním čase, kde hlasitěji než kdy jin- 
dy ozývá se po svatyni chrámové slovo Spa- 
sitelovo: „Já jsem ;" přistupte a zvolejte: 
„Pane, nejsme hodni, ale slituj se nad námi] 
vejdi pod střechu srdcí našich. il 

Pak ale přijavše Krista, hleďte si vzá- 
cného jeho přátelství zachovati ; přijímejte 
svaté tělo jeho častěji, navštěvujte^ pilně 
jeho chrámy, jeho sídla, a přesvědčíte se 
i vy, že přítomnost Krista Ježíše v Sváto- 
sti oltářní dobrým přináší život; nezvíte 
však nikdy, že zlým přináší smrt. 
2. 

Vyšel Jidáš a s ním zástup žoldnéřů 
se svítilnami, s provazy, s meči a kyjmi, 
aby Nejsvětějšího jali a svázali. — Tako- 

0* 



- 68 — 



vý zástup přicházívá ku Kristu až podnes 
Nejsou to samí dobří, jež vídáme přistup o- 
vati ku stolu Páně; nejsou to samí nevin- 
ní, očištění aneb kající ; bývajíť mezi nimi 
svatokrádežníci, kteří přicházejí též — jako 
žoldnéři, — by Krista jali a uvrhli do hnu- 
sného žaláře srdce svého, hříchy a náru- 
živostmi všeho druhu zprzněného, do srdce 
neočistěného. Jaká to zaslepenost ! Chtějí 
přijmouti Tělo Páně; chtějí pohostiti v srdci 
svém božského učitele a Spasitele svého : 
nevzdali se však bludných světa tohoto 
zásad, které hřích prohlašují za nic ; ne- 
sprostili se ještě těchto bludiček, které za- 
vádějí v bahno věčné záhuby; oni přichá- 
zejí se svítilnami. Chtějí, aby Syn Boží ve- 
šel s nimi ve spojení, jsou ale ještě plni 
vášní, a těmi chtěli by sklíčiti a svá- 
zati i jeho; oni přicházejí s provazy. Chtějí 
se súčastniti zásluh jeho a nabyti milosti 
jeho ; ale černé skvrny hříchů, jež na sobě 
mají a jichž ani nežélí, ani neoplakávají, 
budou urážeti, ba prorážeti jako meče a 
kyje srdce přelaskavého Spasitele; oni při- 
cházejí s meči a kyjmi. —■ On však jde 
proti nim, jako šel proti žoldnéřům na hoře 
Olivetské ; a vida, že skutečně k Němu 
přicházejí, věda, že jeho hledají; hned — 
jako tehdáž — praví jim: „Já jsem. Já 
jsem Bůh váš," dík nim; „a vy opovažujete 
se takto ke mně přistupovati? Já jsem 
Spasitel váš ; pro vás jsem přišel na svět, 
přijal lidské tělo na se, pro vás jsem trpěl 
muky, podstoupil smrt; a vy si mne tak 
málo vážíte ? Očekáváte-li vzácného hosta 
anebo některého přítele svého : jak tu či- 
stíte a pořádáte a upravujete obydlí svá! 
A to platí člověku. Mně pak, Bohu, Spa- 
siteli a jak mocnému tak i věrnému pří- 
teli svému chcete vykázati za obydlí to 
hnusné, hříchů a neřestí a nečistoty plné 
srdce své ? Anebo chcete přistupovati k 
stolu mému, jakoby to byl stůl váš každo- 
denní? a požívati chléb života, jakoby to 
byl chléb obyčejný V — Ach, vzdychá On: 
smilníci, závistníci, lakomci, nesmířliví, pod- 
vodníci a těm podobní mísí se tu mezi dobré, 
mezi miláčky mé a chtějí s nimi zároveň 
požívati těla mého, zapomínajíce, že jsem 
Nejsvétější a nepřijímám nic nečistého, že 
srdce a ledví zpytuji a proto že je i mezi 
dobrými poznávám, nahlížeje v útroby srdcí 
jejich. Klamou, bláhoví, nehodným přistu- 
pováním k večeři Páně toliko lidi, jakoby 
bylí hodní a horliví svaté církve údové : 
mne ale neoklamou.' 4 Tak mluví Pán. Jako 
ale náruživosti oslabily zraky jejich, takže 
nepoznávají Krista, rovněž ohluchlo du- 



chovní ucho jejich. Oni ho neslyší. — I 
mluví k nim pečlivý o blaho svých vykou- 
pen ců Spasitel poznovu ; mluví důtklivěji ; 
mluví ku každému zvlášť, jako ondy k Ji- 
dášovi: / Příteli, nač jsi přišel ? políbením 
chceš zraditi Syna Člověka ? Já jsem, jemuž 
se andělé klaní — jehož poslouchají moci 
mořské^ na jehož pouhé pokynutí bouře 
přestávají; jáť soudce přísný všelikých ne- 
pravostí, potrestal jsem bezbožnost a nepo- 
slušnost Sodomitských ; já dal jsem slavný 
Jerusalem v popel položití a v hromadu ka- 
mení obrdtiti\ a mne chceš ty zneuctíti? 
Jidáš vydal mne v ruce cizí ; a ty chceš 
mne zneuctíti sám? — Či mýlí vás snad 
spůsoba chleba? Vždyť víte, že k vůli 
vám lidem přijal jsem tuto roušku. Roz- 
važte tedy, co činíte, at nemusíte se Íekati, 
až v den poslední zazní hlahol trouby a 
/objevím se vám bez roušky, přicházeje v 
slávě nebeské soudit živých i mrtvých; — 
ať nemusíte se Íekati, až řeknu poznovu : 
„Já jsem, u jehož svaté tělo jste přijímali 
nehodně, jehož sv. tělo čisté a neposkvr- 
něné jste uvrhli v nečistá srdce svá, při- 
šedše ke mně jako žoldnéři se svítilnami a 
provazy a meči a kyjmi. Vy pak, poznavše 
nenadále okem tělesným, jehož jste okem 
duchovním viděti nechtěli, volali byste : Onť 
jest ; „hory padněte na nás apahrbkové při- 
kryjte nás ! u — a leknutím padali byste na zem, 
jako žoldnéři na hoře Olivetské. Ale pozdě by- 
lo-by, vše bylo by zmeškáno ; tamť budu stati 
co soudce váš spravedlivý a neuprositelný. 

Hrůzyplná to slova! Kdo netrnul by 
při nich ? A přece zůstává, drahý Ježíši, 
pro ty a takové odvážlivce řeč tvá bez ú- 
činku. Domlouváš jim marně : neboť srdce 
jejich jest umořeno hříchy a náruživostmi ; 
mají oči a nevidí, uši a neslyší, však ač tě 
neslyší a nepoznávají, přece tě přijímají. — 
Pak ale veta jest po duchovním jich životě : 
klesají na zem, jako žoldnéři v zahradě 
Getsemanské ; duše jejich umírají aneb již 
jsou mrtvy. 

Nebo kdož neví, co praví sv. Pavel o 
těch, kteří Svátost oltářní přijímají ne- 
hodné? „Kdokoli," píše on, 4 „kdokoli jisti 
btvde chléb tento aneb piti kalich PdnS ne- 
hodně, vinen bude tělem a. krví Pán?.!* Proč 
bude vinen teleni a krví ráně? Protože 
tělo jeho opět usmrcuje akrev jehoopét pro 
lévá. Posvátné tělo jeho ve svaté hostii 
jest živo a účinkuje neustále. Kterak může 
ale účinkovati v srdci svatokrádežníka ? 
kterak může síliti duši, kteráž v sobě nemá 
již ani dost málo života? 7 

/Kterak muže upevftovati ctnosti v srd- 



- G9 - 



ci, kteréž se všelikému pokušení těla, svě- 
ta a ďábla zcela oddává? Kterak očistí je 
od hříchů a skvrn, když nechce se dát o- 
čistiti? Kterak může roznítiti oheň lásky 
Boží v srdci, v němž plápolá jen láska po- 
zemská, láska k marnostem světským ? a 
kterak má učiniti z těla, do něhož vstou- 
pil, chrám Boží, chrám Ducha svatého, je-li 
ono spolu ještě chrámem snad smilství a 
nečistoty ? Svatokrádežník odnímá Spasiteli 
svému všelikou moc ; nenechávát ho v sobě 
žiti; on ho duchovně usmrcuje; on vinen 
tělem Páně. A jelikož svatou krev jeho, 
již přijal s tělem, rozlévá po nečistém srd- 
ci svém nehodně, prolévá ji poznovu; onf 
vinen i krví Páně. Ukrutní Židé, vidouce 
divy, které se při smrti Páně udály, zkrou- 
šeně bili st v i^sa: na takovýchto svato- 
krádežnících ale není ani po přijímání, po 
zločinu viděti lítosti a kajicnosti, ač jim 
všude se nalézající obrazy ukřižovaného Spa- 
sitele a přečasto o něm v chrámích řeč 
tak dobře, jako ony divy Židům, připomí- 
nají zločinu toho velikost^ Srdce jejich 
jsou zatvrzelá; „oni jsou již — tt af mlu- 
vím slovy sv. Vavřince Justin, „v moci dá- 
Má." \ A protož Apoštol Páně, maje na mysli 
obyčej své doby, že soudcové vrahům dá- 
vali napsaný rozsudek požiti, na znamení, 
že nelze odvolati, píše : „Kdo jí a pije 
tělo a krev Páně nehodně, odsouzení sobě jí 
n PV e ť jakoby řekl: „Kdo přijal nehodně, 
toho duše je již odsouzena, ztracena, mrtva." 

Ptáte se, kdo jsou ti, jenž přijímají 
nehodně? a pravíte: Vždyť pak se přece 
všichni, prv než k stolu Páně přistupují, 
zpovídají ! Ano, zpovídají se, ale nevychá- 
zejí ze zpovědnice očištěni, nebývají uči- 
něni opět syny a miláčky Božími ; neboť 
— 1 buď zamlčeli některých hříchů, anebo 
jich upřímně nelitují, anebo nemají pevné- 
ho a pravého předsevzetí, že život svůj na- 
praví. A přijímají-li v stavu takovém, a- 
nebo přijímají-li, aniž byli odpustili nepřá- 
telům svým, aniž by měli úmysl odcizené 
navrátiti, učiněné křivdy odvolati a každé 
příležitosti k hříchu se vystříhati, — při- 
jímají-li tak, činí to nehodně, a přijímání 
takové přináší jim zahynutí. 

Tímto děsným líčením smutných ne- 
hodného přijímání následků nechci však 
vás od stolu Páně odháněti. Přináší při- 
jímání ovšem hříšným smrt : přináší ale 
zároveň kajícím život. Pročež volám k vám 
se sv. Pavlem : „Zkoušejte sami sebe a tdk 
z tohoto chleba jezte.") Ano, zkoušejte se 
zvláště v tomto svatopostním čase, a zpy- 
tujte bedlivě svědomí ; vzbuzujte v sobě 



pravou ošklivost nad svými hříchy a pévnóú 
myslí se od nich odvraťte. Poklekněte zkrou- 
šeně v zpovědnici a kajíce se a umíníce 
sobě upřímně, že povedete od té chvíle 
život nový, bohumilý — vyznejte se bez 
strachu ze všech provinění svých, žádného 
netajíce; a vyjdete odtud očištěni a stolu 
Páně hodni. Poklekněte již dnes před kří- 
žem umučeného Spasitele, upněte zraky své 
na oltář, kde přebývá Nejsvětější ve Svá- 
tosti, a složte tu slib řkouce : Bože a Spa- 
siteli náš, skrytý ve Svátosti! Poslušní 
hlasu Tvé svaté Církve, kteráž nám přika- 
zuje, abychom aspoň jednou v roce přistou- 
pili k hodům Tvým, přistoupíme, a budeme 
přijímati tak, aby nám to všem přineslo ži- 
vot. Ty ale žehnej ž předsevzetí našemu, a 
ukaž se nám, když očima víry na tebe pa- 
třiti budeme, v slávě své a promluv slovo : 
„Já jsem" pro nás potěšitelné; — a když 
vejdeš pod střechu srdcí našich, zůstaň v 
nás a nepřestávej v nás žiti ani v životě 
ani v smrti naší. Vesele a rádi budeme 
nápotom tráviti dny života, nalézajíce ve 
všelikém světa boji na Tobě podpory; a s 
radostí budeme též umírati, vědouce, žé Ty, 
jenž přebýval jsi v nás, i nám dáš obydlí 
na nebesích. Amen, Fr. Novotný. 

Všeobecný sněm církevní nejblíže 
příští. 

ví. 

Bezdůvodné obavy před sněmem 
tímto. 

Čeho pak se obáváte, úzkostliví kato- 
líci anebo vy, na všecko potměšile patřící 
politikové ? — Radovati by se měio lidstvo 
nad vznešeným úmyslem Pia IX,: neboť v 
něm spočívá veliká naděje i pro ty, kdo 
věří, i pro ty, kdo se domnívají, že víry 
nic nepotřebují. Máte-li víru, víte zajisté, 
že duch Boží takové sněmy řídí. I budou 
bezpochyby i tam lidé a dle toho i možná, 
že se naleznou některé slabosti. A však 
okáže se tam i mnohá svatá odhodlanost, 
vznešená ctnost, jasuá osvícenost, čistá a 
zasvěcená horlivost o čest Boží a spásu 
duší a podivuhodný duch lásky, nade vším 
pak vládnouti bude velebná Božská moc, 
a Bůh bude ten, jenž zde jako vždycky 
dílo své k dokonalosti dovede. 

„Bůh působí," dí Fenelon, „že bisku- 
pové, když toho třeba jest, svobodně se v 
jedno scházejí, že dostatečnou opatřeni 
jsouce učeností, bedlivý na to pozor dávají, 
aby žádný špatný důvod nesvedl proti pravdě 
ty, kteří strážci jejími býti mají. , Mohou 
mezi poradami nepravé náhledy se výskyt- 



- 70 — 



nouti; ale Bůh mocen jest, aby z nich vy- 
vodil, co Jemu se líbí; On je vede ku konci 
a výsledek dospěje jistě a neomylně k tomu 
cíli, kterýž On byl určil."*) 

Ale, bychom i byli tak nešťastni a ne- 
byli křesťany a tudíž neuznávali v hlasu 
církve hlasu Božího, zdali pak bychom i s 
toho stanoviska čistě lidského mohli nalezti 
něco, co by lásky a vážnosti naší tak hodné 
bylo, jako jest tato velikolepá snaha církve 
katolické, ana se vší sobě možnou silou 
pracuje k osvícení, k uspokojení světa? A což 
jest vznešenějšího a velebnějšího nad shro- 
máždění těchto sedmi až osmi set biskupů, 
přicházejících z Evropy, Asie, Afriky, z o- 
bojí Ameriky i z nejzazších výsp Oceánie, 
výtečných a veledůstojných věkem, vědou, 
ctností a zastupujících i veškeré země, v 
kterých obývají, i veškeré kmeny lidské, 
jichž duchovními otci jsou? Jest to opravdu 
porada veškerého člověčenstva. Podobného 
divadla nelze spatřiti na celém světě, a to 
bude viděti v Římě. Kdo tedy nemá mysl 
zastíněnou předsudky bezdůvodnými, jakých 
pak by se nadál a obával buo! útržek nebo 
přílišností anebo svévolných urputností od 
shromáždění, záležejícího z starců, přišedších 
ze všech končin země, sobě vespolek ne- 
známých, sjednocených toliko jednotou víry 
a ctnosti? Kdež na světě lze nalezti úpl- 
nější výraz a vznešenější ujištění moudrosti, 
i jak jí pouze lidé rozumějí. 

Slyšel jsem jednou říci, že nynější svět 
z mnohé zkušenosti si omrzel uvěřiti jed- 
notlivci a má více důvěry v sněmy; nuže, 
jaký sněm mohlby se prokázati takovým 
soujmem osvěty, neodvislosti a rozmani- 
tosti v jednotě? 

Kdo jsou ti biskupové? — Poznejte 
každého z nich dle jeho hesla: 

„ Ve jménu Páně!" — „ Přináším pokoj /" 

— „Žádám osvícení!" — „ Rozšiřuji lásku ! u 

— „Neostýchám se 'práce!*'' — „Sloužím 
Bohuť* — „Neznám leč Krista! 11 — „ Všem 
všecko!" — „Přemáhati zlé dobrem!' 1 — 
„Pokoj s láskou ! i ' — a t. d. 

Vzdavše se svého prvnějšího jména, 
tak se podepisují jménem některého svatého 
a jménem města; vlastní jich jméno zaniklo, 
jako jméno stavitelovo v základním kameni 
chrámovém. Zde se čte 3 Babylon a Jeru- 
salém, New- York a Westminster, Efesus a 
Antiochie, Kartago i Sidon, Mnichov i 
Dublin, Toledo a Mechlin, Kolín a Moli uč, 
Paříž a Peking, Vídeň a Lima. Tu se ob- 



•) Instruction paitorale aur les cag de conBcience. 
rh II. art 8. 2. man. 1705. 



jeví jména: Petr, Pavel, Jan, František, 
Vincenc, Augustin, Dominik, jména mužů, 
jenž byli osvětou národů, hlásajíce jim 
svaté evangelium. Jména ta nepoukazují 
toliko zpět v minulost, ale i napřed v bu- 
doucnost , tento jest na moři červeném, 
ten v Dahomey; ten na Oregonu, ten v 
Natalu ; ten ve Viktorii, ten v Saigonu. 
My pracujeme pro budoucnost, ačkoliv nás 
svět nazývá muži minulosti; my pracujeme 
pro země, které ještě ani města neznají, 
pro národy, kteří nemají jména. My jdeme 
dále než věda, než obchod, až tam, kde 
jsme ještě sami; všecky předcházíme. A 
bychomť i vaše cestovníky nepředstihli, spě- 
cháme, abychom je dostihli, a proč? — 
abychom křestili, t. j. učinili z divochů lidi, 
národy. Čeho se tedy bojíte? Co vám 
působí starosti ten sněm, vám, jenž se v 
hrdé důvěře v sebe zůvete muži pokroku 
a hrdinami, jichž jest budoucnost ? 

Jest snad národnost, jest vlast vaše 
sněmem tím ohrozená ? Jak možná, aby 
národnosti byly ohrozený aneb zrazeny muži, 
zastupujícími všecky známé národnosti na 
světě, kteří se na svou národnost odvolávají, 
ve svém národě a pro zachránění víry jeho 
žijí? Zasadili pak se biskupové polští spolu 
s irskými o potlačení svých vlastí? Je-li 
pak některý francouzský, anglický a nebo 
jiného národu biskup, jenž by komu v lásce 
své vlastenecké něco zadal a nebyl tak 
dobrým vlastencem jako kterýkoliv z ro- 
dáků jeho? 

A svoboda, — má-li pak větší příčiny 
k obavám ? Co se jí může státi od mužů, 
kteří od věku katakomb až' k ubití u Kar- 
melitánů*) svými životy křesťanství založili 
a krev svou vycedili, když násilnictví s 
církví i svobodu vraždilo ? Spiknou -li pak 
se biskupové američtí s belgickými, holland- 
skými a švýcarskými proti svobodě? I)o- 
rozumějí-li pak se biskupové zemí východních 
s francouzskými a jiných a jiných zemí, 
aby dobrodiní despotismu velebili? 

Nikoliv, není ani zbla pravdy na všech 
těch obavách, a nebyloby nám bojovat i 
proti přeludům takovým, kdyby na dur 
jich nebyla jemné natažená osnova nená 
visti, která předvídajíc něco dobrého o 
sněmu tom, za všecko by. jej ráda zkazila. 
Co učiní ten sněm? Nejsem tu k tomu, 
abych to řekl ; Bfth sám to ví za nyněj- 



*) Naráží na ubití přemnohých své víře věrných 
knéH v bývalém Klásteřp Karmelitánn v Paříži 
7fl doliv franr. rrvnlnre v tal< ívi-rmrh /.áriových 

dnech roku 1792. 



— 71 — 



šího okamžení, co to píšu. Ale to mohu 
říci, co sněm jest, protože jest to známo 
a stvrzeno dobou osmnácti století, co kře- 
sťanstvo a s ním vzdělanost lidská trvá; 
sněm církevní jest vývoj nejvyšší mravní 
moci ; jest nejšlechetnější sjednocení auto- 
rity a svobody, jíž duch lidský schopen 
jest a kteréby, směle trvám, sám o sobě 
nikdy nebyl pojal. 

Nechci zde rozmezovati mezi svobodou 
a mocí; nechci v tomto okamžení určovati 
povahu rozkolu a kacířstva, anglického a 
německého protestantismu, ani křivé pra- 
vověrnosti ruské, ale řeknu zde slovo, které 
ihned vysvětlím: chtějí-li církve sestersky 
a lidé bratrsky se spojití, nemohou to u- 
činiti lépe, vznešeněji a laskavěji, nežli na 
sněmu církevním, vedením a v lůně církve, 
pravé máteře všech. 

Či vás znepokojují různá mínění, která 
domníváte se viděti v církvi? Mělbych 
poněkud právo, podiviti se vašim obavám, 
ale chci je považovati za pravdu a to vám 
na ně dávám za odpověď, že velmi málo 
znáte církev ! — Nepřátelé církve líčí usta- 
vičně víru naši co těžké jho, které nás v 
nečinnosti drží a nám i mysliti zakazuje ; 
a vidí-li, že myslíme, žasnou a bojí se. 
A myšlení jest přece jedna z životních 
podmínek církve a nejvétší činnost myšlenek 
vždy panovala v církvi. Pravdať ovšem, 
naše soustava víry jest nezměnitelná a 
nejsme jako mudrcové vně církve, kteří nic 
jiného nečiní, nežli hledají a hledají a vždy 
znova hledají; na všem pochybují, vždy 
běhají a nikdy cíle nedosahují. U nás jsou 
vyjednané a ustanovené meze, o něž se 
více nehádáme ; a tím má církev nevy- 
vratné základy a není žádným stavením v 
povětří se vznášejícím. Ale nic méně v 
katolické církvi nalézá i svoboda své místo. 
Naše kotvě jsou mohútné a naše výhledy 
nesmírné ; neboť za mezemi určenými máme 
ještě širošírý prostor. I o článcích víry má 
duch křesťanský krásnou práci k vykonání, 
která se bez ustání konati bude ; nebot naše 
články víry jsou hlubokosti nepostihlé jako 
Bůh sám, pročež z nich lidský rozum vždy 
bude moci vážiti, aniž by se dna dovážil. 

Nediv se tedy nikdo, vida, jak za ur- 
čenými mezemi katolíci svobodně soudí o 
těžkých a zamotaných otázkách, jež často 
nedosti určitá denní polemika tím více za- 
temňuje. Duch katolický dávno určen jest 
sv. Augustinem paměti hodnými slovy: ,.V 
potřebných věcech budiž jednota, v pochy- 
bných svoboda, ve všech láska / u Běh Ča- 

sový v tom nic nezměnil. Nad to, jak jsem 



již řekl a opět pravím, tento sněm právě 
proto, že jest všeobecný, t. j. záležející z 
zastupitelů všech církví na zemi, z bisku- 
pů, pod všelikými vládami a v nejrozma- 
nitějších společenských poměrech žijících, 
vylučuje nutně nadvládu jedné strany a 
taktéž každé stranické národní smýšlení i 
všeliké jiné předsudky. Veliký všeobecný 
duch katolický a nikoliv ta nebo ta zvlá- 
štní idea, toho bucTtež jisti, bude míti vliv 
na ustanovení sněmu toho; buďtež si zvlá- 
štní smýšlení té a té strany, té a té školy 
jakákoliv, sněm církevní rozže člověčenstvu 
pravé světlo, okáže pravé sjednocení. Mimo 
meze církevně určené panovati bude úpl- 
ná svoboda. Tato církevní ustanovení a 
tyto výměry budou pravidlem všem kato- 
líkům, ale nebudou nic ohrozovati, co by 
vám, souvěcí přátelé, drahé' bylo ; budou 
čeliti jediné proti bludu a bezpráví, proti 
nepřátelům i vašim i našim. Chcete-li po- 
znati pravou myšlénku velkomyslného pa- 
peže, bohužel ! tak nevděčně nenáviděného 
a pomlouvaného, a biskupů, jeho synů a 
bratří; chcete-li ducha sněmu nejprvé pří- 
štího napřed zvěděti, poznáte ho z těch 
slov, které Pius IX. asi před rokem kato- 
lickým publicistům psal a která si oni za 
heslo na svůj prápor obrali : „Láska jest 
ta jediná, jíž náleží cestu raziti k té svobo- 
dě, k tomu bratrství a k tomu pokroku, po 
nichž mysli všech tak toužebně planout 

Veliký tedy, pravím opět a opět, veli- 
ký blud jest těch, kteří udávají, že by bu- 
doucí ^sněm byl ohrožující náký čin vále- 
čný. Žijeme za doby, kdežto odsouzeni 
jsme na to, abychom všecko slyšeli; ale a- 
bychom všemu bez odporu věřili, k tomu 
nuceni nejsme. Když byl již před rokem 
papež shromážděným biskupům svůj úmysl 
projevil, že všeobecný sněm svolá, spa- 
třili v tom všickni, jak ve svém přípisu k 
papeži dějí, „veliký Čin k osvícení a míru. i( 
Bulla papežská taktéž se prohlašuje. Což 
medle hodlá papež biskupům na tom sně- 
mu předložití, aby to spolu s ním zkou- 
mali, bedlivě vyšetřili a rozsoudili ? — Přede 
vším to, „co Čelí k společnému pokoji 'a k 
společné svornosti vsech. u 

Čtu- li celou bullu opět a opět, co na- 
lézám na každé stránce — řádce? Pečli- 
vost důstojnou otce věřících, a to nejen o 
církev, ale i o společnost občanskou; ty 
obě nikdy od sebe neodlučuje svatý otec. 
Bedlivě udává, „že nehody a nebezpečí jsou 
oběma společná', že táž bouře oběma zmítá\ 
— že za nynější doby, kteráž se doboupře- 
chodu zůve, náboženství a společnost na hro- 



- 72 



2ne rozhode jsou ; — že jsou nyní lidé, kte- 
ří by církev rádi zničili, kdyby mohli, ba i 
společnost samu do kořen převrátili." Aby 
oběma, i církvi i společnosti občanské, po- 
moci získal a hrozících nebezpečí obě ochrá- 
nil, uchopil se sv. otec úmyslu svolati sněm 
církevní. A ten účel udává biskupům, aby 
stav ten zkoumali a prospěšné léky proti 
ranám obou udali. „Potřebí jest, a tak dí, 
if aby naši ctihodní knéží, želíce společně s 
námi trudného stavu, jak občanské společnosti^ 
tak i církve svaté, všemožné k tomu se vyna- 
snažili, aby ta zla, která obé svírají, sBoží 
pomocí se odstranila, 11 

Řeklo se, že papež chce se postaviti 
proti novověké společnosti, že ji chce od- 
souditi a v kletbu dáti a tak v hluboký 
zmatek ji uvésti. A nicméně nikdy nedu- 
hy vaše, jimiž národové křesťanští trpíte, 
netkly se srdce svatého otce tak bolestně, 
jako právě nyní; nikdy nevyvolaly z otcov- 
ského srdce jeho výraz většího soucitu pro 
vaše nebezpečí a vaše utrpení, jako nyní. 
Oloupen o tři čtvrtiny své beztoho malé 
země — jak celý svět ví, — stísněn na 
Řím a nejbližší jeho okolí, z nesnáze v ne- 
snázi jsa uvržen, a octna se téměř na o- 
kraji zhoubné propasti, — vším tím nic 
není ustrašen. Svoláním sněmu nehledí 
svůj ohrožený trůn chrániti, ani slova není 
o důležité věci té v listu k sněmu vyzýva- 
jícím ; sebe samého tam zapomena mlčí; 
nejvyšší kněz toliko mluví k světu. (Pokrač.) 

Moje láska. 

Obrázek ze života mladého kaplana. 
Od Fr. Pravdy. 
IV. 

Za tři leta, co jsem v Kv 

trval, Ludmila vyrostla, byla vytáhlá a štíhlá, 
ale ješté vždycky dítě, nevinné a čisté dítě. 

Osud mi uložil, odebrati se pryč, děti 
truchlily a Ludmila nejvíc mezi nimi. I velcí 
mne neradi ztratili, pravím to bez chlouby, 
a jeden přicházel po druhém, se mnou se 
rozloučiti. 

Ludmila mne již nechtěla ani opustiti, 
tulila a vinula se ke mně a já věru ne- 
věděl, jak se odtrhnu od miláčka a dra- 
houška svého. Bylo to poslední svátek 
svatodušní, když jsem se stěhoval, všickni 
osadníci se shromáždili a děti ovšem také 
byly přítomny. 

Kde je Ludmila ? 

Dívám se po ní, jí tu nebylo. 

I zabolelo mne srdce, že jí snad více 
neuvidím, ačkoliv jsem jí před tím byl dal 



již několikráte s Bohem, odporučiv ji mi- 
losti Jeho. 

Vyprovázeli mne za ves, daleko za ves 
až na silnici a tu rozžehnal jsem se s nimi 
plačky jako oni se mnou. 

Děti mne obklopovaly, mne chytaly za 
šat, když jsem sedal do vozu, a když se 
vůz hnul, unášeje mne pryč od nich ku 
Praze, ozvalo se za mnou kvílení, bylo sly- 
šeti pláč a nářek. 

Ludmila scházela, neodjížděl jsem po- 
kojně a zdálo se mi, že se musím vrátit, 
abych ji ještě spatřil a se zeptal, proč ne- 
byla v průvodu. Napadlo mi, že snad 
stůně a mysl má pořád byla u ní. 

Jedu do kopce, hle, tu sedí u cesty 
děvčátko a já hádám : „To je Ludmila V 

Vstalo a blíží se k vozu ; ano, je to 
Ludmila, pláče, směje se, pláč i smích má 
pohromadě. 

Kázal jsem kočímu zastaviti, Ludmila 
vylezla ke mně na vůz dřív než já jsem 
k ní slezl a objímá mne malýma ručičkama. 

„Co pak zde děláš?" ptám se jí. 

„Čekám na vás," odpověděla. 

„Nebyla jsi na mé poslední mši sv. 
v Kv ?" 

„Byla, ale pak jsem šla hned napřed, 
abych se zde s vámi setkala." 

„Musíš nazpátek domů." 

„Musím?" vzdychla si. 

„Musíš zajisté, však my se někdy zase 
uhlídáme.". 

„Již nikdy," pravila pevně. 

„Když ne v životě, tak aspoň po 
smrti." 

„Dej to Pán Bůh," řekla a já opakoval: 
„Dejž to Pán Bůh!" 

Ludmilu jsem nikdy neviděl plakati, 
ona se také málo kdy smála, ale tentokráte 
plakala srdečně, plakala mnoho a pláčem se 
až zajíkala a chvěla. 

I skryla si hlavičku na má prsa: já ji 
poznamenal svatým křížem, ji políbil na 
čelo, ji sundal s vozu. 

„Miluj Pána Boha, milé, drahé clíte ; 
zůstaň mu věrna, modli se za mne a já se 
za tebe také budu modliti, abychom si za- 
sloužili nebe." 

Stála tu ubožátko, a nic více nemlu- 
vila, VŮZ vyjížděl dále na vrch a já se ohlí- 
žel po ní do zadu. Brdce mi pukalo /a 
losi í, nemohl jsem to ani vydr/eti, imisím 
k ní, vezmu si ji, nikdy se s ní nerozejdu 
a nerozloučím. 

Na vršku, kde začíná rovina, je kříž 
na širokém kamenném podstavci a na kříži 
pní Pán Ježíš. Přijel jsem k němu a zase 



— 73 — 



jsem poručil zastaviti, abych před Spasite- 
lem svým vykonal krátkou pobožnost. 0- 
všem se týkala mého oblíbence a miláčka. 
Odevzdávám Mu ho, odříkám se ho pro 
tento svět, přináším Mu ho v obět. Srdce 
se musí poddati, musí se odloučiti, nemá a 
nesmí modlu si dělati z člověka a žiti v ní 
a žiti jen pro ni. Ludmila je a bude vždy- 
cky moje. Duch můj na ni nezapomene. 
V modlitbách svých až do smrti s ní setr- 
vám spojen. Bože miluj ji, Bože chraň ji, 
Bože, budiž také Tvoje — až na věky. 
Amen. 

Odjíždím, Ludmila jde za mnou, tu- 
ším, vím kam jde, hle již je, již klečí u 
kříže, od něhož jsem já se právě vzdálil. 

Snad uhodla moje myšlénkyjako vždy- 
cky? Snad se jim chce podrobiti a stej- 
né prosby a vzdechy přednáší Bohu? Snad 
mu klade na oltář tu samou obět jako já? 

Bezpochyby ano, ale neřekla mi to, ne- 
dověděl jsem se to, Ludmilu jsem na sil- 
nici pod křížem viděl naposled. 

Vidím ji tam ještě, dlouho klečela, pak 
tam sedí a dívá se za mnou. Já k ní také 
pohlížel, až konečně ona zmizela mně a já 
zmizel jí. 

Nikdy jsem ji nepřestal milovati, ne- 
přestal nositi v srdci a první čas jsem ne- 
měl jiné myšlénky než na ni. 

Utkvěla mi v paměti, jak pod křížem 
dlíš pozdviženou ' hlavou hledíc k Vyku- 
piteli milému, a hledíc ke mně vřelému pří- 
teli svému. 

Dívko rozmilá, kvítku útlý, s tváří ble- 
dou, s tváří průzračnou, dítě nevinné, mám 
tě před očima, ale již mi nejsi obyvatelkou 
tohoto světa, nýbrž jsi mi nebešťankou. 

Tělo tvé je jako oslavené, je to tělo 
bez kostí, bez masa, je to tělo bez hmoty, 
je to duch tvůj a je to duše tvoje a tu 
nemohl bych si pomysliti, nemohl bych vi- 
děti bez těla, že je neviditelná. Proto si 
tě ještě vždycky představuji v těle, ačkoliv 
vím, že jsi je již dávno složila a že jsi u 
Boha. 

Navštivil jsem hrob tvůj, ale teprv, 
když již mnoho let od smrti tvé bylo uply- 
nulo. Umřela jsi v mladém věku Bohu a 
životu v Něm zasvěceném. Odešla jsi na 
věčnost a žádná neřest tělesná a světská 
tě neposkvrnila. Klečel jsem na místě, 
pod nímž se nalézal prach tvůj a že je 
to lůžko tvoje svědčil mi nápis na pěk- 
ném kříži: „Zde odpožívá Ludmila Ch . . .' l 

Odpočívej v pokoji, lásko moje ! Já 
zde ještě trvám a již mnoho jsem přežil 
od té doby, co nás Bůh rozloučil. Upomín- 



ka na tebe často mne zachránila, povzne- 
sla a posvětila. Kal života, hříšnost těla, 
zkoušení světa doléhá na každého. Oroduj, 
aby Bůh odvrátil ode mne vše zlé, zacho- 
val a očistil mne a dal mi dosáhnouti doko- 
nalosti, již duše musí míti, aby se hodila přo 
nebe. Za lásku k tobě ještě nikdy jsem 
se nestyděl, jí jsem ještě nikdy nelitoval : 
byla a jest mi potěšením, ochranou, pod- 
porou a posilou. 

Kýž je tak s každou láskou ! Pak může 
a bude trvati věčně, kdežto láska vedoucí 
k hříchu, nepravosti a zkáze trvá jen do 
času. 

Ostříhej nás Bůh před ní aoblaž duši 
láskou dovolenou, ctnostnou, čistou, jako 
byla a jest „moje a Ludmilina." 

Felix Dupanloup, biskup Orleanský. 

Podávajíce ctěným čtenářům pojedná- 
ní biskupa Orleanského, F. Dupaníoupa, o 
„sněmu církevním nejblíze příštím" z& dobré 
uznáváme obeznámiti je s týmž znamenitým 
apoštolským mužem, krátkým nástinem ži- 
vota jeho. 

Biskup Orleanský Dupanloup jest je- 
den z nejznamenitějších velekněží sv. cír- 
kve, spolu i jeden z nejvýtečnějších obrán- 
ců sv, práv jejích i sv. otce. Na důkaz 
toho díme jen to, že za nynější strastné 
doby on to byl, jenž plamenným slovem 
svým roznítil katolická srdce svých rodáků 
tak,, že vší silou sv. otce podporo vati u- 
myslili. 

Dupanloup narodil se v Savoysku ve 
vsi sv. Felixe biskupství Chambéry-ského, r. 
1802. Studia svá konal v Paříži, vstoupil 
pak do semináře sv, Sulpice a byl r. 1825 
na kněžství vysvěcen. Nejprvé ustanoven 
jest za katechetu u fary na nebevzetí P. 
Marie, kdežto svou horlivostí a svým ká- 
záním všeobecnou pozornost k sobě obrá- 
til. R. 1827 .určen jest zpovědníkem mla- 
dého vévody Bordeanx-skéhoy a rok na to 
vyučoval V náboženství vévodu Orleanského; 
1830 učiněn jest almužníkem Daufinčiným y 
dcery Ludvíka XVI. V tomto svém vzne- 
šeném postavení seznámil se s znamenitým 
ministrem Talleyrand-em, který svým od- 
padnutím církvi veliký žal a veliké pohor- 
šení byl druhdy spůsobil. V horlivé čin- 
nosti mladého kněze poznal konečně šedý 
diplomat, jak velmi byl sám zbloudil. Smrt 
se mu blížila a Dupanloup měl tu útěchu, 
že státníka toho k litosti pohnul a na něm 
vymohl, že u přítomnosti svědků ze stavů 
nejvyšších úplně a slavně své poblouzení 



— 7-1- — 



odvolal a tak s církví sv. smířen z tohoto 
světa vykročil. 

Revoluce r. 1830 dodala činnosti hor- 
livého kněze s větším oborem i větší hor- 
livosti. Především se ujal mládeže študu- 
jící ; pro ni založil akademii sv. Hyacinta. 
R. 1834 započal Dupanloup v chrámu No- 
tre-Dame-ském tak zvané konference, kte- 
ré pak Lacordairem, P. Ravignanern a P. 
Felixem tak slavnými se staly a tak mocně 
působily; 1837 jmenován jest od arcibisku- 
pa de Quelen řiditelem semináře pro pa- 
cholíky u sv. Mikuláše. Šťastné sloučení 
klasického a křesťanského vzdělání, které 
se mu lépe než komukoliv posaváde podá- 
řilo, učinilo ho veleznámým. Zkoušky jeho 
ústavu předčily nad zkoušky universitní, a 
Dupanloup, co výtečný i učitel i řečník, 
povolán jest za profesora duchovního řeč- 
nictví na universitu. Ale mládež akademi- 
cká byla tehdáž právě vášnivě zaujata pro 
rationalism, t. zapírání všeho co nadpřiro- 
zené jest, a tak novému učiteli v klerice — 
vyhvízdala. Když pak se i odvážil bůžka 
jejího Voltaira líčiti jí dle pravdy, jaký byl, 
povstal lomoz ještě větší, tak že běh toho 
učení jest zavřen a Dupanloup ještě s je- 
dním stejně smýšlejícím profesorem propu- 
štěn. Spolu se i vzdal řiditelství seminářů 
u sv. Mikuláše, nejsa v mnohém srozuměn 
s náhledy tehdejšího arcibiskupa ďAffre-a, 
tak že mu nezůstalo nežli čestné kanovni- 
Ctví u chrámu Notre-Dameského. Maje do- 
sti prázdně, cestoval do Říma. V Turině 
mu král Karel Albert podával jedno z nej- 
důležitějších biskupství, ale Dupanloup je 
zamítl. --Iv Římě, kde již znám a u ve- 
liké vážnosti byl, s přívětivostí zvláštní u- 
vítán jest a nesmírně potěšil své rodáky 
svými kázáními, která v národním jich ko- 
stele sv. Ludvíka činil. 

Vypuklá r. 1848 revoluce docela ji- 
nak se k duchovenstvu zachovala, jakož se 
již r. 1880 stulo, nežli hrozná sestra její 
k konci předešlého století; i duchovenstvo 
aspoň s větší části přiznalo se bylo k prá- 
poru svobody. Jedna z ušlechtilejších větví 
na stromě té svobody byla svoboda vyučo- 
vání. Na rozhořčeném zápasu o tu súčast- 
nil se i Dupanloup snejvétší horlivostí ústně 
i písmem. Vydal mezi jiným 2 listy o tom 
k vévodovi z Brogliě^ v nichž se osvědčil 
co výtečník i řečnický i politický. Zápas 
o to trval do r. 1848, kdežto po událostech 
únorových četná komise sestavena jest z 
mužův i světských i duchovních, z kterýchž 
to i Dupanloup byl. 

Kok na to (184!*) jmenován jest Du- 



panloup biskupem Orleanským, což teprvé 
po dlouhém a přísném zdráhání se přijal. 
Neboť město Orleans bylo více než které 
koliv utrpělo brojením protikřesťanským a 
mělo tudíž i takového biskupa potřebí ; ale 
i biskup tak horlivý měl potřebí takového 
města k své usilovné činnosti. Tuto obje- 
vil Dupanloup v každém směru. Staré zlo- 
řády odstranil, nové ústavy všudy zavedl: 
školy, nemocnice, sirotčince, vše co v obor 
křesťanské lásky padá. Pařížský jeden list 
takto se prohlásil o činnosti jeho: „Zdá se, 
jako by biskup Orleanský se zmnohonáso- 
bnil, by všudy byl, kde se jedná o to, 
aby se náboženství posloužilo a některý šle- 
chetný skutek se vykonal. U velebné řeči 
povznáší hlas svůj pro skutky lásky, čímž 
slávu výtečného řečníka osvědčuje. Tu mocí 
slova svého zdržuje ohromnou věž svého 
sídelního chrámu od spadnutí; tu ujímá se 
lidu záplavou poškozeného ; zakládá, zve- 
lebuje dobročinné ústavy. Za doby šered- 
ného sobstvi unáší k milosrdným skutkům 
duše útlé mocí posvátnou, a kde za nuzné 
žebře, jest to .jakoby rozkazoval. Jeho čas, 
život, síla náleží toliko , těm, kteří toho ma- 
jí potřebí. Dopisy jeho o vnitřních zále- 
žitostech duchovních jdou do všech zemí 
a spolu účastňuje se ve všech zápaších vě- 
deckých, háje „své milé staré:'' 1 Platona, 
Cicerona, Virgila a j., proti těm, kteří je ze 
škol vyloučiti chtějí. 

Spisy jeho jsou vzorem stylu ; proto 
stal se členem akademie. Znamenitá jest 
řeč, kterouž učený Salvandy svého kollegu 
uvádí, řka mimo jiné : „Ve vás se v jedno 
spojují všechny šlechetné city naší dávné 
Francie; v každém Vašem slově bije srdce 
citlivé, jeví se duch vzhůru vzlétající, roz- 
šiřující se a pronikající nebesa. Abyste k 
této zemi mluviti mohl, vládnete vším, co 
ji rozněcuje : věrou, vlastenectvím, ctností, 
slávou, výmluvností zvláštní povahy, síly, 
vznešenosti. S jistotou si Vás každý za 
vůdce obrati může; Vaše myšlenka zvele- 
buje svou látku, povznáší čtenáře, ba ča- 
sto i protivníka ; kdo Vás sleduje, není v 
nebezpečí, neboť přímá pílíte k světlu, kte- 
ré sice může člověka oslnouti, nikdy ale 
svésti." — I vláda uznala zásluhy Dupan- 
loupovy a zvolila ho za úda Čestné legie 5. 
ledna 1850. 

Znamenité jsou jeho spisy vy chovatel- 
ské, z nichž nejhlavnější vydal od r. 1855 — 
1806, obsahuje pravý poklad praktických 
poznamenání ustavičně hledíc k potřebám 
nnší doby a vzdělanosti stavů vyšších. V 
1 tom ohledu psal též k vzdělání šlechtičen 



- 75 — 



některé menší spisy, ovšem že spůsobem 
velmi jemnějším a lehčím, nežli vážné jeho 
knihy obsahují. Ve svém zápasu osvědčil 
se zvlášť přítelem býti klassikův řeckých i 
římských proti všezaplavujícím a duchamor- 
ným předmětům technickým aprůmyslným. 
Virgila a Horáce zná tak dobře, že je ne- 
toliko v společenské rozmluvě, ale i na ka- 
zatelně uvádí, jevě při tom paměť podivu- 
hodnou, která se však okazuje i v jiných 
záležitostech, vztahujíc se na osoby, místa 
a jiné okolnosti jeho pastýřského úřadu a 
všestranné činnosti. 

Činnost ta jest nesmírná. Pracuje o- 
byčejně od b hodin ráno do 7 večer, jen 
po obědě krátkého odpočinku používaje, 
nejraději venku v čerstvém vzduchu se po- 
hybuje. Ve své zahradě probíhá se, jako- 
by ji měřil, ale i při tom si neustále zna- 
mená, co mu napadne, v tobolce své. Na 
cestách má tobolku větší zeleným maro- 
kýnem potaženou, památku po ministru Tal- 
leyrandovi. 8 obědem bývá hotov za 7« hod. 
a o 9. hodině večer odebírá se pravidelně 
do své komnaty, bud si společnost jakáko- 
liv. Sezení se mu zdá býti velmi proti- 
vno. Malíř, který ho maloval, an stojí, tá- 
zán jsa, proč ho nemaloval sedícího, řekl: 
„Proto že by bylo nepřirozeno a nepodo- 
balo se osobě jeho." Praví se o něm též, 
že do roka 6000 psaní buď sám, bud ru- 
kou svých tajemníkův odbývá. 

Nade všecko pak jest jeho láska k bli- 
žnímu a dobročinnost, dostupujíc i zapo- 
menutí sebe samého. Žije velmi prostě — 
nábytek jeho jest až chudičký, šatem se 
spokojí tím nejpotřebnějším, vše jiné pova- 
žuje, jakoby náleželo chudým. Tak jednou ne- 
maje peněz i svůj biskupský prsten s dra- 
hocenným smaragdem, který byl na památ- 
ku od jedné vznešené osoby obdržel, k ji- 
stému dobročinnému účelu věnoval. Sám 
pak nikdy žádného dobrodiní nepřijímá. 
Žádaje jednou svého komorního, aby mu 
čerstvé prádlo přichystal, a slyše od to- 
hoto, že žádného více nemá, řekl : „Jen 
ae dobře podívej, jak tu bude ještě dosti ! a 
— Komorník nevěda si rady, šel a svěřil 
se jedné bohaté paní , která ihned potře- 
bné prádlo biskupovi přichystala. Věda 
však komorník, že by pán jeho je nepřijal 
darem, dal mu je, neřka ani slova, odkud 
by bylo, aniž pak, když biskup se prohlá- 
sil : „Neřekl jsem, že ho ještě dosti míti 
budeme f u 

Za veliké povodně řeky Loiry vyhlí- 
žel biskupský jeho palác jako špitál, kdež 
na sta poškozených nešťastníků útočiště se 



svým zachovaným majetkem na mnohé tý- 
dny nalézalo. 

I v jiném čase jest dům biskupský v 
Orleansu otevřen každému, kdo jakékoliv 
pomoci nebo útěchy potřebuje. Každý ji 
nalézá u toho, který jest pravým následo- 
vníkem „dobrého pastýře," a sám mnohdy 
nešťastníkům v ústrety jde, aby se jich o- 
tázal, čeho by potřebovali. 

Ctižádostí nic netrpí. Jakož byl bi- 
skupství Orleanské jen z donucení přijal, 
tak statně odepřel přijmouti arcibiskupství 
Rouenské, řka, že velmi odvážlivéjiž bylo, 
břímě biskupské na se vzíti ; pročež že si 
ho nijak větším důstojenstvím přitížiti ne- 
míní. 

Dle toho jest podiviti se, jak jediný 
člověk s takové práce jest, a je tak dlou- 
ho, tak horlivě a úsilně koná. I musel 
již často ustáti pro zachování zdraví své- 
ho, však to jenom odloučením od jeho bi- 
skupského sídla možné bylo na něm vy- 
nutiti. Tehdáž se nejraději odebírá do svých 
vlastenských hor, aby si odtud nové v síly 
k svým pracem a zápasům nabyl. Často 
též putuje do „Maria Einsiedeln" ve Švý- 
carsku, kdež již asi 20krát byl. Tu obzvlá- 
štně i na těle i na duchu okřává, bera dů- 
věrné útočiště své k Marii Panně a vzdá- 
vaje se jí prosbami vroucími za sebe i 
za mnohé, kteří se modlitbám jeho porou- 
čejí, a ti bývají nej vznešenější osoby Fran- 
cie. Při takové příležitosti obdařil klášter 
Einsiedelnský pozůstatky sv. otce Benedikta, 
jehož tělo v bývalém klášteře „Fleury" ne- 
daleko Orleansu pochováno jest. Když se 
v „Einsiedeln u slavila tisíciletá památka 
založení téhož kláštera, dodal Dupanloup 
svátku tomu zvláštní dojem nadšeným svým 
kázáním. 

Bůh posilni tohoto sluhu svého k dal- 
šímu spasitelnému působení na mnohá léta; 
— církvi pak své dejž zvlášť za nynější 
trudné doby mnoho — mnoho pastýřů 
tak slavných — tak horlivých! {Rh. B.) 

DOPISY. 

V Praze, 12. února 1869. 

(Kněz Jan Herčík t ) 

Třesoucí se rukou psáváme na sklon- 
ku každého ročníku čtenářům a spolupra- 
covníkům pozdrav: „Na shledanou v roce 
novém," nevědouce koho Bůh v roce novém 
z našeho středu povolá na věčnost. Pišíce 
dotčená slova do posledního čísla přede- 
šlého ročníku tušili a obávali jsme se, že 
se po roce sotva shledáme s dvěma pra- 



— 76 — 



covníky na roli církevní a národní naší li- 
teratury, ant jeden z nich těžkou schvácen 
byl nemocí a druhý již k smrti pracoval. 
Starší předešel mladšího, ač tento déle 
byl stonal a déle skonával. 

Sotva že se zavřel hrob na posvátném 
Vyšehradě nad veteránem mezi spisovateli, 
velezasloužilým naším Karlem Vinařickým, 
došla nás kormutlivá zpráva o úmrtí dru- 
hého velenadaného kněze, jež krátký živ 
jsa čas proslul horlivostí na vinici Páně, 
i v literatuře čestného vydobyl si perem 
svým jména. Již co chovanec arcib. semi- 
náře Pražského přispíval pracemi svými 
„Blahověstu," již tehdáž překládal, co se- 
psal důmyslný prof. Ehrlich pro „Časopis 
katol. duchovenstva;" již tehdáž přeložil 
„Vyznání sv. Augustina" (vydal Credner 
1858) a co kaplan v St. Kolíně „Avanci- 
na : Rozjímání na každý den v roce" (vyd. 
Dědictví sv. Janské); a na odpočinku svém 
dočkal v se vydání svého překladu „Katechi- 
smu Římského,' 4 nákladem Dědictví sv. 
Prokopa, pro něž též překlad výnosů Tri- 
dentského sněmu upravoval. Ve chorobě své 
sepsal výbornou knížku modlitební : „První 
sv. přijímání a sv. biřmování/' kterouž vy- 
dal B. Stýblo, jemuž dvě starší knihy (Hau- 
berovu a Albachovu) k novému vydání byl 
opravil. A k povznesení „Blahověsta" při- 
spěl vedle jiných zvláště týž vel. kněz, je- 
hož památce řádky tyto věnovány jsou, věr- 
ný spolupracovník náš 

I — í 

Tcítx HoróíliL. 

Narodil se v Sánech* u Kolína r. 1835; 
nižší třídy odbyl na gymnasiu Jičínském 
co první mezi svými spolužáky a přišed do 
páté třídy na akad. gymnasium Pražské 
stal se co příchozí hned prvním mezi spolu- 
žáky. Těla byl silného avšak pro výživu 
oddávaje se též vyučování soukromému, pone- 
náhlu chřadnul až i krev chrliti počal a 
nucen byl poslední třídu gymnasialní odbý- 
vati privátně. Přes to však vynikl při zkouš- 
ce maturitní, tak že překládal z latiny do 
řečtiny a naopak, jak a pokud zkoušejícím 
libo bylo poslouchati.- Vstoupil do řádu 
křížovnického, po roce pak přijat byl do 
arcib. semináře, kdež tehdejší ředitel Prů- 
ba, Herčíkův věrný příznivec, želíval toho, 
že tak výtečný duch nesídlí v zdravějším 
téle. Podivuhodná byla jeho mravní síla. Ne- 
jednou ráno plíval krev, a po chvíli stál, 



kam druhy volal denní pořádek. R. 1860 
vysvěcen na kněžství poslán jest co kaplan 
do St. Kolína, kdež nalezl v p. děkanu a 
toho času vikáři K. Huškovi otcovského pří- 
tele, rádce a později v čas potřeby i ště- 
drého pomocníka. Tu se patrně zotavoval, 
však horlivost jeho a neunavnost ve škole 
i v kostele, na kazatelně i v zpovědnici, 
u lůžka nemocných i při psacím stolku, 
ve vikariatních poradách duchovenských i 
učitelských šla nad síly tělesné. Starý ne- 
duh dostavil se zase a opakoval se častěji 
a by byl náš Herčík neměl tak výborného 
ošetření jako v St. Kolíně, byl by po sou- 
du lidském zajisté dávno již podlehl nedu- 
hu svému. Vzorných jsa mravů, velikýk přítel 
modlitby a opravdu nábožný, byl skvělým 
příkladem kněžím i nekněžím, u nichž všech 
veliké požíval vážnosti, jen lidí nezná - 
božských a novověkých blouznivců sektář- 
ských odpůrcem byl neoblomným. Kdykoli 
z zátiší svého jal se tepati ten onen ne- 
rozum, neb odrážeti útoky na sv. církev mí- 
řené, vždy zbudil u protivníků veliký vztek 
a pokřik, že nejednou pronesl slova: „Já 
bych neměl nic více psáti, pokaždé Vám 
spůsobím mrzutost." 

R. 1863 ač churav jsa putoval přece o 
tisícileté slavnosti na posvátný Velehrad, 
kdež zapomena v sv. zápalu na svou cho- 
robu kázal pod šírým nebem, a i na Bu- 
chlov cestu konal. Velebil za to Pána Boha 
avšak navrátiv se, roznemohl se k smrti, 
stonal dlouho a těžce, lékařské a domácí 
ošetřování nemohlo ani lepší býti, nicméně 
však nebylo lze zastaviti chrlení krve. Kněz 
Herčík byl k žádosti své zaopatřen sv. svá- 
tostmi, rozloučil se s všemi svými milými a 
očekával poslední hodinku svou s plnou 
oddaností do vůle Boží. Tehdáž v noci po 
přijetí sv. svátostí stalo se něco, o čem on 
toliko jednou se zmínil a sice hned ráno a 
jak se mu v pokoře jeho zdálo, vpřenáhle- 
nosti prý to učinil. Měl sen či spíše vidě- 
ní. Přišel k němu v světle velikém anděl 
a pravil: ,,Ty jsi přijal sv. svátosti a roz- 
loučil se se světem a žádáš si již umřití : 
to dobře, ale ty nezemřeš až po pěti letech. ' 
Tak asi pravil a zmizel. Komu by to proti 
mysli bylo, mějž za to, že to byl přelud 
obraznosti horečkou uchvácené, ale tolik 
jisto jest, že Herčík žil či živ jsa umíral 
ještě plných pět let. 

R. 1864 vstoupil na dočasný odpočinek 
a na podzim pustil se na cestu do Itálie 
„zdraví hledat," k čemuž přispěl vedle J. 
Eminence nejdust. p kardinála arcibiskupa 
nejvíce nezapomenutelný dobrodinec chu- 



11 



dych a duchovenstva f kanovník Mařan a 
jiní přátelé mladého trpitele dle možnosti. 
Bolestné bylo tehdáž loučení s odcházejí- 
cím z vlasti poutníkem. Obávali jsme se, 
že se více nenavrátí. Avšak ze všeho ne- 
bezpečenství na cestách a na moři i z ná- 
ručí smrti vytrhl jej Pán. Co viděl a zku- 
sil v Benátkách, na Sicílii, v Římě a Flo- 
rencii, vědí čtenářové listů těchto; že se 
smrtí zápasil v Palermu, kdež přezimoval i 
v Miláně navraceje se k domovu, naleznou 
tolikéž v dopisech jeho r. 1864 (str. 460 
a násl.) a r. 1865 i v dopisech vd. p. kan. 
Průchy, s nímž ve sv. městě Římě se byl 
sešel. Dotčené dopisy v Blahověstu, jichž 
bez pohnutí čisti nelze, svědčí o jeho ná- 
božnosti a zvláště o jeho vroucí úctě k Ro- 
dičce Boží a sv. Janu Nep. O letnicích r. 
1865 navrátil se do vlasti a sice do Prahy, 
aby tu na hrobě sv. patrona svého Jana 
Nepom. Bohu díky vzdal za téměř zázrač- 
nou ochranu, k čemuž se byl v zápasu smr- 
telném zavázal a pak teprv odebral se do 
milé otčiny a do St. Kolína. Bez práce 
stýskalo se mu živu býti, práci však na 
vinici Páně zastati nemoha, úpěl k Bohu, 
by opět tolik síly nabyl, aby mohl slovo 
Boží hlásati, ' školu navštěvovati, službu 
Boží konati! 

Na konci měsíce října vydal se do U- 
her navštívit bratra svého, auditora při voj - 
stě, z kteréžto cesty zaslal nám dopisy z 
Buda-Pešti a Ostřihoma. R. 1866 byl jako 
jiní knéží tlumočníkem a smírcem mezi 
Prušáky a domácí dědinou, kdež napsal do 
t. listů „Úvahy po válce." R. 1867 byl 
v Praze na kněžských exerciciích, o nichž 
zprávu podal v dopisu z Prahy. R. 1868 
opět přijel do Prahy uspořádat některé zá- 
ležitosti a rozloučit se ještě jednou a na- 
posled s přátely. Mezi tím býval hostem v 
St. Kolíně a napsal úvahu „M. Jana Husi se- 
brané spisy." Z Dědictví sv. Vojtěcha do- 
stával ročně 60 zl, více však od přátel, 
jimž všem tuto vřelé díky vzdány buďtež! 

Po všecka tato léta připravoval se k 
smrti a znenáhla umíral. Dne 12. prosince 
1868 psal red. t. listu mimo jiné tato slo- 
va: ,,Pán Bůh nám všem dej dary Ducha 
sv. v těchto protivenstvích církve tak po- 
třebné, nebo církev nezahyne, tu Bůh řídí, 
ale my zahyneme, jestli nevytrváme. — 
Měl bych mnoho podobných úvah sděliti, 
ale ubírám beztoho drahého času, jehož jiný 
nemá tak nazbyt, jako já, ale ovšem jen 
k myšlení; nebo k čtení a psaní jsem také 
již nedostatečný, že to jen na malé chvilky 
a to s namáháním mohu činiti." 



Poslední list d. 28. pros. 1868 dalna- 
psati rukou příbuzného svého: Nemoc má 
vstoupila do posledního stadia, ulehl jsem 
na dobro. Abych za dobrého času své věci 
spořádal atd. Dole pak vlastní rukou a 
pevným písmem připsal díky a tato slova: 
„Až dojde Vašnosti zvěst o mém skonání, 
račte prosím obětovati obět mše sv. za pokoj 
ubohé hříšné duše mé. Pro zbývající dni 
života prosím o laskavé Memento za dobrou 
smrt! 11 Zvěst ona žalostná došla až 9. t. m. 
tak dlouho skonával ubohý trpitel! — Zatím 
docházely nás zprávy odjinud, z nichž toto 
sem klademe: Navštívil jsem p. Herčíka, 
abych se s ním rozloučil. Nemůže ani le- 
žeti ani dobře seděti a pražádného nemá 
spaní ani k jídlu chuti ; dech se krátí, o- 
puchlina se ukazuje v nohou, ba na celém 
těle, i v tvářích. Nedělá si žádné naděje, 
že by ozdravěl a prosí Boha, aby jeho bo- 
lestí ukrátil. Dal se svátostmi zaopatřit! 
a mimo to vícekrát přijal nejsv. Svátost 
oltářní. Učinil pořízení se světem ; oznámil 
svou vůli stran pohřbu a místa na hřbi- 
tově, kde ležeti má. Já jsem jej velmi 
často měl k tomu, aby u mne v St. Ko- 
líně přebýval, kdež by byl lepší měl obsluhu a 
pohodlí než doma. Avšak nedal se držeti 
a zvláště když se mu přitížilo, do Sán po- 
spíchal. Musím ale p. faráři Sánskému dáti 
svědectví, že činí, seč jest a že mu roz- 
ličným spůsobem jeho stav ulehčuje. Prosil 
mne, abych Vám za všecko atd. 

Konečně po pěti letech přišel anděl a 
8. t. m. o V2 5 h- odpolední odvedl duši 
kněze Páně ze slzavého údolí tohoto na 
věčnost. Tělesné pozůstatky nebožtíkovy 
byly ve čtvrtek 11. t. m. o 10. h. dopo- 
lední na hřbitově při farním chrámu Páně 
v Sánech v lůno země k věčnému odpo- 
činku uloženy. Mezi . přítomné rozdávány 
byly na památku obrázky z Prahy tam za- 
slané, na nichž se nalézá nad kratičkým 
nástinem životopisu nebožtíkova vhodný 
text : „Mám za to, že utrpení tohoto času 
nejsou rovná budoucí slávě, kteráž se 
zjeví na nás." (Řím 8, 18) a níže: „Po 
boji ať odpočívá v sv. pokoji!" 

S tímto povzdechem ukončujeme řádky 
tyto, jen to ještě podotýkajice, že si v 
Pánu zesnulý přál, aby na jeho hrob dán 
byl dřevěný kříž s nápisem jména a stavu ; 
v čemž mu bratr jeho nevyhoví, chtěje 
dáti náhrobek kamenný. Jinou ještě měl 
touhu, aby totiž ustřádal tolik, co by stačilo 
na založení výroční mše sv. za duši jeho. 
Neustřádal pro nemoc ničeho, muselt se v 
nemoci i s miláčky svými, knihami, roz- 



- 78 - 



loučiti; mešní onu fundaci založí však je- 
den přítel jeho, jemuž Bůh zdraví popříti 
račiž, aby vykonati mohl zbožný tento svůj 
úmysl ! 

Z Jeseníka, dne 5. února 1869. 

(Chrám Páni ve Mcelech. Divadlo. „Jesliéky.") 

Spasitel náš, jenž za vezdejšího živo- 
ta neměl ani kam by hlavu položil, má 
posud leckde stánek chudý. Takový jest 
farní chrám ve Mcelech. Starobylý ten chrám 
nemá ani tolik jmění, co třeba na běžné 
výlohy pro jediného kněze. Mohlo by se 
mysliti, že v stavu prabídném nachází se 
svatyně ta. Avšak jiného přesvědčení na- 
bude, kdo vkročí pod její krov; uzří vše- 
cko čistě upravené, zvláště pak hlavní ol- 
tář a kazatelnu v plném lesku. Mimo to 
pořízen jest nový Boží hrob za 26 zl., ob- 
jednáno vyzlacení dvou kalichů a nové tru- 
hlářské náčiní do sakristie a jiných věcí, 
vesměs z dobročinných příspěvků. Vně 
chrámu Páně postaveny jsou v posledním 
čase vkusné dva svaté kříže nákladem mí- 
stní obce, jeden péčí vysokorodého p. hrabě- 
te Filipa Boos- Waldeka a jiný v obci Se- 
letících dobročinností tamního nadlesního 
pana Jana Chertka. Jelikož osada celkem 
jest chudá, přináší zajisté nemalé oběti. 
Ovšem může tak hojná žeň vydařiti se tam, 
kde jest tak horlivý a vzorný^ duchovní správ- 
ce, jako je důst. p. Jan Cuban a tak zbo- 
žný i dobročinný patron, jako jmenovaný 
pan hrabě s celým domem. Kde takovou 
měrou milují ozdobu domu Páně a místo 
přebývání slávy jeho, tam musí býti též ne- 
zvratná příchylnost k domu Božímu, jenž 
jest církev Boha živého, sloup a utvrzení 
pravdy (1. Tim. 3. 15.), i sebe samy vzdě- 
lávají v příbytek Boží v Duchu svatém. 
(Efes. 2, 22.) To dokazují četně zastou- 
pená bratrstva, jako živého růžence, ctění 
nejsvětější Svátosti oltářní, apoštolát mo- 
dlitby a j. Bůh žehnejž tomu stádci, aby 
naplněni byli z hojnosti domu jeho a prou- 
děn, rozkoší! jeho napojeni (Z. 35, 9.) — 
Kl Devítník provozovala se v naší Jikvi di- 
vadelní hra ,,.Ian Hus" a druhého dne ,, Zi- 
sková smrť 4 od kočující společnosti, kteráž 
jak se zdá má úlohu všude po vlasti těmi 
kusy rozšiřovati „osvětu." Na to provedli 
u nás dítky farní školy k své nemalé ra- 
dosti a všeobecné spokojenosti i pochvale 
nábožnou zpěvohru „IUidečské jesličky. 4, 
U porovnání obou těch produkcí nemohu 
nic příhodnějšího říci než : „Z úst malič- 
kých, Pane, dokonal jsi sobě chválu proti 
nepřátelům svým." (Zid. 8, 3.) — l. 



Z Georgswaldu 26. ledna 1869. 

(Třetí výr. slavnost ve Filipsdorfu.) 

Třetí výroční slavnost ve Filipsdorfu 
dne 13. ledna t. r. se od čtyr spojených 
obcí našeho farního okresu Georgswald- 
ského, kterýž bez mála 9000 duší počítá, 
co nejskvěleji konala. Víc jak 20.000 osob 
z blízka i z daleka bralo na této slavnosti 
oučastenství, a v den předtím, dne 12. ve- 
čer bezmála všech 900 domů katastrální a 
městské obce Georgsvaldské osvětleno bylo 
z vděčnosti k naší přemilé Matce a krá- 
lovně, jenž se i r. 1868 ve Filipsdorfě mi- 
lostivou pomocnicí křesťanů a uzdravením 
nemocných býti osvědčila. — Osvětlení to 
stalo se bez všeho rozkazování, docela do- 
brovolně, a i v nej chudobnějších chatrčích 
nešetřili peněz na několik svíčiček, aby je 
ke cti Panny Marie postavili a rozžžali. Na 
den 13. ledna obstarala si obec Filipsdorf- 
ská u d. p. děkana a okresního vikáře v 
Georgsvaldu o 10 hodinách ráno slavnou 
zpívanou mši sv. na poděkování za všecka 
na přímluvu Panny Marie obdržená dobro- 
diní. Časně ráno přicházeli sem zástupové 
ctitelů Mariánských. Rozličné spolky muž- 
ské ze 4 osad, sbor hasičů, vysloužilců, 
mládenců a panen, veškeré přednostenstvo 
obecní, sešly se ke službám Božím, všickni 
bez všeho vybídnutí ; ano i mnozí kněží ze 
sousedstva zavítali sem, aby p. děkanovi 
při slavné mši sv. přisluhovali. — Po služ- 
bách Božích ve farním chrámu Páně bral 
se na tisíce lidí čítající průvod na zázračné, 
dobré půl hodiny od Georgsvaldu vzdálené 
místo, kde Georgsvaldský kaplan, p. Fr. 
Storch k veškerému tomu zástupu řeč měl, 
v nížto mezi jiným zprávu dal o obětích 
na stavbu kostela ve Filipsdorfě složených, 
ouhrnem 22.000 zl., a o jejich částečném 
vynaložení. Za 8600 zl. koupilo se zázračné 
místo — domek, pak jiné, vedle stojící 
stavení a v celku 1930 Q' pozemků ; 140< i zl. 
vydáno za kámen ku stavbě ; mimo to za 
2000 zl. kamena zdarma se přivezlo, což 
se nepočítá, a ostatní částka slouží co vy- 
dá jmi hotovost. Nad to sluší v pozor vzíti 
úpisy farních obcí, víc jak 23.000 zl., 
tak že nyní dary z části slíbené, z části 
na hotovosti, a to docela dobrovolný slo- 
žené na znamenitý úhrn, totiž na 45.000 zl. 
r. č. vystoupily. Veškeré tyto milodary 
složili na oltář Matky Boží věřící lidé, pří- 
slušníci všech německých a rakouských 
provincií. 

Po tétO promluvě modlili se přítomní 
loretánskou litanii a několik krátkých mo- 
dliteb za ty obce, které se pod ochranu 



— 79 - 



Panny Marie utekly, za celou vlast, a za 
císařský dům ; za všecky nemocné, v nouzi 
postavené a pomoci potřebné, — ale i za 
všecky ty, kteří posud mateřskou lásku 
Panny Marie uznati nechtěli. — Na to 
hnulo se všecko množství opět v náležitém 
pořádku při hudbě, modlení se a zpěvu 
zpět do Georgsvaldu, a všickni oučastníci 
nad míru potěšeni poznávali se co věrné 
dítky Marie Panny. 

Rovněž se veškerému shromáždění o- 
povědělo, že jeden zbožný stavitel ve Vídni 
se našel, jenž ze svého vlastního ponuknutí 
ke cti Marie Panny všecky stavební ná- 
kresy nám vyhotoví, kteréž v těchto asi 
dnech sem dojiti mají. Pak se rozpočet vý- 
loh stavebních sestaví, a veškeré předlohy 
jak duchovní, tak i světské vrchnosti k 
schválení podají. Náš nej důstojnější vrchní 
pastýř (Litoměřický p. biskup), bezpochyby 
ničeho namítati nebude proti stavění ko- 
stela ve Filipsdorfě, a se strany státní za- 
jisté též žádné překážky se nevyskytnou, 
poněvadž žádný veřejný fond o nic požá- 
dán nebude. Bůh dej k tomuto sv. pod- 
niknutí, po jehož brzkém uskutečnění ti- 
sícové srdečně touží, své požehnání, bez 
něhož nadarmo stavějí stavitelové. 

Knížečka „Maria, Heil der Kranken" 
v českém překladu, a to snad v nejbrzčím 
čase, do tisku se dá; anof důst. p. vice- 
rektor v Litoměřickém b. semináři této zá- 
ležitosti s vřelou láskou a ochotností se 
ujal. J. K. 

KRONIKA. 

Z Prahy. K slavnému pohřbu fkan. 
Vinařického dostavil se z Brna prof. M. Pro- 
cházka, starosta Dědictví Cyrillo-Methoděj- 
ského, děkan Schimandl ze Žebráka, depu- 
tace z Týna nad Vltavou atd. Účastenství 
všech stavů bylo neobyčejné. Nejvíce za- 
stoupen byl arcib. seminář a akad. čtenář- 
ský spolek. Den na to bylo slouženo za 
v Pánu zesnulého slavné requiem ve farním 
chrámu Páně na Smíchově k žádosti měst. 
zastupitelstva a hl. školy. — Dne 11. tm. 
uspořádal výbor Dědictví sv. Prokopského 
slavnou zádušní mši sv. za f zakladatele 
a prvého starostu svého v semin. chrámu 
Páně u sv. Salvátora, již sloužil pod in- 
fulou s četnou asistencí vd. p. kan. Bradáč, 
řiditel Dědictví sv. Janského. Vokální re- 
quiem zpívali alumnové arcib. semináře. — 
V Králové Hradci bude dnes v seminář- 
ském kostele sloužiti slavné requiem za 
zvěčnělého senior profesorů, dr. Jan Nep. 



Stárek. — V Heřmanovu Městci bylo k žá- 
dosti čtenářské besedy slouženo slavné 
requiem p. děkanem Krškou dne 9. t. m., 
při němž zpěv. spolek dojemné truchlozpěvy 
pěl. „Radost zmocnila se nás, píše se nám, 
vidoucích prostranný chrám Páně jako o 
nějakém svátku přeplněný lidem nábožným, 
což se nám zdálo býti náhradou za ty 
urážky, jichž, se oslavenci za živa v podíl 
dostalo spůsobem neslýchaným." 

* — * Pobožnost 40hodinná bude se 
konati od 18 — 22. února na Karlově, od 
23 — 27. t. m. na Vyšehradě. — Návštěva 
postních kázaní jest po celé Praze velmi 
četná. 

* — * Od Příbrami. J. Vel. císař Fer- 
dinand Dobrotivý daroval poutnímu kostelu 
na hoře Makové 200 zl. 

* — * Od Kolína. Chrámu Páně v Sá- 
nech odkázala sestra f kněze Březiny, kte- 
ráž v Doubravici blíže Mladé Boleslavi 
zemřela, 150 zl. na 4 výroční mše svaté; 
chudým Sánským 1000 zl., na olej do lampy 
u sv. kříže na hřbitově Sánském 300 zl., 
na zakoupení lucerny, v níž by lampa stála, 
a na klekátka ke kříži 25 zl., konečně na 
odměnu pro toho, kdož by o lampu péči 
vedl, 50 zl. Jsou to první fundace při 
chrámu Páně Sánském. A. z E. 

Z Vídně. (O civilním manželství.) V 
poloúředním listu „P. Lloyd" nalézá se tato 
zpráva: Za celý předešlý rok, v němž vstou- 
pil v platnost nový zákon manželský, u- 
dálo se (v celé říši) pouze dvanáct případů 
občanských sňatků ; počet, který nikoli ne- 
postačí, aby dokázal, že jest lid často nu- 
cen přicházeti ve spor s církví. 

Z Itálie. (Obrázek novověkého vanda- 
lismu.) Mezi městy italskými honosila se* 
od dávna Padua příjmím „učené." Tím ža- 
lostnější jest, že se tam v těchto dnech 
udály výjevy, jež svědčí o největší surovo- 
sti. íSlavnému municipiu vidělo se naříditi, 
aby (slyšte!) odstraněny byly do roka po- 
svátné sochy a obrazy, jež jsou vedle cest, 
Na toto nařízení následovalo v městě i jeho 
okolí pravé obrazoborství, jakého snad ne- 
bylo ani v středověku na východě. Nelze 
ani vylíčiti, jak mnoho rouhání, znectění a 
zprznění posvátných soch a obrazů vidělo 
město sv. Antonína ; zvláště pak za po- 
sledních dnů dosáhlo sveřepé řádění svého 
vrchole. Tu vidíš sochu povalenou na zem 
a kalem poházenou, tam -jiné ohavně zmr? 
začené. Jedné schází hlava, druhá jest bez 
rukou, jiné zase uražena střední část těla. 
Zde vypáčeny mříže neb zábradlí kapličky 
a obraz Madonny na kusy zdrcen; jinde 



80 — 



obraz Ukřižovaného šeredně zpitvořen, neb 
je-li malovaný, hnusně pomazán. Jest to 
fanatismus, jenž nemá sobě rovného. S 
ošklivostí a zármutkem odvrací se mysl ka- 
tolická od takových svatokrádežných vý- 
stupků, želíc, že bezuzdná vášeň člověka 
tak daleko strhnouti může. Zároveň ale 
musejí ta a taková „znamení času" obavou 
a neblahou předtuchou naplniti srdce kaž- 
dého, kdo z příčin soudí na následky. 

Vavříny ztřeštilcův Padovanských ne 
daly spáti stejně smýšlejícím v blízkém 
Bassaně. I zde chtěli provozovati své ne- 
kalé řemeslo. Leč tam dobře nepochodili. 
Šlechetné obyvatelstvo zanevřevši na ně, 
opřelo se jim, a tak učinilo přítrž všem 
dalším spoustám. Potom dal lid rychle o- 
praviti, co bylo poroucháno. Ke každé soše 
dáno světlo, a skvěle ji ozdobeno. K usi- 
lovnému naléhání obyvatelstva konána v 
chrámu Páně slavně třídenní pobožnost na 
smíření za všecky zpáchané svatokrádeže. 
Jak duchovnímu pastýři, tak i jeho oveč- 
kám naskytla se příležitost, aby se du- 
chovní pastvou občerstvili, a duše své ne- 
jedným pohoršením zkormoucené, potěšili a 
posilnili. (V oce Catt.) 

Literární oznamovatel. 

* — * > V um&leckém obchodu Mik. Leh- 
manna v Karlíne vyšel nový obraz barvoti- 
skový představující sv. Josefa, pěstouna Páně 
dle originálu od Františka Kryšpína, jemuž 
v tyto dni ministerstvo vyučování udělilo sti- 
pendium na cestu do Říma. Zdařilý tento 
barvotisk představuje nám sv. Josefa, an pra- 
vicí drží milého Ježíška, v levici pak oznak 
Bvůj, lilii. Obraz na plátně napnutý a po- 
kostem natřený čítá 20" výšky a 15" šířky 
a co do rozměru i úpravy hodí se velmi do- 
bře za pobočný obraz k „sv. Anně 1 ' týmž 
nákladem vydané. 

* — * „ Věstník." Ročenka pro učitel- 
stvo národních skol vůbec a diecése Kralo- 
hradecké zvlásló n;i rok Páné 18(59. Ročník 
Šestý. S vůlí nejdůst. bisk. Ordinariatu ve 
prospěch paedagogía Kralobradeckého vydal 
Dr. Alois Frýdek, spirituál v klerik, semináři. 
V Hradci Králové 1869. Tiskem Lad. Po- 
spíšila. Stran 135. 

'Osobní vČHtník duchovenský. 

V arcibiskupství Pražském. 
V Pánu zesnuli: 

p. Jan Nep. Hercík, cirk. knez na odpoČ., 
úd Dědictví sv. Jana Nep., sv. Oyrilla a 
Met, sv. Prokopa, v Sánech 8. února 
'J i krm K iž. árcíh knihtiskům) 



(nar. 22. října 1835, vysvěcen 29. Čer- 
vence 1860); 

P. Karel Plefka, ř. křiž., katecheta na real. 
škole v Loktu, 5. února (nar. 23. listop. 
1811, vysv. 7. srpna 1836); 

P. Martin Masopust, ř. křižov., kapl. na 
Král. Chlumu 11. ún. (nar. 21. února 
1825, vysv. 29. července 1849). 
Vyznamenáni jsou: 

p. Jan Lindner, děkan a k. are. vikář Ko- 
línský, jmen. cest. radou arcib.konsistoře ; 

p. Ant. Šl. z JEhrenwaldu, farář v Sánech, 
jmen. sekretářem vikariatu Kolínského,' 

p. Jan Suoboda, kaplan v Kolíně, obdržel 
právo synodalií. 

Ve správě duchovní ustanoveni jsou : 

p. Ant. Hoffer, děkan v Divišově, za zpo- 
vědníka při metropol, chrámu sv. Víta v 
Praze ; 

p. Vác. Záruba, farář z Druzdové doDýsiny; 
p. Jan Slávek, far. z Nelahozevsi do SkrýŠova ; 
p. Jos. Trapp, I. kapl. v Plzni, za admin. 

do Druzdové ; 
p. Jos. Mottl, kaplan v Minic/ch, za admin. 

do Nelahozevsi ; 
p. Ant. Lego, admin. v SkrýŠově, za kapl. 

do Minic ; 

p. Felix Bíca, kapl. zNoutonic do PodČepic ; 
p. Frant. Blažko, kaplan z Hostouně do 
Noutonic ; 

p. Frant. Klíma, kaplan z Nebanic do Ho- 
stouně; 

p. Jos. Walter, k. z Kozolup do Nebanic. 

Uprázdněná místa : 
Divisov, děkanství patron, p. Zdenka hrab. 

ze Šternberků od 10. února. 
Druzdová, fara patron, města Plzně, od 10. 

února. 

Nelahozeves, fara patron, p. kníž. Ferdinanda 
z Lobkovic, od 10. února. 

Plzenec, fara patron, p. Arnošta hrab. z Wald- 
steinu, od 10. února. 

V biskupství Litoměřickém. 
V Pánu zesnnli: 

p. Flor. Kindermann, jubil, knez, b. notář 
a kons. rada, děkau v České Kamenici, 
30. ledna (nar, v Georgswaldu l. ledna 
1782, vysv. 31. srpna 1 SOS) ; 

P. Ant. Jak. Pach, ř. cisterc. v Oseku, se- 
kretář, 5, února (nar. v VelbudlOÍcb 2. 

mi. 1824, vysv. 25. července 1S41Q. 

Milodary. Na opravu chrámu sv. 17/- 

ského: Z Břevnova písničkáři 1 iL 20 kr. 
Na pomník Smilův : vp. Frant. Koutnik, 

zám. kaplan v Zchušicích 1 zl. 

Na S. u M. : 1). 12. ún. skonala pí. Julie Stíp- 

ničková, manž. stravovatcle v k. arcib. semináři 

po dlouhé nemoci. íVliieli byl včera , zádušní in.se 

sv. dne* v 7 h. r áno u sv. Salvátora, 
za ItohlícTííTa $]eveříTe v Praze. 



Ročník XIX. V Praze dne 25. února 1869- CÍSlO 6. 



Vydává se l*redpl&ui M e 

5., 15. cl 25 ^kf v e^Ped 1 ^ 

*ZJZT DT A ¥¥ál¥T¥?CTP "^..rr 



náři císio 190- 
Eaepedice : 



Václavském 
aáméstí, čís. 786—11. 



Předplaceni i tvrt- 



"'^^r'- Redaktora nakladatel : kněz FRANTIŠEK SRDÍNKO. ^J^TST 

v měsíci, neprodávali 
„Spravedlnost zvyšuje národ, ale hfích bidné činí národy." (Prigl. XIV. 34.) 



Ovoce kříže. 

Sedmero postních kázaní. 
IV. O sv. pokání. 

„Vyšed Petr ven plakal hořce." 

(Luk. 22, 62.) 

V minulém rozjímání viděli jsme v duchu 
Spasitele, an slavným slovem: „Já jsem" 
porazil zástupy žoldnéřův. Použil tu Syn 
Boží své moci a velebnosti, aby dokázal 
nepřátelům svým, že snadno by mohl ujiti 
svým vražedníkům. Ale jinak se zlíbilo 
Pánu : sotva že poněkud zpamatovali se 
pochopové opět k nim praví: „Já jsem, 
jehož hledáte, nechte těchto, ať odejdou" 
— a sám jim podává rukou svých. A 
již naň dotírají, aby mu svázali ruce. Petr 
však vida, jak nakládá se s Mistrem, v o- 
hnivé duši se tu chvíli rozhorlí, krev v ží- 
lách zakypí, oko hněvem zajiskří, rychle vy- 
trhne meč a již uťal ucho jednomu z služeb- 
níků. — A co dí k tomu Pán? — Uzdra- 
viv poraněného sluhu krotí Petra, k zástu- 
pu však obrácen vece: „Jako na lotra vyšli 
jste s meči a s kyjmi jímat mne, ješto na 
každý den sedával jsem u vás uče v chrá- 
mě a nejali jste mne." 

Spravedlivá byla to důtka. Tmavé noci 
používá zástup krvelačný, aby zmocnil se 
bezbranného. Sotva však Kristus vyřkl ta 
slova, již lítá zběř se naň sápe a tuhými 
provazy ruce mu váže. — Ptáš' se snad 
tuše kř., kde jsou Kristovi věrní, kde Jeho 
učeníci? Ti, ach, opustivše ho, všickni u- 
tekli Samoten kráčí Pán v divokém zá- 
stupu. Nejprvé svázaného vedou kAnášovi, 
jenž utýraného ku Kaifáši, nej vyššímu knězi, 
odesílá. A co tu s Kristem se dálo? Hned 
v noci svolána rada; křivě proti Kristu 
se svědčí: když vsak svědectví křivá a o- 
semetná přece nepostačovala k odsouzení, 
nej vyšší kněz sám, aby krátce výslech ukon- 



čil, Krista se táže: „Zaklínám tě skrze 
Boha živého, abys nám pověděl, jsi-li ty 
Kristus Syn Boží?" Pán nemlčí, alebrž 
slavně odpovídá: „Já jsem, a uzříte Syna 
člověka na pravici moci Boží." Kristus slavně 
vyznává své důstojenství. Uvěřili však soud- 
cové výroku jeho? — 

Ach, proto se ho netázali, ale aby ho 
donutili k vyznání, že jest Kristus Syn Boží. 
Tím dosáhli cíle svého. Jak mile K. vy- 
znal hodnost svou, nejvyšší kněz na zna- 
mení hoře trhá své roucho, řka : „Bohu se 
rouhal! co potřebujeme svědků; sami jste 
slyšeli jeho rouhání. Co soudíte?" Aoniroz- 
trhše roucha svá pravili: „Hoden jest 
smrti." — 

Mezi tím, co Kristus tak slavně a ne- 
ohroženě vyznal své důstojenství, přední z 
učeníkův Jeho zcela opáčně se zachoval 
venku na síni. Stalo se to takto: Petr a 
Jan z daleka následovali jatého učitele své- 
ho. Jan jsa známý v domě Kaifášově, u- 
vedl Petra do síně. Tu se Petr u ohně 
zhříval. Brzo však děvečka pohnutí na něm 
zpozorovavši, táže se ho, není-li též Kri- 
stův učeník. . A Petr, jehož Pán přede vše- 
mi vyznamenával, týž Petr, jenž sliboval 
Pánu: „Já život za tebe položím," týž Petr 
z bázně zapírá Krista a nejednou, nýbrž tři- 
kráte po sobě tvrdí: „Neznám člověka toho." 
•V tom zazpíval kohout, a za malou chvíli 
vedli utýraného J. do vězení; vedli jej okolo 
Petra. — A Spasitel , milostně pohlednul na 
nevěrného učeníka. Ó jak neměl pohled ten 
hluboce se vrýti do Petrova srdce ! Jakmile 
setkal se zrak jeho se zrakem Páně, vzpo- 
mněl na to, co mu byl Pán předpověděl, 
že prvé než kohout jednou zazpívá, třikráte 
Jej zapře, uznává svou vinu, lituje svého 
hříchu : i vyšed Petr ven plakal hořce. A ne- 
plakal marně; lítost ta smířila ho s Pánem. 
Ó blahoslavené ty slzy, jež padlému opět 
dopomohli k povstání, ó blahoslavená líto- 

U 



— 82 - 



sti, jež i nám odpuštění a milost Opět vy- 
dobývá! Ano i nám, neboť i na nás Spa- 
sitel v sv. pokání milostně pohlíží, i nám 
svou milost nabízí. Ale i na nás jako na 
Petru žádá upřímnou lítost nad hříchy. 

Vím, že i vy, Nejm., upřímně chcete 
smířiti se s Bohem v tomto čase svatopost- 
ním. Již ta větší horlivost vaše v navště- 
vování chrámu Páně, v poslouchání slova 
Božího svědčí, že více než kdy jindy vám 
běží o spásu duší, že upřímně chcete se 
káti ze svých hříchův. 

Žel a lítost, tato hlavní částka a znám- 
ka pravého pokání budiž tedy předmětem 
našeho dnešního rozjímání, abyste hodně 
přijali svátost pokání a vykonavše sv. zpo- 
věď neklamali se domněním, že došli jste 
smíření s Bohem, jehož bez lítosti by jste 
nedosáhli. Chraň mne Bůh, bych snad bez- 
důvodně znepokojoval duší v pravdě kají- 
cích, ale i té slabosti mne chraň, abych po- 
nechal hříšných v záhubném poklidu, když 
mluvě o svátosti pokání ukáži vám, že 

1. upřímná lítost jest výminka, a 

2. trvalá lítost ovoce sv. pokání. 

1. 

Petr vyšed ven plakal hořce; plakal lí- 
tostí, že zhřešil, marně však nekanuly slzy 
po jeho tváři, vydobylyť mu odpuštění od 
Pána. Posud mají slzy lítosti takovou cenu, 
až posud si je vymiňuje Spasitel, aby nám 
hříchy odpustil. Chceme-li po hříchu u Boha 
opět dojiti milosti, musíme Petra i v pláči 
následovati, když jsme ho následovali v 
hříchu. Nemnčte však, že by pouhá slza 
v oku byla Petra smířila s Pánem. Ne ta 
slza, ale vnitřní bolest, která se jevila plá- 
čem, vydobyla Petru odpuštění a milost. 
Teto pak lítosti vnitřní nevyhnutelně zapo- 
třebí jest k sv. pokání, kteréž sv. Otcové 
vhodně druhým křtem nazývají. Nebo jak 
dí sv. Bernard, „poněvadž sv. křest se o- 
pakovati více nemůže, my pak tak často 
očištění máme zapotřebí, musíme se v sv. 
pokání jako znovu obmyti, znovu pokřtíti. 

V prvním křtu voda zevnitřní nás očisťuje, 
v druhém však, totiž v sv. pokání obmývá 
nás voda vnitřní, bolest duše, slzy kající." 

V prvním křtu obmyti býváme od hříchův 
beze všech obtíží, v druhém pak trpěti, li- 
tovati, namáhat! se musíme. Ale ne každá 
lítost, postačuje k sv. pokání. Lítost tft dle 
sněmu Trídent má býti bolest duše a o- 
šklivost, nad hříchy h úmyslem nikdy více 
nehřešit i. Nezáleží tedy lítost tato v odří- 
kávání nějakých modliteb, nezáleží v pou- 
hém bití se v prsa. v pouhém sklánění hla- 
vy ; lítost uvnitř bydlí, v dusi přebývá: 



srdce musí želeti, srdce musí hříchův opla- 
kávati. 

Nezáleží však pravá lítosť též v pou- 
hém citu, v okamžitém pohnutí srdce, byť 
i slza na chvíli zrosila tváře; nýbrž v svo- 
bodné vůli pravá lítost se jeví, ve vůli, 
kteráby vše ráda za to dala, kdyby byla ne- 
zpáchala hřích, jehož nenávidí nade všecko; 
pravá lítost jeví se ve vůli, která za žá- 
dnou cenu již hřešiti nechce a raději by 
zvolila chudobu, zármutek, nouzi a bídu, 
než by svolila k hříchu. „Petr plakal." 

Nezavrhuji však slzy na prosto. Do- 
bráť v oku slza, když z upřímného srdce ' 
se prýští, dobráť slza, když ti proto kane 
po lících, že jsi hříchem zbavil se nebe, a 
věčným trestům propadl v pekle; lepší však, 
daleko lepšíjest ona, která z lásky k Bohu 
se prýští. Často však, bohužel, bez pravé 
lítosti se pláče, a nadarmo pak slzy kanou, 
nebo jen pravá lítost slzám ceny dodává. 
„Petr plakal hořce" 

Ale, ptáte se, která lítost jest pravá? 
Ta, když z příčin nadpřirozených svých hří- 
chů želíme, ne však ona, když pro přiro- 
zené následky hříchů litujeme svých pro- 
vinění. Lítost tato není pravá, není nad- 
přirozená, ba není ani lítost hříchův, ale 
škody, které zde působí hříchy. Suďte sami, 
má-li pravou lítost lhář, jenž proto želí 
svých lží a pomluv, že na jevo přišla ha- 
nebnost jeho? Právě-li lituje podvodník, 
lichvář a zloděj, když proto želí svých činů, 
že naň uvalily tresty? — V pravdě-li želí 
karbaník, pijan, jenž proto lituje svých skut- 
ků, že jimi o jmění přišel, že jimi uvrhl 
ženu a děti do bídy nevýslovné. — Má-li 
pravou lítost osoba padlá, jenž proto lká a 
rukama lomí, že na jevo přijdou její nepra- 
vosti? Právě-li želí rozkošník, když proto 
běduje a naříká na své činy, že nyní bídně 
se vleče jeho tělo chorobné ? 

Všickni ti nemají lítosti pravé, nelitují 
svých hříchů, ale škody, kteréž jim hřícho- 
vé spusobili; nelitují, že hněvali a uráželi 
Boha. 

Kdo však proto želí svých hříchů, že 
se jimi protivil Pánu nebes a země, že tu- 
pil jimi božskou velebnost, že rozhněval nej- 
laskavějšího Otce; kdo proto lituje svých 
hříchů, ze pro marné statky, pro bídné ro 
koše světa pohrdal nejvyšáím dobrem, že 
hříchy svými Krista zapíral, tupil, trýznil a 
na kříž přibíjel ; kdo proto želí svých hří- 
chu, že jimi poskvrňoval, vraždil svou duši : 
ten pravou má lítost, ten důvěrně může se 
iiiidid smíření s Hohem v sv. pokání, nebo 
lítost jeho jest nadpřirozená a vše obsa- 



huje v sobě, čeho je třeba k hodnému při- 
jetí sv. pokání. 

Neboť kdo pro Boha nenávidí hřích, 
všemožně se přičiní, aby zrušil, co hříchem 
spůsobil : on rád nepříteli na důkaz smí- 
ření své ruky podá; i škodu učiněnou hle- 
dí vynahraditi. StateK cizí, jehož neprávě 
nabyl krádeží, podvodem, lichvou, jako u- 
hlí pálí ho v rukou. Čest, o nížto pomluvou 
bližního oloupil, všemožně hledí navrátili; 
pohoršení, jež hříšným svým životem dal, 
co možná napraviti. 

Kdo upřímně lituje, ten i vše odstra- 
ní, co ho přivedlo k pádu, příležitosti k 
hříchu se pilně vystříhá; zahodí knihu, jež 
hyzdí víru a mravy kř., vyhne se spolkům, 
kde necudné řeči se vedou, kde nevinnosti 
úklady se strojí; vzdálí se všech společno- 
stí, kde hana se kydá na sluhy Páně a po- 
svátné obřady církve Kristovy. „Petr vyšed 
ven plakal hořce. " 

Kdo právě želí svých hříchův, nebude 
si budoucně hříchu opět přáti; pevně si u- 
míní. že se polepší; rád použije prostředků 
spasitelných, aby neklesl opět, rád z hříchů 
nástupci Kristovu se vyzná a ochotně vy- 
koná uložené pokání. — Pravá lítost tedy 
všecko potřebné v sobě zavírá. 

Nadpřirozená lítost nevyhnutelně po- 
třebná jest k odpuštění hříchů. Nebo Bůh 
nejsvétéjší na nejvýš nenávidí hřích a proto 
žádá, aby i člověk měl ho v ošklivosti. 
Nedostačí tu pouhé polepšení. Tím bychom 
nenabyli odpuštění předešlých hříchů/, pře- 
dešlé oplakávej a budoucně nepáchej," dí 
sv. Řehoř. Obojího je zapotřebí. Čí myslíte, 
že by odpustil otec dítěti, že ho rozhněvalo, 
kdyby prosilo : „Otče, nerozhněvám tě více; 
toho však, že jsem te rozhněval, není mi 
líto?" — Zajisté nezasluhuje odpuštění! 
Polepšením nenapraví zpáchaných neposlu- 
šenství. — Tak i hříšník musí nenáviděti zpá- 
chaných hříchů, chce-li u svého nebeského 
Otce dojiti milosrdenství. Z vůle pošel hřích : 
vůlí musí zase zrušen býti. — 

A může-li Bůh milost vliti do srdce, 
v němž ještě panuje láska k hříchům smr- 
telným ? — Nikoliv. Čisté musí býti srdce, 
které státi se má chrámem Ducha sv. Člo- 
věk sám se musí dříve zhostiti hříchů, srd- 
ce odtrhnouti od hříšných návyků ; pak te- 
prv může se nadíti odpuštění. Proto již v 
Starém Z. Bůh napomíná: „Odvržte od sebe 
všecka provinění svá, jichž jste se dopustili, 
a učiňte sobě srdce nové a ducha nového." (Ez.) 
„Roztrhnete srdce vaše a ne roucha." (Joel). 
To však lítostí se děje; neb litostí v prav- 
d» roztrhujeme srdcí svých, abychom z nich 



vyvrhli jed hříchů, litostí sekeru klademe 
ku kořenu hříchu ; litostí zkormucujem a 
obměkčujem srdce své, když bylo zkame- 
nělo v hříchu, aby zas je mohla zúrodňo- 
vati rosa Boží milosti ; litostí obnovuj em 
ducha svého. 

Právě tedy nazývá se lítost základním 
kamenem sv. pokání. Na základě tomto 
spočívá celá budova smíření. Vyrvete zá- 
klad, a celý dům se vám sřítí; odejměte 
lítost, a pokání v nivec se rozpadává. 

Lítost jest jako kořen, z něhož strom 
nového života vzrůsti a hojného ovoce do- 
brých skutků přinášeti má. Křtem sv. se 
vštěpuje, a uschne-li hříchy našimi, opět 
pučí, když se slzami lítosti zalívá. Slunce 
Boží milosti ho oživuje, tak že vždy více 
se zelená, vždy šíře své větve rozkládá, 
hlouběji kořeny do země zapouští a hojnější 
vždy ovoce pro život věčný přináší. 

Bez lítosti by sám Petr byl neobdržel 
odpuštění ; aniž my ho bez kajicnosti do- 
jdeme. „Bez mnohého pláče a lkáni nelze 
smířenu býti." A kdybys co nejbedlivěji 
prozpytoval všecky záhyby srdce svého, ze- 
vrubně z hříchů knězi se vyznal, lítosti pak 
neměl, vše tvé zpytování, vše tvé zpovídá- 
ní marné by bylo. A kdybys uznával své 
hříchy, ano nad nimi slzy proléval, že jsi 
skrze ně pozbyl svě cti, svého jmění a zdra- 
ví, kdybys ale neměl hřích v ošklivosti a 
pravého úmyslu, že nezhřešíš nikdy více, 
slzy tvé marně by tekly. A kdybys i lito- 
val — aspoň jak ty se domníváš — svých 
hříchův, a kdybys i tělo své trýznil ; nechtěl 
však odstraniti příčiny hříchu, nehleděl vše- 
možně napraviti následky jejich, nesnažil se 
příležitosti k nim se vystři ci: marné by bylo 
tvé pokání, marné tvé trýznění těla; lítosti 
nemáš, odpuštění nedojdeš. 

Petr pláče, že z bázně a slabosti za- 
přel Pána; a ty nepláčeš, že jsi často a 
zlomyslně zapřel Pána, že jsi ho často zra- 
dil, potupil, trýznil a křižoval. Petr pláče, a 
ty nepláčeš? — 

Nerci, ó bratře v Kristu, „nemám čeho 
bych želel a oplakával." Ve mnohém za- 
jisté všickni klesáme. I)íme-li že nemáme hří- 
hu, sami se svádíme a není v nás pravdy. O 
jen o samotě do svého srdce nahlédni, o- 
tevři duši paprsku Boží milosti, a poznáš 
svou hříšnost a bídu. Nenamítej: „Já hří- 
chy své sice poznávám, ale litovat! jich, 
míti je v ošklivosti, to není mi dáno." O 
popatř jen na dřevo kříže, tu čti, jak zlé 
jsou hříchy tvé, ješto Syna Božího přibily 
I na kříž, tu se uč té neskonalé lásce, z kte- 

G* 



— 84 ~~ 



ré sám Bůh pro bezbožné umírá; a nebu- 
dou-li plakati oči tvé,, bude přece plakati 
duše, žeíeti srdce. O jen se modli, jen 
často na Ukřižovaného svých zraků upírej, 
a nabudeš lítosti, potekou slzy. Při jeho 
smrti země se třásla; i srdce tvé zachvěje 
se bázní; když ducha vypouštěl, roztrhla se 
opona v chrámu, pukaly se skály, i tvé srd- 
ce obměkčí se lítostí nad hříchy. A bu- 
deš-li hořce litovat! s Petrem hříchů svých, 
zakusíš s ním i sladkého ovoce lítosti své. 
2. 

Poznali jsme, že křest první od křtu 
druhého tím se liší, že pokání spojeno je 
s namáháním, kteréhož ve křtu není. Ji- 
ného však ještě rozdílu mezi oběma stává. 
Při sv. křtu zcela jsme ubezpečení, že ob- 
myta byla duše naše; při sv. pokání však 
úplné jistoty nenabýváme, že ospravedlněni 
vycházíme ze zpovědnice. 

Snad již mnohý se bez smíření navrá- 
til z Kristovy stolice soudní, jako onen fa- 
risej, jenž odešel bez ospravedlnění, protože 
hříchu neželel, kdežto publikán smířil se s 
Bohem. 

Ach, snad mnohý i po sv. zpovědi zů- 
stal v hříších ! A proč ? Protože nevyko- 
nal, co Bůh si vyžádal, aby mohl odpustiti, 
protože se dobře nevyzpovídal; hříchy mu 
zůstaly, že jich nelitoval. O takovém kajic- 
níku mohlo by se říci, co řekl Isák svému 
synovi Jakubovi, když ruce maje ovinuté 
ko/kami, jako by byl starší syn Esau, žá- 
dal o požehnání otcovské. Řekl mu slepý 
otec: „Hlas sice Jakubův, ale ruce Esau- 
ovy." — Tak i onen hříšník má sice kajíc- 
ný hlas, ale ruce, totiž činy, nekajicné; hlas 
sice kající, ale ne srdce. Proto hříchy mu 
zůstávají; nebo Bůh hledí do srdce. 

Co sv. Pavel o Židech pověděl, řka: 
„ne všichni, kteříž jsou z Israele, ti jsou 
Israelští, u t. j. ne všickni, kteří dle těla 
jsou židé, jsou i synové zaslíbení Božího, 
ale jen ti, kteří mají též ducha svých otců, 
— totéž platí o hříšnících, kteří z hříchů 
se kají. Ne všickni, kteří jdou od sv. po- 
kání, jsou kající. Ne všickni, kteří si vy- 
loudili rozhřešení, bývají smířeni. Nebo ne 
tělem, ne ústy, ale srdcem a duší musí se 
káti. — 

.liž v St. Zákoně duch Boží napomíná 
nás ústy moudrého Siracha: „Pro odpuště- 
ny hřích nebývej bez bázně." A sv. Tere- 
sie připomíná : „Mnohé duše hynou, ne 
proto, ze nečiní pokání, ale proto, že je 
špatné činí. u 

Kdo ale, táži se, ví bezpečně, že platné 
přijal sv. pokání? Kdo s jistotou tvrditi 



smí, že vyplnil vše k tomu potřebné ? — 
Jenom Bůh to ví, jenž naše srdce i ledví 
•zpytuje. A přece člověk pokoje nemá, pokud 
neví, že smířen je s Bohem. Kterak lze 
tu nějaké aspoň jistoty nabýti? — 

Nestrachuj se, křesťane milý. Spasitel 
sám praví: „Po ovoci poznáte je. Každý 
strom dobrý ovoce dobré nese, zlý pak strom 
zlé ovoce nese." Tak i strom sv. pokání 
po ovoci poznáte. Cítíte-li po sv. zpovědi 
pokoj, radost a tichost, spatřujete-li v srdci 
lásku a dobrotivost, mírnost a zdrželivost ; 
zajisté vštípen jest v něm strom ospravedl- 
nění; to vše jest ovoce Ducha sv., ovoce 
sv. pokání. Pokání platně vykonané nám 
vydobývá odpuštění hříchů i trestů věčných ; 
udílí nám zase milost Boží, kteréž jsme po- 
zbyli hříchy svými. Platné pokání napl- 
ňuje nábožné duše mírem nebeským, obla- 
žuje pokojným svědomím duše kající. — 

0 rcete nám, křesťané právě se kající, rcete, 
jakou slast jste pocítili ve svém srdci, dobře 
vykonavše sv. pokání! Ó rcete nám, ne- 
jsou-li sladší slzy lítosti nežli smích světa 
radostný ? (sv. August.) Hořký sice kořen 
má lítost, ovoce však její je nad míru sladké, 
(sv. Chrysost.) 

Dobře vykonané pokání rozněcuje naši 
lásku ; a tak zdokonaluje lítost. Petr plakal, 

1 když mu byl Pán již odpustil, hořce plakal, 
i když to místo opustil, na němž se Mu 
byl zpronevěřil. Neplakal však jenom tu 
chvíli, tu hodinu, tu noc, v nížto Krista 
zapřel; do smrti plakal, do smrti želel svého 
hříchu. Vypravujíť nám letopisci prvních 
století křesťanských, že vždy míval oči u- 
slzené, a zvlášť že hořce zaplakal, kdykoli 
zpěv kohoutí mu připomenul vinu někdejší. 
A sv. Ambrož dokládá, že tak horlivě želel, 
tak litoval svého hříchu, až od pláče oči 
mu opuchly, a tvář jeho pokrývaly vrásky. 

O viz, duše křesťanská, jak lituji 4 , jak 
želí. Pláče, do smrti pláče, že Lehkovážně 
zapřel svého Tána; a ty nepláčcš, ty neli- 
tuješ svých hříchů? — Petr po celý život 
se kaje, a viděl jen tvář Kristovu zkormou- 
cenou, od ran /sinalou. A ty, jenž nepra- 
vostí jsi nahromadil, až vystupují nad hlavu 
tvoji, ty, jen/ videi jsi Krista uplvaného, 
zbičovaného, utýraného, že nebylo /dravého 
místa na jeho sv. těle; ty nepláčeš V — 
Ty, jenž jsi viděl Spasitele svého, au za 
tvé viny třikráte pod křížem klesá a stěží 
dále vleče ondy zedrané; ty, jenž jsi viděl, 
jak pro tebe krev jeho teče, jak pro tebe 
hrozně rozpjat na kříži umdlévá a pře- 
horce umírá: ty nepláčeš, nezelíš, nelituješ 
svých hříchů? — Celý život nás měl by 



85 



byti jediné dlouhé pokání, a my, bohužel, 
sotva že ze zpovědnice vykročíme, hned na 
své hříchy zapomínáme, snad jen uložené 
modlitby vykonáme a pak více neželíme, 
nečiníme pokání, dále užívajíce radostí, jako 
bychom nikdy nebyli rozhněvali Pána Boha. 
Ó zarděme se, vidouce Petrovo pokání. 
Vy vlažně se kající, vizte, jak Petr i po 
odpuštění hříchu se kaje, vizte, jak horlí 
pak v službě Boží! Z lásky, ať nedim — 
z pokání koná daleké cesty, nehrozí se 
žádných obtíží, trpělivě snáší vše strasti, 
bičování, ano i vězení a pouta milerád pro 
Krista nese, jen aby duší mu získal, jen 
aby rozšířil království Boží. To zajisté ne- 
byla přirozená lítost; lítost takovou jen 
milost Boží vzbuzuje; lítost ta je ovoce od- 
puštění. Takovou lítost má vzbuditi i sv. 
pokání, bylo-li pravé. K smíření v sv. po- 
kání jestiť zapotřebí lítosti vnitřní, nadpři- 
rozené a nade všecko. Již ale může-li naše 
lítost, byla-li upřímná, zmizeti hned po sv. 
pokání? — Může-li hned zase nám zalíbiti 
se hřích, jejž jsme si na nejvýš byli zoškli- 
vili ? — Nenávidíme-li něco, dlouho trvává 
nenávist naše Po jejím trvám poznáváme 
její sílu. Tak i v sv. pokání. Dále od nás 
Bůh žádá v sv. pokání úmysl pravý, od- 
hodlanou vůli, že více nezhřešíme, že od- 
straníme příčiny hříchu, že užívati budeme 
prostředků spasitelných, abychom v hříchy 
opět neklesli. Měl-li však pravý úmysl ten, 
kdož brzy a bez odporu opět hříchům se 
oddává? — Zajisté že neměl! — Člověk 
má svobodnou vůli a milost Boží mu nikdy 
neschází ; chce-li opravdu a upřímně, snadno 
odolá všem pokušením hříchu ; ale chtíti, 
opravdově chtíti musí. 

Mimo to náleží k sv. pokání skroušené 
se z hříchů vyznání. Zpovědník tu na místě 
Božím není jen naším soudcem, ale i otcem, 
lékařem, rádcem; upozorňuje na hanebnost 
hříchů a za ně i pokání ukládá. Může-li, 
rcete, při tom lítost slábnouti ajíubývati? 
Může-li mizeti ošklivost hříchů, když nad- 
přirozená síla Ducha sv. k tomu ještě při- 
stoupí ? — Ó nikoli ! lítost ta slábnouti 
nemůže, ale růsti musí; nebo milost Boží 
nám teprv oči otvírá, tak že jasněji vidíme 
ohavnost hříchu ; milost Boží teprv srdce 
lito tf do dna rozrývá, lítost naši zdokona- 
luje, tak že nezřídka duše i tělu ji sdělí a 
kajicník, zatvrzelý dřív, pak pláče, hořce 
pláče. Ach, jak často hříšník s okem suchýnl 
se blíží ku zpovědnici a s uslzeným ji 
potom opouští. Ó šťastný ten kajicník, jenž 
i po rozhřešení si často s bolestí hříchy 
připomíná, a i dovolených radostí proto si 



odepirá. Šťastný kajicník ten důvěřovatí 
se může/že dobře přijal sv. pokání! Tot 
Nejmi. , ovoce, po němž se poznává strom 
smíření s Bohem. Jako u Petra nemizela 
lítost, nýbrž rostla s horlivostí ve skutcích 
kajícných; tak i v nás jeviti se má ovoce 
sv. pokání, i v nás růsti má lítost a láska. 
Jestliže tedy i po sv. zpovědi lítost tvá trvá 
a roste ; jestliže čím dále, tím horlivěji konáš 
skutky pokání: blaze tobě, dokonale jsi 
přijal sv. pokání. A byť bys i tak se nekál, 
nenávidíš-li jen předešlý život, máš-li v 
ošklivosti spáchané hříchy, kdykoli na ně 
vzpomeneš: dobře jsi vykonal svou svatou 
zpověď. Ano ještě méně Bůh žádá. Litu- 
ješ-li aspoň týden, aspoň den po sv. po- 
kání; odporuj eš-li pokušení; vyhýbáš-li se 
příležitosti k hříchu : blaze i tobě, platné 
jsi se vyznal z hříchů. — 

Ty však nekající kajicníku, jenž lítost 
jen líčíš, pokrytecky k zemi oči klopíš, v 
prsa se biješ a lítost nad hříchy jenom ústy 
pronášíš, ale s potěšením na hříchy vzpo- 
mínáš a příležitosti k nim vyhledáváš : běda 
tobě, sám sebe šálíš, kněze sice obelžeš, 
Bůh však vidí do srdce tvého, vidí tvou 
přetvářku i svatokrádež ! — Bůh uchovej, 
aby kdo z nás bez lítosti se vloudil mezi 
upřímně kající v tyto dny spásy! Upřímná 
lítost je prostředek jediný pro spásu duše 
po křtu sv. zhřešivší. Kdo jím zamítne, 
zahyne. „Nebudete-li pokání činiti, všickni 
zahynete." 

♦ Nuže tedy, kdo s Petrem jste klesli, 
s Petrem také z pádu povstaňte. Vědouce 
však, že bez lítosti odpuštění nelze dosíci, 
hříchů svých upřímně litujte, čiňte pokání. 
I okolo vás v této době kráčí Spasitel od- 
souzený na smrt ; i na vás milostně pohlíží, 
milost a odpuštění všechněm nabízí, a za 
to jen upřímné pokání žádá. — A vy byste 
nechtěli činiti pokání, vy byste nechtěli že- 
leti svých hříchů? 

O neváhejte obrátiti se k Pánu, neod- 
kládejte s pokáním. Neobrátíte-li se v tento 
čas svatopostní, kdy medle se obrátit ho- 
dláte? — „Nyní čas příjemný, nyní dnové 
spásy!" — Považte, že již pominula polo- 
vice času svatopostního, a mnohý snad ještě 
ani nepočal činiti pokání ! 

Ach, což sv. církev pro tebe nadarmo 
v smutek se halí, což marně množí svůj 
nářek, čím více se blíží památný onen den, 
kdežto Syn Boží za nás hříšné zemřel na 
kříži? — Což marně volá pečlivá máti svých 
dětí ku pokání? — Což mamě slibuje ka- 
jícím radostné hody velikonoční? — Již 
již chystá se Spasitel na cestu křížovou; 



- 86 



a ten onen snad ani na to nepomýšlí, aby 
z cesty hříchu obrátil se na cestu pokání ! 
Již jdou vrahové, aby Ježíše přibili na dřevo 
kříže ; a mnohá duše snad ještě spí v ne- 
bezpečném snu netečnosti a hříchu ! — 
Sem, necitelný hříšnice přistup, k nohoum 
Spasitele svého poklekni, tu rozjímej o zlobě 
svých hříchů, tu si slzy lítosti vyžádej, na 
dřevo kříže pak přibij svá předsevzetí, a 
než k stolici zpovědní přistoupíš, poklekna 
vroucně si povzdechni: „Bože můj! sr- 
dečně jest mi líto všech mých hříchů, že 
jsem Tebe, své nej vyšší dobré, kteréž nade 
všecko miluji, Tebe, svého Stvořitele, Vy- 
kupitele a Posvětitele kdy rozhněval; bo- 
lestně toho lituji, že jsem zhřešil, že jsem 
Tebe, svého všemohoucího Pána, svého nej- 
laskavějšího.Otce, urazil. Opravduť míním 
všech hříchů i všech zlých příležitostí se 
varovati, spáchaných hříchů víc a vícelito- 
vati, a nikdy proti Tvé nejsvětější vůli ne- 
jednati. Opravduť míním s milostí Tvou 
života svého polepšiti, á raději cokoli, i smrt 
trpěti, než Tebe jediným hříchem více ura- 
ziti. Uděl mi milost, abych vykonal, co 
jsem si umínil ; za to Tě prosím skrze ne- 
skončené zásluhy Tvého Božského Syna, 
Pána a Spasitele našeho Ježíše Krista." 
Amen. Fr. Havlíček. 

Všeobecný sněm církevní nejblíže 
příští. 

VIL 

Sněm a církve odtržené. # 

Avšak ještě jsme nepověděli všecko. 
Můžeme k budoucímu sněmu ještě jiné na- 
děje míti, jiné výhody od něho očekávati. 
Oprávňují nás k tomu listy papežovy k 
nesjednoceným východním biskupům a k 
našim odtrženým v protestantismu bratřím. 

Ve dvou osudných dobách dějin svě- 
tových udály se dvé veliké roztržky v říši 
duchovní, kteráž jest církev ; dvakrát roz- 
tržen jest nesešívaný šat Páně, rozkolem 
a kacířstvím ; dvé nejdůležitější příčiny, 
které pokrok světový zdržovaly. 

Kdož by to nevěděl? Kdyby se ne- 
bylo řecké císařství východní tak truchlivě 
odtrhlo od západních říší, nikdy by se ne- 
bylo stalo kořistí Islámu, jímž tak hlubo- 
ce jest poníženo a podnes ujařmeno; a 
mimo to by nebyl východ v neblahý roz- 
kol svůj strhl onu velikou říši, v níž 70 
milionu duší úpí pod dcspotismem i nábo- 
ženskými i politickým. 

A kdož může říci, coby dnes bylo z 
národů evropejských, kdyby nebylo Lutrian- 
ství a Kalvinství a tolik jiných roz- 



tržek, jimiž církev tolik živých sil pozbyla, 
kteréby byly jinak zajisté k tomu napo- 
máhaly, aby tisíce tisíců duší v světle sv. 
evangelia se udrželo, které však od té doby 
nevěře propadly? Kdož může říci, jak 
velmi se tím rozšíření sv. evangelia mezi 
nevěřícími zdrželo? 

Smutná pravda! Jsouť za tou příči- 
nou posaváde miliony duší v temnostech 
nevěry pohřížených, jimž ještě slunce sv. 
evangelia nevzešlo. — 

Pohleďte na ty ubohé pohany na po- 
břeží jich ostrovů, od nás tak vzdálených ! 
Žijí v nejasném očekávání vykupitele, vzná- 
šejí ruce své k nebesům za poznání pra- 
vého Boha prosíce ; úpějí hlasem své bídy 
po světle, po pravdě, po spáse ! Osmnáct 
století minulo již, co Kristus Ježíš na svět 
přišel, aby všecky tyto dary světu udělil, 
a co apoštolům řekl : „Kažte všemu stvoře- 
ní \ u Nuže dostavili se k nim konečně 
blahověstové Kristovi, žáci a nástupci toho 
Petra a Pavla, kteří přistávše druhdy na 
pomoří Italském totéž evangelium hlásali a 
za touž víru krev svou vylili. 

Ale ubozí Indiáni ! ubozí Japonci ! za 
blahověsty katolickými, poslanými k vám 
od náměstka toho, k němuž Kristus pravil : 
„ Ty jsi Petr (skála) a na té skále vzdělám 
církev svou," přistávají, k vám jiní misio- 
náři, aby brojili proti oněm. Kdo je po- 
sílá? Zdali pak Ježíš Kristus? — Ale 
„zdali pak jest Kristus rozdělen," — tak bo- 
lestně se tázal sv. Pavel odtrženců v pr- 
vním století křesťanstva, — „rozdělen jest 
Kristus ?" Není-li pak v tom slově, — táži se 
vás, vás, odloučených od nás bratří — hro- 
zné neštěstí pro ty ubohé Indiány, až by 
nad tím každé křesťanské srdce zplakalo? 

Sjednocení odtržených, bylo- li by mo- 
žno, (a proč by nebylo, an Pán sám si toho 
žádá?), zvlášť pak nyní, kdežto všechny 
cesty jsou otevřené a vzdálenost téměř 
zmizela, zdaliby nebylo šťastným krokem k 
tomu, aby se evangelium veškerému světu 
sdělilo, k čemuž byl Pán, bera se s toho- 
to světa, své apoštoly a jich náměstky u- 
stanovil V 

Ba každá duše, v které duch Kristův 
žije, nemůže jinak, než pravou vnitřní bo- 
lest cítiti nad těmito roztržkami a u vroucí 
modlitbě za sjednocení volati s Spasitelem: 
„Můj Otčt! dejž af jedno jsou, jako my y ty 
n jd, jedno jsme." — Nuže právě ta jest i 
ta veliká péče, kterouž nej vyšší hlava cír- 
kve Chová. Svých vlastních nebezpečí za- 
pomena a dojat jsa toliko tou starostí o 
všecky církve, svolává všeobecný sněm. 



Obraceje se k východu i k západu, zasílá 
ke všem křesťanským obcím slovo míru, 
velkodušné provolání k jednotě. Buďsi la- 
skavé slovo to přijato jakkoliv, kdož ne- 
uzná v úsilném snažení tomto, myšlénku 
vdechnutou od toho, jenž chce, aby církev 
jeho jedna byla, a jenž i řekl slovo, jehož 
sv. otec připomíná : fí Z toho pozná svět, že 
u cen íc i m oji jste. " 

Naši bratři na východě a na západě — 
zdali pak dostojí tomu šlechetnému úmy- 
slu — té otcovské žádosti? 

Na východě! Kdož pak by se nepo- 
hnul srdcem pohledná tam k kolébce víry, 
kdež nám světlo její vzešlo? Viděl jsem 
katolické biskupy východní v radostném 
nadšení, když slyšeli pozvání k sněmu nej- 
prvé příštímu, od něhož se nadějí probu- 
zení k novému životu a k úrodné čin- 
nosti. 

Ale zdali pak odtržené- východní cír- 
kve neodeprou poslechnouti těchto laska- 
vých, těchto smířlivých slov sv. otce, jež 
k nim mluví z fina srdce ? A proč by byli 
hluší k jeho volání? která zastaralá, na 
pouhých lichých domněnkách spočívající bá- 
zeň mohla by je zdržovati? 

Kdož by byl neznamenal, a to hluboce 
dojat jsa, jak něžně, jak laskavě sv. otec 

0 těch bratřích mluví, kteří u prostřed A- 
sie Islámem potřené v téhož Ježíše Krista 
věří a Jemu se klanějí, a kteří Jeho nejsvě- 
tějši krví jsouce vykoupeni, sv. křtem s Jeho 
církví sjednoceni jsou\ u 

Jak dokazuje sv. otec svou vážnost 
před těmi pradávnými církvemi, „které nyní 
od veliké jednoty nešťastně jsouce odloučeny 
druhdy za dávných věků v jasném lesku 
se stkvěly svou svatostí a nebeským učením, 
a tak hojné ovoce nesly k Boží cti a chvále 
a k blahu a spáse duší. u 

A při tom jak jemně se varuje sv. o- 
tec všeliké stížnosti, kteráby jakkoliv urá- 
žela ! Nemluví než lásku a smíření ; ne- 
žádá si než toho jednoho: „až dávný zá- 
kon lásky a míru, panovavší za doby na- 
šich otcův a zůstavený nám od Ježíše Kri- 
sta co spasný nebeský dar, jenž byl poně- 
kud zmizel, opět znova mezi námi bude u- 
tvrzen a upevněn, aby pak žádoucí jasné 
WtSUo jednoty před očima všech zářilo po 
odstranění trudných mračen a temností roz- 
tržek tak dlouho trvavších. u 

Tato touha po sjednocení, dojímajíc 
tak hluboko srdce nejen sv. otce, ale všech 

1 biskupů i věřících na západě (na čemž 
neračtež naši východní bratři nic pochybo- 
vati), proč pak by neměla býti i dle přání 



křesťanů východních a vůbec každého na 
zemi, kdo jméno křesťana má? Pro Bůh! 
zdali pak jest to cosi dobrého, to roztržení 
oděvu Kristova? Což pak, prosím, získají 
tím pradávné církve východní jak v osví- 
cení tak i v lásce, že nejsou v jednotě s 
církvemi celého ostatního světa? Kdož pak 
jim v sjednocení se překáží? Jsme-li pak 
posaváde zapleteni v síti metafysickéhomu- 
dráctví a slovíčkářství, kteréž panovalo za 
pozdější doby východního císařství? 

Zmínil jsem se svrchu o národech ne- 
věřících. 

Pomněme, jaký jest za nynější doby 
stav světa vůbec a církve Páně zvlášť. — 
Církvi vždy bylo zápasit! proti nepřátelům 
všelikým; ale jaké útoky a tísně valí se na 
ni v nynější době se všech stran ! Nepo- 
vstává-li pak proti ní, bohužel ! revoluční 
zloduch, velice odporný všemu, co nábo- 
ženstvím sluje? a vy, církve východní, sje- 
dnocené i nesjednocené, nemáte-li i vy svá 
nebezpečí ? Není-li pak u vás svoboda du- 
chovní utlačena? není-li pak u vás víra o- 
hrožena nepřátely nej urputnějšími ? Ne- 
bouří-li pak vichřice bezbožnosti z Evro- 
py až k vám do Asie, poněvadž vzdálenost 
dnes skoro zmizela, a nejsou-li pak věrní 
národové východní velmi proti tomu, aby 
se úsilím neznabožského tisku taktéž po- 
kazili a pohubili? 

V tomto vážném stavu, v kterémž se 
církev Kristova všude nachází, zdali pak 
není čas, vší seslabující nesvornosti konec 
učiniti a ve svorném sjednocení sílu a spásu 
vyhledávati ? Který biskup , který pravý 
křesťan přísně to pováže, mohl by říci, že 
rozdvojení by bylo cosi dobrého, sjedno- 
cení pak neštěstím ? Naopak : jednota a 
navrácení se k jednotě jest zajisté dobro 
duševní dle zjevené vůle Boží; v jednotě 
by byla spása církví vašich. Nuže tedy, 
jsou-li pak některé osobní ohledy, lidské 
důvody, jenž by převyšovaly veliké zájmy 
církví vašich, veliké povinnosti vaše? Vaši 
svatí otcové, osvícení učitelé církevní: A- 
thanasius, Řehořové, Basilius, Cyrill, Jan 
Zlatoústý, zdali pak se zpěčovali slavných 
hlav svých skláněti před tím, jehož sami 
ZOVOU: „pevnou, nepohnutelnou skalou K na 
kteréž Spasitel vzdělal církev svouP 1 (Reh. 
Nyss.). 

Kdyby dnes žili, zdali by nezavrhli s 
křesťanskou velkomyslnou srdnatostí neod- 
vislost, která není dle Krista, se vší vypí- 
navostí zaslepené hrdopýchy ? Dopustili-li 
se dávní věkové nějaké chyby, má to tak 
trvati věčně? 



- 88 — 



O milí bratří východní ! neslyšíte-li pak 
vážná naučení, která vám hlásá doba pří- 
tomná? Jsouce s jedné strany stísněni 
krutým despotismem, s druhé sveřepým i- 
slamem, možná-li pak, abyste necítili kone- 
čně nebezpečí svého osamotnění, trudné to 
následky dlouhého rozdvojení? 

Bůh mne uchovej každého slova, jímž 
bych jenom z daleká Vás jakkoliv urazil; 
mluvím k vám se vší mně možnou láskou 
Kristovou. 

Ať již myslím na ty nešťastné národy, 
jichž duše i země uhnětené násilím muha- 
medanským ladem leží, anebo ať hledím k 
obyvatelům Ruska, zbožným a vážným ve 
své povaze a svých mravích, kteří věrně 
se drží víry Kristovy, ač poníženy jsou cír- 
kve jejich pod vládou, která osobujíc si 
křivě pravověrnost ani toho nejmenšího sou- 
citu a spravedlnosti nemá pro Polsko dokoná 
potřené : tu i tu dojat jsem žalem a lítostí 
v hlubokosti duše své a modlím se za ty 
mnohé národy, hodny všeho účastenství a 
pomoci ! 

O milí odloučení bratří na východě ! 
Řekové, Syrové, Armené, Chaldeové, Vol- 
haři, Rusi, Slované avšickni, jichž ani jme- 
novati neumím, — hle ! církev katolická 
jde vám v ústrety s otevřeným náručím ! 
Ó milí bratří, nezpěčujte se a pojďte ! 

Sejde se církev katolická v úplném 
počtu ; ze všech dílů světa od našeho zá- 
padu, vašeho východu, z nového světa i 
z dalekých ostrovů pospíší si biskupové po 
slově své nejvyšší hlavy do Říma, středu 
jednoty. Nuže nechce sejiti se bez vás. 
Přijďte bratří ! Tu jest jedna z těch slav- 
ných příležitostí, jakové za mnohá století 
spatřiti nelze. Katolická církev podává vám 
ruku k smíření. „Prosíme vás co nej snažněji, u 
píše sv. otec, „dostavte se k tomuto všeobecné- 
mu sněmu, jako vaši předkové se dostavili 
na sněmy Lyonský a Florentinský k obno- 
vení jednoty a smíření." Zdali pak smíte 
odepříti nám to, abyste neučinili tento krok 
nám vstříc? zdali pak smíte zanedbati ta- 
kové krásné příležitosti? 

Srdce církve, choti Kristovy, nikdy se 
nemění; ale časové, ti se změnili. Příčin, 
pro něž se snahy otcův našich, bohužel, 
nepodařily, těch Bohu díky! není více. 
Pojďte tedy, milí bratří ! 

Co nás se týče, dobré jsme naděje. 
Buď si v prvním překvapujícím okamžení 
a pro zastaralé předsudky odpor proti tomu 
pozvání sebe větší, všecko zdá se, jést k 
tomu návratu připraveno. „Řím" dí Bossuet, 
„nmttane nikdy z»áti národy nejrzdálenější 



k hodům, na kterýchž všichni jedno býti 
mají, a hle! k jeho. volání pohnuti jsou ná- 
rodové dalekého východu , a zdá se, jakoby 
nové křesťanstvo utvořiti chtěli." 

Dejž, ó Bože! ať se nám toho divadla 
dostane ! 

Církev tvá na světě uprostřed tak 
tuhých zápasů a krutých bolestí! Jaká to 
radost pro církev v nebesích, a zvlášť pro 
tvé svaté otce a učitele, církvi východní, 
„až uvidí," jak svatý otec dí, „s výše ne- 
beské sjednocení tvé s sv. Stolicí apoštolskou, 
středem katolické pravdy a víry ! Vždyť 
jest to ta jednota, pro kterouž oni za Živa 
svého vždy pracovali, aby ji roznítili a roz- 
šířili všemi svými pracemi, vším svým umě- 
ním, učením\příkladem, planouce láskou, od 
Ducha sv. v srdce jejich vlitou k Tomu, jenž 
všecko smiřuje a sjednocuje za cenu své 
nejsv. krve ; jenž to chtěl, aby znamení řeč' 
niku jeho v pokoji záleželo, jakož se byl v 
modlitbě k svému nebeskému Otci vyjádřil : 
„Dejž, ať j edno j sou, j ako my jedno 
jsme. a *) 

Ta jest mluva církve, pravé církve 
Ježíše Krista, která jediná ze všech kře- 
sťanských společností bolestně lká a po 
návratu dítek svých volá, poněvadž jich 
pravou matkou jest. 

A proto se i nejvyšší náš pastýř du- 
chovní, promluviv k odtrženým bratřím na 
východě, ihned obrací k různým nekato- 
lickým vyznáním a volá týmž hlasem k sobě 
všecky protestantské bratry. 

Bossuet ve své plamenné lásce pro 
sjednocení všech křesťanů volá : „Prote- 
stantství! Ach, útroby naše chvějí se k tomu 
jménu, a církev jsouc vždy laskavou matkou, 
nemůže při pomnění na to nikdy zdržeti se, 
aby neobnovila svůj žal, své prosby. u Tyto 
prosby prohlásil opět znova sv. otec ke 
všem „protestantům a nekatolíkům" v listu 
svém vydaném nedlouho po listu k bisku- 
pům východním. 

Když byl svůj žal projevil nad tím ne- 
šťastným odtržením a okázal k velikému 
daru jednoty, kterou Krist t(» Ježí* přikazuje, 
prosí úsilně, aby „všichni od něho odlou- 
čení křesťané v ovčinec Páně se navrátili. 
Ve všech svých modlitbách," dí dále, ,,ne- 
ustáváme ve dne v noci u vší pokoře pro- 
šiti za ně věčného pastýře, aby duše jrjich 
nebeským světlem osvítiti a hojnost milosti 
své jim vliti ráčil, a očekáváme toužebně 



*) Jednota byla, jest a bude vžily hlavním znakem 
pravé církve. Tažes-li ge, kde jest tato ? — 
viz, kde jept ona. 



— 89 — 



s otevřeným náručím navrácení se našich 
zbloudilých bratří." 

To dí sv. otec a s ním veškerá církev. 
Zdaž li pak vždy marná bude naděje naše? 
marná naše modlitba? — A to navrácení 
se, zdali pak skutečně jest tak těžké, jak 
mnozí myslí ? 

Předsudky — to vím — jsou ještě 
mnohé a mocné; obtíže, které se činu tomu 
v šlechetném Anglicku protivují, jsou toho 
důkazem, jak těžko a pozdě pronikne věc 
spravedlivá ; ale právě všeobecný sněm může 
tu mnohé nedorozumění odstraniti, srdce 
upokojiti a rozum k navrácení se při- 
praviti. 

Kdoby řekl, že blouzním, tomu odpo- 
vídám, že z našich odloučených bratří, kteří 
se nedali proudem rationalismu odnésti, 
jest vždy více těch, kteří odtržení od jed- 
noty církevní upřímně želí. Odvolávám se 
k Anglicku — k Americe : mohl bych říci, 
že jsem sám o tom mnohdy bolestné stesky 
slyšel, ano si nejedno citlivé srdce přálo 
viděti ten den, kdežby se slovo Páně vy- 
plnilo, že „bude jeden ovčinec a jeden pastýř." 
Zdali pak řečeno jest, že ten den nikdy 
nebude? Odtržení — jsou-li pak potřebná? 
A proč bychom my neměli se toho dočkati? 

Obtíže dogmatické jsou veliké, to u- 
znávám ; ale mnohem by byly menší, kdyby 
se toliko upustilo od zapírání vší autority 
ve vyučování, od té úplné svobody zkou- 
mavé, která vol — nevol splývá v jedno 
se zásadou rationalismu. Ten jest hlavní, 
základní neduh protestantismu vedoucí přímo 
k nedůslednosti, neduh, jehož nej osvícenější 
a nejstatnější duchové u našich odloučených 
bratří nejvíce želí. V tom záleží naše na- 
děje, aspoň že mnozí se k nám obrátí, a 
snad že, bohdá ! tím více se k sobě při- 
blížíme. 

Položivše tento základ, kdo dobrou 
vůli a skutečnou víru mají, druhé překážky 
snadno přemohou. Rozum nám již zjevně 
praví, že Kristus církev svou nechtěl zalo- 
žiti bez úmyslu trvalosti a jednoty; nábo- 
ženství, kteréby bylo vydáno změnám o- 
sobních výkladů, nemohlo by trvati a věčné 
býti jako on; to jest patrno samo sebou, 
aniž by potřebovalo dokladu biblického. 
Ale jsou mnohá slova Písma beze všeho 
sporu jasná a mocná, jako hlavně tato tři : 
v Ty jsi Petr, a — okazujíc k přednostenství 
v církvi; — pak: „Totoť jest tělo mé/ 1 o- 
kazujíc přítomnost Páně u velebné svátosti ; 
a: „Hle matka tvd, {i poroučejíc nás V o- 
chranunejsvétéjší blahoslavené Panny Marie. 
— Což nemáte slova ta v sv. evangeliu? 



— a když je .máte, neměli byste je přísně 
uvážiti ? 

Potom přejděte od evangelia k dě- 
jinám, od slov k činům. 

By vám i živý základ celého křesťanstva 
scházel, zdali pak by vám je nevypravily 
události? Jednak měli jste již dosti kdy, 
abyste i původce i následky svého nebla- 
hého odloučení docela poznali Přes tři 
sta let stojíte před tváří sv. evangelia a 
dějin; zdali pak jste za tu dobu nemohli 

0 tom důkladného poučení nabýti? 

Princip protestantský vydal ve svém 
vývoji ovoce své a co byli učenci kato- 
ličtí při dávných hádkách předpověděli, 
vyplňuje se denně před očima vašima. 
Protestantství se dnes vždy více a více 
rozplývá v rationalism ; mnozí z kazatelů 
vašich pozbyli, jak sami dějí, víru nadpři- 
rozenou. Rozloučení bude se dále a dále 
vzmáhati a přes vše úsilí pravého kře- 
sťanstva bude více a více hubiti křesťanství 
neúplné, které nemá žádné autority, hlavní 
té moci, která zachovává a chrání. Dnešní 
protestantství vol nevol tíhne k tomu, 
aby křesťanství v tak řečené čisté filosofii 
zaniklo. 

Aíe nejvyšší míra zlého vede mnohdy 
k dobrému. Což pak může více poslou- 
žiti k tomu, aby upřímné, avšak zbloudilé 
duše, chtějíce zůstati věrny víře křesťanské, 
jasně poznaly základní tento neduh pro- 
testantských církví, nežli právě pohled na 
toto všeobecné rozdrobení a rozleznutí se 
naproti mohútné jednotě církve katolické 
a všeobecnému jejímu sněmu, jímž se ve- 
řejně a slavně jedinou, pravou býti osvědčí 
.a před celým světem okáže? 

Ale jest i jiná naděje, která sice vzda- 
luje se lidských důmyslů, ale božského mi- 
losrdenství nikoliv daleka není. Ta se za- 
kládá u mně na té úvaze, že i sami Židé, 
synové israelští, žijíce mezi námi, uprostřed 
společenstva křesťanského, v srdcích svých 
poněkud dojati budou, což je dle slov sv. 
ap. Pavla v lůno církve uvésti může. V 
národu židovském, tak patrně a tak dlouho 
od Boha trestaném, spatřuji praotce své 
u víře, syny Mojžíšovy, krajany Josefa a 
Marie Panny, sv. Petra a Pavla, o nichž 
tento dí, že „jejich jest přijetí za syny i 
sláva i smlouva i zákonadání i služba Boží 

1 zaslíbení; jichž jsou otcové a z nichžto jest 
Kristus podle těla, jenž jest nade všecko Bich 
požehnaný na věky." (Řím. IX. 4. 5.) Pročež 
zapřísahám je, aby uvěřili v toho, jehož 
očekávají; aby uvěřili osmnácti stoletím 
dějin ! neboť dějiny, jsouce téměř pátým 



90 - 



evangeliem, dokazují i příchod i Božství 
Messiášovo. 

Nikdo v nediv se, že útrpnost mám s pro- 
testanty, Řeky, Židy, ale z přísnosti se 
viním proti vynálezcům nové nevěry. Koze- 
znávati sluší mezí bludy, které se počínají 
a které ku konci jdou ; mezi odpovědnými 
za ně původci, vinníky, kteří zúmyslně bludy 
rozsívají, a nevinnými obětmi, které v prosté 
důvěře ještě po stoletích se jich drží. Jak 
bych neměl až k slzám dojat býti, vida 
národovce své, tak pilné a pracovité ře- 
meslníky a sedláky, zasluhující všecken náš 
soucit, — - vida tyto nadějné mladíky našich 
škol, vroucím srdcem po pravdě prahnoucí, 
ani vesměs prvé nežli byli sebe samy po- 
znali, bludařům v kořist upadají? Když 
před několika lety víra se vůčihledě pro- 
buzovala a skutečný pokrok k lepšímu se 
okazoval, nastala náhle opět temná mračna 
a otevřely se propasti nevídané a dech ne- 
znabožské vědy a vášnivého — bezuzdného 
tisku vzmohly se více a více a ta krásná 
lodička víry a spásy Francie octla se u 
velikém nebezpečí, že utone, majíc již do 
přístavu vplouti *) Kinu původcům tak u- 
krutné zhouby, ale útrpnost mám s toli- 
kými upřímnými dušemi, které mezi našimi 
odloučenými bratřími spatřuji, narozenými 
y bludu, ale nejsoucími nikoliv původci 
jeho. Jak vroucí touhou rozprostírám těmto 
jatým duším svou náruč bratrskou! Kéž 
by se navrátily do církve ! Neboť ta jest, 
která v lůně svém chová Krista, Boha ú- 
plné pravdy, a která je uvádí k těm velikým 
hodům, kde dle krásného slova Bossuetova 
„budeme všichni jedno." Kéžby sněm nej- 
blíže příští toto dílo smíření a osvícení vy- 
konal ! kéž by nám obé konečně přinesl! 
Kéžby k nám zpět přivedl tolik duší, které 
jsou naše svou upřímností, svými* ctnostmi 
a jak o mnohých jistě to vím, svým přáním ! 
Kéž by přání to bylo též přáním všech ka- 
tolíků ! 

Ano, otevřmež srdce svá tím větší 
toužebností nežli kdykoliv jindy svým mi- 
leným bratřím a přejme si, jak to žádá 
sv. Otec, aby sněm nejprvé příští stal se 
mocnou a šťastnou páskou jednoty, a vzná- 
šejme neustále prosbu Božského mistra 
svého k nebesům: „Kéž jsou jedno, jakož 
i my jedno jsme!" ( Dokončení.) 



*) Naráží tuto na revoluci francouzskou na konci 
předešlého století, a původci míní Voltaira aj. 
Tak souditi lze z toho, jak bo byl co učitel 
duchovního řeznictví na universitě prohlásil. 
(Viz nástin životopisní v Blah. atr. 74.) D. 



DOPISY. 

Z Bezdédic ve vikariatu Hořovickém v I. postní 
neděli 1869. 
(Pomoz, kdo mftžeš, stavéti školu.) 

Jakož druhdy volal Spasitel: „Lítost 
mám nad zástupem, nebo nemají co by je- 
dli" (Mar. 8, 2.) : tak povzdechne sobé 
pokaždé duchovní, kdykoliv posvátný úkon 
jej přivádí do rodin cvokařských přebýva- 
jících v nejchudší obci kraje Pražského, v 
nešťastném Běhčíně k farní osadě Bezdě- 
dické přináležejícím ; nebo v rodinách ta- 
kových objevuje se chudoba a bída v míře 
úžasné. Chci uvésti místo mnohých toliko 
jediný obraz, jejž před nedávnem spatřily 
oči moje. Vyhledávaje rodiny nejchudší, 
bych je ze sbírky učiněné podělil, vstoupil 
jsem též do příbytku vdovy cvokařské, kte- 
ráž v roce minulém ztratila muže svého. 
V příbytku studeném a vlhkém podobají- 
cím se více chlévu nežli světnici, nalezl 
jsem dítě as tříleté v kolébce na slámě 
spící, chatrným rouchem přikryté. Kolébka 
tato, postel matčina trochu slámy obsahující, 
něco zeleného klestu v koutě k topení urče- 
ného a hrnec k vaření stranou, — toť veškerý 
nábytek vdovy nepřítomné, jenž v krutém 
mrazu shledává v lese otýpky, aby je za 
několik krejcarů mohla odprodati a hlad 
svůj a dětí ukonejšiti. Dítě dospělejší ku 
škole povinné potuluje se někde na žebro- 
tě, druhé pak tříleté, místo co by ve věku 
tom vesele mělo poskakovati, leží v příbyt- 
ku neuzavřeném beze vší dohlídky. Když 
dítko to se probudí, a hlad a zimu pocítí, 
křikem přivolá rovněž chudobné sousedy, 
jenž z útrpnosti bramborů mu dají, načež 
dítko dále spí, až někdy usne na věky. 

Toť jeden toliko obraz z chudobného 
Běhčína, o němž každý příchozí na své oči 
se může přesvědčiti. 

A jakož se nedostává obyvatelům Běh- 
čínským chleba tělesného, rovněž tak po- 
strádají dítky jejich i pokrmu duchovního, 
vyučování školního. Je-li kde zapotřebí ú- 
stavu vyučovacího, jest ho v lidnaté obci 
Běhčínské třeba v míře nejvyšší. Trojtří- 
dní škola v městě Hostomicích čítající na 
700 dítek nestačí ani pro mládež městskou 
a ostatních obcí; pro mládež Běhčínskou 
však jest návštěva školy té 3 / 4 hodiny vzdá- 
lené zhola nemožná proto, Ée dítky Běh- 
čínské nemají ani dostatečného oděvu na 
cestu, ani potřebného pokrmu pro dobu 
polední, jak v provolání v Pražských listech 
uveřejněném blíže jest vypsáno. 

Tím spňsobem vyrůstá celé pokolení 
beze všeho vyučování náboženského a škol 



ního, tak že při vší bedlivosti se strany 
duchovních bývají nezřídka nalezeni mla- 
díci a panny až i 151eté. kteří svatých 
svátostí posud nikdy nebyli přijali. A po- 
něvadž z nižádné strany se nečiní kroky, 
by se tomu záhubnému nedostatku odpo- 
niohlo, cítili se duchovní Bezdědičtí ve svém 
svědomí zavázáni, by o tom podali zprávu 
veřejnosti, a pozdvihli hlasu prosícího o la- 
skavé dárky a příspěvky k účelu zřízení 
školy v Běhčíně. Nedali se odstrašiti ani 
nepříznivými snahami času novějšího, kde 
duchovenstvo, jež až na řídké výminky vždy 
co nejhorlivěji o školu se staralo a nižád- 
ným opravám rozumným v cestu se nesta- 
vělo, od školy se odstrkuje. A Bohu díky ! 
hlas tento nezůstal hlasem volajícího na 
poušti. Z blízka i ze vzdálí zasílají šle- 
chetní dobrodincové oběti své, tak že se 
již sešlo celkem 254 zl. 60 kr. ; mezi těmito 
dobrodinci sluší zvláště vroucí díky vzdáti : 
nejdůst. kapitole chrámu metropolitního za 
značný dar 125 zl., k čemuž přispěl jme- 
novitě p. kanovník Sorger 50 zl, p. děkan 
Karlotýnský Hron 30 zl, p. kanovník Dit- 
rich 15 zl. ; dále zaslal p. kanovník Wur- 
fel 10 zl., profesor Lambl z university Char- 
kovské 20 zl., nejmenovaná vdova z Te- 
mešváru Windišgraezův los v ceně 36 zl., 
p. Kareš z Břemen 5 pruských tolarů, ve- 
ledůst. kapitolní děkan Rais 10 zl., p. ka- 
novník Hrdina 5 zl. ; zvláštní díky zaslu- 
huje též důst. p. farář Josef Vorel ze Zdic, 
jenž mezi zámožnějšími osadníky sebral 
32 zl. 

Ješto však k účelu jmenovanému dal- 
ších milodarů jest zapotřebí, obrací se far- 
ní úřad Bezdédický ku všem důst. p. vi- 
kářům, správcům duchovním, spolkům a 
jiným lidumilům, by též nějakým dárkem 
přispěli ubohým dítkám cvokařským v Běh- 
číně. Dárky tyto mohou přímo farnímu ú- 
řadu v Bezdédicích (pošta Hostomice) býti 
zaslány. J t V, 

V Hradci Králové 15. února 1869. 

(Ze «emináře ohlas radosti a žalosti.) 

Jako naši bratří v Olomouci (viz č. 6. 
Cyrill a Met), podobně i my oslavili jsme 
důstojně tisícátou ročnici úmrtí velkého a- 
poštola našeho sv. Cyrilla. Očistili jsme 
se totiž dne 13. února sv. zpovědí a po- 
silnili se den na to sv. přijímáním. Důstoj- 
ný p. spirituál náš neopomenul v řeči své 
konané před sv. přijímáním, poukázav k 
zásluhám obou bratří věrozvěstův, i nás 
povzbuditi k následování jich příkladu, prose 
nás, abychom i my stali se Cyrilly; aby- 
chom slovem i skutkem jevili poslušnost 



svou k sv. máteři naší, církvi kat., hlavně 
pak k sv. Otci t Římě, abychom slovem i 
skutkem bojovali pro čest a slávu Boží, ku spá- 
se duší vůbec a ku blahu národa našeho zvlá- 
ště, kladl nám na srdce nyní pilnpsf ne- 
únavnou, jež nevyhnutelná jest k dokonalé 
přípravě k dílu velikému, k úřadu za dnů 
našich zvlášť obtížnému. A zajisté 'nesna- 
dno jest býti za dnů našich knězem a býti 
knězem podle srdce Páně, k tomu potřeba 
vedle hojné milosti Boží i dobré přípravy 
a ducha neohroženého. Proto usnesli se 
vloni 15. srpna na Velehradě shromáždění 
bohoslovci česko-moravští vydávati list, jenž 
by byl „cvičilištěm písemnickým a společ- 
nou pokladnicí" bohoslovců česko-morav- 
ských, jenž by probudil mnohé dosud dří- 
mající síly k literární činnosti, aby takto 
vystoupivše co kněží do světa, svůj veliký 
úřad důstojně zastávati mohli netoliko slo- 
vem, nýbrž, což právě za dnů našich jest 
velepotřebné, i pérem. Olomoucký „Cyrill 
a Method u jest ovocem usjednocení onoho, 
a jest naděje, že co pod ochranou svatých 
apoštolů našich vzalo vznik svůj, jednou 
vyroste v dílo velkolepé ; má zajisté „C. aM." 
júž nyní půl čtvrtá sta odběratelův.*) 

Slavnostně mysli • rozechvění nedělní 
ustoupilo však v pondělí 15. t. m. zase 
oné truchlivosti, jež zmocnila se nás od 
doby, kdy zaslechli jsme o smrti Vinaři cké- 
ho, druhého to našeho Sušila, zmocnila se 
nás tím živěji při zádušních mšech sv., jež 
za něho 15. konány byly v našem kostele 
seminářském sv. Jana Nep. Zpívanou měl 
stařičký vdůst. náš profesor Dr. Stárek, 
bohoslovci pak zdařile zapěli vokálně re- 
quiem od J. Láblera se sborem vokálným 
(k Offertorium) : „Žal bolný, u odLindpaint- 
nera, slova od A. Šrůtka a ku konci „A- 
nimas' 1 od Em. Vašáka. V kostele vystro- 
jen byl ozdobný katafalk, mezi jehož sví- 
cemi vynikala zvlášť veliká voskovice s 
krásným věncem a vhodným nápisem. Vo- 
skovici tu i věnec darovali bohoslovci. A 
dojista máme proč truchliti! V době, kde 
zviášť potřeba statečných bojovníků na vi- 
nici Páně, vyrvala nám smrt Vinařického, 
jenž byl takým bojovníkem v úplném slova 
smyslu. Ať odpočívá v pokoji a Bůh mu 
odplatiž ; nám pak vzbudiž nových Sušilů, 
nouých Vinařických ! I letos mají postní 
kázaní v chrámu Páně u sv. Panny Marie 

*) Že účastenství Pražských, jak p. dop.dí, není veli- 
ké, nevykládejte ve zlou stránku. Majíťsvé vlast- 
ní cvičiliště. By se byli u nás, u vás a jinde v 
Cechách bedlivě necvičili : nestávalo by listů 
téchto, ba ani snad „Časopisu katol. duchový 



— 92 — 



hoslovci ze IV. roku. Kážou o oběti mše 
svaté. 4 S. 

Od Uh. Ostroha na Moravě dne 14. února 1869. 

(O tisícáté ročnici úmrtí sv. Cyrilla.) 

Po celé Moravě v jednotlivých farnostech 
oslavovala se dne 14. února tisíciletá vý- 
roční památka úmrtí našeho sv. věrověsta 
Cyrilla,' a vděčný národ i celý měsíc únor 
a celý letošní rok zasvětí trvalými pomníky, 
jenž potomkům připomínati budou tisíciletou 
výročitou slavnost úmrtí prvého mudrce, 
biskupa, kněze a učitele lidu slovanského. 
I u nás se jedná o takovéto pomníky, které 
svým nákladem zbudovati chtějí věrní u- 
čňové, vychovaní ve škole Cyrillo-Metho- 
dějské. Ve slovanských městech též za- 
kládati chtějí letos rozličné katolické spolky 
a jednoty, jichž nám je velice třeba. Kýž 
sv. naši učitelové svojí přímluvou vyžádají 
vzrůstu tomuto podniku k jejich oslavě a 
ku zvelebení národa započatému ! Kde 
jenom trochu bylo probuzených ctitelů a 
žáků, odchovaných duchem našich svatých 
věrověstů, kde nebyla mysl hluchá, všady 
den 14. února oslavili a nejvíce ve Chrámu 
Páně zasvětili. U nás vykonali jsme tuto 
vzácnou památku takto : Osadníci učinili 
příprav, jakž v době svatého církevního 
postu jen bylo možná, okrášlili chrám Páně 
a sochy sv Cyrilla a Methoděje a pak svou 
přítomností každý koutek naplnili ve pro- 
storách chrámových. Při službách Božích 
stál celý věnec malých družiček a pacho- 
líků kolem oltáře, všickni držíce rozžžaté 
svíce. Hned dne 13. února v sobotu na 
večer slavnostně se sezvánělo, jak od dávných 
dob křesťanských církev sv. činívala, zvouc 
před velkými slavnostmi už hned svatve- 
čerem věřících ku společné přípravě na 
veliký den sváteční. I my jsme hned v 
svatvečer měli slavné služby Boží, bylot 
napřed kázaní, při kterémž shromážděnému 
množství se vyložilo, čím nám je den 14. 
února a hlavitě pak den zejtřejší, a potom 
celý ten příběh, jaká toho byla příčina, 
že sv. Cyrill z Moravy přišel až do Říma a co 
se tam s ním všecko stalo, že sv. otec 
papež oba Solunské bratry učinil samo- 
statnými biskupy, posvětiv jich na biskupy 
slovanské a z jejich přivedených tam slo- 
vanských žáků že obdržel národ své první 
národní kněžstvo, jenž bylo v samém Římě 
vysvěceno. Tuto radostnou zprávu ale že 
už domů nepřinesl sám jejich učitel sv. 
Cyrill, jenž národu slovanskému jeho bu- 
doucích učitelů vycvičil a vzdělal v při- 
neseném písmě slovanském. Potom jsme 
tento svatvečer skončili litaniemi o sv. 



Cyrillu a Methoději, písněmi o .těchto 
svatých věrověstech a pak modlitbami 
(z misálu přeloženými) za sv. otce, za celou 
církev svatou, za rozkolníky a za všecky 
naše nepřátele a protivníky, pak se udě- 
lilo sv. požehnání a odzvonilo se slavnostně 
klekání. V neděli pak dne 14. při hla- 
holu písní Cyrill o-Metho děj ských sloužila 
se mše svatá ke cti a chvále sv. Cyrilla 
za celý národ slovanský na úmysl, aby 
jeho duchovenstvo i lid za svatými apo- 
štoly slovanskými a za příkladem svých 
otců věrně Hospodinu sloužili a bratrů od- 
štěpených aby na přímluvu sv. Cyrilla u- 
vedla milost Boží do jednoty církve svaté. 
I vyzvali se všickni přítomní, aby na ten 
úmysl svou modlitbu spojili s modlitbou 
kněze, jakož i že vždy při veřejných prosbách 
po celý rok i na tento úmysl společně mo- 
dlívati se budeme. Při odpoledních službách 
Božích vykonali jsme napřed ofěru na po- 
škozené Tyrolské obyvatele, za kteroužto 
podporu c. k. úřadové nás žádali, potom 
bylo zase kázaní o sv. Cyrillu: rozpečetili. 
jsme nyní po tisíci letech poznovu zase jeho 
závěť a přečtli jsme si, co ve své poslední 
vůli ustanovil a co národu slovanskému 
odkázal v onom svém testamentě, při němž 
Method, biskup moravský a slovanští kněží 
z Moravy do Říma přivedení, byli dožáda- 
nými svědky. Poznovu jménem kněžstva 
Cyrillo-Methodějského obnovil se slib, že 
neopustí ten dobrý lid a že dle poslední 
vůle sv. Cyrilla veždy vyučovati ho bude 
pravdě Boží a žádal se národ slovanský, 
aby i on tak věrně všecko vykonal, což mu 
první jeho biskup a učitel v testamentě 
svém odkázal. Po kázaní měli jsme slavné 
„Tě Boha chválíme" na poděkování, že po 
smrti sv. Cyrilla milostivě chránil Hospodin 
sv. víru a že národ náš vyvedl ze všech 
pohrom, které neustále se mu chystaly pro 
jeho duši i pro tělo. Tak jsme po růmu 
oslavili velepamátný den 14. února,adá-li 
Pán Bůh, dne 5. července oslavíme tuto 
památku pospolu důstojně na Velehradě o 
slavnosti sv. Cyrilla a Methoděje, k čemuž 
nám letos popřáno neděle a pondělka. — 
Líto nám toho a reptavá nevole pronáší 
se o tom u nás zde na Moravě, že naši 
bratři v sousedních krajinách kolem nás 
tak pořiďounku zpomínab na oslavu 14. ún., 
kterýžto přece jest výročitou a letos právě 
tisíciletou památkou, co skonala hlava slo- 
vanských theologů, otec národních učitelů 
a původ literátů slovanských. Než nadě- 
jeme se, že Čím byla řidší oslava po různu 
konaná, tím že velkolepější vystrojí vděčný 



— 93 — 



národ slavnost společnou. I zveme už napřed 
všecky syny a dcery a žáky a ctitele Cy- 
rillo-Methodějské; nechť se chystají, aby 
výročitou památku oslavili: Moravané, Če- 
chové, Slezané a Tatrané, národové polští, 
Ruští a Srbští, Bulhaři, Chorvaté i Luži- 
čané, Slovenci i Dalmatinci a odevšad sy- 
nové velké matky slovanské. Jestliže vel- 
kolepé přípravy, sjezdy a vespolné oslavy 
činily se s mnohou nádherou při věcech, 
nejvíce z odporné nám ciziny do některých 
hlav vsazených, tuším, že neutuchne naše 
čilost při věcech našich, národních, srdci 
právě slovanskému už hned od narození 
vdechnutých. Pročež : 

Nechte cizých, hajte vlastních zvyků v, 
pěknát byla předkův prostota : 
nedbejte nic novotících křiků v, 
nechte cizých, hajte vlastních zvykův; 
bez nich nemá národ statný vzniku, 
jak jen zmiznou z jeho života. 
Nechte cizých, hajte vlastních zvykův, 
pěknát byla předkův prostota. 
Tak volá ústy pěvcovými „Slovanka 
k bratřím a sestrám slovanským." 

Též den 11. dubna na Moravě oslavíme 
co nejslavněji, ješto náš sv. otec Pius IX. 
toho dne bude slaviti svoje kněžské druho- 
tiny ; připravujeme mu též srdečné přání, 
kteréž podepíšou u nás všickni hodní ka- 
tolíci a potom i s naskládanými dary o- 
devzdá svatému otci v onen radostný den 
toto blahopřání zvláštní deputace kněží 
i nekněží, jenž k té slavnosti schválně se 
vydají do Říma, aby svatému otci vyslovili, 
čeho jeho dítky jemu i celému světu kře- 
sťanskému i světu nekřesťanskému přejou. 

Tom. Š. 

KRONIKA. 

Z Prahy. J. Emin. nejdůst. p. kardi- 
nál arcibiskup obdržel od sv. Otce list co 
odpověď na blahopřání k hodům vánočním 
a novému roku, jež každoročně do Říma 
zasílá. V tomto listu, daném 31. pros. m. 
r. dí Pius IX., že velikou potěchou v hoř- 
kostech mnohých byl jemu dopis p. kardi- 
nálův, zvláště pak ta zpráva, že na svých 
visitačních cestách, kdežto více než 56 ti- 
sícům věřících udělil svátost biřmování, 
nejdůst. p. kardinál sjíledal duchovenstvo i 
lid sv. víře a Stolici apoštolské oddaný v 
Cechách jakož i v hrabství Kladském v Pru- 
sku, kdež církev nemalé požívá svobody. 
Konečné uděluje sv. Otec apoštolské pože- 
hnání vrchnímu pastýři i duchovenstvu a 
věřícímu lidu jeho správě svěřenému. 

* — * Duchovenstvo všech čtyřdiecésí 



Českých podepisuje adressu oddanosti a 
blahopřání, kteráž v Praze skvostnou vaz- 
bou opatřena a pak s příslušnými dary k 
druhotinám kněžským sv. Otci Piu IX. do 
Říma zaslána bude. 

* — * Pobožnost 40hodinná bude se 
konati dne 28. února a od 1 — 4. března u 
nejsv. Trojice v Spálené ulici, od 5 — 9. bř. 
u Voršilek. 

* — * K žádosti učitelského sboru farní 
hlavní školy Hradčanské sloužil důst. p. fa- 
rář od sv. Víta 15. t. m. v kollegiatním 
chrámu Páně u Všech Svatých na hradě za 
f kan. Vinařického zádušní mši sv., při níž 
mládež této školy zpívala; po mši sv. pak 
se konaly modlitby za zvěčnělého. Mládež, 
poučena o významu té pobožnosti, modlila 
se k Bohu za duši v Pánu zesnulého pří- 
tele mládeže a spolu prosila, aby nám ten 
nej vznešenější Přítel mládeže na nebi zase 
popřál muže, který by k pravému vzdělání 
mládeže tak blaze působiti chtěl a dovedl, 
jako f k an - Vinařický. Jemu v pravdě „z 
úst dítek dokonal Hospodin chválu — aby 
zahanbil nepřátele jeho. u St. 

K této nám zaslané zprávě dokládáme, 
že i v kostele piaristském slouženo bylo k 
žádosti č. čekatelů učitelských requiem za 
f kan. Vinařického, jakož i dne 11. t. m. 
v Týně nad Vltavou d. 15. v semin. chrámu 
Páně Budějovickém a 17. v Táboře. 

* — * Starostou Dědictví sv.- Prokop- 
ského zvolen jest ve schůzi výboru cl. 22. 
t. m. vd. p. Vác. Štulc, síd. kanovník na 
Vyšehradě. 

* — * Dědictví Svatojanské čítalo v 
roce 1868 24.336 údův, mezi nimiž jest 
údů stálých a sice rodů 5047, škol, obcí, 
knihoven a bratrstev 1072, údů stavu du- 
chovenského 3833. Zemřelých ohlášeno bě- 
hem min. roku 243. 

* — * Dobrodinec, jenž jmenován býti 
nechce, zakoupil pro kongrégaci kněží Re- 
demtoristů, kteří z Karlova vystěhovat! se 
mají a jiného přístřeší nemají, bývalý klá- 
šter Kajetánský na Malé straně. Vše jiné, 
co se v Praze roznášelo, o příchodu 300 
Jesuitů ze Španěl, o zakoupení tu domu 
tam panství pro ně, jest vymyšleno; neníť 
v celé říši Rakouské ani jediného Jesuity 
ze Španel přišedšího. 

* — * Spolek Arimatejský pochoval ^ 
lednu 128 chudých v Praze zemřelých kře 
sťanů. 

* — * Z Ném. Brodu došly nás dva 
dopisy; prvý jedná o cirk. požehnání zá- 
kladu nádraží při železné dráze, kteráž od 
Kolína i od Pardubic tam povede, při kte- 



~ u 



réž slavnosti d. 26. ledna měl p. děkan K. Sei- 
fert přiměřenou řeč. V druhém uvádí se z 
matriky oddaných v měsíci únoru 1819 tři 
sňatky, z nichž nyní po 50 letech všickni man- 
želé i manželky posud na živu jsou v stáří od 
69 — 74 let. Ku konci činí se zmínka o 
předsudku, že kdyby tací manželé svou 
,,zlatou svatbu" veřejně slavili, brzy by 
pak zemřeli, čemuž se ovšem neslavením té 
památky také neubrání. 

* — * Od Labe. (Obrázek ze života.) 
Co katecheta mám dítky k tomu, aby již 
2 — 3 dni před sv. zpovědí svědomí zpyto- 
valy a hříchy na kousek papíru si pozna- 
menaly. Jeden hoch učinil tak a pak po 
sv. zpovědi papírek doma na dvoře roztrhal 
a zahodil. To viděl otec lakomec a nejen 
že se vadil, ale on hocha bil i když slyšel, 
že to byly hříchy, tvrdě: „Nemohls si to 
nechat na podruhé a nekazit pak zase pa- 
pír?" — Vida tedy, jak chybujeme, žáda- 
jíce polepšení, dítky mají přijíti podruhé s 
těmitéž hříchy. O lakomství! 

Z Badenska. Před 10 lety usadilo 
se několik zbožných panen na Lípové Hoře 
nedaleko Frýburku ve zvláštním domě, kdež 
křesťanský život podle řehole 3. řádu sv. 
Františka vedly. Bylyť nejvíce dcery rol- 
níků Švarcvaldských ; zabývaly se vzdělá- 
váním vůkolních rolí a požívaly všeobecné 
vážnosti mezi lidem. Služby Boží vykoná- 
vali v jich kapličce představení blízkého 
semináře kněžského u sv. Petra. Bezúhonný 
život jejich nenalezl však zalíbení u vlády 
badenské ; právě na štědrý den 24. pros. 
1868 dodán jest jim rozkaz ministerstva 
vnitra, aby dům na Lípové Hoře opustily 
a společného života spůsobu se vzdaly. 
Proti nespravedlivému a bezprávnému roz- 
kazu tomu zadaly panny ihned odvolání 
k ministerstvu státnímu, a bude-li také zde 
odmrštěna prosba jejich, jsou odhodlány 
nastoupiti cestti právní. — Smutný to za- 
jisté úkaz liberálního pokroku ve velkové- 
vodství badenském, že se tam zbožným 
pannám společenské zití a to na venkově 
zbraňuje, kdežto ženštinám, jenž ohavné 
neřesti slouží, v lidnatých městech společně 
žiti zákonem se dovoluje. 

Z Kíma 2. ónora L869. (Z dopisu 
prof. Dr. Hefde dle r Vaterlandir\) V l<> 
h. ráno 0 slavnosti Očišťování Marie P. při- 
byl sv. Otce nesen jsa n:i tlíme do clirániu 
sv.-Petrského, kdež konat i měl svěcení hro- 
mniček. Na oltáři bylo antipomlium fialové 
barvy a také trůn papežský byl pokryt lát- 
kou z fialového hedbáví zlatem protkáva- ' 
nou. Sv. Otec byl provázen 31 kardinály 



a mnohými biskupy í preláty; niěí na sobě 
pluvial červené barvy (papežská roucha bo- 
hoslužebná jsou vždy bud červená nebo 
bílá). Vykonav krátkou modlitbu usadil se 
na trůně; po pravé straně jeho byl kardi- 
nál jáhen Antonelli, po levé kard. Mertel. 
Mezi biskupy stojícími kol papežského trů- 
nu (solio pontificio assistentes) byl také ar- 
cibiskup Westmunsterský Manning a první 
biskup Skotský, přede 3 dny teprva posvě- 
cený. Kardinálové biskupové měli pluvialy 
barvy fialové, ostatní (také jáhnové) kardi- 
nálové měli fialové ornáty mešní na sobě a 
sice- neměli pod nimi dlouhé řízy (alby), 
nýbrž toliko rochetky. Název „alba" v Ří- 
mě ani neznají; oni albu nazývají „Camice." 
Papež měl na hlavě infuli bílou stříbrole- 
sklou, kardinálové měli též bílé infule 
zcela jednoduché. Svíce hromničné ležely 
opodál, jen tři nej větší svíce držány jsou 
od assistujících kněží zrovna před samým 
papežem, an modlitby vykonával. Po ukon- 
čeném svěcení rozdal sv. Otec svíce kardi- 
nálům, některým prelátům, assistujícímu 
knížeti římskému, senátorům a konservá- 
torům, vyslancům a generálům vojenským. 
Po té konal se slavný průvod, v němž vši- 
ckni, kdož od sv. Otce byli poděleni, s ho- 
řícími svícemi v rukou se účastnili; sv. 
Otec nesen byl na trůně svém drže v ru- 
kou svých tenkou, avšak skvostně ozdobe- 
nou svíci voskovou. Mezi procesím odstra- 
něno s oltáře antipendium fialové a dáno 
tam bílé, tak i papežský trůn fialový byl 
odnesen a jiný bílý na to místo postaven. 
Po ukončeném průvodu vzal na se papež 
bílý pluvial a infuli zlatem hojně protká va- 
nou. Rovněž i kardinálové, biskupové a 
preláti změnili roucha svá; odloživše plu- 
vialy, ornáty a infule vzali na se kardiná- 
lové vlečky (cappa magna) Halové barvy, 
mozety z bílé kožešiny a birety. 

Slavnou mši sv. sloužil u hlavního ol- 
táře kardinal-kněz Barnabó. Papež konal 
stejné s celebrantem modlitby stupňové před 

oltářem; rovné/ i kardinálové á preláti vždy 
dva a dva společně jak tyto modlitby stu- 
pňové, tak i Gloria, Credo a Sanctus říkali. 
Před nakuřováním oltáře položil papež po- 
každé sám kadidlo do kaditelnice. I»ri (Ho- 
ria, Credo a Sanctus všickni kardinálové 
do kola stáli okolo sv. Otce. Mezi tím co 
sixtinská kapela pokračovala ve zpěvu ,,(llo- 
rnr i „Credo, u seděl celebrant na straně 
epištoly na kresle, kněží jemu assistujicí 
seděli na stupních oltářových; také bisku- 
pové touž dobou seděli na stupních trůnu 
sv. Otce, jen oba kardinálové assistující se- 



děli na zvláštních křeslech. Když zpíval 
jáhen evangelium, držel papež i všickni o- 
statní opět hořící svíce hromničné v rukou 
svých. Celebrant sloužil mši sv. obrácen 
jsa obličejem k lidu, pročež také. při „Do- 
minus vobiscum" neb „Orate fratres" se 
neobrátil. Při .,Sanctus" sestoupil sv. Otec 
s trůnu a poklekl před oltářem. Teprv po 
pozdvihování se zase k trůnu navrátil. Nej- 
starší kardinál kněz přinesl pak od cele- 
branta políbení pokoje (pax) sv. Otci; kar- 
dinál obejmul sv. Otce, načež tento objal 
oba assistující kardinály. Mezi tím dal ce- 
lebrant políbení pokoje svému paranymfovi, 
kterýž je sdělil prvnímu kardinalu-biskupo- 
vi, prvnímu kardinálu knězi, prvnímu kard. 
jáhnovi, pak prvnímu z assistující ch bisku- 
pův atd. Po ukončení mše sv. intonoval 
sv. Otec mohutným hlasem „Te Deumlau- 
damus," kteréž se dnešního dne v Římě 
koná na poděkování za to, že zemětřesení, 
kteréž r. 1702 městu hrozilo záhubou, brzy 
pominulo. Když sv. Otec udílel požehnání, 
byl před ním držán kříž, pročež neměl pa- 
pež na hlavě infuli, tak jako ji nemívá ar- 
cibiskup, před nímž také kříž se drží; jen 
biskup uděluje požehnání s infuli na hlavě. 
V ^,1 byly sv. obřady vesměs ukončeny a 
sv. Otec na trůnu svém nesen jest do Va- 
tikánského paláce. Nedaleko mne stál mezi 
službami Božími vévoda z Urachu, hrabě 
Leo Thun a jiní vznešení hosté. 

Od několika let již dohotoven jest v 
chrámě sv. Petrském náhrobek papeže Ře- 
hoře XVI.- z kararského mramoru od pro- 
slulého sochaře Amici krásně vytesaný ; ná- 
hrobek ten však jest doposud prázdný, an 
tělo téhož papeže odpočívá v sakristii sv. 
Petrského chrámu, kdež tělo každého pa- 
peže až do smrti nástupce jeho uloženo 
bývá; srdce každého papeže se však hned 
po smrti uschovává v kostele sv. Vinceiicia 
a Anastasie. 

Ze Španělska. Zavraždění guvernéra 
v Burgos-u listy freimaurovské bez rozmý- 
šlení připisovaly kněžím, obzvláště mnichům. 
Nyní však dle „Union" vyšlo na jevo, že 
nikoli duchovenstvo, ale rozdrážděné obyva- 
telstvo města Burgosu se* stalo původcem 
smrti guvernérovy. Toto podráždění lidu 
však spůsobil guvernér sám svou bezohled- 
ností. Dva dni před svou smrtí totiž vešel 
guvernér do kláštera jeptišek de las Huel- 
gas, dal zavolati abatyši a poručil, aby se 
také všecky jeptišky dostavily. Na otázku 
abatyše: která příčina jej pohnula k poru- 
šení klausury řeholní, začal guvernér žerto- 
vati a některé panny, jenž se mu nejvíce 



líbily, lichometnými slovy obtěžoval, řo té 
vstoupil do kostela klášterního s kloboukem 
na hlavě ; přiblíživ se k Tabernákulu dotknul 
se ho svojí hůlkou a úsměšně se tázal, co 
prý tam se nalézá? Nespokojiv se ani 
tímto rouháním obrátil se zády k oltáři 
(vždy maje klobouk na hlavě) a přistoupiv 
k věčné lampě zapálil si o ni svůj doutník 
a odešel. Neslýchané toto rouhačství roz- 
rozhlásilo se hnedle po městě a jitření lidu 
dostoupilo nejvyššího stupně, když viděli, 
že guvernér vchází do katedrálního chrámu ; 
lid se domníval, že i zde opětovati bude 
ony ohavnosti, jichž se v klášteře dopustil 
a toť bylo příčinou zavraždění jeho, což 
ovšem neschvalujeme, nýbrž zavrhujeme. 

Z Polska, Od roku 1863 až do května 
r. 1867 bylo od vlády ruské na hrdle, ža- 
lářem a jinak pokutováno 141.882 Poláků; 
do Sibiře ňa př. zaveženo 18682 Poláků 
(mezi nimi 179 kněží); ve vnitřním Kusku 
uvězněno 12556 (163 kněží) atd. 

Dějiny světové vypravují o mnohých 
věcech, kteréž se nám nyní víře nepodobné 
býti zdají ; ale nikde nečteme, žeby některá 
vláda byla celému národu zakázala mluviti 
přirozeným jazykem svým. To teprva ruská 
vláda učinila v našem století s národem 
Polským. Od 1. ledna 1869 jesť universita 
Varšavská výhradně ruským ústavem. Kovněž 
zrušeny jsou .všecky školy soukromé, kde 
se polským jazykem vyučovalo, od nynějška 
jen ruské ústavy soukromé se v Polsku na- . 
lézají. Prosby a stížnosti k úřadům jen 
tenkrát se vyřízení nadíti mohou, jsou-li 
jazykem ruským sepsány. V Litevsku pak 
vydal gubernátor Potapov v červenci m. r. 
přísný rozkaz, že se od nynějška ve všech 
veřejných místnostech, divadlech, krámech 
kupeckých, restauracích, v kostele i na u- 
lici jedině ruským jazykem rozmlouvati do- 
voluje, užívání však jazyka polského se 
přísně trestati bude. Podotknouti musíme, 
že ve Wilně, sídle to Potapova gubernátora, 
žije : 33000 Poláků, 41000 židů, 2000 Němců 
a jen 6000 Rusů a přece ohromná většina 
obyvatelů se v mluvě své musí podříditi 
této menšině. Za takových okolností arci 
o volném vyznání a konání náboženství ka- 
tolického ani mluviti nelze. Celé ducho- 
venstvo stojí ustavičně pod přísnou poli- 
cejní dohlídkou. Gubernátor BezakveVol- 
hynii vydal rozkaz, aby každý katolický kněz 
rukopis svého kázaní předložil dříve úřadu 
ruskému k censuře a jen to aby kázal, co 
úřad povolí. Křty, sňatky a pohřby konati 
se mají jazykem ruským; svrchu dotčený 
Potapov zapověděl již i polské knížky mo« 



- 96 ~~ 



dlitební a vydal seznam zapovězených Sva- 
tých, kteříž prý od nynějška se nikde ctíti 
a vzývati nesmějí! Ve Yolhynii \íěecky 
chrámy katolické jsou zavřeny až na jediný, 
jejž v každém kraji gubernátor lidu po- 
nechal. Katoličtí rodiče musejí za katol. 
křest chlapce platiti daň 10, za křest děv- 
čete 5 rublů; dají-li však dítko u ruského 
popa pokřtíti, dostanou rodiče odměnu 25 
rublů. Takovými prostředky si pravoslaví 
hledí získati vrstevníků! Modleme se za 
obrácení rozkolníkův a za shromáždění všech 
Slovanů v jednotu sv. víry katolické ! 

* — * Spolky mírnosti. V kraji Bu- 
guruslan-ském konalo se valné shromáž- 
dění ruského duchovenstva, kteréž učinilo 
následující usnešení: Ku zvelebení mrav- 
nosti a k ušlechtění náboženského citu vy- 
nasnaží se duchovní pastýřové o to, aby 
zlolajná neřest pijáctví byla potlačena. Za 
tím účelem zavazuje se každý duchovní, že 
nebude piti kořalky, obzvláště nikdy v pří- 
bytcích svých osadníků, a že jim tudy svou 
zdrželivostí bude předcházeti dobrým pří- 
kladem. Kdoby toto ustanovení přestoupil, 
povinen jest zaplatiti peněžitou pokutu, a 
sice ponejprv zaplatí kostelník 50 kopejek, 
jáhen a pop sumu přiměřenou dle velikosti 
svých příjmů ve prospěch školy ; při druhém 
přečinu proti mírnosti propadá každý troj- 
násobné pokutě peněžité, při třetím konečně 
pochybení má se vznésti žádost k úřadu 
. eparchiálnému, aby vinník co neschopný 
člen duchovenstva byl zbaven hodnosti své. 
Konsistoř duchovní v Samaře ustanovení 
tato schválila, odporučivši je ostatním o- 
kresům k následování. 

Literární oznamovatel. 

* — * „Časopis katol. duchovenstva." 
Ročník X., svazek 1. Redaktor do 3. ún. 
t. r. Karel Vinařický, síd. kanovník na Vy- 
íebradě, od 3. ún. Klem. Borový, dr. a proí. 
theol., vicerektor kn. arcib. semináře. Obsah : 
O Prozřetelnosti Boží. NerozluČitelnost man- 
želství. Jaké právo má beneficiat vzhledem 
pozemků svého beneficia? Duchovenstvo k 
legitimaci oprávněno. V Kronice nalézá se 
obšírný životopis f Karla Vinařického z pera 
kan. Vác. Štulce, v němž na str. 64. čteme: 
„Těžké" to břímě za těžkých časův ... a 
konečná trapné veřejné útoky naň Činěné, 
že směl pozdvihnouti hlasu svého proti dik- 
tátorům „Nar. Listú u vůbec a na obranu Je- 
suitův zvláfité, ztrpčujíce mu ostatní doby 
vezdejSÍ, urychlovaly rozvoj choroby, kterou 
v sobě nosil." Na str. 65. následuje slovo 
nového redaktora a J., konečně literární o- 
zontnnvatel. Svazek II. vyjde 8. dubna. 

Tiskem ki íž.-arcib. knilitibkúrny 



Osobní věstník duchovenský. 

V arcibiskupství Pražském. 
V Pána zesnuli: 

p. Julian Píschel, farář v Libině, 8. února 
(nar. 12. květ. 1794, vy sv. 15. srp. 1822) ; 

p. Frant. Brožek, jubil, kněz, býv. farář v 
Popovičkách, na odp. v Kostelci nad 
černými lesy, 13. ún. (nar. v Hýskově 
5. ledna 1786, vysv. 12. srp. 1810); 

p. Ant. Gottivald, jubil, kněz diec. Buděj., 
b. notář, býv. farář v St. Sedle, na odpoč. 
v Praze, 13. ún. (nar. v Rychnově 10. 
dub. 1793, vysv. 24. pros. 1816). 
Vyznamenáni jsou : 

p. Jos. Procházka, far. v Lidicích, stal se 
k. arcib. vikářem a Školdozorcem vik. 
Libockého ; 

p. Vojtěch Pelikán, děkan v Stříbře, jmenov. 
sekretářem vikar. Stříbrského; 

p. Ant. Schwager, far. v Kostelci, jmen. se- 
kretářem téhož vikariatu. 
Ve správě duchovní ustanoveni jsou: 

p. Ant. Malec, admin., za faráře v Bubenči , 

p. Ferd. Šebánek,. farář z Vosova do Neu- 
mětel ; 

p. Karel Bergauer, koop. v Chýši, za adm. 
do Libina ; 

p. Frant. Klíma, kapl. z Nebanic do Žebráka ; 
p. Fr. Blažko, zůstal kapl. v Hostouni. 

Uprázdněná místa : 
Libin, fara patron, p. Alex. hr. Lažanského 

od 17. února. 
Místo sídel, kanovníka na Vyšehradě od 17. 

února. 

•Vp. I. Ž., 1. v V. Hr. na Mor.: Pravdu má 
Blahověst v č. 4. i Corresp. de Rome č. 545. Bylt 
sv. Otec dne 10. dubna 1819 na kněžství vysvěcen 
a 11. dubna slavil první mši sv., připadá tedy letos 
10. dub. 50letá památka jeho kněžství a 11. dubna 
60letá památka jeho kněžských prvotin. Račte si 
povšimnouti, že Corresp. zřejmě dí: „Le 50 anni- 
versaire de la premiére Messe." 

Si red. „Cyrilla a Methoda 4, v Trnavě na Slo- 
vensku žádáme, aby si neobtěžovala opraviti zprávu 
z Čiech v č. 6.: „Dna 2. t. m. usnul v Pánu dost. 
p. Karol Vinařický, kanonik pražský, redaktor 
Blahověstu." V Blahovčstu, jejž sl. red. řádně za- 
síláme, lze se dočisti v čís. v 5. na str. 68., že f Vi- 
nařický byl redaktorem „Časopisu katol. ducho- 
venstva." 

Od Řípu zaslán nám ostrý dopis v Libochovi- 
cích na poštu daný s podpisem: „Jiří Novák, otec 
od 6 dětí/ Přeje si odtržení školy od církve, v 
("•einž mu hrániti nemír/eme. Však „oritrhnouti skolil 
od fary," je-li přistavěna, bude nesnadno. 

Do Semil: Náb. pí. 'ITicr. RiegrovA roz. Wa- 
genknechtova skonala 14. ún. v 74 r. věku svého. 

? : Mrtvé uctivé pochovávat! jest dle katol. ka- 
techismu skutek křest, milosrdenství. Až budete 
umírat, budou na ván zpomínat? — 

Ur. pro injirmiě. Vd. p. kan. Fr. X. IMaucár 
jest nu smrt nemocen ; dlouho též nemučen arcib. 
cerem. dp. Ant. Matějček, 
xa Rohlíčka a Sieverac v Praxe. 



ROČník XIX. V P raze dne 5- března 1869- fr s | 0 7, 



Vydává se Předplácí ne 

5., 15. a 25. _ v ^erfici 

aždého měsíce. W^™ f M M'W I » n váech řádných 

knihKapeá 

K ■ M. AHi lili H 1 narok: 2,1. 50 k. 

v kniz. arcib. senu- ■ m ■ _ U M B Mf B _ _ na pftlr.: 1 zl.30 kc 



nári číslo 190—1. 



na sv. - Václavském 
oáméstí, čís. 786— II. 



JSxpeatce: r/? 



Předplacení Čtvrt- 



Redaktor a nakladatel: kněz FRANTIŠEK SRDÍNK0. llllZTm?.* 

v mésici. neprodávají. 
„Spravedlnost zvyšuje národ, ale hřích bídné činí národy." (PřUl. XIV. 34.) 



Ovoce kříže. 

Sedmero postních kázaní. 
V. O svátosti svěcení kněžstva. 

„ Vyšel Ježíš nesa trnovou ko- 
runu a roucho" šarlatové. I dí 
jim Pilát: r Ejhle člověk!" 

(Jan 19, 5.) 

V předešlém rozjímání uvažovali jsme 
ty věci, kteréž se dály u Kaifáše nejvyšší- 
ho knížete kněžského. Spatřili jsme v duchu 
J. Krista před soudnou stolicí nepřátel, 
„kteříž Jej odsoudili, že hoden jest smrti." 
Pak jsme obrátili pozornost na apoštola Pe- 
tra shřívajícího se u ohně na síni, uvažo- 
vali jeho pád a povstání, uvažovali, kterak 
pouhým pohledem božského Mistra zmoc- 
nila se Petra nevýslovná lítost, tak že „vy- 
šed ven ze síně hořce plakal." 

Když pak vyšel Pán Ježíš z nej vyšší 
rady u Kaifáše shromážděné, octnul se v 
rukou surových žoldnéřův. Celou noc ho 
trápili, celou noc vylévali si zlost na ne- 
vinném beránku. Cho valit se ku Kristu, ja- 
koby byli svlékli s sebe povahu lidskou, 
nakládali s Ním, jakoby byla v srdci jejich 
i ta nejposlednější jiskra lidské outrpnosti 
pohasla. Když pak bylo ráno, vešla v rajlu 
všecka knížata kněžská, starší lidu a zá- 
konníci proti Ježíšovi. I svázavše Jej při- 
vedli od Kaifáše do radního domu k Pilá- 
tovi, římskému vladaři, aby vymohli na něm 
potvrzení výroku smrti, jejž byli vynesli 
nad J. v radě své; neboť bez přivolení řím- 
ských vladařův nesměli židé o své ujmě 
nikoho trestati na hrdle. I vyšel k nim 
Pilát ven a dí jim: „Jakou při vedete proti 
tomuto člověku?" — „Převrací národ náš," 
ozývají se hlasové nepřátel, „brání daně dá- 
vati císaři, a praví se býti Kristem králem." 
Avšak nadarmo pátrá Pilát po vině obža- 
lovaného, nenalézá jí, shledává, že ze msty, 
obžalovali Krista, a protož znaje nevinu 



Ježíšovu rád by jej propustil. Zaslechna 
tedy, že Ježíš bouří lid učením počav od 
Galilee až sem do Judei, že jest tedy z 
moci Herodesovy, nemešká, odesílá Jej k 
němu, aby se takto vyhnul všemu rozsuzo- 
vání a nemusel potvrditi výrok smrti nad 
Jež. A když to nic nepomohlo, dává lidu 
na vůli, že jim propustí aneb J. aneb Ba- 
rabáše, jenž pro zbouření v městě učině- 
né a pro vraždu při tom spáchanou vsazen 
byl do žaláře. Ale nic na plat, židé nedrtí 
nic slyšeti o propuštění Ježíše, ač Pilát o- 
svědčujejeho nevinnost ; oni dotírají na vladaře 
hlasy velikými, žádajíce, aby byl Ježíš ukřižo- 
ván, a hlasové jejich se rozmáhají, tak že při- 
soudil Pilát, aby se naplnila žádost jejich. 
Propustil jim Barabáše a vydal J., aby byl 
prvé bičován. Žoldnéři věrně naplnili roz- 
kaz Pilátův. Vedli J. do síně radního domu, 
shromáždili k němu celou rotu vojska; 
svlekše ho přioděli jej pláštěm šarlatovým 
a spletše korunu z trní vstavili na hlavu 
jeho, a dali třtinu do ruky pravé místo že- 
zla, a klekajíce před ním posmívali se řkou- 
ce: „Zdráv buď, králi židovský!" I dávali 
jemu políčky a plivajíce na něho brali třti- 
nu a bili hlavu jeho. 

Ó jak hrozný pohled na ubičovaného 
Krista! Jak úžasné divadlo poskytuje na 
celém těle zedraný Ježíš ! Sám Pilát, pohan- 
ský vladař, pohnut jsa domnívá se, že ob- 
měkčí tvrdé srdce židův a k útrpnosti jich 
pohne, a protož vyvádí Ježíše ven nesou- 
cího trnovou korunu a roucho šarlatové, i 
dí jim: „Ejhle člověk!" — Ovšem člověk! 
Ale proč jest Syn Boží člověkem ? Proč 
člověkem potupeným, uplvaným, proč člově- 
kem ubitým a zraněným, člověkem na nej- 
výš sníženým? Tajemství toto vysvětlil nám 
sv. Pavel v listu k Židům řka : „ze Syn 
Boží neujal se andělé, nýbrž semene Abra- 
hamova. A protož měl ve vsem připodo- 
bněn býti bratřím, aby milosrdný byl a v$r* 

7 



— 98 - 



ný biskup u Boha, aby vyčistil hříchy lidu. 11 
Že lidí se ujal Ježíš Syn Boží, měl účasten- 
ství v těle a krvi s námi, vzal přirozenost 
lidskou na sebe, stal se člověkem; že lidí 
hříšných se ujal, na nichž hněv a kletba 
Boží spočívala, na jejichž převrácenost s ne- 
libostí se díval Bůh Otec co nejvýš svatý, 
stíhaje je i pokutou co nejvýš spravedlivý, 
musel uchlácholiti, ukojiti hněv Boží, mu- 
sel smazati vinu lidskou a dostiučiniti spra- 
vedlnosti Boží. Než čím a kterak to uči- 
nil Syn Boží? Obětí, kterouž obětoval Otci 
nebeskému. A oběť tato nepočala teprv je- 
tím, utrpením Kr. J. ; obět tato nezáležela 
pouze v umučení jeho na kříži; obět Kri- 
stova počala hned vtělením Jeho a trvala 
až do toho okamžení, když s kříže slyšeti 
bylo Krista, an volal: „Dokonáno jest." 
Obět ta záležela v poslušenství, kteréž Kr. 
Pán ukazoval po všechen života běh Bohu 
Otci, a kterýmž smazal naši neposlušnost; 
obětí tou bylo dobrovolné snášení chudoby, 
potupování, uplvání, posmívání, trním ko- 
runování, bičování, u křižování, snáš enívšeli- 
kých strastí a běd a bolestí, kteréž naň od 
kolébky až do ohavné smrti na dřevě kříže 
doléhaly, a jímž dosti učinil svrchované spra- 
vedlnosti Boží. 

Že ale poslušenství Kristovo na kříži 
dovršeno bylo, a utrpení jeho v bolestech 
kříže nejvyšší míry dosáhlo: proto pravíme 
a církev sv. tomu tak učí, že na kříži vy- 
konal Kr. Pán obět smíření, že na kříži 
prolitím krve obmyl nás všech hříchův a 
zaplatil pokutu za hříchy naše, nýbrž i za 
hříchy všeho světa. A proto nazývá sv. 
Pavel Krista Ježíše milosrdným a věrným 
biskupem čili nejvyšším knězem u Boha, 
kterýž očistil hříchy lidu. 

Než utěšeného ovoce kněžství Kristova, 
t. j. smíření s Bohem potřebni jsme vši- 
ckni, a Ježíš Kristus v nestihlé své lásce 
chtěl, aby se ho dostalo všem věkům, všem ná- 
rodům. A proto zůstavil v dvanácti apo- 
štolech první zástupce v kněžském úřadě 
svém a dal jim i moc, udíleti milost kněž- 
ství jiným lidem památnými slovy : „ Jako 
mne poslal Otec nebeský, i já posílám vás. u 
Tak ustanovil na věčné časy svátost svěcení 
kněžstva, kteroužto se rodí člověčenstvu du- 
chovním spůsobetn kněží, zástupci Kristovi 
v úřade kněžském, nýbrž i v celém díle vy- 
koupení. Avšak ač zástupci Kristovi jsou 
knéží, přece jen lidé jsou a zůstávají. A 
jako Kristus Pán zakusil mdlobu lidskou 
ovšem dobrovolně: tak i kněžími vládne 
přirozená, zdédéná slabost a mdloba lidská ; 
y jako pří Kristu, když veden jest Pilátem 



lidu na odiv, nebylo víděti velebností a slá- 
vy Jeho: tak i při knězích lidé nezname- 
nají, ano zapomínají na velebnost jejich ú- 
řadu pro slabost a křehkost jejich lidskou. 
A protož, Nejm. v Kristu, abyste věděli, 
čím se tu správo vati máte, jak se dívati 
máte na křehkosti kněží a na velebnost je- 
jich úřadu, budu *s vámi uvažovati 
1. slabost kněžstva, a 2. velebnost kněžství. 
1. 

Vysel Ježíš nesa trnovou korunu a rou- 
cho šarlatové. I dí jim Pilát: „Ejhle člo- 
věk! 1 ' Křesťanské duše, jak bolestné to po- 
dívání! Vím, že trnete ouzkostí, když se 
díváte jen na obraz : „Ejhle člověk," na o- 
braz rukou lidskou nápodobený. Což ale 
jaká bolest se zmocní srdcí vašich, když 
živě sobě představíte Ježíše Krista předve- 
deného lidu na odiv! Tělo bičováním se- 
drané, krví zalité kryje potupné roucho šar- 
latové. Na hlavě koruna, ne ze zlata á dra- 
hých kamenů v, jakouž zdobívají čela svá 
světští mocnářové na znamení královské své 
důstojnosti, a jakáž příslušela Kristu, ale- 
brž koruna z trní spletená hyzdí a hanobí 
posvátnou hlavu J., vyzývá lid k posměchu, 
rozmnožuje bolesti trpícího Spasitele při- 
tloukána jsouc od vojínův třtinou do hlavy. V 
obličeji Krista Ježíše výraz svrchované bo- 
lesti, k tomu ta divoká radost rozkaceného 
lidu, ó toť obraz hrůzyplný! obraz takový, 
jak jej vylíčil prorok Isáiaš, předpovídaje u- 
trpení Vykupitele slovy: „Nemá podoby 
ani krásy, ani vzezření, pohrdaný , potupený , 
muž bolesti. u Nebylo dosti na tom poníže- 
ní, kteréž Syn Boží dobrovolně na sebe 
vzal, ješto opustiv slávu Otce svého zmatil 
sebe samého, přijav spůsobu služebníka, ne- 
bylo pravím dosti na tomto snížení, nepřá- 
telé ještě více snížení Kristovo rozmnožovali 
potupováním, posmíváním, uplváním a roz- 
množuj^ je až posavad spůsobem ovšem ji- 
ným. Či tomu není tak? 

Či snad už ustalo nevděčné, hříšné po- 
kolení lidské snižovati Krista? O kéž by 
tomu tak bylo! Ale pohříchu není tomu tak, 
neboť v kněžstvu svém, v služebnících svých 
bývá až posavad snižován. Kněží, zástup- 
ci Kristovi, dědicové moci od Krista pro- 
půjčené zdědili i snížení Mistra svého. Ja- 
kého snížení zakouší kněžstvo, že ten onen 
kněz zapomíná na slova apoštola Páně, sv. 
Pavla řkoucího: „Nic jsme zajisté nepřine- 
sli na tento svět, bezpochyby že takě odnesti 
nic nemůžeme 

Jakého snížení zakouší kněžstvo, že 
ten neb onen sluha Kristův hlásá a zvě- 
>t n je věřícím napomenutí sv. Pavla řkoucího ; 



93 - 



„Xa dobročinnost a sdílnost nezapomínejte,''' 
ale sám jeho nešetří ? Jakého snížení za- 
kouší kněžstvo, že ten neb onen kněz ne- 
hodně vedrav se ve velebnou svatyni kněž- 
ství, později víru zapřel, Krista se odřekl? 
Jakého snížení zakouší kněžstvo, že ten neb 
onen služebník Kristův v bludech utonul, 
v čelo bludařův se postavil, a tělo Církve 
svaté roztrhal, ješto má býti jedno ač z 
mnohých údův složené? A kdyby jen jeden 
kněz jednou byl se těžce prohřešil, a kdy- 
by jen všedních hříchův se dopouštěli slu- 
hové Kristovi, a kdyby jen roztržitostí při 
posvátných úkonech vinni byli; ó jaké to 
snížení pro velebný úřad kněžství ! 

Než táži se vás, Nejm. v Kristu, dá- 
vají-li nám tyto slabosti a křehkosti jedno- 
tlivých kněží právo k tomu, abychom při- 
spívali k snižování kněžstva? Poslyšte, co 
vám dím, a uvažte to bedlivě namysli. Sv. 
Augustin založil řád, řeholi. I stalo se, že 
kněz řeholník dopustil se poklesku, kterýž 
byl kamenem urážky nejedněm a příčinou, 
že všecky řeholníky napořád, žádného ne- 
vyjímajíce, zatracovali. I co učinil zakla- 
datel řádu? Pozdvihna hlasu proti tako- 
vému nespravedlivému posuzování, proti ta- 
kovým křivým útržkám odpovídá v listu 
svém takto utrhačům: „Haníte a tupíte vše- 
cky moje řeholníky, poněvadž jeden z nich 
zhřešil. Než jmenujte mi místa, ukažte spo- 
lečnost lidí zde na zemi, jižto by naprosto 
byli prázdni vší chyby? Při vší nábožno- 
sti a svatosti života, kterouž slynou oudo- 
vé mého řádu, není divu, že jeden klesl, vždyť 
oudové mého řádu — lidé jsou. Či mám," 
praví dále, „ očekávati, aby společnost ta 
byla svétější než všecky, které kdy na svě- 
tě byly? Adamova rodina nebyla četná, a 
jeden ze synův dopustil se bratro vraždy. V 
rodině Noemově, jež měla osm údů a pro 
nábožnost svou od zahynutí zachována jest 
od Hospodina, byl nezdárný Cham, jenž po- 
směch si tropil z vlastního otce. V rodi- 
ně Abrahama, muže bohumilého, plného víry, 
byla Hagar a musila z domu pryč, že ne- 
pokoj a svár plodila v rodině. V rodině 
teakové Esau uvalil na sebe nelibost Ho- 
spodina Boha. V rodině Jakobově spáchal 
Buben nepravost, o níž Apoštol Páně pově- 
děl, že nemá ani jmenována býti mezi námi. 
V rodině Davidově ukul Absolon vzpouru proti 
vlastnímu otci svému. Ano v sboru apo- 
štolův byli mezi dvanácti ctižádostiví Jakob 
a Jan, kteříž chtěli sedéti po pravici a po 
levici Krista Pána v království jeho, byl 
Petr, jenž Mistra zapřel, byl Jidáš, jenž Mi- 
stra prodal za třicet stříbrných. u Kdo vsak. 



táže se sv. Augustin utrhačův těch, opováží 
se patriarchy a celé jejich rodiny tupiti a 
haniti a zatracovati pro hříchy a poklesky spá- 
chané od některých z rodin jejich? Kdo smí 
na apoštoly kydati hanu, že někteří z nich 
klesli, slabosti a mdlobě podrobeni? Pro 
jednoho Jidáše mamoně sloužícího hanou 
stíhati budeme celý sbor apoštolský ? Aneb 
že Jidáš Mistra zradil za mrzký peníz a 
poskvrnil důstojnost svého apoštolského po- 
slání, proto měli bychom blátem házeti po 
apoštolech, ano snad i po velebném úřadu 
apoštolům svěřeném? Slyším vás, Nejm. v 
Kristu, odpovídati si v duchů: to je křivé, 
to jest nespravedlivé, to jest křesťanské lás- 
ce odporné. A pohříchu, přece se tak děje 
za našich dnův, že pro slabost jednotlivých 
kněží v snižováno bývá všecko kněžstvo. 

Či nevídáte na své vlastní oči, že ne- 
dím nevěr ci, nýbrž i věříci nemívají ani za 
mák outrpnosti s křehkostí a slabostí du- 
chovních svých pastýřův? Aby vidouce pád 
kněze a pádem tímto snížené velebné kněž- 
ství, pomyslili si: Ejhle Člověk! ó to zřídka 
komu vstoupí na mysl. Spíše radují se z 
klesnutí kněze již tajně již zjevně; vždyť se 
jim po jejich zdání naskytuje slušná příčina 
tupiti a haniti kněžstvo ; vždyť se jim dává pří- 
čina,bičovati ostrým jazykem kněží, auplvati 
jich do sytosti. Vždyť, myslívají si, dává se náYn 
třtina do ruky, kterouž přitloukati můžeme 
trnovou korunu do hlavy církve sv. a roz- 
množiti bolest, kterouž ona cítí, vidouc 
pádem sluhův svých snížené velebné kněž- 
ství. — 

Tu všetečná prostořekost a nezbedná 
žvatlavost, pouštíc uzdu jazyku nemá nic 
pilnějšího než aby skutečné poklesky kněží 
po světě rozšiřovala, křivé a nepravé zprá- 
vy roztrušovala a roztroušené rozšiřovala; 
sebe menší nedůstatky za hřích a vady vy- 
dávala, z komárův velbloudy dělala. 

A k ní co věrná sestra přidružuje se 
hříšnost a převrácenost lidská, ježto se ráda 
přikrývá a zastírá cizými poklesky a hřích y. 
Nebo komu z vás není povědomo, že lidé, 
ježto sami se povalují v kaluhu hříchův a 
nepravostí, chtíce uchlácholiti hlas pobou- 
řeného svědomí, chtíce utišiti jeho výčitky 
rádi brávají útočiště k prostředku politová- 
ní hodnému, ukazujíce na slabost sluhův 
svých, říkajíce: „kněží též činí! u v Jaké to 
mámení a šálení sebe samého ! Či se do- 
mýšlíš, že takovými omluvami potlačíš hlasu 
svědomí ? aneb že zbavíš se výčitek j eho ? Zdaž 
chtěje zakrýti svou nepravost a snižuje proto 
duchovní správce, nemnožíš viny své, ješto 
se dotýkáš těch, o nichž pravil Bůh skrze 

7* 



proroka v Starém zákoně: „Nedotýkejtež se 
pomazaných mých ?" 

Avšak snižuj e-li prostořeko st a převrá- 
cenost lidská kněžstvo i kněžství, cožmedle 
dím o zlomyslnosti, o zlomyslném snižová- 
ní kněžstva? A na to se vydává za našich 
dnův valný počet věřících i nevěřících. Je- 
dni by rádi víru Kristovu, zjevení Boží vy- 
klidili ze světa, pravíce ji býti škodnou, 
neužitečnou člověčenstvu, a tací bezpočtu- 
kráte nařkli kněžstvo, že* rozum zatemňuje, 
slepé víře vyučuje, osvětě a osvícení roz- 
umu na odpor se staví. Jaké to snižování 
sluhův Kristových, služebníkův toho Krista, 
kterýž o sobě řekl: „Já jsem cesta a pravda." 
Jaké to snižování zástupcův Krista Ježíše, 
jenž o sobě řekl: „Já jsem světlo, světa; 
kdo mne následuje, nechodí ve tmě, ale bude 
míti světlo života." Jaké to snižování náměst- 
kův apoštolův sv., kteříž o sobě tvrdili, že 
„dána jest jim milost, aby osvítili všecky." 
— Jiní snižují kněžstvo naříkajíce, že lidem 
závidí vezdejší blahobyt, že jim závidí ra- 
dost a veselí, že jim závidí pokojný a 
pohodlný život; a tak by se dala celá 
řada výčitek a utrhání vyčisti, jimiž sni- 
žuje * se kněžstvo. Než k čemu vám na 
pamět uvoditi, čeho bohužel sami pově- 
domí jste, znajíce i prostředky, jichž zlo- 
myslnost k tomu užívá, znajíce, že kde 
slovo nepostačí, tam se brává ku pomo- 
ci písmo, spisy, poněvadž to víc vydá a 
do všech končin jako na perutěch větru se 
roznáší snižování kněžstva. 

Ó snížené kněžstvo! tak se na tobě 
naplňuje nářek apoštola Páně sv. Pavla : 
„ Učiněni jsme divadlem světu, andělům i li- 
dem, poličkováni býváme, zlořečí nám a my 
dobrořečíme, protivenství trpíme a mile je 
snášíme, rouhají se nám a my se modlíme, 
jako smetí tohoto světa učiněni jsme a jako 
povrhel všech až posavád. u V kněžstvu sni- 
žuj e se Kristus sám, neboť biskupové a 
kněží konají na místě Kristově poselství, je 
vypravil Ježíš Kristus do světa, aby konali 
a vedli dílo vykoupení, jim řekl: „Kdo vámi 
pohrdá, mnou pohrdá." Snižuj e-li svět kněž- 
stvo Kristovo, jemu staví na hlavu korunu 
z trní, obláčí jej v roucho šarlatové, v rou- 
cho posměchu a pohanění. Než proč snáší 
Spasitel snižování toto v kněžstvu svém? 
Zajisté pro žádnou jinou příčinu, než aby 
lidé i v tom poznali lásku Kristovu, kterouž 
dokázal i v tom, že lidi vyvolil za nástupce 
své, lidi slabé a mdlé, aby oni povědomí 
jsouce sobé slabosti a mdloby své milosrdní 
a outrpni byli k lidem hříšným, a ne an- 
dély, kteříž by nemajíce dílu v slabosti a 



mdlobě lidské zajisté přísněji nakládali s 
lidmi chtícími smířenu býti s Bohem, než 
kněží z lidí vzatí. A za takovou lásku měli 
a chtěli by věřící spláceti Kristu snižová- 
ním jeho kněžstva? Odstup to, také nevděč- 
nosti daleký jest pravý katolický křesťan, 
varuj eť se všeho snižování sluhův Kristo- 
vých tím více, když pováží, že při vší křeh- 
kosti a slabosti kněžstva netratí ničeho ve- 
lebnost kněžství. 

2. 

Vyšel JeŽíŠ nesa trnovou korunu a rou- 
cho šarlatové. „ / dí jim Pilát: „Ejhle člo- 
věk !" Trnová koruna a roucho šarlatové 
bylo židům a vojínům znamením potupy a 
pohanění. Avšak nám jest znamením ve- 
lebnosti a důstojnosti kněžství Kristova, 
kteréž nevzalo konce; neboť Kristus má 
vedlé slov sv. Pavla věčné kněžství jsa kněz 
na věky podle řádu Melchisedechova. Obě- 
tuj eť se v církvi sv. až posaváde za hříchy 
pokolení lidského spůsobem ovšem nekrva- 
vým na mši sv. Kněží, katoličtí kněží obě- 
tujíce po rozkazu Kristovu: „To čiňte na 
mou památku" Bohu Otci čistou, svatou, 
neposkvrněnou oběť na oltářích, jsou zástupci 
osoby Kristovy. Na oltáři kříže byl kněz 
a obět jedna a táž osoba J. Kr., na našich 
oltářích obětí jest J. Kr. se svým oslave- 
ným člověčenstvím, kněží jsou obětovatelé, 
zástupci osoby jeho. Jaká to důstojnost a 
velebnost kněžství v novém zákoně! 

V starém zákoně značila se velebnost 
kněžského úřadu okrasami šatstva Aronova, 
zlatými zvonky, zrnatými jablky, drahým ka- 
mením na náprsníku a náramcích, zlatým 
vínkem, dlouhým rouchem, náčelním zlatým 
lístkem, svatyní svatých a hlubokým v ní 
tichem — vše na znamení hrůzyplné veleb- 
nosti kněžství starozákonního. Ale co mé- 
die jsou ty ozdoby a okrasy proti ve- 
lebností kněžství novozákonního ? Stínem, 
pouhým obrazem a podobenstvím kněžství 
nového zákona, zákona milosti. Nebo když 
popatříš na oltář a okem víry uzříš Krista, 
an se skrze ruce kněze obětuje nebeskému 
Otci na smíření za hříchy lidstva, zda/ 
zvolati nemusíš: Ó toho převelebného zá- 
zraku! Syn Boha živého, jenž sedí na pra- 
vici svého Otce v slávě a velebnosti bož- 
ské , jest v rukou kněze; Tvůrce v rukou 
tvora, všemohoucí Pán nebes a země v ru- 
kou malomocného stvoření! Zdaž nemusíš 
říci s sv. Augustinem: „Důstojný kněže, 
jak velebný jest úřad tvůj ! Slovo, jež bylo 
od věčnosti u Boha a v čase tělem učiněno 
jest a přebývalo mezi námi, v rukou tvých 
znova se vtěluje, přijímá člověčenství a k 



- 101 - 



tvému slovu přítomno jest v viditelných 
spůsobách chleba a vína!" Veliký a mocný 
byl prmí člověk v ráji, ješto učiněn jest od 
Boha pánem všehomíra a všechna příroda 
byla jeho poslušná. Veliký byl Mojžíš, k 
jeho slovu rozsto upily se vody a lid suchou 
nohou prošel rudým mořem. Veliký byl 
Josua, ješto slunci velel: Stůj/a stálo. Ve- 
licí a mocní jsou pozemští králové, ješto 
kralují nad národy. Avšak větší zázrak pů- 
sobí Bůh k slovu kněze na oltáři, mocnější 
jest kněz kteréhokoliv mocnáře na zemi. 
O jak velebný jest tedy úřad kněžský! 

Než J. Kr. nej vyšší kněz, jest smírce 
a prostředník mezi Bohem a lidmi. „Bůh 
zajisté smířil nás s sebou skrze J. Kr. u praví 
apoštol Páně sv. Pavel a na jiném místě 
dí: „Jedeni jest Bůh, jeden taky prostředník 
mezi Bohem a lidmi, Člověk J. Kr. lí — A 
kněží? těm svěřeno jest vedlé slov téhož 
apoštola posluhování tohoto smíření; oni 
přivlastňují věřícím ovoce smrti Kristovy, 
ovoce kněžství Kristova, jsouce rozdavači 
tajemství Božích. Neboť za to chce apoštol 
Páně sv. Pavel, aby je věřící považovali řka: 
n Tak o nás smýšlej Člověk, jakožto o služeb- 
nicích Kristových a rozdavačích tajemství 
Božích!" Může-li býti vznešenějšího úřadu, 
vznešenější důstojnosti nežli ta, ku kteréž po- 
volal Bůh kněží, učiniv je rozdavači milostí 
svých, učiniv je pro středníky mezi sebou a lid- 
mi. Suďte sami : nemůže-li vjíti do království 
Božího, kdo se nenarodil z vody a z Ducha sv. ; 
odlučuje-li se ten od života věčného, kdo nejí 
těla Páně a nepije krve jeho, suďte pravím sami, 
zdali, bude moci kdo dojiti zaslíbené koruny a 
ujiti věčného zahynutí bez kněží, skrze je- 
jichž posvátné ruce i křest se uděluje i 
chleb a víno v tělo a krev Páně proměňuje? 
Kněžím svěřena jest péče o znovuzrození vě- 
řících na křtu sv. , na kterémž oblékáme 
druhého Adama J. Kr., Jeho stáváme se údy, 
a dědici království Jeho. A proto, praví sv. 
Jan Zlatoústý, mají nám býti kněží vším 
právem i nad krále a knížata velebnější i 
nad rodiče ctihodnější. Rodiče nás z krve 
a z vůle těla zplodili, kněží jsou původco- 
vé našeho duchovního znovuzrození, původci 
pravé svobody a synovství z milosti pochá- 
zejícího. Bůh udělil kněžím větší moci k 
dobročinění než tělesným rodičům, tak že 
rozdíl jest takový, jaký jest mezi životem 
nynějším a budoucím. Rodiči k časnému, 
knéžími k věčnému životu zplozeni býváme. 

Rodičům nelze tělesné smrti od dítek 
odvrátili, aniž hrozící nemoci odstraniti. 
Což ale jest časná smrt, proti věčnému za- 
hynutí, co tělesní neduhové proti nemocem 



duše-V A právě kněží jsou to, jenž vytrhují 
věřící z duchovní smrti, smiřujíce je v svá- 
tosti pokání s Bohem, odpouštějícejim viny 
a tresty mocí od Krista Pána sobě danou 
slovy: „Přijměte Ducha svatého; kterýmž- 
koli hříchy odpouštíte, odpouštějí se jim. u 
Právě kněží jsou to, kteříž léčí, hojí rány a 
nemoce duše. Bylo-li ale starým řečeno: 
Lékaře v uctivosti měj pro potřebu, čím více 
to platí o duchovních lékařích, kteříž ne- 
toliko k zdraví pomáhají nesmrtelným du- 
šem léky milosti Boží, nýbrž i z jisté smrti 
duchovní je vytrhují, s Bohem smiřují, milost, 
zálibem Boží jim přivlastňují a vymáhají. 
Ó mějte Nejm. v Kristu v uctivosti kněží, 
co služebníky Kristovy a rozdavače tajem- 
ství Božích, ale nemněte tu čest, tu ucti- 
vost, kterouž svět prokazuje a ježto se po- 
dobá stínu, jenž prchá, mlze, jež mizí, páře 
a dýmu, jenž se rozplyne; poctěte jich tím, 
že k nim se utíkáte a často utíkáte co roz- 
davačům milostí Božích, tak poctíte nejlépe 
jich velebného úřadu kněžského. 

Než netoliko co obětovatel oběti novo- 
zákonní a rozdavač tajemství Božích, nýbrž 
i co učitel koná kněz velebný úřad. Znáte, 
Nej milejší v Kristu, zázračnou, tajemství pl- 
nou událost na hoře Tábor. Mojžíš a Éliáš 
zjevili se a rozmlouvali s Kristem, i vidíni 
jsou v slávě. Sotva ale zavzněl hlas s o- 
blaku, řkoucí: „Tentoť jest Syn můj milý, 
toho poslouchejte! 11 zmizel Mojžíš a Eliáš 
se vší slávou a Ježíš nalezen jest sám. Co my- 
slíte, proč právě při tom hlasu zmizeli ti velicí 
učitelé sta rozákonní ? Příčinu pověděl nám sv. 
Pavel v listu k Židům řka : „Mnohokráte a mno- 
hými spůsoby mluvíval Bůh někdy otcům 
skrze proroky ; a nejposléze v těchto dnech 
mluvil nám skrze Syna." Mojžíš a Eliáš, 
zákon a proroci odstoupili, když Bůh Otec 
sám prohlásil J. Kr. za jediného pravého 
učitele, jehož poslouchati máme. Zákon i 
proroci skryli se před K. v mrak, jako by 
říci chtěli: „Prvé mluvili jsme my a učili 
ve jménu a k rozkazu Hospodina, nyní ale, 
když Syn Boží přišel, aby svědectví vydal 
pravdě, přestal náš úřad učitelský, my slu- 
hové Boží postupujeme úřadu svého Synu 
Božímu." Jak krásně naznačena jest v této 
události velebnost učitelského úřadu Ježíše 
Krista ! 

A skutečně jest J. Kr. učitel, jakého 
svět nevídal, jakého neslýchal leda v ráji, 
když Bůh Otec sám věčná moudrost vyučo- 
val naše prarodiče. J. Kr. jest učitel, kte- 
réhož žádný nahraditi nemůže v plné míře 
jediné Duch sv., třetí božská osoba, které- 
hož taky poslal Spasitel na místě svém apo- 



— 102 - 



stolům a jich náměstkům, aby vedl, řídil, 
spravoval úřad učitelský na místě Kristově 
spůsobem ovšem neviditelným v církvi svaté. 
Veliký to zajisté úřad, kterýž všecky tři 
Božské osoby konaly : Bůh Otec v ráji, Syn 
Boží po tři leta na zemi, a Duch sv. nyní 
a po všechny věky. Než co dím po tři leta, 
po třicet tři leta konal J. Kr. úřad učitel- 
ský, neboť neučil jen slovy, nýbrž i skutky 
a skutky dříve než slovy, tak že život Kri- 
stův jest živé evangelium, v němž se prav- 
dy hlásané jako v zrcadle obrážejí. Dříve 
se ponížil, zmařiv sebe samého a přijav po- 
dobu služebníka, a teprva kázal: „Učte se 
ode mne, nebot jsem tichý a pokorný srdcem." 
Dříve v chudobě se narodil a teprva ji li- 
dem poroučel, schvaloval. Dříve sám krá- 
čel cestou utrpení, a teprva nás k násle- 
dování vybízel. Dříve sám plně vůli Otce 
nebeského co nejdokonaleji ukázal, kterak 
i my ji plniti máme. A který učitel by nám 
byl pomohl k takové známosti Boha, jeho 
svatosti a spravedlnosti, jeho lásky a milo- 
srdenství, jako Kr. Pán vtělením svým a 
dílem vykoupení učinil? A jakým pravdám 
učil? Jsou to ty nejvelebnější pravdy, tak 
velebné jako velebná jest osoba božského 
učitele, pravdy o Bohu, o člověku, jeho ur- 
čení i budoucím životě. 

A týž úřad, Nejmilejší v Kristu, konali 
apoštolé a konají jejich náměstkové bisku- 
pové a kněží. Jim zajisté řekl Kr. Pán: 
„Jdouce učte všecky národy Lí a jinde opět: 
„Jdouce po všem světe kažte evangelium všemu 
stvoření." Dvě místa stejně velebná, stejně 
posvátná vykázal Kr. Pán kněžím, oltář a 
kazatelnu. Na oltáři obětují Bohu nej dražší 
obéť, předkládají mu prosby a modlitby vě- 
ří cích, jsouť prostředníky a smírci mezi lidmi a 
Bohem. S kazatelny hlásají slovo Boží, poslové 
jsouce od Boha k lidem poslaní. Na obou mí- 
stech lámají lidem chléb nebeský, chléb života, 
jehož potřební jsou všickni věřící, tak že 
jeden veliký učitel křesťanský *) se vyjádřil, 
že pravdy Boží, pravdy Kristem zjevené a 
kněžími s kazatelny hlásané nejsou menší 
uctivosti hodny, než tělo Krista J. v nejsv. 
Svátosti. Jako na oltáři působí Duch sv. 
a jeho působením a skrze slova kněze pro- 
měňují se obětní darové chleb a víno v tělo 
a krev Kristovu: tak působí Duch sv. ja- 
kožto neviditelný učitel na kazatelně, jcšto 
řídí a spravuje jazyk kazatelův, aby čistou, 
neporušenou pravdu Kristovu věřícím hlá- 
sali a vykládali. „Nejste vy to, jenž mlu- 
víte, ale Duch Otce vašeho, jenž mluví ve 

*) Sv. Auguitin. 



vás." Obě tedy místa, oltář i kazateína, 
stejně velebná a posvátná jsou úzce spo- 
jena jako v Kristu úřad kněžský a učitelský. 
Ký tedy div, že se Apoštol Páně velmi rád 
nazývá apoštolem odděleným k Božímu evan- 
gelium, a že kdykoli rozpráví o kněžském ú- 
řadu svém zároveň i o učitelském mluví 
ukazuje tím zřejmě na úzké spojení obou 
úřadův, na stejnou obou důstojnost a ve- 
lebnost. — 

Aneb nejsou-li vám povědomá slova a- 
poštolův Páně? „Není slušné," pravili, „a- 
bychom my opouštějíce slovo Boží, přisluho- 
vali stolům" t. j. pečovali o zaopatřování 
chudých jídlem a časnými potřebami. „Protož, 
bratří, vyberte z sebe mužův sedm dobré po- 
věsti a plných Ducha sv. a moudrosti, kteréž 
bychom ustanovili nad, tou prací: my pák 
pilní budeme modlitby a posluhování slova." 
Zdaliž tu zřejmě nepřiřkli apoštolé přednost 
úřadu učitelskému před konáním tělesných 
skutkův milosrdenství ? Přiřkli ovšem, a vším 
právem. Neboť jako duch vyniká nad tělo, 
tak duchovní skutky milosrdenství, kteréž 
koná kněz co učitel, větší ceny jsou než tě- 
lesné skutky milosrdenství. Nač ale, N., 
vykládám vám velebnost učitelského úřadu 
kněží? Nač vám ukazuji, že to úřad pů- 
vodu božského, že to úřad, jejž i Bůh Otec 
konal v ráji, a Duch sv. koná neviditelným 
spůsobem až posaváde, ješto osvěcuje a 
řídí a spravuje viditelné učitele kněží v ú- 
řadě jejich? Abyste k srdci vzali si slova 
apoštola národův sv. Pavla, jenž dí : „Kněží, 
kteříž úřad svůj dobře spravují, dvojí cti 
hodni jmíni buďte, zvláště ti, kteříž pracují 
v slovu a učení." Abyste, majíce na paměti 
slova Kristova: „Kdo vámi pohrdá, mnou 
pohrdá, a kdo mnou pohrdá, pohrdá tím, 
kterýž mixe poslal" nebyli hluší k slovům 
sluhfrv Kristových, abyste nezacpávali uší, 
když ve jménu Krista J. vás napomínají, 
abyste neodpírali poznané a ústy kněží hlá- 
sané pravdě, vědouce, že ne kněžím, nébrž 
Duchu sv. se protiví, kdož poznané pravdě 
odpírá. Věčná pravda sama to řekla, že hříchy 
proti Duchu sv. se neodpouštějí ani zde 
ani pak na onom světě, a protqž ctěte ve- 
lebný úřad učitelský kněží tím, že a ucti- 
vostí, pozorností poslouchajíce slovo Boží, 
kteréž vám kněží mocí úřadu učitelského 
káží, jím v živote se říditi a spravovati 
chcete a vynasnažíte. 

J. Kr. nazývá se dobrým pastýřem, 
kterýž dává život za ovce své. Týž pa- 
stýřský úřad svěřil J. Kr. i apoštolům i jejich 
řádným nástupcům. Onť prohlásil duchovní 
správu ovcí za důkaz nej větší lásky k sobě 



103 — 



samému. Rozmlouvaje na jezeře Tiberi- j 
adském po svém z mrtvých vstání s hlavou j 
apoštolův sv. Petrem dí jemu: Petře, milu- : 
ješ-li mne? Načež Petr: Ovšem Pane, 
ty víš, že tě miluju. Dí mu Ježíš: Pasiž 
beránky mé. A když po třetí tázal se Pán 
učeníka, miluj e-li ho, a on posvědčil Mistru 
svému, praví mu Kristus i Pasiž ovce mé. I 
Tážeť se božský Mistr učeníka, zdali by od 
něho byl milován proto, aby to teprva zvěděl ? 
Bylo třeba Kristu, tázati se na to, Kristu, 
kterýž zná i tajná myšlení lidská? Nikoliv! 
Proč tedy se táže? Proto, odpovídá sv. Jan 
Zlat., aby nám naučení dal, jak mnoho mu 
záleží na správě věrného stáda, aby nám 
ukázal, jak velice si váží věrného a do- 
brého pastýře ovcí draze vykoupených a že 
považuje správu tohoto úřadu za důkaz 
svrchované lásky k sobě. Kdo tedy směl by po- 
chybovati o velebnosti úřadu pastýřského? 

A není-liž vám znám výrok sv. Pavla, 
že Duchem sv. povoláni jsou biskupové a 
kněží k správě církve Boží, choti Kristovy, 
nemající ani vrásky na sobě? Když bral 
se posledníkráte sv. Pavel clo Jerusaléma 
na své apoštolské cestě, dal svolati biskupy 
a kněze z Efesu, města malé Asie, do Mi- 
létu, a tu pravil jim mezi jiným : „Buďtež 
bedliví sebe i všeho stáda, v němžto Duch 
sv. ustanovil vás biskupy, abyste spravovali 
církev Boží, kteréž dobyl krví svou (Kristus). u 

Předrahý poklad dal tedy Spasitel v 
ruce sluhův svých, duše nesmrtelné, krví svou 
vykoupené, strážci pokladu je učinil, jehož 
ztrátu nahraditi nelze ničím, ani ziskem všeho- 
míra. Nebo co plátno, pravil Spasitel, kdyby člo- 
věk celý svět získal a na dusí škodu vzal, a tím 
ukázal nesmírnou cenu duší duchovní správě 
kněží svařených, tím ale taky ukázal ve- 
lebnost a důstojnost pastýřského úřadu, 
jehož moc není obmezena pouze na zemi, 
nýbrž i před trůnem Nejvyššího platnost 
má. Nebo rcete sami : smíme-li pokládati 
za prázdná slova Kristova, kteráž pověděl 
apoštolům a tudíž všem jejich nástupcům 
řka: „Cožkoli svážete na zemi, svázáno bude 
i na nebi, a cožkoli rozvážete na zemi, bude 
rozvázáno i na nebesích 7 U Zdaliž, dávaje a- 
poštolům moc svázati a rozvázati, nedal jim 
moc, zákony a nařízení dávati k blahu církve 
směřující, k spasení věřících sloužící, a nad 
kázní v církvi bdíti ? J. Kr. oznámil a vy- 
ložil lidem dobrolíbeznou vůli Boha Otce, 
jeho nejsvétější přikázání, jimiž povinni jsou 
věřící všickni říditi se a spravovati po 
všechen život. Než kdo měl po odchodu 
Kristové bdíti nad tím, aby lidé plnili, co 
Bůh velí? Kdo kárati a napravovati ty, 



kdož se uchýlili od cesty zákona Božího? 
Duchovní správce, pastýře k tomu zřídil, 
těm přísluší lidem vůli Boží oznamovati, těm 
přísluší nad věřícími bdíti, aby nešlapali 
nohama po zákonech Božích. Neboť jim 
zajisté řekl Kr. Pán: „Jdouce učte všecky 
národy — učte je zachovávati vše, cožkoli 
přikázal jsem vám," A apoštolé užívali té 
moci dávajíce zákony směřující k blahu 
církve a věřících i bdíce nad plněním zá- 
konův těchto. Již v Jerusalémě na prvním 
všeobecném sněmu vydali čtvero přikázání 
a ne z moci a vnuknutí lidského, nýbrž vnu- 
knutím a řízením Ducha sv. Neboť zní 
připiš ku křesťanským obyvatelům města 
Antiochie, jimž na vědomost dávají tato 
nařízení řkouce : „Líbilo se Duchu sv. a nám. í( 
Pročež ctěme úřad královský, pastýřský 
církve sv., kterýž kněžím dal Kristus Pán, 
ku kterémuž povolává jich Duch sv. spů- 
sobné je čině k vedení a spravování tohoto 
úřadu. Neváhejme podrobiti se královskému 
úřadu církve a jejím zákonům, neodpírejme 
poslušenství jejím ustanovením vědouce, že 
Duch sv. řídě a spravuje ji, nedopustí, aby 
moci své užívala jinak leč k blahu a spa- 
sení věřících. Ano, Nejm., pamatujte na 
slova apoštola národův sv. Pavla, jimiž na 
srdce klade věřícím tuto povinnost, když 
dí: „Poslušní buďte správcův svých a buďte 
jim poddáni: oni zajisté bdějí nad vámi jako 
ti, jenž mají počet vydati za duše vaše, aby 
to s radostí činili a ne s stýskáním; neboť 
to by vám nebylo užitečné. Ll Následujte The- 
odosia, římského císaře na východě. On se 
podrobil vůli a rozkazu sv. Ambrože vrch- 
ního pastýře Milánského, a neodvážil se 
vstoupiti.do chrámu Páně a míti účastenství 
v službách Božích, protože ctil zákon církve, 
kterýmž bránila účastenství míti v službách 
Božích těm, kdož těžkých hříchův se do- 
pustili ; on ale sám uznával se býti vinným 
krví nevinnou valného počtu lidí města je- 
dnoho říše své. Jako mocnář tento ctil 
jeden zákon církve, ctěme my tak všecky. 
Mějte netoliko pastýřský úřad, nýbrž i u- 
čitelský a kněžský v uctivosti, smýšlejte jako 
sv. František Seraf., jenž říkával: Kdybych 
potkal anděla a kněze, před knězem bych 
se pokořil a jeho dříve poctil a pozdravil 
pro moc a velebnost úřadu jeho. Nepravím 
to, jakoby ch vyhledával cti vlastní, a ne 
vznešeného úřadu. Pravdivá-li jsou slova 
Kristova: Kdo vámi pohrdá, mnou pohrdá 
a tím, který mne poslal, je-li pohrdání kně- 
žími pohrdání Kristem a Bohem Otcem, 
suďte sami, možná-li ujiti soudu Hospodi- 
1 nova těm, kdož kněžími zhrzejí, 



- 104 ~* 



Znajíce velebnost kněžství, nedejte se 
mýliti v uctivosti k němu a zapomeňte pro 
ni na slabost kněžstva. Než co dím, za- 
pomeňte na slabost kněžstva, ne, nikoli. 
Mějte ji na paměti, mějte na paměti, že 
kněží jsou též lidé slabí a křehcí, aby tím 
vroucnější byla vaše modlitba za dokonalé, 
důstojné kněžstvo; modlitba, k níž vás tak 
často vyzývá církev sv., zvláště ale čtyrykrát 
za rok na suché dni, na kteréž chce tomu, 
abyste se modlili Bohu za to, aby Duch sv. 
důstojné nádoby obral k vykonávání svatých 
a velebných povinností kněžských. Na ty 
dni vás zve církev sv. do chrámů, abyste 
tu přítomni jsouce nejsvětější oběti s mo- 
dlitbami církve spojili modlitby a prosby své 
za povolání a vyvolení důstojných dělníků 
na vinici Páně. Tím, Nejm. v Kristu, uká- 
žete uctivost k velebnému úřadu kněžskému, 
když vroucně, když srdečně se budete mo- 
dliti Bohu za svaté kněze, za pilné a osví- 
cené učitele, za horlivé pastýře, kteřížby 
nevyhledávali nic než spasení duší vašich, 
a čest a slávu jména Božího. Amen. 

Jan RoŠkot. 

Všeobecný sněm církevní nejbliže 
příští. 

VIII. 

Církev katolická. 

Ó vy všickni, k nimžto mluviti ukládá 
mi pastýřská povinnost má, a to „vhod — ne- 
vkod," jak sv. Pavel dí, mnohdy sice slovem 
přísným, ale vždycky srdcem laskavým, vy 
odpůrci mé svaté víry, filosofové, prote- 
stanti, netečníci! a rád bych, aby slova má 
pronikla až k vám, vy ubozí pohané, kteří 
ještě pohříženi jste v temnostech pověry, 
polovici obydlené země pokrývajících ! O 
vy všickni bratří moji, kéž bych s to byl, 
abych vám jenom na okamžik okusiti dal 
utěšený mír, který cítíme tím přesvědčením, 
že žijeme a umíráme v lůně svaté kato- 
lické církve. Octnouce se v tom světle, 
jisti jsouce blahé naděje, za předchůdce 
majíce ty vznešené bytosti, jež svatými zů- 
veme, a jichž oslavu v nebi církev denně 
slaví na zemi, ve spojení trvajíce s podáním 
všech století křesťanských prostřednictvím 
nástupců apoštolův a konečně utvrzeni 
jsouce na pevném základě Ježíše Krista ; 
. — ó bratří milí, jaká útěcha, jaká společ- 
nost, jaká posila, jaké upokojení v této 
jistotě, v tomto světle! 

Jsem o tom přesvědčen, ano, každý 
den mi o tom dftkaz dává, žeby mnohý 
řekl, slyše ten hlomoz proti nám : to jest 



nenávist. Ale není tak, není; není to ne- 
návist, co proti nám mají nepřátelé naši, 
nýbrž něco jiného, k čemu se přiznati ne- 
chtějí a co hustěji se nachází, t závist! 
Ba závidí se nám, tak že nevěrec, tupě 
křesťana, často v srdci svém si myslí: 
n a přec jest křestan tak Šťasten." 

Nevěřte tomu, že by tou pomluvou, 
která se o církvi tisícerými ústy do světa 
hlásá, ušlechtilý obličej její byl zhanoben, 
a že lidé nic více v ní nevidí leč původ- 
kyni násilnictví a nevědomosti. Tyto urputné 
předsudky nejsou ovšem bez neblahého ú- 
činku; i nepřátelé naši i naše poklesky 
pečují o jich rozšíření. Ale církev přes 
všecko to bude a zůstane vždy chotí Kri- 
stovou beze skvrny a vrásky při všech 
chybách dítek svých, což, bohdá! příští 
sněm světu opět znova dokáže; a nikdo 
z těch, kteří proti ní brojí, nemůže s dost 
málo pravdou říci, žeby mu církev byla v 
něčem ublížila! „Lide můj, co jsem ti u- 
činila f u — tak může zvolati s božským 
Spasitelem svým. Co vám učinila církev 
zlého ? — Měšťané, — vesničané ! církvi 
máte co děkovati za čistotu svých dítek, 
za věrnost svých manželek, za poctivost svých 
sousedů, za spravedlnost svých zákonů, za 
slavnosti v prostém svém životě ; za ozdobu 
svých příbytků, za naději nad hrobem! 

To jest to zlé, které trpíte od církve, 
této nepřítelkyně pokolení lidského. A po- 
vzncsete-li se duchem nad svou osobu, nad 
své zájmy, nad svou vesnici; povznášejí-li 
se myšlenky vaše výše vzhůru nežli dým 
nad vaše příbytky vystupuje: jaké divadlo 
propůjčuje církev katolická zrakům vašim ! 
Již tak vznešenou se býti ukazuje v skrov- 
ných dějinách tohoto života jedaoho ka- 
ždého z nás! jak mnohem velebnější a do- 
bročinnější objevuje se církev v dějinách 
člověčenstva ! 

Jsouc člověku družkou nerozlučitelnou 
na zemi, s ním spolu i trpí i zápasí ; vždy 
byla pomocnicí lidstva, oživujíc, posilňujíc, 
provázejíc je i v bolestných i v slavných 
jeho událostech. 

Církev zplodila uprostřed mravní hni- 
loby pohanské takové ctnosti, které svět 
ani dle jména neznal, a duše tak čisté, tak 
vznešené a šlechetné, že svět podnes jim 
hlubokou úctu vzdává. 

Církev divochy ochočila a vzdělala, a 
za dlouhé a nebezpečné doby středověké, 
když člověčenstvo téměř ku porodu nové 
společnosti pracovalo, odpírala mocně všem 
Zlořádům a stála v čclr všech podniků k 
dobrému. 



A církev jest podnes ta, která tobě, 
společnosti novověká, jedině pomoci může, 
jestliže se jí svévolně netrhneš. Pomůže 
ti vyloučiti všecky nejasné živly, smíšené 
a pohybující se v tobě, obsahující zárodky 
i života i smrti. A to dovede, držíc se 
nezvratně těch pravd, které tě jedině spa- 
siti mohou. 

Neuznává se spravedlivě, co katolická 
církev jest. Mnohý v ní žije, jí náleží a 
nezná jí, neví co byla a co jest světu, aniž 
k čemu od Boha určena jest; jaké živé síly 
a božské přednosti v ní spočívají, aby 
věčně svou úlohu na zemi zastati mohla, 
aby pravdu a spravedlnost, světlo a ctnost 
zde na zemi beze změny nepohnutelně dr- 
žela, a věčně byla tím co o ní Apoštol Páně 
dí : „sloupem a základem pravdy. u 

Nikdy jsem zajisté neslyšel, aby byl 
kdo sloupu za chybu pokládal, že nepo- 
hnutelný jest ; což by se stalo s stavením, 
kdyby jinak bylo? Proč tedy vytýkáte 
církvi, že jest nepohnutelná, stálá? Jak 
spasitelná jest vám ta její nepohnutelnost ! 
Na čemž byste pak pevně stáli, kdyby 
pravda převratům tak podrobena byla, jako 
jest jim podrobena kůra zemská? Co vy 
rozptylujete, my shromažďujeme; co vy 
ztrácíte, my udržujeme; my můžeme k po- 
vstávajícím soustavám a učením říci: „Co 
chcete? Známe vás! Viděli jsme vás v 
Alexandrii — v Athénách ; viděli jsme, jak 
jste povstaly, kdo jsou vaši bratří, vaši spo- 
jenci." — 

Církev může směle říci národům, 
jichž důvěrníky papež vůkol sebe shromáž- 
diti hodlá: „Francie, ty jsi založena od 
mých biskupu, tvá města, ulice, vesnice 
mají jejich jména podnes ! — Anglie, kdo 
tě založil? proč pak jsi slula druhdy výspou 
svatých ? — Germanie, zdali pak jsi ne- 
vstoupila do počtu vzdělaných národů mým 
blahověstem sv. Bonifaciem ? — Slavie, co 
bys byla bez mého Cyrilla a Methodia? — 
Králové, já znala vaše praotce! PředHabs- 
burgy, Bourbony, Romanovy, Hohenzollery, 
Bonaparty, Karignany — já církev byla jsem 
dávno , já jsem viděla, jak před očima mýma 
zhynuli Caesarové, Antoniové. A tak budu 
i zejtra. „Bez peněz, bez bydla, bez moci,' 1 
díte ? Možná, stokrát jsem již těmi zkou- 
škami prošla, vždy hotova říci národům to 
prosté slovo Páně k Zacheovi : „Příteli, 
zejtra k tobě zavítám ! u Opustím-li nakrátko 
ílím, ubytuji se v Londýně, v Paříži, v 
New- Yorku. u Jediná, jediná církev může 
jako slunce říci : „Zejtra jistotně vzejdu \ u 
A dle toho církev i jedná, povolávajíc svůj 



sněm uprostřed hlomozných bouří doby 
nynější ! 

Podivuhodný úkaz, který by náš věk 
nerad obdivoval, ale pro velebnost jeho ne- 
uznávati nemůže. Ano , unavené zraky 
dojmem neodolatelným spočívají na tom 
sloupu, an jediný pevně přímo stojí u- 
prostřed zřícenin časů minulých , a nyněj- 
šího urovnávání všech lidských vznešeností. 
I netečníci jsou pohnuti, udiveni, dojati, 
patříce tu církev, ana činem tak velikolepým 
nesmrtelnou svou moc dokazuje; a pro- 
zkoumavše veškery články učení jejího, jest 
nejeden z nich hotov vznešenému veleknězi 
říci, co sv. Petr, první papež řekl k Pánu 
Ježíši: „Pane, k komu půjdeme'? Slova ži- 
vota věčného ty máš ! u 

Slyšte slova ta všickni, kteříž pochy- 
bujete, všickni, kteříž hledáte, všickni, kte- 
říž trpíte! Slyšte pak je i vy, kteříž ple- 
sáte, sobě hovíte, jiné potlačujete ! Slyšte 
slova ta, která církev katolická každé jitro 
ústy svých nejmenších dítek k Bohu volá: 

„Věřím! — Věřím v Boha, v Boha 
stvořitele.^ Tu máte mudrcové odpovědna 
své pochybnosti! 

„Věřím! — Věřím v Spasitele světa, 
jenž narozením svým čistotu zasvětil, učením 
svým pýchu ponížil, utrpením svým nespra- 
vedlnost pokořil, svým z mrtvých vstáním 
své Božství a naši nesmrtelnost dokázal; 
věřím v Ježíše Krista P Tu máte, u- 
bozí strastiplní lidé, ubozí potlačení náro- 
dové, odpověď na svou zoufalost ! 

„Věřím! — Věřím v Ducha Svatého, 
svatou církev obecnou, obcování svatých, Živých 
i zemřelých, hříchův odpuštění, v soud po- 
slední a život věčně blažený všech, kteří boj 
dobrý byli bojovali. il — 

Tu máte, vy, protestanté a filosofové, 
tak rozdrobeni ve svém učení, tak úzce 
stísněni ve svých nadějích, tu máte odpověď 
na všecky své spory ! A vy, všemohoucí 
potlačitelé národů, tu máte odpověď na ne- 
spravedlnosti své ! A ty, ó smrti neupro- 
sitelná, tu máš i ty odpověď na přísnost 
svou ! 

Víra, naděje, láska ! V těch se ob- 
sahují veškery poklady člověčenstva a církev 
jest ta, která je zachovává a střeží v ne- 
vyvratné velebnosti a všeobecné pravdě 
svého vyznání víry, které slavně opět pro- 
hlásí na devatenáctém sněmu svém a na 
úsvitě dvacátého století spolu S dvěstědvaa- 
Šedesátým nástupcem sv. Petra, prvního a- 
poštola Pána Ježíše Krista. 

Ale dosti buď již těch řečí, sporů, 
bázně ! Poklekněmež a modleme se ! 



Bože ! kdož zná tajemství tvé svaté 
prozřetelnosti ? kdož zná divy, které církev 
ještě udivenému světu objeviti může, ne- 
překazí-li tomu vášně a pošetilosti lidské ! 

Bože! kdyby náboženství a společnost, 
jedna druhou podporujíc, pospolu svorně 
a dobročinně kráčely, jak velmi by to pro- 
spělo k utvrzení tvé říše na zemi, k pra- 
vému pokroku národův, k svobodě pomocí 
pravdy, k pravému bratrství, k potlačení 
bouří a válek, k všeobecnému míru svě- 
tovému! 

Nová, právě blažená doba otevřelaby 
se a nové veliké století objevilo by se v 
dějinách ! 

Otevřme srdce svá při těchto nadějích, 
prosme Boha za dary pravé a hledme k 
možným nehodám jen proto, abychom se 
jim vyhnuli. Viz aspoň každý, že muži 
katoličtí nejsou ani bázlivci ani zatemnilci 
ani nedůvěrci; ale že jsou mužové pravé 
křesťanské lásky, šlechetné naděje, míru- 
milovného snažení a velikodušného zápasu. 

Vzývejme k tomu nejsvětější Marii Pannu, 
Rodičku Boží, oslavu a ochranu lidstva; 
vzývejme sv. apoštoly Petra a Pavla. Ve 
spojení s svatými modleme se k nejsvě- 
tějši Trojici Boží. 

Modleme se, aby sněm ten své dílo 
šťastně vykonal; aby národové křesťanští 
nezamítli tuto velikolepou snahu církve 
k jejich spáse podniknutou; aby dušem o- 
svícení, srdcím upokojení se dostalo; aby 
nedorozumění se vysvětlila, předsudky se 
rozptýlily, stížnosti bezdůvodné se odstranily 
a tak nastal nový rozkvět křesťanského ži- 
vota a vzdělanost ve světě, aby se usku- 
tečnil snažně želaný a nutně potřebný 
návrat k jednot© církevní. 

Modleme se, aby knížata světská dle 
přání a zřejmě jim zjevené žádosti sv. otce 
všecko ničemné podezřívání odloživše, bi- 
skupům úplnou svobodu dali k volnému 
dostavení se na ten sněm a pokojnému pro 
vedení jeho. 

Modleme se, aby národové taktéž ma- 
teřské úmysly církve uznali a zavřevše uši 
všelikým pomluvám, slova- máteře své dů- 
věrné slyšeli a ochotně přijali. 

Modleme se, aby sami zjevní protivníci 
církve zadrželi své obavy a svůj hněv a- 
lespoň tak dlouho, ažby církev osvícena 
Duchem svatým v snčmu svém vydala svá 
usnešení, jichž moudrosti a laskavosti pak 
zajisté všecko se podiví. 

Modleme se, aby tak mnozí lidé, jsouce 
dobré vale: mužové vážní v politice, otcové 
rodin, pracovníci, muži dobrého srdce, jimž 



vesměs světlo Ježíše Krista ještě nězasvitlo, 
aby konečně libou září jeho osvíceni byli. 

Modleme se, aby strastná přání tolikých 
matek, sester, manželek, dcer, které udr- 
žují sice čistotu a svatost ve svých rodi- 
nách, ale víru v ně uvésti nemohou, ko- 
nečně byla vyslyšena. 

Modleme se též, aby křesťanstvo zemí 
i východních i západních se zblížilo k sobě, 
aby naši odloučení bratří, unaveni roztrž- 
kami zhoubnými, uposlechli vážného vo- 
lání svaté církve a konečně navrátili se 
do mateřského jejího náručí jim po tři sto- 
letí tak laskavě otevřeného. 

Modleme se, aby- církev ve svých vě- 
řících a představených denně prospívala v 
čistotě, zbožnosti, umění a lásce ; aby po- 
klesky naše království Božímu, kteréž my, 
bratří moji, vyučovati a milovati máme, 
žádných obtíží nepůsobilo. 

Modleme se konečně za sv. otce ! Bože, 
račiž ho zachovati církvi své a dejž, ať 
tento vznešený velekněz Tvůj šťastného do- 
končení se dočká toho sněmu, kterýž při 
velkém věku svém podniknouti se neobává, 
důvěře v. pomoc Tvou. Kéž po tolikerých 
statně přestálých zkouškách potěší se z ko- 
nečného vítězství církve, nežli se odebéře 
do nebe, aby tam přijal odměnu za všecky 
práce a ctnosti své! V Orleansu, 1. listo- 
padu 1868. Felix, biskup Orleanský. 

Přel. J. Nep. Desolda. 

Modlitba. 

Věčný Bože, pane, králi, 

který velíš všemu míru, 

jenž jsi dítkám svým dal život, 

dej jim také svatou víru! 

Synu Boha, jehož slova 

v nebes říši nás unáší, 

jenž nás učil v Boha doufat, 

naději vlej v mysl naši! 

Ty pak Svatý Duchu, v jehož 

ochraně jest církev svatá, 

dej, by láskou do skonání 

naše byla srdce zňata. A. V. 

Dvojí probuzeni. 

Jak tu klidně odpočívá 
máti země v zimním čase, 
jak tu s touhou očekává, 
až ji vesna zbudí zase. 
Tak těž spí i tělo tvoje 
po skončeném žití proudu, 
až mu jednou s hflry zavzni : 
„Vstaňte mrtví, pojďte k soudu \ u 



1 



07 



DOPISY. 

Od Hradce Králové dne 25. února 1869. 

(S&še radost a lítěcha.) 

Máme svatopostní čas, na hlavním ol- 
táři objevuje se oku našemu kříž a na něm 
vypodobněn umučený, ukřižovaný Spasitel 
náš, Ježíš Kristus. Jak mocně dojímáš vždy- 
cky, zvláště ale v svatopostní době, ty o- 
braze představující vykoupení lidského po- 
kolení, srdce křesťanů katolických ! Jak moc- 
ně vybízíš nás, ty obraze spásonosný, do chrá- 
mu Páně v čase svatopostním ! ,,Pane, ke 
komu půjdeme? Ty máš slova života věč- 
ného/' Tato slova pravil sv. Petr ku Kri- 
stu Ježíši. I my chceme jedině za svým 
Spasitelem jiti, Jeho umučení a přehořkou 
smrt kříže rozjímati a spasení svých duší 
vyhledávat! V svatopostní době odloučíme 
se od hluku světa hříšného, na uzdě a v 
pravé kázni zachovati chceme své tělo, 
chrám to Ducha sv. a schránku nesmrtelné 
duše. Ať si svět sebe více nás k hříchu 
vábí, svádí, ponouká a . vše hříšné dovoluje 
a schvaluje, přece jest pravému katolíku 
dražší a milejší hlas sv. církve, nežli po- 
matení hlasové tohoto světa. Tento libuje 
si v hříchu a nepravosti, omlouvá všelijak 
nectnost a neřesti, ona ale matka naše peč- 
livá vyzývá nás ku pokání mluvíc k nám 
slovy sv. apoštola Pavla: „Aj, nyní jest čas 
příjemný, aj, nyní jest den spasení!" Smrtí 
kříže vykoupil nás Syn Boží, v kříži jest 
naše vykoupení a spasení. „Svatý kříži, 
Tebe ctíme, tvrdé lůžko Ježíše! jež v den 
soudný uvidíme na obloze třpytit se. Slo- 
vem, srdcem Tebe ctíme, lůžko Pána Je- 
žíše!" (Píseň o sv. kříži). 

„Chce-li kdo za mnou přijíti, zapři 
sebe sám, a vezmi kříž svůj, a následuj 
mne." Tato slova Spasitele našeho zacho- 
vávali a plnili všichni svatí a světice Boží. 
Dle slov, která Ježíš Kristus sv. Petrovi 
řekl: „Ty pojcř za mnou u , podstoupil již 
první náměstek Ježíše Krista, první vidi- 
telná nejvyšší hlava sv. církve, mnohá utr- 
pení, ano i smrt kříže, ukřižován byl na vý- 
slovnou žádost svou hlavou dolů sv. Petr, 
by rozdíl byl mezi smrtí jeho a smrtí Je- 
žíše Krista, božského zakladatele církve ka- 
tolické. 

Však ale i nyní pohnutlivý příklad ná- 
sledování Ježíše Krista v sebe zapírání a 
v trpělivém snášení všech křížů vidíme na 
slavné panujícím sv. Otci Piu IX. On, kříž 
z kříže, utrpěl od toho Času, co dosednul 
na stolici sv. Petra (roku 1846, dne 16. 
června) velmi mnoho pronásledování a ná- 
tisků, nepřátelé zuřili, bojovali proti němu; 



však ale nezvítězili, poněvadž Bůh byl o- 
chrance trůnu papežského. „I budou proti 
tobě bojovati, ale nepřemohou ; nebo já jsem 
s tebou, praví Hospodin, abych tě vysvo- 
bodil. 1 ' Svým životem poučuje Pius IX. co 
nejvyšší kněz celý svět, jak Krista násle- 
dovati máme, chceme-li do slávy života 
věčného vejiti. 

„O moudrosti jeho výpravo vati budou 
národové, a chválu jeho z věs to vati bude 
shromáždění." 

S dětinnou tedy láskou obracujeme 
vždycky v duchu zraků svých k sv. Otci 
Piu IX. Dítky v bázni Boží vychované be- 
rou ochotně vřelého podílu na všech věcech, jež 
se jejich otce a života jeho týkají. Radují 
se, vidí-li svého otce spokojeného a blaže- 
ného, rmoutí se a pláčou, pakli otce ne- 
hoda potkala. Očekávají též vždy s rado- 
stí den, jenž v životě jejich otce důleži- 
tým se stal. Katolíci celého světa těší se 
též jako dítky sv. církve a doufají pevně, 
že jim Bůh udělí milosti dočkati se onoho 
dne, kde jejich sv. Otec se zvláště rado- 
vati a všemohoucímu Bohu za nesčíslná do- 
brodiní děkovat! bude. Radostný to bývá 
den, dojímavá slavnost pro každou osadu 
katolickou, když její otec duchovní pade- 
sátého roku svého na kněžství posvěcení 
se dočkal a za tou příčinou u slavném prů- 
vodu do chrámu Páně se svými věřícími 
se ubírá, aby, jako před padesáti lety pr- 
votiny nej dražší oběti novozákonní na ol- 
táři Otci nebeskému obětoval, tak nyní dru- 
hotiny též oběti mše sv. slavil a za všech- 
na dobrodiní Bohu vroucně děkoval. Bý- 
vají kněžské druhotiny slavností vzácnou, pa- 
mátnou a potěšitelnou. Podobná slavnost 
jest letos oznámena. Tentokrát ale těší se 
na ni každá osada katolická, celý svět ka- 
tolický. V staroslavném věčném městě Římě 
bude dne 10. dubna tohoto roku slaviti své 
kněžské druhotiny nejvyšší kněz církve sv., 
náš milovaný sv. Otec Pius IX. Obdivo- 
vati se musíme nevyzpytatelným cestám, 
kterými Bůh sv. Otce* Pia IX. vedl. „Spra- 
vedlivého provedl Pán cestami přímými a 
ukázal mu království Boží, a dal mu zná- 
most věcí svatých: poctil ho v pracích a 
doplnil práce jeho." Dej nám, Otče na ne- 
besích, tu milost, by sv. Otec náš všechno, 
co ve prospěch sv. církve z vnuknutí Du- 
cha sv. konati obmýšlí, skutečně vykonal a 
z vítězství sv. církve nad pohanstvím no- 
vověkým se radovati a jednou s nábožným 
Simeonem zvolati mohl: „Nyní propouštíš 
služebníka svého v pokoji; nebo viděly oči 
mé spasení Tvé, kteréž jsi připravil před 



108 — 



obličejem všech lidí, světlo k zjevení po- 
hanům, a k slávě lidu svého." 

Modleme se vroucně za nejvyššího bi- 
skupa našeho Pia IX. Hospodine, zacho- 
vejž a obživiž ho, a blahoslaveného učiň 
ho na zemi, a nevydávej ho v ruce nepřá- 
tel jeho ! Bože Pia IX. žehnej a nám ^za- 
chovej! Fr. Ř. 

Z Třeboně v lednu 1869. (Opožděno.) 

(Vánoční radosti dárců a obdarovaných.] 

V štědrý den ráno rozdal náš důstoj- 
ný p. děkan s p. měšťanostou chudým žá- 
kům a žákyním zdejších škol 30 párů zim- 
ních střevíců a tolikéž teplých punčoch, a 
milý to byl pohled na rozveselené tváře ob- 
dařených, zvláště těch, kteří přišedše o bo- 
sých nohou chvatem se obouvali, sotva že 
jim času zbylo k poděkování. S poledne 
zase upravily Milosrdné sestry v dívčí škole 
vánoční stromek. Shromážděné tam dívky 
zapěly několik vánočních písní a jarý zpěv 
jako vroucná modlitba se vinul z nevinných 
srdcí jejich vnikaje i v útroby naše; jinéo- 
pět velmi pěkně přednášely básně o naro- 
zení Ježíše v chlévě betlémském — načež 
pan děkan srdečnými slovy promluvil o vý- 
znamu vánočních radostí a dítky vzbuzoval 
k modlitbám za vznešenou paní, paní kněž- 
nu Eleonoru ze Schwarz enbergu, anať letos 
jako každý rok uštědřila 12 chlapcům a 12 
dívkám v Třeboni e.elé nové oděvy; ty se 
nyní rozdávaly a po nich ještě 11 teplých 
šátků, zakoupených za milodárky bohatších 
dívek, jenž porozuměly záhy slovům písma: 
že blaženější jest dávati než brati. 

Zaplať jim to Pán Bůh, a kněžnu do- 
brotivou dlouho nám zachovej co matku 
chudých. Milosrdným pak sestrám za uspo- 
řádání tak rozmilé slavnosti buď upřímný 
dík, jakož vůbec jim sluší veřejně vzdáti 
čest a uznání za vzorné jejich snahy u ve- 
dení dívčí mládeže. S pravou radostí naše 
děvčátka k nim chvátají do školy a o prá- 
zdných dnech se jim stýská po ní a po „ve- 
lebných sestrách," ba i dospělé dívky rády 
do kláštera chodí a k sestrám se tulí, jež 
v lásce je vždy vítají a zdarma je učí šití 
a všelikým ozdobným pracím, při tom i spa- 
nilým mravům. — 

Jeho král. Výs. arcivévoda rak. Fran- 
tišek V. ď Este daroval letos Milosrdným 
sestrám úpravné divadlo ze svého zámku 
Chlumeckého, a že nedal je na zmar, již 
dobře se osvědčilo. Náš p. učitel Loula 
napsal totiž krátkou a milou zpěvohru „Be- 
tlém** a školní dívky ji s průvodem har- 
monia poslední svátek tak utěšeně provedli 
že obecenstvo i mladá knížecí rodina Svar 



čenberská plnou chválu jim vzdávali. Byla 
to hra maličkých bez líčení a tváření a něž- 
né ty melodie zajisté ohlasem byly dětinné 
zbožnosti jejich; proto tím mocněji dojímaly 
nás a zvláště ku konci, když poklekly vše- 
chny u j eslí a magické světlo se rozlilo na 
překrásné to skupení, tu zdálo se, že sami 
andílkové přichvátali v nebeské záři, aby 
klaněli se a prozpěvovali novorozenému Je- 
žíšku! — B. 

Z Moravy, dne 24. února 1869. 

(Úvaha Cyrillo-Methodějská.) 

Důležitá památka Moravanům, Čechům 
ano všem Slovanům připadla v tomto roce 
na 14. den měsíce února, totiž tisícátá roč- 
nice úmrtí sv. Cyrilla v klášteře Římském. 
Nechci šířiti slov o tom, co sv. Cyrill pro 
národ náš a pro národy slovanské vůbec 
činil a cítil, vít to zajisté každý uvědomělý 
Slovan. To ale pravím, že národ náš neměl 
a nemá po Bohu většího dobrodince, upří- 
mnějšího a věrnějšího přítele nad sv. Cy- 
rilla a Methoda. Do posledního dechnutí 
měl sv. Cyrill Moravany na mysli. Za ně 
se umíraje modlil k Pánu Bohu : „ochra- 
ňuj věrné to stádce, kterémuž jsi mne ne- 
hodného sluhu svého dal za pastýře, zba- 
viž je od bezbožné a pohanské zlosti, rou- 
hající se Tobě, zahlaď kacířství a přived! 
ke zrustu církev svou, rozmnož ji a shro- 
máždi všecky v jednomyslnosti, učiň lidi 
nesvorné jednomyslnými u víře Tvé i věr- 
nými vyznavači Tvými. Vdechni ve srdce 
jejich slovo synovství Tvého, nebo Tvůj tě 
ono dar. Nás nehodné vzal jsi ku kázání 
evangelium Krista Tvého. Patř milostivě 
na dobré skutky, i na ty, kdož činí, co se 
líbí Tobě. Opatrujž je silnou pravicí svou, 
zakrývej je krovem křídla Tvého, aby vši- 
ckni chválili a oslavovali jméno Tvoje, Otce 
i Syna i Ducha sv." Tak se modlil umí- 
rající sv. Cyrill za nás, do ochrany Boží 
nás poroučel, jednomyslnost, svornost a je- 
dnotu žádal pro nás na Pánu Bohu. A 
čeho jest nám více zapotřebí? Není-li prá- 
vě nesvornost hlavním a prahříchem Slo- 
vanstva? Znal nás sv. Cyrill a věděl, čeho 
nám zapotřebí jest. — O nás měl péči, 
když se loučil se sv. bratřeni, jemuž pravil : 
„Methode, bratře, posud byli jsme dva 
spřežení od Boha zároveň k jednomu dílu, 
táhnouce brázdu na roli jeho. Já nyní pa- 
dám na líše, dokonávaje den života svého. 
Vím to, že miluješ velmi horu a toužíš po 
samoté klášterní. Než prosím tebe, neo- 
stavuj pro tu milou horu učení svého na 
Moravě. Zůstaň u toho dobrého lidu a uč 
je pravdě Boží. Neboť kterak můžeš spíše 



- 109 



spasen býti? u Jaká to něžná láska a péče 
sv. Cyrilla o lid moravský! A co mám 
říci o jeho zásluhách o naši literaturu? 
Není-li on otcem a zakladatelem písemni- 
ctví slovanského ?Přežel! že ta drahá pra- 
vice, která otcům našim žehnávala, která 
první knihy slovanské spisovala, že ta dra- 
há pravice, anaž co jediný ostatek z těla 
sv. Cyrilla na Moravě v Brně se nalézala, 
v neblahé době josefínské přišla na zmar. 
R. 1658 navštivil jesuita P. Theodor Maret 
Brno, a píše odtud do Prahy: „Ondyno 
jsem navštivil brněnský kolegiátní chrám 
sv. Petra. V pokládáme téhož chrámu 
okázáno mi bylo úplné rámě sv. Cyrilla 
biskupa a se sv. Methodem apoštola mo- 
ravského, v prastarém pouzdře stříbrném 
uzavřené." Tak se čte v „Series chrono- 
logica rerum Slavo-Bohemicarum" od Fr. 
Pubičky, úda to kaceřovaného řádu jesuit- 
ského, na str. 136. Na začátku osvíceného 
a pokročilého století 19., když se odváděly 
zlaté a stříbrné nádoby z kostelů, odvede- 
no bylo taky stříbrné pouzdro, kryjící rámě 
sv. Cyrilla. Toto, drahocenných ozdob zba- 
vené rámě, bylo s ostatními kostmi Sva- 
tých do jedné bedny vhozeno a do krypty 
městského chrámu sv. Jakuba odnešeno. 
Později byly prý tyto ostatky na hřbitově 
brněnském zahrabány. Jaké to bylo teh- 
dáž vědomí katolické, vědomí a úcta Cy- 
rillo-Methodéjská! Lid, ano i kněžstvo, 
málo věděli o sv. Cyrillu a Methodu, a 
kromě 9. března na svoje dobrodince ne- 
zpomínali. Nyní ale jaký to rozdíl ! Slav- 
nost sv. Cyrilla a Methoda se přenesla z 
postní doby na 5. července co „duplex I. 
classis cum octava." Založeny jsou: Dě- 
dictví Cyrillo-Methodějské, které od r. 1852. 
vydává kalendář „Moravan", obrazy a jiné 
dobré knihy ; založeno nebožtíkem bisku- 
pem Mart. Slomškem bratrstvo sv. Cyrilla 
a Methoda, které se modlí za sjednocení 
všech Slovanů v jedné sv. katolické církvi ; 
zaražen spolek pod ochranou sv. Cyrilla a 
Methoda na podporu chlapeckého semi- 
náře v Brně. Jak mnoho soch a obrazů 
sv. Cyrilla a Methoda se zbudovalo pro 
kostely v těchto několika letech! Jak se 
slavila ticícátá ročnice sv. Cyrilla a Me- 
thoda na Velehradě a na každé osadě mo- 
ravské ! A jak se konečně letos slaviM4. 
únor, co tisícátá ročnice úmrtí sv. Cyrilla ! 
V Brné byly slavné služby Boží u kapucí- 
nů a y seminářském kostele po domini- 
kánském, kde výmluvný a oblíbený řečník, 
kvardian kapuc. P. Alois Ježek kázal o 
Slovanstvu a křesťanství a starosta Cyrillo- 



Methodějského Dědictví d. p. professor Mat. 
Procházka, při asistenci dd. a vv. pp. : pro- 
fesora Vojtěcha, ředitele Maršovského, Ml- 
čocha, Klímy, Kopky a pp. alumnů, zpí- 
val slavnou mši sv. Jako v Brně slavila 
se tato památka ve všech téměř farnostech 
na Moravě, v Třebíči, v Přerově, v Roket- 
nici, v Telči a j. Kde se neslavila tato 
památka 14. února, slaviti se bude v čer- 
venci. Na mnohých místech plály slav- 
nostně ohně na horách, střelbou, zpěvem; 
sí. službami Božími, besedami oslavil se 
14. únor na Moravě. 

Bud Bohu dík, že probuzeno opět vě- 
domí Cyrillo-Methodějské, a to nejenom na 
Moravě, nýbrž ve Slovanstvu veškerém. 
Důležitá jestiť úloha těchto sv. patronů 
slovanských, nyní ještě po tisíci letech. 
Jejich idea, dle které o tom pracovali, aby 
všickni národové slovanští prostředkem ne- 
beské pásky, víry totiž, naděje a lásky, v 
jednotě katolické spojeni byli, tato idea, dá 
Bůh, se s pomocí Boží uskuteční. Všecko, 
co se nyní v Evropě, při novomódní stavbě 
věže babylonské děje, vše to obrátí se ko- 
nečně ku prospěchu katolické církve, ku 
prospěchu národů slovanských. Jako jed- 
notlivé osoby rostou, prospívají a stárnou, 
tak i národové. Národ slovanský jest v 
mladistvém, junáckém teprv věku. Doba 
mužná. nastává. A kdo spojí Slovanstvo? 
Sv. Cyrill a Method. Tiť jsou mužové, 
jichžto zásluhy veškeré Slovanstvo uznává 
mužové, jež veškeří Slované ctí a milují, 
jimž důvěřují. Zdá se to v naší protikře- 
sťanské době k víře nepodobné a přece 
jest tomu tak, že Cyrill a Method uvede 
Slovanstvo do Říma, že provede unii. — 
Držme se tedy všickni vůdců našich, Cy- 
rilla a Methoda, modlívejme se za sjedno- 
cení Slovanstva, ale také ruky přikládejme 
k dílu, aby se provedla žádoucí ta unie. 
Kdo ve Slovenstvu netáhne se sv. Cyril- 
lem a Methodem jednu brázdu na národa 
roli dědičné, kdo s nimi neshromážďuje, 
rozptyluje a není pravým přítelem lidu, 
bytby se ostatně pro národ rozkrájel. Cy- 
rill Method budiž tedy heslem naším, he- 
slem všech Slovanův. — 

Douška. Právě čtu v M. Orlici od 18. 
února : „V Rusku konaly se velkolepé 
přípravy církevní k oslavení 14. února. Ru- 
sové nezapomněli také na kolébku křesťan- 
ství mezi národy slovanskými, na Vele- 
hrad, jemuž darovali zlatou lampu do hlav- 
ní svatyně a nej starší v Rusích nalezený 
obraz sv. Cyrilla a Methoda, do staré ka- 
ple Cyriliky. Kníže Černohorský sám jej 



110 - 



měl na místo odevzdati, poněvadž ale delší 
čas v Berlíně se pozdržel, poslal s těmi 
dary zvláštního kurýra, aby na 14. byly na 
Velehradě." Fr. B. 

KRONIKA. 

Z Prahy. Zítra bude slaviti arcidie- 
césé Pražská jmenoviny vrchního pastýře 
svého, jenž nyní za příčinou důležitých po- 
řad ve Vídni mešká. Průvodcem jeho jest 
vd. p. scholastik prelát Průcha. 

* — * Zítra v 9 h. ráno bude se odbý- 
vati slavný pohřeb f kanovníka Frant. Plau- 
zara. Pohřební průvod povede J. M. svě- 
tící p. biskup po Hradčanském náměstí do 
kostela Všech Svatých, kdež slavnou záduš- 
ní mši sv. sloužiti bude; po té povede se 
průvod na hřbitov Malostranský v Košířích, 
kdež v Pánu zesnulý vedle matky své v 
hrobce odpočívati bude. V arcib. semináři, 
jehož rektorem zvěčnělý od r. 1847 — 1852 
byl a jehož dobrodincem až do smrti * své 
zůstal, budou se dnes konati cirk. hodinky 
za zemřelé a zítra ráno v 7 h. slavná zá- 
dušní mše sv. 

* — * Pobožnost 40hodinná bude se 
konati od 10 — 14. března u sv. Filipa a 
Jakuba na Smíchově, od 15 — 19. u Alžbě- 
tinek. 

* — * Z Klatov. Snahou jistého mla- 
dého muže zavedeno tu bratrstvo sv. Mi- 
chaela, a zapsáno již přes 30 údů. Veli- 
kou radost spůsobila mezi námi zpráva, že 
se tu konati bude sv. missie. J. J. 

Z Itálie. (Pomník Arnolda z Brescie.) 
Provinciální rada Brescianská uzavřela v 
sezení odbývaném dne 28. prosince m. r., 
že postaví Arnoldovi pomník, povolivši k 
témuž účelu 30.000 lir. A kdo byl Arnold? 
Nešťastný, pobloudilý kacíř, nejurputnější 
protivník papežství, jenž mnoho zlého na- 
tropil církvi Ježíše Krista. Sv." Bernard o 
ném piaví, že byl „zlý duch, vymítaný z 
Brescie, kletbou, stihaný od Říma, zapuzený 
od Francie, nenáviděný od Německa, zavr- 
žený od Itálie."- Pomník jeho bude pomní- 
kem, svědčícím o bídě a zvrhlosti věku na- 
šeho, jenž nešetří sebe větší oběti, jen když 
může vrci kámen — na papežství. o»»erv. Cath. 

■ Z Kíma (8v* Otec a katolický tisk,) .lak 
velikou pozornost věnuje sv. Otec tisku kat., 
a jak vysoko jej cení, dokazuje nejedno 
Breve v posledním čase vydané, jímž poctil 
bud spisovatele, kteří vc prospěch zájmů 
církevních hlasu svého pozdvihli, bud* reda- 
ktory, jichž listy, jednak neohroženým há- 
jatiím a domáháním se práv církevních se 



vyznačily, jednak milodary a sbíráním halé- 
ře sv. Petrského k potřebám obecné cír- 
kve katolické vydatně přispěly. 

V 2. čísle „Blah." oznámeno jest Bre- 
ve, jež sv. Otec Pius IX. zaslal věhlasné- 
mu biskupovi Orleanskému za jeho důklad- 
ný pastýřský list o příštím sněmu oekume- 
nickém. Podobného vyznamenání došel ital. 
spisovatel Tidlia Dandolo za výtečný spis 
„Roma eristiana," v němž si obral za úkol, 
vylíčiti slávu Říma křesťanského za prvních 
století. Sv. Otec se zmiňuje s velkým u- 
spokojením o zdařilém výboru látky a do- 
brém duchu, jenž celým dílem vane, a opět- 
ně schvaluje jeho krásné heslo : „Anzitutto 
sono Cattolico ed Italiano." (Přede vším 
jsem katolík a Vlach.) „Osvědčil jsi spisy 
svými," dí mezi jiným, „že nebylo nikoli 
bez prospěchu, když papež Pius VII. na tě 
ruce vzkládal, a tebe, tehdáž pachole napo- 
mínal, abys, uče se, očí a mysli své k pů- 
vodci všech věcí obracel; ješto jenom živá 
mysl náboženská mohla tě pohnouti k pod- 
niknutí tak obsáhlého a těžkého díla." Po- 
sléze jej vzbuzuje, aby věrně dostál svému 
předsevzetí, že chce hájiti náboženství, sv. 
Stolici a spravedlnost. — Na sklonku min. 
roku poctěny* byly redakce milánského listu 
„Osservatore Cattolico il a tridentského „ Voce 
Catt." vzácným Brevem. Sv. Otec děkuje 
oběma za poskytnutou podporu a připomí- 
naje obtíže, s nimiž obhájcům věci katoli- 
cké zápasiti jest, vzbuzuje jich, by žádné 
překážky od vytknutého směru je nesvo- 
dily. Redaktorovi listu „Tiroler Volksblatt," 
jenžsv. Otci zaslal z vězení list spolu s halé- 
řem sv. Petra, dostalo se též odpovědi, o 
níž však promluviti zákon nedovoluje. 

Čtenářům zajisté jest povědomo, kterak 
sv. Otec před nějakým časem se vyslovil 
proti nynějšímu přepychu v oděvu a zhoub- 
ným módám. O tomto předmětu uveřejnila 
spaniloduchá paní francouzská Maria de Gen- 
tilles před několika měsíci zvláštní spis, v 
kterémž co důkladná znatelka světa a jeho 
marností živými barvami nakreslila neblahé 
následky, jež přepjatý přepych ženský lidské 
společnosti přináší. Spisek ten věnován jest 
Pru IX., jehož náhledy a city věrně tlumo- 
čí. Co odpověd odeslal sv. Otec šlechetné 
paní zvláštní Breve, jež zasluhuje uveřejně- 
no toýti, aby o něm přemýšlel každý, komu 
pravý pokrok národa i vlasti na srdci leží. 
Znít takto: 

Milené dceři v Kristu pozdraveni a a- 
poštolské požehnání, — 

V nebezpečenství duší co den rostou- 
cím, My nade všecko bedliví jsouce, aby 



— 11 



1 — 



chom z kořene vyrvali všeliké zlé, mezi 
nímž zajisté neposledního místa zaujímá 
ženský přepych v oděvu : odhodlali jsme se 
minulého října, jednajíce o úctě chrámu Páně 
povinné a nepravostech do města Našeho se 
vloudivších, pozdvihnouti hlasu proti zká- 
zonosné hlíze přepychu, jenž odevšad val- 
ným krokem se zmáhá, a zároveň naznačiti 
prostředky proti tak zhoubné neřesti. Pro- 
čež s radostí velikou vidíme, milená v Kri- 
stu dcero, že jsi netoliko umínila sobě šetřiti 
napomenutí Našich, nýbrž že jsi pojavši 
jich moc a závaznost na tom se ustanovila, 
psáti o neblahých následcích přepychu žen- 
ského, a vyzvat! družek svých, zejména těch, 
jež v družstvu matek křesťanských a dcer 
Marie Panny zapsány jsou, k zaražení po- 
svátného spolku proti této zkáze mravů a 
rodiny. Zhoubný zajisté tento nemrav, ko- 
chající se v přepjatém zdobení pleti a ka- 
deřů, což se nejednou za den mění, maří a po- 
hlcuje drahně času, jenž by se měl věnovati 
skutkům lásky a milosrdenství, jakož i péči 
o domácnost ; ono bažení, stkvíti se v spo- 
lečnostech, na veřejných procházkách, v di- 
vadlech ; onen návyk, choditi od domu k 
domu pod záminkou dvornosti, zde pak se 
baviti v zahálce dotazováním a mluvením o 
tom, co se nesluší: totě jednak podněcová- 
ním mrzkých žádostí, jednak sžírá statky, 
jež by se měly dochovati dítkám, a chudi- 
ně ujímá přiměřenou podporu; jednak ne- 
zřídka ruší sňatky manželské, a ještě" ča- 
stěji brání, aby se uzavíraly, ješto nesna- 
dno se naskytne, kdo by se dobrovolně bře- 
menu tak značných výdajů podrobil. Neboť, 
jak dí Tertullian: „V nej skrovnějším pou- 
zdru pro prsten chová se bohaté dědictví; 
milion sestercí vetká se v jediné roucho; 
budovy a statky spočívají na něžném hrdle ; 
z uší visí důchody celého roku; každý prst 
levice vyžaduje poklady měšce. Taková 
jest síla ješitnosti, že jediné tělisko paní 
unese tak velkých pokladů." — Že pak ona 
nechut k sňatkům manželským jest opět 
zdrojem rozpásaného života, tomu nás učí 
zkušenost, a nad to domácí společnost tak 
lichými starostmi znepokojena, příliš těžce 
dospěje k vespolné svornosti; cvičení ná- 
boženskému věnuje se sotva tolik času, 
mnoho-li vyžaduje obecný zvyk; zanedbává 
se vychování mládeže ; pomijí se péče o 
rodinu; převrací se veškerý pořádek, a teh- 
dy platí slovo Apoštola Páně : „Jestliže pak 
kdo o své a obzvláště o domácí péče nemá, 
zapřel viru, a jest horší nežli nevěřící." (1. 
Tim. 5, 8.) A poněvadž město sestává z 
rodin, kraj z měst, království z krajů: za- 



jisté rodina, takto porušená, poruší náka- 
zou svou veškerou společnost, a znenáhla 
připravuje jí nehody, jimiž se vidíme se 
všech stran sevřeny. — Dejž Bůh, aby se 
k tobě přidružily jiné osoby ve valném po- 
čtu, by vzdálily od sebe, od svých a od 
vlasti příčinu mnohého zlého, a vlastním- 
příkladem učily každou, kterak odmítatimá 
od sebe vše, co přesáhá meze přiměřené slu- 
šnosti. Nechať jsou přesvědčeny všechny, 
že chtějí-li si zjednati úctu a vážnost mužů, 
netřeba k tomu nádherného zlatohlavu a 
skvělého zdobení pleti; leč šlechtění mysli, 
vzdělávání srdce a konání ctnosti. Všecka 
zajisté sláva jejich přichází z vnitř • a mi- 
lost nad milost jest žena svatá [a stydlivá, 
a chvály hodná bude pouze ta žena, která 
se bojí Hospodina. My pak podniknutí tvé- 
mu přejeme nejpříznivějšího výsledku; a na 
zasvěcení téhož a co záruku otcovské 
Naší přízně udílíme ti z celého srdce apo- 
štolské požehnání. Dáno v Římě u sv. Pe- 
tra 1868; roku XXIII. našeho panování. 

Literární oznamovatel. 

* — * „Křesťanské myšlénky na každý 
den v měsíci" od P. Bouhoursa, z Tova- 
ryšstva Ježíšova. Z francouzského na jazyk 
Český převedl Bohumil Fr. Hakl, professor 
náboženství na c. k. gymnasiu v Hradci Krá- 
lové. Čistý výnos věnován jest na opravu 
chrámu sv. Ducha v Králové Hradci. Ná- 
kladem překladatelovým. Tiskem I. L. Kobra 
v Praze 1869. S aprobací nejd. konsistoře 
v Hradci Králové. Věnováno mládeži studu- 
jící. Stran 68. 

* — * „Posvátná kazatelna." Svazek 
4. (březnový) přináší tyto duch. řeci : Na 
slavnost sv. Josefa : proč sv. Josef všeo- 
becné, zvláštní úcty požívá ? Na neděli VI. 
postní : 1. Nevěra jest nad míru zpozdilá ; 
2. JežíŠ Kristus byl a jest skutečným, pro- 
roky dávno předzvěstovaným králem ne- 
beským. Na Zvěstování P. Marie: L Ma- 
ria podrobila se Bohu i rozumem svým i 
vůlí svou; 2. Kterak ženy v rozšíření víry 
křest, ve světe nej přednější podíly braly. Na 
Zelený čtvrtek: Návštěva Božího hrobu. Na 
Velký pátek : Sedmero slov Páně na* kříži. 
Na slavnost Vzkříšení Páně: Alleluja! Víra, 
naděje á láska naše soustředěny jsou v tom, 
že není více smrti žádné. Na hod B. veli- 
konoční: Bůh i zlomyslnosti lidské používá 
v moudrosti své k provedení nejsv. vůle své. 
Na pondělí velikonoční : Jako Kristus po 
vzkříšení, i my po zpovědi změniti se máme. 
flee nad ?akví faráře Ant. Boučka. Řeč při 



1 



12 — 



svěcení kříže v Hněvčevsí. Na ned. I. po 
Velikonoci: 1. Rozjímání o vsudypřítomnosti 
Boží. Círa sobe získati můžeš pokoj srdce. 

*— * „Obrazy z dějepisu církve Páně." 
K poučení a vzdělání katolického lidu sepsal 
Tomáš Novák, kaplan v Lužci u Mělníka. 
Díl I. Od počátku církve až do XI. století 
po Kr. P. V Praze 1869. Nákladem Dě- 
dictví Svatojanského. Podíl údů na rok 1869. 
Všech spisů téhož Dědictví číslo 54. Stran 
509 a asi 2 archy obsahu a zpráv. Bude 
se vydávati .údům o velikonoci v Praze u 
Jaroslava Pospíšila, v Olomouci u E. Holzla, 
a v Brně u K. Vinikra. Obsahuje dobu před 
Kristem, založení církve, starý a střední věk 
církve. Úprava jest slušná. Tištěna jest 
kniha tato frakturou, což ředitel Dědictví v 
předmluvě omlouvá, řka, že tak činí z ohledu 
na většinu údů, kteří jsou lidé vyššího stáří 
a výslovně při vydání „Kancionálu," kterýž 
vyšel latinkou, opět frakturu žádali. 

* — * „Zábavy pro mládež" vydávané 
tiskem a nákladem Jaroslava Pospíšila v Praze 
pokročily již k svazku 70. Svazek 67. ob- 
sahuje: „Dobrodružné přihodí/ na honbách, 
na cestách v Americe a na moři. u Pro mládež 
sestavil a upravil P. Jan Cernohouz, kaplan 
v Liboci. Stran 118. Sv. 68.: „Nalezené 
peníze. u Povídka pro mládež od Frant. Hoff- 
manna. Přeložil Emanuel Koliba. Str. 110. 
Sv. 69.: „Povídky cizokrajné dle skutečných 
událostí. u Z franc. přeložil Frant. Sk. Steyskal- 
Lažanský. Str. 90. — Tamtéž vyšel: „Malý 
gratulant. 11 S přídavkem nápisů do jmeníku 
a nápisů náhrobních. Od Františka Boh. 
Tomsy. Čtvrté, rozmnožené vydání. Str. 92. 

* — * „Obšírný život a utrpení Vyku- 
pitele našeho Ježíše Krista a panenské Matky 
Boží Marie." Křesťanská domácí kniha, K 
vzdělání nábožných, k útěše trpících a k o- 
braně proti nevěřícím, podle 12 Článků víry 
vzdělali A. Schanzenbach a J. N. Stutzle, 
faráři, přeložil František Poimon, učitel ná- 
boženství a ředitel hl. školy v Slavkově. Ná- 
kladem H. Kolka v Opavě. Sešit XXVIII 
— XXXV, jímž celé toto dílo ukončeno jest. 
Na str. 1357 — 1383 nalézá se dobře sesta- 
vený seznam obsahu. K poslednímu sešitu 
připojen jest barvotiskový titul, jehož však 
formát mnohem větší jest než spisu, jehož 
ozdobou býti měl. 

* — * Nákladem kněhkupectví B. Stýbla 
v Praze vyšly tyto spisy pro mládež: „Sestry." 
Povídka pro mládež dospělejSí. Sepsal Josef 
Sokol. 8 ocelorytinou. Str. 125. — „Za- 
nátek sedmileté války" anebo : Pán Bůh dal, 
Pán Bůh vzal. Povídka pro mládež a přátele 
její. Dle G. Nýrice vzdělal Dr. Josef Pe- 
Tiikeru kiiíž.-aicTb. knihtiskárny 



čírka. S ocelorytinou. Str. 100. (Spisů 
Nýr. svazek 16.) — „V Betlémě." Vánoční 
hra osiřelých dítek od Jeho Em. Mikuláše 
kardinála Wisemanna. ZčeŠtěno od B. Pešky. 
Str. 22. („Divadla pro děti" svazek 5.) 

* — * „Dějiny řeči a literatury české." 
Kteréž sepsal Alois Vojtěch Šembera, pro- 
fessor řeči a literatury České na vysokých 
školách Vídenských. Sešit III. Ve Vídni 
1869. Nákladem spisovatelovým. Str. VIII 
předmluvy a od 369 — 578. „Seznam spiso- 
vatelů Českých" obsahuje 774 jména, z nichž 
540 připadá na století naše XIX. Mezi spi- 
sovateli nalézá se 206 duchovních katolických. 

Osobní věstník duchovenský. 
V arcibiskupství Pražském. 

V Pána zesnuli: 

vd. p. Frant. Xav. Plauzar, kanovník me- 
trop. kapitoly u sv. Víta v Praze, dr. theol., 
rada k. arcib. konsistoře, místopředseda 
a rada manž. soudu, býv. rektor k. arcib. 
semináře, vysl. prof. pastýř, bohosloví, atd. 
f 3. března. Nar. v Poličce 2. pros. 1809, 
vysv. 3. srp. 1834. Slavný pohřeb bude 
se odbývati zejtra v 9 h. ráno ; 

p. Mik. Dorfler, jubil, kněz, far. na odpoČ. 
v Chebu 31. ledna. (Nar. v Chebu 28. 
srp. 1787, vysv. 12. srp. 1814). 
Vyznamenáni jsou : 

p. Karel Jíausmann, děkan v BudČi, a 

p. Jan Šafránek, farář v Podčaplech u Be- 
rouna, obdrželi expositor. canonic. ; 

p. Vác. Rejfíř, kapl. na SmeČně, obdrž, synod. 
Ve správě duchovní ustanoveni jsou : 

p. Jos. Streichsbier, far. z Stěbuzevsi do Oužic ; 

p. Ondřej Hacker, I. kaplan v Chebu, za 
faráře do Treunitz; 

p. Jan Ptáček, zám. kapl. v Jemništi, za 
arcib. zámec. kaplana v Dol. Břežanech ; 

p. Jan Vilím, kapl. v Bezdědicích, za ad- 
ministr. do Vosova ; 

p. Jan Suda, koop. v Štěpánově, za admin. 
do Stěbuzevsi. 

Uprázdněná místa : 

PopoviČky, fara patron, p. Jana kniž. z Lich- 
tensteinu, od 24. února. 

Vosov, fara patron, p. Josefiny kněžny ze 
Schwarzenbergu, od 24. února. 

Stěbuzeves, fara patron. náboŽ. fondu, od 3. břoz. 
V biskupství Kralohradeckém. 

V Pánu zesnnl ; 

p. Matěj Bartoš, farář v Želiuni, 25. února 
(nar. v Lípě u TýniStě 18. Července 1827, 
vysv. 25. Července 1854). 

Milodary. Pro sv. Otce: p. J»>s. Pro- 
cházka, koželuh v OunoSti 5 zl. ve stř. 

Na pomník Sušilňv. vp. Jos. DyŠkant, 
kapl. v Černém Kostelci 1 zl. 
za Rohlíčka a Sie verse v Praie. 



Ročník XIX. V Praze dne 15. března 1869- CÍSlO 8. 



Vydává se Předplácí «e 

5., 15. a 25 ________ v expedici 

- fix A ¥¥ flITYF Cf W ' --rr 

Redakce. I JB ■h| H I 11 V"! narok: 2 zl. 50 ku 

-Sr DLAHU V Jjij Lsss: 

Předplaceni i t v r t- 

Sed e.tV. k "- Redaktor a nakladatel: kněz FRANTIŠEK SRDÍNKO. 

v mésicL neprodávají. 
„Spravedlnost zvyšuje národ, ale hřích bídné činí národy." (Přísl. XIV. 34.) 



Ovoce kříže. 

Sedmero postních kázaní. 
VI. O svátosti stavu manželského. 

„Uzřev Ježíš matku a učeníka 
tu stojícího, kteréhož miloval, 
dí matce své : Ženo, hle syn tvůj. " 

(Jan 19, 26.) 

Sprovázeli jsme trpícího Pána od nej- 
vyššího kněze Kaifáše k římskému vladaři 
Pilátovi. „Ejhle člověk!" zvolal Pilát k 
zbouřenému lidu a ukázal jim ukrutně zbi- 
čovaného Krista. Avšak v prsou jejich ne- 
bylo jiskry smilování. „ Ukřižuj ho /" zvo- 
lali všickni, ano i když podruhé vyšel Pilát 
k nim ven řka: „Ejhle král váš!" volali 
tím více popuzeni : „ Ukřižuj ho, ukřižuj ho! u 
Vida tedy Pilát, že by nic neprospěl řekl: 
„ Neviněni jsem já krví spravedlivého tohoto, 
vy vizte!" I zkřikl opět všecken lid: Krev 
jeho na nás i na naše syny. Tedy vydal 
jim ho, aby byl ukřižován. I pojali hned 
Ježíše a vyvedli, kterýžto nesa sobě kříž, 
vyšel na to místo, kteréž slově popravné a 
židovsky Golgota. 

Rozjímajíce bolestné utrpení Kristovo 
obraťme pozornost svou také k blah. Ro- 
dičce jeho Marii Panně. Pravdě se po"dobá, 
že Maria ani nevěděla, co se sjejím Synem 
v tu noc po jeho zajetí všecko dálo. Avšak 
právě tato nejistota naplňovala ji největší 
ouzkostí. „Kéž by se již rozednilo!" tak 
asi vzdychala oné noci. — Ne tak matko 
milující, netouží po dni, po dni nejtrpčím, 
jakého se jen matka bolestiplná může do- 
čkati! Ona však se ráno přece na cestu 
vydává, chcet vidéti Syna, hledá jej touže- 
bné a konečně ho potkává na jeho cestě 
poslední. Jaký to pohled! — Ó zastři 
matko oči své, bys neuzřela trápení jeho! 
Byl ukrutné zbičován, tvář jeho zohyzděna, 
na hlavě nese korunu trnovou a na rame- 
nou kříž, pod jehož tíží na zem klesá. Ostrý 



meč pronikl srdce matčino ; však ona přece 
nezoufá. „Je-li uloženo v radě Nej vyššího," 
tak myslela u sebe, „aby zemřel Syn můj, 
je-li ukrutná smrt jeho jediný prostředek 
k vykoupení člověčenstva: nuže, chci i já 
přinésti tuto obět. — Viz, ó Pane, srdce 
pukající! vzhlédni milostivě na bolestnou 
obět mou. Aj já dívka Páně, staniž mi se 
podle slova tvého." — S neobmezenou od- 
daností do vůle Boží přijímá Maria tu nej- 
větší bolest, tak jako byla přijala radostné 
poselství andělské o vtělení Syna Božího. — 
Mnohé osoby našeho věku vzdalují se smr- 
telného lůžka manžela neb syna, aby nevi- 
děly smrtelný jejich boj, aby neslyšely kla- 
divo rakev zatloukající. Ne tak Maria. Ač- 
koliv meč bolesti pronikl srdce její, kráčí 
přec až na horu Kalvárii, tam, kde Syn její, 
maje zbodané ruce a nohy, na kříži pní 
mezi nebem a zemí. 

Jako jindy kázával, tak ještě na kříži 
v těch nej prudších bolestech otvírá zsinalá 
ústa svá, posledních pronáší sedm slov, 
vzpomíná i na matku svou. 

Uzřev ji totiž pod křížem, a učeníka, 
kteréhož miloval, dí k matce své: „Ženo, 
hle syn tvůj!" — Za sebe dává jí Jana, s 
kříže upevňuje svazek mezi matkou a uče- 
níkem, s kříže je ovinuje páskou poměrů 
rodinných. 

Tímto slovem nespojil však Kristus 
Pán jen matku svou s Janem v rodinu, ný- 
brž s kříže upevnil všecky svazky rodinné; 
s kříže je znovu požehnal a krví svou po- 
světil Což pak je ale základ a kořen všech 
rodin? Není vás tajno Nejm., že jest to 
zvláštní stav, stav manželský. Slovo s kříže : 
„Že/io, hle syn tvůj /"platí i všem manželům. 
„Hle synové, dcery, dítky tvoje, dítky vaše!" 
tak volá Kristus s kříže i k vám manželé! 
A proto budeme dnes uvažovati stav man- 
želský, a obraceti naň slovo s kříže, kte-. 
réž Kristus k bolestné Matce své promluvil. 

a 



— 114 



Však sluší-li se rozjímat! o manželství v 
smutné době svatopostní? v čase, v němžto 
svatební veselí jest zakázáno? Ano, Nejm., 
právě nyní to slušno, protože svátost man- 
želství jest veliké tajemství, protože man- 
želství má mnohé vážné i smutné stránky 
do sebe, mnohý kříž, a tudíž jen pod kří- 
žem dobře pochopeno býti může. Pod kří- 
žem stojíce budeme tedy uvažovati stav 
manželský, a sice 

L jeho svatost a 

2. jeho hlavní účel. 

1. 

Když Hospodin Bůh první dva lidi 
stvořil, a je k doživotnému obcování spojil, 
vyslovil spolu požehnání svazku, v který 
vstoupili, řka: „Rosťte a množte se! u Poně- 
vadž ale požehnání toto pro hřích prvních 
rodičů kletbou bylo stíženo, poněvadž po- 
zdější pokolení již ani nepoznávalo svatost 
a účel manželství: proto bylo zapotřebí, 
aby ten, jenž přišel smazat kletbu hříchu, 
požehnání ono opět obnovil. A v skutku, 
Ježíš Kristus navrátil manželství nejenom 
jeho prvotní důstojnost, nýbrž on i povýšil 
stav manželský za svátost N. Z. A proto 
jest manželství křesťanské mnohem vzneše- 
nější než manželství starozákonní, neboť u- 
děíuje se v něm tak jako v jiných sváto- 
stech zvláštní milost, kterážto působí, že 
takovéto spojení muže a ženy nejenom do- 
voleným ale i posvěceným se stává, a man- 
želé povinnosti sobě od Boha uložené věrně 
plniti mohou. 

Vědouce tedy, že manželství jest svár 
tost, snadno pochopíme, proč asi apoštol 
národů sv. Pavel svazek manželský přirov- 
nává nejsvětějšímu spojení Krista s církví, 
an dí: „Muži milujte manželky své tak jako 
Kristus miloval církev a vydal sebe samého 
za ni. u Dle těchto slov musí býti nějaká 
podobnost mezi spojením manželů a mezi 
spojením Krista s církví. A v skutku jest 
tu veliká podobnost. Svazek, který Krista 
Pána co ženicha s nevěstou jeho t. j. s cír- 
kví svatou spojuje, jest milost. Praví-li tedy 
sv. Pavel, že mají muži milovati manželky 
své tak jako Kristus církev miloval, musí 
též svazek manželský býti milost • — milost 
svátostní; milost pak tato působí, že man- 
želský svazek jest mnohem užší, než sva- 
zek mezi rodiči a dětmi, tak že o svazku 
manželském písmo dí : „Proto opustí člo- 
věk otce. a matku a j/řidrží se manželky své 
a budou dva v jednom těle." Na tato slo- 
va písma sv. se také odvolává sv. Pavel, 
an praví: „Tajemství toto veliké jest ) ale 
já pravím v Krintu a, církvi." Kdyby bylo i 



manželství jenom přirozený svazek, jak by 
mohl sv. Pavel říci, že jest odlesk spojení 
Kristova s církví, že jest veliké tajemství 
v Kristu a církvi ? — 

Ptáte se, kdy asi uzavřel Kristus Pán 
s církví svazek, jako ženich s nevěstou svou ? 
Odpovídám: Na kříži! Na kříži se spojil 
Kristus s církví v lásce nevýslovné; tam jí 
zanechal věno své krve, svých zásluh; tam 
jí podal ruku svou na věky ; tam jí co že- 
nich nevěstě nebeské otevřel obydlí své; s 
kříže posvětil také manželství, když zvolal : 
„Zeno, hle syn. tvůj!" 

Nuže tedy manželé ! rodiče ! pomněte, 
jakou milost jste obdrželi při vstoupení do 
stavu manželského! Ó nezanedbávejte této 
milosti; vzbuzujte ji často modlitbou, za- 
chovávejte ji v společné lásce a věrnosti, 
obnovujte a rozmnožujte ji, přicházejíce ča- 
stěji k sv. zpovědi a stolu Páně! 

Co ale říci mám o těch, kteří se stali 
rodiči, aniž by byli manželé? O těch platí 
slovo Páně: „Amen, amen plavím vám, kdo 
nevchází dveřmi do ovčince, ale jinudy vstu- 
puje, ten jest zloděj a lotr." Takovíto ro- 
diče nevešli dveřmi manželství v důstojen- 
ství otce neb matky, oni se dopustili bez- 
práví na dítkách svých, neboť schází jim 
milost svátostní ku křesťanskému dítek vy- 
chování. Ó kéž by takoví nešťastní rodiče 
poznali tíži provinění svého, kéžby slovo s 
kříže: „Ženo, hle syn tvůj!" proniklo až 
na dno srdce jejich, aby se utekli ku kříži, 
s lítostí a srdcem skroušeným vyznali se z 
hříchu svého, smířili se s Bohem a napra- 
vili, co se napraviti dá; neboť nechce Bůh 
smrt hříšníka, ale aby se obrátil a živ 
byl. — 

Manželství co svátost jest obraz spo- 
jení Krista s církví. Kristus Pán ale ne- 
věstu svou sv. církev nikdy neopouští, 
on jest s ní nerozlučitelně spojen, z čehož 
jde, že manželství křesťanské, co odlesk o- 
noho nerozlučitelného spojení Krista s cír- 
kví, musí býti též nerozlučitelné, t.j. spoje- 
ní takové, kteréž nic na světě rozloučiti 
nemůže, leč toliko smrt. 

„ Těm pak, kteříž jsou v manželství," 
píše sv. Pavel Korintským, „přikazuji ne 
já, (de Pán, aby žena od muže neodcházela ; 
pakliby odešla, ať zůstane nevdaná, aneb ať 
se smíří 8 mužem svým a muž neopouštěj 
manželky." To samé potvrzují i slova sa- t 
mého Krista Pána, jenž dí: „Kdožkoli hy 
nropustil manželka svou a jinou pojal, cizo- 
loží proti ni" 

Kristus Pan udělil sice církvi moc sva- 
zovati a rozvazovati, ate svazek manželský 



platně uzavřený církev rozvázati nesmí, kte- 
rážto nerozlučitejnost velmi prospěšná a spa- 
sitelná jest pro blaho dítek, pro blaho man- 
želů a pro blaho obecné. Platně uzavřené 
manželství nemůže tedy na světě nic roz- 
loučiti, než smrt. 

A hle, přece mnozí lehkomyslně do tohoto 
stavu vstupují, jakoby jej ani za svátost 
nepovažovali, která je až do smrti k mno- 
hým a těžkým povinnostem zavazuje. Od- 
tud pochází tak mnoho nešťastných man- 
želství. 

Ó uvažte to všiekni, kteříž ještě svo- 
bodni jste. Bůh toho nežádá, aby jeden 
každý do stavu manželského vstoupil; lépe 
zajisté činí, kdož se obětuje Pánu v řadě 
paniců a panen, jenž kolem neposkvrněné 
Panny Bohu slouží. Kristus Pán takové 
dokonalosti požaduje ale jen od těch, jimž 
dáno jest s hůry a proto praví: „Kdo může 
pochopit L pochop ; íc a apoštol sv. Pavel píše: 
y O pannách pak nemam přikázání Páně, ale 
toliko radu dávám." Kdožkoli tedy nema- 
jíce povolání k stavu panickému v manžel-' 
st ví vstoupit i chcete, nehřešíte, ano dobře 
činíte; neboť „tipe jest" jak praví sv. Pavel 
„v stav manželský vstoupiti nežli se páliti. u 
Modlete se ale vroucně k Bohu, aby vám 
udělil v stavu tomto trpělivosti a sv. spo- 
kojenosti. Vyvolte sobě manžela nábožného, 
nikoliv ale jinověrce, kterýž s vámi se mo- 
dliti, s vámi k stolu Páně přistupovati, s 
vámi jedno tělo a jednu duši působiti ho- 
tov by nebyl. Dále uposlechněte moudré 
radu svých rodičů, volte ale přece svobodně; 
a byli-li by rodiče vaši tak nemoudří, že 
by vás k nějakému sňatku nutili, budiž to 
ponejprv v živobytí vašem, co jim odepřete 
poslušnost. 

Nevolte sobě manžela dle žádosti tě- 
lesné, nýbrž z pravé šlechetné lásky. Pravá 
a šlechetná láska jest předně a hlavně či- 
stotná. Chcete-li přistoupiti k oltáři, aby- 
ste v svátosti sv. manželství obdrželi po- 
žehnání, zůstaňte čistí, abyste s dobrým 
svědomím a vesele přikročiti mohli. Při- 
kleknetc k oltáři majíce na hlavě věnce ; vě- 
nec však jest obraz panenské čistoty a tu- 
díž vaše nejkrásnější svatební ozdoba; ó 
neposkvrňujte ho, abyste se při. oltáři ne- 
museli zaň styděti. — 

Vy ale, jenž sobě voliti nemůžete, po- 
něvadž vás již nezrušitelný svazek manžel- 
ství pouti, pomněte, že jste u oltáře před 
Pánem Bohem sobě slíbili lásku a věrnost 
manželskou a protož nejsouce již dva, ale 
jedno" tělo, budtež i jedno srdce, aby vždy 



sv. pokoj, jednota a svornost mezí vámi 
panovaly. 

Vás pak, muži, napomínám slovy sv. 
Pavla: „Milujte manželky své jako Kristus 
miloval církev a nemějte se k nim trpce. C( 
Křesťanský manžel nepovažuje manželku 
svou za služku, nýbrž za společnici Bohem 
mu danou, a protož chová se k ní vždy 
slušně a laskavě; on se o ni stará, on ji 
hájí a opatruje. On je sice hlava rodiny, 
ale přece uposlechne moudré rady manžel- 
ky své ; on neúnavný jest v povolání svém ; 
neboť jeho to přede vším povinnost rodinu 
živiti ,a zaopatřiti. 

Ó šťastná manželka, jenž se takovým 
mužem honositi může! 

Za to jest ale její sv. povinností muže 
svého po Bohu nejvíce milovati, a proto 
věrnost manželskou jemu až do smrti za- 
chovati ; ona jest dále povinna manželi své- 
mu ve všem dobrém poslušnost dle výslov- 
ného nařízení Páně skrze apoštola sv. Pa- 
vla: „Zeny mužům svým poddány buďte jako 
Pánu, nebo muž jest hlava ženy , jako jest 
Kristus hlava církve. 11 — 

Povinností manželky jest ale také mno- 
há obtížná práce a správa domácnosti, a 
proto musí všeliké blouznění o tak zvaném 
manželském ráji pustiti mimo sebe. „V bo- 
lesti roditi budeš děti. u Tato slova kárají- 
cího Hospodina platí o všelikých nesnázích 
stavu manželského. Jak pak ale, bývá-li 
muž nevrlý, aneb je-li dokonce zlý? Ó, pak 
mějte vždy na pamětí, křesťanské manžel- 
ky, že láskou, tichostí, přívětivostí a mo- 
dlitbou spíše napravíte muže své, než trp- 
kými výčitkami. 

Je-li váš manžel nedbalý křesťan, roz- 
mlouvejte s ním často o Bohu a vložte mu 
na srdce, jaká to blaženost, když manželé 
stejně věří, stejně Boha milují, společně se 
modlí a jednu naději mají. Jako vás man- 
žel časem do společnosti neb na procházku 
vede, tak ať vás sprovází také do kostela 
a ke stolu Páně, neboť slušno jest, abyste 
jsouce jedno tělo přistupovali k témuž stolu 
Páně, požívali z jednoho chleba. Takto po- 
svěceni a posilněni plňte věrně povinnosti 
své, až jednoho neb druhého z vás Pán k 
sobě povolá. — 

Bolestná bývá pro muže smrt věrné man- 
želky, ale snad ještě bolestnější pro vdovu 
jest ztráta manžela; neboť odešel živitel 
její a nezůstavil jí snad nic než starosti a 
nedospělé dítky; obhájce jí odešel a zane- 
chal ji ve světě ošemetném, kterýž ji kla- 
me, podvádí a utiskuje; přátelé a známí, 
kteří ji dříve navštěvovali, nyní o ni ne- 

8* 



dbají. Nenaříkej však sobě vdovo křest! 
Svět tě opustil a opouští; on ti dává na 
srozumněnou, abys i ty jej opustila. Po- 
hledni na sv. kříž, s něhož umírající Kri- 
stus těší opuštěnou matku ; těší i tebe, do- 
brý tvůj manžel snad již nyní před trůnem 
Nejvyššího za tebe oroduje, a ty dříve neb 
později půjdeš za ním. Zatím bude Bůh 
tvým živitelem, tvou pevnou ochranou ! 

Slovo s kříže oznamuje nám také účel 
manželství. 

2. 

Hříchem prvních rodičů ztratilo man- 
želství svou vznešenost, svou svatost. Když 
ale smrtí Ježíše Krista pokolení lidské s 
Bohem opět smířeno a hříšníci za syny Boží 
přijati byli, muselo znovuzrozené pokolení 
také nové rodiče míti, muselo se roditi z 
manželství znovu posvěceného. A proto 
Ježíš Kristus, když pro nás na kříži pněl, 
manželství s kříže opět požehnal a s pože- 
hnáním i účel manželství vyslovil. „Ženo, 
Kle syn tvůj !* zvolal k matce své. 

Slova ta platí i stavu manželskému, 
i k němu zní slovo s kříže : „Hle synové 
tvoji, dítky tvé, dítky, které mně i nebe- 
skému Otci milé a drahé jsou, určené pro 
království nebeské — dítky buďtež účelem 
spojení vašeho. Od té doby jest kř. man- 
želství co svátost odleskem neposkvrněného, 
nejsvětějšího spojení Krista s církví. A 
věru obraz podivuhodný; neb manželství 
dává dítky Kristu a církvi tělesným zroze- 
ním a obdržuje je od Krista a církve po- 
svěcené nazpět. Tak jako Kristus dal cír- 
kvi pastýře a je zvláštní milostí opatřil, to- 
tiž kněží: tak také v každé rodině ustano- 
vil své zástupce, pastýře, totiž otce a mat- 
ku. Aby pak manželé hodně zastupovali u 
dítek jeho místo co duchovního otce, a mí- 
sto církve sv. co duch matky, opatřil je zvlášt- 
ní milostí. Křesťanské 'vychování manžel- 
sky zplozených dítek jest tedy účelem každé- 
ho manželství. 

Kdykoliv, manželství požehnáno bývá dít- 
kem, velikou to zajisté radostí pro rodiče. 
Matka nevzpomíná více na bolesti, neboť 
porodila člověka*. S radostí pohlíží na dít- 
ko své, je celuje a co nejpilněji ošetřuje. 
Slovo s kříže: „Zeno, hle syn tvtijť 1 hle 
dcera tvá! nalézá nyní radostnou ozvěnu v 
srdci jejím. Ó jak šťastná jsi nábožná 
matko ! 

Velice té miloval Hospodin, kterýž ti 
takovou radost připravil. Pročež děkuj mu 
z vroucnosti srdce a vezmouc dítko na lokty 
rci k němu : „Otče, tys mi daroval tvora 
toboto ; tobě ho posvěcuji, tobě ho obětuji!" 



Mnozí rodiče přemýšlejí hned u koléb- 
ky dítěte, co as z něho bude. 

Snad bude ctnostné, vážené a šťastné? 
kdo ví ale, nebude-li bezbožné, k žalosti ro- 
dičům, opovržené, nepravostem propadlé. 
Kým to dítě bude? 

Dítě vaše bude tím, čím je učiníte; bu- 
doucnost jeho leží nejvíce v rukou vašich, 
ona závisí na dobrém neb špatném vycho- 
vání. Malá zásluha jest dítě poroditi, ale 
veliká zásluha jest dítě jak náleží po kře- 
sťansku vychovati. A tážete se snad, co 
máte činiti, aby dítky vaše byly dobré, šťast- 
né a blažené? Vychovávejte je Kristu a 
ne světu ! v tom všecko obsaženo jest. 

„Zeno, hle syn tvůj!" tak zní k mat- 
ce slovo s kříže, a protož první vychování 
v útlém dětinství přináleží nejvíce matce; 
ale i otec co hlava má přihlížeti, a s man- 
želkou své povinnosti zadost činiti. 

Jsout bohužel otcové, jenž pro denní 
práce málo si všímají svých dítek; a přec 
nemůže krásnější a spolu blaženější radosti 
pro otce kř. býti, než když na večer upro- 
střed rodiny dítě na klíně chová, jemu o 
Pánu Ježíši, o Panně Marii a Svatých vy- 
pravuje. Srdce dítek dle slov sv. Basilia 
jest nad vosk jemnější, tak že všecky podoby 
lehce přijímá, i mají tedy rodiče záhy o to 
pečovati, aby dítko hned v outlém věku 
bylo zbožné a poslušné, neboť praví kniha 
moudrosti: „Máš-li děti, cvič a shybuj je z 
mládí jejich ! Lí (Eccl. 7, 18.) apoštol pak 
sv. Pavel takto napomíná: Vy otcové vy- 
chovávejte syny své v kázni a v trestání Páně. 
(Efes. 6, 4.) Aby ale vaše vychování žá- 
doucího ovoce přineslo, musíte dítkám svým 
sami dobrým příkladem předcházeti. Kterak 
ale jestliže sami se nemodlíte, jestliže v do- 
mě vašem nemodlívá se nikdo, jestli povy- 
rostlé dítko vaše ještě ani „Otče náš" ne- 
umí? Jak když dítky i jiné hříchy a nepra- 
vosti ňa vás vidí neb slyší? — Slovo s kří- 
že: Zeno, hle syn tvůj! nechť vámi zatřese, 
abyste se nedočkali na dětech svých jen 
hanby a zármutku! — Dále jsou rodiče po- 
vinni dítky své bedlivě do Školy posílati. 
Ve škole volá Kristus: „Nechte dítek a ne- 
braňte jim ke mně jiti, nebo takových jest 
království nebeské." 

Proti této povinnosti prohřešují se ro- 
diče, zadržujíce dítek svých bez potřeby 
doma, prohřešují se i tím, že dítky své vše- 
mu jinému dříve vyučují než sv. nábožen- 
ství. -- Ó plačte andělé nebeští nad těmi 
rodíci, kteří děti své spíše do divadla vodí 
než do chrámu Páně, kteří ie učí dříve po- 
klony dělali než na kolenách klečeti, 'kteří 



1 



17 - 



je dříve tanci učí než ruce k modlitbě spí- 
nati, kteříž je dříve všecky věci jmenovati 
učí, než jméno Boží, jméno Spasitelovo vy- 
slovovati. Spůsob či spíše nespůsob tento 
ve vychování nalézá se nyní zhusta ve mě- 
stech a týká se zvláště vychování dcer. 
Dcery musí se často učiti cizím jazykům, 
zpěvu, hudbě, tanci, spůsobům a zdvořilo- 
stem. Neupírám, že takovýchto vědomostí 
jest zapotřebí; jen kdyby to nikdy mravní- 
mu a náboženskému vychovám na ujmu ne- 
bylo; neboť dcera ve všem tom vycvičená, 
v náboženství ale zanedbaná, může přece 
zůstati nevzdělanou, ano hrubou a sprostou. 
To se pak ukáže, když se stane manželkou 
a ono přiučené chování odloží. Co prospějí 
potom manželovi všecky ty jemné práce, 
cizí řeči, hudba a zpěv ? co marným čtením 
rozdrážděné srdce, jestliže nenalézá, co byl 
hledal, co by blažilo duši jeho, totiž Čistotu 
a dobrotu srdce, pobožnou víru, tichou po- 
koru,, ochotnost k radění a pomáhání? 

O zaslepení rodičové, jenž svým dce- 
rám nedáváte nic jiného než vzdělání tohoto 
světa! Vy uslyšíte přísné slovo Kristovo, 
nikoli ale s kříže, nýbrž při soudu: „Ženo, 
otče, hle syn tvúj\ hle dcera tvá náleží sice 
světu, nikoliv ale mně." — Syn a dcera 
znenáhla dorůstají v dospělý vČk. Ach, tu 
teprv nastává starost rodičům, aby totiž 
dítky neupadly do rukou svůdných, aby 
ctnost a dobré jméno si zachovaly; tu na- 
stává rodičům také starost, aby dítky své 
ve světě zaopatřili. Plní-li pak všickni ro- 
diče svědomitě tuto povinnost? Bohužel že 
neplní! Mnohý otec prohejří v hospodách 
tolik, co by postačilo k zaopatření syna, a 
mnohá matka promarní tolik, čím by dceru 
vyvdati mohla. A takoví lehkomyslní ro- 
diče by se chtěli dočkati radosti na dítkách 
svých? Dítky jejich hudou jen s pláčem na 
ně vzpomínati, a nebudou-li jim zlořečiti, 
žehnati jim aspoň nebudou. 

A protož rodiče! starejte se všemožně 
o zaopatření dítek svých; Bůh vám jmění 
propůjčil, abyste ho zvláště ve prospěch 
dítek svých užívali, pomněte, že budete je- 
dnou i z této povinnosti přísný počet klásti. 

Konečně se přiblíží čas, že syn neb 
dcera mají sobě jistý stav zvoliti. Tu pak 
jest sv. povinností rodičů, aby dítkám svým 
modlitbou, radou i skutkem nápomocni byli, 
by dítky své do žádného stavu nenutili, 
zvláště má-li syn nebo dcera vstoupiti do 
stavu manželského. Některé dítky ale Bůh 
povolal, aby mu sloužily v stavu panickém ; 
a protož rodiče, pozorujte-li, že by syn neb 
dcera měli toto sv. povolání, řiďte se dle 



rady sv. Pavla: „Kdo vdává dceru svou, do- 
bře Činí, ale kdo nevdává, lépe činí. u — 
Není jistě pro nábožné rodiče větší radosti, 
než když dítě, které matka při úvodu obě- 
tovala u oltáře, odevzdá se , pak v dospělém 
věku službě oltáře. Zkoumejte však dříve 
bedlivě, má-li dítě v skutku pravé povolání, 
neboť není většího neštěstí nad nespokoje- 
nost se stavem svým. 

Nejsou však všickni rodiče tak šťastni, 
aby mohli dítky své od kolébky až do věku 
dospělého vychovati; býváť jim smrt jedno- 
ho neb více dítek oplakávati! — Milí rodi- 
če! mnozí z vás již stáli u mrtvoly svého 
dítěte i na hrobě jeho, ztratili jste dítě, 
ježto jste vroucně milovali, podpora vašich 
budoucích dnů klesla, naděje vaše zmizela; 
kojili jste se nadějí, že vám jednou dítě 
vděčnou rukou zhaslé oči zatlačí; ale ach 
vy sami jste museli tu poslední službu jemu 
prokázati! — Avšak slovo s kříže: „Žew, 
hle syn tvůj ! u ať tě potěší truchlící matko! 
Kristus Pán klenot, který ti svěřil, opět si 
vzal ; chtěla bys Mu jej odepříti V — Onk to- 
bě volá: „Zeno, hle syn tvůj!" jest nyní 
syn můj, uzříš jej opět, až i tebe povolám. 

„Zeno, hle syn tvůj! 1 ' Toto slovo s kří- 
že znělo dnes v uších vašich. Kříž vám 
dnes hlásal svatost a účel manželství, pod 
křížem poznali jste i těžké povinnosti jeho. 
Ó nezapomínejte nikdy, že svatý jest stav 
manželský, když jej pod křížem uvažuj em; 
poznávejte v dítkách své povolání, svou 
důstojnost, a kdybyste někdy v pokušení 
upadli, utecte se pod kříž, z něhož se prý- 
ští milost, s něhož vás vyučuje Kristus, že 
není účelem manželství pouhé ukrocení tě- 
lesné žádosti, ani bohatství, ani krása těla, 
ani pohodlí neb rozkoš, nýbrž křesťanské 
vychování manželsky zplozených dítek pro 
Boha. 

Pod kříž doprovodili jsme dnes Marii, 
Matku trpící : k ní přede vším zavznělo 
slovo s kříže: „Ženo, hle syn tvůj ! u Pročež 
k tobě se utíkáme, Matko bolestná! Jako 
žehnal Syn tvůj s kříže tobě a Janovi, když 
zvolal: „Ženo, hle syn tvůj!" tak žehnej" i 
ty manželům zde shromážděným, aby se 
manželství jejich v skutku podobalo spojení 
Krista s církví, vypros jim i dítkám jejich 
té milosti, aby krev Syna tvého na darmo 
na nich vylita nebyla! Amen. Fr. Zrubek. 

VIL O svátosti sv. pomazání. 

„Dokonáno jest!" (Jan 19, 30.) 

Ještě jen několik dní a stojíce pod kří- 
žem budeme okem duchovním hledětí na 
Spasitele, an umírá. Dříve však než Kri- 



— 1 



18 — 



stus Pán ducha svého do rukou Otce ne- 
beského odevzdal, popatřil ještě jednou do 
minulosti, a vida, že vše co jako Mesiáš 
vykonati měl, již úplně vykonal, zvolal hla- 
sem velikým co umírající vítěz: „Dokoná- 
no jest !" 

Ano dokonáno jest všechno, co se mělo 
na nebi i na zemi stati. Dokonán jest ži- 
život onoho, jenž tisícům světlo pravdy při- 
nesl, jenž nás Otce nebeského znáti, a k 
němu ve všech potřebách s důvěrností se 
utíkati naučil. Dokonán jest život onoho, 
který lačné nasycoval, hříšníkům hříchy od- 
pouštěl, nepřátelům svým milost vymohl; 
dokonán jest život onoho, který jsa Pánem 
nad životem a smrtí, nemocné uzdravoval, 
mrtvé křísil. Ježíš Kristus vykonal velikou 
úlohu pozemského života svého, On přijal 
hořký kalich utrpení a dobrovolně až do 
poslední krůpěje jej vyprázdnil, On vycedil 
svou předrahou krev na kříži, aby sprave- 
dlnosti Boží za naše hříchy zadost učinil. 
Smrtí nevinného Beránka jsou na zemi vy- 
plněna proroctví ; touhy zbožných patriarchů 
jsou uskutečněny, lidem jest spasení získá- 
no, pravá církev založena. Kristus Ježíš 
vykonal vůli Otce nebeského, dokonal ve- 
liké dílo vykoupení člověčenstva, smazal 
hříchy veškerého potomstva Adamova, za- 
platil dluh náš na dřevě kříže krví svou 
předrahou. — 

Stojíce u tvrdého lůžka umírajícího 
Spasitele, co jiného mohli bychom sobě přáti, 
než aby skonání naše smrti jeho se podo- 
balo, abychom i my, až se hodina smrti 
naší přiblíží, blaženě zvolati mohli : „Doko- 
náno jest!" 

Vímef, že Bůh jednoho každého z nás 
dříve neb později z tohoto světa povolá, á- 
bychom vydali počet z vladařství svého. 
Co tedy jiného mohli bychom sobě přáti, 
než aby naše smrt nebyla pouhé dokonání 
života, nýbrž aby byla šťastné a vítězné u- 
končení v pravdě křesťanského života? Neb 
dle toho, jaký život jsme na světě vedli a 
jak jsme jej ukončili, bude odplata naše na 
věčnosti. „Bůh odplatí jednomu každému 
podle skutků jeho." 

Chceme-li však při smrti s Kristem 
Pánem vítězně zvolati : „Dokonáno jest !" 
musíme co praví křesťané živi býti. Pozo- 
rujíce ale život pravého křesťana, vidíme, že 
milosrdenství Boží k němu hned při naro- 
zení jeho sestupuje a co bezpečný průvod- 
ce až k hrobu jej doprovází. A na vzájem 
obětuje pravý křesťan každý krok, víecnny 
Činy a celý život svůj Pánu a Bohu svému. 
A tomu-li tak v životě, musí se na něm v 



poslední hodině života jeviti dokonání mi- 
losrdenství Božího a dokonání v Bohu spo- 
čívajícího života. Aby nás Spasitel k ta- 
kovému skonání přivedl, ustanovil svatost 
posledního pomazání Touto svátostí 

1. dovršuje se milosrdenství Boží k lidem a 

2. dokonává se Bohu oddaný život kře- 
sťana. 

1. 

Pozorujíce čas od narození Spasitele 
našeho v Betlémě až k oné době, kdežto na 
kříži zvolal: „Dokonáno jest!" nalézáme 
přemnohá trápení a bolesti, jimžto se Ježíš 
Kristus podrobil. Na otázku, proč asi Kri- 
stus Pán tolik trpěl, odpovídám, že jedině 
za nás, za naše hříchy trpěl ; trpěl, aby vinu 
naši u Boha smazal, aby spravedlnosti Boží 
zadost učinil. Jest tedy smrt Páně s jedné 
strany zadost učinění spravedlnosti Boží, s 
druhé pak strany dovršení milosrdenství, 
které Bůh lidem prokazuje. 

Toto milosrdenství Boží ujalo se člo- 
věka hned po pádu Adamově v ráji. Neboť 
nezavrhl ho Bůh na věky od tváře své, 
nýbrž podal mu ruky, ukazoval mu cestu 
k spasení, připravoval obzvláště lid israel- 
ský na příští Mesiáše. Milosrdenství Boží 
vyslalo Ježíše Krista na tento svět, by prav- 
du hlásal a zákon života věčného nám o- 
známil. Milosrdenství Boží jevilo se v ži- 
votě Krista Pána nesčetným spůsobem, smrtí 
však Spasitele na dřevě kříže dovršeno jest. 
Či mohlo milosrdenství Boží ještě jiných dů- 
kazů nám dáti, než bylo dalo, ano pro spa- 
sení naše ani jednorozeného Syna neušetřilo, 
nýbrž na smrt jej vydalo? Hle, takové mi- 
losrdenství prokázal nám Bůh již tenkráte, 
kdežto nás ještě ani nebylo. Milosrdenství 
prokázal a prokazuje nám Bůh i nyní, od 
narození až k smrti naší. Kristus Pán po- 
staral se ustanovením sv. svátostí o tynej- 
důležitější a nejnebezpečnější doby v životě 
lidském. Svátostmi poskytuje nám od pr- 
vního kročeje do života vezdejšího podporu, 
která nás, jestliže se jí věrně přidržíme, k 
životu věčnému jistojistě dovede. Ano, mi- 
losrdenství Boží provází nás v živobytí na- 
šem, netoliko pokud zdrávi jsme, nýbrž ono 
nám i tehdy po boku stojí, když se nás tě- 
lesná choroba byla zmocnila. 

Ustanovilť Kristus Pán svátost sv. po- 
mazání nemocných a svátostí touto dovršuje 
se milosrdenství Boží k lidem. ( > jak la- 
skavě zní slova Páně ústy sv. Jakuba pfo- 
nešená : „Stftně-li kdo z vás, uvediž star- 
ších (kněží) církve, a ať se nad ním modlí 
nuizíre jej olejem ve jménu Páně : n mo- 
dlitba víry uzdraví nemocného a polehčit 



- 119 — 



jemu Pán, a jestliže jest v hříších, budou 
mu odpuštěni." Jak nesmírné jest milosr- 
denství Boží ! — Hříchy odpouštěti, viny 
smazati, toť hlavní působení Jeho, tím za- 
číná. Bůh u každého křesťana, tím se zabý- 
vá po celý život jeho, tím doprovází jej až 
za hrob. 

Kolikrátkoli člověk v slabosti své do 
hříchu padá a o spasení své již již přichá- 
zí, povždy mu Bůh ruky své milostivě po- 
dává, aby opět povstal. A toto odpouštění 
hříchů a prominutí trestů korunuje a dovr- 
šuje Bůh svátostí pomazání nemocných. Ne- 
boť tato svátost dle učení sv. církve v nás 
posvěcující milost rozmnožuje, ona pokání 
naše doplňuje, když pozůstalé hříchy snáší 
duše snímá a ji úplně očisťuje. Svátost po- 
sledního pomazání očisťuje úplně duši naši 
od hříchů všedních; svátost tato často i těž- 
ké hříchy s nás snímá, jestliže jsme se z 
nich bud vyzpovídati nemohli, anebo snad 
pro slabost lidskou na ně byli zapomněli. 
Když těžce nemocný tuto svátost srdcem 
skroušeným přijal, podobá se srdce jeho 
rozsáhlému poli, na kterémž ani jedinkého 
koukole nenalézáme. Jako po žni, když se 
obilí svezlo, ještě strniště na poli zůstává: 
tak nám též po zpovědi, kdežto hříchy naše 
s duše smazány bývají, ostávají ještě časné 
tresty, které bud v tomto aneb onom životě 
snášeti povinni jsme. Svátost pomazání ne- 
mocných však snímá s nás i tyto tresty, 
jestliže ji po dokonalé zpovědi skroušeným 
srdcem přijímáme. Po žni ostanou staré 
kořínky v zemi, které po krátkém čase opět 
obnože vyhánějí, a tak děje se též v duši 
naší. — Hořce oplakané a svátostí po- 
kání již odpuštěné hříchy zůstavují po sobě 
přirozené následky, totiž osláblou vůli a 
náklonnost k opětnému pádu. Svátost sv. 
pomazání nemocných ale i tyto pozůstatky 
s nás snímá, a duši od všech následků hří- 
chů očisťuje, tak že, co se odpuštění týká, 
Bůh touto svátostí milosrdenství své k lidem 
dovršuje. — 

Jiné působení milosrdenství Božího jest 
posila k tuhému boji, který na každého čeká. 
Celý život křesťana na této zemi jest usta- 
vičný boj. Bojovati musí proti nepřátelům, 
které sám v sobě ukrývá „nebo všecko, což 
jest na světě, jest žádost těla a žádost očí 
a pýcha života, kteráž není z Otce, ale jest 
ze světa f bojovati musí proti nepřátelům, 
kteréž mimo sebe nachází, totiž proti světu 
a tfáblu. Tento boj bývá však nejtužší v 
poslední době života. Na smrtelné posteli 
trápí nemocného tělesná bolest, on sestává 
netrpělivým; ano v bolestech svých často i 



proti nejsvětější vůli Boží reptati počíná. 
Avšak netoliko tělesné bolesti trápý umíra- 
jícího, duši jeho svírají mnohem Více du- 
ševní strasti. Když se hodina smrti blíží, 
tenkráte se člověku všeliký hřích, jehož se 
kdy byl dopustil, před oči staví. On vidí 
pro množství spáchaných hříchů za sebou 
ztracenou minulost a před sebou nepovědo- 
mou, nejistou, strašlivou budoucnost. Mů- 
že-li v tu dobu srdce lidské pokojné zů- 
stati? Nikoliv, strach, hrůza před smrtí a 
před soudem rozerve celou duši. Toť ta 
doba, v nížto každý, jmenovitě zatvrzelý hří- 
šník, v tom největšíin zmatku a nebezpe- 
čenství, ano i na pokraji zoufalství se na- 
cházívá. Doba před smrtí jest ona chvíle, 
kdežto dábel svá osidla chytře rozestírá, aby 
člověka polapil. Ďábel sice po celý život 
náš, „jako lev řvoucí obchází, hledaje koho 
by pohltil," nejvíce ale dotírá na nás před 
smrtí dobře věda, že od skonání našeho 
celá věčnost závisí. Boj poslední jest tak 
krutý, že by v něm člověk sám o své síle 
zvítěziti nemohl. Však v této hrozné době, 
v tomto těžkém boji podává nám milosr- 
denství Boží ve svátosti posledního poma- 
zání pomocné ruky své. V této svátosti se 
milosrdný Bůh člověka laskavě ujímá, po- 
dávaje mu síly nadpřirozené k odpírání ú- 
tokům ďábelským, pomoc proti přílišnému 
strachu před smrtí, která se blíží, a před 
soudem, který nastává. Bůh, jenž nám mi- 
losrdenství své- po - celý život náš prokazuje 
tím, že nás v boji křesťanském podporuje, 
dovršuje v hodině smrti naší milosrdenství 
své, anto nám v době nej důležitější uděluje 
vydatné pomoci, abychom ze života tohoto 
šťastně do lepší budoucnosti vkročiti mohli. 

Milosrdenství Boží připravuje křesťana 
po celý život vezdejší k životu věčnému. 
Jak často poskytuje milosrdný Bůh člově- 
ku příležitosti, aby se polepšil, jak často 
osvěcuje rozum, nakloňuje vůli jeho k do- 
brému! Brzo vnitřním hnutím, brzo zase 
slovem Božím : tu událostí neobyčejnou, tam 
opět každodenním dobrodiním povzbuzuje 
člověka k lásce křesťanské, a to jen žatou 
příčinou, aby spasení své vyhledával a na- 
lezl. Tuto svou úlohu dovršuje milosrden- 
ství Boží svátostí pomazání nemocných. Bůh, 
jenž křesťana po celý život v milosrdenství 
svém k spasení vedl, doprovází ho těžce ne- 
mocného až k samé bráně šťastné věčnosti, 
ano bránu tu mu otvírá a tam jej uvádí, 
kde žádné smrti více není. Ó jak veliké 
jest milosrdenství Boží v životě křesťana, 
jak nesmírně veliké při skonání jeho! Bůh 
nezapomněl na poslední dobu naši, nýbrž 



— 120 — 



uchystal nám k době této milosrdenství své 
dovršené, podávaje nám svátostí pomazání 
nemocných všelikých milostí. Tímto svatým 
úkonem uděluje Bůh odpuštění všedních a- 
neb i těžkých hříchů, z kterých se nemocný 
zpovídati zapomněl aneb nemohl. Tímto sva- 
tým úkonem podává nám Bůh zvláštní po- 
silu k odpírání útokům a pokušením ďábel- 
ským, podává nám posilu proti přílišnému 
strachu smrti, která se blíží a soudu, který 
nastane ; ano svátostí touto nabývá člověk 
často i tělesného zdraví, jestliže to k spa- 
sení jeho duše slouží. 

Tak veliké milosrdenství připravil nám 
Bůh skrze jednorozeného Syna svého! Díky 
Tobě, Otče nebeský, že se o nás křehká 
stvoření od narození až do naší smrti tak 
otcovsky staráš! Díky Tobě zde pod kří- 
žem, na němž Kristus Pán umřel, by nám 
smrt naši ulehčil, by nás v hodině smrti 
naší s důvěrou volati naučil: „Dokonáno 
jest!" — 

Však svátostí posledního pomazání se 
netoliko dovršuje milosrdenství Boží k lidem, 
nýbrž svátostí touto se též dokonává Bohu 
oddaný život každého pravého křesťana. 
2. 

Když' Kristus hlavy své na kříži na- 
klonil a ducha svého do rukou Otce ne- 
beského poručil, dosáhlo snížení a poslušnost 
jeho nejvyššího stupně. Mohl tedy Kristus 
Pán před smrtí svou zvolati : „Dokonáno 
jest!" Kristus Pán nebyl na tomto světě 
živ jen sobě, nýbrž On vyhledával jedině 
čest a slávu Otce nebeského ; život jeho při- 
náležel Bohu. Život náš, život každého kře- 
sťana má se podobati životu nebeského Mi- 
stra; má též jedině Bohu náležeti. Po celý 
život svůj máme o to dbáti, co se cti a 
slávy Boží týká a co duši naší k spasení 
prospívá. V celém životě našem má se je- 
vit i oddanost do vůle Boží, a poslušnost 
sv. zákona jeho. A ejhle, tato oddanost a 
poslušnost dovršuje se ve svátosti sv. po- 
mazání nemocných, kteroužto svátostí doko- 
nává se Bohu oddaný život pravého křesťana. 
Život křesťana jeví se přede vším: 

1. Pravou vírou a vroucím vzýváním 
Boha. Kristus Pán již ve dvanáctém roku 
věku svého v chrámě Jerusalemském svě- 
dectví vydal, že toliko Čest Boží vyhledává, 
řka: „Zdaliž jste nevěděli, že já vtom, což 
jest Otce mého, musím býti?" Že toliko 
čest Boží vyhledává, dokázal zřejmě a pa- 
trně celým životem svým. On pohlížel k 
Otci svému nebeskému v každou dobu, zvlášť 
ale ve všech důležitějších* případnostech. 
On takřka na sebe samého zapomněl a 



toliko vůli Otce na zřeteli měl. „Otče můj " 
— volal Spasitel náš krátce před utrpením 
svým v zahradě Getsemanské, — „Otče můj, 
nemůže-li tento kalich minouti mne, než 
abych jej pil, staň se vůle tvá." Dle tohoto 
vznešeného příkladu má život každého kře- 
sťana uspořádán býti ; každý z nás má na 
Boha svého pevnou vírou pohlížeti, a vše- 
chnu sílu svou na to vynakládati, aby je- 
dině pravou a neomylnou víru církve ka- 
tolické lépe a lépe poznával, a takto duši 
svou nebeskou moudrostí sílil. „Nebo jako 
lod, kterou kotvice nedrží, větrem sem tam 
zmítána bývá, právě tak duch náš, víra-li 
ho nevede, větrem rozličného zdání sem a 
tam bývá zanášen," dokládá sv. Ambrož. 
Tuto svou víru však, která nadpřirozené 
světlo, dar Boží jest, nemáme toliko v srdci 
svém chovati, nýbrž i veřejně ústy před ce- 
lým světem vyznávat!, dle síovPáně: „Kdož- 
koli vyzná mne před lidmi, vyznámťi já jej 
před Otcem svým, jenž jest v nebesích." 
Mimo to povinni jsme víru svou skutky 
svými ukazovati, t. j. máme tak živi býti, 
jak toho víra naše požaduje. Tomu nás vy- 
učuje sv. Jakub řka: „Co prospěje, bratří 
moji, praví-li kdo o sobě, že víru má, ne- 
má-li skutků; zdaliž jej bude moci víra spa- 
siti? Víra, nemá-li skutků, mrtvá jest sama 
v sobě." A Spasitel náš zřejmě ujišťuje: 
„Ne každý, kdož mi říká: Pane, Pane, vejde 
do království nebeského, ale kdo činí vůli 
Otce mého, kterýž v neb eších jest, ten vejde 
do království nebeského." 

Křesťan v každé okolnosti života svého 
pevnou vírou na Boha hledí, a život svůj 
před celým světem vírou osvědčuje. On 
často a nábožně přijímá sv. svátosti, a žije 
tak, že říci může: „Já tobě ukážu ze skut- 
ků víru svou." A takovýto Bohu oddaný 
život dokonává se, když křesťan svátost po- 
mazání nemocných hodně přijímá. Tu ještě 
jednou, a je-li to vůle Boží, snad na posle- 
dy vyznává před celým světem víru svou. 
Protož se nábožně k přijetí této svátosti 
připravuje a na to se těší, až sluha Páně 
k němu přistoupí, aby skrze něho velikých 
milostí od Boha přijal. Pravý křesťan, který 
po celý život dle samospasitelné víry své 
živ byl, chce i po katoličku umřití ; on, jenž 
každý krok svého života Bohu obětoval, a 
tím i zasvěcoval, chce se též v posledním 
okamžení Boha přidrželi, aby umíraje slova 
sv. Pavla opakovati mohl: „Dobrý boj jsem 
bojoval, běh života dokonal, víru jsem za- 
choval; — naposledy složena jest mi ko- 
runa spravedlnosti, kterouž mi dá Pán, spra- 
vedlivý soudce." Křesťan, který dle víry 



své živ byl a na konci života svého sváto- 
sti pokorně a pobožně přijímá, podobá 
se iiniíi-ajícímu Spasiteli na kříži, šťastně 
dokonává spořádaný život svůj, a proto s 
utěšeným srdcem zvolati může: Dokonáno 
jest. — v 

2. Život křesťana jeví se dále pravou 
nadějí a důvěrou v Boha. Kristus Ježíš 
vždy v životě svém vezdejším s důvěrou k 
svému Otci nebeskému pohlížel. Pán náš 
mnohokráte i celé noci v důvěrné rozmlu- 
vě na modlitbách s Otcem svým se těšil, 
a život svůj zcela jeho vůli poroučel. To 
však má i každý z nás učiniti. Pravý kře- 
sťan ví, že Bůh jeho nejlaskavější Otec 
jest, že všechny kroky života našeho spra- 
vuje, že bez vůle a dopuštění Božího ani 
vlas s hlavy naší spadnouti nemůže. Za 
tou příčinou odevzdává úplně do vůle Boží 
i svou přítomnost i svou budoucnost a dů- 
věřuje se, že ho Bůh po takových cestách 
povede, které k jeho spasení směřují; on 
doufá, že mu Bůh k dosažení nebeského 
království potřebných prostředků udělí. 
Pročež na perutích pevné naděje k nebe- 
sům se povznáší a tam v duchu s Bohem 
svým obcuje, věda, že pro nebe stvořen 
jest. Tuto naději křesťanskou však podpo- 
ruje a dovršuje svátost sv. pomazání ne- 
mocných. Neboť milost Boží, které se nám 
v svátosti této dostává, pozdvihuje a po- 
silňuje kleslou naději naši, naplňuje nás 
důvěrou v milosrdenství Boží a staví nám 
před duši útěchy plné pravdy našeho sv. ná- 
boženství. Svátost sv. pomazání posilňuje 
duši nemocného tak mocně, že na všecko 
pozemské zapomíná a toliko do ráje ne- 
beského pohlíží. Jako dlouhým putováním 
umdiený poutník přijda k poslednímu kop- 
ci, s kterého cíl dlouhé cesty své spatriti 
může, s novou silou na něj pospíchá, aby 
to místo, kde ho sladké odpočinutí očeká- 
vá, spatřil : tak má i každý křesťan před 
smrtí svou po svátosti svatého pomazání 
nemocných toužiti. Nebo svátost tato jest 
onen kopeček, s kterého nám do vlasti ne- 
beské hledéti popřáno. 

Přijetím této svátosti dokazuje křesťan 
celému světu, že se naděje a důvěry v Boha, 
kterouž po celý život v srdci svém cho- 
val, v poslední době života svého nespou- 
ští, že v důvěře této žil a v ní i skonati 
chce. Takto umírající křesťan podobá se 
Spasiteli svému na kříži, i může s dů- 
věrou zvojati : Dokonáno jest! 

3. Život pravého křesťana jeví se ko- 
nečně ustavičným pokáním. Jako Kristus 
Pán od narození svého až do onoho 



času, kdežto na Golgotě ducha svého 
Otci nebeskému poručil, ustavičné pokání 
za hříchy celého světa činil : tak má též 
každý křesťan v ustavičné kajicnosti žiti. 
Neboť žádného z nás tajno není, že toliko 
čisté duše do království nebeského vejdou. 
Kdo chce s Kristem kralovati, musí bud 
nevinnost a čistotu zachovati, aneb trva- 
lým pokáním od spáchaných hříchů duši 
svou očistiti. To má věrný křesťan po celý 
život na paměti, a proto se také celý život 
jeho ustavičnou lítostí a skroušeností, ne- 
přetrženou touhou po polepšení a vždy tr- 
vajícím zadostčiněním označuje. Tento ka- 
jící život pravého křesťana dokonává se 
svátostí posledního pomazání, kdežto kře- 
sťan ještě jednou, a snad naposledy, před 
celým světem svou hříšnost vyznává a ka- 
jící život svůj ukončuje. Za to však Bůh, 
který kajících hříšníků již v životě vezdej- 
ším potěšuje, a ty, jenž po spravedlnosti 
lační, nasycuje, tuto duchovní útěchu v svá- 
tosti pomazání dovršuje. S důvěrou může 
poslední okamžik života svého očekávati 
ten, kterýž tuto život kající vedl, v poslední 
hodině pak jej přijetím svátosti sv. pomazání 
hodně ukončuje. On smí se důvěřovati, že 
ho Bůh na milost přijme. Smrt takového 
křesťana se podobá smrti Spasitele, a pro- 
čež s ním může zvolati: Dokonáno jest! — 
Abychom šťastné skonání seznali, za- 
jděme si v myšlenkách k lůžku umírajícího 
katolíka. Těžká nemoc upoutala na lůžko 
bohabojného otce. Na tváři jeho ale nenívi- 
děti ani přílišné ouzkosti, ani velikého stra- 
chu. On se po celý život svůj co pravý 
křesťan choval, on sobě žádá též po kře- 
sťansku umříti. Protož obrací se k okolo- 
stojícím a žádá, by mu sluhu Páně přivedli, 
aby se k šťastnému odchodu z tohoto světa 
připravil. Radostí plesá srdce jeho, když 
se k němu kněz přiblížil. On se vyznává 
skroušeně z hříchů svých, přijímá s pev- 
nou důvěrou nejsv. Svátost oltářní a svá- 
tost sv. pomazání. Modlí se s knězem, 
jenž za něho se modlí, pak dlouho v sva- 
tém rozjímání trvá. Probrav se z rozjímání 
svého, cítí se velmi blaženým, a sděluje 
tuto svou útěchu, tuto svou rozkoš s svými 
milými, kteří vedle něho hořké slzy vylé- 
vají. Neplač, praví nemocný, nenaříkej 
sobě manželko drahá ; pamatuj, že dobro- 
tivý Bůh o ctnostné vdovy se nejvíce sta- 
rá. Nenaříkej nad smrtí mou, nýbrž rci : 
„Staň se Pane vůle Tvá," nebo co Bůh činí, 
dobře činí. On bude tvým ochráncem na 
všech cestách tvých. Starej se všemožně 
o dítky a nezapomínej na mne v modlit- 



- 122 - 



bách. Vy pak dítky moje ustaňte od bě- 
dování. Ačkoliv od vás odejdu, neděste 
se toho, nestrachujte se. Mějte jenom Boha 
vždycky před očima, buďte ctnostní a ná- 
, božní, poslouchejte i ctěte matku svou, a 
Bůh všemohoucí bude vaším laskavým ot- 
cem. Již pak chystaje se na dalekou cestu, 
loučí se s miláčky svými, uděluje jim své 
požehnání, činí poslední pořízení a modle 
se umírá a umíraje modlí se: Otče, v ruce 
Tvé poroučím ducha svého ! Dobojoval, 
hlas umíráčku provází duši jeho na věčnost. 

Tak umírá křesťan ! Blaze mu, blaze 
však i nám všem, poněvadž nám Ježíš 
Kristus k takovému skonání svátostí sv. 
pomazání napomáhá ; blaze všem údům 
církve sv. katolické, neboť ona se honosí 
svátostí sv. pomazání, kteráž doplňuje po- 
kání, očisťuje nás úplně ode všech poskvrn 
hříchu, podává nám sílu proti ďáblu a pří- 
lišnému strachu smrti a soudu ; ano často i tě- 
lesné zdraví nemocnému navracuje. O kéž 
by nám všem popřáno bylo před smrtí 
svátost tuto přijmouti, abychom se tolike- 
rých milostí účastnými stali ! O kéž bychom 
i my na smrtelném lůžku jedenkráte s Kri- 
stem Pánem zvolati mohli: Dokonáno jest! 

Zdali svátostí pomazání nemocných o- 
patřeni budeme, to ovšem nevíme; tajnoť 
nás, kdy a jakým spůsobem nás Bůh k so- 
bě povolá. Ale to víme zajisté všickni, že 
se již nyní k hodnému přijetí této svátosti 
připravovati můžeme. A pročež počněme, 
dokudž zdrávi jsme, počněme již v tuto 
chvíli na svátost posledního pomazání se 
připravovati. Dbejme o to, abychom víru 
svou čistou zachovali, abychom dle víry své 
živi byli. Důvěřujme se pevně v Boha, na 
něj skládejme všecku naději svou. Ode- 
vzdejme se do vůle Boží, učme se již nyní 
skroušeně volati: „Ne má, ale Tvá vůle se 
staň, óPane!" Snášejme trpělivě všecky ne- 
snáze a trápení, která na nás v tomto sl- 
zavém údolí Pán sesílá. Zařiďme život svůj 
tak, abychom buďto roucho, které jsme při 
křtu svatém oblekli, neposkvrnili, aneb skvr- 
ny tyto hodným pokáním očistili. Takto živi 
jsouce připravíme se nejlépe k hodnému 
přijetí svátosti sv. pomazání, a při smrti 
pak zvolá utěšená duše: Dokonáno jest! 

Tím ukončili jsme rozjímání svá o sed- 
meru sv. svátostech, a i v tomto ohledu 
mohu zvolati : Dokonáno jest. Uveďme sobě 
na mysl, čemu jsme se přiučili. Slyšeli jste, 
že křest sv. křesťana k trpělivosti v utrpení 
a k zapírání sebe zavazuje; dále že nás 
svaté biřmování do boje volá a v boji po- 
siluje. Představila se vám přítomnost Je- 



žíše Krista v nejsv. Svátosti oltářní a uká- 
záno, že přítomnost Krista Pána v nejsvě- 
tější Svátosti dobrým život, zlým ale smrt 
přináší. Slyšeli jste, že upřímná lítost vý- 
mínka, trvalá lítost ale ovoce pokání jest. 
Mluvilo se dále o svátosti svěcení kněžstva, 
a vysvětlila se slabost kněžstva a velebnost 
kněžství. Poznali jsme i svátost a účel 
stavu manželského; dnes pak rozjímáno o 
svátosti pomazání nemocných. 

Toť sedm pramenů milosti Boží, která 
nás od hříchu očisťuje, pro věčné králov- 
ství obživuje a posilňuje; to.ť sedm hradů, 
do kterých se před všemi nepřátely utéci 
můžeme ; sedm sloupů, na kterých dům mi- 
losrdenství Božího spočívá. Sedmero svá- 
tostí jest ono krásné ovoce, které nám na 
kříži uzrálo. Nebo Spasitel náš přišel na 
tento svět, aby s nás hříchy sňal, aby nám 
milost Boží a spasení věčné vydobyl; a to 
vše dokonal smrtí svou na kříži. 

Děkujeme Tobě, ukřižovaný Spasiteli, 
že jsi se nad námi bídnými hříšníky ustr- 
nouti ráčil. Děkujeme Tobě za veškeré mi- 
losti, kterých se nám hodným přijímáním 
sv. svátostí dostává. Ty, ó Pane, jsi nám 
otevřel smrtí svou na kříži sedmero pra- 
menů, z kterých senám život věčný prýští! 

Na nás ale, Nej milejší, záleží, abychom 
z pramenů těchto život vážili, což se stane, 
když se k hodnému přijímání jednotlivých 
svátostí vždy jak náleží připravíme. Pročež 
uveďme v skutek předsevzetí při jednotli- 
vých rozjímáních učiněná ; počněme se zvlá- 
ště dle dnešního rozjímání pevnou vírou, 
vzýváním Boha, nezvratnou oddaností a tr- 
pělivostí, ustavičným pokáním k hodnému 
přijetí svátostí posledního pomazání připra- 
vovati. Takto se chovajíce co praví kře- 
sťané, šťastně z tohoto světa vykročíme se 
slovy: Dokonáno jest. Otče, v ruce Tvé po- 
roučím ducha svého ! Amen. Fr. Peroutka. 

Lidé blázni. 

Obrázek ze života od 
Josefa Ehrenbergra, 
sídelního kanovníka na Vyšehradě. 
I. 

Před třidceti a několika lety byla v 
Habřině na prodej Špičková živnost, a pří- 
činou nezbytného prodeje byly dluhy. Že 
jich narostlo tolik, až hospodáře pod okap 
a odtud dále až na silnici vystrčily, tomu 
nebylo se co diviti. Špička byl bratrem z 
mokré čtvrti, o Špičkové šla zase pověst, 
že bývala od jakživa parádná, mlsná a do 
práce choulostivá; a poněvadž jablko od 



— 123 — 



stromu se nikdy daleko nezakulí: ani děti 
při takových rodičích odrostlé za mnoho 
nestály, a živnosti na buben vedle otce a 
matky úsilně pomáhaly. 

Chlapci, když z matčina rozkazu do 
hospody chodívali za otcem, aby jej s se- 
bou přivedli domů, zavdanou pokaždé jak 
od otce, tak od jeho druhů jsou častováni. 
Na jich vyřízenou : „Tatínku ! maminka vzka- 
zuje, abyste šel domů" — odpověděl Špi- 
čka pokaždé stejně: „Tu máte, napijte se 
a sedněte, za chvilku půjdeme." Chlapci 
sobě ze sklenice srkli a se posadili. Když 
ale uplynulo času, co dle jich míry za chvil- 
ku platilo, ozvali se znovu: „Tatínku! je- 
ště nepůjdeme?" Tatínek dělal, jakoby ne- 
slyšel, a když chlapci po přestávkách po- 
řád stejnou vedli, odpověděl za Špičku ně- 
který z jeho druhů, řka: „Buclete-li pak 
tiše? Nate, napijte se a čekejte, však on 
tatínek půjde/' Chlapci uposlechli a takto 
s pálenkou i s pivem se obeznámili již v 
době, kdež nejstarší ve škole dosti bídně 
na slabikáři říkal, anejmladší ještě ani mo- 
dliti se neuměl. 

Z počátku chlapcům pálenka a pivo 
hrubé nechutnaly. Pivo bylo na jazyku hoř- 
ké, kořalka pálila v krku ; po pivě se oškle- 
bali a po kořalce se až zakuckali. Ale proto 
ani jedno ani druhé se jim neznechutilo. 
Cím častěji opojných těch nápojů okoušeli, 
tím méně odporné jim přicházely. Po pivě 
se již neošklebali, po kořalce nekuckali, a 
když pára lihoviny, u větší míře zažité, 
mozek jim rozehřála, a jakousi dotud ne- 
pocítěnou veselostí všechny údy naladila: 
prvotná jich nechuť proměnila se přímo v 
laskominy. Chlapci se již ani cločkati ne- 
mohli, aby za otcem do hospody jiti směli; 
a když jich matka dlouho neposílala, sami 
se nabízeli, že pro tatínka půjdou. 

Šli, ale na to, aby spolu s otcem brzy 
domů se navrátili, na to ani nepomyslili. 
Vzkázání matčino sice tak pro záminku vy- 
řídili, ale dalších připomínek naprosto již 
nečinili. Jen tehdy, když na ně dlouho ni- 
kdo zavdanou nezpomenul, počali se ozý- 
yati a na . otce, aby domů šel, zhurta dorá- 
žeti. špičkoví společníci brzy poznali, oč 
chlapcům běží, a sklenice s pivem i s ko- 
řalkou jeden přes druhého jim podávali. A 
když pak kluci lihovinou rozpaření vespo- 
lek se hašteřili, pošťuchovali ano i do kří- 
žku se brali a vrávorali : nesvědomci u -stolu 
se smáli a otec nešťastník — smál se také. 
Ba když hospodský, aby se připochlebil, 
kdysi prohodil, že Špičkoví chlapci budou 
kosáci, a že svéta budou umět užívati: tu 



nerozumný hanebný tatík na dětech, zlým 
jeho příkladem svedených, ještě sobě zaklá- 
dal a na ně se pyšnil. Aby pak od synů 
zahanbit se nedal, a druhům svým zároveň 
něco pro zasmání pověděl: jal se nestoudně 
vykládati, že on v témž věku již také tolik 
uměl, a že jemu švec hned první boty ušil 
takové, že jedna nechtěla do kostela a dru- 
há z hospody. 

Takovýmto .spůsobem Špičkoví chlapci 
v hospodě zdomácněli a mysl jinam než do 
hospody je netáhla. Jak ucítili, že tam 
otec zašel, byli za ním v patách a zvláště 
když muzika bývala, nepěkně tam dokazo- 
vali. S výrůstky, věkem o mnoho dospě- 
lejšími, proháněli se po síni, pili na otcův 
řád z vlastní sklenice, od sladké báby ku- 
povali marcipán a také své druhy častovali, 
nikoho, kdo se jim dal, na pokoji nenechá- 
vajíce. Každý jen poněkud povážlivý pro 
takové nezbednosti se horšil, až také panu 
učiteli a jeho prostřednictvím panu faráři 
o všem se doneslo. Pan učitel zakazoval 
žákům návštěvu hospody ve škole; pan fa- 
rář s kazatelny v kostele; ale od Špičků 
bývali v kostele málokdy a chlapci ve škole 
nebývali nikdy: a tudy všechno zakazování 
zůstalo bez výsledku. Když pak jednou o 
muzice pan učitel, ozbrojen rákoskou, se 
školním dohlížitelem mimo nadání do ho- 
spody vtrhnul, aby prohánějící se po síni 
nezbedníky prohnal a cestu z hospody jim 
ukázal: vyřítil se na něho Špička, dal mu 
šeredné huby, pověděl, že děti pod dozo- 
rem rodičů v hospodě býti mohou, učiteli 
že do toho nic není, že může být rád, když 
sobotales dostane a na závěrek doložil, že 
on sobě ani od kantora ani od kněze po- 
roučet! nedá. 

Pan farář o pohoršlivém tom výstupu 
oznámil písemně tehdejšímu vrchnostenské- 
mu úřadu, a k zákonu se odvolávaje žádal, 
aby pan vrchní nerozumného otce potrestal 
a hospodskému žáků při muzice trpěti ne- 
dopouštěl. Ale pan vrchní nerad míval s 
lidmi mrzutosti a proto s vyřízením žaloby 
odkládal čekaje, áž jemu obžalovaní příle- 
žitostně před ruce přijdou, chtěje pak je- 
dnomu i druhému clomluviti. S hospod- 
ským sešel se dosti záhy a o žalobě na 
něho podané také se zmínil. Než hospod- 
ský dal se do smíchu, a poněvadž dle teh- 
dejších závazků toliko z vrchnostenského 
skladu pivo i kořalku odebírat! musil : pro- 
hodil pichlavými slovy, že milostivá vrchnost 
ty splašky z pivovaru a tu bryndu ze ži- 
dovny bude moci vypít sama, když on ho- 



— 124 — 



sti z hospody vyháněti má. A tím byla ža- 
loba vyřízena. 

Jak Špičkovým klukům minula leta, 
do kterých až školu navštěvovat! měli, pak 
zrovna, nemajíce se již koho báti, rovně 
dospělým v hospodě sobě vedli. Ze síně 
od krámu sladké báby přestěhovali se do 
tančírny, pouštěli se do kola, dávali si hráti 
a s dýmkou v ústech a s čepicí na hlavě 
mezi dospělými se točili. Nejeden pořádný 
chasník se mrzel, že takoví slintalové do- 
spělým do zábavy se pletou; ale kluky z 
kola vykliditi nikdo sobě netroufal. Měli 
v hospodě otce,' ten pak měl k sobě celou 
družinu a nad to i hospodský klukům pa- 
trně nadržoval, k tomu, aby se jen podlahy 
drželi a od nikoho se nedali, chuti jim do- 
dávaje. 

Největší pak mrzutost z předčasného 
hýření ničemných synů vzešla otci. Kluci 
potřebovali do hospody peněz a uměli si k 
nim pomoci. Nač v domě padli a zač se 
něco utržiti dalo, to také sebrali a k židu 
Marečkovi, jenž schoře a krádeže přijímal, 
na prodej donesli. Tu pak nejednou se 
stalo, že, nač otec sám namířeno měl, sy- 
náčkově vyfoukli a tatíka předešli. Proto 
se Špička na syny mrzel a když jim kdys 
k vůli tomu domlouval, uslyšel, čeho se ne- 
nadál. Nezbednici zvyčítali tatíkovi všechny 
jeho hříchy, pověděli mu, že celou živnost 
prodlužil, jich že nečeká leč vojna a služba, 
a když on promarnil všechno, že oni také 
něco užiti chtějí, poněvadž bez toho podílu 
ani groše ze statku míti nebudou. Špička 
vztekem až zmodral, ale, pravdou výčitky 
překonán, ani slova naproti pověděti ne- 
mohl. 

Děvčata, jichž na počet bylo právě to- 
lik co chlapců, totiž tři, držely s matkou a 
otce i bratry, byvše tomu od matky nau- 
čeny, velice nenáviděly. Matka u každé 
příležitosti před dcerami na otce žehrala, 
vytýkajíc, že on svým hýřením všechno pro- 
marní a dcerám ani tolik nezachová, aby 
do podruží provdati se mohly. A když 
chlapci, za otcem do hospody posíláni, aby 
jej domů přivedli, sami na povědomých vě- 
jičkách tam uvízli: tu hněvala se matka 
také na syny, říkajíc, že se nevrací ani po- 
sel ani osel, že se chlapci zvrhli po tatí- 
kovi a co on neprobil, že oni dorážejí. Ta- 
kovýmto dílem zanevřely děvčata na otce i 
na bratry, vinu celého neštěstí na ně sčíta- 
jíce, ač samy ve spolku s matkou o kone- 
čný úpadek a, o úplné zadlužení živnosti 
rovněž se přičinily. 

Povést, kteráž o Špičkové šla, nebyla 



bez podstaty. Ona držela na parádu a na 
dobré kousky a o práci jaktěživa nestála. 
Se vším, co na hospodyni v domě a při 
hospodářství přísluší, spoléhala se na děve- 
čky a sama neznala pilnějšího zaměstnání, 
než vyptávati se, co nového žid Mareček z 
Brna přivezl, a po straně sobě přilepšovati. 
Kávu a cukr mívala vezdy v zásobě, také 
lahvička s rosolkou v kuchyni pod pecinou 
strčela, a svítky, livanečky, smažinky a 
klofce přes tu chvíli na ohnisku se smažily 
a pekly. 

„Jaká matka, taká Katka, " n říkali naši 
předkové ; a v skutku děvčata Špičkový na 
vlas po matce se vydařily. O práci nedba- 
ly, a lidé ve vsi se smáli říkajíce : Špičkový 
holky že se práce pranic nebojí — že si 
vedle ní třeba lehnou a usnou. Naproti 
ale něco mlsného na jazyk, to Špičkový 
děvčata zase rády, a 1 dé říkali, že za nimi 
každý cestu najde, poněvadž kudy šly, vša- 
dy papírky od cukrlátek trousily. Parádu 
na ně, pokud Mareček uvěřoval, matka také 
věšela, ba i pěkně vázané modlitební kní- 
žky jim pořídila, jenom že prý je v kostele 
držívaly v rukou zhůru nohama. - 

Nejhůře bývalo, když sobě Špička ně- 
kdy na děvčata vyjel, nedělnost a ostatní 
po matce zděděné vady jim vytýkaje. Tu 
se matka o dcery pokaždé co nejrozhodněji 
zastala, odkazujíc manžela, aby si raději 
chlapců hleděl, a dokládajíc, žeby děvčata 
leda rozumu neměly, aby se dřely: že se 
nadělají dost, až budou muset, a že na ně 
beztoho jen služba Čeká, když jim otec vše- 
chno prohýřil a utratil. Pak býval celý dům 
plný hříchů a zlé vůle na mnoho času. 

Za takové správy ocítili se konečně 
Špičkoví ovšem na holičkách. Dlužni byli 
■ na koho se podívali, křesťanům i židům, a 
již ani došek na střeše jejich nebyl. Lidé 
i se divili, že se věřitelové dávno již neshlu- 
I kli a Špičku i s rodinou ze statku na ná- 
ves nevyklidili, když po leta ani úroků z 
jistin neodváděl. Avšak co se státi musilo, 
stalo se. Hospodský, u něhož Špička kaž- 
dodenním hostem býval a žid Mareček, od 
něhož Špičková mlsy a parádu brala, uči- 
nili počátek, davše právní výpověd na pe- 
níze, jež na živnosti pojištěné měli. Za 
těma hlásili se věřitelové ostatní a bylo 
jich tolik, že se na kanceláři sotva směst- 
nali. 

•Poněvadž mezi věřiteli byli mnozí, kteří 
knihovního pojištění neměli) ustauovil jim 
pan vrchní v určitý den stání, k němuž také 
Špička co dluhující pod výhrůžkou dražby 
I dostaviti se měl, aby požadavky jednotli- 



125 — 



vych uznal a doznal ; Špička ale dostaviti se 
nehodlal a po drábovi na úřad oznámil, že 
ani sám neví, komu a mnoho -li dlužen jest, 
a co sobě kdo za ním počítá, že se zná ke 
všemu. Přitom ještě doložil, že neví, zdali 
se po dražbě na všechny dostane, a těm, 
na něž by se nedostalo, vzkázal, aby si z 
toho nic nedělali, anož prý na něho se také 
nedostane. 

Po té vyvěšeno jest v na vratech u zám- 
ku návěští o dražbě na Špičkovu živnost a 
připojeno spolu, kterého dne odbývána bude. 

U Špičku nastal pravý soudný den. 
Za nekonečné vády, za nejhrubších výčitek, 
jež sobě Špička s manželkou na vzájem či- 
nili, hubenoť a pustošenoť při živnosti vše- 
chno, co se jen pohubiti a spustošiti dalo. 
Ovocné stromy na ohradě jsou káceny, v 
lese i podrůstek sotva na malík tlustý vy- 
sekáván, ploty rozebírány, ba i hambálky a 
krovy vyřezávány. Takového řádění, co Ha- 
břina stála, nikdo nepamatoval. Yěřitelové 
vedli sobě stížnost na úřadě, žádajíce za po- 
moc proti Špičko vi, jenž kazil a ničil, co 
již vlastně jeho nebylo; a pan vrchní vsku- 
tku také vypravil ďrába, jenž Špičkoví zá- 
pověd doručil. Než miléniu drábovi velmi 
špatného přivítání se dostalo. Měl co dě- 
lat, že dveře nalezl a ještě za utíkajícím 
vykřikoval Špička se syny: Bude-li chtít je- 
ště jednou s podobnou přijíti, aby se dříve 
vyzpovídal. 

O Špičkových bylo řeči plná ves. Ni- 
kdo jich nelitoval, ale tvrději a bezsrdeč- 
néji nemluvilo se o nich nikde než v ho- 
spodě, kamž Špička od té doby, co hospod- 
ský proti němu vystoupil, více^ nechodil. 
Někdejší společníci a druhové Špičkoví o 
jeho rodině co nejhoršího věštili: ze starých 
prý budou žebráci holky ani za děvečky 
se nehodí, chlapci zrají k šibenici, a na 
živnost prý se ani kupec nenajde! 

r Což ono je o kupce," ozval se ho- 
spodský, jemuž k vůli požadavku, na živ- 
nosti pojištěnému, na tom záleželo, aby se 
kupci našli. „Ted je lidí na všechno dost." 

„Na tu koupi," odpíránoť hospodskému 
od stolu popíjejících, „lidí přes příliš zaji- 
sté nebude. Moudří o živnost tak zraso- 
vanou dráti se nebudou — leda nějací 
lidé blázni! — (Pokračování.) 

KRONIKA. 

Z Prahy. J. Emin. nejdůst. p. kardi- 
nál arcibiskup navrátí se dnes v Vídně do 
Prahy. V neděli květnou vykoná u Všech 
Svatých na hradě o ^ 11 h. svěcení rato- 
lestí, načež tam o 11. h. bude zpívaná mše 



sv. s pašiemi. V pondělí po neděli květné 
udělí J. Eminence alumnům II. r. první 
tonsuru, v úterý pak alumnům III. r. čtvero 
nižších svěcení, ve středu odp. o 4. h. po- 
čnou u Všech Svatých církevní hodinky 
(jitřní: Matutinum). Na zelený čtvrtek vy- 
koná J. Emin. v 9 h. tamtéž svěcení olejů, 
a při slavné mši sv. bude podávati Tělo 
Páně duchovenstvu i lidu. Další pořádek 
služeb Božích ve sv. témdni uvedeme v pří- 
štím čísle. 

* — * Na zelený čtvrtek připadá letos 
zasvěcený svátek Zvěstování P. Marie, při- 
kázáno tedy od služebné práce odpočívati, 
službám Božím obcovati a půst na zelený 
čtvrtek předepsaný zachovati. 

* — * Pobožnost 40hodinná bude se ko- 
nati od 20 — 24. března u Maltezů na Malé 
Straně. 

* — * V Praze zřídil se výbor katol. 
mužů, jenž s povolením vládním vydal po- 
zvání k podpisování adressy, kteráž k dru- 
hotinám sv. Otce do Říma zaslána bude od 
katol. obyvatelstva král. města Prahy. V 
onom provolání čteme: 

Katolíci! Pražané! Náš Svatý Otec, 
papež Pius IX. bude dne 11. dubna slaviti 
padesátiletou památku svého kněžství. Kdež- 
koli po širém světě křesťansko-katolická 
víra kvete, pospíchají věrní synové Církve, 
aby blahopřání svá u trůnu náměstka Kri- 
stova v Římě složili. Všickni národové ve 
všech vlastech katolických připravují roz- 
manité důkazy zbožné své oddanosti a sy- 
noyské vděčnosti k tomuto neohroženému 
a vytrvalému vůdci lidu křesťanského. Ne- 
ní-liž slušno, abychom i my u této všeo- 
becné přípravě k vzácné slavnosti Jeho' 
kněžských druhotin vřelou ochotou se sú- 
častnili ? 

K tomu cíli zve dotčený výbor k hoj- 
nému podpisování této adressy: 

Svatý Otče! Tisíce věrných katolíkův 
ze všech končin křesťanského světa sklá- 
dají v den padesátilatého jubilea kněžství 
Tvého vřelé city své oddanosti k apoštol- 
skému trůnu Svatosti Tvé. — Nuže dovol, 
abychom i my věrné dítky Tvé, obyvatelé 
stověžaté Prahy, kteříž s nadšením a úctou 
nejhlubší pohlížíme k Tobě co k vzneše- 
nému vzoru rekovské statečnosti a křesťan- 
ské trpělivosti, osvědčili dětinnou lásku a 
hlubokou úctu svou. — Ačkoli různých 
jazykův a rozdílné národnosti, jsme přec 
jednomyslní u víře, spojení páskou jedné 
lásky křesťanské, oživeni touž oddaností k 
Tobě, i vzýváme ač rozličným zvukem přec 
jednosvorným srdcem zvláště v tento den 



- 126 



spojenými hlasy Pána nebes prosíce: aby 
zachoval Tebe mnohá ještě léta k blahu 
Církve svaté, by sílil Tebe v zápasu s pro- 
tivníky jejími a udělil Tobě vítězství, kte- 
réž přislíbeno jest pro všecky časy nástup- 
cům sv. Petra. Ty však Svatý Otče! račiž 
uděliti apoštolské požehnání císaři a králi 
našemu, všem žezlu jeho poddaným náro- 
dům, zemi naší milené, městu tomuto i 
všem jeho obyvatelům. V Praze, o slav- 
nosti velikonoční, dne 28. března 1868. 

Podpisní archy vyloženy budou až do večera 
neděle květné v sakristiích farních kostelů města 
Prahy, na Smíchově i v Karlině, též u sv. Ignácia 
na Karlovu náměstí, nad to pak v arcib. residenci, 
v domě hrabat z Schónbornu, v místnostech jed- 
noty katol. tovaryšů, sv. Vítské, katol. besedy a 
na Vyšehradě v obydlí p. kan. Berkovce. 

* — * Spolek Arimatejský pochoval v 
měsíci únoru 106 chudých v Praze zemře- 
lých křesťanů, celkem letos již 324 osoby. 

* — * U sv. Josefa na Novém městě koná 
se od 11. t. m. devítidenní pobožnost k u- 
ctení sv. Josefa, pěstouna Páně. Na každý 
den jsou tam mše sv. v 6, 7, 8 a 10 h., a 
odp. o J j 2 b požehnání. V pátek o slavnosti 
sv. Josefa bude v témž chrámecku v 6 hod. 
tichá mše sv., a po ní české kázaní, v 7 h. 
bude zpívaná jakož i v 8 h., kteráž vždy se o- 
bětuje na úmysl počest, spolku tesařského, v 
9 h. bude tichá mše sv., v 10 h. něm. ká- 
zaní, vil pontifikalní mše sv. ; odpoledne o 
4 b. České kázaní, pak nešpory a požehnání. 

* — * Z Hradce Králové. Také gy- 
mnasium zdejší oslavilo památku f kanovní- 
ka Vinařického slavným rekviem, slouženým 
dne 2. března od p. Boh. Hakla, prof. náb. 
s četnou assistencí theologův. Žáci 8. třídy 
v Černém obleku stáli s hořícími svícemi po 
obou stranách oltáře. Na kůru zpívalo se 
rekviem od pěveckého sboru Študujících. V. 

Z Belgie. Na podzim minulého roku 
konal se v hlavním městě Belgickém, v 
Brusselách, mezinárodní sjezd dělníků, ku 
kterémuž se nevěrcové ze všech zemí do- 
stavili' a mezi jiným takto se prohlásili : 
„My nevěříme pranic; jedině v člověčen- 
stvo věříme, kteréž po mnohá století bylo 
žertvou náboženství. Až se nám podaří vše- 
liké náboženství zničiti a veškeré idey ná- 
boženské vyrvati i s kořenem ze srdcí lid- 
ských, pak teprv nám bude lze uskutečniti 
ideál politický a sociální, po kterém baží- 
me." Katolický lid Belgický žádal, aby 
pro takové rouhání všemohoucí Buh něja- 
kým spasobem byl usmířen. Žádosti té vy- 
hověli nejdast biskupové Belgičtí, vydavše 
s arcibiskupem Mechlínským v čelcpastýř- 
gký list společný k duchovenstvu i věřící- 



mu lidu Belgickému, jímžto nařídili, aby 
v den neposkvrněného Početí Marie P. (8. 
prosince 1868) celá katolická Belgie slavně 
zasvěcena a obětována byla nejsvětějšímu 

Srdci Pána Ježíše v nejsv. Svátosti oltářní; 
toto zasvěcení či odevzdání vykonati měl 
téhož dne 8. prosince každý kněz na ka- 
zatelnici jménem, veškerého lidu. — Mimo 
to rozkázali biskupové, aby ve všech far- 
ních osadách byly zřízeny spolky „& rozši- 
řování víry v zemích křesťanských" a to pod 
ochranou sv. Františka Saleského. Pomocí 
spolků těchto hodlá církev působiti proti 
nevěrecké a nemravné literatuře, proti ne- 
věreckým spolkům a takovým školám niž- 
ším i vyšším, které mládež sobě svěřenou 
v bezbožnosti a neznabožství vychovávají. 

Anglicka. Katolické hnutí v An- 
glicku. Velmi utěšené divadlo poskytuje 
nám nyní Anglicko. Nejenom okolnost ta, 
že Gladstone ujal otěže vlády, jest bezpečnou 
zárukou dávno želané svobody církve irské, 
ale i neobyčejný počet Angličanů, kteří o- 
pouštějíce půdu protestantismu, řadí se den 
co den pod slavný prápor církve katolické, 
apoštolské, jsou dějem takovým, který z 
jedné strany odhaluje úpadek domnělé re- 
formace, z druhé pak jeví každému životní 
sílu našeho sv. náboženství, jehož panování 
nebude konce, a jemuž zůstaveno jest, aby 
čítalo vítězství své dle dní, dle hodin, dle 
okamžiků. 

Kéžby se z příčin opatrnosti, na mnoze 
snad přílišné, nezamlčovaly nesčíslná obrá- 
cení, jež se v Anglicku přiházejí, neboť jest 
na bíledni, že každý katolík mocně po- 
vzbuzen bývá a nevýslovnou útěchu cítí, 
vida, kterak bratří odštěpení k jednotě víry 
se vracejí. 

Před třiceti roky nemohli se angličtí 
protestanté upokojiti za příčinou obrácení 
Manningň, Newmannův, Fabrův, Oakeleyův 
a tolika jiných členů duchovenstva angli- 
kánského. Bylit to nejučenější a spolu 
nejzbožnější mužové, jimiž se honosil an- 
glikanismus, kteříž dotknuti byvše paprskem 
in i losi i Boží, opustili hodnosti, jmění, pří- 
buzenstvo, všecko, co měli, aby se navrá- 
tili do luna církve katolické. A hlo, toto 
vítězství víry naší bylo počátkem jiných po- 
dobných vítězství. 

Před krátkým časem oznamovaly no- 
viny obrácení Jindřicha Jana Pic-ho, faráře 
v Clisson-Oampvillu, a zetě biskupa Ox- 
fordského, jenž opustil bcneíicium, nesoucí 
25,000 franků, aby se stal katolíkem. 
„Daily News," ačkoli časopis protestantský, 
praví o obrácení tomto, že má pro Anglicko 



— 127 — 



„důležitost sociální," a nemůže býti, leč 
„skutkem zrah uváženým, plynoucím z pa- 
trného přesvědčení." 

Koncem předešlého roku psal „Re- 
gister," list katolický, tato potěšitelná slova: 
„Přes všecko úsilí a veškeré úskoky pro 
tivníků našich, kteří mysli všech od nás 
odvrátiti hledí, dílo obrácení zdárné po- 
kračuje. Jedině ve dvou kostelích Lon- 
dýnských bylo pouze od 1. ledna více než 
osm set osob pod výminkou křtěno a do 
církve přijato. Nyní bys nalezl u nás po 
kraji jen málo rodin, ježby nečítaly mezi 
členy svými jednoho neb více katolíků." 
A „Tablet," jiný list katolický dokládá : 
„Dva šlechticové z Birminghamu z farního 
okresu sv. Albana byli minulý čtvrtek (8. 
prosince) od P. Bittlestona přijati do církve 
a tři jiné znamenité osobnosti připravují 
se co katechumeni na víru kat. V posledních 
dvou týhodnech obrátili se též dvě angli- 
kánské sestry a dva členové university 
Oxfordské. Mnohé jiné osoby z nejvzdě- 
lanějších tříd obrátily se též během téhodne." 

Výtečný duch Josef de Maistre proro- 
koval na počátku tohoto století: „Frvénež 
se skončí, bude se sloužiti u sv. Pavla v Lon- 
dýne mse sv." — A později, kdy přičiněním 
neméně výtečného O' Conella vymaněno 
bylo Irsko v ohledu církevním, prorokovali 
největší politikové Velké Britanie: „Kato- 
lická církev vymaněná — bude hrobem prote- 
stantismu." Toto poslední proroctví se vy- 
plňuje s přepodivnou rychlostí a lze se věru 
nadíti, že se obé dosti brzy splní. Když 
dva kostely Londýnské byly svědky více 
než osmi set návratů, když není již rodiny 
v Anglicku, jež by nečítala mezi členy 
svými jednoho neb více katolíků, kdo sečte 
ta vítězství, která slaviti bude církev kat. 
na tomto poloostrově i budoucně? Kdo 
sečte vítězství, jež slaviti bude v pěti, de- 
síti, dvacíti letech? Dle „Voce Catt. u 

Z katol. oboru světa. Spolky lá- 
sky křesťanské rok od roku vždy většího 
rozšíření nabývají, přispívajíce hlavně k 
dosažení úkolu dvojího: odpomoci totiž a- 
neb tělesným aneb duchovním potřebám spo- 
lubližních. Ješto pak láska křesťanská ani 
při skutcích tělesného milosrdenství účel 
vyšší, ve věčném spasení člověka spočíva- 
jící, nikdy s očí nespouští, musíme říci, že 
spolky křesťanské přímým neb nepřímým 
spůsobem k duchovnímu blahu lidskému 
směřují. A tu s radostí pozorujeme, že 1) 
Spolky sv. Vincencia, nejen v Evropě, ale 
též v malé Asii, v Číně, až i v Austrálii 
v počtu 4000 konferencí (či jednot) se roz- 



šířily; účelem jich jest nejprve vyhledávatí 
chatrče nuzných a přispěti jim v potřebách 
časných; tím pak spolu poskytnouti jim 
příležitosti, aby o své a rodin svých blaho 
duchovní lépe pečovati mohli. 2) Jednoty 
katolických tovaryšů pečující o prospěch 
hmotný i duchovní mezi třídou řemeslníkův 
rozšířeny jsou od baltického moře až do 
Alexandrie v Egyptě a čítají 470 spolků; 
počet údů obnáší 70000. 3) Největší spo- 
lek misionářský jest jednota sv. Františka 
Xaverského, kteráž r. 1822 v Lyoně byla 
zřízena. Roční zprávy její tisknou se v 10 
rozličných jazycích ve 235.000 exemplářích. 
Příjmy jednoty činily r. 1866: 5,145.559 
franků (z Francouzska 3,572.332; z Itálie 
440.335; z Belgie 297.343; z Německa 
233.405; ze Španěl 5640; — z Asie 7320; 
z Afriky 26022; z Ameriky 178.643; z Au- 
strálie 5276 franků). Roku 1867 vzrostly 
příjmy na 5,149.918 franků. — Z toho bylo 
vynaloženo r. 1867 k účelům misie v Evro- 
pě 968.534 franků; v Asii 1,935.779; v 
Africe 463.977; v Americe 950.149; v Au- 
strálii 457.288 franků. 4) Jednota Leopoldin- 
ská v Rakousku (od r. 1829) mívá příjmů 
ročních 80 — 90000 zl. r. č., jež vynakládá 
k účelům misií v Africe a Americe. 5) V 
Bavorsku založil zesnulý král Ludvík I. r. 
1846 jednotu misionářskou sv. Ludvíka, kte- 
ráž mívá příjmů ročních 90.242 zl. stř. Tyto 
tři jednoty misionářské nalézají se v usta- 
vičném úzkém spojení s propagandou v 
Římě. 6) Jednota sv. dětství Ježíšova při- 
jala r. 1867 v celku 1,761.672 franků a 
postarala se o pokřtění 357.000 dítek po- 
hanských i pečuje o vychování 24000 si- 
rotků. 7) Jednota sv. Bonifacia v Německu 
r. 1848 zřízená přijala doposud úhrnem 
700.000 tolarů stř., jež vynaložila ku zří- 
zení 110 stanic katol. misionářů a 150 ka- 
tolických škol. 8) Jednota sv. Karla Bor- 
romejského k vydávání dobrých . německých 
kněh (od r. 1845) čítá ve 32 biskupstvích 
15661 údů a 30926 účastníkův. 9) Dědictví 
sv. Jana Nepomuckého v Čechách (od r. 
1835) čítá údů 24336. 10) Dědictví sv. 
Cyrilla a Meťhodia na Moravě (od r. 1850) 
čítá přes 13200 údův. 11) Dědictví sv. 
Prokopa v Praze čítá 1000 údů. 12) Dě- 
dictví Maličkých pod ochranou sv. Karla 
Bor. v Hradci Králové vydává spisy pro 
mládež, jakož i 13) Zlatá kniha dívek Če- 
ských pod ochranou sv. Ludmily v řísku. 

Literární oznamovatel. 

* — * Za příčinou blízkého jubilea sv. 
Otce připomínáme, že papežská hymna, kte» 



m — 



rouž kapelní mistr při nietrop. chrámě sv. Víta 
Jan Nep. Skraup nápěvem opatřil, prodává se 
v hudebním obchodu „Christoph & Kube" v 
Praze a sice s nápěvem pro 4 hlasy a prů- 
vodem varhan po 10 kr. Za náhradu 40 
kr. lze si tamtéž objednati i partituru pro 
orkestr. 

* — * „Dějepis Hradce Králové nad La- 
bem a biskupství Hradeckého." Sepsal a vy- 
dal J. J. Solař. Sešit III. (Str. 161—240). 

* — * „BeČi a epištoly na všecky ne- 
děle a svátky." Od Ant. Vojt. Hnojka. Se- 
šit III. (Str. 161—224). 

* — * „Posvátná kazatelna." Svazek 
5. (dubnový) přináší tyto duch. řeci: Na 
ned. I — IV. po Velikonoci, mezi nimiž vy- 
niká řeč na ned. II. o slavnosti kněžských 
druhotin papeže Pia IX.; řeci příležitostné 
na slavnost sedmibolestoé P. Marie, při svě- 
cení obrazů sv. Cyr. a Meth. i sv. Floriana v 
KuniČkách na Mor., a při pohřbu p. Jindřicha 
hrab. Chotka v Nových Dvořích. 

Osobní věstník duchovenský. 
V arcibiskupství Pražském. 
V Pánu zesnuli: 

p. Ant. Horáček, býv. polní superior, l.led., 
(nar. v Plzni 7. ún. 1798, vysv. 27. pro- 
since 1826); 

p. Aug. Nave, kaplan na odpoc. v Kladsku, 
2. led., (n. 16. září 1804, vys. 26. ún. 1831) ; 

p. Ignác Herzig, jub. kněz, Čest. rada arcib. 
kons., arcib. notář, atd. v Kladsku (městě) 
19. ún., (n. 17. led. 1791, vys. 9. bř. 1816); 

p. Matěj Sháněl, farář v Drahobudicích, 10. 
března (nar. v Chejstovicích 15. prosin- 
ce 1796, vysv. 24. srp. 1821). 

V biskupství Kralohradeckém. 
Vyznamenán jest: 

p. Frant. Bartoš, farář v Jilemnici, jmenov. 
osob. děkanem. 

Ve správě duchovní ustanoveni jsou: 

p. Jan Novotný, farář ve Zvoli, za děkana 

v Novém Bydžově; 
p. Jan Stijter, koop. v Hronově, za míst. 

duch. správce vo Studnici ; 
p. Frant. Čermák, administrátor za faráře v 

Oumyslovicích ; 
p. Frant. Kazda, kaplan, z Vysok. Veselí do 

HořiČck ; 

p. Václav Tříska, kooperator z Nové Vsi 

do Hronova; 
p. Frant. Horáček, kooper. za administrátora 

v Knapovci; 
p. Job. Sychrovský, administrátor zc Studnice 

do Ktyně; 

p. Ferd. (Jonjalik, za proz. fundatistu do Rezku 

u Nového Města nad Metují: 

Tiskům kuíž.-arcíb. knihtinkúruy 



p. Ant. Friese, kaplan v Chlumci, za aámin. 

do Zehuně; 
p. Ant. de Altenburger, kapl. ve Vrchlabí, za 
proz. koop. do Schwarzenthalu. 
Uprázdněné místo : 
Zekuň, fara patronátu hraběte Kinskýho , od 
26. února. 

V biskupství Budějovickém. 
V Pánu zesnuli : 
p. Jan Goringer, farář na odpočinku v Hart- 

manicích ; 
p. Jan Dichtl, kapl. v Chvalšinách; 
p. Josef Stuiber, jubil, kněz, farář na odpoc. 

I. února ; 

p. Pavel Fortunát, far. v Ratajích, 24. ún. ; 
p. Václav Cechmann, farář v OnŠově, 25. 
února ; 

p. Jan Pánek, farář v Mouřenci, 5. břez. 
Vyznamenáni jsou: 

p. Jos. Vackář, děkan v Soběslavi, jmenov. 

b. vikářem okresu Soběslav, na místě p. 

Jana Maska, os. děk. v ZalŠí, jenž seo- 

noho úřadu vzdal ; 
p. Mat. Póschl, farář v Drachově, jmenován 

II. sekretářem vikariatu Soběslavského; 
p. Frant. Toušek, děk. v Třeboni, jmen. sekr. 

vik. Třeboňského; 
p. Frant. Fucker, far. v Chvalšinách, jmen. 
os. děkanem. 

Ve správě duchovni ustanoveni jsou: 

p. František Kvíčala , farář z Těchonic do 
HradeŠic ; 

p. Karel Císař, farář z Hlasiva do Protivína ; 
p. Vác. Pokorný, administrátor, za faráře v 
Ml. Vožici; 

p. Karel Smetana, administrátor, za faráře v 

Kamberku ; 

p. Frant. Vlasáky kaplan z Veselí, za adm. 

do TuČap ; 

p. Vác. Majer, kapl. z Protivína, za admin. 

do Veh Hlasiva; 
p. Vine. Šiška, administrátor z HradeŠic do 

Těchonic ; 

P. Viktor Mayer, ř. Bened. kl. Emaus. , za 

proz. kapl. do Strakonic ; 
p. Jan Nepil, kapl. z N. Bystřice do Tábora ; 
p. Jan Jungbauer, k. zc Svinů do N. Bystřice ; 
p. Tom. Marek, k. z Velesína do Trh. Svinn ; 
|p. Tom. ZrMl, k. z Žumbcrka do Velesínn; 
P. Alois Brunner, cisterc, za proz. kaplana v 

Rychnově. 

Upráidnéná misla: 

Hlarivo Velké, fara patr, kníz. Bchwanenh, 
do 1. dubna, 

Ttchnnice, 1. patr. lir. TaaflV, do i>0. luYzna. 

Tučapy, fara byla vypsána do 3. března. 
(Nemohli jsme dříve ohlasiti. Ord. L. nedo- 
chází nás pořádní', neobdrželi jsme Č. 6 — 8.) 

jg^T" VíiMi »''ÍhI<» lnuli* sr vydávali 24. 1. in. 
za Koulička a Sievcrsc v Praze. 



Ročník XIX. V Praze dne 25- března 1869- Číslo 9. 



Vydává se Pred pláci «e 

15. a 25. ______ v expedici 

BLAHU V Jju 1. :i 



náři číslo 190—1. 



v katol. knihkupectví 

B. Stýbla, 
a a sv. - Václavském 
náměstí, čís. 786— O. 



pftlroč.: lzl.55kr 



Předplaceni Čtvrt- 



rSí.tŽiV^"- Redaktor a nakladatel: kněz FRANTIŠEK SRDÍNKO. Jí^^tT 

v měsíci. neprodávají. 
„Spravedlnost zvyšuje národ, ale hřích bídné činí národy." (Přísl. XIV. 34.) 



Na hod Boží velikonoční. 

„Nyní pak zůstávají víra, na- 
děje, láska, tyto tři: ale větší 
z nich jest láska." 

(I. Kor. 13, 13.) 
(Tré kvítka na hrobe Ježíšově.) 

Vděčné děti ten krásný obyčej mají, 
že na hroby rodičů svých vonné kvítky 
sází. Rády je slzami svými zalévají, a roz- 
květlé kvítečky pak zbožně trhajíce ve 
zvláštní úctě je mají. I my, N. ! stáli jsme 
za dnů svatých právě pominulých u hrobu 
Ježíšova; modlili jsme se tam s žalostí i 
radostí. S žalostí, že za hříchy naše tolik 
vytrpěti musel Ježíš, Syn Boží, s radostí, 
že Ježíš, umřev za nás, spasil nás a od 
věčné záhuby vykoupil. Jsmeťnyní spaseni, 
smrt jest přemožena, ďábel zhrocen, Ježíš 
vstal jest této chvíle! Alleluja! 

Než však rozloučíme se docela s Bo- 
žím hrobem Ježíšovým, než radostně za Je- 
žíšem na cestu se dáme: utrhněmež sobě i 
my, vděčné dítky, na památku z mrtvých 
vstání Ježíšova s hrobu jeho některé milo 
tam kvetoucí kvítky. Ovšemť že na skal- 
ním hrobu Ježíšově rozkvétá přemnoho kvítí 
lepého, křesťanům k radosti a poučení; ale 
ze všeho já vám dnes tré kvítků rozmilých 
na památku Božího hrobu podám. První 
zajisté jest bělostná lilie sv. víry Ježíšovy; 
druhý překrásná zeleň naděje křesťanské; 
třetí pak kvítek jest růměnná ráže svaté, 
Čisté lásky. „Nyní pak zůstávají víra, na- 
děje a láska, tyto tři; ale větší z nich jest 
láska. u 

Ježíši nejmilejší! milostná ruka Tvá 
vsadila ty kvítky. Ty sám krvavým potem 
svým na hoře Olivetské zalévals je: ó dejž 
nám, bychom s pravou pobožností sobě je 
dnes utrhše neuvadlé na prsou svých až do 
smrti uchránili. 



I. 

První kvítek, jenž milo rozkvétá na 
hrobě Ježíšově, jest zajisté bělostná lilie sv. 
víry jeho. 

„A nevstal-li Kristus z mrtvých," kře- 
sťanům Korintským doličuje sv. Pavel, „mar- 
né jest kázaní naše, marná jest i víra vaŠe. u 
(I. Kor. 15, 14.) V pravdě, N. ! nevstal-li 
Kristus z mrtvých, vše jest marné, vše jen 
lež jest, co my kážeme vám s místa toho 
posvátného ; tudíž i všecko , co vy v srdci 
svém věříte, marné jest a zásluhy žádné 
nemá. Již proroci v zákoně starém jsou 
oznamovali, že Messiáš zaslíbený z mrtvých 
vstane; ovšemť i sám Ježíš usvědčoval to 

0 sobě řka: Zbořte chrám tento, a ve třech 
dnech jej zase vystavím. (Jan 2, 19.) Ne- 
bude vám dáno jiného znamení leč znamení 
Jonáše proroka. Nesplnila-li se tato pro- 
roctví, nesplnila-li se tato slova Ježíšova, 
a nevstal-li Ježíš z mrtvých: není pravda, 
čemu on tu učil, alebrž všecko toliko pod- 
vod jest a mámení liché; není pravda pak, 
že od Boha jest poslán a že jest Syn Boží. 
— Avšak, radujme se, v K. N.! Vstalť za- 
jisté v pravdě Kristus z mrtvých. Okázalť 
se Magdaleně, Petrovi a jiným učeníkům 
svým. Tomáš i ruku v bok jeho vložil, a- 
poštolé v Jerusalemě veřejně, před tváří 
všeho lidu z mrtvých vstání jeho dosvěd- 
čují, ani nepřátelé Ježíšovi jim odmlouvat 
si nedůvěřují. Věsť o události té zázračné 
bleskem rozlétla se městem veškerým, že 
na první kázaní Petrovo tři tisíce lidí po- 
křtí ti se dalo. 

Vstal-li však Kristus z mrtvých, jesti 
všecko pravda, čemu my učíme v sv. jménu 
jeho; jesti všecko pravda, co vy v jménu 
jeho věříte k našemu slovu. Ze v pravdě 
Kristus vstal z mrtvých, tím dokázána jest 

1 přirozenost jeho Božská, jakž sám pravil: 
Mám moc, život dáti a opět jej vzíti. Jako 
jiné sám k životu křísil, tak nyní sám vi- 
li 



— 180 — 



těžně z hrobu vstává ten, jenž tak poslušen 
jsa Otci svému, tak rád za nás sám se na 
smrt vydal. Kámen, kterýž zavrhli jsou 
dělníci, stal se kamenem úhelným. — Že 
Kristus vstal z mrtvých, tím potvrzena jest 
pravdivost učení jeho, smazán zápis odsou- 
zení, nám odporný, neb Beránek, jenž byl 
zabit, opět živ jest. V pravdě děl o sobě: 
Já jsem pravda a život; vpravdě kříž jeho 
učiněn jest znamením vítězství a spásy. 
Není více hříchu na světě, není nic tak ve- 
likého a tak ohavného, aby odpuštěno nám 
nebylo, Boha-li prošiti budeme za odpuštění 
pro Ježíše Krista. Není více hříšníka pod 
sluncem, kterýž by nemohl spasen býti; 
nebo za všecky se Ježíš modlil pně na 
kříži: „Otče, odpusť jim!" za všecky pro- 
sil. Není více ani nám, N. ! věčné záhuby 
se báti, máme-li jen čisté srdce a svědomí 
pokojné; nebo Ježíš křížem svým nám za- 
vřené nebes brány jest otevřel. Není více 
marné, co hořkého snesem tu na zemi ; žá- 
dný mozol, jejž jste sobě těžkou prací spů- 
sobili; žádná krůpěj potu, jež v úpalu let- 
ním na čele vám vyvstala; žádný ústrk, 
žádné protivenství, jež jsme trpělivě snesli; 
žádná slza, jež v žalosti a ouzkostech ro- 
nila se nám po tváři : všecko po smrti nám 
bude odplaceno, kříž a utrpení promění se 
nám tam v radost nekonečnou. Neb Kri- 
stus vstal z mrtvých, a proto pravda jest, 
čemu učil: Blahoslavení lkající, nebo oni 
potěšeni budou. Blahoslavení, kteříž lační 
a žízní po spravedlnosti, nebo nasyceni bu- 
dou. Blahoslavení čistého srdce, neb Boha 
viděti budou. Ejhle tedy, drahé vy duše 
čisté ! ani boj váš o čistotu svatou marný 
není; není marné, že tělo své skrocujete, 
že radostí světských sobě odpíráte. Bla- 
hoslavení čistého srdce, sám Ježíš k vám 
volá, nebo oni Boha vidět budou. — 

Ach, přesladké té víry Ježíšovy! Čí 
srdce by takému učení radovati se nemělo! 
Čí srdce by pokoje a útěchy v něm nedo- 
šlo! Protož díky z toho čiň, duše křesťan- 
ská, Spasiteli svému; plna živé víry volej 
s Tomášem již přesvědčeným: Pán můj, a 
Bůh můj! volej se zástupem ustrnulým: 
Veliký prorok povstal mezi námi. Bůh mm 
navštívil jest lid svůj! A i tobě stane se za- 
jisté podle slova Ježíšova: „Víra tvá té u- 
zdravila." 

Patřte, jak jest všecka krásná bělostná 
ta lilie sv. víry Ježíšovy, ježto první vy- 
pučela jest na skalním hrobě jeho. Bílá 
lilie díin proto, že duchovní ' roucho člově- 
ka onoho, kterýž živ jest dle té víry svaté, 
nad sníh jest bělejší, nad slunce čistější, 



že jesti jako lilie také srdce jeho, pročež 
ji i mučemkům, kteří za sv. víru krev i 
život svůj jsou položili, rádi do rukou dá- 
váme. 

Libější ještě než bělostná lilie sv. víry 
Ježíšovy jest překrásná zeleň naděje kře- 
sťanské na hrobu Kristově vzkvétající. 
II. 

Smutná jesti jeseň, smutné zajisté jsou 
nivy, když sivá mračna po nebi se valí, a 
ledový sever mrazivým dechem svým po- 
slední travinku spálí. Když však opět za- 
vívati počnou teplí větérkové, zelením se 
odívati planiny a výšiny, když již bujně ze- 
lenati se počínají sady a háje: tu s rado- 
stí srdce naše vstříc vyhlídá příští vesně, 
protože zeleň ta v nov nám hojné žně sli- 
buje. Zelená barva zajisté naděje jest bar- 
vou. Smutná ještě, že nemá dosud, po čem 
touží, vždy však přec veselá, že doufá do- 
šiti toho, co miluje. Proto ani černá, ani 
modrá, ani rudá není barva naděje, alebrž 
zelená jest. A i tento kvítek roste na 
Kristově hrobu. 

Nevstal-liť Kristus z mrtvých, ani my 
z mrtvých bychom nevstali. Umřelo by tělo 
naše, na věky by v hrobě práchnivělo, duše 
pak by, věčně zatraceny jsouce, věčně na- 
říkaly. Že ale vstal Kristus z mrtvých, i 
my jednou z mrtvých vstaneme ; neboť on 
jest nejprvnější z těch, kteří zesnuli, praví 
o něm písmo (I. Kor. 15, 20.): Kristovo z 
mrtvých vstání potvrdilo i nám příští naše 
vzkříšení. Divné zajisté jest a hrůza nás 
pojímá, pomyslíme-li si: Mladí i staří spo- 
lečně se tuto dnes radujeme, a snad ani 
60 let neuplyne, a možná že ani nejmlad- 
šílio z nás na živu nebude více. Jiné po- 
kolení radovati se bude v dnešní hod Páně, 
my pak tiše odpočívat! a spáti budem v 
hrobech. Léta uplynou, zapomenou docela 
na jména naše, nikdo víc si na nás nevzpo- 
mene. Jiní budou hospodařit! v domech 
našich, i kříže na hrobech našich spráchni- 
vějí, rozkopají drn a překopají zemi, v kte- 
réž spáti budou kosti naše, a nevrle s no- 
hou otřásati sobě budou lidé bláto, jež nyní 
jest pyšné a zbujnělé tělo naše. — Však 
radujte se, drazí moji! kveteť kvítek zvláštní 
na hrobě Ježíšové, překrásná to zeleň na- 
děje křesťanské na znamení, že tak na vždy 
neostane. Jako dnes slavíme slavnost z 
mrtvých vstání Páně, tak i nám jedenkrát 
vzejde den veliký, zavzní trouba Boží nad 
našimi hroby, otevrou se jeskyně a rovy, a 
právě s tím tělem, v němž tuto nyní stojí- 
me, i my ze země vstáném. 

(') i)laze nám! Nebo byl-li život náš 



- ISi 



podoben životu Ježíšovu, i vzkříšení naše 
podobno pak bude z mrtvýchvstání jeho. 
Radujte se tedy, všickni praví křesťané, 
kteří dle učení Ježíšova život svůj spravu- 
jete, a nermuťte se vidouce, že lidem zlým 
a ničemným lépe nežli vám se vede. Při- 
jdeť zajisté i našeho vzkříšení den slavný, 
a musí přijíti, neb prázdný hrob Ježíšův 
toho nám jest zárukou, — a tehdá oddělí 
Soudce spravedlivý dobré od zlých, vás po- 
staví na pravici, zlé, hříšníky ale na levici. 
Tehdáž vám osočovaným a křivě obviňova- 
ným navrácena bude čest a dobré jméno 
vaše; tehdáž nedostatek váš časný promě- 
ní se v hojnost věčnou; tehdáž vy lkající 
budete potěšeni, a zle pokoušení pro ctno- 
sti své k hostině nebeské povoláni. Tehdáž 
zjevně okáže se spravedlnost Boží: nyní 
tupení a pohrdaní radovati se budou na 
pravici, hříšníci pak, nyní veselí a šťastní, 
lkáti a strachem se třásti budou na levici. 

Tato naděje již těšila zbožného Joba, 
když od všech opuštěn v hrozných bolestech 
svých přece pln naděje volal: Vím, že Vy- 
kupitel můj živ jest a že v poslední den z 
země vstanu, a zase oblečen budu v kůži svou, 
a v těle svém uzřím Boha svého. (Job 19, 
25 — 26.) — Jestliže naděje tato již tehdá, 
dokavadž byl Ježíš ještě z mrtvých nevstal, 
také síly dodávala Jobu: čím větší síly a 
útěchy skýtati má nám, kterýmž již stvr- 
zeno jest z mrtvých vstání Ježíšovo, kteří 
zřeli jsme a dosud zříme tolik příkladů 
spravedlivých, kteří v naději té útěchy na- 
lézali v životě i v smrti. 

Ach, jak milokrásný jest zelený ten 
kvítek naděje křesťanské nade hrobem Páně 
zkvétající! A jak rozkošně hodí se k bě- 
lostné lilii víry svaté ! Tato zajisté nás učí, 
kterak spravedlivě živi býti máme, ona 
zmužilosti nám dodává, bychom neustáli, 
ale v dobrém až do konce setrvali, bez 
ustání zření své majíce k slavnému dni 
vzkříšení svého, v němž nám odplaceno 
bude všecko, což tu na zemi trpíme pro 
Ježíše Krista. 

Než krásnější nad oba ty kvítky jesti 
kvítek třetí pučící na hrobě Spasitele, jenž 
vydává vůni nejlibější, — růměnnd to růže 
čisté, svaté lásky. 

III. 

Srdce naše stvořeno jest k lásce, pro- 
tože Bůh láska jest a my k obrazu Božímu 
jsme stvořeni. Protož musí milovati lidské 
srdce od kolébky až ke hrobu; jen ten tu 
jest rozdíl, je-li láska naše čistá a svatá či 
nekalá a hříšná. Proto i růměnná růže 
čisté, sv. lásky milo na hrobě Kristově roz- 



kvetává. Pravím růměnná, krvavá, poně- 
vadž láska pravá za toho, jehož miluje, krev 
i život svůj dává. Vzor takové lásky máme 
v Božím hrobě, na Ježíši. 

Milovati musí každý. Dítko ještě ani 
právě mysliti ani co slušně propověděti ne- 
dovede, a již miluje matku svou; přítel 
miluje přítele, žena muže svého, nuzař své- 
ho dobroděje proto, že jeden druhému pře- 
mnoho dobrého činí. A i to jest láska či- 
stá, Bohu milá. Tolik dobrého nám však 
přece žádný Člověk neprokázal, tolik nikdo 
za nás nevy trpěl, kolik ten, jemužto jsme 
za dnů právě pominulých klaněli se v Bo- 
žím hrobě, a jenž dnes vstal z mrtvých. 

On miloval nás prvé, než my jsme jej 
milovati mohli, miloval nás nad život svůj. 
Z lásky k nám snášel chudobu, bídu, po- 
hrdání. Miloval nás i v svém utrpení, v 
největších bolestech zapomínal na sebe a 
toliko za nás k Bohu se modlil. Až do 
smrti miloval nás, až poslední krůpěj krve 
své z lásky k nám prolil. Dal sobě kopím 
bok otevříti, bychom uviděli všickni sv. srd- 
ce jeho, tu svatyni lásky, a v něm útočiště 
našli. Z lásky k nám i nyní neustále s ná- 
mi přebývá, an se nekrvavě za nás obětuje 
a požívat se nám dává. I do nebe vzal s 
sebou znamení své lásky z utrpení svého, 
rány svaté, a pro ty tam za nás Otce svého 
prosí. V pravdě, zajisté div lásky jest to, 
co On nám prokázal, co pro nás učinil. 
Ovšem lásky takové dosud svět neviděl, 
aniž jí kdy víc uvidí. — Ach, jak překrás- 
ně tedy, růměnná ty růže nej čistší a nej- 
světější lásky, vzkvétáš na hrobě Ježíšově! 

Ježíš-li nás tak miloval, zajisté pak na 
vzájem a z celého srdce i my jej milovati 
máme. Kdož bez lásky a bez žalosti státi 
může u Kristova kříže, kdož chladným, ne- 
pohnutým srdcem patřiti s to jest na Je- 
žíše v Božím hrobě, aniž by se jemu srdce 
láskou k Spasiteli vzňalo: ten tvrdší jest 
nad kámen, a běda! sotva kdy se polepší. 

Ejhle, N. ! to jest třetí a nejkrásnější 
kvítek, růže čisté, sv. lásky, jež tak růměn- 
ná, tak krvavá nade hrobem Ježíšovým po- 
rozkvétá. — 

Ó jak krásný jesti vínek spletený z 
těch kvítků, o kterýchž jsme nyní rozjímali : 
z bělostné lilie sv. víry, z růměnné růže 
sv. čisté lásky, a uprostřed nich zelená 
květina naděje křesťanské. Blaze tomu, 
kdo vínek ten po celý život svůj i na pr- 
sou i v srdci svém chová. Blaze tomu, kdo 
víry své nikdy hříchem nezapře, naděje své 
nikdy nepozbude, a lásku vždy v srdci svém 
ochrání. Ten již nyní, v životě, jest ne- 

9* 



- 132 — 



skonale šťasten, mnohem však šťastnější 
ještě po smrti bude. Spůsobíť tam víra, že 
tváří v tvář uzří, co tu teprv věří ; učiníť 
naděje, že požívati bude na věky, več tu 
teprv čáku skládá ; láska však — ta na věky 
mu ostane. 

Ó Ježíši nej laskavější! s radostí a vdě- 
čným srdcem klekáme tu před Tebou, s 
vroucí pobožností činíce Ti díky za ta sv. 
naučení, jež svým z mrtvých vstáním nám 
nehodným dáváš. Ty v pravdě vstal jsi z 
mrtvých, pravdivá jest tedy víra naše, pe- 
vná jest naděje naše, horoucí jest láska naše 
k Tobě ! Ach, vždy víc a více tyto sv. 
ctnosti v srdcích našich rozmnožuj! A jest- 
liže bychom kdy v ctnostech těch měli ustá- 
vati, připomeň nám hrob svůj Božský, na 
němž zkvétá překrásná lilie víry Tvojí, pučí 
přerozkošná zeleň naděje naší, voní nejli- 
bější a růměnná růže Tvé i naší lásky, 
aby povždy zmáhala se a živější byla naše 
víra, pevnější a stálejší naše naděje, vždy 
větší a horoucnější láska naše, dokavadž se 
víra a naděje nepromění v patření a poží- 
vání, láska pak nás nespojí s Tebou tam, 
kde radostné Alleluj a nikdy neustává. Amen. 
Dle slovin. „Govor." A. Mužik. 

Pane, zachovej nás! 

Pastýřský list Jeho Excel, nejdůst. pct7ia Jana 
Valeriana, biskupa Budějovického, daný d. 
25. ledna t. r. 

Když za onoho času nejsvětější Pán a 
Spasitel náš, Ježíš Kristus, plavil se s uče- 
níky svými z Kafarnaum na druhou stranu 
moře do krajiny gerasenské, aj tu se stala 
bouře veliká na moři, tak že se lodička při- 
krývala vlnami, on pak spal. I přistoupili 
k němu ustrašení učeníci jeho, a zbudivše 
jej bědovali: „Pane, zachovej nás, hyneme." 
A Pán Ježíš vida jejich strach, pravil : „Co 
se bojíte, malověrní?" Potom vstav, přikázal 
větrům a moři, a stalo se utišení veliké. 

Co se hojíte malověrní? Tato slova Pá- 
ně pravím i já dnes ke všem těm, ježto vi- 
douce, an za tohoto našeho přítomného času 
všelikým spňsobem útok se činí na sv. cír- 
kev katolickou, strachem podtrhnuti se do- 
mnívají, že by mohla církev Boží, tato upro- 
střed nynějšího zbouřeného světa zmítaná 
lodička Petrova snadno roztroskotána býti 
na skalinách rozmáhající se nevěry a uto- 
nouti u víru inotanin a svízelů světských, 
a jenž podobné jako učeníci Páně vzhůru 
k nebesům onzkostlivě volají: „Pane, za- 
chovej nás, hyneme" 

fí nářek tento není bez příčiny. Svatá I 



církev katolická v skutku mnoho už utrpěla 
strastí a posud jest jí zápasiti s velikými 
nesnázemi a nátisky, kteréž jí nejen ti, ježto 
vně jsou a jí nikdy nenáleželi, nobrž i vlastní 
její děti připravujou, tak že vším právem si 
stěžovati může slovy proroka Isaiáše: „Syny 
jsem vychovala a vyvýšila: oni pak pohrdli 
mnou. a 

Nechci vám, Nejmilejší v Kristu Pánu, 
vykládati, kterakých prostředků nepřátelé cír- 
kve katolické užívají za těchto přítomných 
našich časů, aby sv. katolickou církev před 
světem zlehčili, a o všecku vážnost připravili. 
Není třeba o tom slov šířiti, neb víte sami, 
co se děje a jak církvi křivděno bývá. 

A tu ovšem není divu, když lidé, jimžto 
víra svatou jest věcí, lítost mají nad takový- 
mi nájezdy a nátisky, které se proti jejich 
matce, svaté církvi katolické činí, a když, 
obzvláště jsou-li bojácní a ne dost v Boha 
dověrní, s ustrašenými učeníky Páně volají: 
„Pane, zachovej nás, hyneme. 1 ' 

Já však opět slovy Spasitele světa jim 
odpovídám, nebojte se ó malověrní, že by 
svatá církev Boží mohla kdy zkázu utrpěti. 
O svatou církev nemějte starost; neb tyto 
boje a trpké zkoušky, kteréž na ni přikvačily, 
nic jí neuškodí, anobrž k většímu jejímu o- 
slavení sloužiti budou. Ten všemocný Pán, 
kterýž přikázal větrům, a k jehož slovu sta- 
lo se hned utišení veliké, přikáže zajisté v 
pravý čas i těm bouřím, kteréž proti církvi 
jeho rozfoukal vichr nepřátelský. 

Ano, moji Nejmilejší, buďte tím zcela 
ujištěni, že všecky ty bolestné útrapy, kteréž 
za těchto našich časů svírají matku naši, sv. 
církev katolickou, utěšené přinesou jí ovoce, 
jenž ji novou nevadnoucí krásou ozdobí. Jako 
pevná loď uprostřed mořské bouře zmítaná 
pluje bez nebezpečí do přístavu: tak podo- 
bně sv. církev katolická, tato lodička Petrova, 
překoná uprostřed zbouřeného moře tohoto 
vezdejšího života všecko vlnobití bludu a 
nevěr v. 

Ze nás tato naděje nezklame, na to 
máme trojí jisté a nezvratné rukojemství; 
neb za konečné vítězství sv. církve katoli- 
cké, íi za její věcné trvání a nepomiji- 
telnost ručí nám její bytost a určení, za to 
nám ručí zaslíbení Boží, a konečně i osra- 
náctsetletá zkušenost. 

Že svatá církev katolická nikdy nepomine, 
byť sebe více nátisků jí činěno bylo, za to 
nám ručí už její bytost a určeni. Co medle 
jest katolická církev? Církev katolická jest 
nej vlastnější dílo Boží, jest ustvoření a osobní 
majetek Krista Pána, jednorozeného Syna 
Božího. Katolická církev jest dále tou nej- 



- 133 - 



četnější společností světa, zahrnující v sobě 
všecky země a národy; ona jest království 
milosti a pravdy Boží, království duchovních 
pokladů a života věčného, pravé to království 
Boží na zemi, které sahá do věčnosti a s 
touto stojí v nejužším spojení. 

Aby tuto svou církev založil, sstoupil 
Syn Boží s nebe na zem, stal se člověkem, 
hlásal svaté Evangelium, tvořil zázraky, tr- 
pěl a umřel. Proto vstal třetího dne z mr- 
tvých a obcoval čtyřicet dní se svými uče- 
níky, jež vyučoval a posléz božským plno- 
močenstvím obdařil, aby národy učili, kře- 
stili a jim ostatními od něho ustanovenými 
svátostmi posluhovali. 

Tuto svou sv. církev ustanovil Pán Je- 
žíš pro všecky lidi, pro všecka místa, pro 
všecky časy. Tou příčinou má trvati až 
do skonání světa; má všecky národy ve 
svém lůnu shromažďovati, a na celém da- 
lekém světě nemá býti místa, kde by jmé- 
no Ježíš nemělo věrných ctitelů svých, a 
před nímž by neklanělo se všeliké koleno. 

Ejhle, to jest sv. církev katolická, to 
jest její bytost, a které jest její určení, její 
povolání? Jako při stvoření viditelného 
světa neměl všemohoucí Bůh jiného účele 
před očima, než toliko svou čest a slávu a 
blaho svých tvorů: rovně tak týmž svatým 
úmyslem nesen byl Bůh při stvoření církve. 
Jeho všemocnost, jeho neskonalá svatost a 
moudrost, jeho nestihlá láska a dobrota 
měly světu býti v nejjasnějším světle obje- 
veny a s druhé strany mělo býti spasení 
lidí prostředkem milosti a pravdy Boží do- 
cíleno. 

Není vás však taj no, že bez práce a 
boje nelze se obejiti ve viditelném světě. 
Z toho suďte, zdali tak podobně nesluší se 
to míti v říši duchovní? V pozemských 
věcech se nic dobrého a velikého nepřivede 
k místu, leč prací a namáháním , a tak i 
církev Roží musí pracovati a zápasiti, aby 
účele svého, rozmnožení cti a slávy Boží a 
spasení lidského dosáhla. Máť zajisté svět 
sobě podmaniti, nad bludem a náruživostmi 
zvítězí ti, všeliké srdce lidské Bohu získati, 
a to ovšem se nedá provésti bez bojů a 
půtky. 

Pozorujme dále její určení a povolání. 
Svatá církev katolická, tato neposkvrněná 
choť Krista Pána, má svému božskému za- 
kladateli, jemuž na hoře Kalvárii zasnoube- 
na byla, ve všem podobna býti. Spasitel 
světa, jenž potupu trpěl a pronásledován 
byl, mnohdykráte předpovídal svým věrným, 
že jako svět Jej nenáviděl, tak také že je 
svět pro jméno jeho bude nenáviděti apro- 



následovati. Protož pravil knim: „Na světe 
budete míti nátisky ale doufejtez, jdt jsem 
přemohl svět." A opět k nim řekl: „Nenít 
učeník nad mistra, ani služebník nad pána 
svého; dosti jest učeníku, aby byl jako 
mistr jeho, a služebníku, aby byl jako pán 
jeho." 

Kříž jeho byl tedy to dědictví, které 
pozůstavil církvi své, a kříž tento nese cír- 
kev až dosavád, nese jej ovšem sklíčena, 
avšak mužně a srdnatě a v úplné naději, 
že v tomto znamení zvítězí. Tou příčinou 
nazývá se také vším právem církví bojují- 
cí či rytěřující, jelikož svého určení jináče 
dosáhnouti nemůže, leč odporem a bojem. 

O nechať tedy sebe větší nátisky a 
vzdory sv. církev katolickou svírají; nechať 
se k tomu podobá, že nemožno, aby církev 
tolika nepřátely obstoupená a s tolikerým 
protivenstvím zápasící, znikla zkázy a zá- 
huby; nechať se zdá, že nebeský Pán spí 
na lodičce a hrozícího nebezpečenství nedbá; 
ó vězte v celé jistotě, moji Nej milejší, že 
Pán nespí, nobrž že bdí a střeží svou cír- 
kev, a že i k nám jako druhdy ke svým 
milým učeníkům praví: „Co se bojíte, malo- 
věrní^ Nebojte se, praví dále, neb já zkou- 
ším toliko vaši věrnost, a chci vaše srdce 
očistiti od těch hříšných škvár, které je zo- 
havujou, a až přijde pravý čas, a vy co 
zlato v ohni zkušeni budete, potom já za- 
jisté povstanu a poručím větrům a bouře 
přestane. 

Ano, Rozmilí v Kristu Pánu, není ji- 
náče. Poněvadž církev svatá božského jest 
původu a štípena, založena pro všecky časy ; 
poněvadž jest dílo, ustvoření a majetek je- 
dnorozeného Syna Božího ; poněvadž co jeho 
království na zemi k tomu jest určena, aby 
pravdu Boží netoliko v lůnu svém chovala, 
nébrž týž a týž světu zvěstovala; konečně 
poněvadž jest zde pro čest a slávu Boží a 
spasení lidské, a toto její určení a povolá- 
ní nesmí nikdy býti zrušeno aneb přetrže- 
no, za tou a těmi příčinami marné jest všech 
nepřátel na škodu církve namáhání a usi- 
lování. Sv. církev katolická potrvá zajisté 
až do skonání světa a nezanikne nikdy. A 
to jest to rukojemství její věčné trvalosti a 
nepomíjitelnosti. 

Druhá záruka jsou zaslíbení Boží, a tať 
ovšem naplniti nás mají svrchovanou dů- 
věrou. 

Již však poslyšte tato zaslíbení. Aby 
církev co viditelné shromáždění věřících mo- 
hla až do skonání světa trvati, aby učení 
její po všechen čas zachováno bylo ve své 
čistotě a úplnosti, a vnitřní i zevnitřní je- 



- 134 



dnota její nikdy neutrpěla, tou příčinou 
nutně toho bylo třeba, aby měla též vidi- 
telnou duchovní vrchnost. Na ten cíl a ko- 
nec zvolil sobě Pán Ježíš dvanáct apoštolů 
a 72 učeníků, jimžto správu a řízení své 
církve svěřil. Poněvadž ale tito jeho vy- 
volenci byli lidé smrtelní, a nemohli církev 
Boží až do skonání světa říditi a spravo- 
vati; církev však k tomu byla určena a po- 
volána, aby milost a pravdu Boží nejen pro 
všechen čas chovala, nébrž i lidem sdělo- 
vala a tím jejich spasení působila, a poně- 
vadž toto její určení a povolání nikdy ne- 
mělo a nesmělo býti přetrženo, nobrž týž a 
týž má býti vykonáváno, protož přenesl ne- 
beský Pán všecko to plnomocenství, kteréhož 
udělil svým apoštolům a učeníkům, též na je- 
jich řádné nástupce. 

K těmto pak svým vyvolencům pravil 
Syn Boží před svým odchodem k Otci, když 
se s nimi loučil, tato utěšená slova: „Ne- 
nechám vás sirotků" Jako dobrý otec, maje 
nastoupiti dalekou cestu aneb leže na smr- 
telné posteli, hledí zkormoucené děti své 
všemožně těšiti : tak právě těšil Spasitel své 
učeníky, hořkému žalu nad předpovědínou 
brzkou jeho smrtí se oddavší, an jim slíbil, 
že je nenechá sirotků. I pravil k nim, že 
jim pošle Ducha svatého, jiného utěšitele, 
jenž by je učil vší pravdě, je řídil a spra- 
voval, řka : „A prošiti budu Otce, a jiného 
Utěšitele dá vám, aby s vámi zůstal na věky. " 
Ano, aby je úplně tím ujistil, že jich neo- 
pustí, nobrž svou pomocí jim vezdy přispí- 
vati bude, doložil dále, že on sám s nimi 
po všechen čas bude, an řekl: „A aj, já 8 
vámi jsem po všecky dny až do skonání 
světa. u Sv. katolická církev stojí tedy pod 
mocnou stráží Pána Ježíše Krista, stojí pod 
mocnou ochranou Ducha svatého, a tu se 
vás, moji Nej milejší, ptám, možno-li, aby kdy 
zanikla, pominula? 

Avšak ještě jedno zaslíbení Boží ne- 
smím mlčením pominouti. Stalo sejednou, 
když Pán Ježíš přišel do krajiny Cesaree 
Filipovy, že tázal se svých učeníků, kým 
jej lidé praví býti, a za koho oni sami jej 
drží. Tu apoštol Petr, kterýž vždy stál 
v čele ostatních učeníků, odpověděl : „ Ty 
jsi Kristus, Syn Boha živého." Načež Pán 
Ježíš, blahoslaviv Petra, řekl: „I jd pravím 
tobě, že ty jsi Petr, a na té skále vzdělám 
církev svou, a brány pekelné nepřemohou jí. u 

6 považte, jaké to slavné zaslíbení a 
jaké to nezvratné rukojemství pro věčné tr- 
vání a nepomíjitelnost svaté církve! Ani 
brány pekelné nepřemohou jí; nijaký blud, 
nijaké protivenství, nižádný odpor a nátisk, 



žádné násilí, by sebe větší bylo, nic — nic 
jí neuškodí. A tu opět se vás ptám, mo- 
žno-li, aby kdy zanikla, pominula? 

Suďte sami, mám-li ještě slov šíři ti? 
Mám za to, že ku přesvědčení vašemu ne- 
níť toho třeba, a protož nezbývá nic jiné- 
ho, než abych vás toliko ještě upamato- 
val na toho, kterýž to zaslíbení učinil. Medle, 
kdo jest to? Jest to sám Bůh, věčná pra- 
vda a neskonalá moudrost ; jest to vševě- 
doucí a svrchovaně svatý Pán nebes; je 
to ten všemocný, jenž nejen vše může 
nýbrž i chce vše vyplniti, co kdy zaslíbil; 
je to ten na nejvýš pravdomluvný a věr- 
ný Pán, který jak písmo svaté o něm svědčí, 
„není jako člověk, aby klamal, i ani jako 
syn člověka, aby se měnil" nýbrž který jest 
„včera i dnes i na veky tentýž. u A tento 
neskončené moudrý a svatý, tento všemoc- 
ný a svrchovaně pravdomluvný a věrný Pán 
nebes a země učinil své církvi zaslíbení, že 
ani brány pekelné nepřemohou jí. Ptám se 
vás, Nejmilejší, opět a opět, možno-li, aby 
kdy sv. církev zanikla, pominula ? Ó nikoli 
a nižádnou měrou! A protož píše také 
apoštol národů sv. Pavel: „Držme nepohnu- 
telně vyznání naděje své, neb věrný jest ten, 
jenž zaslíbil.^ 

Nuže stůjte tedy nepohnutě v této na- 
ději, a nebojte se, ó malověrní, vidouce a 
slyšíce, an církev svatá se podezřívá, tupí, 
haní, pronásleduje. Nechať se brány pe- 
kelné proti ní pozdvihuj ou, nechať se jí 
sebe větší nátisky činí, nechať proti ní po- 
vstávají sebe schytralejší nepřátelé, nechať 
pohanstvo i židovstvo proti ní sočí, — to 
vše jí nic neuškodí, tím nižádné nevezme 
zkázy, alebrž mnohem více bude oslavena; 
jelikož slovo Boží neklame, a posud pokaždé 
se vyplnilo a i budoucně se vyplní, což Bůh 
zaslíbil. 

Že sv. církev katolická neporušena a 
vítězoslavně vyjde ze všech těch bojů a 
zkoušek, kteréž se za těchto našich časů 
na ni shrnuly, za to nám konečně ručí ještě 
osmnáctsetletá zkušenost. Jest tomu více než 
osmnáct set let, co se brány pekelné o to 
snaží, aby ten od Pána Ježíše na skále 
vzdělaný dům byl vyvrácen. Židé a poha- 
ne vše nasadili, aby církev hned v její ko- 
líbce udusili. Církevní dějepis prvních tří 
Století není zajisté nic jiného než prolitou 
křesťanskou krví zbrocené vypravování nej- 
ukrutnejsího pronásledování. Moenárové to- 
hoto světa co medle všecko neučinili, aby 
to nové učení, které se jejich tělesnosti, je- 
jich předsudkům, jejich pověrám a vůbec 
veškerému jejich smýšlení tak načitě proti- 



vilo, se světa vyhladili? Byltě to třista- 
lety boj krvavý, veden proti křesťanům od 
zaslepené zběsilosti. A jaký mělo výsledek 
toto ukrutné pronásledování, jemuž tisíce 
a statisíce křesťanů za obět padli? Pro- 
litá krev stala se úrodným semenem no- 
vých, četných křesťanů, církev se rozmá- 
hala a šířila na vzdory všemu tomu kr- 
vavému pronásledování pořád dál a dále 
ve všech zemích, ježto ti její pronásle- 
dovníci bídně zahynuli. 

Nejmilejší, znamenitá a podivuhodná 
je to věc, že všickni ti pověstní pronásle- 
dovníci církve svaté zcela neobyčejným spů- 
sobem se světa sešli. Nero stal se samo- 
vrahem. Domician byl zavražděn. Valerian 
byl zajat, musil svému nepříteli sloužiti za 
podnož, a když ho zármutek a hoře strá- 
vily, byla kůže z těla jeho vycpána a v je- 
dnom peršanském chrámu na odiv vyvěše- 
na. Aurelian byl zabit, an právě k nové- 
mu pronásledování církve svaté se chystal. 
Galerius v ošklivou nemoc upadl, tak že 
červi za živa tělo jeho hlodli a žrali. Ma- 
xentius se utopil. Tiť jsou byli nejhlavnější 
pronásledovníci svaté církve katolické v 
prvních třech staletích , a to byl jejich 
konec. 

V postupu dalších časů přestalo sice to 
krvavé pronásledování; avšak peklo vymy- 
slilo sobě jiného druhu zbraň, kterouž do- 
sáhnouti chtělo, což se mu na krvavé cestě 
podařiti nechtělo. Tato zbraň, kteréž zvlá- 
ště císař Julian odpadlec ve spojení se vše- 
mi nepřátely křesťanství užíval, byla tatáž, 
kteréž se až dosavad proti sv. církvi užívá. 
Chápáno bylo lsti, lži, podvodu, posměchu 
a hany proti církvi. I povstala kacířství 
a rozkolnictví, kteráž, by možno bylo bý- 
valo, byla by církvi umíráčkem odzvonila. 
Ale bludy zmizely aneb dokonce aneb ji- 
ným novým ustoupily, jenž zase zanikly a- 
neb jiným podnět a příležitost zavdaly, ježto 
ta jedna sv. církev katolická v běhu všech těch 
časův neproměnná ve své přesnosti a úpl- 
nosti víry zachována byla. 

Nové útrapy, zkoušky a nátisky přiří- 
tily se na církev, a opět se zdálo, že jest 
po církvi veta. Pohanských surovců ne- 
sčíslní zástupové pod vůdcem svýmAttilou, 
metlou Boží zvaným, zaplavili na spůsob 
povodně křesťanské země, a došli až k bra- 
nám Říma. Spousta strašlivá, vražda a lou- 
pež znamenaly jejich kroky a cesty. Řím 
strachem trne, vida, an se už blíží toto hro- 
zné vojsko a vše obyvatelstvo jeho očeká- 
vá v nej větší ouzkosti zkázu a záhubu 
svou. Tu vyjde v ústrety tomu pleniteli 



zemí slabý kmet, sám jediný postaví se proti 
němu, a krutý zlosyn Attila, až posud od 
nikoho nepřekonaný, táhne s vojskem svým 
dále od Říma. A tento slabý kmet byl 
papež. 

Zase uplynulo několik století a církev 
rozšiřovala požehnání svoje všady, i mezi 
těmi nej vzdálenějšími národy. S ní se též 
uhostily na všech místech vzdělání, věda, 
umění a mravnost; knížata a národové pa- 
dli k nohoum Ukřižovaného shromáždivše 
se okolo práporu jeho. Krásný a pokojný 
to byl čas pro církev katolickou! 

Avšak pokoj nepozůstavil jí za dědictví 
Pán Ježíš, božský její zakladatel; neb bez 
zkoušky a zápasu neměla ona nikdy býti. 
Nastal čas, ku kterémuž velmi dobře připa- 
dá proroctví apoštola sv. Pavla, řkoucího: 
„Bude čas, kdyžto zdravého učení nebudou sná- 
seti, ale podle svých žádostí sobe shromažďovati 
budou učitele, majíce svrblavé asi a od pravdy 
zajisté sluch odvrátí, a k básnem se obrátí. 1 ' Ta- 
kový čas těžkých útrap nastal církvi, když 
i v naší krásné vlasti roznícena byla po- 
chodeň krvavé války náboženské, kteráž 
příčinou byla nevýmluvných běd a strastí. 
Nemíním vyličovati tehdejší žalostné poměry ; 
postačí, když toliko řeknu, že naše krásná, 
na všechny plody vědy a umění přebohatá 
země popleněna, vydrancována, zpustošena 
byla. Rány ty jí zaseknuté ani po staletích 
se úplně nezacelily. 

Takový čas těžkých protivenství byl i 
ten, když jedním věrolomným mnichem stala 
se v církvi veliká roztržka. Od tohoto času 
počalo nové pásmo všelikých nátisků a ú- 
trap ji svírati, kteréž zase až ke krvavému 
pronásledování dospěly, jak se to stalo, ať 
všeho ostatního mlčením pominu, na konci 
minulého století ve francouzské zemi. 

Kruté tyto nátisky vzaly sice konec; 
než ale hned se zase objevily, s tím toliko 
rozdílem, že jinou vzaly na sebe tvář. 0- 
nen pověstný velmož, který sobě skoro je- 
dnu polovici země podmanil, chtěl také sv. 
církev podrobiti svému panstvL I zatknul 
papeže, obsadil vojskem svým Řím a církev- 
ní stát, a měl úmysl, rozkotati apoštolskou 
stolici Petrovu. A když sv. Otec byl vy- 
řknul nad tímto mocným světa podmanite- 
lem církevní kletbu, tu tento z toho po- 
směch si dělaje, pravil: „že proto zbraň vo- 
jínům jeho z rukou nevypadne." Ejhle! 
právě tím vyřkl sám nad sebou svůj ortel; 
nebo v skutku hladem zmořeným a zimou 
skřehlým vojínům jeho vypadla v Ruské ze- 
mi zbraň z rukou, a ježto tento muž v té- 
též světnici zámku Fontainebleau řečeného, 



136 ~ 



kde sv. Otce ztupil, leta Páně 1814 pode- 
psati musel listinu, že se na vždy vzdává 
trůnu francouzského, a potom co vězeň na 
osamělém ostrovu mořském právě v den 
jmenin toho od něho sužovaného sv. Otce 
Pia VIL byl umřel, umřel tento teprv po 
dvou letech, kmet jedenaosmdesátiletý, ve 
svém Vatikánském domě v Římě blahosla- 
venou smrtí. Nejmocnější toho času císař 
podlehl v boji s papežem. 

A ještě před nedávným časem, asi před 
30 lety, zdaž jsme sami nebyli svědky, kte- 
rak v jedné sousední zemi pokoušela se 
protestantská vláda o porobu církve kato- 
lické? A medle, jaký byl toho následek? 
Duchovní vyšší život se tím probudil, kato- 
lické vědomí, které posud, jakoby umořeno 
bylo, se nikde ani neozývalo, bylo tím 
oživeno, sesíleno ve všech třídách lidu, a 
tak se právě stal opak všeho toho, což se 
vlastně proti církvi zamýšlelo. Od toho ča- 
su roste a zdvihá se nepřetržené katolické 
vědomí a přesvědčení, a sv. víra se všady 
mocně rozmáhá a rozšiřuje, jak toho příklad 
máme v Anglicku a v severní Americe, v 
těchto dvou nej svobodnějších zemích, kdež 
sta a tisícové nejšlechetnějších a nej váže- 
nějších mužů a žen se navracejí do lůna ka- 
tolické církve, tak že ku př. hlavní prote- 
stantské město Londýn počítá teď více katolí- 
ků než Řím obyvatelův. 

Jest ovšem pravda, že se na Řím, hla- 
vní to město království Božího na zemi, po- 
sud všeliký útok činí, a že sv. Otec zápa- 
siti má s mnohými nájezdy a útrapami; a- 
však přece shromáždil už několikráte vůkol 
své vznešené osoby biskupy veškerého obo- 
ru světa, a opět je zve, dověřuje se v Bo- 
ha, že úmysly jeho nepřátel zničí, ke dni 
8. prosince běžícího roku do Říma k veli- 
kému sněmu církevnímu, kamž i já dosta- 
vili se hodlám, pakli mi Bůh zdraví a živo- 
ta dobrotivě popřeje. A důvěra, kterouž sv. 
otec vzkládá na Boha, ho nezklame! Úkla- 
dy bezbožných proti sídlu jeho světské moc- 
nosti nebudou miň průchodu, a, by se do- 
puštěním Božím i stalo, že by poutničkou 
hňl do ruky vzíti a Řím opustiti musel, 
vyplní se přece i na něm to slovo, kteréž na zá- 
kladě osnináctistoleté zkušenosti promluvil vů- 
bec o všech papežích jeden dobrý znalec cír- 
kevního života, an takto pravil : „Podmaněni 
byvše, zvítězili papežové; zatknuti, byli zase 
osvobozeni; do vyhnanství posláni, opět se 
navrátili." 

Ano, Rozmilí v Kristu, ať všemohoucí 
Bůh dle svých nevyzpytatelných soudů co- 
koli dopustí na svou církev, a ať ta proti- 



venství, kterýchž jest jí za těchto časů tr- 
pěti, jsou sebe větší, vše bez odporu obrátí 
se k jejímu blahu a sloužit! jí bude k o- 
slavě. Čím krutěji zuřiti bude proti ní boj, 
tím více vyvine se a ozývati se bude katoli- 
cké vědomí, a tím více upevní se duchovní 
moc její. Ten Pán, kterýž církve své nikdy 
neopustil, i budoucně jí neopustí, anobrž 
chrániti a střežiti ji bude svou mocnou ru- 
kou po všechny časy proti všem nájezdům 
a útokům. Za to nám ručí osmnáctisetletá 
zkušenost. 

A protož posledněkráte volám k vám 
opět slova Páně: „Co se bojíte, 6 malověrní. u 
Nebojte se o matku svou církev katolickou ; 
ona pevně stojí co skála uprostřed zbouře- 
ného moře, na nižto nadarmo dorážejí čeří- 
cí . se vlny, jí ani brány pekelné nepře- 
mohou. 

O nechať se tedy děje co děje, netraťme 
nikdy důvěry v Boha. Oko jeho bdí nad církví 
a mocná ochrana jeho vyprovází ji po vše- 
chen čas. Nemůže sice nikdy prosta býti 
všeho boje a odporu, a jako posud tak i 
budoucně bude jí zápasiti se všelijakým 
protivenstvím; avšak doufejme pevně, že 
konečně dřív neb později zvítězí. 

Kéž bychom jenom my sami s naší 
strany vždy činili, co povinnost káže. Církvi 
se neposlouží s polovičatými, nerozhodnutý- 
mi křesťany; neposlouží se jí s lidmi, jenž 
pokulhávajíce semotam se viklají, jenž ne- 
jsou ani studení ani teplí a dnes Bohu slou- 
ží azjitra ďáblovi. Nikoli! Rozhodnost, věr- 
nost a účinnost žádá církev od svých věří- 
cích, když se jedná o věc Boží a o víru, 
toho žádá sv. církev sice vezdy, než zvláště 
za takového času, jaký jest tento přítomný, 
kdy se totiž brány pekelné tak mocně pro- 
ti ní pozdvihuj ou. Nechať jedenkaždý tedy, 
kdo si chceš zasloužiti čestného jména ka- 
tolíka a spasení svoje dobře opatři ti, dle 
svého postavení, dle povolání a síly své muž- 
ně a statně se zastane církve a svaté víry 
Boží. Slovy a skutky, vším činěním a opu- 
štěním dokažme, že jsme praví katolíci, a 
že si toho štěstí, býti údy jejími, umíme 
vážit i. K tomu vám, ovečky drahé a v 
Pánu milované, uděliž Hospodin nebeský 
své svaté milosti, a požehnání jeho přijdiž 
na vás na všecky. Amen. 

Na Golgotě. 

(Legenda.) 

Za hory již zlaté slunce spěje 
a rosa sc ve kalíšky loje. 

A krajinou volný větřík vano, 
poutník cestou kráčí, kráčí — stane. 



- 137 ~ 



Stane a zrak ku západu chýlí, 
vida tmu se plížit, dál zas pílí. 

..Nohy moje slabé, ztrmácené, 

tam jen ještě, v místo posvěcené \ u — 

Nebem mračna jen se valí, valí 
a země se v roucho noci halí. 

Nad Golgotou jenom hvězda svítí, 
tam zře poutník, sílu novou cítí. 

K hoře došel, na vrchol se bére — 
cesta tlačí, trn se v nohu déře. 

A poutníka potká maž a praví: 
„Pospat pojď si ke mně, šetři zdraví ! — 

Cesta na vrchol je cesta mylná ; 
dlouho má tam co jít noha silná. 

Sláb jsi, sláb a chvěješ se umdlením: 
lépe patřit s hory v svitu denním/'" — 

Takto děl a poutník na to praví : 
„Pravdu díš, na mále mého zdraví. 

Co kdybych však ještě této noci 
se světa jít musel Boži mocí? 

Kdo za hříchy, velká provinění 
kající můj slib na skutek změní ? 

Velká vina, velké provinění — 
svůj slib splním: Bůh dá odpuštění. 

Lip je život dříve dokonati, 
nežli bez pokání umírati. — 

Měj mé díky, sám si pospi radši, 

mně jen rci, kde tudy cesta kratší." — 

A kdy rtové muži díky vzdali, 
zas se nohy dále, dále braly. 

Až tam na temeni, místě svatém, 
klesly, an se zarděl východ zlatem. 

Klečí poutník s hlavou nakloněnou, 
klečí poutník s tváří uslzenou. — 

Na boře se záře množí, množí, 
on zří, jak na kříži Syn je Boží. 

A jak by tu mraky sestoupily, 
poutníka a horu obklopily. 

A k nebesům přímo vypínají 
tři se kříže jako stromy v máji. 

Na rtech lotra s žalem úsměch tane, 
jak by pravil : „Vzpomeň na mne, Pane \ u 

Lítostí jak lotr slzy roní, 

Pán se k němu, s kříže Pán se kloní. 

Patří na to poutník v udivení, 
neví, zda to pravda nebo snění! 

Patří, patří na ta ústa Páně, 
hřích vyznává, hluboce se klaně. 

Zří, jak Páně rty se otvírají, 

řkouce: „Dnes jsi ještě se mnou v ráji!" 



A již bylo celé zlaté ráno, 

když děl s Pánem poutník : „Dokonáno. 

Dokonáno jest, a přijmi, Pane, 

mne i mezi svoje milované !...." 

A tu paprskové slunce svítí 
na tvář sinnou, na uhaslé žití. 

A ten muž, jejž poutník potkal v noci, 
ráno přišed, zří div Boží moci. 

J. Nejedlý. 

Lidé blázni. 

Obrázek ze života od 
Josefa Ehvenbergra, 
sídelního kanovníka na Vyšehradě. 
II. 

Den dražby se přiblížil a kupec na 
Špičkovu živnost se našel. Ale podivný to 
člověk ten kupec; na pohled nikdo by v 
něm kupce na sedlský statek nehledal. Při- 
šel odkudsi z hor, tuším od Černé vody, 
jest baráčník a jmenuje se Kudla. Tako- 
vého rodinného jména v celé Habřině není, 
lidé se mu pro ně zajisté budou posmívati, 
a také jináče pro své, Habřinským nápadné, 
obyčeje útržkům neujde. Ba již upadl na 
lidské jazyky. Dostavil se ku dražbě v šer- 
kové kazajce a v režných plátěných spod- 
kách, boty nesl přes rameno, teprvé u zám- 
ku pod lípou se obul a přivedl s sebou 
také manželku, ba i starou svoji matku. 
Když hned po dražbě, jak výminkami prá- 
vně vyhraženo bylo, část kupného skládati 
měl: počaly se ženské ohledávati a z ka- 
pes od sukně, svrchu řemínkem zavázaných, 
misky s dvacetníky vyndaly. Potom pak, 
když kupní smlouva a zápis na statek v 
kanceláři se hotovily, a nový majitel až te- 
prvé za dvě hodiny k podpisu přijíti měl: 
tu na místě do hospody zašel se ženskými 
na zámecký dvůr ke kašně. Tam vyndali 
půl bochníku černého chleba ze šátku, od 
vrátného si vypůjčili hrnek, a oběd i litkup 
při chlebě a vodě odbyli. 

To bude pěkný soused! Jest sprosťák, 
jest držgrešle a k tomu u ženských za o- 
troka! Napadla ho pýcha, chce mermomocí 
z baráčníka býti sedlákem, jenom že oby- 
čejů na hospodáře příslušných nezná, ba 
ani peněz na vyplacení míti nebude! Na 
první lhůtu sotva že sehnal, na druhou pro- 
dá barák a na ostatní i na zřízení hospo- 
dářství kdo ví kde vezme? Chuďas, měl 
zůstati, kde byl, na Špičkově ničeho nesve- 
de, zvláště když sobě ještě větší břemeno 
na krk uvázal, nežli musil! 

Když totiž při dražbě odhadní cena 



— 138 — 



jest prohlášena s připojením obvyklé otázky 
„kdo dá víc?" ozvali se hlasové, tak že to 
nepůjde, a že musí dražba pod cenu. Sám 
pan vrchní soudil, že jiného zbytí nebude; 
ale dříve než dražba pod cenou započala, 
vystoupil ošumělý baráčník od Černé vody 
a promluvil takto: „Za Špičkovu živnost, 
jaká nyní jest, nikdo beze škody odhadní 
cenu vyplatit nemůže. Já ale doufám, že 
ona živnost za Boží pomoci v několika le- 
tech bude jinou. Proto také, hledě k bu- 
doucnosti a na Pána Boha spoléhaje, podá- 
vám tolik, mnoho-li odhadem vyměřeno. 
Slyšel jsem také, že mezi dluhy nepojiště- 
nými nalézá se zadržená mzda čeledínů, 
kteří ve statku sloužili, a že by tito odešli 
s prázdnou, kdyby se neutržilo tolik, co od- 
hadní cena obnáší. Zadržená pak mzda volá 
do nebe, a já za nic ve světě nechtěl bych 
na svou duši vzíti, aby kletba podobná tře- 
ba jen pozdálečí na moje zboží padala. 
Proto podávám, co odhadem jest vytknuto." 

Pan vrchní ani svým vlastním uším 
věřiti nechtěl. Nyní teprvé neznámého kup- 
ce sobě prohlídnul, a přese všechnu jeho 
prostotu výraz zvláštní šlechetnosti při něm 
poznával. Pochválil jeho náhledy, nazval 
jej poctivým Staročechem, těšil se, že obec 
tak řádného souseda a vrchnost poddaného 
obdrží, a konečně doložil, že jemu Bůh za 
takovou něžnou svědomitost zajisté žehnati 
bude. 

Ale lidé v Habřině z veliké části sou- 
dili jináče. Není-li to pošetilost, penězi 
plýtvati, kde není třeba a když jich nazbyt 
není ? Není-li to hlupství, před cizými vraty 
uklízeti a odpovědnost za cizé hříchy na se 
bráti? Ten chuďas se kojí klamnou nadějí 
a zapomíná, že stín lapá, kdo za nadějí se 
honí. Myslí, že mu na Špičkově pečení 
vrabci do úst lítati budou, a ono mu zatím 
na té zrasované živnosti ani bramborů ne- 
naroste. K vůli tomu, co pan vrchní o Bo- 
žím požehnání pověděl, ani o stéblo více 
na poli mu nevyroste. Ten si dal ! Ne, ne, 
to by nikdo moudrý neučinil! Že se ale ty 
ženské alespoň neozvaly? Jsou, musejí to 
býti lidé, blázni! 

V takový a podobný smysl zvláště v 
hospodě při sklence se mluvilo; a onen, 
jenž onehdy naproti hospodskému zastával, 
že se kupci na Špičkovu živnost nenajdou, 
byl jako na zlatém koni. „Nemél-li jsem 
pravdu," chvástal a vypínal se, „když jsem 
řekl, že se o tu zrasovanou živnost nikdo 
moudrý dráti nebude? To mohou leda lidé 
blázni!" 

Pan vrchní uznával za svou povinnost, 



aby svědomitému kupci a nastávajícímu ho- 
spodáři za jeho šlechetnost alespoň uvázání 
se v majetek dosti draze nabytý usnadnil, 
a nemilých výstupů se Špičkovými jej spro- 
stil. v Tou příčinou pomýšlel na to, kterak 
by Špičku ze živnosti vystrnadil, dříve než 
nový majitel se přistěhuje. Nadělalo mu 
to brykulí plnou hlavu, poněvadž Špičkový 
lidi znal a věděl, že s nimi po dobrém a 
bez nátlaku úřední moci ničeho nepořídí. 
Než moci úřední na vystrnadění Špičkových 
zapotřebí nebylo: oni se vystrnadili sami. 
Vyřezáním hambalků a krovů poškodili vaz- 
bu na statku tou měrou, že celý kryt ná- 
padně v se shrbil a sesutím hrozil. Toho 
však Špičkoví dočekati se nechtěli a z do- 
mu jako rtuť se vytratili. Špičková s děv- 
čaty odstěhovala se k sestře mlynářce do 
Lukavce, Špička se dal za čeledína do palírny v 
Zrnětíně, a kluci zašli prý až na Moravu, aby 
někde službu vyhledali. Panu vrchnímu 
spadl kámen s prsou a celá Habřina sobě 
oddechla, když takových příslušníků spro- 
štěnu se uhlídala. 

Teď již nebylo ničeho na závadě a Ku- 
dla v každou chvíli přistěhovati se mohl. 
Přistěhoval se, ale spůsobem takovým, že 
celou obec na sebe popudil. Sousedé use- 
dlí, kteří vlastní své potahy měli, očekávali 
na jisto, že nový spolusoused dle obyčeje 
za tehdejška v oné krajině vůbec běžného 
se zachová. Myslili totiž, že Kudla buď 
sám po pořádku po nich půjde, aneb pro- 
střednictvím rychtáře v hromadu je svolati 
dá, a za přijetí do obce i to, aby jemu u 
stěhování nábytku nápomocni byli, prošiti 
bude. A kterak jináče? Jest snad obec 
Habřinská jako holubník, aby se v ní lec- 
kdo bez opovědi a bez vy často vání soused- 
stva uhnízditi mohl? A dopravení všech 
potřebných svršků do živnosti není také 
tak snadné, aby se kdo bez cizé pomoci 
při tom obejiti mohl! 

Ale nastojte! Kudla o přijetí do obce 
neprosil, a za pomoci svých známých z Čer- 
né vody na několika volských fůrkách mimo 
nadání se přistěhoval. Taková urážka, do- 
kud pamět stačí, se ještě Habřinskému sou- 
sedstvu nestala! Ale nechať si to ten bo- 
sonohý umounčný baráčník pamatuje! Bylo 
mu líto groše na počest sousedstva, a proto 
se tak špinavě zachoval. Však toho bude 
brzy pykati a rád by sousedy zavdanou po- 
ctil, ale oni od něho nepřijmou ničeho, a 
kdyby třeba na kolenou prosil! Ostatně 
nestojí za to, aby se o něm mluvilo, a v 
Habřině dlouho překážeti nebude. Co s se- 
bou přivezl, nestojí za pac, dobytka má 



139 - 



čtyrv kousky a ze všeho vysvítá, že jest 
pánem z Xeinanic a na Chudobíně. Ani 
do vánoc na živnosti nevydrží. Sklízeti ne- 
bude ničeho, poněvadž Špička špatnou svoji 
úrodu hned po jaře židu Marečkovi na sto- 
jatě prodal; přes polovici orné půdy má 
ležeti ladem, a na mrvišti jako po povodni. 
Přijde ozimní setí, a to bude pěkná skoč- 
ná! Odkud vezme hnojiva na ta vyssátá 
pole? odkud zrní? a odkud píci na přezi- 
mování dobytka, kdyby sám třeba ani ne- 
jedl? Chudas, ten jistě do školy nechodil, 
poněvadž se počítati nenaučil. Ale co, kdo 
chce kam, nechte ho tam, chtícímu se kři- 
vda neděje, a komu není s hůry dáno, v 
apatyce nekoupí. Blázen třeba řešetem vodu 
nabírá; a Kudla i jeho domácí nejsou bez- 
toho, Ječ lidé blázni! 

Čeho měli Habřinští plná ústa, toho 
měl Kudla plnou hlavu. Jet pravda, že le- 
tos ani stébla klidili nebude, jet pravda, 
že téměř polovice půdy při živnosti leží 
ladem, a co při všem nejhoršího, že vys- 
sátá pole na ozimní zásev nebude čím u- 
praviti, když mrvy není. Poslední okolnost 
nejhůře Kudlovi mozkem vrtá. Ač staré- 
mu pořekadlu : „jak kdo mrví, tak i klidí" 
— zcela zouplna víry nepřikládá, poně- 
vadž jest přesvědčen, že všeliký zdar toliko 
na Božím požehnání záleží : přece ho tajno 
není, že půdě, oč ploděním schůdné, mr- 
vou dosazeno býti musí, nemá-li zjalověti. 
Proto také ze všech svízelí, do nichž svojí 
koupí zabřednul, prázdné mrviště Kudlu 
nejvíce hněte. 

Hned druhého dne z jitra po svém 
přistěhování vyšel na pole, aby [svoje ho- 
spodářství zhlednul. Prostory ladem ležící 
pro její rozsáhlost se až zhrozil. Ani ná- 
klad několika set by nestačil, kdyby všechny 
ty úhory na ozimní zásev jen poněkud u- 
praveny býti měly. Zamyslil se, a obava, 
že úloze, jakouž na se vzal, nepostačí, 
počala se ho zmáhati. Pojednou ale tvář 
jeho jako svitem dobré naděje se vyjasnila. 
Svým v rolnictví zkušeným okem poznal, 
že před lety celá mírným svahem nachý- 
lená trať polí při jeho živnosti z obojí 
strany příkopy obehnána a také na přič 
mezi jednotlivými obory nádržkami pro- 
tkána bývala. Příkopy však a nádržky, 
nebyvše po léta vybírány, jsou náplavem 
zaneseny, ba svrchu i trávou porostly, a 
člověk neznalec ani by netušil, jak vzácná 
pomůcka pro hospodáře průmyslného v nich 
se skrývá. Takovýmto šťastným odkrytím 
bystřil se Kudlovi zrak, tak že ještě na 
jiné neméně vzácné pomůcky přišel. Ještě 



na poli shledal, že vláčením za mnoho let 
na souvratě se nahrnula značná vrstev 
svrchní dobré hlíny, kterouž, rozveze-li se, 
po místech štěrkovitých, nemalého úspěchu 
na úpravu pole docíleno bude. Dále téhož 
ještě dne vyskoumal, že mrviště při živno- 
sti, jsouc velmi mělké, založeno bylo na 
hliníku, a že je předešlí hospodářové ze 
spod nevydláždili k nemalé své škodě, a- 
naž hnojovka do země se tratila a hlínu 
místem až na loket prosákla. Nad tímto 
odkrytím byl Kudla j ako u vytržení ; a když 
oddělav dláženiny v chlévě, shledal, že pod 
nimi, co chlév stojí, nikdo nevybíral, tu 
zrovna bez dechu vběhl do světnice a man- 
želce i staré matce oznamoval, řka: „Bud 
Pán Bůh pochválen, máme po starosti, já 
nalezl poklad !" — 

Co pak to ten bosonohý baráčník ku- 
tí? Má tady těch horáků z .Černé vody asi 
osm, a již po tři týhodny na poli jako krt- 
ci v zemi ryjou! Otevírají příkopy a nádrž- 
ky, kopají na souvrati, a hlínu dvěma vol- 
skýma potahy i na kolečkách co o krk po 
roli rozvážejí. Nač to? má snad hlína na- 
hraditi mrvu? K smíchu! Příkopy zhloubili 
a vykopali trochu mrtviny, v kteréž ani bo- 
dláčí neporoste, a převážeti hlínu na jedné 
roli z místa na místo, vyhlíží tak, ja- 
koby kdo brambor bramborem mastiti chtěl. 
Takovou škutinu chtít osívat, jest zrní vy- 
hazovat ; ani výsevek se nesklidí. — 

A oni ti horáci jsou tady ještě ! Ted 
zase ve stavení všechno rozkopávají a ru- 
mují , a již celý týden jakousi černou hlí- 
nu dvěma potahy na pole vyvážejí. Ďas ví, 
odkud ji berou? Taková hlína ovšem špa- 
tná není, ale mnoho nevydá, když se jí tlu- 
stě nenasype. Oni však, aby se jim dosta- 
lo, s ní skrbějí jako s cukrem ; chtějí ošidit 
roli, a ošidějí sebe. Žito po takové úpravě 
ani nevzejde, a vzejde-li, přes zimu vyhyne 
a z jara bude role holá. 

Zlá věštba, že Kudla v Habřině dlou- 
ho překážeti nebude, a na živnosti se ne- 
udrží, sotva se vyplní. Kudla drží se na 
živnosti oběma rukama, a při tom nohama 
o půdu Habřinskou tak pevně se opírá, že 
ho tak snadno nikdo nevystrčí. Druhou 
lhůtu v patřičný čas vyplatil, čeho nejvíce 
zapotřebí bylo, na stavení opravil, větší po- 
lovici ladem ležící půdy na ozim šťastně za- 
sel, a v horách při své chalupě sklidil to- 
lik, že dobytek přes zimu vyživí a šám ro- 
vně nedostatku míti nebude. Ale ostatní 
chování se jeho jest takové, že sousedstvo 
na něho pořád ještě s kopce má. 

Až dotud se na rychtě neukázal, o při- 



— 140 ~ 



jetí do obce neprosil, a sousedstvo neča- 
stoval. Na faře již byl, aby se co kolatorník 
představil ; v kostele bývá v neděli a ve svá- 
tek ráno i odpoledne, ba i všedního dne, 
jak jen může, do kostela běhá — jen na 
rychtu o cestě neví! Jest on snad něco 
lepšího, než druzí sousedé, že se jich štítí 
a mezi ně nejde? Vždyť ani s kontribucí 
sám nepřichází a zeměpanskou bernu proti 
všemu obyčeji po ženských posílá! Dosta- 
ví-li pak se k Svatomartinské hroma- 
dě? Musí! Toho si na něm slavné právo 
počestné obce Habřinské dokáže, a nepři- 
jde-li, půjde pro něho serbus. 

Na Svatomartinskou hromadu se Ha- 
břin stí příliš netěšili. Musili za minulého 
roku dělati veliký kus silnice, měli ještě 
jiná nenadálá vydání z obecné pokladnice 
a tudy na propití o velké hromadě mnoho 
nezbývalo. Všechnu svou naději skládali na 
Kudlu a příchodu jeho, jsouce již pohro- 
madě, ani dočekati se nemohli. Konečně se 
otevřely dvéře a v nich se objevila stará 
Kudlová. 

„Co vy tady dnes chcete V" osopilsena 
stařenu rychtář, a ostatní šerednými pohle- 
dy ji měřili. 

„Nesu zeměpanskou bernu," odvětila 
nepěkně uvítaná docela klidně,,, a také co 
jiného placení bude, mám zapraviti." 

„Myslíte vy," utrhal se rychtář s hně- 
vem napořád rostoucím, „že jest zeměpán 
nějaký chlapec, aby se mu berná po kom- 
koli posílati směla? Co dělá hospodář, že 
se nedostavil?" 

„Hospodář s hospodyní,' 1 znělo za od- 
pověd, „šli do chrámu Páně, aby dáno bylo 
co Božího Bohu; a já nesu dan, aby dáno 
bylo co císařovo císaři. Musí-li však hospo- 
dář tu být, já ho pošlu." 

„Když on sám té cti není, aby mezi 
nás přišel, my se ho doprošovati a pro ně- 
ho vzkazovati nebudeme! Nedbá-li on o 
nás, nedbáme my o něho, — naší škodou 
to nebude! Vy tam v těch horách odrostli 
a sestárli jste mezi pařezy, nevíte co se 
sluší a jste Udě blázni!" (Pokračování.) 

DOPISY. 

7, Prahy 14. híc/.na L889. 

(Bpolelné přijímání u sv. Havla.) 

Jako již po více let, Hlavili jsme i letos 
velikonoční hody společným při jímáním nejsv. 
Svátosti ; a to spůsobem pro vňechny účast- 
níky velmi dojímavým. PřipravovavSe se v 
několika nedělních shromážděních údů kat. 
jednoty k důstojnému přijetí Svátosti pokání 



a nejsv. Svátosti oltářní, konali jsme tuto naši 
slavnost v neděli V. v postě dne 14. března. 
Již dva dny před tím bylo veliké množství 
bratří a sester našich u sv. zpovědi, v Čemž 
mimo našeho milého otce duchovního vel. p. 
Maska, kaplana u sv. Havla, nejvíce vypo- 
máhali vel. p. Jan Láska, kaplan Týnský, a 
p. Ferd. Kalous, kaplan od sv. Ducha, tak 
že až do noci posluhovali sv. svátostí. V ne- 
děli na to iiž o 3 / 4 5 ráno vešli jsme do sva- 
tyně u sv. Havla, která skutečně co svatební 
síň pro hosti Beránka Božího připravena a 
osvětlena byla. Milý náš otec duchovní p. 
Fr. Mašek již byl na kazatelně a počal s 
námi ranní pobožnost. Vroucně jsme s ním 
modlili se ranní modlitbu, po níž hned při 
zvonění klekání jsme se „Anděl Páně" po- 
modlili. Na to byla ranní píseň „Minula noční 
hodina" zpívána při velebném zvuku varhan. 
Potom přečetl p. Mašek evangelium o hostině 
svatební, a upřímnými slovy poukázav, jak 
mnoho ještě těch, jenž pozvání k svatební 
hostině odmítají ku své vlastní Škodě, připo- 
menul, bychom všichni měli roucho svatební 
milosti Boží, totiž svatost a spravedlnost. Pak 
se konaly přípravné modlitby ksv. přijímání. 
Po nich o 6 hodině vyšel vel. p. Mašek ke 
mši sv., při níž zpívána píseň: „Bože před 
tvou Velebností." Nejtklivější okamžik byl 
vsak po přijímání kněze, když varhany u- 
mlkly a veŠkeren Četný sbor mužů zapěl 
krátkou ale dojemnou píseň: „Pán Bůh jest 
síla má," a když pak všichni na kolenou 
klečíce, s planoucími svícemi v rukou modlili 
se „Confiteor" v mateřské řeči ; a když s 
knězem veškeré shromáždění volalo : „Pane 
nejsem hoden, abys vesel pod střechu srdce 
mého, ale toliko rci slovem a uzdravena bude 
duše má." Tu klečeli starci vedle jinochů, tu 
statní mužové, tu naše nábožné dcery, sestry 
a matky. O jaké to krásné, jak velebné o- 
kamžení. Vtělila se takřka ona sloka písně : 
„Na tisíce jich ho berou, ale všichni stejnou 
měrou, aniž celku ubývá." Mezi rozdáváním 
nejsv. Svátosti, což přes půl druhé hodiny 
trvalo, pěla se píseň k nejsv. Svátosti : 
,,Chval Sióne Spasitele," a po mši sv. „Ho- 
spodine pomiluj nás." Odpůldne jsme m Mi 
v zrcadlové kapli nešpory k Nejsv. Srdci 
Pána Ježíše s chvalozpěvem : „Tě Bože chvá- 
líme. 11 A tím ta krásná slavnost ukončena. 
O dejž Bůh, by veškeré ty posvátné city v 
našich srdcích zbuzené byly požehnaným se- 
menem pravého křesfansko-katolického života! 
Víme sice, že vel. duchovenstvo nečeká na 
flíky naše; přec však voláme srdečně: ^Zá- 
plat Pán Bůh za tu radost nám připravenou." 

V. C. a F. Š. 



— 141 - 



Z Treboratic, dne 10. března 1869. 

(O sv. missii.) 

Smutné nastaly doby, víra mizí, na- 
děje klesá, sv. láska hasne. — Na zříce- 
ninách sv. víry vystavěla lhostejnost, a zde 
onde i úplná nevěra svůj trůn. Pýcha, zá- 
klad nevěry, krutým žezlem svým ovládá 
člověčenstvo, pýcha a dcera její nevěra 
otírá se o zákon Boží, skrytě i veřejně 
brojí proti oltáři Páně a všemu, co pra- 
vému křesťanu svatého a velebného. Pýcha 
a strašné robě její, nevěra, rády by, kdyby 
možno bylo, pravdu obrátily v lež, nebe by 
upřely i peklo. 

A bohužel, mnozí opravdu spustili se 
Boha, a opustili, jak žalmista dí, prameny 
vody živé a volili cisterny. Spustosením 
spustlá jest země. A v době tak strašné, 
kde nevěra s ďábelskou nenávistí útokem 
žene na církev a víru, nepomůže, aby věrní 
křesťané, a především ti, kdož posvátné po 
selství ve jménu Kristově konají — kněží 
totiž, jen v zákrytu a v tichosti vzdychali 
a slzy vylévali nad nákazou tak strašnou; 
nýbrž oni úsilovně hledati musí pomoc pro 
ovečky své a té se jim podává sv. mi- 
sií pro lid, kteráž vedena horlivými, prá- 
vě apoštolskými kněžími činí u lidu naše- 
ho, nyní na mnoze z pravé cesty na 
okamžik svedeného, pravé divy. Viděli 
jsme to a předsvědčili jsme se o tom r. 
1867, když i v osadě naší sv. missie, a o 
rok později i renovace sv. missie velebnými 
O. O. z shromáždění nejsv. Vykupitele koná- 
na byla. Onať zbožné duše u víře utvrdila, 
kleslé pozdvihla, lhostejné horlivostí napl- 
nila, zatvrzelé k pravému pokání a obno- 
vení duchovního života přivedla. Avšak i 
letos měli jsme příležitost o blahodárném ovo- 
ci této bohumilé pobožnosti se přesvědčiti. — 
Zavítaliť k nám opět velební kněží Redem- 
ptoristé, a sice důst. O. Antonín Mastalíř, 
rektor kolegia na Karlově, s veleb. P. Vojt. 
Lexou, ze Sv. hory u Příbrami, kteří vzhle- 
dem na okolnosti a potřeby zdejší osady 
dne 3. t. m. zvláštní pobožnost na spůsob 
sv. missie započali, a ji dne 7. v neděli 
čtvrtou postní všeobecným sv. přijímáním 
ukončili. Dojemné a s apoštolskou horli- 
vostí kázali každodenně dvakráte, ráno totiž 
a večer o nejpotřebnějších pravdách sv. 
víry; mluvili o potřebě pokání, o nebezpe- 
čenství s pokáním odkládati, o zpovědi, o 
nejs. Svátosti oltářní, o modlitbě, o posluš- 
nosti k církvi, o Rodičce Boží atd. Každé 
slovo jejich osvěcovalo náš rozum, klonilo 
k dobrému naši vůli, pobízelo mocně k 
slzám pravé kajicnosti, obracelo mysl naši 



k Bohu, a naplňovalo zraněné srdce naše 
útěchou nebeskou. Díky buďtež jim za do- 
brodiní, která nám prokázali. Horlivostí 
svou dokázali toho vel. O. O., že po celý 
čas pobožnosti všecky prostory farního chrá- 
mu byly zbožným lidem přeplněny, a nával 
kajicníků tak veliký, že veleb, missionáři 
denně od 6 hodin zrána až do 7 hodin ve- 
čer svátostí sv. pokání věřícím posluhovali. 
Milosti, kterých jsme při této pobožnosti 
účastnými se stali, jsou nesčíslné. 

Pročež komu na tom záleží, aby se 
království Boží na zemi rozšiřovalo, aby 
hříšníci se káli a sv. víra ve vlasti naší 
zkvétala: zasazuj se ze všech sil svých o 
konání sv. missií pro lid, kteréby v každé 
farní osadě konány býti měly. Pak by se 
ovšem nemuselo nad lhostejností naříkati, 
netečnost mnohých proměnila by se v hor- 
livost, nevěra ustoupila by pravé víře, na- 
děje by se upevnila, a láska k Bohu a 
bližnímu by se v chladných srdcích lid- 
ských vzňala v mohútný, svatý plamen; 
pastýřové duší, nyní v hlubokém zármutku 
pohřížení nad spoustou vinice Páně, kterou 
bez značného prospěchu byli potem svým 
zalévali, pocítili by při sv. missii radostí 
duchovních nikdy netušených ; a každý, komu 
církev jakož i spasení duší na srdci leží, 
musel by, vida úžasné účinky sv. missie, 
neskončené díky Pánu vzdávati a radostně 
zvolati: A Domino factum est istud et est 
mirabile in oculis nostris! — F. W. 

Z Písku, 12. března 1869. 

(Veřejná pobožnost duchovních. Requiem.) 

Na den 10. března pozval nás důst. p. 
vikář Josef Šulc k pobožnosti, jakouž kaž- 
dého roku v Písku konáváme. O 9. hodině 
bral se průvod duchovních z děkanského 
domu do chrámu Páně, kdež jsme se po- 
modlili 7 žalmů kajících a každý svou sv: 
zpověd vykonal. Nebyli však toliko kněží, 
ale i pp. učitelové skorém z veškerých far- 
ností obvodu Píseckého přítomni, vykoná- 
vajíce s námi jako vždy jindy sv. zpověd. 

Pobožnost tuto opět řídil jubilov. kněz, 
veled. konsistor. rada p. Frant. Bezděka, jenž 
o 10 r / 2 hod. obětoval nejdražší obět mše 
sv. s přečetnou assistencí. — 

Po sv. přijímání veled. p. celebranta 
přistupovalo veškeré duchovenstvo, učitel- 
stvo národních škol, jakož i žáci hl. školy 
Písecké ku sv. přijímání. 

Po ukončené mši sv. konal veledůst. 
celebrant srdečnou řeč. Děkoval Pánu Bohu 
především, že v 81. roce mu popřáno ku 
shromáždění tomuto promluví ti. A jestliže 
vždycky rád to konával, letošního roku $ 



14á 



radostí dvojnásobnou a to proto, že to rok 
jubilea sv. Otce Pia IX., kterýž co nejvyšší 
hlava naší lásky a úcty zasluhuje, svou 
lidumilností i u jinověrců úctu vzbuzuje, 
jak toho řečník sám na svých cestách se 
vznešeným protestantem, z Říma příchozím, 
byl uslyšel. — Padesáte let živu býti, pra- 
vil dále, jest veliký dar, milost Boží; ale 
50 let všecky snahy a síly své moci věno- 
vati službě Boží, totě věcí, kteréž popřáno 
nemnohým. To předeslav, jal se mluviti 

0 dobrém užívání času, zvláště u věku mla- 
dém. A důkladně vylíčiv záhubné následky 
nepoužitého aneb zmařeného mládí, pou- 
kázal i na výhody a radosti, jež v stáří po- 
cítí, kdo v mládí vykonal, co mu bylo ulo- 
ženo. Zvláště ku všem přítomným duchovním 

1 světským učitelům se obraceje, prosil 
slovy starého Tobiáše, by vedli mládež ku 
všemu dobrému, k mravnosti, k modlitbě. — 
Slyšícím slovata a zejména napomenutí k milo- 
vání Boha i bližního tanul bezděky na mysli 
obraz i slova miláčka Páně sv. Jana, an 
do chrámu v Efesu donešen shromáždě- 
ným vezdy opakoval: „Synáčkové, milujte 
se vespolek." Netřeba podotýkati, že upří- 
mná tato slova zkušeného kmeta mocně 
dojala všech přítomných. — 

Po ukončených modlitbách denních byl 
pak na děkanství oběd. Při této příleži- 
tosti vzpomínáno zejména sv. Otce Pia IX. 
a jeho jubilea. Veškeří účastníci slíbili ku 
slavnosti této jubilejní všemožné dobré 
skutky vykonati. Mimo peněžité dárky, ha- 
léř sv.-Petrský i modlitby, oběti mše sv. 
a jiné dobré skutky upsány. 

Dne 11. března bylo v děkanském 
chrámu Páně zpíváno slavné Requiem za f 
kanovníka Vinařického, jenž druhdy co 
střídník Vltavo-Týnský na poradách zdejšího 
učitelstva podílu brával, a nad to i členem 
čestným zdejší „jednoty učitelské" byl. Pro 
to a neocenitelné zásluhy jeho o školství, 
jak učitelstvo, tak i žákovstvo zdejších 
ústavů bylo této smutečné památce přítomno. 

P. J. B. 

Z Olomouce, dne 17. března 1669. 

(Úcta ur. Oyrilla. Velehrad. „Našinec".) 

Oslavou sv. Cyrflla v den jeho úmrtí 
Opět mocně se probudilo a utužilo církevní 
vědomí na Moravě i všude jinde, kdo se 
památka tak vzácné události jako jest ti- 
sícátá ročnice smrti apoštolovy , mlčením 
nepominula. Rozebíráním života téhož svět- 
ce Hožího v den jeho úmrtí, ježto se dů- 
kladně dálo téměř ve všech chrámech slo- 
vanských na Moravě, poznal také náš lid 
jnoravský, býti jedno s lidem českým, se- 



znali jsme šíři a rozsáhlost hraníc velko- 
diecése Cyrillomethodějské, ježto obsaho- 
vala netoliko veškerou Moravu a Sloven- 
sko, nýbrž také sesterskou Čechii. Však 
chováte bratří Čechové! po dnes památku 
apoštolského úsilí Cyrillova a máte v úctě 
na starožitném Vyšehradě ve spůsobu zbyt- 
ku káply svatoklementské. — V Litomyšli 
kaple sv. Klementa, vzbudována Otcem Cy- 
rillem, tuším, již vzala za své. Všude, kde 
bylo sv. Cyrillovi působiti, budoval káply 
k poctě sv. Klementa. Jelikož pak se toho 
druhu stopy v Čechách nalézají, jest do- 
kázáno, že týž apoštol také se o Čechy 
zasloužil a že tudíž od Čechův jak od Mo- 
ravanův stejnou měrou ctěn býti má. 

Záslužno jest, abychom my odchovanci 
cyrillomethodějští společně oslavili druho- 
tiny sv. Otce a vůbec abychom se naučili spo- 
lečně konati a vydávati skutky života ka- 
tolického. Osměluji se učiniti návrh v pří- 
čině této, nechtěje návrhem tímto nikterak 
jinačiti aneb rušiti jiné úmysly, jimižto o- 
slaven býti může kmet náš ctihodný Pius 
IX. v národě cyrillomethodějském ! Navr- 
huji totiž, abychom vedle jiných obětí, ježto 
jsme v tomto roce a za příčinou druhotin 
svatého Otce přinesli aneb ještě přineseme, 
také věnovali halíř na obnovu Velehradu. 
— Složmež se, opravmež a zvelebmež v 
roce tomto dvojnásob památném náš spo- 
lečný Velehrad, aby z úcty k hlavě cír- 
kevní, slavící letos druhotiny, poctěn byl 
také sv. Cyrill v sídle svém. — 

V Olomouci začal vycházeti nadějný 
list: „Našinec", k němužto obracíme usi- 
lovně zřetel čtenářských spolků v Čechách; 
na něžto se na Moravě netoliko v Olomou- 
ci, nýbrž také v Brně stížnost vede, že si 
časopisův moravských nevšímají. Vzájem- 
nost vymáhá toho nutně, aby Čechové zá- 
jmy a záležitosti Moravské tak pilně pě- 
stovali, jak my si Čechů vážiti začínáme, 
proti nimžto panovaly na Moravě ještě před 
nedávnem hrubé a mylné předsudky. Kdo 
našincem v Čechách jest upřímným a pra- 
vým, bude zajisté moravskému Našinci kle- 
stiti cestu — do spolků v čtenářských, v 
nichžto na svých cestách po Čechách jsme 
mnohdy shledali listy také německé ceny 
podřízené; ale zřídka kde Mor. Orlici aneb 
smutným osudem zašlé Olomoucké Noviny, 
ježto VŮbec požívaly úcty a si svým smě- 
rem na Moravě byly získaly vážnosti velké 
i valného rozšíření. — Morava, upřímná 
sestra drahé Čechie, má zvláštnosti mnohé. 
Kdo tyto zvláštnosti seznati chce, musí čí- 
tati listy moravské. — K, 



143 — 



KRONIKA. 

Z Prahy. U Všech Svatých na hradě 
bude dnes v zelený čtvrtek v 8 h. tichá 
mše sv., při kteréž Tělo Páně se podávati 
bude cis. k. úřadům, v 9 h. slavaá mšesv. 
(J. Emin. p. kardinál), svěcení olejů, sv. 
přijímání duchovenstva i lidu, přenesení 
sv. hostií na oltář sv. Prokopa; mytínohou 
13 chudým starcům ; latinské kázaní (letos 
p. kan. Bernard) ; odpoledne o 4 h. jitřní. 
Na velký pátek v 8 hod. české kázaní, v 
9 h sv. obřady, pašie, přímluvy, líbání 
sv. kříže, mše „praesanctificatorum," pře- 
nesení nejsv. Svátosti do Božího hrobu, 
něm. kázaní; odpoledne ve 4 h. jitřní; ná- 
vštěva Božího hrobu. Na bílou sobotu o T / 2 9. 
svěcení nového světla, paškálu, a v kapli 
sv. Václava křestní vody, paku Všech Sva- 
tých zpívaná mše sv. ; odpoledne v 5 hodin 
slavnost Vzkříšení Páně. Všecky tyto sv. ob- 
řady — vyjímaje svěcení svíce a vody — 
vykonává J. Emin. nejdůst. p. kardinál, 
jenž též v neděli velikonoční u Všech Sva- 
tých bude sloužiti pontifikalní mši sv., po 
kteréž udělí apoštol, požehnání spojené s 
plnomocnými odpustky pro všecky ty věřící, 
kdož z hříchů svých skroušeně se yyznali 
a nejsv. Tělo Páně přijali. 

*— * Slavnost Vzkříšení (z mrtvých 
vstání) Páně bude se konati na bílou so- 
botu odpoledne o 4. hodině : u sv. Vojtěcha 
(u Prašné brány, c. k. vojsko), u Milosrd- 
ných bratří a na Karlově. — • O '/z 5- h. u 
sv. Josefa na Novém městě. — V 5 hodin 
v Týně, u sv. Ducha, u sv. Jindřicha, u sv. 
Ignáce, na Skalce, u sv. Apolináře, u sv. 
Mikuláše, u Karmelitek na Hradčanech, u 
Všech Svatých, u nejsv. Trojice v Podskalí, 
na Vyšehradě a na Smíchově. — V 6 h. 
na Strahově, v Loretě, u sv. Tomáše, u P. 
Marie Vítězné, u sv. Vojtěcha v Jirchářích, 
u nejsv. Trojice na Spálené ulici, u Matky 
Boží Sněžné, u sv. Štěpána, u sv. Petra, u 
sv. Havla, u sv. Haštala, u sv. Františka 
(křížovníků), u Dominikánů, v Karlině, na 
sv. poli Malostranském, na Volšanech a v 
Bubenči. — O 7* 7 h. u sv. Kajetána na 
Malé straně. — V 7 h. u sv. Jakuba a v 
Emausích. 

* — * Pobožnost 40hodinndbuáe se ko- 
nati od 28 — 31. března a 1. dubna u sv. 
Bartoloměje v Konviktské ulici; od 2. — 5. 
dubna u sv. Vojtěcha. 

*— »* Jeho Eminence nejdůst. p. kar- 
dinal-arcibiskup vydá se dne 27. dub. t. r. 
na vrchnopastýřskou cestu do vikariatu 
Hroznětínského (Lichtenstadtského) a částeč- 
né i Toužímského a bude udíleti svátost biř- 



mování dne 28. dubna v Karlových Varech, 
29. v Stanovících; L května v Slavkově, 
2. v Loktu, 3. v Dolním Chodově, 4. v Se- 
dlci pro osadu tamější, 5. v Sedlci pro o- 
sady Hajdu a Novou roli; 6. v Ostrově, 8. 
v Hroznětíně, 9. v Kolojezdech (Rodisfort), 
11. v Doupově pro osadu tamější, 12. v kv. 
v Doupově pro osady Zakšov, Tocov, Žďár 
a Mětikalov. Na večer téhož dne 12. kv. 
J. Eminence nastoupí cestu do Prahy. 

* — * Plnomocné odpustky. J. Sv. pa- 
pež Pius IX. vydal breve dne 16. března 
t. r., kterýmž vzdává věřícím díky za toli- 
keré důkazy lásky osvědčené jemu v příči- 
ně kněžského jubilea, a propůjčuje plno- 
mocné odpustky všem věřícím, kteříž dne 
11. dubna t. r. v kterémkoli kostele nebo 
kapli mši sv. slyšeti budou a z hříchů svých 
kajícně se vyznavše přijmou nejsv. Tělo 
Páně, spolu pak se pomodlejí za obrácení 
hříšníků, za rozšíření víry katolické, za je- 
dnotu a vítězství katolické církve. Odpust- 
ky tyto mohou též věrným zemřelým ve 
spůsob přímluvy býti přivlastněny. 

* — * Pořádek služeb Božích ve svatém 
témdni v c. k. dvorní kapli na hradě: Ve 
středu o x j 2 5 odp. tmavé jitřní (Matutinum); 
ve čtvrtek ráno v 9 h. : zpívaná mše sv., 
přijímání, průvod, odp. o % ^ jitřní ; na 
velký pátek: v 9 h. ráno pašie a ostatní 
sv. obřady; odp. o T / 2 5 jitřní; v 7. h. ká- 
zaní o umučení Páně, zpěv „Miserere," po- 
žehnání s ostatkem sv. kříže. Na bílou so- 
botu : v 9 h. ráno svěcení velikonoční svíce, 
proroctví, zpívaná mše sv. V neděli veli- 
konoční v 6 h. odp. kázaní, a požehnání. 

* — * Zlatý relikvidř, který duchoven- 
stvo král. hlavního města Prahy sv. Otci 
Piu IX. k jeho kněžským druhotinám do 
Bíma darem zašle, byl dne 23. a 24. t. m. 
od 10 h. z rána do 5 h. odpoledne v se- 
minářském chrámě u sv. Salvátora na odiv 
vystaven. Umělecké toto dílo zhotoveno jest 
v dílně Grohmannově dle starožitného reli- 
kviáře pocházejícího od stavitele chrámu sv. 
Vítského Petra z Gmyndu. Ozdobeno če- 
skými drahokamy obsahuje v sobě ostatky 
sv. patronů našich Václava, Vojtěcha a Jana 
Nep. Věnovací nápis na podstavci zní: 8. 
D. Pio P. P. IX. exactis X sacerdotii lustrts 
Clerus Pragae Bohem. X. April. MDCCCLXIX. 
Co čestná stráž stáli při tomto vzácném 
skvostu vždy dva alumnové arcib. seminá- 
ře. Vstupné se ovšem nežádalo, ale kdo 
chtěl, mohl milodar svůj pro sv. Otce vlo- 
žiti do schránky, která se u dotčeného re- 
likviáře nacházela. Za prvý den sešlo se 
17 zl. 06 kr. 



— 144 - 



* — * Z Bezdědic. S radostí sděluje- 
me, že se množí počet lidumilů, kteří své 
dárky a příspěvky k účelu zřízení školy v 
našem nešťastném Běhčíně (viz č. 6. Blah.) 
dobrotivě zasílají. Od toho času byloť nám 
zasláno : Od Jeho cis. kr. Veličenstva císaře 
a krále Ferdinanda 400 zl. Od duchoven- 
stva vikariátu Hořovického přispěním důst. 
p. kanovníka a vikáře Frant. Ehrenbergra 
50 zl.; od duchovenstva vikariátu Česko- 
brodského, přičiněním důst. p. vikáře Fr. 
Jandy 34 zl. 50 kr v z obou těchto vikariá- 
tu na zbožný úmysl oslavení druhotin Pia 
IX. ; od duchovenstva vikariátu Královické- 
ho snahou důst. p. kanovníka a vikáře Jana 
Hungra 8 zl. 60 kr. ; od vys. důst. p. ka- 
pitolního děkana v Staré Boleslavi Jos. Hoř- 
čice 5 zl. ; od důst. p. vikáře Brandýského 
Ant. Slavíčka 3 zl. ; od důst. p. kanovní- 
ka a vikáře Křivoklátského Kar. Hyny 70 
kr. ; od důst. p. faráře Jos. Vorla v Zdi- 
cích ještě 3 zl. 30 kr. ; od paní Josefiny 
Rudové v Praze (sbírka dám amerikánské- 
ho klubu) 35 zl. ; od p. Jul. Seiferta, c. k. 
notáře v Hořovicích 5 zl. ; z redakce „Cor- 
respondenz" 1 zl. ; ze Smiřic od neznámé- 
ho 50 kr.; od Karlínské záložny 20 zl. 
Všem těmto šlechetným dobrodincům vzdá- 
váme díky nejsrdečnější a voláme: „Zaplať 
Pán Bůh!" A. B. 

Z Říma. Vojsko papežské čítalo na 
konci r. 1868 v celku 16334 mužů, a sice 
podle národnosti nejčetnější jsou Vlachové, 
jichž jest 8240 ; po nich následují Fran- 
couzové 2930, Hollandanů jest 1713, 
Němců 1154, Švýcarů 970, Belgičanů 678, 
Amerikánů z Kanady 234, Angličanů 
184, Rakušanů 88, Rusů 52, Španělů 42, 
ze severní Ameriky 18, Portugalců 13, 4 
Afrikáni z Tunisu, 3 Turci, 3 Syrští, 2 Švé- 
dové, 2 Brasiliani, 1 Marokkán, 1 Mexikán, 
1 Peruvián a 1 z Oceánie. 

Z Bavorska. V únoru t. r. byli v 
jednom hostinci města Straubinku shromáž- 
děni někteří vzdělancové, jenž nad míru 
živý hovor vedli, mluvíce o sbírkách, jež 
katolíci bavorští zařídili za příčinou 501e- 
tého kněžského jubilea papeže Pia IX. Do 
téhož hostince přišel i venkovan a uslyšev 
útržky vzdělaných pánu podotknul, že ni- 
komu nepřísluší horšiti se nad onou sbír- 
kou, ješto nikdo není nucen k příspěvku a 
zůstává katolickým křestancm i ten, kdo 
ani krejcaru nedá. „Tot pravda," odpověděl 
jeden z pánův, „ale pomyslete, co tu zase 
peněz vyjde ze zemč!" „I což," odvěce 
bodrý venkovan, „nebude to zajisté dělat 
an i 30 milion u zlatý ch, kteréž v yšly ze 

TiHkcm kníi.-arcib. knihtiskárny 



země, když jsme je r. 1866 museli zapla- 
tí ti Prušákům. A mimo to papež nám za- 
jisté ani píď země neodejme." Vzdělanci 
hleděli jeden na druhého a brzy se z ho- 
stince vytratili. 

Z Pruska. Ve Vratislavi až do pod- 
zimku r. 1868 zpívali ponocní po starodá- 
vném obyčeji německým jazykem svou prů- 
povídku: Uhodila desátá atd. hodina — 
chval každý duch Hospodina." Jméno Boží 
se však nelíbilo některým neznabohům, kte- 
říž raději o všem jiném slyšeti chtí, jen 
nikdy o Pánu Bohu; i doléhali na magi- 
strát a tento skutečně podle zásad „nábo- 
ženské svobody" (!) zapověděl ponocným 
zpívati; od té doby jen hvízdají, jako na 
železné dráze. 

Osobní věstník duchovenský. 
V arcibiskupství Pražském. 

V Pánu zesnuli: 

p. Ant. Matějček, are. ceremonář, 18. bře- 
zna (nar. v Bezděkově u Klatov, 26. du- 
bna 1834, vysv. 2. srpna 1857); 

p. Augustin Lohr, kaplan ve FalknovŠ, 18. 
břez. (nar. v Plané 5. říj. 1838, vys. 30. 
července 1865); 

p. Fr. Cebuský, farář v Družci, 20. břez. (nar. 
v Nymburku 11. září 1825, vys. 27. čer- 
vence 1851). 

Vyznamenán jest: 

p. Matěj Kur, farář v Skramníkách , jme- 
nován sekretářem vik. C. Brodského. 
Ve správé duchovni ustanoveni jsou : 

p. Frant. Jirsdk, kapl. v Zásmukách, za adm. 
do Drahobudic; 

P. Josef Pfoby křižov., kaplan z Chebu do 
Chlumu Král. 

Uprázdněná místa: 

Místo kanovníka (německého kazatele) při 
metropolitním chrámu sv. Víta v Praze, 
od 17. března. 

Drahobudice, fara patron, p. Fr. Steidla, od 
17. března. 

V biskupstvi Budějovickém. 

V Pánu zesnuli : 

p. Frant. Vacek , děkan v Blovicích, bisk. 
notář, tajemník vikar. Nepomuckého, 23. 
března (nar. v Kamenici 24. Června 1806, 
vysv. 25. července L831, proslul CO spi- 
sovatel pod jménem „Kamenický") \ 

p. Frant, Schmidinger, 1>. vikář atlkoldozorce 
Horaícfovický, kons. rada, farář ve Volo- 
nicíeh, 10. března, (nar. v Strakonicích 

27. břez. L801. vysv. 26. srp. 1S27). 

Ifilodari/. Pro hv. Otce: Paní baronky 
Frantiíka a Johanna Vralda i Kunvaldu po 
5 zl. = U). zl. 

Sp olku sv. Bonifácia: V. A . Hajný 1 zl. 

za Rohlíčka a ''Sie verse v Prase. ~ 



Ročník XIX. V Praze dne 5. dubna 1869- tis\0 10. 



Vydává se Předplácí «e 

5 15 íl 25 _ ______ v expedici 

Redakce: M£ JB ■mI II B4 ■ 

v kniž. arcib. semi- H m ■ _ |M ■ ■ ■ ■ Mf I . . I na pfilr.: 1 zl.30 kr. 

™ DllAIlU ¥ lip 

Předplacení Čtvrt- 



"^.t^f" Redaktor a nakladatel : kněz FRANTIŠEK SRDÍNKO. 

v mésícl. neprodávají. 
„Spravedlnost zvyšuje národ, ale hřích bidné činí národy." (Fřísl. XIV. 34.) 



Kněžské druhotiny pap. Pia IX. 

I. Pastýřské listy nejdůst. pp. biskupů 
Českých 

v té příčině vydané. 
I. Pražský, daný d. 24. února. 

Slavný a radostný bývá to den , když 
nově svěcený kněz první mši sv. slouží — 
své prvotiny slaví ; celá rodina i obec , v 
nížto se zrodil, těší se a plesá, když mla- 
distvý, od biskupa právě na kněžství po- 
mazaný sluha Boží u prostřed rodáků a 
krajanů, za přítomnosti milých přátel, ba 
často i drahých rodičů svých kráčí k oltáři 
Páně, by s čistým srdcem a nevinnýma ru- 
kama na úsvitě kněžského úřadu svého po- 
prvé konal uej dražší obět novozákonnou ; 
tuť zajisté každá mysl věrná zbožně bývá 
dojata i povznesena. 

Když však ten který kněz po celé půl- 
století povinnosti svatého úřadu svého věr- 
né byl plnil, když výroční památka prvotin 
jeho po padesáte se přiblížila, a on co cti- 
hodný kmet v den druhotin svých opět k 
oltáři vystupuje, aby v podvečer svého ži- 
vota nejsv. obět Bohu zase podal: pak o- 
všem rodičové jeho snad již dávno v Pánu 
zesnuli, z příbuzných nemnozí na živě zbý- 
vají, a osadníci, kteří jej před padesáti lety 
čestným průvodem do chrámu Páně byli 
provázeli, z nejvétší části odpočívají v po- 
koji. Však ani tehdy stařičký sluha Páně 
nebývá bez čestného průvodu. Onť dlou- 
holetým působením vychoval sobě novou 
osadu, získal novou duchovní rodinu, pro 
kterouž pracoval, za kterouž se modlil, s 
kterouž tudíž svazky světějšími, nežli jsou 
ony krve, spojen jest, a kteráž v den dru- 
hotin s détinnou úctou jej obstupuje, s ná- 
božným pohnutím a s synovským vděkem 
k oltáři Božímu provází. 

Nej milejší ! na světě jest osada jedna, 
kteráž přesahuje objemem a daleko převy- 
šuje, významem všechny farní okresy, vše- 



cka biskupství katolická, poněvadž je vše- 
chny v sobě uzavírá. Osada ta jest církev 
svatá a duchovním přednostou, nejvyšším 
pastýřem jejím jest náměstek Kristův, bi- 
skup Římský, nyní náš svatý Otec, papež 
Pius IX. 

Již více než 22 let řídí a spravuje On 
církev Boží, a letos dne 11. dubna bude 
tomu padesát roků, co nejvyšší tento pa- 
stýř stádce Kristova, co sv. Otec náš Pius 
IX. v nepatrném jednom kostelíčku Řím- 
ském jako mladistvý nově vysvěcený kněz 
první přesvatou obět Bohu přinesl. Osadou 
tohoto vznešeného jubilanta jest celá církev 
katolická a tudíž také celému katolickému 
křesťanstvu přísluší, aby druhotiny jeho za 
nej vroucnějšího účastenství slavilo. 

Arciť pravda jest, že sv. Otce osobně 
neznáte ; zříti jeho milostnou tvář, nebylo 
Vám ovšem dáno; ale proto není sv. Otec 
nikomu z nás cizím a neznámým, vždyť on 
naším nejvyšším knězem, učitelem a pastý- 
řem jest, naším vůdcem na cestě spasení, 
naším náčelníkem v boji duchovním. Za 
takovýchto vzájemných svazků netřeba o- 
sobní známosti aneb tělesné přítomnosti ; 
jelikož obcování Svatých nás s nejvyšší vi- 
ditelnou hlavou naší pojí úžeji a pevněji, 
než kdybychom na jednom místě a pod je- 
dnou střechou spolu obývali. Vždyť i nej- 
vyšší neviditelná hlava naše, Spasitel náš 
Ježíš Kristus, jenž po pravici Boha Otce 
trůní, skrze obcování Svatých povolal nás 
ku společenství a sjednocení s Sebou sa- 
mým; a prostředkem tohoto Kristem Pá- 
nem zřízeného a požehnaného spojení stá- 
vají se všickni svatí a vyvolení nebešťané 
našimi spoluoudy, přátely a bratřími. Z to- 
hoto obcování Svatých plyne tedy, že sv. 
Otec Pius není nám cizincem, nýbrž že co 
nej vznešenější přítel a nejlaskavější otec 
náš trvá s námi v nejužším spojení. 

A v skutku zasloužil sobě toho na nás 

10 



— 146 — 



Pius IX., abychom jej co nej laskavějšího 
Otce ctili a milovali. Kdo sečte ty boje, 
útrapy a hořkosti, které on během těch 
dvacíti dvou let svatého úřadu svého pro 
církev zakusil a vytrpěl? Kdo by neznal 
onu neohroženou statečnost, sílu a spolu 
onu mírnost a klidnost, kterou na vzdor 
nejzuřivějším útokům četných nepřátel o- 
svědčil ctihodný tento kmet? On zajisté 
vznešenou moudrostí hájil a chránil to, co 
nám pod sluncem má býti nej dražší: církev 
a víru svatou a to v té míře, že splněno 
na něm očividně zaslíbení Spasitele řkou- 
cího: „Ty jsi Petr, a na této skále vzdě- 
lám církev svou a brány pekelné nepřemo- 
hou jí." 

Zajisté tedy slušno a spravedlivo, aby- 
chom milujíce sv. Otce Pia pro Krista, pro 
zásluhy jeho o církev a víru, jakožto věr- 
né dítky vřelé účastenství brali na této ju- 
bilejní slavnosti, kterouž sv. Otec v Římě 
konati a kterouž zároveň po veškerém o- 
kršku zemském s jásotem zbožným pro- 
vázeti bude veškerý svět křesťansko-ka- 
tolický. 

Abychom i my věřící tohoto arcibiskup- 
ství Pražského co spoluúdové velikého stád- 
ce Piova zúčastnili se vřele a vděčně v ju- 
bilejní slavnosti společného otce a velekněze 
našeho, k tomu vás, Nejmilejší! co biskup 
Váš snažně vyzývám. 

Za tou příčinou nařizuji, aby v druhou 
neděli po Velikonoci velká mše sv. po všech 
farních kostelích co nejslavněji byla koná- 
na, po nížto má následovati chvalozpěv Am- 
brosianský: „Tě Boha chválíme" — na po- 
děkování milému Pánu Bohu za všechny 
milosti, sv. Otci Piovi prokázané. Odpo- 
ledne pak v touž neděli budiž po tři ho- 
diny vystavena nejsvétéjší Svátost oltářník 
veřejnému uctění, abychom Pána života pro- 
sili, by zbožného trpitcle a reka, papeže na- 
šeho Pia i nadále svou milostí opatrovatia 
chrániti ráčil. 

Dále z celého srdce schvaluji právě 
křestanský úmysl v naší vlasti projevený, 
aby totiž den kněžských druhotin sv. Otce 
co možná nejvíce dobrými skutky byl osla- 
ven. Proto důvěrné vybízím nábožnou mysl 
Vaši, abyste kromě vřelého účastenství v 
slavných službách Božích své radostné a 
vdéčné city k sv. Otci osvědčili podle mo- 
žnosti konáním dobrých skutkňv, i abyste 
dobrovolnými milodary, ježto pode jménem 
„halíře sv.-IVtrského" známy jsou, sv. Otci 
u veliké tísni přítomných dob z křesťanské 
štědrosti přispěli. 

Doufaje, že tato slova moje naleznou 



v laskavých srdcích Vašich žádoucího ohla- 
su, neopomíjím modliti se za Vás bez u- 
stání o všeliké dary duchovní a uděluji 
Vám svého vrchnopastýřského požehnání ve 
jménu Pána a Spasitele našeho Ježíše Krista. 
Amen. 

2. Kralohradecký, daný 22. února. 

Veliká jest to a nezasloužená milost, 
když Bůh člověka k důstojnosti kněžské 
povolá a péči jeho svěří duše, které jedno- 
rozený Syn jeho předrahou krví svou vy- 
koupil. A tudíž jest to opravdu veliká a 
kromobyčejná milost, když knězi a duchovní- 
mu pastýři dostane se toho štěstí, že dožil 
se roku padesátého na vinici Páně a v slu- 
žbě jeho svatyně, v níž, jak dí žalmista, lepší 
jest den jeden nad tisíce jiných. (Z. 83, 11). 
Za touž příčinou konává se v katolické cír- 
kvi památka padesátiletého kněžství s ob- 
zvláštní slavností, jejímž středem jest nej- 
světější obět novozákonní, kterouž jubilant 
Hospodinu všemohoucímu přináší. Když pak 
duchovní ten kmet téhož dne, na který před 
padesáti lety první mši svatou byl sloužil, 
k oltáři přistoupí, aby Pánu obět chvály a 
díků svých podal, aby svrchovaného velebil 
za veškerá smilování, jimiž se mu po celý 
kněžský život propůjčoval, aby Bohu své- 
mu díky činil za všecky milosti, kterýmiž 
v svatém jeho povolání štědře ho obmýšlel, 
by o svém vlastním a jemu svěřených spa- 
sení pracovati mohl: tu vrací se téměř na- 
zpět dávná jeho mladost, plamen svaté vrou- 
cnosti, s kterou co novosvěcený kněz první 
nejsvětější obět mešní Všemohoucímu při- 
nášel, vznikne poznovu v duši jeho, a srd- 
ce jeho přetéká svatou radostí, kterouž lze 
cítiti, nikoli však vysloviti. 

Než však radost tato není jen výhrad- 
ní jeho radostí; neboť celá osada farní bére 
podíl na slavnosti duchovního svého pastý- 
ře. Mladí i staří doprovázejí ho k oltáři, 
aby i při svaté oběti, kterou koná, srdci jeho 
blízcí byli, aby od noho co kněžského 
oslaveného kmeta požehnání dosáhli, jemu 
aspoň BVýtn radostným pohledem upřímnou 
sdílnost projevili a milosti od Pana Boha 
mu udělené ze Brdce přáli. Ano všude, kdo. 
poměr duchovního správce b věříclmtakový 
jest, jakým býti má, kde duchovní ovečky 
svého pastýře co služebníka Božího, svého 
učitele a vůdce na cestě spasení a svého 
duchovního otce v uctivosti mají : tam jesrf 

padesátiletá památka prvotin jeho dnem ra- 
dostným pro veškerou farní osadu. 

A právě takový, všem věrným synům 
a dcerám sv. katolické církve radostny 



- Í47 ^ 



den Vám, Rozinilí v Kristu, dnes zvěstuji. 
Duchovní správce, nikoliv malé osady, ný- 
brž katolické po veškerém světě rozšířené 
církve, onen věrný pastýř, jehož péči dvě 
stě milionů katolických křesťanů svěřeno 
jest, bude slaviti padesátileté kněžské dru- 
hotiny své. 

Svatý Otec Pius IX., jenž v osobě sva- 
tého Petra od Pána povolán jest, aby pásl 
beránky a ovečky, aby řídil celou církev 
jeho, přijal dne 10. dubna leta Páně 1819 
svátost svěcení kněžstva a doplní tudíž, 
jak od Pána Boha doufáme, dne 10. du- 
bna letošního roku padesát let kněžství 
svého. 

Již od 21. června roku 1846, tudíž sko- 
ro plných 23 let, stojí Pius IX. co ná- 
městek Kristův a hlava církve na nejvyš- 
ším stupni důstojnosti kněžské, a lesk jeho 
vznešených ctností činí ho ozdobou apoštol- 
ské Stolice a chloubou veškeré církve. Avšak 
právě proto jest též terčem nenávisti a pro- 
následování všem, kdož by, kdyby možno 
bylo, království Kristovo na zemi, jeho sv. 
církev rádi zničili, a svět svým novým 
lichým evangeliem , evangeliem to nevěry a 
nemravnosti obmyslili. 

Co tento vší lásky hodný, jako kněz i 
co člověk v pravdě svatý nej vyšší biskup 
na stolici Petrovu zasednul, a správu ve- 
škeré církve na bedra svá pojal, byla mu pa- 
pežská koruna korunou věru trnovou, byl 
život jeho ustavičnou cestou křížovou. Vše, 
co po těch 23 let v neustálém boji s 
protivníky víry křesťanské, s nepřátely bož- 
ského i lidského řádu ku prospěchu církve 
Boží vykonal a pro jméno Pána Ježíše pře- 
trpél, zapsáno jest v knize života a dojde 
časem svým zasloužené koruny. 

Avšak již i zde na zemi oslavil Pán 
věrného a těžce zkoušeného služebníka 
svého, tak že každá nová zkouška, kterou 
nan dopustil, stala se vždy příčinou k větší 
jeho oslavě. 

Jej stíhá hana, utrhání a všemožné pří- 
koří; než ale čím hlouběji protivníci ho 
snížiti usilují, tím více roste vážnost jeho 
u katolických národův, tím vroucnější stá- 
vá se úcta, s níž vstříc mu přichází všeo- 
becná církev. 

Nevděkem vlastních poddaných donucen 
opustit musel na krátký čas hroby apo- 
štolův a vzdálit se z města, jehož všecken 
lesk a dosavádní sláva jedině ze stolice Pe- 
trovy vychází; avšak od trůnu svého ná- 
silím odloučený apoštolský uprchlík opano- 
val veškerá srdce katolická, v nichž láska vě- 



řících připravila mu stánek, z kterého nevy- 
pudí ho moc žádná. 

Zradou a násilím oloupen byl o větší 
část svých zemí; za to však obětovná lá- 
ska jeho synův a dcer neumdlévá od více 
let, společnému otci svému aspoň z části 
nahražovati, co mu zeměchtivost nepřátel 
jeho byla odcizila. 

Protivníci církve chtěli světu namlu- 
viti, že papežství se přežilo, Pius IX. že po- 
sledním jest papežem, a plesali již, že ne- 
odolatelně padnouti musí ; — a ejhle ! biskupo- 
vé celého světa a s nimi všickni věrní ka- 
tolíkové řadí se s podivuhodnou jednomyslno- 
stí kolem potupeného, pronásledovaného a o- 
loupeného nástupce Petrova, kterýž s nepod- 
vratnou důvěrou v Boha prápor sv. kříže 
pevně drží a nejsvětější statky člověčen- 
stva, pravdu totiž Kristovu a mravy kře- 
sťanské proti dorážejícímu novému pohanství 
s myslí statečnou chrání a brání. Duch jeho 
je oživuje, jeho hlas je vede, jeho víra je 
sílí, jeho příklad jim ve svatém zápasu my- 
sli dodává. A tak právě za dnů našich, 
kdež mnozí se domýšleli, že papežství musí 
vzíti za své, osvědčuje seto zřejmě, že nej - 
vyšší biskup Římský od Boha ustanoveným 
živým a oživujícím středem katolické je- 
dnoty jest, že Kristus Pán církev svou na 
skále Petrově založil, a že brány pekelné 
tuto skálu právě tak podvrátiti nedovedou, 
jakož církev Boží nikdy nezmohou. 

V písmě svatém praví Hospodin o 
spravedlivém : „Poněvadž ve mne doufal, 
oslavím jej: dlouho stí dnů naplním jej 
a ukáži jemu spasení své. u (Žalm 90, 14.) 
Slova tato písma podivuhodně na Piovi IX. 
se vyplnila. Ve všech potřebách, nebezpe- 
čenstvích a souženích byl Bůh jeho jedinou 
nadějí, jeho jediným útočištěm. A týž 
svrchovaný Pán oslavil jej již na zemi, pro- 
dloužil dny pozemského jeho putování až 
do vysokého stáří kmetského a chystá mu 
tu nevýslovnou útěchu, že v ítímě, kde co 
prostý kněz první mši svatou obětoval, jako 
nejvyšší hlava svaté církve padesátileté dru- 
hotiny své slaviti bude. 

Mohla-by tato radosti plná slavnost 
sv. Otce zůstati v církvi snad bez povši- 
mnutí? Ó nikoliv! Čerstvý vánek na- 
vracujícího se jara budí tentokrát netoliko 
přírodu ze zimního spánku, onť budí též 
katolická srdce k nové činnosti a vybízí 
je k novému osvědčování církevního smý- 
šlení. 

Jak daleko sahá katolická církev, všude 
konají se velkolepé přípravy, aby věřící 
padesátiletý výroční den kněžství sv. Otce 

10* 



- 14g - 



špůsobem důstojným s ním společně sla- 
viti mohli. Biskupové a kněží, katolické 
jednoty a osady vynasnažují se jedni přes 
druhé, aby při té příležitosti náměstku Kri- 
stovu příslušnou poctu, svou synovskou lásku 
a nejhlubší oddanost slovem i skutkem proje- 
vili a zřejmě osvědčili, že den jeho kněž- 
ských druhotin dnem svaté radosti jest pro 
církev veškerou. 

A tak tomu také býti má, Rozmilí v 
Kristu ; neboť my všickni, jenž tak šťastni 
jsme, že náležíme ku církvi katolické, 
jsme dle slov Apoštolových jedno télo v 
Kristu (Řím. 12, 5.), jehož viditelnou hla- 
vou nástupce sv. Petra jest. Trpí-U ale, 
jak podotýká tentýž Apoštol, co oud jeden, 
trpí spolu s ním všichni oudové : pakli jeden 
oud se oslavuje, radují se spolu s ním vši- 
ckni oudové. (I. Kor. 12,26). Kterak by ne- 
měli tím více radovati se všickni oudové, 
když hlava se oslavuje? Jak by neměli 
všickni věřící v Pánuplesati a Všemohoucího 
velebiti, že nejvyššímu Pastýři církve své 
v těch mnohých souženích a pronásledová- 
ních dal tak vysokého stáří se dočkati a den 
uzříti, kterýž náleží mezi nejkrásnější dny 
kněžského jeho života? 

Rozmilí v Kristu ! I my všickni údo- 
vé jsme tajemného onoho těla Páně. I my 
s uctivostí uznáváme Pia IX. za svého la- 
skavého Otce, za svého věrného duchovního 
Pastýře. Proto důvěřuji se ve Vás, že k 
této slavnosti, na níž milionové našich bratří 
a sester se těší, nebudete lhostejní, ný- 
brž spíše vmísíte se ve všeobecný jásot 
katolické církve a se zbožnou radostí spolu 
slaviti budete památku kněžských druhotin 
sv. Otce. 

Jsa té důvěry ve Vás, a chtěje Vám 
poskytnouti příležitost, abyste svou uctivost 
a lásku k sv. Otci přwl světem okázati a 
své modlitby za hlavu svaté církve ve spo- 
lečné pobožnosti vykonati mohli, ustanovuji, 
jak následuje. 

1. Poněvadž svatý Otec dne 11. dubna 
roku 1819 svou první mši svatou Pánu 
Bohu obětoval, konati se bude na týž le- 
tošní výroční den, který na neděli 2. po ve- 
konocích připadne, památka kněžských jeho 
druhotin, v sobotu pak večer, totiž dne 10. 
dubna všeobecným vyzváněním se nastávající 
slavnost ta oznámí. 

2. V památný den samý bude ve všech 
farních, klášterních a též jiných chrámech, 
kdež veřejné služby Boží se konávají, po 
přiměřeném kázaní slavná mše svatá s 
chvalozpěvem svatého Ambrože obětována 
a při každé msi svaté, která téhož dne 



bude sloužena, církevní modlitba za papeže 
se vykoná. 

3. V tu neděli odpoledne bude se 
před slavně vystavenou nejsvětější Sváto- 
stí od 3 až do 6 hodin společná pobožnost 
odbývati, kteráž litanií ke všem Svatým 
a udělením požehnání s velebnou Svátostí 
se ukončí. 

An, Rozmilí v Kristu, nepochybuji, že 
co věrné dítky sv. církve v této pobo- 
žnosti s radostí se súčastníte, a za veške- 
rou církev, jakož i za její se všech stran 
obklíčenou hlavu vroucí modlitby své Pánu 
Bohu obětovati budete, nemohu zamlčeti, 
že za příčinou této blížící se slavnosti 
ve všech biskupstvích císařství rakouského 
a vůbec všech zemí katolických dobrovolné 
dárky se sbírají, které co synovská obět 
katolických křesťanů sv. Otci o jeho kněž- 
ských druhotinách věnovány býti mají. 

Nemáť ovšem náměstek Kristův dárkův 
našich zapotřebí pro sebe; onť pro osobu 
svou nepotřebuje více, než nejnižší z kněží 
jeho; avšak on potřebuje naší podpory, aby 
mnohé i veliké ony výlohy zahraditi mohl, 
jakých vyžaduje správa veškeré církve; on 
jí nutně potřebuje, aby snáze ubrániti se 
mohl loupeživých nepřátel, kteří jen na pří- 
hodnou chvíli čekají, aby ho o poslední 
zbytek jeho zemí připravili a tak zároveň 
toho docílili, by úřad nejvyššího pastýře svo- 
bodně a neodvisle, jak toho ku blahu církve 
svaté nevyhnutelně zapotřebí jest, vykoná- 
vati nemohl. 

Nechtějme tedy ani v tomto ohledu 
zůstávati za ostatními bratry katolickými ; 
a pakli nám tak hojných obětí poskytnouti 
nelze, jaké se scházejí v jiných zemích, 
aspoň dle možnosti své dobrou vůli o- 
svědčme. 

Proto mne to velice těší, že velebné 
duchovenstvo z některých střídnictví mého 
vyzvání předešlo a z popudu vlastního srd- 
ce milodárky pro sv. Otce mně již za- 
slalo. A to právě mne naplňuje nadějí, 
ze i Vy, milí Synové a Vy, drahé Ovečky 
moje, této příležitosti ochotně užijete, aby- 
ste sebe skrovnější obětí lásku svou k 
sv. Otci osvědčili a ku zvýšení radosti té 
něčím přispěli , kterouž mu obětovnosf 
duchovních jeho dítek ku dni padesátile- 
tého jeho kněžství připraviti touží. Kdo 
však takovou chudobou sevřen jest, že 
ani s vdovou v evangelium dva halíře o- 
bětovati nemůže, ten může aspoň jiný ně- 
jaký dobrý skutek na úmysl sv. Otce vy- 
konati a takto v příští památné slavnosti se 
zúčastniti. 



~ 149 — 



Když pak vznešený kněžský kmet, 
blahopřáním veškeré církve provázen, tak 
četnými důkazy úcty a lásky a oddanosti 
od svých dítek potěšen a vzpomínkami na 
všechny milosti, jimiž Bůh přehojně ho ob- 
myslil, a na všecky zkoušky, které naň do- 
pustil, dojat, v ten slavný den k oltáři při- 
stoupí, aby kněžskou a jubilejní obět svou 
Hospodinu podal : jaké myšlénky, jaké to 
city povznášeti budou v tomto svatém oka- 
mžení velkou duši jeho? 

Nejsem ovšem s to Bohem nadšené a 
láskyplné srdce jeho naskrz proniknouti; 
než však vím a s úplnou jistotou tvr- 
diti mohu, že modliti se bude za veškerou 
církev, že vzhůru k nebesům pozdvihne apo- 
štolské ruce své a všem dítkám svým blízkým i 
dalekým s celou vroucností lásky své že- 
hnati bude. 

Nuže tedy, odplacujíce lásku sv. Otce 
k nám opět svojí láskou k němu, budmež 
v památný onen den s rozhojněnou pobo- 
žností na modlitbách jeho pamětlivi a vo- 
lejme z hlubokosti srdce svého s žalmistou : 
„Hospodin zachovej Ho a obživ Ho , a 
blahoslaveného učiň Ho na zemi a nevy- 
dávej Ho v vůli nepřátel Jeho." (Žalm 
40, 3.) 

Kéž milostivě vyslyší Pán pokorné pro- 
sby naše, a věrného služebníka svého, jejž 
ku správě církve své za času přetěžkého 
povolal, nám dítkám jeho na dlouhá leta ještě 
zachovati, jej svou milostí síliti a úmysly 
jeho nepřátel překaziti ráčí ! Kéž Všemohou- 
cí vyplní nej vroucnější přání srdce jeho a 
zaslepenému, svedenému, o víru a vnitřní 
pokoj připravenému světu oči otevře, aby 
tento poznal, že není jiného jména pod 
nebem daného lidem, skrze které bychom 
meli spaseni býti, (Skutk. apošt. 4. 12.) 
mimo jméno Ježíš, a že jen kajícím navrá- 
cením-se k Ukřižovanému, z jeho rukou 
světla pravdy, s pravdou pravé svobody 
a se svobodou pokoje synův Božích opět do- 
jiti může. 

Milost Pána našeho Ježíše Krista budiž se 
všemi Vámi! Amen. 

3. Budějovický, d. 12. února. 

Rozmilí v Kristu Pánu ! Radostné vám 
dnes přináším poselství, jehož ozvěna roz- 
léhá se po veškerém katolického světa obo- 
ru, a z něhož jak nic nepochybuju plesati 
bude i vaše věrné a upřímné srdce. 

Svatý náš Otec, papež Pius IX., kte- 
réhož Prozřetelnost Boží posadila na apo- 
štolskou stolici Petrovu, jejž jednorozený 
Syn Boží pro zachování jak vnitřní tak i 



zevnitřní jednoty církve své učinil nej vyšší 
její viditelnou hlavou a svým náměstkem 
zde na zemi, a jemuž právě tak jako sv. 
Petru svědčí ta věčně památná slova: „Ty 
jsi Petr, a na tét skále vzdělám církev svou, 
a brány pekelné nepřemohou jí, a tobě dám 
klíce kraloixtví nebeského , a cožkoli svážeš 
na zemi, budet svázáno i na nebi, a cožkoli 
rozvážeš na zemi, budet rozvázáno i na ne- 
bi u ; svatý náš Otec Pius IX., ku kterémuž 
dále tak jako ke sv. Petru řečena jsou od 
Pána i ta slova: „Pasiž beránky mé, pasiž 
ovce mé 11 ; svatý Otec papež Pius IX. pra- 
vím, kterýž v nepřetržené posloupnosti jest 
258. nástupce apoštola sv. Petra, prvním z 
kněží a biskupů a nej vyšším od Boha nám 
zřízeným pastýřem a vůdcem k životu věč- 
nému, bude bohdá s pomocí Boží dne 10. 
dubna b. r. slaviti padesátiletou památku 
svého, na kněžství posvěcení. 

Ó raduj se svatý Otče z velevítaného a 
přeslavného dne toho, ve kterýž před 50 
lety vzkládáním rukou biskupských udělena 
Tobě byla ta nevyvážná milost kněžského 
posvěcení! Raduj se radostí odvojenou 
a díky vzdávej Hospodinu nebeskému, že 
jsi uprostřed tak mnohého utrpení, které- 
hož jest Tobě okoušeti už od 23 let, co na 
apoštolské stolici Petrově sedíš, nezanedbal 
milosti, kteráž dána jest Tobě před 50 lety 
vzkládáním rukou. 

Avšak přeslavný den tento jeho budiž 
i nám všem dnem veliké radosti. Potká-li 
dobrého otce radostného cos, radujou se 
tomu jeho děti, raduje se z toho celá ro- 
dina. Pius IX. jest otec všech věřících, a 
my všickni jsme jeho děti, od Boha mu svěře- 
né. Ó jak bychom tedy v této jeho rado- 
sti nebrali nej srdečnějšího účastenství! 

Staroslavný, svatý Řím činí ke dni to- 
muto veliké přípravy; celý katolický svět 
se těší na den ten; dvě stě milionů věrných 
katolíků jak v naší části země tak i v ji- 
ných za mořem ležících s nedočkavostí po- 
hlížejí ke dni tomu, kdy nej vyšší pastýř a 
otec jejich dokoná půlstaletí svatého kněž- 
ství svého. A my bychom se neradovali ze 
dne toho? Budějovická diecése, která tak 
mnoho, tak přemnoho počítá věrných duší a u- 
přímných dětí svaté církve katolické, neměla 
by se radovati se svatým Otcem svým ? — 

Neníť na světě důstojnosti ctihodnější, 
vznešenější a světější nad důstojnost papež- 
skou, nad důstojenství náměstka Kristova 
na zemi. Protož také každý věrný ctitel 
Syna Božího s nej větší uctivostí k němu 
pohlíží. Ze všech končin světa, z nej vzdá- 
lenějších krajin putuj ou lidé do Říma, aby 



150 — 



ho poctili a požehnání jeho obdrželi. 
Kdo pak jednou měl tak jako já to štěstí, 
patřiti do jeho andělskou líbezností a pří- 
větivostí zářícího oka, a uzříti nad sebou 
žehnající jeho ruku, tenť zajisté nazapome- 
ne na věky na ten slavný okamžik. Po ce- 
lé jeho osobnosti vylita jest taková vzneše- 
ná velebnost a taká láska a dobrotivost, že 
kdokoli před něho předstoupí, ať katolík 
anebo nekatolík, chtěj nechtěj dojat a uchvá- 
cen bývá ve svrchované míře. 

Jakkoli sv. Otec Pius IX. pouhá jest láska 
a dobrota, a s každou strastí a bědou lid- 
skou maje nej srdečnější soustrast pomáhá 
nevyčerpatitelnou dobročinností svou všady 
i na místech nej vzdálenějších všem sklíče- 
ným a trpícím; jakkoli ve svém milujícím 
srdci zavírá a nosí vešken svět, a z lásky 
své otcovské nevylučuje nikoho: avšak sám, 
stařičký to kmet 771etý, přebudiž Bohu žel, 
nenalézá u světa, ve zlém postaveného, ni 
spravedlnosti, ni outrpnosti. Jako Pán Ježíš 
byl židům a pohanům pohoršením a kame- 
nem urážky, tak i sv. Otec Pius nenáviděn 
jest a pronásledován od světa. Stává pro- 
roctví, kteréž na všech papežích, o nichžto 
platilo, posud naplněno bylo. O nynějším 
panujícím papeži to starobylé proroctví vypo- 
vědělo, že bude „kříž z kříže", a hle to předpo- 
vědění se na něm vyplňuj e na vlas. On vpravdě 
jest „kříž z kříže 11 , neb už od 23 let nese 
těžký kříž a mučenickou korunu. 

A proč, tážete se, moji Nej milejší? Pro- 
to, že stojí neoblomný a nepohnutý co pevná 
skála uprostřed útoků, kteréž proti němu, slou- 
pu to a obránci práva, spravedlnosti, pravdy 
a víry Boží, činí Bohu odcizená, o úplný 
jak společenský tak i náboženský převrat 
vsí silou se zasazující strana nevěrců a re- 
volucionářů. Tito nepřátelé kříže Kristova 
a církve katolické, jenž by rádi podkopali 
všecky sloupy, na nichžto spočívá společ- 
nost lidská, jsou i jeho nepřátelé, a sice 
tím zuřivější, čím přednější jest to místo, kte- 
réž v církvi zaujímá, a čím svědomitěji há- 
jí zákona božského i lidského. Že jim je v 
cestě a v dosažení bezbožných úmyslů pře- 
káží, proto uvalil na hlavu svou jejich hněv 
a nenávist. Domnívajíce se, že by cíle své- 
ho snáze dosáhli, kdyby ho mohli zloupiti 
ze statků, kteréž mu prozřetelnost Boží k 
samostatnému, neodvislému řízení církve 
svěřila, a kdyby ho učinili poddaným a služe- 
bným některé zemské vládě : počali tím, že 
mu už tři pětiny nej pěknějších zemí jeho 
pobrali, a že nepřestávají pobuřováním lidu, 
vysíláním (iaribaldských žoldnérů, vraždami, 
zakládáním ohně a otravováním věrných pa- 



pežských vojínů o to pokoušeti se, aby mu 
pobrali ještě i tu poslední malou část země, 
kterouž posud má v držení. Bím prý musí 
se státi hlavním městem národu Italského, 
a protož má sv. Otec ustoupiti a vzdáti se 
světské vlády své. Poněvadž však hájí své- 
ho práva, a ustoupiti nechce, proto zuří 
proti němu ten zběsilý vztek. 

Než ale proč pak sv. Otec není jim 
po vůli a nechce se vzdáti světské vlády své? 
Proto, moji Rozmilí, že nemůže a že nesmí, 
leda by se proti Bohu a církvi prohřešil a 
svědomí si obtížil. Suď milý křesťane, jak 
bysi ty jednal, kdyby někdo přišel do tvé- 
ho domu, kterýž jsi po svých milých rodi- 
čích zdědil a pravil k tobě: Ustup mi a 
odejdi, já chci býti pánem v tomto domě. 
Vím, co bysi učinil, a kdyby teď ten lupič 
tě nazval rušitelem pokoje, a všady na te- 
be pokřikoval, že nechtěje mu býti po vůli 
děláš rozbroj a různice, vím též, co bysi 
učinil. A tak právě se to má se sv. Otcem. 
On hájí svého práva, a nejen práva svého, 
nobrž veškeré církve, ano vůbec všeho spo- 
lečenského práva, když zastávaje se dobré- 
ho řádu světa s výše apoštolské Stolice své 
praví: Nepokradeš, nevezmeš, což tvého ne- 
ní. Či má snad náměstek Kristův, strážce 
Boží pravdy a mravného zákona svým slo- 
vem, svým příkladem schváliti a potvrditi 
zásady, kteréž všeliký spravedlivý majetek 
lupičům v šanc dávají, a jichžto konec by 
byl, kdo s koho ten s toho? Zdaž by to 
nečelilo proti zákonu Božímu, proti právu 
a spravedlnosti, proti bezpečnosti veškeré 
společnosti lidské, kdyby sv. Otec lupičům 
těm dobrovolně ustoupil? 

Hned na počátku 4. století nabyla a- 
poštolská Stolice Petrova nadacemi nábož- 
ných velmožů některých pozemností, kteréž 
postupem času rozličnými odkazy vzrostly 
až na ten ouhrn zemí, kterýž se nyní na- 
zývá státem církevním. Žádná panující ro- 
dina nemá na své země staršího práva nad 
právo, kteréž má apoštolská Stolice na stát 
církevní; neb právo to odvozuje apoštolská 
Stolice už od více než tisíc let. Jelikož pak a- 

poštolská Stolice a nikoli ten neb onen pa- 
pež jest vlastníkem státu církevního, tou 
příčinou sv. Otec hus se ani nesmí toho 
vzdáti, což vlastně není jeho, a čehož toli- 
ko správa jest mu svěřena. 

Tak jest a nejinače, moji Nejmilejší. Stát 
církevní náleží apoštolské Stolici Petrové, 
náleží veškeré církvi katolické, náleží nám 
všem po světě rozptýleným katolíkům. Pa- 
pež jej toliko spravuji*, a jak jej přijal, do- 
sednuv na Stolici papežskou, tak jej musí 



- 161 — 



odevzdati nástupci svému. Za tou příčinou 
nebyla by to loupež toliko na apoštolské 
Stolici spáchaná, alebrž spáchaná na všech 
katolících a na jednom každém z nás zvlá- 
ště, kdyby se nám od těch revolucionářů 
odjalo, co nám všem společně náleží. Bylo- 
bv to tak jako se zádušním jměním vaším, 
kdyby vám je chtěl někdo odciziti. Pobráno, 
bylo by pro vás ztraceno. 

Avšak snad někdo řekne, což je toho 
nevyhnutelně třeba, aby papež s vládou du- 
chovní spojoval také vládu světskou? Zdaž 
by nepostačilo, když by měl své služné, kte- 
ré by se mu vyplácelo? Služné? Kdo pak 
mu je bude vypláceti, jak dlouho a v jaké 
míře, aby to bylo v slušném poměru k ve- 
likému nákladu, kteréhož na správu veškeré 
církve po celém světě rozprostřené , třeba 
jest ? Papež jest nejvyšší viditelnou hlavou 
církve, jest náměstkem Syna Božího na ze- 
mi, a měl by býti placen od některého svět- 
ského vládaře, dokudž by se tomuto Jíbilo ? 
Měl by býti jeho poddaným a závis eti od 
něho? — Papež jest otcem všech věřících, 
a také mocnářové tohoto světa jsou jeho 
synové. Sluší-li však, aby syn vládl nad ot- 
cem? A zdaž by mohl sv. Otec v záleži- 
tostech náboženských a církevních samo- 
statně, bez ohledu na osobu vždy jednati, 
kdyby stál pod panstvím toho neb onoho 
mocnáře světského, a nebyl mu v tomto o- 
hledu co panovník roven ? Zdaž bychom my 
sami mohli s úplnou důvěrou k němu pohlíželi, 
vědouce, že stojí pod vplyvem a tlakem svět- 
ské nějaké vlády, a že nemůže a snad ne- 
smí pravdy Boží a církevních zájmů tak 
hájiti, jak by chtěl a měl? Ovšem jest pra- 
vda, že by dle zaslíbení Božího ani v tom- 
to případu brány pekelné nepřemohly cír- 
kve; avšak máme snad Pána Boha pokou- 
šeti a spolehati se na zázraky? Čím nu- 
tnější a potřebnější jest neodvislost a samo- 
statnost nejvyšší hlavy církve, tím větší le- 
ží na sv. Otci povinnost, nezadávati práva 
svého, a tím větší jest i povinnost naše, sv. 
Otce všemi spůsoby v tomto jeho snažení 
podporovati. 

A to se díky Bohu již děje. Vešken 
katolický svět soustrast svou nejen slovy 
nébrž i skutky dává sv. Otci na jevo. Po- 
něvadž nejvétší a nej úrodnější část církev- 
ního státu v rukou jest loupežnických, a 
poněvadž svatému Otci, jenž správu církev- 
ní i zemskou posud tak zapravuje, jak to 
činil, dokavad panství jeho nebylo ztenče- 
no, a nad to výše proti útokům revolucio- 
nářské lůzy jest mu vydržovati daleko čet- 
nějšího vojska: proto nedostává se mu potře- 



bných peněžitých prostředků, a proto také 
věrné katolické duše ze všech končin světa 
přinášejí mu své milodárky, kladouce je co 
obět ku posvátným nohoum jeho. A ani 
na tom není dosti. Chrabří jonákové ze 
všech částí světa až i z Kanady, a nejen 
katolíci nébrž i nekatolíci, jenž vědí, že se 
tu jedná o hájení práva a spravedlnosti, 
nadchnuti duchem velikomyslným pospíchají 
do Říma, aby v hájení sv. Otce, kdyby to- 
ho třeba bylo, krev svou vycedili a životy 
své položili. 

A co my, ovečky ze stádečka Kristova, 
učiníme? Rozvažujíce trudné postavení na- 
šeho sv. Otce, jenž právě se blíží k tomu 
radostnému a přeslavnému okamžiku života 
svého, maje slaviti padesátiletou památku 
posvěcení svého na kněžství, možno-li, aby- 
chom ho nechali bez účinné podpory, ne- 
majíce ani v žalostech ani v radostech jeho 
podílu ? Odstup to ! Vím v celé jistotě, že 
Budějovická diecése, od dávna svou kato- 
lickou věrností proslulá, nezůstane za ostat- 
ními. Nuže tedy, trpme a radujme se s 
naším svatým Otcem! 

Desátý den měsíce dubna, jenž jest so- 
bota, je pro veškeren svět katolický den 
veleslavný, den všeobecné radosti. 

I ustanovil jsem se v Pánu na tom, 
což následuje: 

Pro větší účastenství, aby totiž i ti, 
ježto ve všední den jsou prací a vydělává- 
ním chleba vezdejšího zaměstnáni, tuto 50- 
letou památku dostojně světiti mohli, bu- 
dou druhý den na to, to jest v neděli dne 
11. dubna ve všech chrámích farních a klá- 
šterních konány slavné služby Boží s „Te 
Deum laudamus", před kterýmiž otcové du- 
chovní přiměřenou, ke slavnosti té připada- 
jící řeč činiti budou. Y tentýž den odpole- 
dne od 3 hodin až do 6 bude konána po- 
božnost před vystavenou nejsvětější Sváto- 
sti oltářní. I doufám, že se v hojném po- 
čtu najiti dáte. 

Každá věrná katolická duše uznává to 
za svou povinnost, vysílati často k nebi své 
modlitby za svatou církev a za její nejvyš- 
ší viditelnou hlavu. V tento den však s 
odvojenou pobožností vznášejme ducha své- 
ho k trůnu Božímu, modlíce se za nejvyš- 
šího biskupa a Otce našeho Pia IX., aby 
Hospodin nebeský zachoval jej, a ob- 
živil ho, a blahoslavena učinil na zemi, a 
nevydával ho v ruce nepřátel jeho. Modle- 
me se s církví svatou: „Všemohoucí věčný 
Bože, smiluj se nad služebníkem svým, nej- 
vyšším bikupem naším Piem IX., a spravuj 
ho podle dobrotivosti své k cestě věčného spa- 



- 152 ~ 



sení, tak aby z darti tvého tobě věcí líbezných 
vyhledával, a se vší snažností vykonával!" 

Nemohouce sv. Otci pomocí svou přispě- 
ti takým spůsobem, jak to činí četní zástu- 
pové mužů všech zemí, kteříž chopivše 
se zbraně do řad papežského vojska vstou- 
pili, chtějme mu aspoň udělením nějakých 
milodárků lásku svou a věrnost na jevo 
dáti. Jiní mu obětují krev i životy své : my 
aspoň almužnu, abychom přispěli k zapra- 
vení těch velkých výloh, kteréž nehoda pří- 
tomného času naň byla uvalila. Dejme kaž- 
dý, seč jsme, radujíce se, že se nám příle- 
žitost naskytuje, stísněného náměstka Kri- 
sta Pána podporo vati. Vy rozmilé dítky, jenž 
jste miláčkové Pána Ježíše a nadějí svaté 
církve, neopomiňte této příležitosti k dosvěd- 
čení té lásky, kterouž rozníceno jest srd- 
ce vaše ke svatému Otci. Poproste milých 
a dobrých rodičů svých, aby vám darovali 
nějaký penízek, a tak účastné vás učinili 
té zásluhy, kteráž z každého dobrého sku- 
tku vyplývá, a kteráž vám dojista vykvete 
i z tohoto dobrého skutku. 

A nyní vás, drahé a v Pánu milované 
ovečky ze stádečka Kristova, poroučím do 
mocné ochrany Boží, a vzývám Pána nebes, 
aby milost jeho, láska jeho a požehnání je- 
ho byly a zůstaly s vámi se všemi jak v 
životě tak i při smrti. Amen. 
4. Litoměřický, z něhož vyjímáme nástin životopisný 
Pia IX. 

Pius z hraběcího rodu Mastai Feretti 
narodil se 13. května 1792 v Sinigaglii v 
papežské zemi; na křtu sv. obdržel jména 
Jan Maria. Záhy ukazoval velikou lásku k 
duchovnímu stavu, což ,bylo úplně přáním 
nábožné jeho matky. Úmyslu tomuto sta- 
věla se v cestu padoucí nemoc; padl do 
ní co hoch v 1 Oti letech a býval jí silně u- 
chvácen. Přece však připravoval se dále 
pro duchovní stav a na mnohé prosby do- 
šel aspoň menších posvěcení. Již tehdáž v 
jednom sirotčinci věnoval se vyučování chu- 
dých dětí, a děli] so s nimi o hrabčcí své 
důchody. Jeho důvěra v Boha došla od- 
měny. Po víceletém setrvání a k naléha- 
vým prosbám posvěcen jest na první vyšší 
řád ; nemoc pak na dále ostala ho. Za čtyři 
měsíce dosáhl cíle všech svých tužeb, a 10. 
dubna 181Í) — bylo to o bílé sobotě — 
posvěcen na kněžství v 27. roce věku své- 
ho. V hod Boží velikonoční slavil uprostřed 
sirotku* svých první mši sv. Čtyři léta po- 
zději přidělen byl papežskému vyslanci v 
Chili, v jižní Americe, kamž se odebral o- 
plakáván od sirých dítek. Pobyl pak tam 
1 tři léta. Navrátiv se učiněn jest správcem 



hospice čili klášterce u sv. Michala; ne- 
snadný úřad ten zastával s vzácnou obe- 
zřelo stí a láskou k chudým. 

V 36. roce věku svého jmenován byl 
arcibiskupem v Spoletě. Tam založil veliký 
sirotčinec, kde se vychovávaly chudé děti 
a učily se rozličným řemeslům. Jednou se 
strhlo veliké povstání, v němž mělo úča- 
stenství 4000 ozbrojenců; toto utišil sám 
toliko svou vážností; tak veliká tenkráte 
byla moc jeho slova, i jeho moudrost a dů- 
věra v něho. Nedlouho na to v krajině 
Spoletské zemětřesení nadělalo mnoho spou- 
sty. Arcibiskup pospíchaje od místa k mí- 
stu, těšil nešťastných a pečoval o přístřeší 
pro ně i o chléb; vše rozdal, co měl. 

Roku 1832 přesadil ho tehdejší papež 
Řehoř XVI. do města Imoly a pak jmeno- 
val jej kardinálem Římské církve. I zde, 
v Imole, hned založil sirotčinec pro pacho- 
líky a jiný pro dívky se zvláštní školou, 
pak i školu pro dívky zámožného stavu. 
Při městské nemocnici zřídil ústav pro cho- 
romyslné. Co mu ještě pozůstalo z otcov- 
ského dědictví, z toho zarazil ústav jménem 
dobrého pastýře, kde bylo útočiště kajících 
hříšnic. 

Ve svých povinnostech biskupských trá- 
vil všecken svůj čas ; dle horlivosti své po- 
máhal ve všelikých potřebách duše i těla. 
Kněžím biskupství svého vykázal dům k 
duchovním cvičením, v němž vždy po 10 
dní část kněžstva v tiché samotě obírala se 
svatým rozjímáním a modlitbou. 

V domě tom došla ho zpráva o úmrtí 
papeže Řehoře XVI. Bylo to v měsíci čer- 
vnu 184G. Po zádušní bohoslužbě bylo mu, 
co kardinálu, odebrati se do Říma k volbě 
nového papeže; netušil, co ho tam čekalo. 
V den 16. června k velikému leknutí své- 
mu jednohlasně zvolen byl za papeže a při- 
jal jméno „Pius IX/ 4 Nyní byl nejvvšsí 
hlavou nej větší říše na zemi — katolické 
církve; byl pak spolu i králem církevního 
státu, kterýž — menší nežli naše Čechy — 
potřebným byl k neodvislosti papeže, a k 
ní také postačoval. 

Sotva dosedl na trůn který kníže s la- 
kovou láskou k lidu svému, jako Pius l\. 
s nejhlubší vážností pojal povinnosti Bvé 

panovnicí, a bylo horoucí žádostí srdce jeho, 

učinili jim zadosi. Znal důkladně, v čem 
postavena jest jeho země a čeho jí třeba. 
Jakkoliv jeho poddaní dávali menší dan 
nežli v každé jiné zemi, ačkoli nikdo k vo- 
jenské službě nebyl vázán, byla i tu, jako 
všude, přece neklení vada a zlořád; — 
Pius IX. pevné ustanovil se, podle síly to- 



— 158 - 



mu odpomoci. Čeho se tehdáž neodvážila 
ještě nižádná vláda, vzal on před sebe. 
Přede vším chtěl velikomyslným činem šle- 
chetnosti v mysl všechněch uvesti pokoj. I 
zvěstoval odpuštění a prominutí trestů všem, 
kdož pro svůj odboj proti předešlým vlá- 
dám byli v žalářích aneb u vylmanství; z 
toho byli vyjmuti toliko sprostí zločinci. K 
takovému činu vedlo jej srdce plné soucitu. 
Při tom byl z přesvědčení přítelem rozumné 
svobody, pravé osvěty a řádného pokroku. 
Jemu se příčilo, toliko na uzdě držeti své 
poddané, všeliký volnější ruch svírati a pa- 
novati hrůzou. Sám osobně a vždy bez o- 
povědi ohledával řízení veřejných ústavů, 
jež v Římě jsou velikolepé, taktéž správu 
chudinských domů, nemocnic a sirotčinců; 
navštěvoval žaláře, neúprosně trestal nepo- 
ctivost a útisky, zvláště když jich pácháno 
na chudých. Neminulo týdne, aby byl ne- 
přišel do té neb oné školy; nejedním uži- 
tečným podnikem poskytoval chudým práci, 
též udílením odměn k činnosti budil živ- 
nostnictvo. Ty daně, které zasahovaly nej- 
více chudší třídy, dílem zmírnil, dílem zrušil ; 
povolil stavěti železné dráhy ; opatření vlády 
smělo se bráti v úvahu v listech veřejných; z 
vlastního popudu zavedl zastoupení lidu. 

Při té neunavené činnosti pro blaho 
země byl tak prostinkým, přívětivým a pří- 
stupným, že všickni dobří úctou a láskou 
k němu byli nadšeni. 

Než brzy mělo nastati zkoušení. Tajné 
společnosti tak zvaných svobodných zedníků 
za oněch let podrývaly celou Itálii, jako 
všecky skoro země; co rozestřená síť táhla 
se po ní spiknutí. I spravedlivého jásotu 
zneužívalo se k přílišným a vždy opakova- 
ným výjevům radosti, aby Římský lid sna- 
dno podpalný uvykal rozčilení a veřejnému 
projevování své síly. Papežské vládě ne- 
zbylo pak leč zakročiti proti tomu. 

Tu přišel rok 1848 a vyvolal bouře, 
kteréž se hnaly po všech zemích. Zdálo 
pak se tajným společnostem, že přišel čas 
jejich, a proto ze skryta vystoupily veřejně 
na světlo. Řím naplnil se vývrhelem všech 
zemí, měšťanstvo den co den vždy více bylo 
ustrašováno a nejodvážnější buřiči zmocnili 
se vlády. Odbojem a hrozbou jali se nu- 
titi papeže, aby vypověděl válku Rakousku. 
Nezviklán odvětil papež : „Nemohu, nesmím, 
nechci." 

Když pak šlechetný, neohrožený, obě- 
toyný ministr papežův veřejně byl proklán, 
aniž by byl kdo se odvážil chopiti se vra- 
ha; když papež v paláci svém byl obležen, 
z téch pak, kdož byli s ním, kněz jeden 



byl zastřelen, nezbylo papeži leč ujiti z Ří- 
ma. Odebral se do Gaety v království 
Neapolském. 

Nyní přišlo na Řím 7 měsíců plných 
hrůzy, ukrutnosti, loupeže a vraždy. Kdo 
mohl utéci, utekl. Ale tisícové a tisícové 
lidu museli zůstati a jen skrytě k nebi 
vzdychat! směli a plakati, vidouce neštěstí 
a spoustu města, náboženství v pohanění, 
a ohavnosti, jichž páchalo se bez počtu. 
Úpěli pod tlakem hrůzovlády. Francie po- 
slala své vojsko, a v den sv. apoštolů Pe- 
tra a Pavla 1849 republika francouzská řím- 
ské republice učinila konec. Řím procitnul 
jako ze strašného snění, dobrý lid s rado- 
stí vítal chvíle té, věda se opět v bezpeč- 
nosti. Město velmi prázdné lidu opět za- 
lidnilo se, a obnovený pořádek počal nésti 
lepšího ovoce. Vzpoura zanechala ale po 
sobě hluboké rány v mravnosti, veliké ško- 
dy v chrámích a na uměleckých dílech a 
ještě větších dluhů. Aby pak odčinily se 
neblahé tyto následky, k tomu bylo řádné- 
mu panovníku třeba více let. 

Papež navrátil se do Říma teprv 14. 
dubna 1850. Těžkých a trpkých zkušeností 
nabyl za málo let. Za své otcovské úmy- 
sly a snahy klidil úkory, lítou nenávist za 
svou lásku a dobrotu, jedovatý nevděk za 
svá dobrodiní, ano i život jeho byl v nebez- 
pečí. Obyčejnou povahu, vidoucí se takto 
sklamánu, bylo by pojalo rozhořčení, nedůvě- 
ra a zanevření na lid. Pius však zůstal ve- 
leknězem plným lásky, odpustilť zase, ovšem 
pokud toho připouštěla spravedlnost. 

Patříme-li zpět na první léta jeho pa- 
nování, vidíme, že přátelé i nepřátelé myl- 
ně pojali velikomyslné srdce jeho. Přátelé 
obávali se, žeby v snažení svém po opra- 
vách mohl zajiti daleko; nepřátelé pak na- 
dáli se, že samým jásotem radosti až příli- 
šným, a lichocením strhnou ho za sebou a 
učiní ho svým nástrojem. Jelikož pak vše- 
cko úsilí tajných společností vezdy šlo na 
vyvrácení církve katolické, tož domnívaly 
se, že úplného dojdou vítězství, dá-li k to- 
mu papež se zneužiti. Pius hada toho v sva- 
tém hněvu odmrštil od sebe, a had závisti- 
vý vplížil se ke králi sardinskému, a byl 
vítán. 

Od toho času oloupení papeže bylo 
heslem revoluce po celé Evropě. Její po- 
mocí král Sardinie roku 1859 a 1860 spá- 
chal loupež na papeži a odňal mu čtyry pě- 
tiny církevního státu. Lakotnost neustále 
vztahuje ruku ještě i po té zbývající pěti- 
ně, tak že papež mohl říci : Svět mi popí- 
rá zrnko písku, na kterémž sídlím. 



- 154 - 



Tato loupež jest sv. Otci pramenem 
přehojných tísní. Církevní stát jest spo- 
lečný statek veškeré církve, a jest ho třeba 
k jejímu řízení. Papežská zeměspráva ovšem 
jest ta nejlacinější na světě. Nižádný vlád- 
noucí kníže nemá tak skrovného příjmu 
ročního, aniž který panovník u vynakládá- 
ní státních důchodů zákonem a obyčejem 
tak jest obmezen, jako papež. Roční dů- 
chod pro jeho osobu obnáší ne celých de- 
set tisíc zlatých; vše ostatní vydává se na 
potřeby zemské, a z veliké části na správu 
veškeré církve. Církev qí záležitosti celého 
světa sbíhají se v Římě. Kardinálové, tvo- 
říce vrchní radu papežovu, mnozí úřadové 
a stolice soudní, při nichžto musí dosazeno 
býti četných učenců, mnohé jiné ústavy, 
jakých na prosto třeba k řízení církve, to 
vše vyžaduje velikého nákladu. V Římě se 
vzdělávají věrověstci pro pohanské národy 
v jiných dílech světa, a když vysláni byli, 
musejí Ještě vydržováni býti po delší 
čas. Z Říma musí mnoho biskupů a kněží 
veliké Asie dostávati podpory, dokud jim 
nelze živu býti z příjmů domácích. 

Toho všeho nemohlby uhraditi pozů- 
stalý pátý díl církevního státu. Uznaliťto 
dávno katoličtí národové, a i hned tehdáž, 
když ještě sv. Otec po sedmnácte měsíců 
přebýval v Gaetě, přicházely ze všech krajů 
světa štědře dobrovolné dary pod jménem 
penízku Petrova, kteréž jméno známé jest 
již z dřívějších věků. Takové dary schá- 
zejí se posud, neboť potřeby jsou tytéž. 
Peníz Petrův, jenžto se schází z veškeré 
církve, vydává se zase jen pro veškerou 
církev. 

Hojné almužny, jež rozdává Pius, jdou 
z jiných pramenů. Dobročinnost ovládala 
vždy srdce jeho. Dědičné jeho jmění šlo 
na celo do rukou sirotků a chudiny. Již 
co biskup v Imole často nemíval ničeho a 
rozdal i stříbrné lžíce a svícny. O roční 
důchod svůj, deset tisíc zlatých, dělí se s 
chudými, a rovně i o vše, což dostává ne 
pro potřeby církve, nýbrž co dar pro svou 
osobu. Jedna panující kněžna dala mu pa- 
pežskou korunu v ceně 100.000 zlatých, 
císař turecký velmi skvostné sedlo, ducho- 
venstvo sardinského království, ač také o- 
bráno, stříbrné přesky, jak se po tamním 
obyčeji nosí na střevících. Tyto a podobné 
dary zpeněžil papež a zřídil pekárny na 
chléb pro chudé, vvstavěl dělnická obydlí 
a udílí almužny. 

Žádný mocnář nemůže život vésti ve 
vétsí činnosti a práci, než papež. Z jitra 
slouží mši sv. a ještě obcuje jiné mši sv. ; 



od 6 hodin z rána s krátkými přestávkami 
až do 10 hodin večer veskrz žije svému 
úřadu. Každého dne jestiť mu prohlížeti 
velký počet spisů, nej důležitější z nich pře- 
čisti a přiděliti k odborům církevní správy, 
kam které sluší; den co den jest mu jakýs 
počet rozhodnutí činiti aneb zkoumati a 
potvrditi, pak i dávati rozličná nařízení. 
Slyšení kardinálů a tajemníků, jimžto jsou 
svěřeny záležitosti církve, děje se v urči- 
tém pořádku v průběhu týdne. Do roka 
dává přemnohokráte slyšení cizincům, což 
unavuje často duši i tělo, a při čemž mívá 
nezřídka delší promluvu. Sprostinký oběd 
jeho padá v čas mezi 2. a 3. hodinu od- 
polední; s výjimkami jen pořídkými sto- 
luje vždy sám. Procházky jeho mají pra- 
videlně určitý cíl, totiž pokaždé bez opo- 
vědi návštěvu některé nemocnice, školy, 
káznice, některého ústavu aneb chrámu. 
Žádný panovník není přístupný tak lehce, 
jako papež, a každá žádost, budsi z chýše, 
budsi ze žaláře, přichází jistě do rukou 
jeho. 

Jsa mysli tak mírné, tak jemné, má 
Pius IX. i povahu pevnou a odhodlanou, 
jak se to málo kdy nachází pospolu. Vel- 
mocní této země naléhají naň nezřídka s ta- 
kovou radou a s takovými návrhy, jež se 
vidí světu býti moudrými, avšak svědomí 
papeže jsou na odpor. Tu odpovídá, jako 
sv. Petr, první to papež, ustanovený sa- 
mým Spasitelem, odpověděl nej vyšší radě 
židovské: „Nemůžeme." Sk. ap. 4, 20. Za 
velkých tísní, v nebezpečenství života, vůči 
rotám buřičův podržel onu statečnost du- 
cha, onu důvěru v Boha, s jakouž odpo- 
věděl hrozícímu vyslanci z Francie, uka- 
zuje na kříž : „Spoléhám toliko tam na 
Toho. u 

A v pravdě důvěru tu podporuje a po- 
vznáší více než osmnácte století. Spasitel, 
kterýž své církvi ustanovil nej vyšší hlavu, 
a hlavu tu skálou učinil a svým řízením 
sídlo v Římě jí vykázal, neopustí nikdy 
díla svého. Když před osmnácti sty lety 
první papež sv. Petr v Římě visel na kříži, 
tu pohané domnívali se, že učinili církvi 
konec. A vraždili papeže ještě půl třetího 
století, a vždy měli za to, že církev vy- 
hubiti lze, a církev pokaždé zase měla pa- 
peže. 

Tof nepřátelům církve vůbec i za po- 
zdějších dob nikterak nešlo na rozum, že 
nepřemohou církve, tudíž ani papežství, 
lichém časův bylo několika papežům z lvíma 
utíkali; jsouf to Leo III., Gelasius H., 
Eugenius 111., Alexander 111. Pokaždé chva- 



— 155 - 



stali se nepřátelé, že dodělalo papežství. 
Osmdesátiletý Pius VI. vlečen jest co vě- 
zeň do Francouz z pevnosti do pevnosti, a 
r. 1790 ve Valencii podlehl útrapám, kte- 
réž v pravdě byl nesl s myslí rekovnou. 
Ti. kdož utrápili ho, rakev ještě pokry r li o- 
lovem a řekli: To jest poslední papež. A 
přece byl tehdáž Pius IX. již na světě. — 
Xejmocnější muž našeho věku také Pia VII. 
zavlekl do Francie a držel ho ve vazbě po 
pět let. A zase jistili nepřátelé, že nyní 
skutečně veta po papežství. Po pěti letech 
papež ten bral se do Říma a velikán od- 
veden na pustý ostrov. Když Pius IX. r. 
1848 musel Řím opustiti, napořád psalo se 
v novinách nekřesťanských: Ten více Řím 
neuvidí, již jest konec papežské moci. Před 
třemi lety, když francouzská posádka ode- 
šla z Říma, strhlo se podobné jásání. A 
jelikož byly i tyto naděje marný, tož ne- 
přátelé těší se tím, až zemře papež, že 
překazí se zvolení nového papeže. Když 
kdosi pověděl to sv. Otci, poukázal tento 
na prvního předchůdce svého Šimona Pe- 
tra, a pravil: „Šimon umírá, ale Petr ne- 
umírá." Pius IX., jenž jest 258. nástupce 
sv. Petra, bude jistě míti zase nástupce, 
byť i kardinálové, jenž volí papeže, měli 
se zahnati z Říma. Bylť i Pius VII. zvo- 
len nikoli v Římě, nýbrž v Benátkách. 

Papež jest oloupen, jest opuštěn od 
velmocných země a vydán všelijak jich ná- 
tiskům. A právě za těchto dob ukazuje 
Bůh, že jest papež s to, láskou věřících 
spravovati církev svobodně a neodvisle. 
Francouzskou vládou a sardinskou nabízen 
jest papeži mnohem větší roční příjem, než 
jaký má, jestliby se vzdal církevního státu. 
Papež vyslovil se, že nikdy rukou svých 
neposkvrní bezprávím, aniž zadá toho, co 
nenáleží jemu, nýbrž církvi ; možnáť olou- 
piti ho, ne však donutiti, by spáchal bez- 
práví; pravil, že raději žiti bude z almuž- 
ny věřících, nežli bráti nepravého platu. — 
I vzbudil Bůh srdce věřících, a tito již po 
více let péči mají o potřeby veškeré cír- 
kve, snášejíce darův malých i velikých; a 
činíť tak s nadšením a láskou ; nevýslovná 
útěcha jde z toho sv. Otci. Zvláště v tom 
vyniká Francie, Belgie, Vlachy a chudé Ir- 
sko. Na obranu papeže a skrovné jeho 
země postavili se jinoši i muži ušlechtilí a 
stateční ze všech končin, i z Ameriky. V 
malém jeho vojšté hrabata a knížata slouží 
co sprostí na svůj peníz. Pakliže ti, jimž 
dána s nebe moc i povinnost, více nechrání 
práva, volí a vzbuzuje Bůh jiné nástroje, a 
tak úmysly jeho nepřicházejí na zmar. 



Máť pak papežství týž vznešený úkol 
a totéž důstojné povolání jako církev, kte- 
ráž j est království Boží na zemi, království bož- 
ské pravdy a spravedlnosti ; v tom království 
jediné béře člověčenstvo světla a posvěcení. 
První papež složil slavné vyznání víry: „Ty jsi 
Kristus, Syn Boha živého." (Mat. 16, 16.) Od 
té chvíle nástupcové jeho mají úkol, spáso- 
nosné vyznání to hlásati světu a vždy dále 
rozšiřovati, až jednou všickni národové sje- 
dnotí se v jedné víře v Syna Božího. Toto 
vyznání bude se hlásati až do skonání světa. 

Až do té doby bude však také stále 
míti platnost totéž slovo Páně: Ty jsi Petr, 
skála církve mé, a brány pekelné nepřemo- 
hou jí. Ano na církev vždy nepřátelé bu- 
dou dotírati a Petr vždy bude mít nejvíce 
protivenství, ale bude spolu vždy prvním v 
zápasu. Nejmilejší, i nám sluší svědomitě 
účastnili se v boji. Máme-li živou víru v 
božského Mistra svého, musí nám též dra- 
hým býti království jeho na' zemi, jeho cír- 
kev, a musíme vážiti sobě toho štěstí, že 
náležíme k tomu království. Pak budeme 
též usilovati o zvelebení církve a její roz- 
šíření mezi námi. Nechať Pán neshledá nás 
lenivých ani vrtkavých. Nepominou ovšem 
jeho zaslíbení, a Pán vyplní je i bez nás; 
vizme však, by nás nestihla vina, že jsme 
nechtěli slyšeti slova: „Kdo není se mnou, 
proti mně jest". Pročež, Nejmilejší, modle- 
te se a pracujte k zdaru království Božího. 
U Boha, který vše vidí, dojde to chvály i 
požehnání. 

Ti, kdož skutečně a celým srdcem ná- 
ležejí církvi, patrně liší se od oněch, kteří 
v duchu jí se odcizili; rozdíl ten daleko 
dospěl za našich časů, tak že živých údů 
církve jistotně poznati lze po jich lásce k 
nej vyšší hlavě církve. — Tím právě zvyšu- 
je se význam dne, k němuž láska věřících 
nyní obrací zřetel svůj. 

V neděli druhou po velikonoci Otec 
křesťanstva bude státi u oltáře, a konati o- 
běť díků za mnohé milosti a dobrodiní, za 
všelikou zkoušku i ochranu v padesáti le- 
tech svého kněžství. Jak mnoho předivných 
řízení Božích leží mezi oním hodem veliko- 
nočním, když uprostřed svých sirotků slavil 
první oběť svatosvatou a mezi příští druhou 
nedělí po velikonoci, kdy co kmeta nej vyš- 
ší hlava církve o půlstoletí později přistou- 
pí k oltáři. Jak velice tu okřeje srdce je- 
ho, když pomyslí, že všickni věrní katolíci 
po vší zemi svaté radosti jeho se účastní, 
a v duchu s ním spojeni Boha velebí za 
| jeho smilování a v oběť díků přinášejí mo- 
I dlitby a dobré skutky. Budeť jemu útěchou, 



- 156 — 



že všickni duchovní synové jeho v každém 
kraji pod nebem při oběti nového zákona 
prošiti budou Beránka Božího o sílu a vy- 
trvání pro náměstka jeho na zemi. 

Nejmilejší, pro neděli druhou po veli- 
konoci dal jsem nařízení, a Vaši duchovní 
pastýři ohlásí Vám řád služeb Božích. 

Bůh pak račiž říditi všecko k slávě své 
a k spáse duší a dejž, aby naplnilo se, 
čeho žádá sv. Pavel : „Milost Pána našeho 
Ježíše Krista, a láska Boží, a účastenství 
Ducha svatého budiž se všemi Vámi ! Amen. "*) 

II. List sv. Otce Pia IX. 

PAPEŽ HUS IX. 

všem věřícím, kteříž tento list uzří, pozdravení a 
apoštolské požehnání! 

Čeho jsem se při velikých a trpkých sta- 
rostech svých ani nenadál, že by mně totiž 
Bůh nejvyšší dopřál ujiti tak dalekou drá- 
hu života a žeby mi dáno bylo po uplynu- 
lých padesáti letech od vysvěcení mého 
na kněžství vykonati nej dražší obět se 
slávou dvojnásob zvýšenou: to, dá-li Pán 
Bůh, stane se dne 11. dubna. 

Tento však den, jenž naplňuje srdce 
Mé slastí nej větší, poskytnul věřícím nové 
příležitosti k osvědčení věrné oddanosti a 
úcty ke Mně. Skládajíce k radostné této 
události s netušenou horlivostí blahopřání 
svá, projevili mně zároveň s pokorou důvěr- 
né prosby své, abych radost onoho dne 
posvětil a spojil s duchovním blahem a u- 
žitkem jejich, abych totiž otevřel při té 
příležitosti k prospěchu jejich nebeské 
poklady církve, kteréž Bůh správě mé svě- 
řil. Chtěje tedy tomuto přání lidu křesťan- 
ského s ochotným srdcem učiniti zadost, 
uděluji skrze milosrdenství Boha všemo- 
houcího a ve jménu svatých Jeho apoštolů 
Petra a Pavla plnoniocné odpustky všem 
obojího pohlaví věřícím, kteří vykonavše 
nábožně svatou zpověď a hodné přija- 
vše Tělo Páně v řečený den 11* dubna to- 
hoto roku v kterémkoli kostele anebo ka- 
pli přítomni jsouce mši sv. k Bohu modli- 
ti se budou za obrácení hříšníků, za roz- 
šíření víry křesťanské , za mír a vítězství 
katolické církve; kteréžto odpustky na spů- 
sob přímluvy přivlastněny býti mohou též 
duším oněch věřících, kteří láskou s Bo- 
hem spojeni z tohoto života vykročili. 

Dáno v fymi u sv. Patra pod prste- 
nem rybáře dne 16. března 1869, papežství 
mého v roce 28. 

*) Podpisy, totiž ! Bedřich, kardinál i arcibiskup ; 
2. Karel, bilkup: 3. Jan Valerian, biskup a 4. 
Augustin Pavel, biskup — jsme vypustili. 



DOPISY. 

Z Dolních Břežan, 20. března 1869. 

(Pohřeb kn. arcib. ceremonáře t Ant. Matějčka). 

Ztráty bolestné, jež během roku toho- 
to utrpělo duchovenstvo arcidiecése Praž- 
ské, opět o jednu rozmnoženy jsou úmrtím 
kn. arcib. ceremonáře kněze f Ant. Matěj- 
čka. V Bezděkově u Klatov narozen r. 1834 
a na gymnasium Klatovském ukončiv stu- 
dia gymnasialní přijat jest do semináře 
Pražského a r. 1857 na kněžství posvěcen. 
Někerou dobu zůstal v duchovní správě co 
kaplan ve Velvarech a na Vepřku ; pak ale 
vstoupil do řehole Benediktýnů v Emaus- 
kém klášteře v Praze. Zde však se mu ne- 
zalíbilo a proto rád uposlechl vybídnutí nej- 
důst. arcipastýře, jenž jej r. 1859 za svého 
ceremonáře zvolil. Deset let vytrval v tom- 
to úřadě, vyznamenávaje se něžnou oddano- 
stí k jasnému knížeti-arcibiskupu rovněž ja- 
ko vlídnou laskavostí ku všem, s nimiž mu 
v úřadě jeho jednati bylo; o tom zajisté 
přesvědčili se všickni, kdož za příležitosti 
generální visitace jej v průvodu J. Eminen- 
ce spatřili a blíže seznali. Ač již od r. 1860 
častými chorobami navštíven býval, vždy 
přece s pílí neoblomnou všelikým povinno- 
stem vyhověti se snažil. Obzvláště vynikal 
důkladnou a podrobnou známostí liturgie; 
pročež mu také od nejdůst. metropolity svě- 
řeno bylo upravení nového „Proprium Bo- 
hemiae" , kteréž on r. 1864 a 1865 s nema- 
lou obětí tělesného zdraví svého k tisku 
uchystal. Když po ukončení tohoto ať tak 
díme pomníku svého vždy více chřadnouti 
počal, odebral se z vůle dobrotivého vele- 
pastýře tu do Meranu v Tyrolsku, tu v do 
Slezska, tu opět do*krajiny domácí na Šu- 
mavě, jen aby poněkud se zotavil. Nejra- 
ději však a nejčastěji dlíval na zámku arci- 
biskupském v Břežanech. Sem také přive- 
zena jestdne20. března t. r. tělesná schrán- 
ka jciio; po kázaní, jež učinil p. farář ze 
Zlatník 1*. Pechar, sloužil sám ,1. Emin. nej- 
důst. p. kardinal-arcibiskup v 1 1 hod. zpí- 
vanou zádušní mši sv. v kapli zámecké, me- 
zitím co tělo nebožtíkovo v rakvi krásnými 
věnci ozdobené před oltářem leželo. Po 
mši sv. vzal na se nejdůst. p. kardinál plu- 
vial a bílou mitru a sám vedl pohřební prů- 
vod z Břežan na farní hřbitov do Zlatník, 
pul hodiny cesty vzdálených. Před J. Emi- 
nencí kráčelo šest alumnňv arcib. semináře 
a čtyři knězi, za nimi p. prelát a kancléř 
Hron. Cestou se nejdůst. velepastýř mo- 
dlil za duši zemřelého; střídavě pak učitel- 
' stvo zpívalo pohřební píseú. Na hřbitově ulo- 



— 157 — 



ženo tělo do vyželeného hrobu. Všecko shro- 
máždění bylo hluboce dojato nad upřímným 
žalem, jenž se v celém vzezření J. Eminen- 
ce jevil nad ztrátou milého druha domácí- 
ho. Vedle arcibiskupských úředníkův a slu- 
hův se velký zástup lidstva z Břežan, Zlat- 
ník a vůkolních míst v pohřebním průvodu 
súčastnil. B. 

Od Brna, v březnu 1869. 

(Druhottny sv. Otce a spolky. Našinec.) 

Žádnému vyznání víry, žádnémn nábo- 
ženství na světě není spolkování tak vro- 
zené, a potřeba bratrstev, jednot a sborův 
tak nutná, jako církvi katolické. Schopnost 
a spůsobilost tuto obdivoval nejednou po- 
ctivý protestant německý Herder a ústroj - 
nost tato vniterná církve učinila důmyslného 
hr. Stollberka — katolíkem. 

Doba, v nížto se v zemích a krajích 
našich život spolkový nepěstoval, byla církvi 
nepřirozená, byla chorobou. Avšak poměry 
vzniklé následkem choroby té a nepřiroze- 
nosti té slovoucí josefinstvím, nutkají na- 
hraditi, co bylo zanedbáno, opětspojovati, co 
se k sobě hodí a jednotiti duchem církve. 

Papež jest hlavou toho zázračného 
ústrojí a té neskončené rozvětvenosti, kteráž 
má svou věčnou osnovou zaujímati a bla- 
žiti kde kterého jednotlivce — katolíka. 
Spolkovací tento duch však bohužel ná- 
sledkem neblahých poměrů v národu našem 
ochabl: ale poskytuje se příležitost, nahraditi, 
co bylo zanedbáno, opět spojovati, co se k 
sobě hodí a jednotiti duchem církve ka- 
tolické. 

Blízké jsou druhotiny sv. Otce, zdažby 
nebylo radno, zdaž není možná pokusitise 
o spolky všeho druhu, o bratrstva a jed- 
noty katolické? Nejvíce pohřešujeme spolky 
čtenářské, ježby založeny byly na nezvrat- 
ném základě církve svaté, na zásadách 
křesťanských. Spolky čtenářské vznikající 
na mnoze v národě našem českém, jsou 
napodobením spolků německo-protestant- 
ských, v nichžto se baví a politicky působí tak 
zvaná intelligence, v Německu se mohoucí 
obejiti bez lidu. Spolky tyto, proto že v 
nich přítažnosti není náboženské, obmezují 
se obyčejně na několik údův, zůstávajíce 
většině obyvatelstva nepřístupné. Zjevněji 
a patrněji lze následky stranného zřízení 
spolků v zpěváckých pozorovati, ježto u nás 
také nemohou dosti hluboko pustiti kořeny 
v srdce národa, proto že nejsou vesměs 
vyrostlé z povahy zbožného lidu slovan- 
ského, jsouce z většího dílu přísadou ze se- 
verných krajův rozumářského Německa, je- 
ru už to stačí intelligence, ježto nepotřebuje 



ku provádění zájmův a účelův národních 
podpory lidu či tak zvané masy. — 

Na zpěvácké spolky, ježto na Moravě 
více se zaměstnávají pěstováním zábavy než 
zpěvu chrámového, dívá se obyčejně lid náš 
i při svěceních praporův jako na cosi jemu 
docela cizího. Kde však spolek zpěvácký 
jest pilen zpěvu kostelního a v kostele s 
farníky splývá v jedno, tam se hlásí lid 
ku spolku jako ku svému- 

Konečně dočkali jsme se na místě 
Olom. Novin, ježto přestaly vycházeti, Na- 
šince a sice ve zvětšením formátě. Přejeme 
listu tomuto také v Čechách účastenství a 
podpory valné, abychom ve spolek lépe 
poznávali : my vás bratří Čechové ; Vy pak nás 
Moravany, abychom zejména ve snahách 
církevných v ničem se nerůzníce, byli jedno 
v Kristu Pánu našem a v církvi jeho svaté. 

K. F. 

Z Oseká na Moravě v březnu 1869. 

(Ke dni druhotin sv. Otce Fia IX.) 

Jako každá farnost srdečný beře po- 
díl na druhotinách kněze u nich na vinici 
Páně pracujícího, jemuž milostivý Bůh toho 
vysokého popřál věku; tak také, ano mno- 
hem větší radostí naplňuje se srdce zbo- 
žného syna, zbožné dcery naší svaté církve 
při zpomínce, že Bůh našemu společnému 
duchovnímu Otci, papeži Piu IX. převzá- 
cné milosti popřál, dočkati se padesátile- 
tého jubilea svého kněžství, tak že po u- 
plynulém půlstoletí dne 11. dubna své dru- 
hotiny • slaviti mu z milosti Páně dopřáno 
bude. On zajisté jest nás všech duchovním 
správcem, farářem, zároveň však i hlavou 
rodiny naší, svaté katolické církve, a v pravdě 
naším Otcem. 

Ve všech dílech světa u všech národů 
povstal mezi miliony katolíků neobyčejný 
ruch, nikde nechtějí ve své lásce a úctě 
k nej vyšší hlavó církve pozadu zůstati; 
potěšitelné nás o tom se všech stran do- 
cházejí zprávy; jedni tím, druzí opět jiným 
spůsobein chtějí svou oddanost náměstku 
Kristovu na jevo dáti. I u nás potřebné 
k tomutéž účelu činí se kroky podpisová- 
ním blahopřání i zavedenými sbírkami pro 
sv. Otce. Hojné a ochotné účastenství při 
podniku tomto krásné vydává svědectví o 
zbožnosti národa Cyrillo-Methodějského. 

Bude zajisté prospěšno, když nyní vel. 
kazatelové mluviti budou „o důstojnosti pri- 
mátu a o poměru blahém sv. Stolice k ná- 
rodu našemu." Neboť tento předmět pou- 
čí věřící, v jak vznešené důstojnosti posta- 
ven jest a jaké úcty zasluhuje každý ná- 
stupce sv. Petra, zvlášť nyní slavně panují- 



— 158 - 



cí Pius IX., jenž při každé příležitosti o- 
svědčuje otcovskou lásku k nám Slovanům. 

V den slavnostní 11. dubna bude ži- 
votopis sv. Otce převýbornou látkou ku 
kázaní, jaká se i při jiných druhotinách o- 
byčejně konávají. Hodilo by se několik 
zvláštních úryvků podati z jeho života sou- 
kromého i veřejného, vždy s ohledem na 
důstojnost kněžskou, později biskupskou, a 
konečně papežskou. Bylo by zajisté těžko, 
nalezti život tak bohatý na všeliké ctnosti 
a krásné zjevy dobrých skutků, jako jest 
život papeže Pia IX. Rovněž by nebylo 
dobře pominouti mlčením jeho převelikou 
úctu k Matce Boží, Panně Marii, o jejížto 
oslavu tak pečlivě se staral, že za jeho pa- 
nování mohlo se vyřknouti dogma o nepo- 
skvrněném Početí blahoslavené Panny Ma- 
rie. Zvláště chci lidem na ten den pro sou- 
kromou pobožnost odporučiti hodinky o 
neposkvrněném Početí Panny Marie. 

Že dobrý náš lid katolický náchylen 
bude, den ten zvlášť oslaviti, v nejmenším 
nepochybuji , jen když se mu dá na ruku 
spůsob, jakým by to nejlépe učiniti mohl. 
Když jsem onehdy při kázaní na tuto sla- 
vnost upozornil a ohlásil na odpoledne o- 
fěru, sešlo se jak z místa samého, tak i z 
přifařených osad velmi -mnoho věřících a 
po sv. požehnání setrvali všickni ještě dlou- 
ho v kostele, aby se vespolek za sv. Otce 
— pomodlili růženec. Učiniliť to bez vy- 
bídnutí, z vlastního puzení a dobré vůle a 
z úcty ku sv. Otci. Což teprv, kdyby je 
knéz k nějaké pobožnosti vybídnul, aneb 
docela ji společně s nimi konal! Jsem pře- 
svědčen, že ochotného sluchu nalezne u lidu 
svého. L S. 

KRONIKA. 

Z Prahy. Zítra, na kterýžto den při- 
padá výroční památka úmrtí sv. Methoda 
(f (i. dubna 885), bude slaviti J. Eminence 
nejdůst. p. kardinál arcibiskup Pražsky no. 
narozeniny své (nar. 0. dubna 1809), 

* * yjuiff rrjikvifíř, při jehož výstavě 
v chrámě sv. Salvátora sešlo se milodarů 
pro sv. Otce 35 zl. JO kr. r. in. a 2V 4 zL 
ve stříbře, odevzdá sv. Otci prof. dr. Sales 
Mayer, jenž jest průvodčím svého preláta, 
opata cisterc. kláštera v Oseku na cesté do 
ÍUma. Rovněž vzal s sebou skvostné vá- 
zanou adressw Jednoty katolické s přilo- 
ženou obětí 1 f>< X > franku ve zlafe. Jhatr- 
stvo sv. Michaela zaslala 70(K) Ir. ve zlaté. 
Adressa katol. obyvatelstva mésta Prahy 
čítá 6000 podpisů. V adresse a seznamu 
llobrých skutků, k nimž podnět dal katol. 



týdenník „Frisch voran" nalézá se 36.000 
podpisů ze všech biskupství v Čechách a 
přiloženo halíře sv. - Petrského 663^2 fr« 
Kněhkupectví B. Stýbla zaslalo k druhoti- 
nám sv. Otce spisy a obrazy svým nákla- 
dem vydané. Spisů jest 134, obrazů 290 
v pěkném album. Vazba jest skvostná, o- 
řízka všech kněh zlatá. Na červených de- 
skách nalézá se v předu znak papežský, 
vzadu arcibiskupský, na prvém listu každé 
knihy vytištěna prosba o přijetí spisu do 
knihovny Vatikánské. K celé této zásilce 
připojena jest adressa na sv. Otce obsahu- 
jící latinské blahopřání, vyvedené modrým 
tiskem a spočívající v červených deskách. 
— Blahopřání doktorů na vysokých školách 
Pražských, kterážto listina některým pře- 
učeným pánům poskytla příležitosti, že se 
přesmutným a politování hodným spůsobem 
veřejně osvědčili a proslavili, čítá přece 88 
podpisů, a bude dnes do Říma zaslána. 
Adressa duchovenská obsahuje rukopis se- 
znamu vešker ého v duchovenstva i s alumny 
a všech řádů v Cechách. 

*— * Pobožnost 40hodinná bude se 
konati od 6—9. dubna u sv. Apolináře, od 
10 — 13. u sv. Josefa (u Kapucínů) na No- 
vém městě, od 14 — 17. u sv. Mikuláše. 

* — * Starožitná kaple v poštovské 
ulici na Starém městě byla v témdni pa- 
šijovém obecenstvu přístupna, za kterýžto 
čas vybráno 615 zl. dobrovolných příspěv- 
ků na vnitřní úpravu té kaple, 

* — * Konýerence, čili duchovní před- 
nášky pro pohlaví mužské, které se za mi- 
nulých let jenom německým jazykem od- 
bývaly v kapli zrcadlové v Klementině, ko- 
naly se letos též jazykem českým a sice v 
kostele sv. Havla od neděle květné do ne- 
děle velikonoční vždy o 7 h. večerní, ně- 
mecké pak touž dobou u Dominikánu. Če- 
ským řečníkem byl P. Svoboda, německým 
P. Schmude, oba kněží Tov. Jež. Návštěva 
českých přednášek byla nad očekávání hoj- 
ná, jakož i přečetná byla deputace, kteráž 
v pondělí vclkonoční s vp. kooper. Maškem 
v čele se odebrala k JEminenci, aby /a 
tyto přednášky upřímné „Zaplať Pan Bůh tí 
vyslovila a o pokračování v příštích letech 
požádala. 

* — * V nemocnici Milosrdných h*atři 
v Praze bylo r. 1868 léčeno 3700 nemoc- 
ných rozličného náboženství, zaměstnání a 
národnosti. 

/ Německa, i střední komitét jednot 
katolických, r. 1868 vliainbcrce zvolený, vy- 
zval katolíky v Německu k podepsání adre- 
sy, kteráž ke dni 11. dubna t. r. sv. Otci 



- 159 - 



Piu IX. zaslána bude. Uvědomělí katolíci 
přihlásili se v počtu tak znamenitém, že 
adresa celý jeden milion podpisů čítá; mezi 
nimi vyniká Jan král Saský, Albert korun- 
ní princ Saský a Jiří princ Saský; dále 13 
knížat a 143 jiných šlechticův. Podle die- 
césí jest podpisův z Paderbornu 117000, 
z Monastýru 112000, z Vratislavi 97418, 
z Rottenburku 60591, z Řezná 60134, z 
Wircburku 58040, z Luxemburku 37690, 
z Ermelandu 36289, z Mnichova 35000, 
z Passavy 32000, z Osnabruku 31586, z 
Bamberka 30267, z Limburku 29950, z Mo- 
huče 28300, ze Spýru 24056, z Eichstettu 
18100, z Fuldy 17376, z Hildesheimu 
12841, z Kulmu 5200, z Drážďan 2936. 
Podpisy z každého biskupství svázány jsou 
ve skvostných deskách, majících v předu 
znak papežský a jméno diecése. Taktéž z 32 
universit, lyceí a seminářů německých odeslá- 
ny budou sv. Otci adresy zvláštní. Halíře Sv.- 
Petrského odesláno do Říma z Bavorska 72000 
zL, z Monastýru 24000 tolarů, z Vratislavi 
20000 tolarů, z Paderbornu 19000 tolarů, 
z Rottenburku 41300 franků, z Hildeshei- 
mu 9000 franků, z Drážďan 2028 tolarů, z Ful- 
dy 3231 v zl., z Frýburku v Badenskul3000 zl. 

Z Říma. Sv. Otec Pius IX. slaviti 
bude den svých kněžských druhotin 11. 
dubna t. r. spůsobem následujícím : Mezi 
7 — 8 hod. ranní bude sv. Otec v chrámě 
sv. Petrském na oltáři sv. Petra sloužiti 
mši sv. u přítomnosti kardinálů, prelátů a 
dvořenínů, jakož i vyslanců cizích mocností, 
římského senátu, generality a zástupů lidí 
všech národů a jazyků. Ohromný velechrám 
bude v ten den lidstvem zajisté naplněn. 
V 10 hod. vykoná generál Kanzler přehlídku 
papežského vojska před Vatikánem. Asi 
ve 12 h. začne sv. Otec přijímati deputace 
od malé deputace dítek římských počínaje 
až k nej vyšším vzhůru. Odpoledne navštíví 
sv. Otec hospiz „Tata Giovanni," kdež před 
50 lety sloužil první mši svatou. U večer 
bude Řím co nejskvostněji osvětlen. Až se 
sv. Otec po andělském mostě navraceti 
bude, začne posádka hradu andělského i 
námořnictvo papežské střídavě z děl stříleti 
a bengalské ohně se všech stran vystupo- 
vati budou. 

Z Francie. V Paříži dne 12. ún. t.r. cír- 
kevním žehnáním posvěcena jest nová vel- 
kolepá budova katolické besedy Študujících. 
Beseda tato již r. 1838 byla zřízena a vždy 
více se zmáhala, tak že nyní čítá 360 štu- 
dujících a 100 jiných spoluúdův. Při otev- 
ření nové vlastní budovy súčastnili se ve- 
dle biskupa (in part.) Marata mnozí učen- 



cové, spisovatelé a jiné vynikající osobno- 
sti. Vedle místností besedních, čítárny, kni- 
hovny, kulečníku, laciné kuchyně, zbývá 
ještě 60 pokojů k pronájmu. 

Z Ameriky. I ze vzdálených krajin 
zámořských zaslány budou sv. Otci ke dni 
11. dubna četné adresy katolického obyva- 
telstva s hojnými dary. Dítky, vdovy i star- 
cové chtějí účast míti v obdarování Otce 
všeho křesťanstva. I nej chudší rodiny shle- 
dávají těch několik stříbrných neb zlatých 
mincí, jež před lety z Evropy na památku 
s sebou byly přivezly. Ze dvou farních osad 
jediného města Baltimoru sebráno pro sv. 
Otce 6000 zl., pročež doufati lze, že sbírka 
v celém soustátí bude míti skvělý výsledek. 

Literární oznamovatel. 

* — * Kněhkupectví B. Stýbla vydalo 
zdařilou podobiznu sv. Otce Pia IX. v oceli 
rytou. Bude stále na skladě ve třech dru- 
zích a sice 1. o sobě co obrázek, 2. s ži- 
votopisem Pia IX. a 3. na psacím papíru 
formátů IV 0 co vigneta. První dva druhy 
schvalujeme za dárky, třetím se vyznacovati 
budou listy v jubilejním roce pap. Pia IX. 
psané. 

* — * „Otakar ze Svamberka" Původní 
povídka pro každý věk. Od Emanuela Ko- 
lihy. S ocelorytinou. Nákladem kněhkupe- 
ctví B. Stýbla. Str. 72. 

* — * » Vyhnaná" aneb : Byť i pozdě, 
tresce Bůh hříšníka. Původní povídka pro 
mládež a pro lid. Dle B. M. sepsal A. S. 
Vojtěchovský. S ocelorytinou. Nákladem kněh- 
kupectví B. Stýbla. Str. 60. 

* — * „Ročník Jednoty pro dostavení 
hlavního chrámu sv. Víta na hrade Praž- 
ském" za správní rok od 1. května 1867 
do 30. dubna 1868. Nákladem Jednoty; ti- 
skem B. Stýbla v Praze. Stran 108. S vyo- 
brazením obnovené korunní komory. Vydává 
se údům v kanceláři spolkové, 

* — * „Maximilian L, císař Mexický." 
Oda od Jurga Simoniho. V Olomúci 1869. 
Tisjk Jos. Groáka. (Tištěno jako rukopis.) 
Str. 32. Na obálce vyobrazeno poprsí ne- 
šťastného císaře. 

* — * Tiskem a nákladem B. Stýbla v 
Praze vyšla v novém sličném vydání modli- 
tební knížka: „Bluthen und Perlen ausdera 
Reiche Gottes" von Dr. A. Colpin, kathol. 
Priester. Str. 384 s pěknými ocelorytinami. 

* — * Tiskem V. Moraurera v Litoměřicích 
vyšla „Upomínka na druhotiny sv. Otce Pia IX. u 
Obsahuje podobiznu Pia IX. nad chrámem sv.- 
Petrským a Vatikánem, stručný životopis a pap, 
hymnu, vše na 4 str. 



— 160 — 



Osobní věstník duchovenský. 

V arcibiskupství Pražském. 
Vyznamenáni jsou: 

p. Ben. Met. Kulda, k. arcib. vikář Sedl- 
Čanský a farář na Cblumu, jmenován os. 
děkanem ; 

p. Frant. Kočí, farář v Sázavě, správce vi- 
kariatu Cernokostelec, stal se skuteč. k. 
arcib. vikářem ; 

p. Ant. Burian, farář v Prčicích, jmenován 
sekretářem vikar. Votického ; 

p. Vác. Novák, far. v PodČepicícb, jmeno- 
ván sekretářem vikar. SedlČanského a 
obdržel expositorium canonic. ; 

p. Frant. Pomajzl, děkan v Sedlčanech, 

p. Jiří Skřivánek, farář na Kosové Hoře, 

p. Frant. Jiroušek, farář v Ouběnicích, a 

p. Jos. Kopsch, far. v Jesenicích, obdrželi 
expositorium canonicale ; 

p. Jan Roškot, kaplan v Sedlčanech, obdr- 
žel právo synodalií. 
Ve správě duchovní ustanoveni jsou: 

p. Karel Boettcher, far. v Mokropeci, za fa- 
ráře v Modřanech ; 

p. Vác. Rejjíř, I. kapl. na SmeČně, za ad- 
ministr. do Družce; 

p. Ant. Poláček, za kooper. do Bubenče. 
Uprázdněné místo: 

Družec, fara patron, p. Jindř. hrab. Clam- 
Martinice, od 23. března. 

V biskupství Kralohradeckém. 
V Pánu zesnuli : 

p. Florian Bien, osob. farář na odpoč. v 
Jilemnici, dne 13. března (nar. 15. ledna 
1793 ve Valteřicích (Neudorf), vysv. 24 
srpna 1819); 

p. Jos. PcÁzold, bisk. vikář, okr. skoldo- 
zorce a děkan v Poličce, dne 27. bře- 
zna (nar. v Chrasti 14. března 1811, vy- 
sv. 25. Července 1836). 

Vyznamenáni jsou: 

p. Jos, Arnošti ředitel Boromea v Hradci 
Králové, a 

p. Jos. Čermáky spirituál tamtéž, jmenováni 
jsou bisk. notáry ; 

p. Jan Hubdlek, farář v Rosicích u Pardu- 
bic, obdržel collarc canonic. 
Vi správě duchovní ustanoveni jsou: 

p. Václav Kilinger, farář v Dobřanech, za 
faráře v Nov. Hrádku; 

p. Ignác Budína, kaplan, z Jesenic doTřc- 
bechovic ; 

p. Ant. PUsar, kapl. v Třebechovicích, za 

admin. do Dobřan ; 
p. Václav Uhlíř, kapl. v Kov. Hrádku, za 

kaplana do Jesenic. 

Upráadnénc mláto 
Polička, děkanství patr. Jejího c. k. Veli- 

Tiskc m ku íi.-arčfb~ knihtiskárny 



Čenstva císařovny Alžběty co královny 
České od 28. března do 8. května. 

V biskupství Budějovickém. 

V Pánu zesnuli: 

p. Ant. Michálko, jubil, kněz, kons. rada, 
děkan na odp. v Pelhřimově, 19. března; 

P. Řehoř Gauss, ř. cisterc, far. v Hor. Dvo- 
řišti, sekretář vikar. 24. března. 
Vyznamenán jest: 

Vd. p. Vojtěch Mokrý, kap. děkan, gener. 
vikář, vrchní Školdozorce, dr. theol. atd., 
jmenován jest bullou pap. Pia IX. d. 16. 
února t. r. proboštem kathedr. kapitoly 
v Budějovicích. 

Ve správé v duchovní ustanoveni jsou : 

p. Valentin Černý, adm. za faráře v Strážově; 
p. Alois Skála, koop. za admin. v Onšově; 
p. Jak. Libl, kapl. v Chrášfanech, za admin. 
do Rataj; 

p. Fr. Sital, kapl. v Vitějicích, na výpomoc 

t do Putimi; 
p. Jos. Duda, kapl. za admin. v Mouřenci ; 
p. Jos. Zakostelský, kapl. z Nové Cerekve do 

Ml. Vožice; 
p. Vác. Bušek, kapl. za admin. v Volenici. 
Zmény v duchovenstvu při c. k. vojšté (P.T.): 
p. Jan Corí, stal se voj. farářem v Linci ; 
p. Jos. Frankl, voj. kurátem I. tř. vPrešpurku; 
p. Jos. Šulák, voj. kurátem I. tř. ve Vídni ; 
p. Fr. Černý, voj. kaplanem II. tř. v Linci; 
p. Tom. Sladovník, voj. kapl. II. tř. v Praze; 
p. Kaj. Prchal, voj. kapl. II. tř. v Zádře; 
p. Tom. Fabian a Jan Fanta, v. kapl. II. tř. ; 
p. Jak. Průcha, voj. kurátem II. třídy v Kašově; 
p. Vojt. Juhn, dán na stálý odpočinek; 
p. Fr. Pflanztr, na dočasný odpočinek. 

Uprázdněná místa : 
Rataje, fara patr. nábož. m. do 11. dubna. 
OnŠov, fara patr. k. arcib. Pražsk. do 15. dub. 
Mouřenec, f. patr. p. V. Miillera, do 18. dub. 
Volenice, f. patr. dědiců Šafaříkových, do 
1. květ. 

Albrechtice, f. patr. p. V. Šebesty, poznovu 
do 30. dub. 

V biskupství Litoměřickém. 

V Pánu zesnul : 

p. Ant. Krombholz, jubil, kněz, býv. b. vikář 
a děkan v Č. Lípě, minist. rada na odp. 
ve Vídni, 26. února. 

Vyznamenáni jsou : 
p. .Jan Oei8ler, far. v Velkém Mergenthalna 
j). .Jos. Kašpar, farář v Jablonném, jmeno- 
váni jsou <>sol>. děkany ; 
p. Ant. Gtlineky faráiř v Krombachu, 
p. [gn, Haase, farář v Dubnici, a 
j). Karel / Toffmann , far, v Rynolticích, ob- 
drželi collarc canonic; 
p. Vác. Dražil, kooper. v Jablonném a 
p. Jiří Rohn, admiuistr. V Mimoni, obdrželi 

farní synodalie. 
Milodary. l'ro sv. Oirc: Ne/.iunn í» /l. 
ia ltolilířka a Sirversc v 1'mzc. 



Ročník XIX. V Praze Jne 15. duka i86fl. Číslo 



jj Vydává se Předplácí «e 

0. , 15. R 4 O. _____ ______ v expedici 

BLAHOVESTi^ 

Expedice- ■■V HHI Ml W ■■Ur B H (jenom v expedici 



a a s v. - Václavském 
náměstí, čís. 786—11. 

— Předplacení i t v r t- 

tSLtSiJS^ Redaktora nakladatel : kněz FRANTIŠEK SRDÍNK0. ^^"Jl" 

^ mésici. neprodávají. 
„Spravedlnost zvyšuje národ, ale hřích bídné činí národy. " (Pfísl. XIV. 34.) 



Modlitby Mariánské. 

K májové pobožnosti. 

Podává František Taufer, 
kooperator v Smržicích na Moravě. 

Modlitby, jimiž církev svatá ctí a vzý- 
vá Královnu andělů, jsou podivu hodné pro 
důvěru a lásku, jaká v nich se zračí; vzta- 
hujít se na onu mocnou Královnu nebes, 
kteráž jest pokladnicí milostí a rozdavatel- 
kyní božských pokladů. Nacházímeť v nich 
podivuhodný výběr výpovědí Písem svatých 
a soujem nej lepějších výroků sv. Otců o 
vznešené Panně. Ony jsou nejvznešenější 
bohovědou, pojednávající o účastenství, ja- 
kéž má Maria ve všem, co se v církvi u- 
dálo, děje a díti bude. „V této lepé liturgii", 
dí kterýs sv. biskup, „okazuje se nám Maria 
co mající v církvi onen mocný vliv, jaký sv. 
Cyrill na sněmu Efesském veleslavil; neje- 
vit se nám v ní jen co snažně prosící, ný- 
brž i co stojící v čele vojska církevního 
proti kacířství. Anižby byla bezprostředným 
základem božské milosti, osvěcuje Maria co 
kazatel neviditelný, láme okovy, utěšuje du- 
še." Vzývajíc jiných svatých přispění, pou- 
žívá církev obyčejně slov: „Oroduj za nás\ u 
k Marii však přečasto volá: „Dej, uděl nám, 
vysvoboď, zachovej nás" (Soíve vincla reis, 
profer lumen coecis, vitam praesta puram, 
iter para tutum, mites fac et castos etc). 

Církev neprosí Boha o nic, anižby ne- 
vzývala přímluvu Marie : ve všech mších, ve 
všech úkonech, ve všech modlitbách, v nichž 
Bohu své záležitosti přednáší, prosí Marii 
o přispění. Otevřmež knihy mešní, — a ko- 
lik najdeme stran, na nichž se netřpytí sla- 
vné jméno Maria? Otevřme knihy obřadní, 
jichž se užívá při nejsvětéjších a nej vzne- 
šenějších výkonech: při svěcení, žehnání a 
udělování svátostí, a jméno Maria, vzývání 
jí o pomoc, nalezneme všude. Zdá se, že tak, 
jak věčný Otec chtěl, by církev Jej o nic 



neprosila, leč jménem a pro zásluhy Jeho 
Syna, i věčný Syn chtěl, by všecky prosby 
naše ve všech našich potřebách jen ruka- 
ma jeho Matky Jemu přednášeny byly. Pro- 
to začíná církev všecky hodiny breviáře vzý- 
váním Marie, a končí je vždy některou zá- 
věrečnou antifonou Mariánskou. 

Modlitby, jichž církev užívá ku vzývá- 
ní Marie, jsou plny hlubokého smyslu; o- 
svěcují ducha, dojímají srdce, kloní vůli, a- 
nižby přepínaly obraznost; jsouť zcela je- 
dnoduché, blahojímavé, schopnosti nej spro- 
stějších srdcí přístupné a zároveň nej vzneše- 
nějším duchům přiměřené. Binulyt se srdcem 
a rty množství svatých, jenž před ná- 
mi žili, a došly nás takměř provanuty libý- 
mi výdechy jejich duší. Ony jsou ustavičný- 
mi živými svědky víry církve, by nás posil- 
ňovaly u víře, upevňovaly v naději a roz- 
něcovaly naši lásku. Jen zvyk, kterýmž je 
od dětinství svého opakujeme, může překá- 
žeti pocitu jejich líbeznosti a krásy. Což 
máme říci o pozdravení andělském, jež jest 
zajisté zdrojem přehojných milostí? Tato 
krásná modlitba jest nejvznešenější hold, 
jaký Marii činíme: pamatujeme ji na její 
velikost, na její ctnosti, na její dokonalosti, 
na všemohoucnost její přímluvy u Boha, na 
její vládu a slávu na nebi i na zemi. Ano, 
ve všech církevních modlitbách Mariánských 
nalézáme jakýs podivuhodný směs líbezno- 
sti a rozkoše, jejímuž pocitu jen jakýs smu- 
tný zvyk překáží. 

Dejme tomu (dí zbožný spisovatel), že 
bychom v nějakém starém, dávno zapome- 
nutém rukopisu z nenadání nalezli modlit- 
bu „Anděl Páně-" — jakbychom žasnouti 
museli nad nebeskou touto rozmluvou!? 
„Anděl Páně zvěstoval Marii, a ona počala 
z Ducha Svatého," — jaký to začátek a ja- 
ká to prostota vyjádření u vypravování u- 
dálosti, která tolik zázraků v sobě skrývá ! 
Sbor odpovídá: „Zdrávas Maria, milosti jjI- 

ii 



- 162 — 



na, Pán s tebou, požehnána jsi mezi žena- 
mi]' 1 Tak ji druhdy byl pozdravil Bůh Otec 
skrze anděla svého. Avšak po staletí za- 
znívá opět a opět odpověď, jejíž mocná po- 
kora nebe na zem stáhla: „Aj děvka Páně, 
staniž mi se podle slova tvého. u A sbor 0- 
pět odpovídá: „Zdráva bud požéhnanát jsi 
mezi ženami]" Církev pak vypravuje mlu- 
vou apoštolskou, že tajemství toto se napl- 
nilo, řkouc: „A Slovo tělem učiněno jest, a 
přebývalo mezi ndmi. u Kolena se sklání, a 
na důkaz uznání nesmírného důstojenství 
té, jíž se dostalo cti Božského mateřství, 
opět zpívá sbor: „Zdrávas Maria, milosti 
plná, Pán s tebou .... Svatá Maria, mat- 
ko Boží, pros za nás hříšné, nyní i v hodi- 
nu smrti naŠí] u 

Jest to báseň či dějeprava? Která ru- 
ka takovým spůsobem nakreslila tak vzne- 
šenými rysy obraz nejpamátnější události 
světa ? Jakou umou jest v toto vypravová- 
ní tak půvabně vetkána modlitba a bolest- 
ná upomínka na hřích a smrt, k níž smě- 
řuje závěrečné vzúpění, jež se co bolestný 
výkřik nuzných z útroby vydírá : „Svatá Ma- 
ria, matko Boží, pros za nás hříšné, nyní i 
v hodinu smrti naší /" Jak veliká jest ta, 
k níž od všech míst zeměkoule neustále 
prosebné hlasy lkajících vystupují! Neboť 
není hodiny, kdeby slunce, na dráze své po- 
stupujíc, nezvěstovalo některému národu rá- 
no, poledne a večer, a kdeby národové tito 
nepozdravovali Královnu nebes vznešeným 
tímto pozdravením. 

Nedá se upříti, že již v hlasu zvonu, 
jenž nás k uctění Marie andělským tímto 
pozdravením třikráte za den vyzývá, jeví se 
jakás tajná moc, která brzy radostí, brzy 
touhou po vlasti nebeské naplňuje srdce 
člověka. Bud že zaznívají hlasy zvonů se 
sterých vczí chrámů velkých měst, brzy se 
směšujíce, brzy zase co melodie lahodného 
koncertu se střídajíce ; buď že s věží chrá- 
mů vesnických v soumraku večerním dale- 
ko a široko zahlaholí: vždy se v těchto zvu- 
cích ozývá tajný souhlas s potřebami našich 
duší. Co příchozí, truchlivé cestující tímto 
slzavým údolím, rychle obracíme oči k ne- 
bi, a upomínka na Pannu strážnou sestu- 
puje k nám s oblohy, přinášejíc zároveň ú- 
téchu a naději. Zvon zvěst ující pozdravení 
andělské může sice v té neb oné krajině 
■tržen a rozbit býti, jak se ku konci pře- 
dešlého století ve Francouzsku stalo ; avšak 
vždy bude přec kdos hlaholiti. Až do sko- 
nání světa bude hojnost hlasů odpovídají- 
cích na hlahol tento a velebících mateřství 
Marie ranný. 



Kdykoliv tedy zavzní hlas zvonu ; kdy- 
koliv se modlíme sv. růženec; kdykoliv sv. 
žalmy úctu vzdáváme nebes Královně : vždy 
horoucí láska a oddanost k nebeské Ma- 
teři ať obživne a se množí v srdcích našich, 
ať vždy volají ústa i srdce naše s andělem : 
„Zdrávas milostiplná, — pros za nás hříšné!" 
I. 

Zdrávas Maria! 

Již ve spisech z nejprvnějších křesťan- 
ských dob zachovaných nacházíme důkazy, 
že hned tenkráte křesťané P. Marii s an- 
dělem pozdravovali slovy : „Zdrávas Maria !" 
V prastaré liturgii, za jejíhož původce vů- 
bec sv. Jakub se má, čteme vzývání: „Ve- 
lebmež památku svaté, neposkvrněné a ve- 
leslavné Panny Marie, bychom na její pří- 
mluvu všeho odpuštění dosáhli . . a pak : 
„Zdrávas Maria, milosti plná, Pán s tebou, 
požehnaná jsi ty mezi ženami, a požehnaný 
plod života tvého Ježíš, protože jsi Spasi- 
tele našich duší porodila." (Liturg. sv. Ja- 
kuba). Podobně píše sv. Jan Zlatoústý : 
„Chválíme tebe, pozdravujeme tebe, Maria 
milosti plná, Pán s tebou, protože jsi Spa- 
sitele našich duší porodila." (Liturg. sv. 
Jana Zlať) Kovněž modlíval se sv. Atha- 
náš pozdravení andělské slovy : „Pozdravu- 
jeme tebe, Maria, milosti plná, Pán jest s 
tebou; kůry andělů spojují se s obyvateli 
země, by dobrořečili tobě. Tys požehnaná 
mezi všemi ženami, a požehnaný jest plod 
života tvého, Ježíš. Pros za nás ty, pano- 
vnice naše, matko a nevěsto Páně!" (Sv. 
Athanአv Evang. o Bohorod.). Co do dru- 
hé části pozdravení andělského, někteří kri- 
tikové tvrdí, že slova: „Svatá Maria, Mat- 
ko Boží, pros za nás hříšné u teprv na sně- 
mu Efesském přidána byla ; pravdě však po- 
dobnější jest, že v XVI. století slova tato 
k pozdravení andělskému a Alžbětinu připoje- 
na byla. Již od r. 1508 nalézají se v ně- 
kterých breviářích 00. Františkánů; že vsak 
v církvi vůbec tenkráte ještě nebylo obý- 
čejom, tato slova připojovali k „Žárrfwwfi^ 
toho důkazem zdá se býti dostatečným ú- 
plné pomlčení o nich na synodř lirodnické 
r. 1549. Teprv r. 1651 nařídila synoda 
Narbonskd pilné modlení Zdrávas Maria", 
uvádíc je spolu již se slovy: „Svatá Maria, 
matko Boží, pros za nás hříšné!''' Co do 
přídavku : „Nyní i v hodinu smrti naší", zdá 
se, ze teprv katrchisnicni Kanisiovým rozší- 
řen byl, v čemž mnoho napomáhal součas- 
ný rozkaz lHa V., tak že teprv od této 
doby pozdravení andělské, jak jc^nyní zná- 
me, v úplnosti své u křesťanů v obyčej 
přišlo. — 



První .,Zdr«'vas," vyslovený ústy archan- 
děla, zplodil zázrak největší a byl zdrojem 
spásy člověčenstva. Započalo-li však naše 
spasení tímto pozdravením, zajisté jest spa- 
sení každého jednotlivce s tímto pozdrave- 
ním v úzkém spojení. Byvši nebeským po- 
slem pronešeno, by spůsobilo, aby suchá a 
neplodná země plod života vydala, jest spo- 
lu též modlitbou, jenž nábožně konána, pů- 
sobí, by Ježíš Kristus zrodil se v duších 
našich/ Jest to nebeská rosa, jenž duše na- 
še zavlažuje, a duše jí nenavlažená nevydá- 
vá ovoce, nýbrž jen ostí a tmí a vždy blíz- 
ka jest zahynutí. P. Maria zjevila sv. Alai- 
novl de la Roche: ..Věz, synu můj, a oznam 
všem, že jest to pravdě podobné a blízké 
znamení zahynutí, modlí-li se kdo pozdra- 
vení andělské s nevolí, vlažností a leností !" 

„Neznám ničeho/' dí U. Tomáš Kemp., 
„neznám ničeho tak veleslavného pro tebe, 
ó Maria, a tak potěšitelného pro nás, jako 
pozdravení andělské ; jeho sladkost jest tak 
velká, že nemáme slov, bychom ji náležitě 
vylíčili." Zcela jisto jest, že tato modlitba 
nikdy k nebi nevstupuje, anižby nějakou 
novou milost nevyprosila, bud pro tělo, bud 
pro duši; neboť tato něžná Matka oblažuje 
nás ráda prokazováním své přízně, činíme-li 
jí potěšení pozdravením andělským. 

Maria přislíbila sv. Gertrude tolik mi- 
hot í. kolikrát Zdrávas' 1 se pomodlí. K do- 
sažení odpuštění nějakého hnutí netrpělivo- 
sti radila P. Maria sv. Brigitě, by se vrou- 
cné pomodlila jedenkrát „Zdrávas." A ko- 
hož jest taj no, že právě tatáž dobrotivá 
Panna sv. Dominiku zjevila, že jeho káza- 
ní tak dlouho budou marná, pokudž ne- 
počne kázati růženec? Dalať mu tím na 
srozuměnou, jak mnoho dobrého tato po- 
božnost spůsobí, a že tak jako Hospodin 
tajemství Vtělení, co pramen spásy světa, 
pozdravením andělským připraviti dal, i on 
jednati musí. A víme, že tento světec sku- 
tečné Bohu více duší získal pozdravením 
andělským, než jakýmkoliv jiným prostřed- 
kem. Souvěcí dějepiscové nemohou svého 
udivení nad tím zatajiti, vypravujíce s u- 
strnutím, že více stotisíců bludařů a zcela 
zatvrzelých kacířů jakož i hříšníků nejza- 
slepenějších stalo se věřícími, kajicníky. 

Jiný světec dí: „Zdrávas Maria jest, 
pobožně-li se vyslovuje, nepřítelem ďáblo- 
vým, jehož k útěku pudí, jest kladivem, 
jež ho rozdrcuje ; posvěcením duše, radostí 
andělů, zpěvem vyvolených, chvalozpěvem 
nového Zákona, plesotem M?rie a oslavou 
svaté Trojice. Jest to rosa s nebe, jenž 
duše činí úrodné, růže rudá, již Marii vě- 



nujeme, drahocenná perla, již jí obětujeme ; 
jest nejskvělejší chvalořeč, jakou k její cti 
míti můžeme; tajné půvaby, jimiž „Zdrá- 
vas" přeplněn jest, tak mocně působí na 
srdce, že Marii donutíme, by nás milovala, 
budeme-li se (Zdrávas) tak modliti, jak se 
sluší." Jiný ctitel Marie dí, že vždy, kdy- 
koliv nábožně vysloví : „Zdrávas MariaV 
svět před očima jeho ztrácí všecky vnady, 
srdce jeho bývá láskou opojeno , pobožno- 
sti jeho přibývá, naděje jeho se rozmnožuje, 
radost jeho se zdvojnásobí, celá jeho by- 
tost se obnoví a on v ctnosti utvrzen bývá. 

Tak tedy připojuje Maria zvláštní od- 
měnu k modlení pozdravení andělského. A 
proč ne? Vždyť, jak sv. Mechtilde zjevila, 
jest to ten nejkrásnější hold, jaký sejípři- 
nésti může a žádná modlitba nepůsobí je- 
jímu srdci tolik radosti, jako tato, a že slo- 
va: ,.Svatá Maria,matko Boží" ji vždy pa- 
matují na její povinnost, by totiž měla ú- 
trpnost s těmi, jenž volají: „Pros za nás 
hříšné atd. u — by se za ně přimlouvala, 
je milovala, a sice proto právě, že hříšníci 
jsou. „Neboť," pravila, „nebyla bych nale- 
zla milosti, kdyby jí hříšníci nebyli ztratili ; 
nebyla bych Matkou jejich Vykupitele, kdy- 
by nemuseli býti uzdraveni a zachováni; 
konečně bych nebyla dosáhla tak nesmír- 
ného množství milostí, kdyby nebylo bývalo 
zapotřebí, bych se stala Matkou milosrden- 
ství a útočištěm hříšníků bídných." 

Jisto jest, že modlitba tato nejen Ma- 
rii, nýbrž i andělům a svatým v nebi ne- 
výslovnou působí radost. Sv. Alain uji- 
šťuje, že slova této modlitby celé nebe ra- 
dostí a plesáním naplňují. Andělé sami 
mají v tom největší zalíbení, že mohou Ma- 
rii denně miliónkrát „Zdrávas" zpívati, ano 
pozdravení toto jest jejich vlastnictví. Pro- 
tože však podivuhodné pozdravení toto ve- 
škerý ráj tak velice obveseluje a pro duše 
v očistci hojných milostí jest zdrojem, za- 
jisté hrůzou naplňuje ďábly, jenž kvapem 
utíkají, jakmile je zaslechli. Neboť víme, 
že jakmile „Zdrávas" andělem s nebe sne- 
seno bylo, země radostí se zachvěla a nad 
přiblížením své svobody svou rozkoš proje- 
vila. Avšak, jakoby již ďáblové a celé pe- 
klo děsnou přítomnost Všemohoucího bylo 
ucítilo, Jenž jeho říši zahladiti měl, třáslo 
se hrůzou a strnulo, když „Zdrávas" za- 
vznělo z úst andělských, ono mocné po- 
zdravení, jež od oné doby přeblažené vždy 
projevovalo moc podivnou, jíž bylo vždy 
všeliké namáhání ďáblů v niveč uváděti. 
Není tedy divu, když bezbožní lidé, jenž 
vždy zatraceným duchům po boku stojí, je- 



- 164 — 



jich smýšleni následují a velký odpor mají 
proti všemu, co se tohoto tajemství Vtělení 
týče a když vůbec o úctě P. Marie jen s o- 
povržením mluví. Naproti tomu učí zase 
zkušenost, že ti, jenž patrná znamení své- 
ho budoucího vyvolení na sobě mají, v po- 
zdravení tomto si libují a je s rozkoší se 
modlí, a čím více k Bohu se přibližují, tím 
více tuto modlitbu milují. „Nemám lepší- 
ho znamení/' praví ctih. Ludvík Maria z 
Montforiu, bych zvěděl, zdaž některý člověk 
z Bohajest, lečskoumání, modlí-li se „Zdrá- 
vas a růženec." 

Za šťastné se tedy pokládejme, že se 
modliti umíme, jak se modlili: anděl, apo- 
štolově, mučeníci a všecka křesťanská sto- 
letí. Ó přesvaté pozdravení! Budiž vždy 
sladké rtům i srdcím našim a všech lidí! 
Tys plno libovůně, jako chvalozpěv s nebe 
vycházející a tolikerou ozvěnou opakovaný 
na nebi, kolikrát se zapěje na zemi! O kře- 
sťané ! Královnu moci pozdraviti , toť na 
zemi řídká, závidění hodná milost. Nuže 
tedy! Každodenně, každou hodinu může 
chudý kmet, sprostá žena, malé dítě při- 
stoupiti ku Královně nebes, by pozdravili 
tu, jenž všecky poklady Boží v rukou má, 
a mohou býti ubezpečeni, že vždy co nej- 
lépe uvítáni budou, a každé jejich uctění 
dobrodiním odměněno bude . . . Avšak co 
hříšníci? Smí-li pak i tito přistoupiti? A- 
no, i vy pojďte a pozdravte ji s pokornou 
důvěrou! Váš hlas jí neobrazí; ajest-livaše 
„Zdrávas" kajicím vzúpěním, pak bude vaše 
modlitba vyslyšena. Vaše modlitba se 
nenavrátí s nebe bez milosrdenství a od- 
puštění. 

„Zdrávas Maria!" — ó sladké, ó pře- 
krásné slovo, jež nebe na zem poslalo, a 
jež země opět tak často k nebi vysílá! Toť 
modlitba celého světa. Jedva že dítě žva- 
tlati začíná, již vidíme je na kolenou a se 
složenýma rukama „Zdrávas Mcuria" se mo- 
dliti Jcst-li kmet stářím, křehkostí a ne- 
mocí tak zhuben, že jiných modliteb více 
konati nemůže, sbírá ještě poslední pozů- 
statky svých sil, by k své útěše a posile 
n Zdrávas u se pomodlil. „Zdrávas Marta" 
jest nejsladší rozkoší zbožných duší. Více- 
krát za den vyálehuje tato modlitba z ho- 
roucích srdcí co živý plamen povznášejíc se 
co vonné kadidlo k trůnu Marie. „Zdrávas 
Maria," — toť i modlitba hříšníků, — ach 
snad jejicli modlitba jediná! Mezi nimi jsou 
mnozí, jenž v hříšné nedbalosti jiné mo- 
dlitby zapomněli ; znajíí vsak ještě a modlí 
se „Zdrávas. 1 ' Uprostřed trosek jiných mo- 
dliteb a pobožností plovc „Zdráva*" po vr- 



chu vod hříšného moře světa, jsouc hříšní- 
kům prknem ochranným. Ó kolik ubohých 
nešťastníků bylo již tímto drahocenným pr- 
knem nazpět donešeno do přístavu spásy! 

V opatství Grandselve v Gascogne žil 
za času sv. Bernarda jakýs pán z Montpel- 
lieru, nábožný Vilém nazvaný, řeholník, jenž 
neobyčejnou choval úctu k P. Marii, a je- 
hož největší rozkoší a radostí bylo pozdra- 
vení andělské. Po jeho smrti bylo prý vidéti 
na jeho hrobě bílou, velmi krásnou lilii, na 
jejíž všech listech „Zdrávas Maria" se 
stkvělo. Byť by po naší smrti nevyrůstaly 
podobné lilie z našich hrobů, ponesou za- 
jisté duše naše patrné známky na sobě, 
zdaž jsme rádi a často Královnu nebeskou 
pozdravovali slovy jí. tak milými. Ó vzdýchej- 
me často k Marii: ,,Pros za nás křísne nyní !" 
— ano zvláště nyní, kde apoštolové nevěry 
v tisícerých srdcích ničí účinky spásono- 
sného Vtělení Syna Božího! 

II. 

Anděl Páně! 

„Anděl Páně" jest výborná pobožnost, 
jenž nás upomíná na největší zázrak milo- 
srdenství Páně, na důkaz Jeho nevýslovné 
dobroty, na zázračnou událost, kterouž se 
naplnilo, co anděl Páně byl Marii zvěsto- 
val. Při pobožném konání této pobožnosti 
bývá duše povznešena ; neboť v ní předsta- 
vuje se jí celá velikost její věčné nesmrtel- 
nosti. Kdožby ony k hrudě sehnuté pra- 
covníky, ony pastýře, ony chudé ženy roze- 
znal od zvířat u pluhu zapřažených anebo 
od stáda, jež hlídají, kdyby neměli jistoty, 
že „Slovo tělem učiněno jest," by je vykou- 
pilo, že Maria, Bohorodička, nyní v nebi 
za ně oroduje a orodovati bude v jejich 
poslední hodině, která, budou-li jen chtít i, 
bude též poslední hodinou jejich utrpení. 

Ustavičně k zemi obrácen a v staro- 
stech pozemských pohřížen jsa, musí člo- 
věk častěji upozorněn býti, že nežije pouze 
z chleba. A v tom nejlépe nám posluhuje 
znamení zvonem, jež mis denně po třikráte 
pamatuje, že Božské slovo tělem jest učině- 
><<>, by člověčenstvo nad život tělesný po 
vzneslo. 

Den nastává a schyluje se ve jménu 
Marie. Zvěstuje-li nám Maria lišili denní, 
zvěstuje též odpočinek noční. Mluví-li o 
drsných potřebách života, dodává nám též 
udatnosti k snášení jich trpělivému, ukazu- 
jíc nám spolu se Synáčkem svým, Jehož na 
loktech chová, v sladkém usmívání namísto 
okřáni, kamždospěti lze jen skrze vodu a oheň. 



- ir>5 - 



Což může býti líbeznějšího hlasu ran- 
ního, jenž budí nivy při východu slunce u 
zpěvu ptactva, jež chválí svého Tvůrce, v 
okamžiku, any květiny první svou vůni k 
nebesům vysílají, a útěšného hlasu večer- 
ního, jenž rodinu svolává, by se shromá- 
ždila vůkol krbu domácího a se modlila 
společně k své Mateři, jenž v nebesích by- 
dlí? Ó křesťane! Zvon zahlaholil „Anděl 
Páně" ustaň od práce své, ať umlknou pí- 
sně tvé! Bůh tě vidí a chce tě i slyšeti 
s trůnu své věčné slávy. Na kolena! pří- 
teli, a modli se. Po celý den pracuješ, bys 
opatřil sobě večeři ; pomodli se chvilku, bys 
získal život věčný! 

Horliví ctitelově P. Marie! Popatřtež 
na hvězdu jitřní. Obraťte k ní své zbožné 
zraky : onať vám dodává srdnatosti a pou- 
kazuje k nebi, co sídlu duší blahoslavených, 
jenž před vámi pracovali svatou horlivostí 
na vinici Páně, a po šťastném boji za od- 
měnu již dosáhli věčné blaženosti. Vzhůru 
srdce ! Spojtež svou modlitbu s kůry an- 
dělů a svatých! 

Jest poledne. Zvon opět vyzývá nás 
k uctění Matky milosrdenství; a tato hodi- 
na polední, když slunce v zářícím lesku 
své blahočinné avšak horoucí světlo vylévá, 
obrací naše myšlénky k těm dušem, které 
po udatném boji proti tělu, světu a duchu 
temnosti na věčnost nás předešly, avšak pro 
malé nedokonalosti bolestně po smíření úpí. 
Zkormoucené oko naše vidí tam přátely Marie! 
Tito toužebně sobě přejí, by unešeni byli 
na horu k své milované a laskavé Mateři. 
Ach, bratří modleme se za ně, by vysvo- 
bozené duše našich přátel k ní se povzné- 
sti směly a své chvalozpěvy s písněmi vy- 
volených spojiti mohly ! 

Poslední vzplanutí světla denního již 
hasne. Noc se blíží, temnota se rozprostí- 
rá. Sluhové Marie! Vyť máte za svou vy- 
trvalost Královně nebes děkovati: ó po- 
zdravtež ještě jedenkrát dobročinnou tu 
hvězdu ! Onať vás zároveň s nebeským stráž- 
cem, jejž vám Bůh dal, vodí bezpečně po 
cestách života. Slyšte, ó slyšte líbezný 
zvuk zvonu. Vyť jste bojovali po celý den; 
uplyne píď času, a vy se uložíte s bratry 
svými v Pánu zesnulými na lože odpočinku 
— v tmavý hrob. Ještě několik bojů, ně- 
kolik zkoušek — a opustíte vše sladké i 
trpké, co vám toto slzavé údolí podává. Ó 
vzpomínejte sobě na sklonku každého dne 
na Marii, by i ona vzpomněla na vás na sklon- 
ku života vašeho, v hodinu smrti, v níž po- 
znáte osud celé své věčnosti. Vojínové zá- 
stupu posvátného, slyšte tedy tento blahozvuč- 



ný zvon, jenž s vámi o Marii rozmlouvá, a 
spojte své hlasy s touhami trpící a s mi- 
lostnými chvalozpěvy plesající církve! 

Jak krásná, jak pohnutlivá jsou svatá 
cvičení, jichž církev užívá ku povzbuzení 
věřících, by Marii ctili a jí dobrořečili ! Mo- 
dlíce se třikráte denně „Anděl Páně," tři- 
kráte denně jí vzdáváme nejskvělejší úctu, 
prosíce ji zároveň, by nás ve třech částech 
našeho života, v dětinství, mužství a stáří 
chránila proti útokům nepřátel viditelných 
a proti úkladům zákeřníka neviditelného. 
A stává se touto pobožností snad újma 
poctě *Nej vyššího? Ó nikdy! „Při ranním 
hlasu zvonu máme sobě připomínati vzkří- 
šení, v době polední utrpení, v době ve- 
černí vtělení Syna Božího.' 1 (P. Huguet.) A 
čím medle lze nám Syna Božího slušněji 
uctíti leč vděčnou upomínkou na vše, co 
pro nás vykonal a podstoupil? 

Tak tedy den zbožných duší ve tři 
části jest rozdělen, jenž dílem Marii, dí- 
lem Vykupiteli zasvěceny jsou. Maria však 
jest za to naší opatrovnicí ve všech částích 
našeho života. V smrtelném zápasu svém 
Pán, sloučiv veškery národy v osobu sv. 
Jana, pravil k Marii s kříže : „Ejhle Syn 
tvůj! u Maria přijala tato slova umírající- 
ho Syna, jenž svatá jsou i tenkráte, když 
je byl obyčejný smrtelník na úmrtním loži 
svém pronesl. Myť jsme tedy dědictvím 
Marie. Kdykoliv tedy volíme stav nový 
jest ona, chceme-li, naším rádcem; a tak 
jako při nás stála v životě, tak stojí též u 
lože umírajícího, byl-li ctitelem jejím. 

Tato vznešená pobožnost, jsouc třikrát 
za den opakována, činí zemi podobnou Je- 
rusalému nebeskému, kde chvalozpěvy kú- 
ctě Marie smíšeny s veleslavením Ježíše 
Krista bez ustání zavznívají a ve vlnách 
milohlasů po celém svatém městě se roz- 
lévají. Počna od velebné báně chrámu sv. 
Petra až k nej skromnější kapličce pralesů 
Amerikánských, všecky zvony světa katoli- 
ckého bez přestání se pohybují, opěvujíce 
vzájemně slávu a přednosti Marie. 

Církev na zemi sjednocuje se s církví 
na nebi; onať opakuje žalostivými zvuky 
nebeský chvalozpěv o Vtělení, jejž andělé 
s plesáním a nadšením zpívají. A protože 
slunce vždy v některém dílu světa jitro, 
poledne a večer přivádí, sjednocují se mi- 
lionové srdcí a hlasů ve svatém nebeském 
libozvuku s posvěcenými kovovými jazyky 
k ustavičnému opakování chvály ctností 
Královny nebes i země. 

Na sněmu Klermontském v Auvergne, 
jenž se za času Urbana II, v měsíci lišto- 



- 166 — 



padu r. 1095 konal, obdrželo nejen ducho- 
venstvo nařízení, by každodenně hodinky o 
P. Marii se odbývaly, nýbrž bylo spolu u- 
zavřeno, by ode dne, v kterýž křesťanské 
vojsko k vybojování svaté země se odpla- 
vilo, na všech chrámích světa křesťanského 
ráno a večer třikráte zazvoněno bylo, by 
křesťané napomenuti byli ku vzývání Boha 
prostřednictvím Marie Panny, aby křesťan- 
skému vojsku udělil síly proti moci nepřá- 
tel jména křesťanského. 

Tento chvalný a svatý obyčej modlení 
„Anděl Páně" ráno a večer každého dne 
trval asi 130 let, až do času Řehoře fX, 
jenž pak zpozorovav, že tento svatý obyčej 
u valné části křesťanů ustává, vydal rozkaz, 
by křesťané nejen ráno a večer, nýbrž i v 
poledne na znamení zvonu „Anděl Páně u 
se modlili. Tyto tři části dne byly pro tuto 
modlitbu ustanoveny, a sice: Svítání, by 
křesťané pomocí Marie Boha prosili o po- 
žehnání pro vše, co po celý denkonati ho- 
dlají, a o tu milost, by vše ke cti Boží vy- 
konali ; — poledne, by sobě odpočinuli a 
ku krátké modlitbě se shromáždili ; — večer, 
by pomocí Marie sami na sobě žádali účet 
ze všeho, co byli po celý den konali. Na 
první udeření zvonu nastalo vždy hluboké 
ticho; všeliký svár a všeliký plesot zanikl, 
nej živější hovor byl přerušen, vše utichlo ; 
křesťané padali na svá kolena, by se mo- 
dlili. V Itálii a zvláště v Spanělích přerušil 
při prvním zaznění zvonu obchodník svůj 
obchod; kdo na silnici neb veřejném místě 
stál, padl na kolena, bohatec i chudý, sta- 
řec i dítě, vše vděčně opakovalo slova Ga- 
brielova. A co se děje nyní? Ó časové! 
Větší čásť lidí studem by se zarděla, kdyby 
vznešenou Královnu nebeskou uctíti měla 
veřejnou modlitbou. 

Všickni, jenž ráno, v poledne a večer 
při zvonění „Anděl Páně" nábožně a kleče 
Be pomodlí, dosahují pokaždé sto dní od- 
pu8tků, a kdož se je vytrvale po celý mč- 
sfc alespoň jednou za den pomodlí, plno- 
mocných odpustků, vykoná li i ostatní vý- 
minky. Věřící, jenž žijí na místech, kde se 
„Anděl Páně" nezvoní, anebo ti, jenž hlasu 
zvonu slyšeti nemohou, mají se týchž od- 
pustků účastnými státi, když se „Anděl 
Páně" modlí v dobu, kdy se jinde obyčejně 
zvonívá. Pro lidi, jejichž zaměstnání jest 
ustavičné, jako pro vojáky, plavce a j. a 
dobré vfllc jsou, dostačuje, by se skrácené 
„Anděl Páně" modlili, jenž zní: 

„Panno před porodem, pros za nás\ 
Panno při porodn, pros za nás ; 
7 V/?/ //o i»> porodit, pros za nás!* 



Ti však, jenž těchto modliteb neznají, 
mohou je nahraditi tím, že se pomodlí k 
úctě vtělení Slova v lůně neposkvrněné 
Panny jedenkrát „Otčenáš a Zdrávas." 

Ludvík XI. král francouzský, jenž pře- 
mnohé chyby své nevšední důvěrou v P. 
Marii opět napravil, vydal, by všeobecného 
pokoje křesťanstva dosáhl, následující na- 
řízení : „Všem Francouzům, rytířům, vojákům 
a občanům se nařizuje, by při udeření zvonu 

0 12. hodině na obě kolena padli, nábožně 
se požehnali a nějakou modlitbu k Panně 
Marii vykonali, aby dobrého míru vypro- 
sili. " O jak velmi bylo by zapotřebí, bychom 

1 my za této zbouřené doby alespoň tenkráte, 
když tisíceré zvony vyzývají nás k úctě 
Marie, utíkali se v důvěře a s prosbou o 
svatý pokoj pod plášť té, jenž nám „Knížete 
pokoje* porodila! (Pokračování.) 

Truchlá palma. 

(Legenda.) 

Jitrem svěží větřík věje, 
Perutí tlum spánků pudí. 
Sborného již ptactva písní 
Blahověstnou probuzeno 
Kvítí pestré, rovno dítku, 
Drobná očka rozespalá 
Jiskro-blyštně pootvírá. 
Paprskem svým jemným slunce 
Líbá v život mnohé poupě, 
Ve slzičkách usmívavé, — 
Šperkem záře miloskvělé 
Stromoví vše kmitně zlatí, 
Po noci jež proplakané 
Čela, deště krůpějemi 

V temnu mrakův unížená, 
Plesem týčí k blankytu. 

Královna jen kmenův slavná, 
Palma, truchle v hoře trpké 
Hluboko své včtve noří : 
Vzdechem tesklým šepotajíc 
Uklání je žalem tížným, 
Uklání jo bolnou láskou, 

V země siré náhrobek. 

Který smutek dušetrapný 
úpěnlivou hruď jí klíčí, 
Velebné že svčšf témě 
Těžkým strasti břemenem ? 

* 

V ráji blaha květOUCÍho 
Zlobou svedeni když klesli 
(člověčenstva první matka, 
Člověčenstva otec první, 
Všeho tvorstva srdce truchlí. 
Slunce jasné, zarmouceno, 



— 167 - 



V závoj smutečný tvář halí. 
Oblak tíseň krůpějemi 
Hořkého si pláče lehčí. 
Vichřice, žal rozpásajíc, 
Neskroceným nářkem kvílí. 
Samo hrudí skály tvrdé 
Zkormouceno hryzem puká. 
Zelená vše chvoje řada, 
Svědkyně, jež doufávala 
Slasti vždy jim trvající, 
Tichým hnětem slzy tklivé 
S oka roní sklopeného. 
Všechno truchlí, kvílí, pláče 
Nad klopotným úpadem! 

Ale nade všechněch žaly 
Hořem nejhlubším se rmoutí 
Slavná palma, královského 
Vínku skvostem ozdobená, — 
Palma, u jejíhož kmene 
Pod lahodným stínův štítem 
Prvotní dvé sedávalo 

V lesku žití blaženého. 
Ubohá — ach, citná nejvíc, 
Vrcholem svým strmíc k výši, 
Hledíc v dálku za putovným 
Prvním otcem, první matkou — 
Viděla, jak vypuzeni 

Ze sídla svých tichých slastí. 
Zřela, jak tam klopýtavým 
Tíhnou krokem ve kraj pustý, 
Slzami té kypřit půdy, 
Jež jim úděl vykázána, 

V potu tváře s ostnem viny ; 
A svých kvělův šumy proudné 
Za nima ach posílajíc, 
Kývala jim do posledka, 
Pokud oku nezmizeli, 
Poroseným slzou lícem 

V trpném strasti soucitu. 

* 

Odtud smutku roucho nosíc, 
Přerozena v palmu truchlou, 
Zelné sklání ratolesti, 
Chmurné listí k zemi shýbá, 
Nad kolébkou všeho žalu, 
Nade hrobem všeho blaha : — 
Příkrovem je smrti kryjíc, 

V temné dumy pohroužena, 
Přemýšlí o „první vině," 

O „ztraceném ráji" krásném, 
Bolův tíhou schýlena ! 

Fr. Doucha. 

Povzdech. 

O Bože! odvrať nepřátelské zloby 
od sídla Tvého po všech věků doby : 
na hf vécné Řím jen svatou víru hlásá, 
by dána byla všemu světu spása. M . B. 



Lidé blázni. 

Obrázek ze života od 
Josefa JShrenbergra, 
sídelního kanovníka na Vyšehradě. 

III. 

Nastala zima, napadlo sněhu, a hned 
po svaté Kateřině udělala se sanice. Dobrá 
sanice byla Habřinským sousedům velmi 
vítanou. Oni všickni chovalikoně, bud po dvou, 
bud po jednom, každý dle výměry svých pozem- 
ků, ač co sdělání pozemků se týkalo, bez koň- 
ského potahu mnozí, ba téměř všichni obe 
jiti se mohli. Polí přes příliš neměl nikdo, 
a nad to jest u Habřiny půda lehká a po- 
loha rovinatá. Tam volské potahy dobře 
stačily, a sousedé hojnějším chovem hově- 
zího dobytka mohli své živnůstky také zve- 
lebiti. Ale v Habřině bez koně nechtěl 
býti nikdo. Soused bez koně byl by po 
celé vsi za smích a mnohdy snad ani na 
dan by nesehnal, kdyby v zimě vožením 
dříví do pivovaru, do palírny, na bělidla a 
jinam několik zlatých nevydělal ! Proto mu- 
sil být kůň, jemuž seno a co lepšího od 
píce sotva stačilo, a dvěma hubeným nevy- 
línalým kravkám zbývala jen sláma. 

Jak sanice nastala, byli Habřinští den 
ze dne v lese. Drželi se pohromadě, jeli 
za sebou v dlouhé řadě, sázeli se, kdo víc 
uveze, a dobytek překládali i trmáceli. Na 
zpáteční cestě navštěvovali „ kapličky u a 
piva i kořalky v teplé světnici sobě přáli, 
co zatím dobytek upachtěný a spocený u 
hospody zimou se krčil a chvěl. Značnou 
část nevalného výdělku takto probíjeli; 
kdyby pak z koňského obroku byli odpo- 
čítali jen oves, nezbývalo z výdělku nic, a 
škoda na dobytku a na náčiní byla nádav- 
kem. 

Kudla, že koně neměl, mezi nimi ne- 
býval, ale za to tím častěji o něm se mlu- 
vilo. Ten pecivál je jako sysel a celou 
zimu někde za kamny prociví ! Jen v neděli 
vyleze z díry a v kostele s babkami růže- 
nec louská, a odpoledne mezi opakovanty 
cvičení poslouchá. To je pěkný soused — 
celé Habřině ostudu dělá! Ale není se inu 
co diviti: vždyť by se koně bál, když ho 
jak živ v ruce neměl, a s jiným leč s vol- 
ky neumí! A konečně dělá dobře, že se 
mezi sousedstvo neplete, když sám pořád- 
ným sousedem není, poněvadž dotud o při- 
jetí do obce neprosil a poctu neprokázal. 

Než Kudla, ač v zimě kromě do ko- 
stela mnoho nevycházel, bez užitečného za- 
městnání nebyl. Po Špičkových měl co o- 
pravovati po celém domě, a do samého zá- 
mrzu také na ohradě celé dny pracoval, 



— 168 — 



pařezy od stromů, jež Špička pokácel do- 
bývaje a jamky kopaje, aby hned záhy z 
jara štěpnici z novu vysázel. Když ale po 
Hromnicích uhodil odměk tak, že země na 
dobro roztála, a Habřinští, nemohouce do 
lesa, v hospodě čas i peníze mařili : počala 
Kudlovi^ práce rozsáhlejší. Se svými přá- 
tely z Černé vody od rána do noci déle 
dvou týhodnů trvá v lese, a všechno na rub 
tam obracejí. Dobývají parízky a kořeny, 
dělají dolíčky a rýžky, chumáčovité houští 
probírají, prázdné plochy dle pravidelného 
rozměru vysazují, a kde se sazeniček nedo- 
stává, zašívají lesním semenem. 

Bylo to dílo klopotivé, a Habřinští li- 
dé by ve stejném počtu ani za měsíc s ním 
hotovi nebyli. Za to ale je zle a na Kudlu 
zvláště v hospodě pošklebky a útržky jen- 
jen pršejí. Vidíme, vidíme! Ten bosonohý 
baráčník zrovna po vrchnostensku les upra- 
vuje. Stojí-li ta jeho bídná smrčina za to 
dření? Chuďas, myslí že světa přebude, za 
několik roků bude bradou zhůru, a než les 
vzroste, nebude z něho ani kůstky. Kdyby 
alespoň děti měl, aby se hmoždil pro ně, 
ale pro to jediné děvčátko věru zapotřebí 
toho není. Ještě ani do školy nechodí, a 
vyhlíží jako zelinka; ta dlouho trávu tlapa- 
ti nebude. Teď, když les jest upraven, měl 
by hmoždil ten postavit tam sloup, a na 
sloup zavěsit tabulku s nápisem : „Pán Bůh 
žehnej lesu tomu, zasel jsem a nevím ko- 
mu." Není-li to člověk blázen ? Kdyby ra- 
děj pomýšlel, co počne s úhory, co mu jich 
od loňska zbylo, když příkopy již vybral a 
hlínu od stavení až do sádru vyvozil ? 

Avšak na to Kudla již pomyslil a u- 
skutečniv co byl pomyslil, nový posměch 
sobě spůsobil. Záhy z jara za plné zimní 
vláhy, když ještě nikde dělníka v roli ani 
viděli nebylo, všechny úhory na rychlo zo- 
ral, do ostré orby na vrch něčím zasel a 
přibranil Habřinští spínali ruce a tenkrát 
myslili opravdu, že se Kudlovi kolečka po- 
mátla. Do takové mrtviny, na podzim neo- 
brácené, po jedné brázdě zašívat a ani po- 
řádně neuvláčet : toť bylo přímo proti roz- 
umu! Škoda, na věky škoda zrní na dobro 
zahozeného. Jen o to si Habřinští ještě hla- 
vy lámali, co to za zrní bylo, jež Kudla tak 
zbůhdarma vyhodil. Dověděli se brzy, aniž- 
by se byli ptáti musili. Vyzradili to holu- 
bi, jenž z celé vsi na Kudlovo pole lítali. 
Kam holub táhne, tam musí být vikev, a od- 
tud zvěděli Habřinští, čím Kudla úhory zasel. 

Ovšem staří říkávali, že vikev třeba na 
střeše vzejde, a jak vzejde, že se třeba ci- 
hlou provrtá; ale ony ty staré pranostiky 



také někdy selhou, a v Habřině nikdo ne- 
věří, že by se Kudlovo pole zazelenalo tím, 
čím oseto bylo. Však se to uhlídá ! A na- 
stojte, ono se uhlídalo, čeho se nikdo ne- 
nadál. Vikev vzešla, pěkně se rozkládala 
a byla hustá jako kožich. Habřinští podi- 
vením trnuli, ale podivení jejich ustoupilo 
nevoli, když Kudla vikev nejkrásněji roz- 
rostlou a již v plném květu — zaoral! I 
ten bezbožník ! Bůh mu jako divem pože- 
hnal, a on Boží požehnání zúmyslně zkazil. 
Nemohl-li, když sám úrody užiti nechtěl, 
chudým domkářům krmiva pro tu kravku 
nebo kozu popříti? Ale to ne, — vikev 
musila pod brázdu; a ten nestoudný boso- 
nohý baráčník ještě celé noci na poli hlí- 
dal, aby snad některý chuďas žvanek zao- 
rané vikve pod brázdou nevytáhl! Není-li 
ten bláznem, nikdo jím není. 

Než přese všechny posměchy a nadá- 
vky Habřinských ukázalo se, že Kudla po- 
šetilcem nebyl a že, ač toliko na chalupě o 
několika korcích hospodařil, nicméně rolni- 
ctví z fundamentu rozuměl. Hned prvním 
rokem po zásevu, jak Habřinští říkali bez 
mrvení, měl sklizeň nad pomyšlení obstoj- 
nou. Druhým rokem po zaorané vikvi by- 
la žeň rovněž ucházející ; zatím pak, že by- 
lo víc píce, zmohl se Kudla na dobytek ; 
třetím rokem měl stodolu nabitou, o rok 
později vypínal se nad to před stodolou je- 
ště obrovský stoh, a za rok na to přesta- 
ven a upravován jest chlév na dvanáct ku- 
sů hovězího dobytka. Kudla byl učiněným 
zemanem a Habřinští otvírali oči. 

Teď snad již Kudlovi bláznů nespílali, 
když se v každém ohledu rozumným být 
osvědčil? Lidé bývají mnohdy zrovna jako 
děti, a koho si jednou v obyčej vzali, tak 
snadno nepustěji. Proto také Kudla, ať dě- 
lal co v dělal, zůstal a musil zůstat bláznem ! 

Že se dřel, hmoždil a na všem skrbil, 
dokud lhůty zaplacené neměl, a zdali se na 
živnosti udrží nevěděl: nemohl mu ovšem 
nikdo pokládat] za zlé. Ale teď, když šťa- 
stně nade vším vyhrál, a pomalu nejzámo- 
Žnějším v celé obci se stal, teď měl by Oto- 
řiti a souseda dělat i. On však pořád ještě 

na někdejšího baráčníka zapomenoti nemů- 
že, a na místě souseda dělá Otrápil. Ser- 

kovou kazajku dotud neodložil, o koních 
nechce ani slyšeti, sousedů se štítí a kro- 
mě do kostela o jiné procházce neví. A 
jakým jest tyranem svého tela! Klopotí se 
s těmi ženskými od rána do noci a kromě 
nezbytné potřeby nikoho na práci nezjedná, 
aby mu ani ^roše z misku, ani sousta z bo- 
euníku neubylo. Kdyby sobě při tom ale- 



— 169 — 



spon přál — ale to je živ tak mizer áčky, 
že se mu každý podruh vyrovná. Odbývá 
se jen tak tím, co Pán Bůh nadělí a dům 
dá, o kupce a o řezníka nezavadí celý rok 
a jak pivo neb kořalka chutná, to ani ne- 
ví. Nežli takhle živu být, to raději kamzí- 
ky honit! Dlouho-li pak ten život na světě 
trvá? Těch několik let uplyne, jakby ruka- 
ma tlesknul, člověk musí k velké armádě, 
a s sebou nevezme nic. Co nachrachtil, u- 
chvátí nevděčný dědic, a Kudla ani toho 
míti nebude. To nedomřelé děvčisko na 
dlouhá leta nezaloží, a Kudla bude zajisté 
snáze pohřeb než svatbu strojit, Není-li 
pošetilec? nejsou-li všichni v celém domě 
lidé blázni? 

V takový a podobný smysl mluvili a 
uvažovali z Habřinských ti nej mírnější; jiní, 
zvláště v hospodě při džbánku, věděli a po- 
vídali mnohem více. 

Není nad lakomce, jako když se vyda- 
ří, a Kudlovi lidé prý se vydařili. Nepřejí 
ani sobě ani jinému. Živi jsou o brambo- 
rách, mívají je jen tak na loupačku, ba ani 
soli k nim sobě nepřej ou. Chléb pekou ze 
zadiny a bývá chudinka tak černý a nepo- 
dařený, že se musejí styděti, komu ho po- 
dati. Hrách a kroupy počítají do hrnku po 
zrnkách, a zbyde-li co od oběda, třeba tři- 
kráte to přihřívají, aby nic nazmar nepři- 
šlo. Co od drůbeže a od dobytka na pení- 
ze uvésti se dá, uvedou. S každým vajíč- 
kem, s každou kapkou mléka běhají do 
města, ba i sirovátku prodávají. Almužny 
chudému nedají, a peněz i na nejpotřebnější 
litují. Chodějí velmi ošumělí a pořád v je- 
dnom a v stejném. Kudla v koženkách a 
ženské v šerkách a v kanafaskách. Sváteč- 
ního nemají na sebe ani za mák, ba ani to- 
mu děvčeti, ač jest samojediné a takřka v na 
zívnutí, ničeho pro radost nezjednají. Žid 
Mareček povídal, žeby ze vsi utéci musil, 
kdyby ostatní sousedé jako Kudla býti mě- 
li. Takovým ale bohudík není nikdo. Ha- 
břinští mají rozum a po lidech bldznkh spra- 
vovati se nebudou. (Pokračování.) 

DOPISY. 

V Praze, dne 11. dubna 1869. 

(O slavnosti kněžských druhotin Fla IX.) 

Veliká jsi, Církvi Páně, a vznešenou 
známkou Tvojí jest jednota. Od východu 
slunce až na západ tatáž obět, totéž učení! 
Jedna víra spojuje starý a nový svět i vzdá- 
lené ostrovy, jedna nej vyšší hlava řídí a 
spravuje nej rozsáhlejší to království. „Pán 
s vámi" volá nej vyšší pastýř v Římě a 200 
milionů věřících po oboru země odpovídá; 



„I s duchem Tvým!" Jednota tato ukázala 
se v jasném světle dnes o slavnosti kněž- 
ských druhotin nejvyššího pastýře církve 
Boží na zemi, papeže Pia IX. „Vzhůru srd- 
ce!" volal u oltáře v Římě papež jubilant 
a v každém chrámě, ve všech vlastech po 
celém šírém světě odpovídáno jemu: „Vzhů- 
ru srdce mějme k Hospodinu!" Ve všech 
dílech světa, kdekoliv se koná obět nejsvě- 
tější a ozývá se „Zdrávas Maria," všude 
vzdávány jsou díky Hospodinu, že církvi 
své dal pastýře dobrého, vůdce statečného, 
obhájce neoblomného, papeže Pia IX. ; všude 
ozývala se prosba: Hospodine zachovejž Ho 
a obživiž Ho ! Odevšad zaznívalo přání : Na 
mnohá léta! 

Podivuhodným spůsobem řídila a ochra- 
ňovala Prozřetelnost Boží nej vyšší hlavu 
církve sv., trpce zkoušeného Pia IX., a po- 
divu hodná jest také shoda, která se obje- 
vila při službách Božích v den kněžských 
jeho druhotin. Byloť čtěno evangelium o 
„dobrém pastýři," kterýž zná ovce své a 
hotov jest i „život dáti za ně," ale má i ji- 
né ovce, kteréž nejsou z tohoto ovčince. A 
při mši svaté zpívalo se evangelium : „Ty 
jsi Petr, a na této skále vzdělám církev svou 
a brány pekelné nepřemohou jí. A tobě 
dám klíče království nebeského. Cožkoliv 
svážeš na zemi, bude svázáno i na nebi, a 
cožkoli rozvážeš na zemi, bude rozvázáno i 
na nebi." A po té zvolal kněz ve jménu 
veškerého shromáždění: „Věřím" a všickni 
vyznávali: Věřím v svatou, katolickou a a- 
poštolskou církev ! Kněz pak obětoval Be- 
ránka Božího za blaho náměstka Kristova 
na zemi, přijal Tělo Páně a podával přijí- 
majícím na úmysl sv. Otce a na získání pl- 
nomocných odpustků. V Praze bylo jich 
mnoho a zajisté ne méně po šíré vlasti. 

Mile dojati byli též kněží při modlitbě 
kněžských hodinek čtouce životopis sv. pa- 
peže Leona L, jenž za časů bouřlivých se- 
děl na stolici sv. Petra, Řím proti Attilovi 
a Genserichovi vážností svou hájil, na po- 
tlačení bludů sněm církevní svoial, chrámy 
opravoval a o církev přes 20 let věrně se 
staral. „Mutato nomine de te, Pie IX., nar- 
ratur;" změň jméno a máš nárys života Pia 
IX., povzdychnul si zajisté nejeden ducho- 
vní, velikáť mezi oběma těmito papeži po- 
dobnost. Neustávajíce v modlitbách za stí- 
sněnou církev a hlavu její doufejmež, že 
po letech nástupcové modlívati se budou i 
„officium de Pio IX." 

Slavnost kněžského jubilea sv. Otce 
byla dnem veřejného vyznávání víry, osvěd- 
čování lásky a oddanosti k náměstku Kri- 



170 — 



stovu, konání dobrých skutků. Kéžby víra 
slavností touto oživená ještě více rozhoj- 
nila se v nás, neboť toť jest vítězství, kte- 
réž přemáhá svět, víra naše! Kéžby láska, 
slavností touto rozehřátá, neutuchla mezi 
námi; neboť po tom pozná svět, jsme-li ná- 
sledovníci Kristovi, budeme-li míti lásku 
jedni k druhým a všichni k nejvyššímu pa- 
stýři duší našich ! Kéž by i ti, jenž nejsou 
s námi ale proti nám, přišli k poznání a 
uznali, co jim jest k blahu a ku spasení ! 
Kéžby i nezdární synové církve stali se buď 
hodnými údy jejími anebo zřekli se této 
matky své ; neboť snazší jest boj s nepří- 
telem zjevným, než s tajným, jenž stavě 
se býti s námi jedné víry v době rozhodné 
co zákeřník nás napadá a po vlastní matce 
kamením hází. Kéž by lidé víry prázdní 
přijali a vyznávali tu neb onu víru, či bude 
věren vlasti, králi a národu, kdo víry nemá 
pražádné, kdo zradiv bratra nemusí se báti 
žádných výčitek svědomí? Kéžby, jako dar 
z Prahy sv. Otci podaný stojí v čele darů 
ke dni jubilea do Říma zaslaných, rovněž 
tak i naše Praha a celá vlasť stála v po- 
předí veliké rodiny věrných národů kato- 
lických ! 

Z Plailan, dne 12. dubna 1869. 

(Oslava druhotin sv. Otce Pia IX.) 

Jelikož se každé dobré dítě z těch 
milostí raduje, které Bůh milovanému otci 
prokazuje; osvědčili také Plaňanští oby vatelé 
svou radost a vděčnost k Bohu nad tou mi- 
lostí, kterou Otci celého křesťanstva tím 
prokázal, že mu při tolika strastech popřál 
dočkati se památky 501etého kněžství. 

V sobotu večer před tou památkou po 
dlouhém zvonění všemi zvony zahřmělo 
více ran z hmoždířů, což znamením bylo k osvět- 
leni Všecky domy nejen katolíků, nýbrž i 
nekatolíků a tsraelitů byly skvěle osvětleny 
a na mnoha místech transparenty uměle a 
důmyslné ozdobeny. Veliký transparent je- 
den zněl : Pas ovce mé ! Skoro se všech 
domů i nekatolických vlály prápory, /pří- 
bytku pana starosty Jana Hořela četní hu- 
debníci s cechovními spolky nesolícími lam- 
piony v prtvodu ubírali se na náměstí k 
soše sv. Jana, kterou byla obstoupila škol- 
ní mládež a tu provedena s hudbou a zpě- 
vem papežská hymna od Skroupa. Po hym- 
ně hudba po všech ulicích hrála pozdě do 
noci, velkým davem Udí z městečka i zvu 
kolí provázena jsouc. 

V neděli v den slavnosti hned na ú- 
Hviíé střelba z hmoždířů probuzovala lid ze 
spánku, aby se chystal zbožné tu drahou 
památku slavili. O <'». počaly první služby 



Boží, o 8. h. dítky ve slavném průvodu při 
hlaholu zvonů a střelbě vedeny byly do chrá- 
mu k sv. přijímání, aby zvlášť ty, které po- 
nejprv tu svátost přijímaly, památku měly, 
že právě o jubilejní slavnosti sv. Otce ta 
milost se jim ponejprv stala. 

Toho dne i množství dospělých k zí- 
skání odpustků Tělo Páně přijalo. O 10 h. 
byly služby Boží s assistencí, ku kteréž 
slavnosti spolkové cechovní s četnou hud- 
bou, prapory a svítilnami se shromáždili, 
střelbou jsouce provázeni. Odpoledne na- 
vštívili vystavenou nejsvětější Svátost, před 
níž pořád střídavě kněží klečeli, napřed do- 
spělejší, potom školní mládež. Při všem 
bylo viděti, že zbožný duch, láska k vidi- 
telné hlavě církve přes všecko namáhání 
nepřátelské strany nevyhasly a že se z té 
slavnosti těšili milionové věrných dítek cír- 
kve, kdežto jen hrstka odpůrců proti osvěd- 
čení úcty k sv. Otci se vyjádřiti neostý- 
chala. V. K. 

Z Litoměřic dne 13. dubna 1869. 

(Slavnost kněžských druhotin Pia IX.) 

Spěchám podati Vám zprávu, jak se 
zde slavily druhotiny kněžské Pia IX. Byl 
to den všecek milokrásný, ten 11. duben; 
již co do povětrnosti veskrz byla pohoda. 
V ohledu duchovním věřící četně přijímali 
svátosti k získání duchovních pokladů, zvlá- 
ště pak sv. odpustků, jakýmiž den ten ot- 
covsky nadal Pius IX.; bylať mezi nimi 
mládež školní, hojně dospělých, jakož i a- 
lumnové bisk. semináře. V stoličném chrá- 
mě konal slavné služby Boží nej důstojnější 
biskup. Odpoledne pak byl výstav velebné 
Svátosti, při němž opět velepastýř náš ko- 
nal veřejné modlení, litanie k nejsv. Svá- 
tosti a růženec. 

U večer pak chovanci bisk. semináře 
odbývali akademii za přítomnosti Jeho bi- 
skupské Milosti a mnohých p. hostů. Se- 
stávala ?: tri oddělení-, v těchto řádným pFO* 
vedením jednak hudebních skladeb, jednak 
sborních zpěvu, zvláště pak deklamaoemi, 
/, nichž byly tri německé, dvě České, dve 
latinské, slavil se Pius co velekněz, co uči- 
tel, národův, co nejvyšší pastýř. V proslovu 
velmi důmyslně rozvedl se' význam a ob- 
sah celku; doslov pak podal utěšené- vidění: 
Sném v Vatikáne. Závěrek učiněn papež- 
skou hymnou s průvodem hudby. Program 
éítal ir> kusů. Dojem slavnostní této zá- 
bavy netřeba líčiti.' V místnosti jak možno 
ozdobené" na průsvitném obraze, dobře vy- 
vedeném, viděly se příznaky, svědčící drahé 
památce téhOŽ dno; k tomu v malbě viděla 
se (var Pia 1\. plná lahody. Bylo tu na 



— 1 



71 — 



snadě, že mysli tolikeronásob tak milo jí- 
mané mohlo se zdáti, jakoby slavený Pius 
sám dlel tu uprostřed nás. — Požehnání 

nebes na dále budiž Piu IX. a církvi Páně ! 

* . * 

Z Německého Brodu, 9. dubna 1869. 

[Vyznamenáni zlatým záslužným křížem.) 

Památný den slavilo město naše dne 
7 t. m., anť rodák jeho P. Karel Šindelář, 
kněz řádu praemonstrátského v Želivě, bisk. 
přísežný notář, senior kanonie a řiditel gy- 
mnasia, ozdoben byl zlatým záslužným kří- 
žem s korunou za 421eté působení chvalné 
dříve co profesor pak co řiditel gymnasia. 
Aby slavnost v se zvýšila, zavítal k nám ve- 
ledůst. opat Želivský P. Norbert Sychravá 
již den před tím, v den slavnosti pak o 9. 
hod. shromáždilo se studentstvo v bývalé 
zkušební síni, načež c. k. okresní hejtman 
p. Julius Sagaser v průvodu p. opata, řidi- 
tele, všech profesorů, místního duchovenstva 
a jiných vzácných hostů, jakož i četného 
obyvatelstva do síně vstoupil a po dojíma- 
vé řeči, v které na zásluhy hojné p. řidite- 
le pozornost všech obrátil, za výbuchu z 
moždířů a víření kotlů zlatý kříž jemu na 
prsa připnul, načež p. řiditelem byl požá- 
dán, aby nejhlubší jeho díky k vědomosti 
Jeho Veličenstva uvedl. Po něm promluvil k 
oslavenci pan opat, p. vikář Karel Čermák, p. 
farář Želivský P. Innocenc Neubauer za kon- 
vent, p. rada obecní V. Weiderhoffer podávaje 
jemu diplom čestného měšťanského práva, 
p. profesor V. Svoboda ve jménu sboru 
profesorského a oktaván Piambousek ve jmé- 
nu žákovstva, které řeči p. řiditelem velmi 
důvtipně byly zodpovídány a tím ukončeny, 
že shromáždění k provolání „Slávy" země- 
pánu byl vyzval, které se po síni mocně 
rozléhalo. Zpěvácký spolek oslavil kantátou 
jak počátek tak i konec té slavnosti, načež 
se veškeré shromáždění odebralo do gymna- 
siálního chrámu, kde p. opat sloužil ponti- 
fikální mši sv. a chvalozpěvem sv. Ambrože 
ji uzavřel. K. S. 

Z Jilemnice, dne 24. března 1809. 

(Pohřeb kněze. — Requiem.) 

Dne 10. března doprovodili jsme k hro- 
bu stařičkého kněze, letošního jubilanta, v. 
p. Floriana Biena. — Nedivte se 1. čt., že 
vám předvádím muže věkem sešlého, jejž 
jste neznali a znáti příležitosti neměli. Má 
to svou zvláštnost ponaučnou, totiž: jak 
nutno znáti oba jazyky zemské, pak, že 
možno býti kaplanem až do druhotin kněž- 
ských. — Narodil se z rodičů německých, 
vysvěcen na kněžství pracoval nejprve 6 let 
v w-íw^k/wSchwarzeathalu, na to pobyl co 



zámecký kaplan 1 rok v Českém Jesseným, 
pak 2 leta v české Jilemnici, a konečně 36 
let, pravím 36 let co kaplan v České Branné s 
německou filiálkou; pročež bývalo mu zá- 
pasiti s obtížemi jazykovými až do smrti. Takto 
když se dodělal šedin, který, ač ne co řeč- 
ník, dojista co obratný katecheta vy- 
nikal nad mnohé, sužován chorobností 
nucena se viděl po 45letém kaplanění slo- 
žití se na pensi. Podáno mu sice právo sy- 
nodalií, a když trvaje na odpočinku v čem 
stačoval horlivě pomáhal, udělen mu i titul 
osobného faráře. — Vůkolní vel. duchoven- 
stvo projevilo poslední počest svému na 
tomto světě ne valně poznanému spolubra- 
tru četnou přítomností; i spouštěli jsme jej 
k chladnému odpočinku s přáním: by ne- 
bes a země Pán za práci na Jeho sv. vi- 
nici konanou štědrým byl mu odměnite- 
lem ! — Také u nás dne 22. min. m. kona- 
lo se slavné requiem za zvěčnělého veled. 
p. kanovníka Vinařického. — s. 

Z Xymburka v březnu 1869. 

(Stavba nového chrámečku.) 

Nedávno přišli z vesnice Budiměřic a 
ze Šlotavy, přifařených k osadě Nymbur- 
ské, k svému duchovnímu pastýři veledůst. 
vikar. tajemníku a děkanu Nymburskému, 
tři sousedé prosíce jej, by se toho laskavě 
ujal, aby v Budiměřicích kostelíček vysta- 
věn byl. „Vy jste přišli vstříc mému dá- 
vnému úmyslu,' 1 odvětil jim pastýř ducho- 
vní. A v pravdě jest záhodno, by tam 
chrámeček stál, kdež se nalézal až do r. 1803 
zasvěcen jsa ke cti sv. patrona českého sv. 
Prokopa. Byl však ohněm zničen, jakož 
čteme v pamětní knize Nymburské: Na 
den Božího Těla, jakmile průvod k prvnímu 
oltáři byl přišel, (r. 1803) spozorován s měst- 
ské věže oheň. Tenkráte potkalo toto ne- 
štěstí k panství Poděbradskému náležející 
ves Budiměřice. Helvetské jedné rodiny 
matka praním jsouc zaměstnána (na den 
Božího Těla) nedohlídla na máslo se roz- 
škvařující; oheň vzňal se, střecha chráme- 
čku shořela, zvony se rozlily. Zdi vydány 
dešti pomalu všecky se rozpadly a tak bě- 
hem času jen o místě se vědělo, kde chrám 
stával. — Jest záhodno, aby ve vesnici Bu- 
diměřicích dům Hospodinův stál, nebotjak 
smutno míti hřbitov bez kostela, jak smutno, 
když ani za jednoho nebožtíka tu nemůže 
sloužena býti po celý drahný čas mše sv. 
A proto díky veledůst. p. děkanovi, že vy- 
čkav až kapitál kostela vzroste, nyní rá- 
zně věci se uchopil, pamětlivjsa blaha svých 
oveček. Chvála statečným občanům kato- 
lickým v Budiměřicích a ve Šlotavě, že 



— 172 - 



prosí a chrámu sobě přejí, a to tím více, 
an žijí uprostřed velikého počtu nekatolíků, 
kteří již (dle příkladu katolického) i cviče- 
ní odpolední mívají, ano i nešporní pobož- 
nosti prý odbývají. Plán ke stavbě koste- 
líčka toužebně žádaného vypracoval stavitel 
Nymburský Matěj Červený; stavba započne 
hned, jakmile povolení od vyšších úřadů 
přijde. Dům Boží postaví se zrovna vedle 
školy. Š—a. 
Z Inomostí v Tyrolsku, dne 2. dubna 1869. 

(Kněžské prvotiny v cizině.) 

V neděli velikonoční slavil P. Methud 
Nývlt, kněz řádu premonstrátského v Že- 
livě, prvotiny kněžské a sice v klášterním 
chrámu Páně ve Viltenu u Inomostí. Ačko- 
li v cizině přistoupil p. primiciant poprvé 
k oltáři Boha živého, byl přece „obklopen 
svými;" neboť 17 mladých premonstrátů — 
6 Yiltenských, 4 Teplští, 3 Novoříšští a 4 
Želivští — provázelo p. primicianta k o- 
krášlenému oltáři. — Chrám dosti prostran- 
ný byl naplněn nábožným lidem ochotně 
naslouchajícím slovům důst. p. kazatele, sta- 
řičkého faráře Viltenského, který ovečky 
své v krátké ale krásné řeči povzbuzoval 
k důvěře, úctě a lásce k stavu kněžskému, 
,,neboť v knězi ctíte, milujete Kněze nej vyš- 
šího, Ježíše Krista." Co však p. primician- 
tovi tento den nejvíce osladilo, jest zajisté 
otcovská láska, s jakou nás uvítal veledů- 
stojný opat Viltenský připomínaje, že tento 
slavný den jest novou zárukou úzkého spo- 
jení a bratrské pásky stávající mezi jedno- 
tlivými domy a jich členy slavného řádu 
premonstrátského. Vysvěcen na kněžství byl 
P. Methud Nývlt od p. arcibiskupa Mni- 
chovského dne 17. března v Mnichově. 

O. K. 

KRONIKA. 

Z Prahy. V pondělí 19. t. m. budou 
se slaviti narozeniny J. Vel. císaře Ferdi- 
nanda (nar. 19. dub. 1793) u Všech Sva- 
tých na bradě pontiťikalní mší svatou s „Te 
Deum" v 9 h., v chrámě Matky Boží před 
Týnem pak v 11. h. — V pátek 2:;. t. m. 
bude se konati církevní památka sv. Voj- 
těcha, biskupa a muč., patrona země České. 
V kapli sv. Vojtěcha před chrámem sv.-Vít- 
ským budou v ten den od rána slouženy 
tiché mše sv., u Všech Svatých bude ká- 
zaní německé o ViQ., české pak v 10 hod. 
a v 11 h. pontifikalní mše sv. — Ve far- 
ním chrámě u sv. Vojtěcha v Jirchářích 
bude v pátek o slavnosti v 10 h. kázaní, v 
11. h. zpívaná mfte sv., a odpoledne v 5 h. 
nešpory s požehnáním. — V sobotu 24. t. 



m. bude se slaviti výroční pouť u sv. Jiří 
na hradě tímto spůsobem: Od 5 h. z rána 
budou tiché mše sv., v 10 h. bude slavná 
mše sv., a odp. o 4. h. bude kázaní a sv. 
požehnání. — V neděli 25. t. m. v den 
sv. Marka vyjde prosebný průvod z kostela 
Všech Svatých po mši sv. v 7 h. ráno. V 
průvodu zúčastní se též JEmin. nejdůst. p. 
kardinál arcibiskup. 

* — * Pobožnost 40hodinná bude se ko- 
nati od 18 — 21. dubna u nejsv. Trojice v 
Podskalí, od 22 — 25. u sv. Štěpána. 

* — * Spolek Arimatejský pochoval v 
březnu 137 chudých křesťanů, letos celkem 
371 osob. 

* — * Druhotiny sv. Otce Pia IX. o- 
slavilo také c. k. akad. gymnasium staro- 
městské. V 8 h. měl prof. náboženství P. 
Vojt. Neumann přiměřenou ke slavnosti 
toho dne exhortu, pak sloužena slavná mše 
sv. s četnou assistencí pp. alumnů, a mnozí 
študující přistoupili ke stolu Páně. Pěve- 
cký sbor študujících přednesl vokální Of- 
fertorium a Benedictus, na konec pak cho- 
rální Te Deum. Odpoledne byli veškeří 
žáci gymnasia přítomni litaniím a požehnání 
s nejsvětější Svátosti. V. 

V seminářském chrámu Páně přistou- 
pili při slavné mši sv. touž asi dobou, kdy 
sv. Otec v Římě podával Tělo Páně, bez 
mála všichni alumnové, mnoho studujících 
a jiných věřících k stolu Páně. Odpoledne 
byla v témž chrámě, jako ve všech farních, 
po tři hodiny vystavena nejsv. Svátost, před 
kterouž vždy 12 alumnů klečelo. Pobož- 
nost tato ukončena slavnými nešporami a 
požehnáním o 5. hod. 

„Katolická beseda" uspořádala na o- 
slavu druhotin sv. Otce v neděli 11. t. m. 
večerní zábavu. Před ověnčeným obrazem 
sv. Otce zpívána papežská hymna a řečně- 
no na počest vznešeného jubilanta. Týž 
spolek chtěl slavnost i střelbou z hmoždířů 
o půl 8. ráno a v čas slavné mše sv., kte- 
rouž J. Km. nejdůst. p. kardinál arcibiskup 
sloužil, označiti a zvýšiti, což však povole- 
no nebylo. 

Jubileum sv. Otce Pia IX. konalo se 
též ve Vídni slavnými službami Božími, jež 
]). kardinaí-arcibiskup Rauscher sloužil v 
svato-Štěpánském velechrámě. V l h.s po- 
ledne přibylo mnoho vzácných osobností k 
apoštolskému Nunciovi, Msgru Falcinelli-mu, 
aby jemu přednesli blahopřání svá pro sv. 
Otce Pia IX. ke dni jubilea kněžského. Ze- 
jména byl u nuncia nej vyšší hofmistr kníže 
Hohenlohe ve jménu císaře, arpi vévoda Fran- 
tišek Karel a jeho chot Žofie, arcivévoda 



— 173 



Karel Ludvík, vévoda z Modeny, lankrabě 
Furstenberg jménem veškerých katolických 
spolků Vídenských, a vyslancové všech ve 
Vídni zastoupených mocností. 

Ve Vratislavi v Prusku konalo v před- 
večer JO. dubna katolické obyvatelstvo skvělý 
průvod s pochodněmi k paláci biskupskému, 
kdež zpěváci zapěli papežskou hymnu ; zpěv 
byl provázen hudbou dělostřelecké kapely. 
Hrabě Ballestrem a gymnasialní řiditel Keis- 
acker oslovili nejdůst. biskupa Forstera, 
žádajíce, aby blahopřání jich sdělil sv. Otci 
v ílímě. Biskup odpověděl, že od sv. Otce 
přede dvěma hodinami obdržel telegram, 
jímž uděluje požehnání své všem, kdož se 
tohoto slavnostného průvodu súčastnili a 
díky jim vzdává za dary jemu zaslané. — 
Nade chrámem sv. Doroty stkvěl se u večer 
transparent se slovy; „Evviva Pio Nono 
domy katolíkův byly skvěle osvětleny. 

Také v Kolíně nad Rýnem se den 11. 
dubna stal slavností neobyčejnou. Na všech 
věžích vyzváněno již u večer dne 10. a od 
6 hodin zrána 11. dubna. Z budovy vládní, 
z budov městských, obzvláště z radnice, z 
domů soukromníkův, z lodí v přístavě řeky 
Rýnu stojících vlály četné prapory; na sta 
domů ozdobeno bylo věnci a zelením. V 7 2 9 
konal se slavnostný průvod ku gotickému 
velechrámu; v něm se účastnila jednota to- 
varyšů, čtvero zpěváckých spolků, bratrstva, 
kongregace a jednoty se svými prapory, 
zedníci a kameníci při stavbě chrámu za- 
městnaní, sedmero sborů hudebních, mnoho 
žáků z rozličných škol a četné zástupy lidu. 
Nejdříve se hnul průvod k paláci arcibiskup- 
skému, kdež čekala již kapitola i alumnové 
klerikalního semináře na arcibiskupa, kte- 
rýž se k průvodu přidružil a jej až do 
velechrámu uvedl. U hlavního oltáře slou- 
žil arcibiskup slavnou mši sv. ; před „Cre- 
do" učinil k shromážděnému lidu řeč slav- 
nosti dnešní se týkající. Téhož večera bylo 
celé město slavně osvětleno, jižní strana 
velechrámu zářila celá v ohni bengalském. 
V dnešní slavnosti obzvláště četně se zú- 
častnilo katolické vojsko pruské. 

* — * Z Budějovic. Jako v Praze o slav- 
nosti druhotin sv. Otce sám nejdůst. vrchní 
pastýř konal slavné služby Boží, rovněž tak 
i u nás. — Protesty proti adresse katolické, 
jak jsme se domnívali, university Pražské 
k druhotinám sv. Otce, nemilé zde spůso- 
bily překvapení. „Bylo při tom mnoho zby- 
tečných „rázných" řečí — podotýká zdejší 
,,Budivoj" a dokládá: Velmi nám bylo ná- 
padné, když jsme četli o řeči dvou učených 
pánův, že prý papeži jsou vinni všelikým 



neštěstím, které kdy na Čechy přišlo. Snad 
nezavinili papežové také to neštěstí, že ně- 
kteří p doktoři nic neumějí z dějepisu české 
země?" — Také prý se v té naší, jak jsme 
se domnívali, katolické Praze připravuje 
protikatolická demonstrace, kteráž se pro- 
vozovati má v Husinci, tedy v diecési pro- 
slaveného otce biskupa Jana Valeriana Jir- 
síka? Prosíme, ať jdou zase do Kostnice, 
anebo af zůstanou doma. Či měli by to svě- 
domí, n^sti pochodeň rozbroje do krajiny 
ryze katolické a zármutkem sklíčiti stár- 
noucího velekněze, jehož do nedávná sami 
oslavovali? Co jsme zavinili zlého, že nás 
takoví hosté navštiviti chtějí? Ať čtou spisy 
Husovy, učíce se víře a peníze za cestu 
ať obětují na opravu památek, jež Husité 
porouchali a pobořili. Zde rozkolu růže 
nepokvetou. 

* — * Z Litoměřic. V den kněžského 
jubilea papeže Pia IX., 11. t. m. slou- 
žil náš nejdůst. p. biskup v kathedralním 
chrámu pontifikalní mši sv. Slavnostné ká- 
zaní měl rektor b. semináře, čestný kanov- 
ník Ludvík Sommer. O 6. h. večerní byla 
v semináři zábava, při níž hudbou, zpěvem 
a deklamacemi veleben byl sv. Otec Pius IX. 

Z Říma. Den kněžského jubilea sv. 
Otce slavil se v Římě spůsobem velkolepým. 
Hned o 4. hodině z rána zvěstovaly rány 
z děl na andělském hradě a hlahol veške- 
rých zvonů, že nastal den slavnosti neoby- 
čejné. O ý 2 8. hodině ranní sloužil sv. Otec 
ve chrámě svat. Petrském mši sv. u příto- 
mnosti nesčíslného zástupu lidí. Mezi mší 
sv. přijalo 150 osob z rukou sv. Otce nejsv. 
Tělo Páně; mezi přijímajícími bylo čtvero 
sirotků z ústavu Tata Giovanni a mladý 
Mortara. Po mši sv. následoval chvalozpěv 
„Te Deum" a sv. Otec od oltáře udělil 
shromážděnému množství požehnání apo- 
štolské. Celé město spůsobem jak možná 
nejskvělejším jest ozdobeno. V 5 hod. od- 
poledne připuštěny byly k sv. Otci četné 
deputace ze všech krajin katolického světa. 
Z Rakouské říše byli tu mimo jiné : Hrabě 
Leo Thun, hr. Clam-Martinic, kníže Schwar- 
zenberg, kníže Windischgraetz, hr. Blome, 
kníže Hohenlohe, hr. Berlichingen, svob. p. 
Stillfried, svob. p. Sennyey. Sv. Otec pro- 
mluvil k deputacem dojemnou řečí v ten 
smysl , že katolická církev zvítězí v boji 
proti tajným i zjevným nepřátelům svým; 
ftím vždy zůstane středem věčné pravdy. 
Taktéž vyslovil sv. Otec pevnou naději, že 
apoštolská Stolice z nynějších půtek a ne- 
snází tím větší slávy a velebnosti nabude. 
Po těch slovech udělil všem přítomným 



— 174 — 



své požehnání, načež všickni nekonečné 
„Evviva" jemu provolávali. Na hrdle svém 
měl sv. Otec zlatý khz, jejž mu svob. p. 
Sennyey a hr. Apponyi co dar katolíkův 
Uherských byli přinesli. Při příchodu i 
odjezdu deputací hrála vojenská hudba na 
sv. Petrském náměstí hymnu papežskou. 
U večer byla girandola a rozličné ohňo- 
stroje, a celé město bylo slavným spůso- 
bem osvětleno. Ministr války jeneral Kanz- 
ler konal přehlídku veškerého vojska pa- 
pežského. Pošta byla dnes zavřína ; listy se 
ani nevydávaly ani nepřijímaly. Dne 12. 
dubna udělil sv. Otec amnestii obzvláště 
zločinů politických se týkající. 

Z Itálie. Ňejdůst. biskup města Pa- 
dovy zamýšlel podle obyčeje starodávného 
i letos konati průvod s nejsv. Svátostí ol- 
tářní po ulicích města. Sotva však se o 
tomto jeho úmyslu dozvěděli studující ta- 
mější university, poslali někteří z ubožáků 
těch, holé nevěře propadlých, hrozebné listy 
biskupovi, osvědčujíce, že průvod onen vše- 
mi spůsoby překaziti se odhodlali. Nemo- 
ha vydatné pomoci se strany úřadů očeká- 
vati, ustanovil se nejdůst. biskup na tom, 
že průvod konati nebude, aby tudy všeli- 
kému zneuctění převelebné Svátosti uvaro- 
val. Avšak vnejvětší nouzi přišla pomoc se 
strany obyvatelů města samého. Kezníci Pá- 
dovští to byli, jenž se sv. víry zastali. „Což?" 
tak rozumovali poctivci tito, „v našem od 
pradávna katolickém městě mělo by vlád- 
nouti několik holobrádků?" I pospíšili k 
biskupovi prosíce jej, aby průvod konal: 
oni žo se o udržení pořádku postarají. Bi- 
skup přání jejich milerád vyhověl a v den 
k tomu určený vynesl nejsv. Svátost z chrá- 
mu na ulice Pádovské. Statní řezníci 
sešikovali se ve dvou dlouhých řadách po 
obou stranách duchovenstva a biskupa sv. 
monstranci nesoucího; každý / řezníků dr- 
že] břitký dlouhý nůž ve své ruce k obhá- 
jení úcty Spasiteli světa povinné. Nemusí- 
me ani připomínati, že nikdo se neodvážil po- 
svátný průvod rušiti. Bázeň meče odstraši- 
la ty, v nichž vyhynula bázeň Boží. 

/ Francouzska. Poěel katolíku ve 
Francii obnáší 87 milionů; kněží církevních 
jest vesměs Většina farářů má roč- 

ních důchodů L6Q0 franků (asi 600zi; r. č.), 
a to i se štolou a příspěvky osadník ň do- 
hromady. Kaiwnmioé mají za rok toliko 
1GOO — 2400 franků. Arcibiskupové jsou spolu 
senátory a co tací mají zvláštní plat, jakož 
i tenkráte dostávají peněžité přídavky, když 
se stanou hnuli 'mih/; někteří mají touto 
niérou ročních příjmů 120 — 150.000 franků. 



Předešlý arcibiskup Pařížský, kardinál Mor- 
lot měl co kardinál, arcibiskup, císařský 
velkoalmužník a senátor ročně 230.000 fr., 
ale že byl velmi dobročinný, nezbylo ani 
tolik po něm, co by na slušný pohřeb sta- 
čilo, pročež útraty pohřební zapraveny jsou 
z císařské pokladnice. Domácnost francouz- 
ského biskupa i arcibiskupa bývá zcela je- 
dnoduchá; jeden tajemník (kněz), jeden 
sluha, kuchař neb kuchařka a kočí — toť 
celý dvůr biskupův. Cestuj e-li biskup do 
Paříže neb jiného většího města, brává jen 
tajemníka s sebou a ubytuje se v některém 
lacinějším hostinci, kdež i jiní kněží a ka- 
toličtí nekněží pohostinu bývají. V městě 
chodí biskupové buď pěšky neb na nejvýš 
používají drožky. Mužové, kteří slovem 
nebo písmem hájí práva katolické církve, 
bývají v Paříži i jiných městech častěji pře- 
kvapeni návštěvou některého biskupa; ze- 
jména přicházejí cizí biskupové často do 
redakcí „Monde", „Univers-u" a jiných li- 
stův katolických, kdež si dají představiti 
veškery spolupracovníky, na mnohé věci se 
dotazují, dobrou radu dávají a t. p. Toto 
lidumilné jednání biskupů nemálo přispí- 
vá k utužení církevního vědomí mezi Fran- 
couzy. 

Ve školství nabývá církev katolická 
vždy více vlivu pomocí řádů, jenž se vyu- 
čování mužské i ženské mládeže věnují. Ve 
Francii jest celkem 90000 řeholních pan- 
nen a 18000 řeholníků mužských ; z těchto 
108000 řeholních osob se velká většina 
72000 zabývá vyučováním a vychováváním 
mládeže, péčí o nemocné, o sirotky a starce. 
Počet všech osob, jenž řeholím k vycho- 
vávání neb ošetřování odevzdány jsou, pře- 
sahuje 2,000.000 lidí. Na školách národ- 
ních se nalézá 1,200.000 dívek a 2,500*000 
chlapců pod správou osob řeholních Škol- 
ních bratří jest ve Francii 6000 na 900 u- 
stavech. V Paříži vyučují řeholní osoby na 
:>:; školách 17360 žáků a na 68 školách 
19720 žaček; světští učitelové a učitelky 
vyučují ua 63 školách L6750 chlapců a na 
7 školách 121)30 děvčat. Světským učite- 
lům ua školách národních dává město Pa- 
říž roční plat 2 3000 franků a byt, kdežto 
školním bratřím platí jen po 950 franků 
bez bytu. Učitelky světské dostávají ročně 
1800— 2400 franku, řeholním sestrám platí 
mést o jen po S(M) frank ii. 

*--* Jednou z úhlavních příčin spust- 
losti mravů mezi nižšími třídami obyvatel- 
stva ve Francii jest znesviícovdní neděle a 
svátku. Revoluce násilně zrušila dny ne- 
dělní a zákony později vydané dovolovaly, 



— í 



75 — 



aby r svobodny občan u v neděli pracovali 
směl. Ani při pracech veřejných, které se 
k rozkazu vlády a na státní útraty konají, 
nešetří se nedělního poklidu. Dělníci pra- 
cují v neděli v továrnách, jen aby něco při- 
vydělali a rodinu svou před nejkrutější bí- 
dou uchovali. V neděli odpoledne spěchá 
unavený dělník do hospody, aby při plné 
sklenici na trampoty svoje zapomněl. Tím 
se vždy více útlé svazky rodinné uvolňují 
a ruší, protože nebývá jediného dne v ce- 
lém týdnu, kdež by" údové rodiny pospolu 
tr\ali. Znenáhla umírá všecken nábožen- 
ský i mravný cit v srdci těchto lidí; jedi- 
nou a nej vyšší jich touhou bývá ukojení 
smyslných chtíčů. O spořivosti nemůže tu 
býti řeči; a proto se dělník stává žebrá- 
kem, jak mile práce v továrně přestane. 
Chce-li katolická církev člověka takového 
pozdvihnouti a probuditi v něm city ušlech- 
tilejší, tut nezbytně i hmotnými prostřed- 
ky musí pomoženo býti veliké bídě jeho, 
kteráž jej do kalu nepravostí strhla. 

Ačkoliv i mezi chudší třídou vedle této 
velké nákazy mravní namnoze neporušené 
se zachovalo vědomí náboženské, ač ti- 
sícové dělníků brávají podílu ve služ- 
bách Božích a vůbec povinnostem kře- 
sťanským zadost činiti se vynasnažují, s 
druhé strany přece zamlčeti nelze, že chudší 
občané by ještě mnohem raději a v míře 
četnější navštěvovali chrámy, kdyby se tam 
poplatek ze sedadel nevybíral. Je-li. člověk 
strastmi utížen, tut nejraději spěchá do 
chrámu a tam před svatostánkem ukojení 
hledá. Než — právě na tomto místě po- 
svátném bývá chuďas poznovu upamatován 
na svou bídu — žádáť se na něm poplatek 
za sedadlo a kdo platiti nemůže, musí státi 
aneb hledati místa na hrubých lávkách pro 
chudý lid zhotovených; touto okolností stá- 
vá se chrám jaksi podobným divadlu, kdež 
také jednotlivé třídy lidí podle zámožnosti 
své od sebe se dělí. Odtud si vysvětliti 
lze, proč v Paříži ty chrámy nejčetněji na- 
vštíveny bývají, kde se žádný poplatek ne- 
vybírá. Všeobecně ale ve všech chrámech 
poplatek onen zrušiti nelze, jelikož nestává 
jiných pramenův, z nichž by se výlohy far- 
ního chrámu jakož i mnohé diecésní po- 
třeby zapravovati mohly. Císař Napoleon 
III. již několik set milionů vynaložil k to- 
mu, aby z vojenských ohledů opatřil Paříž 
rovnými ulicemi; kdyby raději byl jen je- 
diné sto milionů obětoval ku stavbě nových 
chrámů a na vydržování chrámů už stáva- 
jících, byl by si zajisté lépe trvání svého 
rodu pojistil než urovnáváním ulic. 



Literární oznamovatel. 

* — * „Pius /X, svatý Otec a nej vyšší 
biskup katolického křesťanstva." Životopisné 
obrázky od Václava Štulce, sídelního kano- 
vníka na Vyšehradě. Vydal nákladem vla- 
stním M. V. Zahradnický. S fotografií sv. 
Otce. Tiskem Hlaváčka a Berringera na 
Smíchově. Stran 40. Milá tato památka na 
kněžské druhotiny sv. Otce podává netoliko 
životopis Pia IX., nýbrž vysvětluje též záští 
protivníků jeho. „U nás (st. 38) není Ga- 
ribaldi, není Mazzini: a přece jsou lidé, kte- 
ří o Piu IX. dobře nemluví, nébrž sec jsou, 
hledí potlačit] úctu a udusiti lásku ksv. Otci. 
To pravda. Leč nejsou-li dotčení protivníci 
sv. Otce našeho velebiteli jmenovaných ital- 
ských revoluČníkův? Nejsou-li oslavovateli 
plané revolučně centralistické jednoty vlašské, 
kterou Pius IX. zamítá?" — „Líto nám (st. 
40) a každému, kdo vlast svou a národ mi- 
luje, znamená-li, že ovšem i u nás má lež 
svoje apoštoly, má nenávist proti víře a cír- 
kvi Kristově své příznivce a rozblašovately. 
— Již ale do takých lidí nelze se nadití, aby 
Pia IX. nedím : ctili a milovali, nýbrž jen po- 
znati a pravdě o něm za pravdudáti chtěli. — Než 
nepovedem tu sporu s ubožáky, za něž se sv. O- 
tec modlí neméně, než za své věrné .... 
Otcovská slova našich nejdůst. biskupů bohdá 
vydají více než hlasy několika pobloudilců 
odpadlých od víry." Z těchto úryvků sezná 
Čtenář, že spisek „Pius IX. " podává též dů- 
myslné pojednání o nejnovější časové otázce, 
a že hoden jest valného rozšíření, jehož do- 
chází. 

* — * „Časopis katol. duchovenstva. 1 ''' 
Redaktor: Klement Borový, dr. a prof. theo- 
logie, vicerektor kn. arcib. semináře. Svazek 
2. obsahuje pojednání: Blah. Anežka Česká; 
o nedůstojném sv. olejů uschovávání a s nimi 
zacházení ; o Prozřetelnosti Boží (II.) ; a ná- 
črtky k otázce socialistické. V Kronice za- 
ujímá první místo: Pius IX. a universita 
Pražská. Svazek 3. vyjde 22. května. 

* — * „Salvě regina." Proprava a šest- 
náctero rozjímání na počest blah. Panny Ma- 
rie. Pro pobožnost májovou sepsal Antonín 
Dudík, farář z Hrušky na Morarě, úd atd. 
V Brně 1869. Nákladem Ant. Nitše. Stran 
90 velké 8°. Cena 72 kr. Spůsobem pro- 
stonárodním vyložena tu modlitba „Zdrávas 
Královno" v 16 řečích, z nichž každá nej- 
ménč z dvou dílů záleží ; vhodná to pomů- 
cka k nastávající pobožnosti májové. 

* — * Měsícem květnem počne v Praze 
vycházeti politický týdenník „Čech." Číslo 
na ukázku vyjde již 22. í. m. 



- 176 - 



* — * Nákladem I)edictví sv. Prokopa 
tiskne se v kníž. arcib. kněktiskárně co podíl 
údů na tento rok Sušilův výklad ke ^Skut- 
kům apoštolským." 

* — * „Katalog kněh 9 hudebnin a del u- 
měleckých vydaných nákladem knihkupectví: 
h L L. Kober" v Praze/ V dubnu 1869. 
Stran XX a 124. 

Zápisky Dědictví sv. -Janského. 

K sv.- Janskému Dědictví v Praze při- 
stoupili z Cech: Maiie Kešova ve Veselí, Jan 
Krčma v Milavčích, vel. p. Kalous Ferdinand 
v Praze, f Štěpán Parkos v Praze, Josef Sta- 
nisl. Pabiška, bohoslovec v Litoměřicích, Jo- 
sefa Hronova v Sedlčanech, rod Jakuba Kro- 
cara v Pocinovicích, Albertina Mádlova v Nov. 
Bydžově, Jiří Rousek v Meziřičí, František 
Šolina z Hrošky, Vavřinec Klečatský v Třebě- 
jících, Antonín Michalec v Příkazích, František 
Hrdina v Bolešinech, Marie Marešova v Štern- 
berku, Rosalie Frantova v Březňovsi. (Pokr.) 
Osobní věstník duchovenský. 

V arcibiskupství Pražském. 
V Pánu zesnul : 

p. Augustin Hochy kaplan na odpoČ. ve Vol- 

šanech, 6. dubna (nar. na Vyšehrade 19. 

Června 1803, vysv. 20. července 1830). 
Vyznamenáni jsou 
p. Jan Kř. Smutek, dr. th. a vysl. prof. cirk. 

dějep. na fakultě theol. v Praze, obdržel 

včera rytíř, kříž ř. cis. Františka Josefa ; 
p. Frant. Brand, farář v Neurode, Čest. 

konsist. rada, atd. jmenován jest arcib. 

vikářem v hrabství Kladském. 

Ve správé duchovni ustanoveni jsou : 
p. Jan Zdveskýy os. děkan na Chrámě, za 

faráře v Charvátci ; 
p. Ant. Janky far. v Žlutících, za faráře v 

Štědré ; 

p. Jos. Váňa, kapl. v Žebráku, za faráře v 
Velí. si ; 

p. Jos. PixCL, kapl. za administ. na Chržíně ; 
p, Jun Horáček, administr. z Modřan do 
Mokropce ; 

j). I r. Meindl, kapl. za administ. v Zluticích ; 
p. Ant. Dittrich, kapl z Sttfdré do Žlutíc; 
p. Richard Zickler, na výpomoc do ChýSe; 
p. Ant. PoppBj adm. za faráře v Neugers- 

dorfu v hrabství Kladském. 

Uprázdnéná niista 
ChrŽín, fara patron, p. Ferd. kníž. Kinské- 

ho, od 7. dubna. 
Mokr<tpec, fara patr. p. Karla kníž. z Oettin- 

gen, od 30. března. 
Žlittťce, fara patr. p. Karla hrab. z Koko- 

řova, od G. dubna. 
Správa duchovní v trestnici u 8V. Václava 

v Praze od 7. dubna. 

Tiukcm kuli.-arcib. knihtiskár 



V biskupství Budějovickém. 

Vyznamenáni jsou: 

p. Karel Císař, farář v Protivíně, jmenován 
jest b. vikářem obvodu Vodňanského, na 
miste p. Vác. Hanusse, jenž se t. úřadu 
vzdal ; 

P. Eduard Kolenatý y kněz ř. Mattéz., děkan 
v RadomyŠli, jmenován bisk. vikářem o- 
kresu Horažďovického. 
Ve správé duchovní ustanoveni jsou : 

p. Karel Florian, kaplan v Nýřsku, za fa- 
ráře v LouČími; 

p. Jan Hanzl, administr. za faráře v Bo- 
humilicích ; 

p. Frant. Neuwirth, prvofarář v Slavikovi- 
cích, vstoupil na stálý odpočinek ; 

p. Frant. Minářik, kaplan v Netolicích, za 
faráře v Černicích ; 

p. Vác. Bayer, fund. kapl. u sv. Martina v 
Krumlově, za faráře v C. Rychnově ; 

p. Tom. Petrželka, prvofarář v Bukovsku, 
za faráře v Březnici ; 

p. Frant. Schachl, admin. v Černicích, za 
kapl. do Netolic ; 

p. Jos. Rousal, kapl. za admin. v Blovicích ; 

p. Vác. Pavlík, kapl. v Poleni, za admi- 
nistr. do Slavíkovi c; 

p. Frant. Pflanzer, polní kapl. na dočas. 
odpoc. , za kapl. do N. Cerekvice. 
Uprázdněné místo: 

Blovice, děkanství patron, hrab. Kolovrata, 
do 10. května. 

V biskupství Litoměřickém. 

Ve správě duchovni ustanoveni jsou : 

p. Arnošt Hoffmanu, koop. v Křimově, za 

faráře v Reiscbdorfu; 
p. Jos. Ješina, koop. v Březně, za faráře v 

OleŠnici ; 

p. Jan Frydrych, kapl. v Řepíně, za admi- 
nistr. in spirit, v Nebuželích. 



Milodary. Pro SV. Otce: Od klerikův 
Strahovských 3 zl., od neznámé 1 zl., od 
Kateřiny Bendové, svobodné z Brozan 10 zl. 

Na pomník SuMlŮv: p. Frant. Klíma, 
kaplan v Žebráce 1 zl. stř. 

Na opravu chrámu sv.-Vitskrlio v Praze : 
p. Jan Kolčava kooperator v Jedlí n. Mor. 

1 zl. 40 kr , d[>. Eman. Urban, děkan v Bro- 
zanech 10 zl. 

Na zřízení katol. Školy v Behtine za- 
sláno v den druhotin sv. Otce z redakce t. 
listu 22 zl., k čemuž přispěli : Red. \p zl., 
z T — t 8 zl., novicové ř. FrantiŠk. v Praze 

2 zl., I*. Pavel Pclikovský, novicmistr 1 zl. 
P. Bonavontura ('orný, kooper. 1 zl. 

1U> Příští číslo bude se vydávat! 24 t m. 
za Hohlíčka a Sieveruc v Fráze. 



Ročník XIX. V Praze dno 25. dubna 1869- fr s | 0 12, 



Vydává se Předplácí Ne 

5., 15. a 25. V v expedici 

aidého ^V^^'^flP WĚBĚÍĚĚĚM áff^kk ^j^F ^BF ECT^B B^^^^B au 

& BLAHU V La 1. 

Expedic. ■^■■■■■■i W ÉÉMBII Mi ■ (jenom v expedici 

sam awsMít 



7 katol. knihkupectví 

B. Stýbla, 
aa st. - Václavském 
aáméstí, čís. 786 — U. 



Celoroč.: 8 zl. — kr 
pfilroč.: lzl.55 kr 

Předplacení 6 tvrt- 



"t^r*- Redaktor a nakladatel : kněz FRANTIŠEK SRDÍNKO. ^TeC.! 

v mésici. neprodávají. 
„Spravedlnost zvyšuje národ, ale hřich bídné činí národy." (Přísl. XIV. 34.) 



Modlitby Mariánské. 

K májové pobožnosti. 

Podává František Taufer, 
kooperator v Smržicích na Moravě. 

III. 

Velký růženec. 

Dějepis líčí nám XIII. století církve 
co dobu nepořádků, kdežto nepřítel spase- 
ní všecky síly vynaložil na to, aby, kdyby 
možná bylo, pravé náboženství zničil. Tma- 
vopustá noc nevědomosti ? úplné porušení 
mravů mezi křesťany hrozily každou stopu 
evangelia vyhladiti. Na největší neštěstí 
rozšířila se bezbožná sekta Albigenská jako 
divá bouře v mnohých krajinách francouz- 
ských, zvláště v Languedocu a Dauphine, 
kdež největší zpousty natropila. Zuřiví ne- 
přátelé církve a všeliké pobožnosti vše pá- 
lili ohněm, bořili oltáře i chrámy, rdousili 
sluhy církve a spustošili všecky krajiny, 
jimiž táhli. Avšak Bůh, jenž nad svou cír- 
kví vždy bdí, vzbudil jí muže apoštolského, 
jenž pokrok bludu a svobodověrectví zamezil. 
Sv. Dominik byl tento muž vyvolený, jenž 
y nevýslovných klopotách kacířstvím naka- 
žené krajiny procházel, hlásaje všude s nej- 
větší horlivostí slovo Boží a stvrzuje svá 
kázaní svatostí svého života a skvělými divy. 
Vše kázalo na tomto sv. muži ; všecka slo- 
va jeho byla co množství jisker božského 
ohně, jímž jeho srdce rozpáleno bylo, a jeho 
něžná, důvěry plná pobožnost k P. Marii 
byla vždy, jak sám říkával, úhlavním ná- 
strojem, jehož používal k obrácení kacířů a 
hříšníků. Nikdy nezačal učiti dříve, než 
byl padl pokorně na kolena před obrazem 
Bohorodičky, by ji oslovil: „Dignare me 
laudarě te, Virgo sacrata; da mihi virtutem 
contra hovte* tuos ! u — dovol, Panno svatá, 
bych^ebe chválil; uděl mi síly proti ne- 
přáte ům tvým ! 

Sv. Dominik dožil se sice brzy toho 



potěšení, že nějaký počet kacířů v lůno 
církve nazpět dovedl ; avšak tento výsledek 
nebyl pro velkou jeho horlivost nikterak u- 
spokojivý. Když nad tím před Bohem sobě 
pokorně naříkal, zjevila se mu Matka milo- 
srdenství v kapli P. Marie Brouilleské r. 
1202 a nařídila mu, by kázal pobožnost sv, 
růžence, slibujíc mu zároveň, že tím pro o- 
brácení zatvrzelého lidu nejblažších účinků 
dosáhne. Světec uposlechnul; zanechav vě- 
reckých sporů, počal hlásati výbornou po- 
božnost sv. růžence ; učil posluchače své 
spůsobu, jak se jej modliti mají, a sezná- 
mil je s jeho obsahem a významem, vy- 
kládaje jeho tajemství; a touto modlitbou 
získal Bohu více duší, než kterýmkoliv jiným 
prostředkem. Ovoce této pobožnosti bylo 
dle svědectví všech letopisců zázračné. Více 
než sto tisíců kacířů, nesmírný počet hří- 
šníků, jenž se k pravdě a pokání navrá- 
tili, tyť byly první účinky nové této pobo- 
žnosti, jenž se brzy po celé Evropě rozší- 
řila, kde nevýslovně mnoho dobrého spůso- 
bila a dosud působí tam, kde se vzdor ne- 
věře a lhostejnosti našeho století posud u- 
držela. 

Sv. Dominik chtěl, by kacířstvím Al- 
bigenských rozervané a krví poskvrněné 
církvi opět pokoje opatřil, všecka křesťan- 
ská srdce v jedné modlitbě, v jedné myšlén- 
ce spojiti, an sobě byl předsevzal, poko- 
řiti kacířství modlitbou společnou a ži- 
vou věrou; modlitbou, vzývaje o pomoc 
tu, již církev nazývá Opatrovnicí pravověr- 
nosti slovy liturgie: „Raduj se, Panno Ma- 
ria, tys jediná zničila kacířství po veškerém 
světě;" věrou, předkládaje nejhlavnější ta- 
jemství víry věřícím k rozjímání. Tak spo- 
jil tedy apoštolský muž základní články víry 
s jednoduchou sice, avšak vznešenou mo- 
dlitbou. 

„Ačkoliv křesťané byli uvyklí," dí P. 
Lacordaire, „své srdce k Marii obraceti, 

12 



— m 



fieměío přec nepainětné užívání pozdravení 
andělského ještě ničeho pravidelného a sla- 
vného na sobě. Zbožní sluhové Marie ne- 
scházeli se, by je sv. Panně společně co své 
opatrovnici přednášeli, vše se spravovalo 
pudem vlastní lásky, až pak sv. Dominik, 
věren jsa nařízení P. Marie a znaje moc spo- 
lečné modlitby, za dobré uznal, by se toto 
pozdravení společně Marii přednášelo, do- 
mnívaje se, že toto volání celého shromá- 
žděného zástupu s tím větší mocí k nebe- 
sům vystupovati bude. I stručnost slov 
andělových vyžadovala, by častěji opakována 
byla, jako onen radostný pokřik, jaký vdě- 
čnost lidu panovníkům při jejich objevení 
s plesotem vstříc přináší. Avšak opaková- 
ní mohlo snadno býti příčinou roztržitosti. 
Toť Dominik zamezil, rozděliv ústní pozdra- 
vy ve více článků, z nichž každému up@- 
mínku na některé tajemství našeho vykou- 
pení připojil, kteráž (tajemství) nejsv. Panně 
střídavě byla pobudkou radosti, bolesti neb 
vítězozpěvu. Tak tedy k vniternému roz- 
jímání připojila se veřejná modlitba, a lid, 
pozdravuje svou Matku a Královnu, násle- 
doval ji ve vnitru srdce svého ve všech 
hlavních událostech jejího života. Sv. Do- 
minik zařídil bratrstvo, by trvání a slavnost 
tohoto druhu modlení lépe pojistil." 

Zbožné podniknutí s v. Dominika co nej- 
skvěleji bylo korunováno. Zvláštní libost 
křesťanského lidu k této pobožnosti zmá- 
hala se každým stoletím. Mariánský tento 
žaltář záleží z patnáctkrát desíti „Zdrávas 
Maria," před nimiž se říká „Sláva Otciatd." 
a „Otčenáš"; na každý z těchto patnácti 
desátků připadá jedno tajemství, jež sobě 
zbožní ctitelově Marie podle času rozvažují, 
opakujíce při tom „ Zdrávas Maria." Před 
prvním z patnácti desátků se dělá kříž, co 
svatý a vznešený úvod v každou pobožnost 
a v každý křesťanský čin; pak následuje 
„Věřím," co vyznání víry, jenž se v hlavním 
obsahu pobožnosti rozvinuje; pak se říká 
třikrát „Zdrávas," při čemž se tři Božské 
ctnosti vzbuzují, ke cti tří Božských osob, 
anebo k úctě tří dob z života P. Marie, a 
sice jejího dětinství, pak doby, již strávila 
s Kristem na zemi, a té, již trávila sama 
na světě po smrti Kristově. 

O výbornosti modliteb, z nichž sv. rů- 
ženec složen jest, svědčí jeho moc a dů- 
kladnost. 

Nejdřív totiž se říká „Věřím v Boha," 
vyznání to apoštolské víry, vyznání, jež bez 
sebe menšího porušení nás došlo, ač již po 
18<X) let skrze ústa i srdce všech křesťan- 
ských pokolení procházelo, vyznání, ježmu- 



čeníci v Okrouhlicích a i pod sekerou po- 
pravcovou udatně opakovali, a jež sv. Am- 
brož nazval velkou zbrojnicí, v níž se nachá- 
zí všeliká zbraň, jíž blud poraziti a zahan- 
biti lze. Jest to v pravdě prapor, jenž pod 
stínem svým všecka křesťanská vojska shro- 
mažďuje. Říkáme na začátku růžence „ Vě- 
řím," bychom spolu vzbudili svou naději, 
vědouce, že víra jest nám především po- 
třebná, má-li modlitba naše býti účinná. 

„Působnost modlitby," dí sv. Tomáš, 
„pochází z víry, která v zaslíbení Boží věří, 
a z důvěry v slovo, jež nám dal (Bůh). 
Vždy se nám v Písmě sv. důvěra předsta- 
vuje co pohnutka a míra milostí, jež Bůh 
na nás vylévá. Slyšte, co prorok dí: „Kéž 
by se milosrdenství Tvé, ó Pane, vyrovnalo 
naší důvěře (v Tebe)!" 

„Jednoduché jsouc, jako slovo Boží," 
dí zbožný spisovatel, „avšak věčné, jako 
pravda ; krátké, jako vše co s hůry přichází, 
avšak mocné, jako vše, co proti bludu bojovati 
musí, — obsahuje vyznání naší víry nej okáza- 
lejší a nej vznešenější výraz slávy Marie." 
Hned jakmile se poklonili Otci a Synu Jeho 
jednorozenému, připojují apoštolově: „Jenž se 
počal z Ducha Svatého, narodil se z Marie 
Panny !* Rozejdětež se nyní, jdětež na 
kraj světa, slavní apoštolové, vyť jste již 
pojistili vítězoslávu Marie ! Jděte, nesmrtel- 
ní správcové slávy své Královny, na svých 
rtech nosíte před očima všech národů svůj 
osvědčovací list: „Jenž se počal z Ducha 
Svatého, narodil se z Marie Panny ! " 
Jděte již, rozlučtež se s námi, apoštolové, 
vy věrní sluhové Marie, jdětež, — a nikdy 
více nesmí se nás tázati bezbožectví a ka- 
cířství, co to za novou pobožnost k Marii, 
jíž ani Písmo svaté ani ústní podání ne- 
schvaluje! „Maria, z níž se narodil Krietusf 
— v tom záleží celé náboženství. Jediný 
Syn Boží, Světlo ze Světla, pravý Bůh z 
Boha pravého stal se člověkem. Onť se 
narodil z Marie v plnosti časů, jako i v/, od 
věčnosti zplozen jest od Otce. „Onf se po- 
čal z Ducha Svatého, narodil se z Marie 
/'<ti/it//." Nejslovútnější otcové církve, ano 
cherubínové nemohli k slávě a chválo vzne- 
šené Bohorodičky více říci, než vyjadřuji 
podivná tato slova. 

„Otčenáš neb modlitba Páně, již sám 
Syn Boží z lůna Otce nebeského, ze stře- 
du všeliké pravdy, byl vyvážil, jest zajisté 
nejkrásnější, nejtklivější a nejdokonalejší 
modlitba; obsahujeť v sobě vše, čeho sobě 
pi iti n zač prošiti máme. Neseslabínie-li 
ničím svévolné vznešenou tuto modlitbu ; 
vyřine-li se čistá našema rtoma, tu zajisté, 



179 - 



dospěvši k trůnu Nejvyššího, pro úctu, ja- 
káž jejímu Původci přisluší, blahosklonně 
přijata bude, její původ nebeský hned bývá 
poznán, a jen andělé mohou říci, s jakou 
horlivostí a ochotností láska Otcova pří- 
mluvu Synovu slyší. 

„Zdrávas," jímž připomínáme Marii její 
vznešenost, ctnosti, dokonalosti, moc na nebi 
i na zemi, jest modlitba andělů, Duchem 
Svatým nadšené Alžběty a církve Kristovy. 
Co vyšlo z nebe, zajisté prorazí nebesa, vy- 
chází-li z úst čistých a srdce kajícího. 

„Sláva Otci atd., u jež se po každém 
desátku opakuje, jest stručná modlitba, jenž 
od apoštolů pochází. Církev svým sluhům 
přikazuje mnohokrát denně ji opakovati. A 
vpravdě, slušelo by se, bychom tak, jako v 
nebesích činiti chceme, již zde na zemi ne- 
ustále „čest a slávu vzdávali Otci, Synu i 
Duchu Svatému." Sv. Maří Magd. z Pazzi 
provázela tuto modlitbu vždy obětováním 
sebe samé nejsvětější Trojici ; při tom vždy 
skláněla svou hlavu, jakoby ji kladla pod 
katův meč, by se stala mučenicí pro víru 
v Krista. Když tuto modlitbu častěji za den 
opakujeme, ó kolik zbožných citů víry, lá- 
sky a vděčnosti naplňuje naše srdce! 

Patnáctero tajemství sv. růžence, vzne- 
šený to výtah ze sv. evangelia, přivodí nás 
k drahocennému poznání Ježíše Krista, v 
kterémž spočívá život náš věčný. Trojí jest 
jich rozdíl: tajemství radostná, žalostná (bo- 
lestná) a vítězná (slavná) : tré slov, jež celý 
život Bohačlověka na zemi a Jeho lásku 
na nebi v sobě obsahují. S každým tajem- 
stvím spojeno jest vzbuzení některé hlavní 
ctnosti křesťanské. 

Růženec jest téměř breviářem všech 
služebníků a služebnic Mariiných; on jest 
jedinou knihou bídáka nuzného a slepého. 
Jest to kniha křesťanské matky, jenž své 
dítě celuje a při tom Marii pozdravuje; jest 
to nej pohodlnější kniha poutníkova, kniha 
kmetova, jehož oko hasne, kniha nemocné- 
ho, jenž v ní hledá útěchy a úlevy. 
(Dokončení.) 

Časové úvahy. 

Časové úvahy s censurou. — Censura ve 
smyslu nejširším. Předmětem censury katoli- 
cký kněz. Censorové jeho : Pravovérní. Neprá- 
vo v ér ní : osvícenci, světlonoši. Církev nepřítel- 
kyně světla. Církev nepřítelkyně volnosti a 
rovnosti. Rozdíl v církvi: Kněžství. Kněžství 
u nekatolíků. Historie. — Nás úsudek o 
kněžstvu. — Censura vlastní. Zpytování 
svědomí a zpovéd. Nepřátelé zpovědi. 
Oasové úvahy v nečas! — Jen trochu 



censury a půjde to. Škaredé slovo — cen- 
sura, zažehnané a stížené klatbou ode všech 
přátel osvěty a volnosti ! Však zvolna, ne- 
zapomínejme, že ji hodláme vykonávati sami 
na sobě a to je něco nového, v tom je po- 
krok. Tedy censuru pokroku na to a úvahy 
své můžeme nazvati „úvahy časové s cen- 
surou." 

Slovo censura má všelikerý význam. Ve 
smyslu nejširším, obecném, znamená asi to- 
lik co posuzování a je tak stará, jako člo- 
věčenstvo samo, plyne takořka z přirozeno- 
sti člověka co myslícího tvora. Člověk, jak- 
mile byl dospěl k užívání rozumu, od jak- 
živa rád posuzuje rozličné věci, výjevy a 
události, pokud by viděly se mu býti hez- 
kými či škaredými, příjemnými či odporný- 
mi, užitečnými či škodlivými, dobrými či 
zlými. To je v pořádku a kdo takto o vě- 
ci, události, výjevu nějakém vezdejšího ži- 
vota zdravý a správný vydává úsudek, zo- 
ve se člověkem soudným či rozšafným. Však 
ten člověk také rád posuzuje svého bližní- 
ho, a to je jiná. Ne že by i toho nebylo 
potřebí, že by i to nebylo časem vhodné, 
nezávadné. Než toto posuzování děje se ča- 
sto se zřetelem, s ohledem k někomu dru- 
hému a tento druhý bývá — náhodou — 
ten censor, ten posuzovatel sám, jeho dra- 
hocenná osobnost tím měřítkem, které po- 
kládá na jiného. Škoda, to měřítko bývá 
často zfalšované, t. j. ten posuzovatel uží- 
vá toho svého měřítka falešně, klade je vý- 
še, než vystačuje, na sobě samém shledá- 
vaje samých spanilostí, na druhém samých 
věcí nehezkých. Následky jsou, že ten, kdo 
podroben byl takovéto čistě lidské censuře 
— mimo svou vůli, nebo velemoudře kaž- 
dý vyhýbá se jí — , obyčejně obstojí špatně. 
Zde je to rozhraní, za kterým posuzování 
bližního stává se nectností, nedovolenou 
věcí, kde nabývá škaredého roucha. 

Těžko prý a nebezpečno posuzovati 
bližního svého, to pravil již Kristus Pán 
napomínaje: „Nesuďte, abyste nebyli sou- 
zeni!" a trochu ostřeji: „Mrvy v oku bra- 
tra svého vidíš a břevna v oku vlastním 
nevidíš? Pokrytče, vyvrž nejprv břevno z 
oka svého a prohlédneš, aby vyňal mrvu z 
oka bratra svého!" Proto v křesťanské mra- 
vou ce svévolné a křivé posuzování bližního 
uvádí se mezi hříchy, jakožto přestoupení 
zákona lásky, kterýž zní: „Milovati budeš 
bližního svého jako sebe samého." — „Co ne- 
chceš, aby ti jiní činili, nečiň také jim." A- 
však ti milí křesťané od jakživa ten zákon 
Boží rádi obcházejí a tak se stává, že oby- 
čejně nalézáme více lidí „sudných", nežli 

12* 



— 180 — 



soudných. Jdou pověstí, že tento predikát 
v míře znamenité zasluhuj ou celá místa, 
zvláště ta menší venkovská městečka pro 
přílišnou náchylnost k té čistě lidské cen- 
suře ve smyslu právě vyloženém, které ta- 
ké pomluva a klepy přezdívají, pokud totiž 
kdo úsudek svůj o někom druhém sdílí s 
někým třetím užívaje k tomu mluvícího ú- 
strojí. Ano tvrdí se docela, že v censuře 
pod názvem posledním libuje si obvzláště 
to krásné či slabé pohlaví, které prý mlu- 
vícím ústrojím, kde toho potřebí, vládne 
mistrněji, nežli povážlivý muž. My ovšem 
k mínění tomuto tak zhola nepřistupujeme, 
abychom neuběhli sami v nebezpečí nespra- 
vedlivé censury. 

Mnohé věci nutí duchovního správce 
užiti s kazatelny duchovní zbraně slova; 
že mezi takými věcmi roztomilý obyčej po- 
suzování bližního není poslední, to ví zaji- 
sté ten duchovní správce nejlépe sám — ze 
zkušenosti. Ujde-li laskavému povšimnutí 
některých z bližních svých za našich časův 
málo kdo, nejvhodnějším předmětem tako- 
vé censury bez odporu bývá kněz, určitěji 
katolický knez. Na obyčejném člověku vidí 
se leccos a ledaco se také posuzuje — 
pravda. To, zdá se, že u kněze nestačí; 
tu každý krok, každý pohyb, podoba a dr- 
žení těla, každé slovo, každý čin, i ten čas, 
kdy, to místo, kde, ty poměry, v jakých 
žije, okolí jeho, šat a obydlí, to všecko a 
jiné věci s velikou zevrubností a oprávně- 
ností pokládá se na vážky křesťanské lásky 
a podle toho, jak vysoko na jedné straně 
vystupuj ou ty jeho zásluhy a dobré vlast- 
nosti, a jak hluboko na druhé straně sklá- 
ní se ty subjektivní požadavky censora — 
a to se stává ku podivu obyčejně, — vy- 
náší se přísný — ó přísný rozsudek. Škoda, 
že není průhledný, aby i myšlénky, city a 
snahy jeho se ohledaly a posoudily. 

Podivno, oa kněze má právo každý, 
starý, mladý, chudý, bohatý, vznešený i 
sprostý, muž i žena — jestliže rozdíly ta- 
kové u nynější radikální demokracie vůbec 
ještě se připouštějí, — a jak řečeno, každý 
pOSUZtlje velmi přísně. Jiní lidé mívají le- 
dacos chvalného při sobě, u kněze — oby- 
čejně pozbývá to své chvalné stránky; co 
je při jiném zcela v pořádku anebo aspoň 
lhostejné, to u kněze — stává se vadou, 
co při jiném smrtelníku je malou chybičkou, 
nějakou tou slabostí a křehkostí, která dá 
se jakž takž omluviti, to u kněze — nabývá 
povahu zločinu. 

Nu to by ještě ušlo. Ale v pravdě s 
podivením je, že knězi nezřídka vedle mí- 



nění jedněch právě toho se nedostává — 
ovšem k jeho škodě, čeho při něm jiní shle- 
dávají na zbyt — zase k jeho škodě. Ne- 
ní-li kněz často jednomu příliš světský a 
zhejralý, jinému příliš pobožný a přemrště- 
ný, jednomu nesmírný zpátečník, jinému na 
pováženou liberál, jednomu tuze chytrý, ji- 
nému nesmírně duchem obmezený, jedno- 
mu nedostatečně vzdělaný, jinému přeuče- 
ný, jednomu samotářem, špatným národov- 
cem, politiky se štítícím člověkem, jinému 
člověkem do společenského života více než 
dlužno ponořeným, v národním smýšlení 
přemrštěným ultrasem, v životě veřejném, 
politickém nesnesitelným všudybylemV Ne- 
zavděčil se ještě nikdo lidem všem, ale o 
knězi platí to v míře svrchované, při knězi 
snaží se téměř každý vyslíditi nějakou tu 
chybinku a odtud povstávají ty tisíceré po- 
věsti a chválozpěvy, dítky tu bujné obraz- 
nosti, tu zloby, tu lehkověrnosti , kterým 
nechtěj ohledává ti jádro, žádaje důkazův, 
sice scvrknou se až na deset ze sta jakýms 
takýms rouchem pravdy neb pravděpodobno- 
sti přiozdobených. 

To jsou fakta. Které jsou úkazu toho 
příčiny? Ty příčiny jsou vážné a vyplatí 
se, promysli ti si je, jakož i prohlédnouti si 
ty rozličné druhy censorův. 

Nad míru vznešený jest úřad kněze, 
nad míru důstojné a důležité povolání jeho. 
„Jdouce do veškerého světa, učte všecky 
národy, učte je zachovávati všecko, cokoli 
jsem přikázal vám." 

Hlasatel slova, vykladatel zákona Bo- 
žího, jehož ostříhání jedině vede k spasení, 
tudíž vůdce k nebesům, otec, pečlivý pastýř 
duší, živitel jich spasitelnou krmí, učitel 
všeho lidu, malých i dospělých, sprostých 
i vznešených, nebo všem bez rozdílu platí 
slovo Boží, pravda věčná, učitel ve smyslu 
nejušlechtilejším. Nejenom učitel, nýbrž 
kde potřebí i napomínatel a karate! vlaž- 
ných a nedbalých, i velitel v jistém smy- 
slu, ředitel a správce svěřeného vedení jeho 
lidu bez rozdílu osoby a stavu. „Kdo vas 
slyší, mne slyší, kdo* vámi pohrdá, mnou po- 
hrdá." „Jako mne poslal Otec, tak i já 
pOSÍlám vás." Ne dosti na toni, kněz je 

také knězem* prostředníkem mezi Bohéma 
člověkem, který přijímá do lůna samospa- 
sitelné církve BOŽÍ, udílí oběanst\i králov- 
ství Božího na zemi, klen jednak ve jmé- 
nu lidu koná posvátnou bohoslužbu, přiná- 
ší oběti a modlitby velebnosti Božské, je- 
dnak jest oprávněn) m udělovat clem milostí 
Božích, ustanoveným smírcem mezi Bohem 
a člověkem. — „Křtěte jo ve jmenu Otce 



— 18 



1 — 



i Syna i Ducha svatého." — „Jako mne 
Otec poslal, tak ... . Přijměte Ducha 
svatého ; komukoliv odpustíte hříchy, od- 
puštěny budou, komukoliv zadržíte, zadržá- 
ny jsou." — „Cokoliv svážete na zemi, 
svázáno bude na nebi." „To čiňte na mou 
památku!" Tenť jest úřad, toť jest po- 
volání kněze, vznešené rovněž jako ob- 
tížné. — 

A to zná ten věřící lid a přirozeno, 
že přeje sobě, aby ten, kdož ohlašuje mu 
a vykládá zákon Boží, sám ve všem zacho- 
vával zákon Boži; kdo vede jej na cestě 
ctnosti, sám stkvěl se všelikou ctností, aby 
ten, kdo v jeho jméně koná nejsvětější obět, 
vysílá modlitby k nebesům, rukou čistou, 
čistými ústy a srdcem spanilým konal je a 
přinášel; ten kdo má býti prostředníkem a 
smírcem, udělovatelem milostí Božích, aby 
sám byl dítkem milosti Boží, jedním slo- 
vem aby zářil před zrakoma jeho kněz co 
vzor dokonalosti, co slunce jasné. Ví ten 
lid věřící, na koho čelí slova Kristova : „Vy 
jste světlo světa, vy jste sůl země, jestliže 
sůl zkažena bude, čím bude se soliti," komu 
především platí napomenutí : „Tak svěť svě- 
tlo vaše před lidmi, aby viděli skutky vaše 
dobré a velebili Otce vašeho, jenž jest 
v nebesích." Považuje ne bez práva ten 
věřící lid kněze jako za svůj majetek 
vzácný, za svůj klenot, který si střeží a 
hlídá, aby zůstal spanilým, za svého slu- 
hu, kterému daří nevšední úctou, avšak s 
přáním , aby byl a zůstal hodným této 
úcty i osobou svou. Proto tak snadno 
na něm shledává a vidí každou sebe men- 
ší poskvrnu, každý sebe menší poklesek, 
který na sobě, na jiném tak snadno nevidí, 
aneb aspoň tolik necení. Zapomíná ovšem 
snadno křesťan zvláště méně vzdělaný, před 
očima maje vznešené povolání kněze, že je 
také člověkem a nedopouští při něm toho, 
čeho dopouští při sobě i při jiném jako 
by přesvědčen jsa, že věcí, kterých jiný 
varuje se ,'těží, kněz již samým vzne- 
šeným postavením chráněn býti má a 
může, — že plná míra milosti Boží, které 
dostalo se mu svěcením, jest mu dostateč- 
nou záštitou a ochranou proti všeliké křeh- 
kosti lidské. Jak tu snadno, zvláště při 
člověku méně vzdělaném, každé zdání na 
váhu padá, jakou úlohu hraje tu lehkověr- 
nost, jak tu lehké posouzení křivé, nespra- 
vedlivé ? 

To je po našem zdání jeden druh po- 
suzovatelů kněze v některém smyslu povo- 
laných, mezi nimiž nepřihlížíme k jistým 
méně povolaným posuzovatelům či spíše po- 



suzovatelkám, osobám, které tu a tam na- 
stupujíce na mimořádné jaksi cesty a pro- 
středky k rychlejšímu a bezpečnějšímu dosa- 
žení křesťanské dokonalosti, nabytými touto 
cestou po svém zdání neobyčejnými úspěchy a 
povstalým tudíž vědomím o nevšední mravní 
ceně své ku ztrátě ponětí o rozdílu mezi kře- 
sťanskou pokorou a duchovní hrdostí bývají 
přiváděny. Tyto osoby minuvše se šťastně 
s tím, což jest všeliké dokonalosti křesťan- 
ské základem a podmínkou přední, nejenom 
že vyhražují sobě v jakési náboženské vý- 
střednosti — nejšetrněji řečeno — neoby- 
čejnou právomocnost v rozhodování o řádu 
a spůsobu služeb Božích v tom či onom 
chrámu Páně, ale obvzláště i kněze v kaž- 
dém všude ohledu na přísnou průbu bráti 
a před soudnou stolici svou poháněti mají 
za povinnost. A před stolicí soudnou těchto 
osob svatých, kdoby obstál? Sotva anděl 
sám. Pohříchu neuzavírají rozsudek svůj v 
srdci zbožném, nýbrž velmi horlivě a svě- 
domitě dávají na buben, ba ani toho ne- 
zhrozila by se jejich u víře a zbožnosti hr- 
dinnost, k tomu, co se udavačstvím zove, 
kdyby se dělati dalo, bráti útočiště. 

Jiný druh censorův kněze jsou ti ne- 
pravověrm a sice přede vším četná za na- 
šich dob třída osvícených polovzdělanců. 
Naše doba je v mnohé příčině dobou pře- 
chodnou. Mezi chvalnými stránkami a vlast- 
nostmi, jimiž osvědčuje se povaha její, je 
živá, všestranná snaha po vzdělání, zvláště 
i při nižších vrstvách lidu. A to je oprav- 
dový pokrok: i není lidumila, jenžby nera- 
doval se z toho a vedle sil svých nepod- 
poroval snahy tyto. Přirozená věc je ovšem, 
že mnozí v tomto snažení svém nedocházejí 
daleko na pouhém povrchu zůstávajíce, že 
veliký jest a pořáde zmáhati se musí počet 
pouhých u vzdělání začátečníků, lidí jedno- 
stranně, na polo vzdělaných. Nemůže to 
jinak býti a tudíž není v tom nic závadného. 
Ale se snahou po vzdělání a nabytými ná- 
sledkem té snahy některými úspěchy pro- 
bouzí se také v člověku mravní sebevědomí, 
jakés ocítění se v mravní ceně a hodnotě 
osobnosti. Toto sebevědomí může se pře- 
mrštiti na základě opravdových, nevšedních 
vědomostí v nadutost a hrdost, jakož svědčí 
přísloví, že „vědění nadýmá." Může však 
státi se neshoda ještě horšího druhu, jestliže 
toto uvědomění nejde stejným krokem s 
opravdovým stavem věcí, s opravdu naby- 
tými vědomostmi, jestliže snad člověk na 
počátku vědění teprv se nalézaje pro ne- 
známost a netušení rozsáhlosti toho, co vě- 
děti možná a čeho doniknouti nemožno, s 



— 182 



domněním svým již u prostřed anebo na 
konci se nalézá, jestliže ho nikoli, jak pří- 
sloví praví, opiwvdové, nýbrž zdánlivé vědění 
nadýmá. Pak ocituje se člověk mimovolně 
v onom daleko široko rozvětveném kruhu 
lidí, které bychom lichými rozumy nazvati 
mohli, lidí, kteří mají se za oprávněné v 
domýšlivosti své všecko všude podrobovati 
nedostatečnému soudu svému, rozumným 
důvodům následkem lehkého a chatrného 
vzdělání stávají se nepřístupnými a vyná- 
šejíce se domnělými vědomostmi a vybrou- 
šeným rozumem svým všude a ustavičně v 
pravém vzdělanci pocit ošklivosti a politování 
vzbuzují. To jsou ty zástupy, kterých umějí 
užiti jiní jakožto vhodného materiálu k úče- 
lům svým, z nichž odvádí se k velké ar- 
mádě vymaněnců čili emancipovaných deva- 
tenáctého století. 

Člověk polorozum míjí se totiž snadno 
s vírou buď částečně buď docela. To stává 
se nejvíce čítáním četných za naší doby a 
lehko přístupných spisů, jejichž úkolem jest, 
vyvrátiti co možná všecky zásady positivní, 
zejména zásady věro- a mravouky křesťanské, 
anebo čítáním spisů sice vážnějších, ano i 
důkladných, kterým však čtenář takový málo 
anebo nic nerozumí a z kterých nemoha 
zažiti a v chatrnou a mělkou zásobu mysli 
své vtěsnati hluboký obsah pomocí obraznosti a 
nepravé subjektivní kombinace váží a táhne 
náhledy, které tam neleží, a tupým důmy- 
slem buduje sobě vědomosti jednostranné, 
kusé a nepravé. V době volného tisku — 
a taková doba konečně nastane všude — 
člověčenstvo musí přestáti bez milosti po- 
topu a záplavu rozmanitými spisky a spisy. 
Že mezi nimi bývá nej menší část spisů do- 
brých, je známo. A právě tyto spisy dobré 
nebývají tak lehko přístupnými již pro 
skromný počet a větší cenu, jako spisy 
chatrné a špatné, rozličné brožury, plátky 
a noviny, které buďže pro zisk hmotný 
anebo ještě z nekalejších úmyslů vydávají 
se na světlo. 

Takovéto spisy, poněvadž co lehké zbo- 
ží i za příčinou chatrné ceny vnitřní i malé 
práce, kterou stálo skládání jejich, i v o- 
čekávání hojného odbytu levnou cenou vy- 
nikají, všemožným spůsobem, tu novinami, 
tu zvláštními tištěnými ohlášeními a pla- 
káty, tu soukromou cestou přátelskou ohla- 
šují se a nabízejí — neplatí tu tak zvaná 
jesuitská zásada: „k svatému účelu i špat- 
ný prostředek stává se svatým," chraniž 
Bůh, nýbrž jiná: „k špatnému účelu je 
každý prostředek dobrý" —|; poněvadž i o 
to postaráno, aby nápadnými, křiklavými 



tituly, zábavnými obrázky a illustracemi a 
co možná šťavnatým obsahem zvědavost 
dráždily a neobyčejnou pochoutku čtenáři 
slibovaly, není divu, že docházejí velikého 
účastenství a rozšíření ve všech kruzích lidí 
méně vzdělaných, zvláště u těch, o kterých 
jsme výše pověděli. Na neštěstí má člověk 
k tomu, co čte, velikou důvěru, a nerad 
si připouští, že by to, co tisknutého před 
sebou vidí, mohla býti lež. „Vždyť je to 
černé na bílém," to bývá často poslední 
argument i u takových, kteří se jakous ta- 
kous vzdělaností honosí. Povstane-li člo- 
věk rozumný a tvrdí-li, že ten onen spisek 
hrubě rozšířený obsahuje zjevnou lež, však 
mu ti čtenáři nedostatečného vzdělání tak 
hned nevěří, aspoň slova jeho s podezře- 
ním přijímají, třeba spisek onen byl pravou 
slátaninou, chatrným výplodem sebe větší- 
ho chlebaře a nedouka. 

Jistá věc je, že nej větší část lidu čer- 
pá dějepisné vědomosti své z románů, po- 
vídeka jiných spisů zábavných, belletristických, 
aniž by jenom tušili, co je román, že již 
ponětí toho slova praví, že to něco smyšle- 
ného, což platí i o nejlepších historických 
románech, aspoň co do podrobnosti i celé- 
ho rozvržení a provedení. To jim nebohým 
ani nenapadne a dbáš-li je na to upozor- 
niti — ze zkušenosti mluveno — hledí na 
tebe v udivení nemohouce pochopiti, že by 
něco smyšleného v tak klamně zdánlivém 
rouše pravdivosti a skutečnosti mohlo se 
podávati a vydávati tiskem. 

To jsou věci, které umějí dobře oce- 
niti ti známí vůdcové lidu, kterých uměli 
výborně užiti na konci předešlého století 
ti červení i ti pozdější tam ve Francii. 
Proto je všude tolik těch vymaněnců v no- 
vější době, duchovních nedochůdčat, kteří 
při slabém vzdělání, ale velikém uvědomě- 
ní šťastně minuli se s otcovskou vírou i 
mravem, aniž by byli došli za to jakés ná- 
hrady, kteří s obecnými zdravými důvody 
za vděk neberou a důkladnější, vědečtější 
běh myšlének, pokud bys je takto o něčem 
přesvědčiti chtěl, chudým rozumem svým 
stopovati nedovedou. „To jsme už dávno 
zapomněli." — Ano pohříchu zapomněli a 
na místě toho lepšímu ničemu 86 nenaučili. 
O takových lidech mohl by kněz v ducho- 
vni správě postaveny vypravovali celé kro- 
niky. Není náboženského učení, události a 
Zřízení, 0 něž nedovolili by sobe obrousiti 
tupý a lnul)} vtip, Zvláště ta bible, písmo 
svaté starého a nového zákona, bývá jim 
konickém, — a působí to trapný dojem, 

musí-li rozumný člověk býti svědkem ta- 



- 183 - 



kového vtipného — s odpuštěním — har- 
cování. 

Nebozí nevědí, že vtipkuj ou na sebe, 
na polovičatost, nezřídka hlubokou nevědo- 
most svou otírajíce se svévolně a lehko- 
vážně o věci, jimžto věda se všemi pokro- 
ky a vymoženostmi svými hluboko se koří 
anebo jichž aspoň neopovažuje se dotýkati, 
shledávajíc se k tomu neoprávněnou anebo 
nedostatečnou. 

Jak zmíněno, z těchto lidí sestává ta 
druhá třída censorův hlídajících kněze o- 
kem jestřábím. Ten kněz zastává něco, 
čemu takový vymaněnec, který přece le- 
dacos přečetl a tudíž za to má, že ledacos 
ví, ledačemus rozumí, čemu takový člověk 
nevěří anebo o čem aspoň pochybuje. Ten 
kněz za několik dobrých let studií svých a 
i mimo to měl dostatečnou příležitost ohlé- 
dnouti se v tom vědění lidském, ledačemu do- 
sti důkladně naučiti se. Ten kněz je vůči- 
hledě vzdělanější, nežli takový volný duch. 
Kterak to, že učí něčemu, k čemu já na 
základě učenosti své nepřistupuju? 

V tom je neshoda; buo! že to s tou 
mou moudrostí a učeností těch zdrojů mé 
moudrosti tak skvěle nevyhlíží, že snad na- 
lézám se na cestě nepravé, anebo — on 
tomu sám nevěří, čemu učí, zastává to jen 
tak, poněvadž musí, že je to tak jeho po- 
voláním anebo pro zisk. To první bylo by 
— mrzuté a tudíž asi to druhé pravda. 
Pozor na jeho každé slovo, zdaž si neod- 
poruje, na jeho každý krok, zdali podle 
toho, čemu učí, také se spravuje. Zřejmo, 
že mají příčinu hlídati kněze a přáti sobě, aby 
při něm některé ty nedůslednosti a vady 
shledány byly. A čeho si člověk přeje, jak 
to snadno shledává a vidí, bud že poněvadž o- 
pravdu není člověka bez chyby, anebo že leda- 
cos vidí i tam, kde ničeho není, podává se 
mimovolné nebo s úmyslem přeludu a klamu. 
Přikloňují sluchu každé pomluvě, každému 
zdání oblékají roucho skutečnosti a oby- 
čejně pouhé podezření stačí na vynesení 
nej nepříznivějšího úsudku. Jen o to jim běží, 
aby ubezpečili se, že ten kněz v něčem tím 
učením, které předkládá, se neřídí; pak 
vedle jich mínění pozbývá platnosti vše, 
čemu učí a oni jsou v právu, vymanivše 
se z okovů učení toho. Bláhoví, pravda 
zůstává pravdou a zákon Boží nepřestává 
vázati ani tehdy, kdy snad nebohý hlasatel 
jeho nemůže říci se svatým Pavlem: „Tre- 
sci tělo své a v službu podrobuji, abych 
jiným káže sám nebyl zavržen." Sedí tito 
lidé obyčejně na koni a jsou ozbrojeni, ja- 
kožto praví žoldnéři ve službě pokroku a 



volnosti; ten jejich kůň, ta jejich zbroj je 
nějaký ten plátek, z něhož aspoň do téhodne 
jednou o vlaž ují práhnoucího po osvícení 
ducha svého, který je jim zdrojem, z něhož 
doplňují moudrost, domácím přítelem a rád- 
cem, z něhož váží zmužilost k vytrvání na 
dráze nastoupené. Potřebě takového upří- 
mného rádce je i v naší milé vlasti v po- 
sledním čase dostatečně vyhověno. Nevěřil 
by, kdo by se nepřesvědčil, že není prote- 
stantského lístku, ať si již má jméno jaké- 
koli a ať si sebe více kalu vrhá na kato- 
lickou církev — nu a to je článkem prvním 
ve všech téměř programech evangelických 
listů u nás, v tom zdá se, že záleží pod- 
stata nynějšího protestantismu — který 
nedošel hy přístupu do ryze katolických dě- 
din a měst našich a v nich nenalezl ně- 
kterého čtenáře, ovšem z pouhého ducha 
odporu vzbuzeného a živeného hrubou ne- 
vědomostí a zmatenými ponětími o věcech 
katolické církve, účinky to působnosti ve* 
liké části novověkého písemnictví. 

(Pokračování.) 

Pří soumraku. 

Den umdlený se k odpočinku chýlí, 
Zdroj světla uklání se k rozchodu ; 
Postoupá stínů krok, a s rychlou pílí 
Chlad rosy za nimi jde v průvodu. 

Co skvělé záře zlatem obetkáno, 
Chvoj sadu, háje, osení a květ, 
Vše jemným větýrkem již kolíbáno, 
By nořilo se v rajský spánku svět. 

Hle, ptactvo po úkolu denní písně 
Se na své lůžko klade zelené ; — 
A srdce lidské, v proudu sladké tísně, 
Rozjímá o dne pouti skončené. 

Zpomíná mysl vážná, co vše ráno 
Den činnou vůlí provést uložil ; 
Přehlíží, mnoho-li jest dokonáno, 
Čím skutkův krásných řad se přimnožil. 

Ó Šťasten Člověk, jemuž k oku staví 

Se v jasném lesku nakloněný den ; 

Ó blaze jemu, když mu srdce praví, 

Že v počtu milo-svitných neztracen! — — 

Jak stínův rouška záři hledům cloní, 
Noc věstíc, jež se blíží na šeru: 
Tak ve života okruhu se skloní 
Též jednou poslední všech večerů. 

ČiniVs-li dobře, s důvěrnou k té době 
Hleď myslí, kde ti přáno oddechu; 
SvědČí-li srdce o správnosti tobě, 
Nové ti jitro kyne v lísměchu. 

Fr. Doucha. 



- 184 — 



Lidé blázni. 

Obrázek ze života od 
Josefa EJireribergra, 
sídelního kanovníka na Vyšehradě. 
IV. 

Býtí lepším jiných jest vina, za kte- 
rouž člověk nejvíce trpívá a již lidé nikdy 
neodpouštějí. Tou také příčinou bylo záští 
Habřinských ke Kudlovým zrovna neko- 
nečné. 

Kudlovi byli poctivci staročeského rá- 
zu a řídili se průpovědí, již kterýsi děd na 
desku svatého písma, od nepaměti při ro- 
dině chovaného, byl napsal, průpovědí ná- 
sledující: „Modli se a pracuj, a dobrý bu- 
de věk tvůj." V průpovědi oné spatřovali 
Kudlovi doklad na křesťanské učení, že Bůh 
lidi proto stvořil, aby Jej milovali a ctili, 
a spasení věčného vyhledávajíce, chléb svůj 
vezdejší v potu tváří dobývali. Tudyť stala 
se jim průpověď dotčená tak milou, že ji 
sobě za pravidlo života obrali; a pravidla 
toho nespustili se nikdy. Oni ctili Boha na 
modlitbách podomácku, ctili veřejně v chrá- 
mu Páně, ctili konečně bezúhonným a spra- 
vedlivým křesťanským obcováním. Práce 
byla jim milá, co úloha Bohem samým vy- 
tknutá; a poněvadž Bůh přičiňujícím se po- 
žehnává, dělo se samo sebou, že práce jich 
šťastného zdaru se nemíjela. Lakoty, a co 
jim více závistníci vytýkali, při nich neby- 
lo. Křivdy nečinili nikomu ; kdo se k nim o slu- 
šnou věc utekl, jistě s prázdnou neodešel, 
a chudého bez almužny nepouštěli nikdy. 
Dle stavu svého a zásad svých trávili a 
šatili se slušně; hejřivost ale a nádheru, 
co příznaky obžerství a pýchy, hříchů to 
smrtelných, měli v ošklivosti. A když obé- 
ho svědomitě se varovali, nedělo se, že by 
snad peněz litovali, nýbrž proto, že se Bo- 
lí a báli a uraziti Jej vědomě ani nejmen- 
ším nechtěli. Zkrátka, lidé Kudlovi byli 
řádnou dokonalou křesťanskou rodinou. Pro- 
to si jich také na faře i v zámku a všichni 
v pravdě moudří vážili; jen u Habřinských 
nedopitů byli v nemilosti, a sloužili jim za 
terč vtipů a posměchů. 

Než nepřátelé, na Kudlu sočící, v ně- 
čem přec pravdu měli, a nelaskavá jich výtka, 
že Kudlovi naposledy ani nebudou míti, ko- 
mu by svoje nadělání odkázali, nebyla prá- 
vě docela bezpod statná a lichá. 

U Kudlíi měli toliko jediné dítě, pro- 
StomílotJ dcerušku, kterouž hned u přícho- 
du na svět neposkvrněné Bohorodičce obě- 
tovali a tudy na křtu svatém Marií nazva- 
li, podomácku „Marinka" jí říkajíce. Že 
jedináčka svého se vší pečlivostí křesťanským 



rodičům příslušnou vychovali, netřeba při- 
pomínati; azaboholibé přičinění svoje mno- 
hé útěchy a radosti na dítěti svém hned 
za nej útlejšího věku jeho zažili. Marinka 
byla děvčátko velice dobré, poslušné, 
tiché a vtipné, ale při tom těla nad 
pomyšlení útlého. Jasná její pleť byla zro- 
vna průhlednou, a namodralé žílky pod bě- 
lounkou kůží byl by mohl spočítati. Její 
modré očko ani tehdy, když se usmívalo, 
bez jakéhosi bolu nebylo, a jediný přísný 
pohled od rodičů byl sto, ji rozplakati. Mo- 
dliti se chtěla kolikráte za den a nej milej- 
ší děckou hrou bylo jí to, že se zaobalila 
do matčina šátku, vzala modlitební knížku 
neb babiččin růženec a šla do kostela — 
do přístěnku, kdež před obrázkem Marián- 
ským, na skle malovaným, na těkavý děcký 
věk až příliš dlouho vyklečela. Potom za- 
sedla k babičce, chtěla aby jí vypravovala 
o Ježíškovi, o andělíčku strážci, o nebi a 
tolik toho chtěla věděti, že ubohá stařenka 
všechny rozumy sebrati musela, aby nesčí- 
slné otázky milované vnučky jen poněkud 
zodpovídala. 

Otec Kudla, že sám upřímně a z celé- 
ho srdce byl nábožný, takovému počínání 
dceruščinu nemálo se radoval, pokládaje za 
jisté, že, co muškátem býti má, voněti mu- 
sí hned jak to pučeti počíná. Také matka 
radovala se; ale nezřídka se přihodilo, že, 
naslouchajíc otázkám od Marinky babičce 
kladeným, pojednou se zkormoutila, až jí 
oči oslzely. A byla-li od chotě po příčině 
náhlého rmutu tázána, říkávala, že jí při- 
padá, že to dítě nevyroste, poněvadž jest 
velmi slabé a na věk svůj příliš moudré, 
a toliko ve svatých věcech sobě libuje. Ta- 
kovým vrtochům Kudla se jen smál a man- 
želku pro ně i káral, řka, že dítě, aby vy- 
rostlo, zrovna jako balík vyhlížeti nemusí : 
nějaký pak čipernější dětský nápad že ještě 
není moudrost, a umějí-li děti dříve se mo- 
dliti než láti, proto že neumírají. Na zá- 
věrek ovšem neopomenul říci, že se s vůlí 
Boží srovnává na všem a kdyby se Pánu 
Bohu zalíbilo, Marinku do počtu svatých 
neviňátek přijmouti, žeby takového štěstí 
Svému jedináěku nezáviděl. Ale Kudlova k 
takovéto oddanosti povznosti se nemohla a 

traplivými myšlenkami začasté se soužila. 

Ubohá Žena, ona SObé takové muky 
lehkovážně sama připravila. V Černé vodě, 
odkud se Kudlovi přistěhovali, panovala 
zvláštní pověra. Když matky své děti od 
prsou odstávély : rozložily po stole věci nejroz- 
manitěji, jako: peníze, zrní, strakaté tka- 
ničky, růženec, knížku a konečně také hro- 



185 - 



niádku hlíny. Potom k takovému krámu ne- 
mluvně posadily a pozorovaly bedlivě, če- 
hož ono z vyložených těch věcí zvláště so- 
bě všímati, po čem ručky natahovati bude ; 
a podle toho o budoucnosti dítěte věstily. 
Sáhlo-li po penězích, bude bohaté: sáhlo-li 
po zrní, bude dobrým hospodářem : sáhlo-li 
po tkaničkách, bude parádně: obralo-li so- 
bě růženec neb knihu, bude pobožné, a 
zvolilo-li nepěknou hlínu, pak chuďátko ne- 
vyroste, a buďto v dětském nebo v panic- 
kém věku zemře. 

Také Kudlová tuto pověru znala, a za 
příkladem jiných matek na dcerušce své ji 
zkusila. Věděla ovšem, že pověra všeliká 
hned prvním Božím přikázáním se zapoví- 
dá, věděla, že se dopouští hříšné pošetilo- 
sti, za kterouž od manžela přísného poká- 
rání by utržila: ale přes to přese všechno 
panující zlozvyk zvítězil. Za příhodného o- 
kamžení, když právě sama s dítětem doma 
byla, rozložila svrchu dotčené věci po sto- 
le, a svého jedináčka k nim posadila. A 
nastojte ! děvčátko jednou rukou popadlo 
růženec, a druhou — hlínu. Matka se ule- 
kla a pošetilého jednání svého na místě li- 
tovala. 

Bolelo ji, že svévolně urazila Boha, 
a zlou věštbu za spravedlivý na sebe trest 
pokládala. Neměla pokoje a hned v příští 
neděli upřímnou kajícnou zpovědí na sebe 
žalovala. Zpovědník, vyloživ nesmyslnost po- 
vérčivosti a učiniv příslušnou důtku, neo- 
pomenul také pobouřenou mysl kajicnice 
utišiti. Slovy nezvratně usvědčujícími vylo- 
žil, že Boha, jenž ani smrti hříšníka nechce, 
nanejvýš nedůstojno bylo by, aby pošetilost 
matčinu na nevinném dítěti mstíti měl ; dá- 
le pověděl, žet přímo proti zdravému roz- 
umu, z nahodilé záliby nerozumného dě- 
cka budoucnost jeho chtít usuzovati, a ko- 
nečně doložil, že kdyby dítko skutečně ne- 
vyrostlo, nestane se to následkem pošetilé 
pověry, nýbrž proto, že Pán života a smrti 
v nezpytatelné radě své tak usouditi ráčil. 
Kudlová se upokojila ; poněvadž ale člověk 
co se mu bylo přihodilo, z paměti vymaza- 
ti nemůže, stávalo se přece, že matce oba- 
va o milého jedináčka ob čas na mysl při- 
cházela. Zvlášť pak, když dítě, jak se na 
nohy postavilo a mluviti počalo, pořád jen 
růženec v ruce míti a modliti se chtělo: 
ano zvláště pak se obavy a nepokoje mat- 
ka zbýti nemohla. Myslilať, když se vyplni- 
la věštba o růženci, že také věštba o hlíně 
se naplní. Proto kalena bývala náhlým 
rmutem její radost, jakouž ze zbožného dí- 
těte míti musila. Ubohá, pošetilou pověrou 



nejblažších okamžení svého života sama so- 
bě otrávila. 

Marinka, jak prospívala věkem, prospí- 
vala také zvedeností a zvláště zbožná její 
mysl čím dále tím utěšeněji se jevila. Nikde 
se jí nelíbilo tolik, jako v kostele. Poprvé 
vzala ji tam babička všedního dne, obáva- 
vajíc se v neděli tak učiniti, aby snad dí- 
tě za delšího trvání služeb Božích se ne- 
zmrzelo a výtržnost neučinilo. Ale děvčátko 
po celou mši svatou ani sebou nehnulo, a 
když babička k odchodu se míti počala, ne- 
rádo, velmi nerádo svatyni opouštělo. Od 
té doby chtěla Marinka clo kostela každé- 
ho dne ; poněvadž ale cesta s dítětem by- 
la loudavá a doma čekala práce pilná, mu- 
sili Kudlovi, od nichž někdo každodenně 
na mši svaté býval, kradmo a jako na zá- 
por z domu se vytratiti. Takto ovšem ne- 
jednou nesnázi s Marinkou se vyhnuli, ale 
nekonečným otázkám, jakýmiž ona na vše- 
chno v kostele se vyptávala, a jimiž neje- 
dnou v nesnáz uvedeni jsou, vyhnouti se 
nemohli. Marinka chtěla věděti, proč někdy 
třeba v neděli tak málo lidí bývá, když 
přece Bůh ke všem stejně dobrotivý jest 
a od všech, aby k Němu do kostela chodi- 
li, žádá? Chtěla věděti, co takovým těm 
nedbalým za to sestáné? a proč je Bůh ne- 
trestá, když rozkazu Jeho poslušní nejsou? 
Vedle těchto věcí vážných ptala se ve své 
děcké prostotě i na takové, že bylo co dě- 
lati, aby bez úsměchu odpověd podána bý- 
ti mohla. Tak chtěla věděti, co Pámbíček 
dělá v noci a když u Něho v kostele nikdo 
není? chtěla věděti, kde andílci, jež na ol- 
táři viděla, hajají, když v kostele postýlky 
není? a co hamají, když jsou tak buclatí a 
tlusťouncí? není-li jim zima, když ani ko- 
šilky na sobě nemají? Nejvíce však a nej- 
bolestněji dojímala ji socha pnějícího Spa- 
sitele na kříži v životné velikosti. O Ježí- 
ši Kristu ukřižovaném nemohla pro mluviti, 
aby se jí očka nezalila slzami, a židům u- 
mučení Páně nikterak prominouti nemohla. 
Marečkovi vyhýbala se zdaleka, a když jí 
matka od něho kdys koupila šátek, nechtě- 
la se ho ani dotknouti. Bylo tu dlouhého 
výkladu a vysvětlování zapotřebí, než se 
dítě upokojilo a dárek od matky přijalo. 

Školy nemohla se Marinka nikterak do- 
čkati. Vídala žáčky v kostele u mříže před 
oltářem klečeti a neměla přání vroucnější- 
ho, než aby mohla klečeti mezi nimi. Když 
pak od babičky zvěděla, že žáčkové ka- 
ždého dne v kostele bývají a že k nim ta- 
ké velebný panáček dochází, aby jim o Pá- 
nu Bohu a o milém Ježíši Kristu výpravo- 



_ 186 — 



val : tu neměla dokonce doma žádného stá- 
ní. Prosilať otce, matku i babičku neustále, 
aby ji do školy zavedli, až také, čemu tak 
žádoucně chtěla, šťastně dosáhla, majíc vě- 
ku pět let a tři měsíce. 

Pan učitel dítky před šestým rokem si- 
ce nerad do školy přijímal, protože bývají 
neposedné a druhým žákům jen výtržnost 
činějí, ale s Marinkou, že se mu viděla bý- 
ti tichá a mravná, chtěl to zkusiti. A věru 
nelitoval toho. Marinka seděla tiše jako v 
kostele, oči s pana učitele ani nespustila, 
chápala snadně, učila se výborně a na o- 
tázky sobě dávané až ku podivu dobře od- 
povídala. Za krátko stala se páně učitelo- 
vým miláčkem; a velebný pán, sešed se s 
Kudlou, vyznal netajené, že jest Marinka 
vtělený anděl, a že se mu škola dvojnásob- 
ně milou stala, co Marinka do ní chodí. A 
děvčátko, uznávajíc lásku, jakéž ve škole 
docházelo, jen pro školu žilo. Také doma 
za knížkou sedala, vykládala rodičům, co 
pan učitel povídal, po velebném panáčkovi 
uměla vypravovat skoro doslovně, a ničím 
ani sebe horší nepohodou nedala se zdržeti, 
aby školu obmeškala. Než při milé sobě 
návštěvě školy něčím přece se uhnětala. By- 
la to cesta ze školy, na kteréž žáci přese 
všechno zapovídání páně učitelovo po vyko- 
vali a nezbedně se chovali. Marince bylo 
líto, že rozkazu svého po Bohu a po rodi- 
čích nej většího dobrodince neposlušni jsou, 
a že hříchu proti čtvrtému Božímu přiká- 
zání se dopouštějí. Proto vezdy otálela a 
poslední za všemi samojediná domů se 
vracela. 

Marinka byla celému domu zdrojem 
radosti a útěchy, avšak spolu také příčinou 
starosti. Vedle matky již také babička a 
konečně otec sám o zdraví dceruščino po- 
čali se strachovati. Děvčátko rostlo příliš do 
výšky, čímž přirozená jeho slabost ještě ná- 
padněji se jevila; jídalo velmi málo, začasté 
ze sucha zakašlalo a šlo-li poněkud čerstvěji, 
hned se celé udýchalo. Rodiče se radili s 
Lékařem a ten }v potěšil. Povede], ře tako- 
vé úkazy při děvčátkách nejsou nic nového 
a jistil, že Marinka čtrnáctým neb patná- 
ctým rokem toho všeho zbude, ;i jako rů- 
žička pokvěte. K tomu ale rodičům radil, 
aby dcerušku u knížek pořád nenechávali, 
aby ji posílali do sadu, brali s sebou na 
pole na čerstvý vzduch, a také mezi děti 
pouštěli, by sobě s nimi trochu podováděla. 
Kudlovi dle takové rady se zachovali, a 
Marinka všech jejich rozkazů byla poslušná; 
jen za to prosila, aby mezi děti nemusila. 

Minulo Marince dvanáct let, školu má 



vychozenou, a od velké zkoušky zůstane 
doma, aby práci při hospodářství přivykla. 
Panu učiteli i velebnému pánu poděkovala 
za všechno vynasnažení, jakéž s ní měli, 
na konec se rozplakala a pravila, žeby tře- 
ba do smrti do školy choditi chtěla. Od 
obou svých vyucovatelů propuštěna jest vel- 
mi laskavě ; pravenoť jí, že byla nejlepší a 
nej mravnější žačkou a připomenuto, aby dle 
naučení ve škole nabytých vezdy se spra- 
vovala, a opakovačích hodin až do věku 
zákonem vyměřeného pilná byla. A Marin- 
ka učinila tak. Hodinu opakovači nezame- 
škala ani jednou a do plných patnácti let 
u mříže před oltářem mezi žáky o cvičení 
stála, jsouc ze všech nej větší a obyčejně 
také za všecky odpovídajíc. 

Lidé ve vsi Kudlovým proto se posmí- 
vali. Říkali, že jest Marinka mezi druhými 
dětmi jako máma, že snad ještě po svatbě 
na opakovači hodiny chodit bude, a když 
nemá rozumu holka, žeby ho měli staří 
míti a zapovědíti jí, aby se pro ostudu ke 
mříži v kostele nestavěla. A koncem tako- 
vého rozumování bylo : „Marně mluvit, Ku- 
dlovi jináče nedají — vždyť jsou to lidé 
Mázni (Pokračování.) 

Bůh — Otec náš. 

Ó nezoufej, když strast a bol 
tvé srdce svírá ztrýzněné, 
a celý svět jen kol a kol 
se zdá ti moře zpěněné : 
ty nezhyneš ; neb strážce máš, 
Bůh tebe vede — Otec náš! 

Valí se bouř, noc kvapí blíž 
a síly tvé již mizejí; 
že v přístav dálný dorazíš, 
pozbyl jsi všechnu naději: 
ó doufej dál, vždyť odoláš, 
Bůh řídí veslo — Otec náš! 

Když přestál's bouři, klopotu 
a srdcem vane blahý klid, 
uznáš k lepšímu životu, 
že Bůh jen 8 to, tě dopravit ; 
pak v kruhu věrných zavoláš : 
„Již jdu, ó dík ti - Otčenáš!" 

V. P. 

DOPISY. 

V Jílovém 19, iubna 1869. 

(Zprrfvfi o iv. mlsali) . 

Přehojné jsou milosti, kterých nám do- 
brotivý BÚh v uplynulých dnech prokázal; 
měli jsme totiž od 3.— 18. dubna sv. missii. 



- 187 - 



Již 2. dubna zavítali k nám 00. Redemp- 
toristé a sice rektor ze sv. Hory P. Kle- 
ment Vlasák a P. Antonín Rolfer,k jejichž 
pomoci přijel z Litovelského kláštera na 
Moravě P. Havel a z Prahy P. Kugel. S 
jakousi bázní započali jame 3. dubna od- 
poledne s vzýváním Sv. Ducha sv. missii; 
s bázní pravím, neboť není to nic divného 
za pobouřených časů našich , že z mnoha stran 
vysloveny byly všelijaké námitky proti to- 
muto sv. dílu. Ale milost Boží, jižto odo- 
lati nelze, přemohla všechny překážky a 
obavy, a proto již druhého a třetího dne 
přicházeli mnozí, kteří se nejprvé jen ze 
zvědavosti dostavili, s touhou srdce svého 
do chrámu Paně, aby s horlivostí poslou- 
chali nej důležitější pravdy sv. víry naší. — 

Nechci popisovati obyčejný chod a po- 
řádek při sv. missii, známť jest zajisté čte- 
nářům našeho milého Blahověsta, ale opo- 
menouti nemohu ukázati na blahodárné o- 
voce tohoto sv. díla. Více než 3000 věřících 
přistoupilo v těchto 15 dnech k stolu Páně, 
aby se nejsv. Tělem Páně občerstvili a po- 
silnili ; a to nejen z nižší třídy obyvatel- 
stva, nýbrž i intelligentní část jeho súčast- 
nila se v největším počtu, jak v poslouchá- 
ní slova Božího tak i přijetím svatých svá- 
tostí. Zvláštní pohnutku k tomu dal 
ctěný náš okresní soudní p. Havlíček, 
jenž příkladem svým a horlivostí svou po- 
vzbuzoval všech svých pánův spolupraco- 
vníkův a ostatního obyvatelstva. 

Nejdojímavější byl den, když na pa- 
mátku sv. misie kříž svěcen byl. Slavná 
rada starobylého města našeho dala totiž 
zh o to viti krásný kříž s obrazem Ukřižova- 
ného K. J., kterýž mladíci naši v ustanove- 
nou dobu po celém náměstí na ramenou 
svých ve slavném průvodu na určené místo 
před chrámem Páně nesli, kdež pak mezi 
střelbou posvěcen a postaven byl. Ale ještě 
pohnutlivější byla doba, když večer na to 
sv. kříž více jak 60 světly osvětlen se 
třpytil, při čemž tisícové nábožných sv. pí- 
sně pěli, a pozdě do noci se modlili. Ó 
kýž by byli patřili všickni vlažní, nevěřící 
a zatvrzelí katolíci na tento výjev, jistě by 
byli poznali, že sv. víra naše jest nám sa- 
mým Bohem zjevena, a že nikde není pra- 
vého pokoje, než v živé víře té. Zkrátka 
byli to dnové, kterých připraviti může Pán. 
A proto jsme se s bolestí loučili po ukon- 
čené misii s 00. misionáři. 

Večer 18. dubna dostavil se slavný vý- 
bor našeho města do farního domu, aby 
díkynejvroucnější vzdal 00. Redemptoristům 
za práci jejich'; také zpévácký spolek Ho- 



rymír přišel, ačkoliv silně pršelo, s pochod- 
němi, aby zapěl jim na rozloučenou. A dru- 
hý den hned z rána scházeli se věřící do 
chrámu Páně, aby se ještě při mši sv. za 
ně pomodlili a pak jim s Bohem dali. 
A když pak vel. kněží na vůz sedali, aby 
se domů odebrali, tu nezůstalo žádné oko 
suché, a „s Bohem" a „zaplať Vám to Pán 
Bůh" ,zavznívalo ze všech stran. 

O kýž požehná P. Bůh tomuto sv. 
dílu, kýž sv. víra rozprostře mohútné ko- 
řeny své v srdcích našich osadníků, aby v i 
potomci okoušeli libého ovoce jejího! Že 
jsme takového milostivého času zažili, zá- 
slušno především našemu nej milej Šímu arci- 
pastýři, Jeho Eminenci arcibiskupu Pražské- 
mu, jehož aby nám Pán Bůh dlouho a 
dlouho zachoval, naše nejvroucnější díky 
vzdáti, jakož i našemu důstojnému p. fará- 
ři, který ačkoliv churav, přece starostliv o 
ovečky sobě svěřené, podstoupil obtížnou 
práci tuto. Záplat jim to Pán Bůh! 

K. P. 

Z okolí Píseckého, dne 20 dubna 1869. 

(Druhotiny sv. Otce, 251eté trvání opatrovny.) 

Důst. náš pan vikář, jenž adressu vě- 
řících z celého obvodu na tisíc podpisů čí- 
tající vkusně dal svázati, neopominul den 
11. dubna v chrámu Páně slavnostně osla- 
viti. Osadníci pak se přičinili, aby v každé 
obci chudí byli vyčastováni a obdarováni. 
V Heřmani přistupovala v ten den školní 
mládež ku stolu Páně, aby tento den až do 
let pozdních ostal jí v živé paměti. Radost 
se bylo podívati na ty útlé duše, kterakou 
radostí se modlily na úmysl církve sv. a 
zejména za Otce veškerého křesťanstva. 
Arci nepovídám tím nic nového, neboť totéž 
se dělo skorém na všech osadách. V Písku 
v předvečer slavné zvonění zvěstovalo slavnost 
velikou, kteráž přiměřenou řečí a slavnou 
mší sv. s Te Deum v den samý byla ko- 
nána. Jako již v sobotu tak i v neděli po 
celé dopoledne hrnuli se věřící ku zpověd- 
nicím, aby účastni byli milostí v tento den 
udělených. — A tak celé dopoledne setrvali 
věřící jednomyslně na modlitbách. Ačkoliv 
byla pobožnost s výstavem velebné Svátosti 
teprvé na hodinu 3. odpůldne ohlášena, nic- 
méně již hned po poledni naplněn byl chrám 
Páně a zpěvy se střídaly s modlitbami, a 
když zazněl hlas zvonů k hodině 3., přepl- 
něn byl stánek Páně až přes požehnání o 
6. hodině. 

A ještě o jedné pěkné slavnosti se 
musím zmínit. Jest tomu právě 25 let, co 
se u nás založila „opatrovna maličkých." 
Horlivý ředitel a učitel na opatrovně V. 



— 188 — 



Janota se o to postaral, aby 251eté trvání 
její bylo důstojně oslaveno. Proto dne 17. 
dubna zařídil akademii hudební a dekla- 
matorní, jejíž výnos věnován na zřízení II. 
opatrovny. Dne 18. pak byla velká mše 
svatá s přiměřenou řečí v děkanském chrámu 
Páně. — P. J. B. 

Z Rataj nad Sázavou, 15. dubna 1869. 

(Oslava druhotiu sv. Otce.) 

Městečko naše k nejchudším počítá se, 
avšak stran víry a zbožnosti směle se i bo- 
hatším městům po boku stavětí může. Jakož 
každoročně o slavnosti Vzkříšení Páně a 
Božího Těla střelbou, hudbou a četným prů- 
vodem krásné svědectví o živé své víře 
vydává, neopomenulo též ani 11. t. m. se ve-, 
řejně radovati s veškerou církví. Upozorněno 
již před týdnem s kazatelny, nač je nám třeba 
nějakého papeže a zač jim má dekovati spo- 
lečnost lidská, hotovilo s ochotou se obyva- 
telstvo naše, aby důstojně oslavilo ten den 
pro církev památný. Již u večer v sobotu 
10. t. m. oznamovaly rány z hmoždířů osad- 
níkům budoucí slavnost. Hudba radostná 
zvučela po náměstí a po ulicích ; všecka okna 
dosti slušně osvítila se; zvláště pak radnici 
městskou krášlil transparent, papežský znak 
trefně představující, kterýž také nejvíce di- 
váků k sobě vábil. V den slavnosti pak 
slavná mše s Te Deum, hudbou a střelbou 
opět sprovázela se; mistři řemeslnických 
pořádků v polokruhu se svícemi obstoupili 
oltář a po celý den zbožný lid plnil chrám 
náš dosti prostranný. Bohu díky! a čest 
komu čest. — F. H. 

Z Nového Bydžova, dne 21. dubna 1869. 

(Druhotiny Pia IX. Uvítání a instalace. Odkaz.) 

Také u nás důstojným spůsobem osla- 
vena byla památka druhotin kněžských sv. 
Otce. Přípravou k tomu byla poněkud i 
kázaní postní, v nichž doličována působnost 
sv. Církve v člověčenstvu. Podpisů na adre- 
su sv. Otci sešlo se 2911. V předvečer 
slavnosti slyšeno ode 2 hod. sv. zpovčd a 
u večer od 6 — 7 slavně vyzváněno. V ne- 
děli samou bylo těch, co se posilnili Chle- 
bem života a súčastnili odpustkův udělených 
sv. Otcem, jako na zelený čtvrtek. O velké, 
jež s asistencí byla slavena, přítomni byli 
členové městského zastupitelstva i cis. k. 
úředníci. Mezi mší sv. zpívána hymna pa- 
pežská, jakož i dva sbory přednešeny zdejším 
pěveckým spolkem. Na památku rozdáno 
asi tisíc obrázkfl sv. OtCC s modlitbami. 
Odpoledne po 2. hod. odebral se průvod 
veden veled. p. kun. a b. vikářem Vv. Fia- 
lou h asistencí um kopec Mctličanský. Na- 
proti nám přišlo procesí z Metličan se svý- 



mi duchovními. Nescházela i hudba, jež 
hrála pochody složené řid. kůru p. Ha- 
vlasou na ' zpěvy „Tisíckrát pozdravuj em 
tebe" a „Tam kde strmí církve týmě." Na 
kopci se skvěl nový kříž, u něhož již zá- 
stupové lidstva čekali. Kříž ten obnoven 
dobrovolnou sbírkou, jež mezi osadníky za- 
vedena byla. Shotovil jej sochař zdejší p. 
Bydžovský dosti zdařile. Před ním upra- 
vena kazatelna, kolem oblouky z chvojí. 
Když byl zapěl zpěvácký spolek přiměřený 
sbor, měl tu vel. p. Kristin Plodek, kaplan 
Metličanský, řeč ke shromážděnému zástupu. 
„Svatým křížem," to as obsah její, „posta- 
vili jste tuto památku, jež i potomkům 
i cizincům hlásati bude oddanost vaši k 
sv. Stolici. Kříž — nám ukazuje draho- 
cennost duše lidské, její nesmrtelnost. Jím 
připomíná se nám velikost trestu pekelného, 
ješto Bůh dopustil, aby jednorozený Syn 
Jeho se za nás obětoval. Čím větší obět 
kdo přinese, by z pokuty vyvázl, tím větší 
jest i pokuta. Kříž hlásá dále, království 
nebeské že násilu trpí. Proto i Kristus 
Pán si násilu učinil, sestoupil s nebe a dal 
se pro nás ukřižovati. I my musíme po- 
dobnou obět sebezapírání přin sti. Kříž 
nám dovozuje ohyzdnost hříchu. Kdo hřeší, 
Krista znova křižuje." Řečník ke konci 
zvláště poroučel heslo sv. Kateřiny Janovské: 
„Jen žádný hřích více." Na to vykonal 
veled. p. vikář církevný obřad svěcení. Po 
jeho ukončení brali se zase nepřehlední 
zástupové do chrámu Páně, kdež vystavena 
jest byla nejsvětější Svátost. Pobožnost 
před ní vedli nejprv údové 3. řádu sv. 
Františka, pak literáti. O 6. hod. uděleno 
sv. požehnání. Tak osvědčena veřejně úcta 
k sv. Otci, tak podán důkaz, že jsme sy- 
nové sv. Církve katolické. Věru byl to 
tábor lidu katolického, jenž mohl otevřití 
oči lidem z táboru jiného. Zmíniti se mi 
jest o soukromé pobožnosti, jež odbývána 
19. t. m. Horlivý pan učitel Čížek vyvázl 
s pomocí Boží z nebezpečné choroby. Prvou 
cestu vážil tedy k Pánu Bohu. Dal slou- 
žiti mši sv., byl zase u správy Boží a při- 
jal Tělo Páně u přítomnosti svých žákův 
a příbuzných. Vskutku dojemné (o půso- 
bilo na přítomné. 

V úterý pak, dne 20. t. m. čekalijsme 
toužebně na příští nového p. děkana, důst. 
l\ Jana Novotného, jenž dříve farářem byl 
ve /voli. Na kraji města postavena byla 
brána 8 nápisem „Vítej nain." Naproti 
příchozímu vyjelo bnnderium rolníků z obcí 
přifařených, € brány čekali sbor městského 
zastupitelstva, spolek vysloužilců a nepře- 



- 189 — 



hledné davy lidu. K těm se přidružila škol- 
ní mládež a vel. duchovenstvo. P. děkan 
přibyv u brány uvítán byl nejprv starostou 
městským p. Dr. Ezopem, na to řečí dív- 
činy, jimž oběma poděkoval. 

Mezi duchovenstvem z okolí počtem 
14, shledal p. děkan při bratrském uvítá- 
ní i 2 své p. bratry, jednoho děkana a vi- 
káře v Golč. Jeníkově, druhého faráře v 
Krupé, jenž ho tu překvapili. Na to byl 
veden za hlaholil zvonů, hřímání hmoždířů 
a zvuku hudby k děkanskému chrámu Páně 
st. Vavřince, kdež předepsané modlitby veld. 
p. vikář a č. kan. Fr. Fiala započal, neb 
ihned byl nový p. děkan installován. V 
kostele přítomno bylo i c. kr. úřednictvo. 
Tu čteny listy J. Vel. královny české, pa- 
tronky města, a nejdůst p. biskupa Kralo- 
hradeckého. P. vikář připojil krátkou řeč, 
v níž se pochvalně zmínil mimo jiné o f 
vd. p. děkanu Jos. Kneislovi, jakož i o 
směru nového p. děkana. Přál mu ktomu 
milost a požehnání Boží. Na to bylo udě- 
leno požehnání s Nejsvětějším. Den ten 
zůstane v drahé památce věřících, kteří 
také vroucné prosby k Bohu zasílali o po- 
silu a pomoc s hůry novému pastýři své- 
mu. Večer zařízen průvod s pochodněmi 
a zastaveníčko pěveckým spolkem a kape- 
lou, prostora před děkanstvím osvětlena 
(smolnicemi). V Pánu zesnulá hr. Dymo- 
kurská z Cavriani odkázala 1500 zL, aby 
jimi chudí panství jejího a Smidarského, 
kdež dříve sídlila, poděleni byli. To jest 
zajisté také nemalý pomník — dobročinnosti. 

X. 

Z Oseká na Moravě 20. dubna 1869. 

(Jubileum Pia IX. Spolek. Úmrti.) 

Radostné odevšad přicházejí zprávy 

0 převelebné slavnosti, po široširém světě 
katolickém dne 11. dubna konané. Všudy, 
kde vědomí katolické probuzeno, kde nákaza 
mravní nynějšího materialistického, neb jak 
mnozí s pozlátkem říkají, pokrokumilovného 
století, nezničila aneb neotupila dětinnou 
lásku k naší společné matce svaté církvi 
katolické, všudy zajisté přičinili se i knězi 

1 věřící, co nejdůstojněji oslaviti památný 
tento den druhotin sv. Otce Pia IX. Zaji- 
sté i Vás docházejí o tom mnohé, sobě na 
mnoze podobné zprávy, podobné proto, že 
stejná láska konala přípravy slavnostní, 
stejná láska o tom podává zprávu. V pro- 
středcích a spůsobech však, jakých použito, 
bude zajisté roztomilá rozmanitost a barvi- 
tost. I u nás nebyli a nechtěli jsme býti 
z pozadních, ale svorné a řádně dle mo- 
žnosti přispěl jedenkaždý, aby slavností tou 



poctil nej vyšší hlavu církve, osvědčil svou 
vroucí lásku k svému náboženství a připo- 
jil se k velikému voji katolickému v há- 
jení posvátných zájmů a práv Stolice apo- 
štolské. 

Ve svatvečer přede dnem slavnostným 
rozléhaly se s věže našeho krásného chrá- 
mu Páné velebné zvuky zvonů po dalekém 
údolí a zvěstovaly všem všudy lidem radost 
velikou, neobyčejnou, vybízejíce katolíky k 
vroucím modlitbám za sv. Otce. Po celou 
hodinu se všemi vyzvánělo se zvony, v od- 
stavcích provozoval hudební sbor Osecký 
zdařilé skladby, načež, jakmile poslední 
zvuk dozněl, znovu kovové jazyky zvonů 
hlásaly zvěst o druhotinách našeho velekněze 
Pia IX. Střelba po celou hodinu takměř 
ani neustala. Lid se houfně scházel ku 
kostelu, zraky všech upřeny byly na věž 
chrámovou, s nížto mohutný vlál prapor v 
barvách papežských a v jejížto jednom na 
náves obráceném oknu umístěn byl veliký, 
od našeho p. rektora A. Barbíře na žádost 
obecného představenstva dobře vyvedený 
průsvit či transparent, k oslavě převelebné- 
ho jubilanta, , následovného znění: „Žehnej 
Piu IX.!" Ó jak často se tu opakovalo s 
vroucím pocitem a nábožnou myslí: „Že- 
hnej Piu IX. !" Bylyť to přemnohé povzde- 
chy z nábožných pocházejíce srdcí, které 
rychleji než střela vznášely se vzhůru k ne- 
besům až k trůnu Nejvyššího, odkud aby 
dštělo na oslavence našeho požehnání mnohé, 
všichni vroucně jsou žádali. Však nejen 
pro osadu měla slavnost tato býti, i okolí 
mělo zároveň zaplesati a se pomodliti. Vy- 
šlo tedy veškeré shromáždění majíc hudební 
sbor v čele ven za osadu na pahorek, od- 
kud na vše strany volný se otevírá výhled, 
a na temenu jeho rozežhato tré velikých 
plamenů, na nichž si mládež své improvi- 
zované smolnice zapalovala, aby z nich spo* 
léčně rozličné činila zjevy do dálky krásným 
žárem se nesoucí. Večer byl neobyčejně 
krásný a klidný, hvězdičky s blankytného 
nebe milostně na naše plesání se usmívaly, 
co zatím mnozí z poutníků svatojanských, 
zde přítomných, vykládali o skvostném ohňo- 
stroji, kterým zlatá matička Praha oslavuje 
vždy svatvečer slavnosti zemského patrona 
sv. Jana Nep. Ač takovým, jako u Vás v 
Praze, skvostným ohňostrojem naše osada 
se vykázati ovšem nemůže, učinili jsme 
přece aspoň něco, několik prskavek totiž 
bylo vypáleno, a při návratu nazpět do o- 
sady veliký bengálský oheň. Přijdouce do 
osady zastavili jsme se před hlavním vcho- 
dem u hřbitova a kříže, kde z novu dva. 



— 190 — 



bengálské ohně í kříž i kostel kouzelným 
svým světlem osvěcujíce hořely, co zatím 
hudba hrála. Konečně provoláno : Sláva 
našemu vznešenému jubilantovi, nej vyšší 
hlavě církve, což od přítomných s jásotem 
přijato. Každý ještě pohlednul na průsvit 
na věži se skvící, přečetl si ještě slova: 
„Žehnej Piu IX." a shromáždění se rozešlo. 

V neděli pak hned na úsvitě zvěsto- 
valy hlučné střelné rány východ slunce a 
počátek slavnostního a nám na věky pa- 
mátného dne. Šli jsme záhy do kostela, 
kdež na oltáři kredenčním, po straně evan- 
gelia u hlavního oltáře, zvláštní bylo při- 
praveno a ozdobeno místo. Tam bylo na 
povýšeném podstavci postaveno sádrové 
poprsí sv. Otce Pia IX. u prostřed pestrých 
vzácných květin, ze sklenníku p. hr. Lichten- 
stein-Podstackého na Veseličku. Ranní mše 
sv. byla z příčiny plnomocných odpustků 
zpívaná, a přistoupilo při ní a při hlavních 
službách Božích více než 200 osob ku stolu 
Páně. Byloby jich zajisté mnohem více 
přišlo, avšak zpráva o udělení plnomocných 
odpustků sv. Otcem trochu pozdě nás došla, 
i věřícím teprv pozdě oznámena býti mohla. 

O ^tlO. hodině bylo všemi zvony zna- 
mení dáno k započetí velkých služeb Bo- 
žích. Na to veden jest ze školy slavný prů- 
vod školních dítek, majících v čele hudební 
sbor, které za svým školním práporem do 
kostela se ubíraly. Dívky byly téměř ves- 
měs v bílých šatech oblečeny, majíce na 
hlavě věnce, přes sebe pak žluté šerpy; 
rovněž byl školní prápor ozdoben krásným 
fáborem bíložlutým. Družičky tyto poklekly 
obstoupivše do kola oltář. Kostel byl jako 
ráno i nyní pobožnými věřícími přeplněn. 
V kázaní bylo jednáno o jubilejním roku 
vůbec, a podány některé zvlášť zajímavé ú- 
ryvky ze života papeže Pia IX. Na to ná- 
sledoval ambrozianský chvalozpěv: „Tě Boha 
chválíme!" a veliká mše sv. s assistencí. 
Cítíme se zavázáni, srdečné poděkovati vp. 
farářovi z V. Proscnic, který tak ochotně 
dalekou cestu vykonav u nás přisluhová- 
ním při mši sv. vděčnost, naši si zasloužil. 
Všechny hlavní části mše sv. ohlašovaly a 
oslavovaly střelné rány, které toho dne od 
rána takrkii ani nenmlkly. Při mši sv. a DO 
mh leném sv. požehnání zpívala se papežská 
hymna (slova od Šrůtka, hudba od Skroupa) 
s průvodem veškerého sboru hudebního, 
pro nějž skladbu upravil sám ředitel kůru. — 

Odpoledne o 2 hodinách vystavena by- 
la velebná Svátost k nábožnému uctění a 
klanění až do hodiny 4. Pak byly slavné 
ueHpory a bv, požehnání. Tím ukončena u 



nás slavnost jubilejní milovaného našeho sv. 
Otce Pia IX. dle sil a dle možnosti, a boh- 
dá, že upomínka na ni ještě dlouho v mysli 
naší zachována bude, aby láska ku kato- 
lické církvi a její viditelné hlavě vždy zase 
se obnovila a sílila. 

Také Vám sděliti musím, že se zde u- 
stanovil spolek nový pod jménem: „Pius, 
katolický čtenářský spolek v Oseku". Sta- 
novy dle pražských jsou již podány ku 
schválení. Z počátku jest nám ovšem zá- 
pasiti s netečností mnohých, kteří chtějí ka- 
tolíky býti pouze v kostele, ostatní život svůj 
žijíce dle starého zvyku v pohodlnosti du- 
ševní, bez ohledu na to, že nyní, kde tolik 
nepřátel na církev sv. se obořuje, kde kaž- 
dý holobrádek cítí v sobě neodolatelné po- 
volání, náboženství tupiti a snižovati, že 
nyní, pravím, povinností katolíka býti musí, 
o zbraň se postarati, kteroužby takové úto- 
ky odraziti mohl, a v jeden celistvý šik se 
postaviti, kterýby se pak nepřemožitelným 
stal. Neméně snášeti musíme bídné a ha- 
nebné podezřívání nevědomců, kteří Bůh ví 
jaké zámysly nám podvrhují, jen aby věc 
samu, která přece chvalitebná jest sama se- 
bou, snížili a zničili. Dá však Bůh, že pře- 
kážky překonáme a odstraníme, a že náš 
spolek zkvétati bude a utěšené přinese 
ovoce. 

A ku konci ještě smutnou zvěst o ú- 
mrtí jednoho z nej starších kněží naší die- 
cése důst. p. Josefa Mika, čestného kanov- 
níka Mikulovského, arcikněze, děkana a fa- 
ráře Lipnického, který v Pánu zesnul po 
dlouhé chorobě dne 12. dubna 1869. Na- 
rozen byv v Hranicích 1784 dlouhého své- 
ho věku co vzorný kněz a laskavý předsta- 
vený ztrávil v Boskovicích, Drahotuších a 
v Lipníku. Jako vždy miloval ozdobu do- 
mu Božího, tak i ve své závěti bohatě 
obdařil právě v zakládání se nacházející fa- 
ru v Loučce, i na chudé nezapomenul. Po- 
slední čest prokázalo mu 32 kněží z blízka i 
z dálky, a veškeré obyvatelstvo z Lipníka i 
z poblízkých Drahotuš. L. S. 

KRONIKA. 

Z Prahy. V pátek 30. t. m. započne 
letošní „Májová pobožnost." U sv. Klemen- 
ta bude v ten den a pak každého dne v 
měsíci květnu o 7. hodině večerní české 
kázaní a litanie s požehnáním, po němž, 
jakož i před kázáním zpívají se milé písně 
Mariánské, .lazykcm českým konati se bude 
tato pobožnost též n sv. Ignácia o půl 7. 
hod. na večer, německým pak o 0. h. odp. 



— m - 



v kostele ctih. panen Voršilek a u Milosrd- 
ných sester pod Petřínem. 

* — * Prosebné průvody o dnech kří- 
žových d. 3., 4. a 5. května povedou se 
na Hradčanech z kostela u Všech Svatých 
po mši sv. v 7 h. ráno. 

* — * Pobožnost 40hodinná bude se 
konati od 26—29. dubna u sv. Jiří na Hrad- 
čanech, 30. dubna, 1 — 3. května u Matky 
Boží před Týnem, 4 — 7. května u sv. Jin- 
dřicha. 

* — * Z Budějovic dovídáme se, že 
stavba chrámu sv. Václava při novém če- 
ském gymnasiu rychle pokračuje, do kteréž 
se J. Excel, nejdůst. p. biskup odhodlaně 
pustil spoléhaje na pomoc Boží. Má však 
veliké starosti, což uzná každý, kdo uváží, 
co to jest, vystav ěti a vydržovati gymna- 
sium, a nad to stavěti chrám. Vel. ducho- 
venstvo diecése Budějovické činí seč jest, 
podporuje svého vrchního pastýře všemi 
spůsoby, ba i odjinud přichází pomoc. Nej- 
důst. p. biskup Linecký, ač sám staví vel- 
kolepý chrám, přispívá stipendiemi, za něž 
náhrady nežádajíce sloužili mše sv. na ú- 
mysl dárcův i knězi z jiných biskupství, 
tak n. př. z Prahy, z vikariatu Kolínského 
a diecése Hradecké. Nejd. p. biskup Li- 
necký zaslal opět několik tisíc stipendií co 
příspěvek na stavbu chrámu sv. Václava v 
Budějovicích a hle tu naskytuje se příle- 
žitost vel. kněžstvu v Čechách, na Moravě 
a v Slezsku, aby ochotným sloužením mší 
sv. stali se spolustaxiteli chrámu sv. Vá- 
clava. Komukoliv to možno, račiž se pro- 
půjči tik tomuto dobrému, záslužnému skutku 
a bud přímo do Budějovic, aneb prostřed- 
nictvím redakce t. listu ohlásiti počet mší 
svatých, jež by ve prospěch chrámu sv. 
Václava v Budějovicích z lásky chtěl od- 
sloužiti. Nemohouce jinak, stavme tímto 
spůsobem chrám Hospodinu ! 

* — * Z Hradce Králové, Též gymna- 
sium Kralohradecké oslavilo důstojným spů- 
sobem kněžské druhotiny sv. otce Pia IX. 
Ráno o půldesáté byla přiměřená řec; pro 
nižší třídy ji měl pan kanovník Marek, pro 
vyšší katecheta Bohumil Hakl, kterýž po- 
tom i zpívanou mši svatou sloužil s Četnou 
assistencí theologův- Při této zpíval sbor štu- 
dujících vokální mši od Forstera. Po „Te 
Deum" a požehnání s nejsvět. Svátostí zpí- 
vána papežská hymna rovněž ve čtverozpě- 
vu. Odpoledne odbývána s mládeží též odpo- 
lední pobožnost před vystavenou nejsvet. Svá- 
tostí, kteráž záležela v litaniích o Všech Sva- 
tých a v požehnání s nejsvět. Svátostí. V. 

*— * Z HoraSdhvic. Důst. p. Jan Nep. 



Galia } kněz řádu maltézského, bisk. notář a 
děkan zdejší, obdržel za své mnoholeté bla- 
hodějné práce na vinici Páně a za své pro 
chrámy přinešené oběti od řádu svého zlatý 
čestný kříž s korunou. 

Z Belgie. Druhá komora Belgi cká usne- 
sla se ve svém frimaurovském liberalismu 
na tom, aby se Bollandistům (katolickým 
spisovatelům, jenž vydávají obšírné životo- 
pisy Svatých) nevyplácela budoucně subvence 
6000 franků, kterouž dříve každoročně do- 
stávali ze státní pokladnice. Než senátoři 
katoličtí učinili mezi sebou sbírku, kteráž 
vynesla 1200 franků, a tyto peníze odevzdali 
Bollandistům k dokončení jich vědeck. díla. 
Literární oznamovatel. 

* — * „Cech." Politický týdenník „cír- 
kevní." Číslo 1. „na ukázku" vydané d. 22. 
t. m. obsahuje úvodní článek:. Náš program, 
a pod Čárou feuilleton : Idea, kteráž prý Slo- 
vanstvo sjednotiti může. Další Články jsou : 
Papežství a Čechy ; o slavnosti 501etého ju- 
bilea Pia IX. ; něco o papežské adrese ; z 
jižních Cech, ze Sedlčanska ; stará instrukce 
v příčině daní; přehled politický ; zprávy do- 
mácí a přespolní; národní hospodář, zprávy 
ohchodní, — Úprava z kněhtiskárny J. S. 
Skrejšovského jest slušná. Odpovědným reda- 
ktorem a vydavatelem nového tohoto týden- 
níku, jemuž hojného účastenství přejeme, aby 
se brzy denníkem státi mohl, jest pan Jan 
Drozd. Předplácí se v redakci : na faře u sv. 
Vojtěcha na novém městě v Praze č. 201 ce- 
loročně 4. zl. 60 kr. Příští Číslo vyjde 5. 
května. 

* — * „Dějepis Hradce Králové nad La- 
bem a biskupství Hradeckého. u Sepsal a vy- 
dal J. J. Solař. Sešit IV. (str. 243—320 
obsahuje dějepis církevní od nejstarší doby 
až do založení biskupství v IIradci. 

* — * „Rukověť devítidenní pobožnosti 
k Panně Marii Filipsdorfské." Sestavil P. Cy- 
rill Kaněra, kněz řádu sv. Benedikta a koo- 
perator , v Polici. Cisty výnos věnován ku 
stavbě chrámu Páně ve Filipsdorřě. V Brně 
1869. Tiskem J. Snaidra, nákladem časopisu 
„Škola B. Srdce Páně." Str. 105. 

* — * „Řeci a epištoly na všecky nedě- 
le a svátky." Od Ant. Vojt. Hnojka, býv. 
professora past. bohosloví atd. Sešit 4. (Str. 
225—285.) Nákladem kněhkupectví Kobrova 
v Praze 1869. „Nové laciné vydání" Čte se 
na nové obálce, na poslední však straně vý- 
kladu stojí : „Tiskem Antonína Renna v Pra- 
ze 1861." 

* — * Laciné knihy. Ze skladu F. A. 
Crednera v Praze přešla v majetek B. Stý- 
bla s právem skladním následující díla, jiciiš 



192 — 



ceny o 50°/ 0 sníženy jsou. 4 „Sv. Augustina 
Vyznání kneh třináctero/' Z lat. jazyka pře- 
ložil Jan HerČík. — ,, Jidáš. 4 Sedmero řeci 
postních od Fr. Bartoše. — „Svatá bolestné- 
ho růžence tajemství/' Sedmero řeci postních 
od Fr. Bartoše. — „Bdětež! Antikrist tu! u 
Zbraň pro ovečky víry proti vlkům nevžry. 
S 2 obrázky. (Nyní za 10 kr.) — „Kázaní 
na všecky neděle a svátky celého roku a ře- 
ci postní" od Jana Valeriana Jirsíka. II. vy- 
dání, tři díly (za 3 zl.). Téhož „Kázaní svá- 
teční a postní." — „Sedmero kázaní postních 
s připojeným kázáním na slavný hod veliko- 
noční" od Fr. B. Lukeše. — „Poslední vůle 
umírajícího Pána Ježíše, v 7 postních kázá- 
ních 4 ' od Frant. Manna. — Uctění nejsv. sr- 
dce Pána Ježíše podle Markéty Alacoque. — 
„ Kázaní postní' od Leop. Zumana. — >^ e " 
denkblatt an die Grundsteinlegung der Kir- 
che in Karolinenthal." Fotografie. — „Ča- 
sopis pro katol. duchovenstvo/' Ročník 1849, 
1850 a 1851 po 40 kr. 

Zápisky Dědictví sv. -Janského. 

K sv.-Janskému Dědictví v Praze 'při- 
stoupili z Moravy : Anna Adamcová ve Fren- 
štátě, rod Františka Prokše v Klinkovicích, 
škola LouČanská, rod Jana Macha ve VČera- 
lech, Anna Morisova ve Velkých Kunčicích, 
Cecilie Jánušová v Popňvkách, Škola Zbraslav- 
ská, František Hrubý v S ti navě, Anna To- 
mášková v Telči, rod Jakuba Jokala v Stře- 
li cích, rod Josefa Mináříka v Opatovicích, 
rod Jana Gazdy v Střelících, rod Františka 
Kalouska v Marhefích, rod Jakuba Dvořáka 
v Sobouto vících, Kašpar VyŠink v Mal. Oře- 
choví, Jan Navrátil v Dražůvkách, Ondřej 
Chládek v Podbřezících, Cecilie Reimerová v 
Slřelicích, rod Josefa Jedličky v Oslavanech 
Jakub Fyca v Rybničící, Jakub Lung v Sko- 
ronicích, Pavel Poulík v Blažovících, Jan Ba- 
bík v Skoronicích, Ondřej Hajzler v Prstících, 
Marie Malekova v Sklené, Josefa Jedenásti- 
kova v Malenovicích, Rosalie Pijáčkova v 
Nové vsi, f Jiří Jilík, rod Petra Ulvíra ve Vla- 
šťoviČkách, Václav Ilill v Slavkove, Veronika 

ková, v .Mor Loděnici, Rosalio Strakova 
v Tvrdonicích, rod Josefa Snaidra v Skoroni- 
cích, rod Lungův v Skoronicích. 

Ze Slezska, Kva Kuchejdova v Těšíně. 

Osobní věstník duchovenský. 
V arcibiskupství Pražském. 
Vj /n.miciiáni jsou : 

p. Ant. Kacvrovský, farář v .Jirčuncch a se- 
kretář vikar. Mnichovického, 
p. Ondřej íh.ufsrh, farář v Boru (Hayd), a 
p. Vavř. Petermatm , far. u sv. Kateřiny, 
obdrž eli expo sitorium canonicalo ; 

Ti kcin kníz.-arcib knihtiskaři 



p. Vojtech Kratochvíle, farář ve Zbirově, jme- 
nován sekretářem vikar. Hořovického. 
Ve správě duchovní ustanoveni jsou ; 

p. Jos. Trapp, admin., za faráře v Druzdové; 

p. Anr. Černý, kapl. za admin. v Divišově ; 

p. Jan Hvf, kapl. ze Stráže do Lesková; 

p. Vác. Brzek, kapl. z Lesková do Jindři- 
chovic (Heinrichsgrun). 

Uprázdněné místo: 
Učit. stolice cirk. dějepisu na c. k. the- 
olog, fakultě university Pražské. Konkurs 3. 

a 4. Června v Praze a ve Vídni. 

V biskupství Kralohradeckém. 

V Pánn zesnuli : 

p. Václav Václavík, kněz na odpoČ. v Kuk- 
su, dne 8. dubna (nar. v DomaŠíně 14. 
dubna 1811, vysv. 25. července 1838); 

p. Frant. Růžička, farář v Nízko vě, dne 14. 
dubna (nar. v Heřmanovu Městci 15. Čer- 
vence 1808, vysv. 25. července 1832). 
Vyznamenáni jsou : 

p. Jos. Pitra, farář v Sedlicích, jmenován 
bisk. notářem; 

p. Frant. Hanuš, farář v Církvici, obdržel 
collare canonic. 

Ve správě duchovní ustanoveni json : 

p. Dominik Faltus, kaplan v Bystrém, za 

admin. do Poličky; 
p. Jan Hejtmánek, kapl. v Poličce, za kapl. 

do Bystrého ; 
p. Jos. Řehák, kapl. v Dobrušce, za admin. 

do Zvol. 

Uprázdněná místa: 

Zvole, fara patr. nábož. matice, od 13. dub- 
na do 25. květnn. 

Nížkov, fara palr. nábož. matice, od 15. du- 
bna do 27 května. 

V biskupství Budějovickém. 

V Pánu zesnuli : 

p. Jan Lavička, farář na Stasích, 31. bře- 
zna (nar. v Blatné 20. května 1796, vysv. 
24. srp. 1823) ; 

p. Ant. Kesch, kněz na odpoč., 3. dubna 
(nar. ve Veselí 23. května 1801, vysv. 
28. srpna 1826). 

Ve správě duchovní ustanoven jest: 
p. Frant. Vítek, kapl. za administr. na Sta- 
sích. 

Uprázdněná místa: 

Iliikovsko. fara patr. náb. fondu, do 26. května. 
Na Staiích) fara tehoE patron., do 26. kvírna. 

Milodary. Pro ev. Otce: '/> Roudnic* 
„ohudý chudému" 1 bL 

Na chrám sv. Vita: Fidclius, bratr 3. 
ř. sv. Františka v Kolínč sbírkou 2 zl. 

Spolku k učtení nejsy. Svátosti na ozdo- 
bování chudých kostelů : Školní sestry v Pra- 
ze f> zl. — Vp. F. II.: Dílno Oas. kat, duch. 
za Rohlíčka a Sicvcnc v Praze, 



Ročník XIX. V Praze dne 5. května 1869. Číslo 13. 



Vydává se Předplácí «e 

5., 15. a 25. v expedici 

H^VB Ěk IfflP i^sT^M 'íim *F ^l^^l sssi^fl ^fl^ii an 

•afisr KI.AHHVhX 

Expedice- ■^FiMM ■■■■iBBi ™ ■^■iH^^ ibB EB (jenom v expedici 



v katol. knihkupectví 

B. Stýbla, 
na 3v. - Václavském 
náměstí, čís. 786—11. 



Celoroč.: 8 z\. — kr 
pftlroč.: lzl.55kr 

Předplacení čtvrt- 



•ťSLtMr Redaktora nakladatel : kněz FRANTIŠEK SRDÍNKO. jl^^ 

▼ měsíci. neprodávají. 



Spravedlnost zvyšuje národ, ale hřích bídné činí národy." (Pfísl. XIV. 34.) 



Modlitby Mariánské. 

K májové pobožnosti. 

Podává František Taufer, 
kooperator v Smržicích na Moravě. 

IV. 

Malý růženec. 

Malý růženec záleží z pětkrát desíti 
^Zdrávas," t. j. z třetiny růžence velkého. 
Ti, jenž jsou Údy bratrstva živého růžence, 
mají povinnost, modliti se denně desetkrát 
„Zdrávas" s některým (určitým) tajemstvím, 
čili jeden desátek, majíce z toho tentýž 
duševný užitek, jako by se denně celý vel- 
ký růženec modlili. Modlit se patnáct údů 
zároveň (ač porůznu bydlí) a tedy společ- 
ně, jeden za všecky a všickni za jednoho, 
každý jedno z 15 tajemství. Mimo to jest 
mnoho zbožných lidí, jenž mimo tajemství 
celého neb velkého růžence na ně připada- 
jící (anebo nejsouce údy bratrstva) se mo- 
dlívají i růženec malý, t. j. buď patero ta- 
jemství radostných, neb žalostných aneb 
vítězných, řídíce se bud dle částí roku cír- 
kevního aneb dle zvláštního svého úmyslu. 
Jest to zajisté překrásný věnec, jejž zbožné 
duše denně Marii na hlavu kladou. 

Nováček jistého řádu chtěl přijmouti 
šat řeholní. Pokud ještě ve světě žil, uvil 
denně věnec, jejž pak postavil na hlavu 
sochy P. Marie. Nemoha však v řeholi v 
zbožném jednání tomto pokračovati, již již 
hodlal z řádu vystoupiti. Tu pak jej před- 
stavený upozornil, že může denně hlavu P. 
Marie mnohem skvostnějším věncem ozdo- 
bili v řeholi, než by snad ve světě jemu 
možno bylo, totiž modlením sv. růžence. 

V jaké úctě vždy sv. růženec stál a 
jak velká důvěra nejen u „lidu sprostého," 
jak lehkovážní lidé tvrdí, nýbrž i u lidí 
všech stavů v jeho moc u Boha a Marie se 
skládala, dokazují letopisy. 

H. 1094 udělal Petr poustevník dřevěné 



kuličky, podle nichž se křižáci, jenž z vět- 
šího dílu čisti neuměli, jistý počet „Otče- 
nášů a Zdrávasů u modlili. — Eduard III., 
král anglický, měl perlami vykládaný rů- 
ženec, jejž pak daroval na důkaz své úcty 
francouzskému rytíři Eustachiovi z Eibau- 
montu. — Švejcaři nalezli v arcivévodském 
s